Dusíme se

Zima v Santiagu přináší jeho obyvatelům kromě klepání kosy i další lahůdku: zvýšení hladin smogu. Smog Santiaga pochází hlavně z aut. Není divu. Dopravní situace města je jedním slovem katastrofa.

Katastrofa je to taková, že uzavírka silnic se provádí jen ve velmi krajním případě, a podle toho také ulice vypadají. Už jsem vám říkala, že doprava není uzavřena třeba ani kvůli maratonu: maratoncům se prostě vyhradí jeden pruh a auta kolem jezdí zbylými pruhy, i když je neděle. Pobavilo mě také odklízení trosek ze zvonice kostela v Providencii, která spadla při zeměstřesení. Na zbytku věže a na střeše hlavní lodě, kam trosky napadaly, stáli dva dělníci, ve slepé víře, že nedojde k žádnému následnému otřesu samozřejmě bez jakéhokoli jištění, a trosky házeli do kontejnerů umístěných mnoho, mnoho metrů pod nimi na chodníku a silnici. Ale Avenida de Providencia je důležitá komunikace, takže jaképak zavírání? Pěkně byly uzavřeny jenom dva pruhy, kam létaly trosky, a ve třetím pruhu se jezdilo věříce v Providencii (Prozřetelnost) a tváříce se, jako by se nechumelilo, tedy pardon, jako by vedle vás nedopadaly kusy zdiva.

Podobně je ale konec konců omotaných stále páskou mnoho budov na hlavní ulici Alameda, která se ve skutečnosti jmenuje Libertador O'Higgins, ale všichni, včetně dopravních cedulí se směry, ji nazývají Alameda. Kolem omotaných budov se jezdí a chodí, a věří se, že když se něco zřítí, zřítí se to do půl metru širokého vyhrazeného pásu.

Ale vraťme se k dopravě a smogu v Santiagu a tomu, proč je tu doprava tak hrozná. Na rozdíl třeba od Prahy je Santiago ostře sociálně rozvrstvené do bohatých a chudých čtvrtí. Bohaté čtvrti jsou Chicureo, Las Condes, Vitacura a Lo Barnechea na severovýchodě města. A do nich denně v rozvrzaných smradlavých autobusech dopravního podniku proudí zástupy zahradníků, ošetřovatelek, pedikérek, holiček, řidičů, zdravotních sester, chův, uklízeček a dalších profesí, které žijí na jihu a jihozápadě Santiaga. Kdo se nevejde do autobusu ani do metra, může zkusit taxík, nebo hlavně kolektivo, tj. kolektivní taxík. Jsou levnější, protože auto jede jenom, když je plné. Má pravidelné trasy, po kterých jezdí, a na těchto trasách jsou fixní ceny. Kolektiva a autobusy, tedy ráno vyjedou z chudé čtvrti a zahustí dopravu i vzduch. K nim se přidají taxikáři, kteří si také na vysoké noze nežijí. I oni musejí ráno tedy jet do práce, z jihu na sever, tam, kde lidé využívají taxíky nejvíce.

Na pomezí mezi bohatými a chudými je Ñuñoa, Providencia a La Reina. Odtud je ježdění autobusem ve špičce ve směru, kterým se zrovna přesunuje do práce většina Santiaga, absolutně nemožné. Ráno tedy nejde jet z jihu, severu a západu na východ, a odpoledne zase z východu do zbylých světových stran. Nejen, že se do autobusu nedostanete, ani se nenamáhá vám zastavit, protože už je až po okraj narván lidmi z jihu. Do metra se občas vmáčknete, ale nevíte přesně, kolik jich před tím budete muset nechat ujet. Takže pokud bydlíte jako my kdesi mezi chudým a bohatým Santiagem, na ranní cestu do Vitacury autobusem zapomeňte, stejně jako na podobný návrat domů. Zbývá kolektivo, auto nebo kolo.

V bohatých čtvrtích pak už není co řešit. Většina bohatých lidí městskou dopravou nejezdí, protože je to prý nebezpečné. Na obranu paniček z Vitacury je též nutné dodat, že v jejich čtvrtích je autobusová doprava tak špatná, že se člověk stejně jen tak někam nedostane. A navíc, kdo by pak mohl obdivovat páníčkův nebo paniččin nový džíp, že? A velká auta, ty tu bohatí milují. A vzhledem k tomu, že chodit po ulici je mnoha lidmi vnímáno také jako nebezpečné, bohatí tu jezdí i dva bloky k sousedce. Nejlépe nyní velice módním nablýskaným Land Roverem, jehož čistota prozrazuje, že se milý Land Rover nikdy na žádnou neasfaltovanou cestu ani nepodívá.

Ve špičce je zácpa tak strašná, že se i ujetí pár bloků může protáhnout na půl hodiny. Během které si pěkně pokouříte. Nehledě na to, že průjezd městem je ještě komplikován tradiční chilskou trpělivostí, která vede řidiče k tomu, aby neustále přejížděli z jednoho pruhu do druhého, troubili, cpali se, nadávali, prudce akcelerovali a poté brzdili a velmi často se tedy s někým srazili a tím zablokovali alespoň jeden pruh čekajíce na policisty. Kteří nejedou a nejedou, protože chilský řidič jen velmi vlažně naznačí houkající sanitce či policistovi ochotu se pohnout. Silnice jsou stejně tak zahuštěné, že není kam. Na zemi jsou sice namalovány pruhy, ale když provoz houstne, respektování pruhů klesá a auta jsou namačkaná jedno na druhém.

A je to, už se dusíme. Ale pozor, nedusíme se všichni stejně. Nejen shodou okolností jsou bohaté čtvrti položené na nejvyšším bodě nakloněné desky Santiaga, takže se všechen smog usadí na středu, severu a jihu. Lidé v Lo Barnechei si tedy v klidu jezdí velkými auty a jsou spokojení, že dýchají poměrně čistý vzduch.

Zdá se totiž, že Chilané vztah mezi velkým znečištěním města a výfukovými plyny, nevnímají. Až v zimě pak přijdou dny, kdy je vyhlášen stav nouze, je doporučeno nesportovat, nevycházet a je zakázáno vyjíždět určitým poznávacím značkám. Problém je ten, že tento zákaz se vztahuje pouze na auta s nekatalytickým čímsi, což je pár křápů na jihu města, jejichž majitelé by stejně nikam nejeli, protože ceny benzínu po zeměstřesení strašlivě vzrostly, takže ježdění autem je stejně moc drahé. Paničky z Vitacury ale můžou tedy klidně jezdit dál, jejich auto má bezpečně ono katalytické cosi. A náš Pathfider také. Protože náš milý dvanáctiletý stařík s motorem 3.3 a spotřebou přes deset litrů je vnímán v Chile jako ekologické auto a při kontole emisí jsme dostali krásný zelený puntík. Těžko je pak vysvětlovat někomu, kdo v téhle kultuře vyrostl, že jezdit všude autem opravdu není dobrý nápad. Kromě toho proto, že naše auto je staré, platíme menší poplatky za povolení k provozu. Poplatky za povolení se totiž odvíjejí od ceny auta, nikoli od velikosti. Za náš "špinavý gázík" zaplatíme tedy polovinu toho, co Paulina za svůj kelímek od jogurtu Chervolet Spark s Hello Kitty na kufru. A protože velká stará auta jsou levná, vydrží a jako ekologická smějí jezdit i při smogu, hádejte, čím jezdí většina obyvatel Santiaga, kteří nemají na nové auto?

Ranní a večerní Santiago je zkrátka neuvěřitelný blázinec. Není asi třeba připomínat, že všichni řidiči mají navíc klaxon, kterým napomínají ostatní neukázněné řidiče, ať už si to zrovna metelí po městě 70km/h, nebo ať už si pokuřují v zácpě.

