Na blátě

Letošní Vánoce jsme se rozhodli strávit v Santiagu, protože Dalekohled funguje 365 dní v roce a Hvězdopravci začínala služba 27.12. Cesta z Evropy nám zabere vždy skoro 24hodin, a tak se staly svátky mimo Jižní Ameriku něčím nemyslitelným. To jsem samozřejmě v té době netušila, že v Evropě zapadáte sněhem až po uši, na Charles de Gaulle nebudou mít rozmrazovací směs a že bychom tedy byli mohli předstírat, že se jen nemůžeme dostat zpět. Příště už se nachytat nedám. Mezi zemětřesením zničeným letištěm, soptícím islandským vulkánem a prudkým sněžením se zdá, že nějaká ta výmluva pro pozdní přílet se najde vždycky.

Místem, kde se ale nic netřese, nebouchá a kde nesněží, je Martinique, takže z něj k nám přijela maminka Marie. Přiletěla se svým přítelem 19. prosince v neděli ráno v 6:30, na vlas přesně. Ale postupně.

Jen tak tak se mi uprostřed všech povinností podařilo uplácat vánoční cukroví a v sobotu odpoledne, v předvečer příjezdu maminky Marie, jsem rovnou z univerzity dojela koupit pár dárků. Se stromečkem jsem si hlavu moc nelámala. Ve vedrech, která tu panují, samozřejmě pravý stromek nevydrží, a tak všichni mají stromky umělé, dovezené z Číny a rovnou ozdobené. Neekologické a navíc ošklivé. Dá se sice sehnat stromek živý, v květináči, ale musí se denně zalévat a navíc, co pak s ním? Rozhodla jsem se ozdobit tedy náš fíkus, který nám dala při odjezdu minulý rok Mathilde a který již dlouhá léta v její a v posléze mojí domácnosti prokazuje nespoutanou touhu k životu, jenž by mu dovolila přežít snad i uprostřed atacamské pouště.

Zbyla už jen otázka, čím fíkus ozdobit. Letošní Vánoce byly mými prvními Vánocemi v roli hostitele, žádné ozdoby tedy nemáme. V sobotu večer jsem po neúspěšném lovu čehokoli, co by se dalo na fíkus pověsit, konečně narazila v obchodě s doplňky do domácnosti, mezi sekáčky na led, vietnamkami a rohožemi na pláž, na jednu zoufalou maminku hrabající v krabici s ozdobami. "Slíbila jsem dětem ozdobu se sněhuláčkem", řekla mi, utírajíc si pot z čela: "už třetí rok! Zase budou říkat, že jsem nehledala".

Většina ozdob v krabici byla rozbitá, ale dle prodavaček to byla jediná krabice, co v obchodě mají, a ozdoby nejsou v regálech proto, že se do nich pro samé ručníky, slunečníky a kyblíčky na stavění hradů z písku, nevejdou. Pomohla jsem zoufalé mamince krabici přehrabat a vydolovala asi 10 nerozbitých ozdob či rozbitých jen natolik, že se to dalo vnímat jako záměr či nějak zakamuflovat. Ptáčkovi, který měl jen jedno tykadlo, jsem ho hbitě utrhla, aby byl ptáček symetrický. A vůbec, kdo to kdy viděl, aby měl ptáček tykadla? Sněhuláčka jsme nenašly, zato ozdobu ve tvaru ruské bábušky a Santa Clause ano. V té chvíli bych byla na vánoční fíkus pověsila cokoli, hlavně, abych se na něj nemusela pověsit sama.

Chilané zkrátka berou Vánoce docela vlažně, tedy, když nepočítám, že se ve 30 stupních perou o dárky jako saně (několikahlavé, nikoli dvoukolejné...). Svátek je tu jen 25, což byla letos sobota, jinak se pracuje a na univerzitě jsme měli například ještě 23.12. kurz až do 21:30. 24. šli všichni ještě na půl dne do práce, a pak vytáhli auta a naráz se jali jet za rodinnými příslušníky, takže vznikly strašlivé zácpy. V osm večer jdou Chilané na půlnoční mši (no co, když mohla být říjnová revoluce v listopadu, co by nemohla být půlnoční mše v osm večer?), udělají nějaké to asado, 25. stráví s rodinou a je vymalováno. Pak se zase vytvoří zácpy v opačném směru a je to, 26. se jde normálně do práce. Jen letos ale 26 padlo na neděli, tak byly Vánoce přeci jen o něco delší.

Já jsem každopádně toužila po alespoň chvilce volna, protože jsem z nekončícího

roku unavená. U příležitosti příjezdu Drahématičky Marie jsem si vzala tedy týden volna, abychom mohli jet na sever na Puntu de Choros pozorovat tučňáky a delfíny a trochu se potápět. V oceánu, který byl jako obvykle dvanáctistupňový, jsme se sice nakonec potápěli jen Hvězdopravec a já, naši pozvaní Martiničané šestnáctistupňový rozdíl mezi teplotou moře u nich a u nás jaksi nemohli vydýchat. Moje volba mezi slunným břehem a tichým studeným dnem oceánu byla naprosto jasná. Nejen kvůli tomu slunci.

24.12. jsme se po 7 hodinách cesty vrátili do Santiaga a já se začala strachovat, jak nakrmím 10 lidí, co k nám měli večer přijít na štědrovečerní večeři. Kromě Hvězdopravce, jeho Drahématičky Marie a Gregoira, jsme pozvali všechny osamělé duše, které stejně jako Hvězdopravec kvůli službě na Dalekohledu nejely domů a které se ocitly v Santiagu samy. A navíc kamarády Estelle a Christopha a Estellinu maminku.

