Moje první 4000

Nebude řeč ani o pěnězích, ani o kilometrech, ale pouze o metrech nad mořem. Tenhle víkend jsem zdolala poprvé po svých 4000 metrů nad mořem, nebo přesněji 4368m, i když některé prameny uvádějí i 4500, však si také trochu v Chile vyberte. Jistě, můžete si říct, že to nic není, vždyť to není ani Mont Blanc. No, tak si to zkuste, a uvidíte.

Naše cesta začala v sobotu ráno v Santiagu, odkud jsme se opět nemohli vymotat, takže jsme do Cajónu de Maipo dorazili až okolo jedné. Cajón de Maipo je kaňon na jihovýchodě od Santiaga a jeho konec, Baños Morales, leží 93km od hlavního města. Což jsou v Chile cca 2 hodiny cesty.

Pathfinder nás dovezl až do údolí, nad nímž se tyčí vulkán San José, čili svatý Josef, který ční až do výšky 5856 metrů. Jelo se tak trochu cestou necestou a s náhonem na čtyři kola, ale nemyslete si, že Chilané to nezmáknou i s Renaultem Megan, který stál zaparkovaný hned vedle. Radím vám, nikdy nekupujte v Chile ojeté městské auto, netušíte, co s ním předchozí majitel dělal.

Sebrali jsme své batohy s jídlem, oblečením, stanem, spacáky, lanem, mačkami a cepíny a vydali se na cestu. Plán byl dojít do základního tábora, tj. vystoupat cca 1000 metrů, zakempovat, ráno vylézt na Cerro Moai, sejít dolů, sbalit věci a dojít k autu. To byl plán sestavený dle rad z Andeshandbooku. Ještě jednu radu vám dám. Andesbook dělají nepochybně lidé, kteří jsou schopni vylézt na Mont Blanc za dopoledne. A tak místo obvyklého alpského dělení orientačního času dvěma, raději násobte cca 1,5.

První den, v sobotu, jsme se tedy za pět hodin vyplazili s těžkými batohy do základního tábora. Protože byly Velikonoce, v táboře již kempovaly dvě skupinky, které vystoupaly do tábora den před námi. Sobota byl pro ně tedy den výstupu na Cerro Moai. Do tábora jsme došli kolem šesté a jedna ze skupinek již měla výstup za sebou. Když jsme se jich ptali na cestu na Cerro Moai, vesele nám řekli, že když si trochu počkáme, možná uvidíme světla baterek, jimiž si bude druhá skupinka svítit na cestu. Kežto pokud nevyjdeme nejpozději v pět ráno, nedostaneme se zpět za světla. Pohrdlivě jsme si řekli, že druhá skupinka musí být asi CAF na výletě nebo co, že těch zbývajících 900 metrů převýšení nezvládnou za denního světla. Nebo že jsou možná jako my a vždycky vstanou pozdě a dochází za tmy. Hvězdopravec ale také poněkud váhavě konstatoval, že ani jedna ze skupinek neudělala výstup a sestup za pouhé dva dny, jak jsme to naplánovali my podle Andreshandbooku, a že skupinka chlapů, kteří již byli v táboře, rozhodně nevypadá jako skupinka padavek. Inu, někdy je radno se řídit dle intuice, ale usínali jsme vyzbrojeni dobrými radami a pomyšlením na chabých 900 metrů před námi.

V devět večer nás probudila druhá skupinka, která se konečně dovlekla do tábora.

V pět ráno jsme se vydali na cestu za měsíčního světla. Hory byly pusté, protože s námi nikdo do tábora nevylezl, a tak bylo jasné, že výstup bude ten den jen pro nás. Navíc sezóna normálně končí v březnu, pak začíná sněžit. Jen proto, že tento rok bylo hodně sucho, bylo možné na Cerro Moai vylézt ještě v dubnu. Obě skupinky, které jsme potkali v základním táboře, využívaly volného velikonočního pátku (ano, v Chile je volný pátek), aby kopec zdolaly. Bylo celkem jasné, že nejspíš budeme až do jara posledními návštěvníky.

Asi 100 výškových metrů nad táborem se nám ztratila stezka a začalo přelézání ledovcové moreny. A protože ledovec již notně odtál, morena se táhla několik kilometrů. Přelézali jsme kameny, nahoru, dolů, jako o život, asi dvě hodiny. Na konci dvouhodinového přelézání kamenů v výšce přes 3500 jsem začala pociťovat těžké nohy, ale bylo třeba jít dál a dál k ledovci. Ledovce nesnáším, jelikož mají obvykle spoustu zákeřných trhlin, ale v tento moment jsem se těšila na cokoli, co nebude ledovcová morena, i kdyby to měly být trhliny v ledovci.