Šli jsme dneska s Hvězdopravcem Parkem Uruguay do Providencie a jako obvykle jsme na sebe museli křičet, protože po pravé ruce proudících šest tepen Andrese Bello nás hravě přehlušilo. Po levé ruce páchlo Mapucho s hladinou zvedlou ranními splašky. Od zemětřesení už v Parku Uruguay neblokují cyklistům průjezd vysoké zábrany hlásající Čisté Mapucho a Užij si Mapucho se svou rodinou, které tam před pěti lety nainstalovaly vodárny Aguas Andinas (Andské vody). Prý se za zábranami stavěly čistírny vod. Nebo se měly začít stavět. Při zemětřesení zábrany popadaly a zdá se, že to byl dobrý důvod je důstojně a bez hluku odstranit a na nápad užít si Mapucho zapomenout.

Zkrátka, zima přichází. Hvězdopravec se má, zítra se letí do Evropy nadýchat, najíst a naslunit. A já budu zase skoro tři týdny v tomhle blázinci sama...

Nákupy

Cizinci, který přijede do Santiaga, musí nad místními supermarkety spadnout koutky. Tohle, že je Jižní Amerika? Vždyť je to úplně stejné jako v Evropě nebo v Americe!

Cizinci, který v Chile žije, začne po nějaké době docházet, že některé obchody, v nichž jsou elegantně věci umístěny daleko od sebe v sofistikovaně osvícených policích, mají věci daleko od sebe ne proto, aby vynikla jejich krása, ale proto, že je to jediný pár věcí, který obchod ve skutečnosti má.

Ale postupně. V Chile existují na jedné straně obchůdky a trhy, jako ty, o nichž jsem vám psala v minulém příspěvku. Mají všechno, od jehel a nití přes sendviče až po léky. V případě Patagonie také klidně třeba kanystry s benzínem. Lidé také kupují spoustu věcí na trzích. Kousek od nás je již tolik mnou zmiňovaný Mercado Central, kde se kupují ryby, Vega, kde se prodává zelenina, a Patronato, kde se oblečete za pár šupů. Tuhle jsem četla v deníku La Tercera, že na Mercado Central přišla hygienická kontrola. Vzhledem k tomu, že nezkušený Evropan se z Mercada osype, jenom vidí všechnu jeho zvířenu - tím nemyslím mořské potvory, nýbrž kočky, psy, mouchy, pavouky a kdo ví co ještě - zajímalo mě, jak se dívají na celou věc místní hygienici. Deník La Tercera pravil, že konstatovali, že asi 20% nabízeného zboží byla shledána nevhodná pro konzumaci. No, hlavně že jim nevadí zboží nabízené v těsném sousedství příšerně zapáchajících veřejných záchodů. A konec konců, žádný Chilan, či spíše Chilanka hospodyňka, by ono zkažené zboží nekoupila, stejně to zbaští tak maximálně nějaký hloupý turista. Po roce tady už si na mě ale žádný obchodník nepřijde.

"Co hledáš, královno, co potřebuješ, krasavice? Máme všecko, máme všecko.", volají jako obvykle prodavači
"Máte okouna?", ptám se.
"To víš, že mám, podívej, je čerstvoučký", chválí svoje zboží prodavač.
"Ukaž mi támhletoho", říkám já a tvářím se nepřístupně. Prodavač vezme okouna a ukáže mi žábry. Oko ryby ještě zakalené není, ale žábry už ztrácejí barvu.
"Mmmm..." Prodavač chápe, že je to ne, je to přece Chilan a dobře ví, že nabízená ryba už leží na pultě nějaký ten den.
"Jdi támhle, ti mají", říká nakonec vesele. Chilané rádi poslouží dobrou radou a posílání zákazníků ke konkurenci patří ke slušnosti.
A tak jdu ke konkurenci. Celá scéna se opakuje, kontrola barvy žaber, následně se ptám na cenu (říct, že rybu chci, aniž bych se nejdřív zeptala, kolik stojí, je nemyslitelné), prodavač hodí rybu na váhu a obchod je uzavřen. Ryba je omyta vodou z barelu (kdepak asi vodu načepovali?) a je mistrovsky vykuchána během několika vteřin na zakrváceném prkénku. Následně je zabalena do igelitu a do novin. Možná právě do deníku La Tercera, který píše o hygienické kontrole. Svérázná verze "víte, co já si můžu s tím vaším článkem...". Mezi tím plácnu dlaní do svatojakubských mušlí, abych zjistila, zda se zavřou a zda jsou tedy ještě živé. Jedna se slabě pohne, ostatní leží, lasturu otevřenou vzhůru k nebi a ani se nehnou. Prodavač na mě spiklenecky mrkne. Přece to nevyhodí, však on to někdo koupí.

Špatně nám nebylo nikdy, a to si potrpíme na carpaccio, sushi a tatarské steaky. Asi jsme imunizovaní.

Protože ne všichni shledávají tenhle způsob nakupování tak půvabný jako já, především expatriovaní lidé a bohatí Chilané chodí do supermarketu, kde jsou věci mnohem dražší, ale leží na sterilně vypulírovaných pultech. Zákazníci samozřejmě netuší to, co vím já od kamaráda Johna, který dlouho pracoval v obchůdku na Avenida de Providencia. Do obchůdku s organickými potravinami moc lidí nechodilo, a tak měl John čas sledovat, kterak závozníci s mrazícím autem vyloží rychle na přeplněné silnici zmražené potraviny před sklady obchodů s potravinami a následně rychle odjíždějí, aby se řidiči za nimi neutroubili k smrti. Nejdříve takhle zavezou celou Avenidu táhnoucí se několik kilometrů a následně s rychlostí Chilanům vlastní přijdou zboží strážené zatím ochrankou supermarketu náskládat do mrazících místností. Mezi vyložením z auta a naskládáním tak někdy uplyne i několik hodin. Zkrátka, až se budete divit, proč je na zmrzlině vždycky ledová krusta a proč mořské plody vězí k kusech ledu, vězte, že za to může letní sluníčko.

I v supermarketech se navíc musíte vyznat. Chcete občas pojíst dobrý sýr? Pak musíte vědět, že ten mají jenom supermarkety Lider. Jogurt bez želatiny? Tottus, Lider ho nevede. Popít české pivo? Jednou za rok obdrží zásilku Jumbo. Též by vám mělo být jasné, že je pitomost hledat olivový olej v supermarketech v centru, protože pro populaci žijící v centru Santiaga je tenhle olej moc drahý. Pro lidi z Providencie je moc drahé chorizo nebo sušená šunka. Věřte mi, že když poprvé po roce uvidíte lískové oříšky, srdce vám zaplesá. "Mají vanilkový cukr!!!!", volala jsem onehdy kamarádce: "Kolik ti ho mám vzít?!" "Jééé," plesá kamarádka. Když jí cukr donesu, nevezmu si za něj ani peso. Kamarádka má totiž občas to štěstí, že v obchodě, kam chodí, občas dostanou kořenový celer.

Dneska ráno jsem se rozhodla jet koupit pár věcí do blyštivého chrámu konzumu Parque Arauco. Komerční centrum, kde se ztratí i ten nejzkušenější skaut s buzolou a mapou. Především jsem chtěla koupit infrazářič do koupelny. Takový ten jak se namontuje někam ke stropu. Jistě víte, o čem mluvím, býval ve všech panelákových koupelnách. Dále se mi zachtělo silonových ponožek tělové barvy. A litinového hrnce na zimní pomalu vařená jídla. Ze zaručeně teflonového nádobí, které jsme koupili loni, se totiž začala odlupovat černá barva znázorňující teflon. A na vrch jsem se rozhodla odměnit se kozačkami.

Nebudu vás napínat. Však víte, co jsem vám říkala na začátku o oněch policích. Že silonové ponožky tu mají jenom z květinovými vzory, to vím už dávno. Co je to taky za nápad nosit ponožky, které nejsou vidět? Marně jsem doufala, že je tu třeba někdo za poslední rok vynalezl.