"Vánoce, to je jen pro děti.", řekl mi nejeden Chilan poté, co na mě vyvalil chilské kulaté oči, když jsem se zeptala, co se tu na Vánoce jí. Kdo má peníze, dělá krocana, kdo nemá, dělá kuře. 24.12. odpoledne, když jsem se vydala na centrální trh sehnat rybu s předtuchou, že budu muset použít všechny získané dovednosti, jak v Chile stát frontu, jsem překvapivě brouzdala loužemi z tajícího ledu skoro sama. Koupila jsem tři obrovské dorády, půlku lososa a 3 kila škleblí a domů jsem jela taxíkem. Taxikář na mě houknul, kam že jedu, že nebere jen tak někoho, že jestli jedu ve směru k nákupním centrům na východě, tak že jo, ale jinak, že mě nebere. Kolem nešťastně postávaly hordy lidí s obrovskými krabicemi jedoucí do chudých čtvrtí na západ a sever, slunce pralo jako o závod, autobusy byly plné až po okraj, zkrátka vánoční pohoda ve třiceti stupních jako vyšitá. Uklidnila jsem taxikáře, že jedu na východ, naskočila jsem a o chvíli později už jsem doma vybalovala věci z tašek. Původně jsem chtěla dělat alespoň bramborový salát a česnečku, nakonec z toho ale bylo menu fois gras-tatarský steak z lososa na tři různé způsoby-mušle s roquefortem-doráda na naložených citronech a quinoa-sýr-a konečně české cukroví. Jen na Ježíška jsem nedala dopustit a po večeři jsem vyhnala všechny hosty na střechu, ať se jdou podívat, jestli ho neuvidí, a zatím jsem rozsvítila stromeček, a pak zvonila na zvoneček, jak to děláme v Čechách. Mimochodem, zvoneček se mi podařilo vyhrabat náhodou v oné krabici s rozbitými ozdobami. A pak, že se nedějí zázraky. Alespoň ty malé.

Celý Štědrý večer jsme z okna viděli obrovský sloup kouře linoucího se odkudsi ze západu. Ve čtvrti Maipo na Štědrý večer shořela továrna na plasty. Od té doby, co bydlíme v novém bytě, tj. za uplynulé tři měsíce, shořely v Santiagu postupně diskotéka pod našimi okny, transformátor kousek od nás v Providencii, vězení v San Miguel (to bylo 8.12. a požár zanechal 83 mrtvých), ve čtvrtek těsně před Vánoci jsem cestou z práce projela okolo hořící stráně přímo na San Cristobal nad námi, a nakonec tedy továrna na plasty. Nevím, zda by si Chile konečně tedy nemělo pořídit profesionální hasiče. Každopádně je to tečka za rokem, který začal šestým nejsilnějším zemětřesením v historii, následovaným výpadkem elektřiny ve skoro celé zemi, který pokračoval uvězněnými horníky a následně skončil zmíněným katastrofickým požárem ve věznici. Dvoustý rok chilské nezávislosti. Doufejme, že nás ve zbylých čtyřech dnech už žádné katastrofy nečekají.

25., kdy jsou francouzské Vánoce, jsme šli obědvat ke kamarádce Estelle. Zase jsme jedli fois gras a hlavně kachnu vařenou ve vlastním tuku, kterou Estelle sehnala kdesi v Santiagu, což je tak trochu stejně pravděpodobné jako sehnat v Praze smažená sarančata. Nehledě na to, že je to mnohem chutnější. Jen sadistická ruka chilského zákona přilepila na francouzskou pixlu s dvanácti porcemi oné lahůdky etiketu s kalorickými hodnotami. To by se ve Francii stát nemohlo.

Božíhodový oběd jsme zakončili koupelí v bazénu a bylo po Vánocích. Bílé na nich byly alespoň ledovce And nad Santiagem. Silvestra budu slavit na Dalekohledu, kam se vypravím ve čtvrtek. Uprostřed atacamské pouště, v místě, kde se točil James Bond. Což zní báječně. Jen se tam nesmí pít alkohol. Láhev francouzského šampaňského nám snad ale žádný zuřivý strážný do pouště nevylije. A tak vám přeju, ať je váš příští rok plný alespoň malých zázraků!

Veselé historky ze silničního provozu

O tom, jaká je zde na silnicích džungle, už jsem psala asi stokrát. Víte, že tu na dálnici chodí koně, krávy, slepice, lidé s kolečkem, nebo stromem přes rameno, jezdí tam hoši na skateboardu a maminky s kočárky, že zde lidé klidně couvají do křižovatky a že zapnutí obou blinkrů najednou znamená všechno od "zprudka zastavím" přes "hledám cestu" až po "nevím co chci dělat, ale to, co udělám, nebude standartní". Pravda, je to tu sice asi nejpořádnější země Jižní Ameriky a většina přistěhovalců mi říká, že v Peru, no tam bych teprve viděla. Na druhou stranu je fakt, že Chilané, kteří normálně vztek a hněv považují za velmi zavrženíhodné citové hnutí, mají všichni nezměrné množství potlačeného vzteku, což se plně projevuje právě za volantem. Pokud jste tak pitomí, že při přejíždění z pruhu do pruhu dáváte blinkr, musíte mít pořádné auto, abyste se protlačili poté, co řidič v pruhu, kam chcete přejet, zrychlí a zmenší co nejrychleji a nejdůkladněji mezeru, kam jste se chtěli zařadit tak, abyste se zařadit nemohli. Stalo se mi dokonce, že jsem se jednou netušíc nebezpečí svého počínání, zařadila před jakousi řidičku, či snad by se dalo říct, krávu, která bleskurychle šlápla na plyn a z padesáti zrychlila asi na sedmdesát, aby mě předjela, a když byla přede mnou, schválně prudce dupla na brzdy. Tumáš, přede mě se nikdo zařazovat nebude! Tuhle se mě snažil zablokovat muž na motorce, zřejmě v domnění, že mu jako ochrana proti Pathfinderovým tunám bohatě stačí zánovní helma. Pravda, v Argentině helmu třeba nenosí ani jeden z obvyklých tří až čtyř pasažérů na motorce. Já si spíš ale myslím, že tenhle chytrák měl štěstí, že se, na rozdíl od mnoha Chilanů, dívám do zpětného zrcátka. Šlápla jsem trochu na plyn a nacpala se před něj. Tak, mě jen tak někdo blokovat nebude. Už jsem v Chile dost dlouho na to, abych měla nahromaděného vzteku víc než dost. Jsem zvědavá, za jak dlouho mi po návratu do Evropy seberou řidičák.

Hlavně ale, že Pathfinder už má technickou. Jako každý rok, nebylo to zrovna jednoduché. V září před technickou jsem našeho čuníka odvezla do servisu. Do autorizovaného servisu Nissan, který stojí, jak se výstižně francouzsky říká, peau de fesses, kůži ze zadku (no uznejte, kůži ze zadku, tu byste jen tak za něco nedali). Hvězdopravec ale neautorizovaným mechanikům nevěří. A má pravdu. Nissan, to jsou profesionálové. Luis, který nás už dobře zná, neodmítl auto proto, že je špinavé, a řekl, že udělají kompletní kontolu. A skutečně, když jsem Pathfindera, kterému autorizovaný servis pečlivě umyl dokonce i pneumatiky, vyzvedla, dostala jsem celý seznam úkonů, co všechno Luisovi hoši zkrontrolovali. Cestou po dálnici jsem si pak začala nejdřív myslet, že je zemětřesení, pak, že je dálnice samá boule, a nakonec mi to konečně došlo. Že oni také vyvážili kola? Jo, tak mi se na to podíváme znovu, řekl Luis, když mě viděl vjíždět zpět do servisu. "Že oni kontrolovali taky světla?!" supěl Hvězdopravec do telefonu, když ho vrátili od technické, protože se ukázalo, že nám nesvítí brzdové světlo. Kontrolovali. Stejně jako minulý rok...