A po další hodině přelézání kamenů bylo mému přání učiněno za dost. Konečně jsme byli pod ledovcem. Ale ouha, také před specificky andským fenoménem, tzv. pénitents (ve francouzštině) či penitentes (ve španělštině). V češtině bych tomu řekla hnusné a zákeřné bloky ledu, blokující cestu unaveným pocestným. Dokonce tak zákeřné, že na fotce houby vidíte, jak se tyhle bloky nedají přejít. Pravda také je, že jsme neměli moc sílu fotit, hlavně ne v těch nejhorších místech. Chtěla jsem vám o penitents najít nějakou teorii na netu, ale jediné, co jsem našla, bylo, že pénitents, to je duševní stav osoby, která se vyznává ze svých hříchů. Jak si myslíte, že takové osobě je? No hrozně! Zrovna tak, jako bylo nám.

Dobře, když trochu zapomenu na naše strašlivé utrpení, tak musím říct, že penitent je vlastně česky kajícník a že to jméno má nepochybně proto, že kusy ledu vypadají jako lidské postavy zahalené v plášti s kapucí, klečící a kající se. A kát by se tedy tihle zatrolenci měli!

Bloky ledu totiž vystupují z ledovce zanechávající vedle sebe, dle zákonu o zachování hmoty, hluboké díry. Jedinou možností, jak ledovec s kajícníky přejít, je lézt z díry do díry přes bariéry mezi bloky ledu, nebo díry překračovat, pokud jejich okraje nejsou moc daleko od sebe, což ale většinou není ten případ, protože čím větší kajícník, tím větší a širší díra. Zkuste si tímto způsobem vystoupat 300 výškových metrů a uvidíte, proč tváří v tvář těmhle blokům ledu nejeden alpinista-andinista nedokázal dojít na vrchol. Naše moudrá kniha o Andách o nich praví, že je vhodné je předem vypátrat pomací dalekohledu a jejich poli se vyhnout. Dobrá rada, koukněte na obrázek a přemýšlejte, kudy byste to asi tak vzali (skály jsou strmé, i když to na fotce tak nevypadá)...

Cestou jsme spatřili také asi tři trhliny, které mi v tu chvíli připadaly jako známé fair-play hrající kamarádky. Cepínem jsem vztekle urážela kajícníkům hlavy rozhodnutá dojít na vrcholek, přestože jsem měla přelézání už až po krk a sil ubývalo. Však jsme také byli již nad 4000 metry. V jednu chvíli jsme si říkala, že těch 4000 už mám, tak o co jde. Jenže přeci jen, cíl byl o něco výš.

A tak jsme tam nakonec vylezli. Přelezli jsmě všechny ty hnusné kajícníky a v půl druhé jsme byli na vrcholku. Naše vrcholové foto jasně vypovídá o tom, že to byla dřina.


A zbýval už jenom sestup. Znovu ledovec plný kajícníků a morena, kterou jsme se domnívali přejít po stezce, kterou jsme cestou nahoru jaksi minuli. Jenže cestou domů se ukázalo, že stezka vede cca do pětiny moreny, a že zbytek je opět přelézání kamenů. Nicméně, cestou dolů je přelézání přeci jen snazší. Na druhou stranu ale už máte kopec v nohou. A tak někde na moreně bylo rozhodnuto, že spíme opět v základním táboře a že sestup k Pathfinderovi uskutečníme až den poté.

Došli jsme ještě za světla, ale já jsem se dobelhala z posledních sil. Bolelo mě úplně všechno, nejvíc hlava a žaludek. Rovnou jsem se svalila do spacáku a spala půl hodiny, než jsem se trochu oklepala a mohla si vzít aspirin, který je na nevolnost z nadmořské výšky nejlepší. Usnuli jsme bez večeře asi v sedm večer. V jedenáct se naše organismy vzpamatovaly dost na to, abychom se probudili hlady, a zimprovizovali tak pozdní večeři.

Druhý den ráno jsme se probudili okolo sedmé, nasnídali se, sbalili tábor a vydali se na cestu 1000 metrů dolů. Naše jediné přání bylo spatřit Pathfindera, a když se tak konečně stalo, Hvězdopravec neodolal a třikrát ho vyfotil.

A tak jsme zpátky v Santiagu. Hvězdopravec jede ve čtvrtek na Dalekohled, takže si na nějaký čas od hor odpočinu, ale už při sestupu jsme, přes všechnu únavu, dostali pár dobrých nápadů, kam se vydáme příště.

P.S. Všechny fotky jsou zde.