Elegantně vyhlížející předražené třetí patro Parque Arauco je zasvěcené pouze domácnosti. Zaručeně teflonové nádobí, sto padesát druhů televizí, grilů a především dekorativních předmětů. V obchodě, který naškrobenou kuchařskou čepicí ve výloze dává najevo, že je pouze pro profesionální kuchaře, mají totéž zaručeně teflonové nádobí a zástěry. Chňapky a spoustu příborů. To vše s půl metrovými rozestupy, aby si zákazník mohl vychutnat lesk a krásu chilského pozlátka.

Vzdávám hrnec a jdu pro topení. Vrhají se na mě hned dvě prodavačky. Vysvětluju jim, co chci, ale vrtí hlavou, že nic podobného nemají. Ve třetím obchodě, kde mají tytéž dva druhy topení do koupelny jako v předchozích dvou, mi prodavačka ukáže, že jeden z nabízených ventilátorů má na druhé straně dírku, za kterou by se dal eventuelně na stěnu zavěsit. Rozhoduju se, že vyřešit problém topení dostane za úkol Hvězdopravec, až se vrátí z Dalekohledu.

Když vycházím z obchodu, rozhodnu se koupit tedy alespoň druhou peřinu. Pod jednou mi je zima už teď. U peřin je spousta lidí a mě zarazí nápis: "Spotřebuje jenom 4pesos za hodinu". Co je to? Ptám se prodavače, který stojí pyšně vedle největší novinky obchodu: "Vyhřívání postele." Navlečete na postel, strčíte do zástrčky a prostěradlo vás zespodu začne hřát. Tedy v lepším případě. Jako první ikona na obalu je hrdé: "antišok systém!" a hned druhé je: "Možné prát v pračce na 40." Jsem děvče odvážné, ale spát na posteli s pracím prostěradlem zapojeným na 220V je na mě moc.

Tak tedy kozačky. Mají jich spoustu. Žel, zima je už několik dní, takže musí přijít to, co má. Vystavené zboží existuje většinou pouze ve vystaveném čísle, které je to poslední číslo, které obchod má. Kozačky tedy odsunu na návštěvu trhu Santa Lucía, kde pár místních řemeslníků dělá kožené boty.

Cestou domů si vzpomenu, že jsem se chtěla podívat do lékárny, zda nemají náplasti na puchýře. Nemají. Zato mají náplasti s kytičkami, náplasti s Barbie a dokonce i náplasti se symboly fotbalového klubu Colo Colo. Každá náplast v krabičce má jiný colo-colovský motiv. Představila jsem si, jak se fanoušci Colo Colo pobijí se svými odvěkými rivaly Universidad de Chile, a utržená zranění pak olepí těmito náplastmi. Nemohla jsem odolat. Chabá náplast na zbytečně ztracený čas v Parque Arauco, ale zato stylová.

"Po těhle vám naskočí vyrážka", směje se prodavač u pokladny a mrká na mě. Také se směju. Doufejme, že nás tedy v zimě bude hřát alespoň humor...

Paulina a naše mladé maminky

Paulina je moje kolegyně, se kterou každý týden jezdíme dělat skupinu pro těhotné puberťačky na jihu Santiaga, v La Floridě. Paulině je čtyřicet, má jedenáctiletou dceru, reklamní firmu a spoustu práce. Pracuje často i o víkendech a její obvyklá věta je "potřebuju dovolenou!". O to obdivuhodnější je, že si najde čas na neplacenou skupinu v La Floridě, ale spolumajitelka firmy, která je také matka samoživitelka, ji v tom podporuje. Na matku samoživitelku si Paulina vede velmi dobře, takže si mohla koupit byt v Providencii a malého Chevroletka. Pokud v Santiagu uvidíte Chevroletka s "Hello Kitty" (Cheló kity, jak říkají Chilané) na kufru, je to Paulina. Chilanka až do morku kostí: rovné lesklé indiánské vlasy a španělsky skobovitý nos, rovné indiánské tělo a evropsky světlá pleť. Když mluví, slyšíte ji smát se skoro až u nás v Bellavistě. Když má volno, sportuje (dělá mimo jiné espinning: nejen "h" je pro Chilany oříšek, ono i vyslovit "s" na začátku slova není lehké), nebo se setkává s kamarádkami. Část kamarádek tvoří náboženskou skupinu, společně čtou bibli a rozjímají. Zkrátka, typická Chilanka.

Ve čtvrtek ráno vždycky dojedu za Paulinou do kanceláře na kole a společně jedeme Chevroletkem na La Floridu. Navrhovala jsem sice, že se můžeme střídat, jednou já Pathfinderem, jednou Paulina Chevroletkem, ale Paulina má ráda svoje auto. Její bývalý manžel, který od ní odešel, když byl jejich dceři rok (měla jsem to vědět, řekla mi Paulina, že je nezodpovědnej, když nechal svojí bejvalou samotnou s dítětem), jí řídit nikdy nenechal, a tak si řízení užívá. Také nechce jezdit se mnou, protože s ní jsme na Floridě rychleji. Jezdím prý moc pomalu. Já se nebráním, mám ráda svoji ranní půlhodinku na kole. A to o to víc, že do Paulininy kanceláře vede kus cesty po cyklostezce. Obě bydlíme totiž v Providencii, máme levicovou radnici a jediných pár cyklostezek v celém městě. Pravda, protože je cyklostezka hned vedle chodníku, je třeba se na ní vyhýbat chodcům, a protože je od chodníku oddělena travnatým pruhem, též mužíkům zavlažujícím trávníky. Na podzim si dejte také pozor na popelnice, které na cyklostezky odkládají metaři. Přes den na zaparkovaná auta. Celoročně na polehávající a pospávající psy, kteří občas cyklisty zlostně pronásledují. Ale jinak vás už může zastavit jedině cartonero, sběrač papíru, s tříkolkou, která má obrovskou plošinu před řídítky, na kterou cartonero papír skládá. Cartonerovo kolo zabere jeden jízdní pruh i na silnici. Pokud ale v cestě nemáte ani popelnici, ani chodce, ani ležícího psa, ani auto, ani zavlažovače, ani sběrače papíru, jedete jako páni. Přechody jsou bezbariérové a jen na několika místech přejíždíte opravdu rušnou ulici. To vás vždycky zpomalí, protože když zastavíte, nemůžete si stoupnout do silnice. A to je v Chile problém. Chilané chodce čekajícího na zelenou nepovažují za dostatečně odhodlaného přejít, pokud čekající nemá špičky nohou v silnici. Pokud tedy zastavíte s kolem, stojíte za řídítky a nemáte šanci špičky do silnice strčit. S železnou pravidelností si chodci tedy začnou stoupat před vaše řídítka, aby měli pěkně nakročeno, až padne zelená. Vy se pak samozřejmě nemůžete přes chodce rozjet a pokračovat v jízdě. Nezbývá, než přejít pěšky, za přechodem dovést kolo do pruhu pro kola, nasednout, a jet zvoníc na zvonek, aby se chodci na cyklostezce co nejrychleji rozutekli.