Za poslední týden jsem viděla na vlastní oči toto:

Když jsem na čekala v autě v ulici před Paulininou kanceláří, která je stejně jako 95% ulic v Santiagu jednosměrná, přijela paní, která se rozhodla zaparkovat přede mnou. Nejdříve ale strávila asi pět minut tím, aby se v té úzké jednosměrce otočila do protisměru a zaparkovala čumákem proti Pathfinderovi. Asi aby si její auto mělo s kým povídat.

Autobusy jsou králi provozu Santiaga. Jsou velké a těžké a zablokují koho chtějí a kdy chtějí. Každý jim udělá rychle místo a autobusy to dobře vědí. Pokud to jde, jedou nejméně stovkou, před zastávkou řidič pak dupne na brzdu, kola zapískají, cestující, co se pevně nedrží, se sesbírají z podlahy a zkontrolují rány, tedy pokud není autobus tak narvaný, že spadli na okolní spolucestující, a nakonec jsou všichni rádi, že cestu domů přežili ve zdraví. Minulý týden jsem se nacpala do autobusu na poslední chvíli a vybylo na mě tedy místo za předním sklem. První na ráně při průletu, řekla jsem si, když tu jsem byla obav zbavena. Řidič měl mezi svým sedadlem a okénkem po levé ruce posazeného svého asi desetiletého synka, který tatínkovo řidičské umění sledoval doširoka rozevřenýma obdivnýma očima. Doufejme, pomyslela jsem si, že řidič tedy udělá všechno proto, aby synek neproletěl předním sklem, a odvážně jsem se rozhodla pokračovat v jízdě.

Cestou z univerzity, zase autobusem, byla na Alamedě, hlavní třídě Santiaga, která se ve skutečnosti jmenuje Bernardo O'Higgins, ale nikdo jí tak neříká, pěkná tlačenice. V dvouproudém pásu pro autobusy byl autobus na autobusu, ale doprava kupodivu docela plynula za nezbytného troubení. Když tu se i náš autobus jal troubit. Uprostřed dvoupruhu pro autobusy stál z pro mě neznámých důvodů člověk. No, řekla jsem si, k tomu, aby místní řidiči troubili, obvykle stačí jen to, aby padla červená, tak to se moc není co divit, že troubí. "No co troubíš, já jsem nevinnej!!!", volal člověk, kolem nějž se z každé strany valily autobusy. Nevinnej, no, pomyslela jsem si, to bude ten důvod.

Když si tedy představíte, jak to vypadá s místní automobilovou a autobusovou dopravou, dokážete jistě ocenit půvab poslední veselé historky, která se stala našemu kamarádovi Rubenovi na Rotondě Perez Zujovic. Tohle místo je jedno z nejhorších míst v Santiagu, o kterém taxikáři občas vykládají legendy, jak se už ve vládě vypracovávají řešení, jak tenhle kruhový objezd nahradit, udělat nadjezd, podjezd či objezd, ale zatím je to jen tak, že Rotonda zůstává prubířským kamenem všech řidičů. V době, kdy jsem se ještě v Santiagu bála řídit, respektive jsem se bála tolik, že jsem neřídila, jsem na Rotondu zírala s respektem a v duchu jsem si říkala, že až tohle místo jednou projedu autem ve špičce, budu opravdický řidič. Dneska už Rotondu projíždím, a když vedle mě sedí Hvězdopravec, obvykle křičí: "Hlavně nezpomaluj, nezpomaluj!!!", protože ví, že kdo se na Rotondě neprosadí, zůstane na ní navěky.

Ruben jezdí do práce na kole, a protože není blázen, jako všichni cyklisti jezdí na Rotondě po chodníku, respektive po úzkém vyvýšeném pásu betonu, který Rotondu lemuje z východní strany. Minulý týden ale kde se vzal, tu se vzal, stál na chodníku policista a Rubena káravě zastavil. "Proč jedete po chodníku?", zeptal se. "Mmmm..." zamyslel se Ruben, jak by to policistovi nejsnadněji vysvětlil, aniž by řekl: "Copak to není úplně jasné?" "Mmmmm...protože na silnici je to nebezpečné?", řekl nakonec. Auta kolem dál svištěla, tlačila se, troubila a projížděla na červenou jako obvykle. "Ale tady je to nebezpečné pro chodce!", trval na svém policista. "A vůbec, kde máte helmu?", řekl nakonec. V té chvíli už se Ruben sám sebe ptal, zda není ve skryté kameře, protože na Rotondě nikdy žádní chodci nejsou, jen prodavači novin a ovoce, kteří se ve chvíli, kdy se provoz zastaví, začnou prodírat mezi auty ve snaze vydělat nějaké to peso, a když se auta zase rozjedou, rychle se snaží uniknout zpět za bariéry Rotondy za vytrvalého troubení řidičů, kteří se je snaží popohnat tím, že se začnou rozjíždět. "Helmu mám doma." řekl tedy Ruben hrdě. "No tak to já vám musím dát pokutu", na to policista. "Jako za co?" nevěřil vlastním uším Ruben: "Za jízdu po chodníku, za jízdu bez helmy, nebo za jízdu po chodníku bez helmy?" "Tak dobře." povídá nakonec policista: "Tak já vás pustím, ale noste helmu!"

Doufám, že tímto má pro letošní rok chilská policie splněno, co se týče zajištění bezpečnosti. Bůh s námi.

P.S. Zapomněla jsem napsat, že policie pro bezpečnost provozu nejen, že zastavuje cyklisty na chodníku a motoristy uprostřed dálnice, dělajíc jim pak vlastním tělem hradbu, aby se mohl zastavený a zkontrolovaný řidič vrátit bez rozjezdového pruhu zpět na dálnici. Policie také vybavila dálnice světelnými tabulemi, na kterých je napsáno například "zapni si bezpečnostní pás" (většina taxikářů v autě žádné pásy nemá a když jsem vezla tuhle několik ze svých těhotných adolescentek a požádala jsem je, ať se připoutají, nevěděly vůbec, jak se pásy zapínají a jet připnuté braly jako velké dobrodružství), nebo "vyhni se vyčerpání benzínu", což naráží na chilskou pověru, že plná nádrž je nebezpečná a na zvyk jezdit jen s pár litry. Úplně nejraději mám nápis ale doporučení "vyvaruj se nehod". No vždyť jsme vám říkali, že nemáte bourat, a vy furt ne a ne to pochopit a bouráte a bouráte...

Sherlock Holmes

Často si z Hvězdopravce dělám legraci, že člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby vystopoval, co Hvězdopravec doma udělal po návratu z práce nebo obecně z venku. Ovšem o takhle jasném důkazu o tom, jak a kde si pachatel sundal boty, o tom se i slavnému detektivovi může pouze nechat zdát...jen škoda, že se panu vyšetřovateli nepodařilo uvést do provozu blesk fotoaparátu a důkaz o naplnění skutkové podstaty trestného činu nekontrolovaného a nevědomého troušení oblečení a bot po bytě je tak trochu rozmazaný...

Jak se nám bydlí a výlet do Lagunillas

Jak vážený čtenář ví, v půlce září jsme se přestěhovali. Ne o moc dál, než jsme bydleli, pořád jsme v Bellavistě, čtvrti plné barů a diskoték, jen jsme se posunuli do samého centra zábavy. Hvězdopravec se sice nejdříve trochu zdráhal, ale já jsem věděla, jak na něj. Den po návštěvě našeho stávajícího bytu jsem tedy domluvila návštěvu stejně drahého bytu kdesi v Providencii, kde byl hluk od aut, stará kuchyňská linka, velmi omšelá koupelna a nepochybně mnoho skrytých závad. Cestou domů mi Hvězdopravec řekl, že pár let starý loft je vlastně tím pravým. A stěhovali jsme se.

Byla jsem docela zvědavá, jaké vlastně je žít v betonovém bytě o třech podlažích, s dveřmi pouze do koupelny, a s poklopem v ložnici. Omítka na stěnách mi nechyběla už předem, protože jakkoli se to čtenáři může zdát nemožné, skoro ve všech bytech, kde jsem kdy bydlela, jsem byla postavena alespoň jednou před fakt, jak z omítky a malby dostat červené víno. Jednou to bylo červené šampaňské, které samo od sebe explodovalo na kuchyňskou zeď mých rodičů, kteří pubertální mně zapůjčili byt k oslavě Silvestra (tahle skrvna se malovala), jednou to bylo Bordeaux na stěně v Rue des Toillettes (kde jsem naštěstí bydlela tak dlouho, že víno záhy vybledlo a stěny zešedly grenoblským smogem, až nebylo po skvrně ani památky), podruhé zase sklenice převržená v záchvatu diskuze na tapety v Rue de la Blanchisserie (pustilo to Vanishem), jindy zase kelímek červeného vržený po protivníkovi v záchvatu boje Nica a Hvězdopravce (tuhle skrvnu na Alexově fasádě pomalu smývá déšť), zkrátka, mít místo omítky holý beton jsem vyhodnotila jako výhodu. Hvězdopravec zase poznamenal, že by si mohl mezi patry vybudovat horolezeckou stěnu a oba jsme byli spokojení.

V loftu se bydlí dobře. Zvlášť, pokud jste tím, kdo vstává první, a to já jsem. Od dob, kdy bydlíme tady, jsem ani jednou nemusela Hvězdopravce tahat z postele zpěvem "Sluníčko už vstává". Hlas mi příroda totiž dala zvučný, což doplnila absencí dobrého sluchu. Hvězdopravec má zato sluch absolutní, takže na mě obvykle volá z polštářem na uších: "Zpíváš jak kastól!!!"V loftu je ale každý krok v prostředním patře, kde je obývák a kuchyně, slyšet tak dokonale, že zpívat není nutné.

Kdybych Hvězdopravce nevzbudila já, byli by to ale stejně časem sousedé. Kromě sousedů naproti dům vstává pozdě, protože je to tu samý blázen a podivín. Našimi současnými favority je černoušek s pisklavým hlasem a jeho spolubydlící s prsy tak obrovskými, že vás ani ve snu nenapadne, že by mohly být pravé, kteří mají často na návštěvě děvu s prsy velikosti fotbalových míčů a rty Dolly Buster. Jejich odění u bazénu jim definitivně vysloužilo přezdívku Porno Team. Přímo naproti nám bydlí ale pár Chilanů s dvouletým děckem, které se pravidelně venčí na chodbě domu v doprovodu laxní peruánské služky. Co neodzpívám já, odzpívá děcko. Protože mi je jasné, že nechat dvouleté děcko běhat samotné v bytě, co je to samý schod a nikde žádné zábradlí nebo jen možnost zábradlí dát (prostor je moderně otevřený), moc se nebouřím. Kromě toho mi je jasné, že zachvíli děcko doroste velikosti, kdy se bude moct vyšplhat na betonovou zídku neboli zábradlí okolo lochny spadající přes všechna patra až do přízemí, která je v rámci "otevřený prostor je moderní" na chodbě hned vedle našich dveří a jejíž zábradlí je dle chilské velikosti obyvatelstva vysoké tak osmdesát centimetrů. Rodiče pak možná budou muset hledat jiné hřiště než naši chodbu. Doufejme tedy, že to, co budou muset hledat, bude hřiště (maminkám se za tento vtip omlouvám).

Ostatní sousedé jsou pěkná sebranka. V domě, kde jsou samé lofty a kde je to okolo samá diskotéka, jsme ani neočekávali, že by to mělo být jinak a na sebranku jsme se těšili. Konečně žádné neurotické sousedky vyžadující striktní dodržování stanov! A také že ne. Každý tu dělá hluk, kdy se mu zlíbí. Pravda, když se náš soused ve dvě v noci pod vlivem kdo ví čeho posadí k pianu, zasteskne se mi trochu, ale vím jak na to. Vymýšlením příští party.