U Pauliny zaparuju kolo a nasedneme do Chevroletku, který Paulina parkuje před lékárnou naproti. Parkovat se tam nesmí, pokud nejste klient, ale Paulina se stihla seznámit s hlídačem v lékárně a ten jí parkování dovolil. Paulina tedy v klidu stojí i přes dvě parkovací místa, protože parkování není její hobby. Vyjedeme na cestu do provozu Santiaga a já lituju, že jsem snídala. Brzda, plyn, brzda, plyn, Paulina vesele rozpráví a proplétá se jednosměrnými ulicemi jako motorová myška řízená zhůry GPS. Na jedné křižovatce před námi stojí náklaďáček, který chce odbočit doleva, ale musí dávát přednost protijedoucím autům. Nepostavil se dost doprostřed, takže Paulina nemůže vpravo projet. Tůůůůůůůt, tůůůůůůt, troubí Paulina. Tůůůůůůt, tůůůůůůůůt, přidává se auto za námi. Chlapík v náklaďáčku to vzdává a jede rovně, Na další křižovatce je odbočovací pruh doleva a červená, takže se octneme v pruzích vedle sebe tváří v tvář. "Co na mě troubíš?!", začne řvát chlapík na Paulinu. "To jsem nebyla já!", křičí Paulina: "To byl ten za mnou!" (jak chilské...). "A navíc tam byla cedule, že se tam doleva nesmí!", dodává a stahuje okýnko. "Ale bylo tam napsáno, že jenom od pěti odpoledne do devíti večer.", volá chlapík a také stahuje okénko. "Pffff," říká Paulina: "Stejně jsem to nebyla já, kdo troubil." Tůůůůůůt, tůůůůůůůt, troubí chlapík za námi a už se zase jede. "Nauč se číst," zlostně brblá Paulina a několik dalších křižovatek mi tvrdí, že na ceduli nebylo od pěti do devíti večer, ale ráno. Je deset pryč, ale nepřijde mi vhodné to připomínat, tak raději (po chilsku) řeknu něco v tom smyslu, že tyhle ulice, co mění směr, to je hrůza, a že člověk nemá vůbec čas ty cedule číst. Paulina se toho chytne a cestu na La Floridu strávíme tím, že pomlouváme chilské značení a chilské řidiče obecně. Vzpomenu si na svojí kamarádku Akemi, Mexičanku, která před týdnem udělala chilský řidičák a byla na něj strašně pyšná. Nejdřív jsem nechápala proč (Akemi řídí už spoustu let), ale pak se mi to spojilo s informací, že v Mexiku se řidičák nedělá, ale kupuje. V Chile tedy konečně někdo potvrdil jakousi zkouškou, že Akemi vážně umí řídit. No těpic, pomyslela jsem si.

Pak stavíme u pumpy a Paulina bere benzín za 5000 pesos, tj. asi za 150 korun. Jako každý Chilan nelení a denně jede k pumpě nabrat tolik benzínu, kolik zrovna potřebuje. Co na tom, že to zabere čas. Místní mýtus, že jezdit s plnou nádrží je nebezpečné, se tu lidí zkrátka drží. A navíc, co kdyby peníze za plnou pak někde chyběly? A co hůř, co kdyby benzín zlevnili a vy už byste měli v nádrži ten drahý? Zatím ale benzín pořád jen zdražuje, takže Paulina jen klasicky nad cmrndnutím do nádrže zavzdychá: "Koukni, ani se ta ručička nehla!". A jede se.

Konečně jsme dojeli na místo setkání. Naše skupiny se konají v tzv. S.D., tj. něco jako klubovně spravované radnicí. Má ji každá chilská čtvrť, tedy kromě těch bohatých, a každé chilské město. V La Floridě, dvoumilionové chudé čtvrti na jihu Santiaga, je sede mnoho, a ta naše je zvláště povedená. Baráček, který už před zemětřesením vypadal na spadnutí, s malými okénky těsně pod nízkou střechou. Od zemětřesení má pár trhlin navíc, ale stojí. Když vejdete dovnitř, málem vás porazí hospodský puch. "Sportovní klub Diego Portales" je napsáno na zdi nad dřevěnou honosnou policí darovanou pivovarem Cristal, která je vyšperkovaná vzorně srovnanými zaprášenými prázdnými pivními lahvemi. Začneme rovnat stoly a očekáváme, zda zase přijde správce objektu vynadat nám, že jsme posledně nezametly či zanechaly odstřižky. Dnes ne, máme jenom vzkaz, abychom nepoužívaly dlouhý pivní rozpadající se stůl, protože jsme ho minule prý poškrábaly. Správce se později zastaví, aby nám to zopakoval, kdybychom to, my hloupé ženské, nepochopily.

Dáme na stoly, které máme dovoleno používat, ubrusy, nalijeme juguito, příšerný chemický "džus", který mají Chilané tak rádi, a rozděláme balíčky sušenek. V sede je zima, a tak si jdeme sednout před domek na schody. Sluníčko svítí a po chilsku tedy vrníme: "Ah, que rico el solcito!" Mmmm, to to hřeje. Nemám ráda frázi (protože to je podle mě fráze) "dnes už se lidé neumí radovat z maličkostí". Ale Chilané jsou na radování se z maličkostí experti. "Ah, ta vodička. Ten vzdoušek. To sluníčko. To je paráda", rozplývají se kde u jaké louže. "Mmm, ten chlebíček, to je dobrůtka. A to kafíčko.", spokojeně broukají nad Nescafé s místními rohlíky bez chuti. Někdy je imituju z legrace, někdy proto, že opravdu sluníčko nádherně svítí. Jako dneska na schodech sede. Po tolika zatažených dnech.

Před domkem procházejí volným krokem lidé na cestě do zdravotního střediska, které je hned vedle sede. Na plácku před zdravotnickým střediskem to žije. Stojí tam prodavač s oblečením z druhé ruky, stánek s kafíčkem Neskafíčkem a čajem, a pár obchodníků s ovocem a zeleninou. Maminky, babičky a sem tam nějaký tatínek postávají mezi stánky, rozprávějí, okukují a sem tam někdo z nich zajde do střediska nebo se z něj vyloudá. Vedle střediska je almacén, obchůdek, který sice na vývěsní tabuli inzeruje sendviče, ale prodává úplně všechno. Je totiž v přízemí domku a majitel eventuelně klidně prodá cokoli, co má doma. Nedávno jsme tam byly pro jehly a nitě. Tuhle mě rozbolela hlava a potřebovala jsem ibuprofen: v almacénu mi ochotně z platíčka z domácí lékárny jeden ustřihli a prodali. Inu, ne nadarmo slovo almacén pochází z arabštiny.

"Jako kdybychom ani nebyly v Santiagu," řekne Paulina fascinovaná stejně jako já klidem a pohodou, která vyzařuje z toho všeho. "Vždycky se tu cítím jak na jiné planetě." A už přichází první z našich adolescentních maminek.

O chilských miminkách jsem vám už psala, že je legrační, že vypadají jako malí Chilánci. Což také jsou. Mají spoustu vlasů. Hošíci mají už od narození typicky chilská bříška chilských tatíků. Jedna z holčiček (asi vinou toho, že jsou naše skupiny ve sportovním fotbalovém klubu mají skoro všechny maminky chlapečky) vypadá jako miniaturní padesátiletá trhovkyně z Vegy.

Mluvíme o všem možném. Hodně o tom, jak jsou holky na všechno samy. Když před tři čtvrtě rokem přišly, jen jedna z nich nebyla "zadaná". Dneska jich s otcem dítěte žije pár.

"On mi řekne, tak dej Amara hlídat mámě, půjdeme ven, a když se probudí a bude brečet, tak půjdeme zpátky," říká jedna: "Tak jdeme ven, máma volá na jeho mobil a on mi řekne: Amaro brečí, tak máš jít domů." "Já řeknu Estebanovi, aby mi pomáhal. Tak on si stoupne a já říkám: podej mi plenku. A on: kde je? Pak říkám: podej mi olej. A on: kde je?" Ach jo, holky.

"Všichni chlapi jsou stejný," řekne Paulina: "Holky, proto musíte jít zpět do školy."

Zatímco s tatínky nám to moc nejde, nadprůměrný počet holek se nám vrátil do školy. Sláva.

Paulinu a naši práci s maminkami mám moc ráda. Řekla jsem si, že bych vám o ní měla napsat, když je tenhle blog vlastně o Chile. Protože tohle je Chile až do morku kostí.

It's raining again, haleluja!