Když jsme se konečně vrátili ze všech cest a Hvězdopravec zjistil, kde jsou v bytě skleničky, kde jsou ve skříni uloženy jeho oblečky a kam jsem poschovávala během vybalování krabic další věci, rozhodli jsme se pro inauguraci střechy domu. Střecha je společná a je na ní bazén a místo pro grilování. Nakoupili jsme tedy maso a zarezervovali u vrátných střechu na sobotní večer. A protože nás bylo okolo dvaceti, řekli nám vrátní, že musíme najmout strážného, aby nás na té střeše hlídal. Něco podobného už jsem četla ve stanovách, ale řekla jsem si, že to bude asi jen najmutí vrátného navíc, službu jsem zaplatila a doufala jsem, že nás na té střeše při grilování, tančení, popíjení a provádění nezbedností nikdo hlídat nebude. Ale to jsem se zmýlila. Když jsem se šla vrátného chvíli po zahájení inaugurace zeptat, proč jsou na střeše zamčené záchody (což mohlo být tak ve chvíli, kdy se prvním pivařům naplnil močový měchýř), vrátný ukázal na vážně vypadajícího pána v černém obleku s kravatou a pravil, že to je náš strážný. "Dobrý den!", vykoktala jsem, snažíc se uchránit pána svého party dechu. "Dobrý, dobrý", řekl pán: "Jestli souhlasíte, zůstanu nejdříve zde a budu odškrtávat hosty ze seznamu. Pak začnu vykonávat obhlídky." Přikývla jsem a doufala jsem, že si to strážný vysvětlí jako povolení strávit celý večer v kukani vrátného. "Víte, do kolika bude asi tak party trvat?", zeptal se strážný nakonec. "No, to opravdu nevím" řekla jsem: "Ale až usoudíte, že jsme v bezpečí, běžte klidně domů." Dodala jsem.

Strážný odešel, až když nás ze střechy vyhnal studený vítr. Následně jsme už bez hlídání pokračovali v party u nás doma až pozdních nočních hodin. Nestěžoval si nikdo, a to i přes to, že jsme, pokud vím, tančili jako zběsilí, do té hudby někdo pustil video s aerobicem od Cindy Crawford a John se pokusil z party uniknout šlhaje po lanech ze spodního parta, aby se tak vyhnul gauči, kterým mu zatarasili cestu k východu Sylvain a Hvězdopravec. Sousedovi tak bylo jeho noční pianění definitivně odpuštěno.

Zkrátka, abych to shrnula, v domě s netradičními byty i obyvateli se nám bydlí dobře a v již nastalém chilském parném létě, které bude trvat nejméně do konce března, se z bazénu s rozkoší díváme na turisty pařící se v lanovce na San Cristóbal.

Tenhle víkend nás ale začalo pálit dobré bydlo a rozhodli jsme se jet někam do hor. Po poslední zkušenosti s příšernými zácpami jsme chtěli vyjet v sobotu, přespat, a ráno vyjít na výlet. Nevyspalý Hvězdopravec ale nechtěl ani slyšet o kempování, a tak se naskytla otázka, kde budeme spát. Refugio Lo Valdés bylo kupodivu plné, ale na internetu jsem našla Refugio de Club Andino v Lagunillas, malinkém lyžařském středisku asi 100km od Santiaga, kam už jsme se dlouho chtěli vypravit, protože nám ho do nebe vychválil jeden náhodně potkaný skialpinista. Lagunillas je sice soubor čtyř malých vleků, ale ty hory kolem, říkal. A taková příjemná ubytovna je tam! A ani noha! Kopečky kolem vypadaly na internetu víc než lákavě, tak jsem zavolala správci a už se jelo. Z hlavní cesty do Cajonu de Maipo, která má ze slova hlavní hlavně to, že je v celém údolí hlavně tato jediná cesta, jsme kousek za San Jose odbočili na malinkou prašnou cestu vedoucí k lyžařskému středisku. V zatáčkách jsem se hlavně snažila nedívat do srázu pod námi a nedovedla si vůbec představit, jak asi tahle silnice vypadá, když je zima a středisko funguje. Po sedmnácti kilometrech serpentin po prašné cestičce nás ale konečně přivítala široká náruč plechové sochy Ježíše Krista vyrobené nejspíš ze zbytků starých aut. Lagunillas. Jak příznačné, řekli jsme si a vydali se k Refugiu.

Refugio měla dle informací hlídat paní Sandra, která se ukázala být typickou statnou chilskou ženou s indiánskými rysy, ale naštěstí podstatně nadprůměrnou vřelostí. Refugio je chata postavená ve třicátých letech, kdy v Lagunillas lyžovala smetánka ze Santiaga a kdy zde ještě nebyla elektřina, takže chatu tehdy osvětlovaly nesčetné masivní svícny, v nichž dnes trůní do všech stran nakloněné zaprášené ekonomické žárovky napájené kabely vedenými k nim umnou diskrétní rukou chilského dělníka. Stejně jako svícny dopadlo celé vybavení chaty, které mi připomnělo eleganci vybavení chat v době komunistických pionýrských táborů. Jen ta světle zelená prkénka na záchodě tomu chyběla. Ducha oprýskané prefabrikované láce zkrátka bylo nemožné nevidět ani v dost velkém šeru, které v chatě vládlo. "Nejde elektrika,", řekla paní Sandra, když jsem zašátrala po vypínači: "Chlápek, co měl přijít opravit generátor, nepřišel. Ale půjčím vám baterku." Dle pohotovosti, se kterou baterku vytáhla, mi bylo jasné, že chlápek, co nepřišel opravit generátor, je možná očekáván už od podzimu. Nahradit svíčky ve svícnech ekonomickými žárovkami se začalo zdát jako holá rozmařilost. "Tak, tady je váš pokoj a tohle jsou sprchy a záchody. Páni a tady dámy.", jako kdyby na tom záleželo, v místě, kde jsme byli v okruhu deseti kilometrů nepochybně jediní hosté: "Akorát, že neteče voda." dodala paní Sandra nakonec: "Byla tu základka, všechno mi to vyplácali. Čekám, až bude nějaká voda v nádrži na střeše. Tak jestli se chcete sprchovat, no tak asi spíš ráno." - jako kdybychom si mohli vybrat. Bylo mi jasné, že i ráno budou sprchy stejně vyschlé jako večer, ale nadšená faktem, že alespoň záchody v přízemí vodu mají, jsem se rozhodla nedělat paničku. "A večeřet můžeme?", zeptala jsem se nakonec. Webová stránka se přece chlubila tím, že refugio má restaurant. A široko daleko žádná hospoda nebyla. "Jako to co jste si přivezli, nebo chcete, abych vám něco dala?" řekla paní Sandra. "No, spíš jako jestli byste něco neměla vy.", řekla jsem a už jsem se obávala, že do třetice všeho dobrého, co se energií týče, došel také plyn. "Zbylo mi trochu carne al jugo, masa ve vlastní šťávě.", navrhla paní Sandra a hned bylo lépe.

Po procházce na výhled a západu slunce na nás tedy čekal salát, maso, rýže a dokonce i dezert. Blahořečila jsem schopnosti chilských žen vykouzlit večeři z ničeho a když paní Sandra našla i dvě piva, začala jsem onu večeři za světla svíčky považovat za vynikající. V deset jsme dojedli a zalehli do postele, která, jak poznamenal Hvězdopravec, měla luxusní nedostatkové madrace s pamětí, co tak zoufale v Santiagu sháněl Sylvain, které si zapamatují proporce vašeho těla. Pravda, madrace pamatovala formy všech těl za posledních 30 let, ale v totálním tichu hor jsme na ní spali až do osmi do rána. Snědli jsme míchaná vejce a čerstvý voňavý chleba, zaplatili a vydali se k velikánům.

Lagunillas leží v nadmořské výšce okolo 2000m a našim cílem bylo jít k vrcholku Piuquencillo, který má něco přes 4000. Bylo nám jasné, že na něj asi nedojdeme, ale v Chile je stejně vždy nutné místo obhlédnout předem, než si člověk může na podobný výstup troufnout. Přes hřeben s výhledem na Plomo a spol. jsme se nakonec vyšplhali na La Tetoneru, vršek něco přes 3000, odkud se nám na Piuquencillo pěkně hledělo. Nad opuštěným údolím kroužili kondoři a ve vláze ze sněhu kvetlo spousta květin. Na první výlet po zimě to úplně stačilo. Nejen mně, ale dokonce i Hvězdopravci.

Prozatím.

Če če če, fra fra fra

Pozornému čtenáři je jasné, že jsme dle titulku článku pobývali nějakou dobu v Evropě a že každá ze zemí má nejspíš něco, co člověka dokáže dostat do vývrtky. Jenže když je člověk v Evropě jen na skok, na dva týdny, a nemá moc co do činění s nikým jiným, než s kamarády a s rodinou, je jasné, že se bude jednat o týdny na če če če a fra fra fra chudé. Jinými slovy, žádný vzlet ani pád, jenom klid a pohoda. Čímž se autor blogu dostává do velkých trablí. Každý literární teoretik ví, že nevěra je literárně mnohem zajímavější než celoživotní celibát, že všechny šťastné rodiny jsou si prostě podobné a hotovo. Zkrátka jsem dlouho přemýšlela, jak uplynulé dva týdny na blogu zpracovat, aby se čtenář neuzíval nudou nad "a pak jsem se sešla s X a bylo to moc fajn". Pohodu prostě můj styl psaní neumí, ještě tak smát se nad cizí či vlastní blbostí, to by mi šlo, ale jak kruci pojmout těch posledních čtrnáct dní? A tak jsem si lámala hlavu nad tím, co veselého by se dalo napsat, pořád dokola vzpomínala, a nakonec jsem si vzpomněla na svého dědu. Děda byl bonviván a vždycky, když rodina vzpomínala na to či ono a on si na danou událost či příhodu nemohl vzpomenout, zeptal se: "A co jsem tam jedl?" Nevím, zda se bonvivánství dědí, ale je pravda, že musím trochu se studem poznamenat, že se mi často vzpomínka vybaví, až když mi někdo řekne, co že jsem tam jedla. A stejně tak ve většině mých vzpomínek detail toho, co že jsem tam jedla, nechybí. Pamatuju si sáčkovou žampionovou krémovou polévku na svém prvním čundru na Hracholuskách, rybu na pivě, co mi udělal Létající muž k narozeninám, podivnou směs rýže, kuřete a dušené zeleniny, kterou vyprodukoval Hvězdopravec, když mě poprvé (a naštěstí naposled) pozval k sobě na večeři, pamatuju si ravioli se sýrem a kečupem při první cestě do Itálie (ravioli samozřejmě z Čech, uvařené v kuchyňce apartmánu), rohlíčky s mákem, co nám udělala máma na lyžování v Alpách, zkrátka, všechny moje vzpomínky jsou plné jídla. Nevím, co by na to řekl Freud, každopádně mi moje gurmánství nakonec vytrhlo můj literární trn z paty. No co, říká si pisálek blogu, když se čtenář nezasměje, než aby se nudil, ať alespoň slintá.

První týden našeho pobytu v Evropě jsme byli v Čechách. Tedy vlastně hlavně já, Hvězdopravec zůstal v Paříži na konferenci a přijel za mnou jen na dva dny. Já jsem zatím v Čechách pořádala maminčinu vánoční rybí polévku, bramborový závin, vinné klobásy a také tatarský steak u Haštalského dědka, vídala jsem se s přáteli (ti, co mi po šesti letech života mimo českou kotlinu zbyli si troufám považovat ta opravdové) a snažila se nepít moc piva. Hloupě jsem ale zapomněla na nástrahy zelené, kterou mi taktéž u Haštalského dědka poslali náhodně potkaní Brašuleho kamarádi, a celý druhý den se strachovala, že mi je tak strašlivě špatně z toho tataráku. Radostně jsem konstatovala, že v Praze od dob, kdy jsem tam byla naposled, vyrostlo několik trhů s farmářskými produkty, a též mě potěšilo, že jsem nepotkala ani jednoho opravdu nerudného číšníka. U Pinkasů mě rozesmál číšník svým komplimentem a la Ariel. Muž mojí kamarádky Radky jí objednal malé pivo, se slovy, že je těhotná, a nám dvěma velké. Když číšník piva přinesl, pravil: "To malé pivo bude kam?", a následně zamumlal: "Já jsem ani nepoznal, která z vás je těhotná." Jistě, pro Radku, která je v šestém měsíci, se to dá brát jako poklona.