Podzim v Santiagu je nádherný. Přes den je teplo a slunečno, ale v noci teplota už klesne pod deset stupňů. Stromy v parku jsou barevné a ve slunci pestře září. Připomíná mi to všechno dobu, kdy jsme se loni nastěhovali do našeho bytu, a je mi příjemně. Dneska ráno se ale zatáhla obloha a Hvězdopravec mi tvrdil, že dokonce i prší. Podívala jsem se, co na to říká Chilský meteorologický ústav. Jejich předpovědi sice moc nevycházejí a ještě včera tvrdili, že bude slunečno, ale naopak umí pružně reagovat a předpověď na konkrétní den rychle mění podle toho, jak zrovna je. A skutečně. Předpověď, že dnes bude pršet, jasně dokazovala, že prší.

Po pěti měsících k nám tedy přišel déšť, oznamitel zimy. Já jsem se vydala do školy, kde jsem zjistila, že jsem si popletla den výuky, tak jsem jenom zašla do knihovny a zase dojela domů. Vyzbrojená Freudovými Sebranými spisy, povídkou od Gamboy, svetrem z vlny z Chiloé a puntíčkovanými teplými papučemi si říkám, že jsem na zimu připravená. Méně už celé Chile. Dnešní déšť opět Chilany zaskočil jako české silničáře první sníh. Cože? Ono prší? Kdo by to byl řekl, že letos zase bude pršet? Noviny začaly psát o tom, kde všude prší a co všechno nefunguje a internetový deník La Tercera dokonce přidal toto půvabné video:



Na jihu Santiaga vypadla elektřina a Victoria, naše pomocnice s úklidem, spěchala domů, protože má v obýváku "gotero". Slovo gotero je jasně příbuzné se slovem "gota", kapka. Je neuvěřitelné, že tu mají slovo pro "díru, kterou zatéká". Jinak díra totiž nevadí a nevadila celé léto, ale jakmile začnou padat "goty", kapky, je z díry "gotero", a to už je problém. Ale co, když můžou mít Eskymáci tolik slov pro sníh, co je divného na tom, že Chilané mají tak bohatý slovník pro katastrofy: temblor pro zemětřesení do pěti stupňů, terremoto pro zemětřesení nad pět stupňů, apagón pro výpadek elektřiny a nyní tedy gotero pro díru ve střeše, kterou zatéká.

Déšť bude asi také důvod, proč nechám dneska Hektora, svoje kolo, ve sklepě, jinak odpoledne dojedu na španělštinu celá mokrá od projíždějících aut. Jinak jsem ale Hektor i já stabilním postrachem ulic, i když nám někdo z našich sousedů evidentně vyhlásil válku. Nevím, zda jsou to sousedi od naproti, kteří nám jednou uvázali na dveře psa, či sousedka od vedle, která tajně dává svoje kočky konat jejich potřeby do květináčů na chodbě, nebo ještě sousedé z konce chodby, kteří jednou považovali boty před našimi dveřmi za vyhozené a bez ptaní si je tedy vzali. Nebo je to sousedka zezhora, která lije zbytky z oken? Ne, vypadá to jasně na dolní sousedku, která si stěžuje vždy a na všechno a se všemi bláznivými obyvateli domu vede lítý boj.

V létě jezdilo mnoho bláznivých obyvatel na kole a ta si odkládali před vchodové dveře. To se nesmí. V pravidlech, kterými jsme tu vázáni a svázáni, sice nestojí nic o toaletách pro kočky, o kradení bot za dveřmi a dokonce ani o lití zbytků z okna, ale je tam jasně napsáno, že kola se výhradně musejí ukládat jenom do sklepa nebo na konec bloku budov do vyhrazeného parkoviště, které vypadá ale spíše jako skládka. Kdysi před rokem mi vrátní kolo přestěhovali, ale od té doby se nic nedělo a já se nemusela s kolem vléct do sklepa, když jsem věděla, že bych ho zase za hodinu musela vytahovat. Začátkem dubna jsem ale dostala papír, na kterém stálo, že tímto mi je dáno na vědomí, že pokud nechám kolo ještě jednou před dveřmi, dostanu pokutu, protože kolo nechávat před dveřmi je nebezpečné "z důvodu možného zemětřesení a stížností sousedů". Přestože jsme ve velmi tektonicky činné zemi, bylo mi jasné, že nebezpečí toho druhého uvedeného je mnohem vyšší.

Jen mi nebylo jasné, jak je možné, že ani kdybych chtěla, Hektora bych před dveřmi nechat nemohla, neb tam parkovala již několik dní tři jiná kola. A parkovala vesele dále. Asi po týdnu se Hvězdopravec rozhorlil, jak on to umí, nad tím, že nás tu diskriminují, vzal výstrahu o pokutě a šel se prát za moje práva. Jsem ráda, že doby "a proč jsi jim neřekla že...?" a "Tak jim řekni..." jsou se zdokonalením Hvězdopravcovy španělštiny pryč a že může zkusit onu nemožnou věc, jako je vynucení si vysvětlení na Chilanovi, sám. Samozřejmě to dopadlo tak, že se dozvěděl, že pokutu dostanou všichni, kdo budou kola parkovat před domem, kola tam pak ještě týden parkovala, vrátní tedy rozdali pokuty a teď až do příštího léta se před domem parkovat nebude, protože stejně v dešti na kole nikdo nejezdí.

Jezdit na kole v Santiagu znamená poznat ho z úplně jiné perspektivy. Především, žena na kole okamžitě vybočí z anonymity velkoměsta. "Jak se má vaše kolo? Kdepak je?", ptají se mě vrátní (titíž, kteří byli sousedkou donuceni pokutovat moje stání před dveřmi), když jdu ven náhodou bez kola. Hektor trpí nejrůznějšími neduhy, a to především padáním řetězu, ale také drnčícím blatníkem. Takový stav kola dává přihlížejícím mužům ještě jasnější signál než chybějící snubní prstýnek. Či kdo ví, možná jsou jen Chilané přirozeně galatní. Zkuste nasadit spadlý řetěz nebo nafouknout kolo, aniž by se vám někdo nabídl, že za vás tu špinavou práci vykoná, nebo vám alespoň dal nějakou dobrou radu. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem si to drandila rychle z kopečka do Recolety, když jsem uviděla přes celý chodník nataženého spícího toulavého vlčáka. A jéje, budu muset zastavit, řekla jsem si, když mužík umývající auto vedle na silnici spatřil vznikající problém a než jsem k psovi stihla dojet, mužík psa probudil a křikem ho donutil, aby mi uvolnil místo k projetí.

Ale s deštěm nastávají Hektorovi prázdniny a nám časy s ohřívacími lahvemi a s gumovkami na nohou. Naše vosy se pomalu ukládají k zimnímu spánku, hnízdo je prázdné a mrtvolky vyhozených trubců pod hnízdem jsou dávno suché. Brzy dojde i na bílé chomáčky, které sice přežily všechny moje útoky insekticidem a dokonce se rozšířily i na bazalku a chili papričky, ale podle wikipedie prý nepřežijí teploty pod čtrnáct stupňů. Z našeho okna je zase výhled, protože stromy za oknem jsou skoro bez listí. Zkrátka, prší a zima je za dveřmi.

Goran Bregovic karaoke

Včera jsme šli na Bregoviče. Kusturicu jsem prošvihla v únoru, protože jsme zrovna cestovali, a tak jsem se opravdu těšila. Na živo jsem dosud ani jednoho z obou balkánských hochů neviděla. Trochu mě mrzelo, že koncert je v divadle Oriente, ale utěšovala jsem se, že Amadou a Miriam jsem sice viděla v opeře v Liverpoolu, ale nakonec tancovala a veselila se asi i prezidentská lóže, byla-li tam nějaká.

V úterý večer jsem učila do půl osmé češtinu (ano, mám teď dokonce tři studenty, ale o nich někdy jindy), pak přišla Lucka a společně jsme odtrhly Hvězdopravce od počítače. Snědli jsme večeři a vypili dvě česká piva, která Lucka přinesla. Pak byl čas jít, tak jsem skočila k počítači ověřit, kde že přesně Teatro Oriente je. Stejně jako před pár dny na jeho stránkách viselo, že divadlo je kvůli zemětřesení zavřené, ale řekla jsem si, že mají prostě jenom skluz s aktualizací stránek. Jak jinak by bylo možné, že koncert v Oriente není, když plakáty byly vylepeny až po zemětřesení a já jsem lístky koupila teprve před pár dny? A v pokladně na ně natiskli: Teatro Oriente? Aha?

Pak jsme si vzpomněla ale na svého kamaráda Davida, portugalského studenta FAMU. S Davidem jsme se znali kdysi dávno v Praze a Davidova totální nepraktičnost a zmatenost nás s Jeanne, se kterou jsem v té době bydlela, nikdy nepřestala překvapovat. Jedním z Davidových husarských kousků byl koncert Boba Dylana, na který si koupil ten nejdražší možný lístek, aby mohl být v prostoru pro VIP. Pamatuju se, že jsem Davida viděla odpoledne před koncertem a přála jsem mu, ať si koncert užije, ale David mi tvrdil, že koncert je až další den. V devět večer jsem pak obdržela telefonát. Na druhém konci drátu někdo hystericky řval: "How do I get there??? How do I get there???" A za peníze za lístek VIP stál až na konci celého publika a viděl posledních pět songů.

Poučena chybami druhých jsem tedy vytočila číslo pokladny v Oriente, která měla za úkol také informovat diváky o umístění koncertů. Samozřejmě to tam nikdo nebral. Musel mě tedy opět spasit google. Chilský google je ale Chilanem až do morku kostí a někdy netuším, jak je možné, že na vás neudělá kulaté chilské oči, když jako první odkaz na "bregovic, concierto" vyhodí kritiku na koncert z roku 2008. Naštěstí kdesi pod všemi odkazy na "koncert v divadlo Oriente" visel odkaz na článeček v novinách, kde bylo váženému publiku oznámeno, že koncert byl přesunut do Divadla Nescafé umění. Uf!

A blink blink, taky. Občas říkám, že mezi Chile a Českou republikou není velký rozdíl, protože jsou obě stejně zaprodané, ale je fakt, že máme jen Sazka arénu a O2 lázně. Ještě nemáme Nescafé státní operu a Činoherní Lipton klub.

Teatro Nescafé de los Artes je naštěstí kousek od nás, tak jsme tam s jazykem na vestě doběhli kolem deváté, kdy měl koncert začínat. Před divadlem byly houfy lidí a my jsme si mysleli, že to je nepochybně proto, že je poměrně težké prodat očíslované vstupenky do jednoho divadla a následně usadit lidi na jejich místa v jiném divadle. Ale, milí čtenáři, nic takového. Čísla na vstupenkách kupodivu korespondovala číslům sedadel v Kávovém divadle. Což mě, pokud tedy vyloučím možnost, že všechna divadla v Chile mají stejnou architekturu a stejně očíslované a uspořádané hlediště, přivádí k závěru, že ačkoli na vstupenkách bylo natištěno Divadlo Oriente, umístění už byla připravena do Kávového divadla. Přitom místo konání i místo umístění bylo natištěné ve stejnou chvíli, když slečně v Ticketmaster lezly vstupenky z počítače. Doufám, že se Ticketmaster brzy přejmenuje na Jim Beam Ticketmaster, čímž se ledacos bude dát pochopit.

Koncert začal s klasickým půlhodinovým zpožděním a já si rychle začala uvědomovat, že tu cosi nehraje. Že tu nehrajou bicí a občas nějaký ten dech. Zkrátka, že polovina celé muziky jde odněkud z pásku, protože nevím, jak by sedící zpěvák mohl tohle všechno zabubnovat na trapný buben, který měl mezi koleny. Nejsem vůbec hudební expert a lehko se nechám opít rohlíkem, ale tohle bylo moc. Kromě toho jsem jasně viděla, že jednu z dvou zpěvaček, které občas zpívají jako celý sbor, jasně bolí záda a už se těší, až si zase sedne. Takže asi u třetí písničky jsem si řekla, že jsem zvědavá, co z toho bude, u desáté se začala nudit a u Meseciny se hlavně bála, aby se nepropadl balkón, na kterém jsme seděli. Protože velká část chilského publika, které je normálně spíše vlažné, tančila jako šílená a ječela tak, že když náhodou někdo zpíval (opravdické) sólo, začátek nebyl slyšet, a teprve až po hlasitých "pšššššt!!!!" pocházejících od starších částí publika, se tančící mladé publikum uklidnilo. Vedle nás sedící starší pán začal uprostřed koncertu žádat po slečně před ním, ať se posadí a netančí, že on sám pak nic nevidí. Slečna se posadit odmítla a pán ji začal posazovat násilím. Slečna tedy nakonec odešla na schody, kde tančila na zpola reprodukovanou muziku jako šílená s ostatní mládeží. Pán se zvedl někdy ke konci a několika pohyby pánví v rytmu naznačil, že ještě není úplně na odpis.

Až nakonec při přídavcích jsme slyšeli trochu muziky bez playbacku a hned to bylo o něco lepší. Každopádně to byl ale zážitek ze všech stran poučný. Za prvé, Slonovski bal a podobné řízné opravdické balkánské dechovky by měly přijet na turné do Chile, protože se zdá, že Chilané podobný rytmus milují. Za druhé, posadit dechovku do divadla je pitomost, k dechovce patří ulice nebo hospoda. A za třetí, globalizace ještě přeci jen není totální. Protože myslím, že s podobným spektáklem by si Bregovič v Evropě neškrtl: nedovedu si hysterii publika vysvětlit jinak, než tím, že si nikdy na pořádnou dechovku nedupli někde v ulicích, na festivalech, nebo po hospodách.

A to je všechno. V květnu mě čeká, opět v divadle, koncert Caetana Velosa. Poprvé mi ho pustil mimochodem právě David, nehrdinský hrdina z koncertu Boba Dylana. Což mě přivádí na myšlenku, že musím včas ověřit, kde ten koncert vlastně je...

Slečno studentko, je libo kávu?

V poslední době se můj život tak zrychlil, že stačím tak ještě chytat nápady, co bych vám na blogu pověděla, ale nestíhám je ani zapsat do svého notýsku na nápady, natož pak do počítače. Teď je ale neděle večer, právě odešli naši kamarádi Fabien a Anne, kteří tu byli na oběd, a mám asi hodinku času. Takže k počítači a povídat.

Tenhle týden mi začala škola. Univerzita, na kterou chodím, se jmenuje Diego Portales a je to univerzita soukromá. Ale nenechte se mýlit, v Chile jsou všechny univerzity placené, a to draze. Veřejné univerzity (Universidad de Chile a Universidad Católica) dokonce ještě dráž než univerzity soukromé. Výmluvou pro to je fakt, že jsou to univerzity takzvaně prestižní. Chilané si na studium berou půjčky, pokud můžou, a po skončení studia splácí. Diego Portales je sice soukromá, ale je to pravděpodobně nejlepší ze soukromých univerzit, a moje volba na ni padla z toho prostého důvodu, že na rozdíl od veřejných univerzit pravili, že moje peníze za postgraduál jim jsou dost dobré i pokud můj český a francouzský titul psychologa není Chile uznán. Koncem března jsem vyřídila všechny papíry, absolvovala pohovor a v pátek večer jsem se tedy ocitla u zápisu. Jak za mladých let.