Po týdnu v Čechách jsme strávili týden ve Francii. Jedli jsme kachní prsa, kachní játra, kachnu vařenou ve vlastním tuku, neboli confit de canard, a na to pěkně talíř sýra, a pak zase nějaké ty savojské speciality, tartiflette a ravioli de dauphiné, a pak zase chleba a croissanty až se nám dělaly boule za ušima, a v Marseille pak samozřejmě ryby a omáčku rouille a taky nějaké ústřice a pili jsme pastis a růžové, a to už jsme se začali rozrůstat do rozměrů, ve kterých bych šest měsíců těhotnou Radku klidně strčila do kapsy. Naštěstí jsme pak strávili den s tatínkem Jeanem a milenkou Marií a tatínek Jean jako obvykle nešel pro poučení daleko a nad každým jídlem či alkoholem mluvil tak dlouho o jeho nablahých účincích, že dokonce i tak otrlého člověka jako jsem já přešla většinou všechna chuť. Když jsme nejedli, obvykle jsem se toulala po městě a nakupovala. Cože, sponky a šminky ve volném prodeji, aniž by se člověk musel shánět nějaké prodavačky, co by mu je vyndaly ze zamčené vitríny? Obchody s oblečením, kde mají všechny velikosti? Kde mají punčochy bez vzoru a bez cenovky, nad níž je vám jasné, že pokud punčochy roztrhnete, právě jste vyhodili oknem peníze na jídlo za celý den? A co víc -knížky??? Člověk si jen tak jde do obchodu, a hele, v knize mají místo sešitů, pár románů, otrhaných knih fotografií či několika sošek svatých také odborné knihy? Takové, co nemají ani v Chile, ani v Argentině, ani u nás v knihovně, co nemají ani naši učitelé, natož pak nepočetné internetové portály, co do Chile knihy dodávají? Stydíc se za svůj úžas před plnými regály jsem postupně nakoupila 20kg knížek a oblečků a navrch nezbývalo tedy než přihodit také jeden nový kufr, který by to všechno pobral.

A nastal čas zase odjet zpět. Pro samé jezení jsme nemohli nakoupit ani pořádné zásoby sýra, a ten, co jsme měli, byly různé zbytky zabalené ledabyle v smradlavém olepeném papíře a jeden Camembert, který jsme nestihli ani načít. Nepasterizované a nezabalené ve vakuu a chilským celníkům tedy velmi nemilé. Kromě toho nás samozřejmě všichni obdarovali kachními játry čili fois gras, gesiers, neboli drůbeží vnitřností (konkrétně je to ten orgán, kterým drtí slepice zrní), vařenými ve vlastním tuku, čokoládou a dalšími nezbytnostmi, abychom jim v té cizině moc nevyhládli. Hvězdopravcova babička, které je 85 let, se nakonec přišourala k nacpaným zavazadlům se skleničkou medu: "Ještě trochu medu...", řekla. "Med se ale nesmí, babi.", řekl Hvězdopravec: "A navíc ho v té sklenici uvidí na scanneru. Ten nám seberou." "A proč by vám ho brali?!" divila se babička. "Kvůli nákaze.", řekl Hvězdopravec. "Cccc", podivila se babička a zavrtěla hlavou.

"A mandarinky se můžou?" přišla za chvíli. "Nemůžou, ovoce se nesmí." "To je divné, a proč?" "Kvůli nákaze." "Ale vždyť těm mandarinkám nic není.", nechápala babička. Nad počínáním chilských celníků jí zůstaval rozum stát. S dědečkem přeci jedí med a mandarinky a sýr už 85 let a nikdy se jim nic nestalo. To jsou ale věci...je pravda, že kdekterý chilský třicetiletý celník trpící jako velká část Chilanů v tomto věku vysokým tlakem a obezitou by jim mohl závidět, ale pořádek musí být. Sedíce všichni u posledního oběda před odjezdem v restauraci jsme vysvětlili po sto padesáté celé rodině, jak to chodí na letišti, že je tam čmuchající pes, a pak scanner a že sklenice si všimnou a sýr vyčmuchají. "Tak si do toho kufru nasypte pepř", nešel jako obvykle daleko pro radu tatínek Jean: "To tomu psovi odkrágluje čich na pár dní," smál se zlomyslně. "Hm, ale co když zjistí, že jsme to udělali schválně. A pepř se taky nesmí" dumali jsme, ale tatínek Jean byl neodbytný a pořád do nás hučel, že máme pepř nasypat do zipu zavazadel a že toho si nikdo nevšimne, a nakonec mě donutil, abych v restauraci štípla pepřenku, protože už jsme neměli čas dojít někam pepř koupit.

Dojeli jsme tedy do Paříže na letiště a začali přemýšlet, jak to uděláme, aby nám pokud možno celníci nic nevzali. Sýr jsme se rozhodli nacpat do běžeckých bot, protože tam jednak nebude vidět a jednak celníky nenapadne, že to, co tak strašlivě páchne, je v botách nacpaný sýr, nikoli boty samé. Za sklenice s kachními játry a orgány na drcení zrní nezbylo než se pomodlit. A nastala chvíle položit si základní otázku: pepř nebo nepepř? A jestli ano, tak jak? A kam? Pořád jsme tedy hrabali v zavazadlech, až Hvězdopravec řekl, že jestli ještě chvíli budeme před zraky nespočetných letištních kamer otvírat a zavírat pepřenku a dávat ji tu tam a tu zase jinam, pravděpodobně brzy skončíme někde v cele předběžného zadržení, a tak jsme otevřenou pepřenku nechali prostě uprostřed kufru s dobrotami a rozhodli se se nalodit. Do letadla.

A byli jsme zpět v chi chi chi le le le ať žije Chile. Na letišti byl tentokrát tak nadmíru strašný zmatek, že naše zavazadlo vůbec nikoho nezajímalo, čmuchací psi byli asi ve stávce a na scanneru celníci nakonec objevili jen sklenici fois gras a bez dalšího průzkumu se spokojili s tvrzením, že se jedná o vařené maso.

A byli jsme zpět doma, kde jsme zjistili, že nám za tu dobu, co jsme byli v Evropě, odpojili internet i telefon. Vítejte, jako kdyby řekl chi chi chi Kocourkov. Odpojili nás, protože jsme nezaplatili fakturu. Která, jako obvykle, nikdy nepřišla. Bez telefonu a internetu se dost špatně hledá, kde by se dala za a, sehnat ona nezaplacená faktura, která stále nebyla v poště, a za b, kde by se posléze dala zaplatit. Polovinu dne příjezdu, který jsme si vyhradili na odpočinek, jsme tedy strávili hledáním kanceláře Telefoniky, kde nám jako obvykle bylo řečeno, že tohle nejde, nejde a tohle taky ne, ale nakonec všechno šlo a fakturu se nám podařilo získat i zaplatit. Viva Chile!