O zápisu jsem se málem nedozvěděla, protože v Chile mají nepochopitelný zvyk všechny emailové adresy ručně přepisovat na seznamy, ze kterých pak mailují. Místo obyčejného "odpovědět". V mém případě nedojde mail nikdy, protože zřejmě není v chilských silách napsat či jen opsat správně moje jméno i příjmení a ještě příponu adresy. Jsem přece Evropanka, tak jak je možné, že můj email nemá na konci .es? Problém už dobře znám z asociací, kde pracuju, a odkud mi pravidelně volají, a ptají se, proč se jim vrátil email, který mi poslali, a zda bych jim mohla znovu (a znovu) opakovat svoji adresu. Ze začátku jsem hloupě říkala: ale vždyť jsem vám přeci psala, tak jak to, že se vám odpověď vrací? Teď už ale vím a díky tomuhle systému už také umím říkat i slovo "podtržítko" a hláskovat své jméno bez použítí slova vaca, tj. kráva. Neb Chilané nevidí rozdíl mezi výslovností b a v a já jsem dloho nad -ová na konci jména měla mentální blok a u spelingu v mě nenapadla ani Victoria, ani Vladimir, ale pouze kráva, kráva, kráva.

V pátek ráno jsem ale měla ten dobrý nápad zavolat sekretářce a zeptat se, zda skutečně v sobotu začínají kurzy, a sekretářka spráskla ruce nad tím, že o nevím o pátečním zápisu. Takže už jsem věděla a v pátek večer se vydala na fakultu.

Fakulta se nachází na stanici metra Los Heroes. Oproti evropským městům je Santiago hodně rozvrstvené: čtvrti jsou bohaté nebo chudé a podle bydliště člověka lehko poznáte, jak si na tom stojí. Určitým předělem mezi "hořejškem" a "dolejškem", pupíkem Santiaga, je Plaza de Italia, jednu stanici metra na západ od našeho domu. Pak následuje centrum, Plaza de Armas, tedy hlavní náměstí, trhy Vega a Mercado Central, palác Moneda a všechny možné univerzity. Střeva Santiaga, kde se všechno smísí. Vládní budovy a pouliční obchodníci. Herny s blikajícími automaty a majestátní budovy důležitých úřadů. Bankovní úředníci v saku a Indiánky obklopené ušmudlanými dětmi. Vedle Burger Kingu je zaplivaná nalévárna a vedle bloku budov, kde sídlí nejdůležitější chilské úřady, blok obchodů, které prodávají nitě, jehly, stuhy a vůbec všechno, co potřebujete k šití. Protože také to je v centru typické. Uprostřed vší té směsi jsou celé uniformní ulice obchodů, které prodávají totéž. Potřebujete šít? Jděte do Las Rosas. Potřebujete koupit rybu? Mercado Central. Látku? Independencia. Náhradní díly na auto? Los Heroes.

Tam, kde je naše škola. Když vystoupíte z metra, netušíte, že jste v univerzitní čtvrti, protože na vás ze všech obchodů koukají pneumatiky, staré výfuky, ozubená kola a zaprášené láhve s motorovým olejem. Nenechte se ale zmást a vydejte se směrem na jih. Mezi obchody s autodíly se pomalu začnou vynořovat levné kavárny nabízející typické chilské sendviče completo (párek v rohlíky s avokádem, majonézou, zelím a rajčaty), občas se objeví cedule kopírka a nakonec začnou být vzdálenosti mezi obchody přerušovány velkými majestátními budovami z červených cihel.

Fakulta psychologie je poměrně malá a je postavená v americkém stylu: opět tedy červené cihly s bílými detaily. Vejdete dovnitř a zjistíte, že budova je koncipována jako dvojpatrový dům s patiem uvnitř. Patio je v pátečním večeru prázdné, na dřevěných lavičkách nikdo nesedí a nikdo nečte opřen zády o vysoký strom uprostřed. Rozházené plastové židličky v pozadí dávají tušit, kde se nachází kavárna, a pozorný pozorovatel si všimne, že klidná a příjemná atmosféra univerzity je vyvolána také tím, že uprostřed patia stojí pingpongový stůl a o kus dál stolní fotbal.

Vrátný mi ochotně pomůže najít třídu, kde je zápis, a já se jdu podívat, s kým budu mít po dva roky tu čest.

Vejdu do třídy, kde už sedí pár spolužáků, a sekretářka mě přivítá: "Dobrý večer, Terezo!" Pamatuje si moje jméno. Jak by ne, má nás na starosti pouze dvacet a já jsem navíc jediná cizinka. "Chcete kávu nebo sušenky?" Málem se zakoktám, když říkám, že ne, že děkuju. No toto...Kdepak je jak české, tak francouzské: "Jak to že nemáte.....ne, tak to není možné....no vám říkám, že to nejde...zítra....za týden....příště"? Je to přece zápis! Dostaneme program, kde máme napsanou doporučenou literaturu, požadavky ke zkouškám, maily vyučujících a otevírací dobu knihovny. Dozvíme se, že jako postgraduanti máme k dispozici speciální studovnu jen pro nás vybavenou počítačem a tiskárnou.

Pokukuju po spolužácích a říkám si, jak tohle všechno asi můžou platit. Nikdo z nich nevypadá jako bohatý synek či dcerka z Vitacury. Pravda, celý ten servis je příjemný, ale v Čechách a ve Francii je na druhou stranu vzdělání přístupné poměrně všem.

V sobotu ráno konečně začnou přednášky. A jsou velmi zajímavé. Žádné zjednodušené omílání dávno známých věcí, s jakým jsem se setkala na prakticky stejně drahém postgraduálním vzdělávání psychologů v Čechách. Ve velmi známém programu garantizovaném komorou psychologů. Pravda, ukáže se, že nemáme dosud zajištěný přístup do knihovny, ačkoli sekretářka slibovala, že vše je už zařízené, ale jinak jsem přednáškami nadšená.

Během kurzu máme šanci se také seznámit mezi sebou. A já žasnu, jak jsou psychologové asi na celém světě stejní. Tak, jako bankovního úředníka charakterizuje kravata a naleštěné boty, jako počítačového technika absence deodorantu, sportovní boty, bříško a batůžek, sedí kolem mě banda lidí ve věcech ne vždy příliš šťastného, ale obvykle originálního cool stylu. A diskutuje se zády ohnutými pod tíhou světových problémů. S potěšením zjišťuji, že ačkoli je kurz drahý, nesedí vedle mě majitelé ordinací ve Vitacuře, ale lidé, kteří pracují na příjmu na psychiatrii, na pohotovostech, na nemocničních psychiatrických odděleních, ve vězení a jeden z nás v Hogar de Cristo s bezdomovci. První linie, jak říká náš vyučující. Piñera by si tu neškrtl.

A tak se na další studium těším, jen se děsím, jaké budou písemné zkoušky a jak se vypořádám se čtením psychoanalytických textů ve španělštině. A též, zda když to všechno zvládnu, zvládnu také nechat uznat v Chile svůj český diplom, aby mi titul k něčemu byl. Kvůli uznání můj diplom teď putuje do Čech a já jsem si chtěla nechat vystavit zde ověřenou kopii, abych měla alespoň nějaké to lejstro stále u sebe. Bylo mi sděleno, že to není možné. Proč, ptám se já? Protože, aby mi mohli vystavit ověřenou kopii, musím nejdřív na chilské ministerstvo zahraničních věcí, aby mi dalo na diplom nálepku, že může být vystavena ověřená kopie. Tak si říkám, že po všech těch razítkách a nálepkách, co můj diplom čekají, bude spíš než jako univerzitní titul, vypadat jako odřený cestovatelův kufr...

Paloma (4910m)

O Velikonocích jsem místo pomlázkou po zadku dostala po zádech těžkým kletrem, po nohách botami s mačkami a do rukou cepín. A vzhůru zase na Palomu, kam jsme se nedoštrachali letos v listopadu.

Tentokrát s námi šel ještě Standa, Hvězdopravcův kolega z Hvězdárny. Stavili jsme se pro něj u nich doma a na zahradě popíjeli nejdřív kafe a záhy také trochu Becherovky. Sluníčko svítilo, voda v bazénu se modře blyštila a Hvězdopravec unaveně spočinul na zelený trávník. S motivací to tedy vypadalo všelijak, ale nakonec jsme se přiměli nasednout do Pathfindera a vydat se do rezervace Yerba Loca "Bláznivá bylina". Rezervace se tak jmenuje prý proto, že v ní roste jako blázen nějaká bylina, já si ale myslím, že určitý podíl na názvu musí mít i počet andinistů, kteří zešíleli při zdolávání táhlých sedmnácti kilometrů, které údolí má. Je to jediný přístup k Palomě.

První noc jsme došli na konec údolí a druhou noc se vyškrábali na 3800m do základního tábora. Oba dny nebyly moc náročné, tedy nebýt těžkých kletrů, ztěžklých faktem, že jsme s sebou museli vléct hrozně vody. V Yerbě Loce je jí sice hodně, jenže se většina nesmí pít, protože obsahuje tolik minerálů, že milého andinistu zažene rychle potupně někam za bláznové byliny. Věděli jsme, že na 3200 metrech je pramen, ale to znamenalo zdolat 1200 výškových metrů a tedy jednu noc pouze z vlastních zásob.

V sobotu večer jsme tedy spočinuli konečně v základním táboře a hleděli na ledovec, který na nás čekal. A kajícníci, penitentes na něm. Vyprávěla jsem vám o nich zde a můžu říct, že na Palomě se na jejich otravnosti nezměnilo vůbec nic. Ba co hůř, spojili se proti nám s dalším jevem, a to tzv. bergschrund, jak se hezky říká anglicky. Tohle asi musí být jedno z nejslavnějších německých slov stejně jako český robot. Jenže to tedy Němci nemají být moc na co pyšní, protože bergschrund, to je obrovská trhlina, která se vytvoří tam, kde se odtrhne celý kus ledovce a popojede o kousek níž. Takže se vytvoří trhlina jako hrom přes celý ledovec a milý andinisto, hledej, kde bys ji přešel.

Když jsme jedli naši obvyklou čínskou polévku, spatřili jsme dvojici Chilanů, která se z ledovce vracela. Že to jsou Chilané jsme poznali lehko, jelikož, ač už dlouho pod ledovcem, nesli cepíny v rukou. Chilané je nikdy nedávají na batoh, vždycky je nesou v ruce a kývou s nimi do rytmu chůze. Dokonce i na Pintoru nebo na Leoneře, kde není žádný ledovec, jsme pár takových turistů potkali. Inu, cepín k Chilanovi patří stejně jako řízek k českému turistovi. Kluci procházeli kolem nás, takže jsme se začali hned vyptávat, jak se jim šlo a v jakém stavu je ledovec. Oba dva sotva mluvili a řekli jenom něco jako: "vodní ledovec...kajícníci, ano ano...trhlina...strašný, ošklivý...lano máte?"

Ráno jsme vstali v pět a za světel čelovek jsme se pustili do výstupu. Za úsvitu jsme byli pod ledovcem a začala bitva s kajícníky následovaná bitvou s trhlinou a především bitvou mne samé s mačkami, které jsem nemotorně musela zvedat při přelézání kajícníků tak vysoko, že jsem si natrhla kalhoty na zadku. Mačkou připevněnou na botě. Hvězdopravec se také velmi styděl za můj styl lezení, ale dělala jsem, co jsem mohla, a kolem jedenácté jsme byli nad ledovcem a čekalo más posledních 500m na vrchol, tentokrát už pouze po kamení.

Jenže 500m je v téhle výšce opravdu utrpení, alespoň pro mě. Ale řekla jsem si, že to vylezu, i kdybych měla zhebnout, protože už rozhodně nikdy nechci jít znovu celou tuhle příšernou cestu údolím a přes ledovec. 150m pod vrcholem jsem viděla, že pravděpodobně dojde spíše na zhebnutí, než na zdolání vrcholu, ale Hvězdopravec byl naštěstí na blízku a řekl, že půjde přede mnou, ať prostě dávám nohy tam, kde je měl on, a ať na nic jiného nemyslím. Vyvlekl mě takhle dalších 80 výškových metrů, ale pak jsem konečně viděla, kde až je vrcholek, a rozhodla se, že to prostě nezvládnu. Viděla jsem, že Standa už je nahoře a Hvězdopravec se rozhodl, že půjde za ním. Tak to ne, že já bych to nedala?! Vzpomněla jsem si na jednu blízkou osobu, která teď bude potřebovat hodně vůle, vstala jsem a na ten vrcholek se dovlekla. Tedy, musím se prásknout. Na opravdický vrcholek se dojít nedalo, takže jsme došli na takový vedlejší. Neměl 4910, ale jen 4900m. Každopádně je to výš než Mont Blanc a můj osobní rekord. Jen jsme se rychle rozhlédla, zaregistrovala vedle se tyčící Aconcaguu, Plomo a důl pod námi, a šlo se dolů.

Cesta dolů po ledovci byla mnohem horší než cesta nahoru a zabrala nám tolik času, že jsme došli ke stanu za hluboké tmy. Hvězdopravec mi uvařil zase čínskou polévku, protože jsem sotva stála na nohou. Skoro celý den jsme nic nejedli, ve výšce do sebe prostě nedokážu nic vpravit, a ani na polévku jsem chuť zrovna neměla, ale zbaštili jsme ji a usnuli jsme spánkem tak hlubokým, že jsme zaspali zemětřesení v síle 5 stupňů Richterovy stupnice, padání kamení a utrhnutí se kusu ledovce. K čemuž je nutné dodat, maminko neboj, postavili jsme si stan chytře tam, kde na nás nic nemohlo spadnout.

Celou cestu dolů jsem si říkala, že je dobře, že v údolí není silnice, protože by to celé údolí zničilo, a že vlastně to, že na Palomu není lepší přístup, je dobře. Pak jsem myslela na to, že Manka, Standova žena a moje kamarádka, slíbila, že nám udělá plněné knedlíky se zelím. A pak už jsem jen mechanicky počítala raz dva raz dva a snažila se jít v rytmu, aby těch nekonečných sedmnáct kilometrů bylo za mnou. Hvězdopravec šel se mnou a mudroval na téma, že hory nejsou vždycky čirá rozkoš. Že tohle údolí nenávidí. Že časné vstávání, aby člověk někam vylezl, že to taky nenávidí. Že nenávidí kajícníky a že ledovec byl opravdu v hnusném stavu. A pak už asi taky jen mechanicky počítal, došli jsme k Pathfiderovi a jako rytíři po bitvě se vydali do Santiaga, mezi ty hlupáky, kteří Velikonoce strávili jezením, odpočinkem, popíjením s přáteli a užíváním si posledních horkých dnů.

Už se těším na zimu, která s sebou přinese zase pouze malé milé vulkány, kopečky tak maximálně 3000 metrů na skialpech. I když Standa nad knedlíky utrousil, že začíná také sezóna na severu Chile, kde právě skončila bolivijská zima, a místní nemilé obrovské vulkány čekají, kdo by je mačkami podrbal na hřbetu. No, já nevím. Ještě, že musím do práce a do školy a že mám tedy dobrou výmluvu, abych se nikam nějakou dobu drápat nemusela.

A také jsem zvědavá, co řekně doktor Klein, až uvidí ve středu moje zuby. Za celý výstup se mi podařilo vyčistit si je dvakrát. Už ho slyším, jak praví, že to, že mi vyčistil všechen zubní kámen neznamená, že si teď zuby nemusím čistit vůbec.

A to je všechno. Fotky vám se dám, až mi je Standa předá. Náš foťák nás sice také celou cestu tížil v batohu, ale zatímco my jsme ho nesli vlasními silami, on sám byl úplně vyčerpaný až na dno baterie. Inu, to se stává, když ho někdo minulý týden na Leoneře zapomněl vypnout...