Od středy jsem začala zase chodit do práce a na univerzitu. Ariel mi na uvítanou sdělil, že mě vymazal z rozvrhu ordinací - přidělovat oněch pět ordinací, které máme k dispozici, je jeho jediná funkce, je kvůli tomu zaměstnán na plný úvazek - protože už mě dlouho neviděl. Na jiném místě, kde pracuju, mě absence židlí a dalších kusů nábytku přesvědčila, že se asociace pro nemocné s Alzheimerem stěhuje. Nábytek už je částečně pryč, ale aktivity nikoli. Pár se jich přesune příští týden. Jen nikdo neví které. Ty ostatní se přesunou jindy, až někdy později. Sekretářka se bude přesunovat podle toho, kde zrovna bude nějaká aktivita. Nikdo neví jak, když je na cestu mezi starým a novým místem potřeba víc než půl hodinová pauza. Zdá se tedy, že ztraceni v čase a prostoru nebudou v příštích měsících pouze pacienti s Alzheimerem.

Dnes je teprve čtvrtek a já se rozhodla se ukonejšit mušlemi s roquefortovou omáčkou. Ale chyběl mi roquefort. Ani mě nenapadlo, že bych někde mohla koupit skutečný roquefort, ale jakýkoli sýr s modrou plísní, ten by snad mohli mít, dumala jsem cestou z popletené asociace Alzheimer šlapajíc do Hektorových pedálů. Nivu, prostě. Tu chilskou, drobivou a suchou, ale na omáčku to bude stačit. Zastavila jsem se v prvním obchůdku a přelétla zrakem salámy značky PF Preferida, jimiž by opovrhl i za komunistů vyrostlý pouliční ratlík, a vedle ležící sýry mantecoso, máslový sýr, který sice nevypadá jako máslo, zato přibližně podobně výrazně chutná. PF Preferida. V strašlivé touze po omáčce z modrého sýra jsem oběhla všechny obchody s potravinami v naší čtvrti, včetně jednoho supermarketu. Na polici se sýry a salámy ale vždy ležel PF Preferida salám a vedle PF Preferida mantecoso, až jsem si začala říkat, že snad na to také existuje nějaký zákon, že všechny obchody, co jich v Bellavistě je, můžou prodávat jen PF Preferida salámy a PF Preferida mantecoso. Pfff, preferida, prý. Oblíbená! Oblíbená mezi asi čím? Jak může být něco oblíbené, když to nemá žádný neoblíbený protějšek, prskala jsem si do kroku. Že bych se tedy zeptala prodavače, jestli nemá modrý sýr? Nápad jsem ale kriticky zavrhla. Bylo mi jasné, že odpovědí by byly kulaté chilské oči, a pak možná ujištění, že sýr je ve skutečnosti žlutý, nebo pochyby, zda vím, co znamená slovo sýr. Jako se mě, zkušeného kuchtíka již déle než rok nahrazujícího hrubou mouku jemnou krupičkou, kterou tady mají téměř všude, onehdy snažili v obchodě přesvědčit, že mají jen krupici, krupičku ne, protože krupička neexistuje, to slovo vůbec neexistuje, a oni to vědí, protože oni jsou Chilané. Proslulá chilská neschopnost říct věci na rovinu, i když je to taková pitomost, jako že nemám ve svém krámě krupičku nebo modrý sýr.

U asi patnáctého obchodu jsem to vzdala.

A tak jsme zase zpět v naší chi chi chi realitě...

Celníci, horníci a thajské princezny

Vidím, že jsem naposledy psala skoro před měsícem. Stěhování, škola a naštěstí také nějaká ta zábava mě zkrátka úplně pohltily.

Na začátku října jsem letěla do Argentiny za Hvězdopravcem, Michelem a Nicem, kteří tam přejeli ze San Pedra. Byla to moje druhá cesta do Argentiny a moc jsem se na ni těšila, hlavně proto, že mi v tu chvíli kvůli nejrůznějším trablím především administrativního charakteru Chilané strašně pili krev. To jsem zvědavá, co všechno je v Argentině jinak, říkala jsem si. Když jsem přistála v Buenos Aires, všichni se hned po dosednutí letadla jako obvykle naráz zvedli a jeden přes druhého se v jediném okamžiku nacpali do uličky vyndavajíce o překot zavazadla z boxů nad sedadly, jako kdyby snad letadlo hořelo. Lidé, kteří se do uličky nenacpali, se alespoň zvedli, a klopíce hlavu k rameni, protože jim boxy na zavazadla zabraňovaly stát zpříma, netrpělivě podupávali. Chilani, pomyslela jsem si znechuceně a uvelebila jsem se na sedadle. Tak kolik minut budou stát s ohnutou hlavou nebo se sousedovým zavazadlem na noze dneska? Patnáct. Takhle je to po přistání letadla vždycky. Chilané jsou v tom nepoučitelní.

Nebo Argentinci? Chilané nemají Argentince tak úplně v lásce, i když se to podle mě nedá srovnat s tím, jak nemají v lásce Peruánce a Bolivijce. Zatímco Peruánce a Bolivijce nemají ale rádi asi tak, jako nafrněný Čecháček opovrhuje ukrajinským dělníkem, Argentince nesnáší tak trochu jako průměrný český vesnický pivař nemá rád černé kudrny ztepilého italského hocha. Argentinci jsou zkrátka větší, štíhlejší a řeč dokáží zadržet v přítomnosti jiného jedince člověčího druhu asi 30 sekund. V Argentině je skvělé jídlo, káva, víno a k tomu sice velmi pomalá, ale alespoň usměvavá obsluha. Pohled z letadla mě ale přesvědčil, že provoz na dálnici je tu řízen stejně jako v Chile. Boží rukou.

K večeru jsem doletěla přes stovky kilometrů rovné, rovné, té nejrovnější, krajiny na letiště uprostřed rovných polí v městě Tucuman. Nevím, jak někdo ze střední Argentiny může vůbec vědět, co je to kopec a že se člověk při cestě do kopce zadýchá a při cestě dolů to jde naopak snadněji. Stovky kilometrů takhle placaté krajiny jsem nikdy neviděla.

V Tucumanu na mě čekali kluci. Ukázalo se, že jsem přispěla svou troškou chaosu do mlýna, protože jsem zapomněla přivézt Nicovi jeho zapomenutý řidičák a Michel zase zapomněl řidičák ukázat při půjčení auta, takže jediným legálním řidičem byl stále Hvězdopravec. Do Santiaga jsme to měli nějakých 1800km. Inu, to se nějak vyřeší, řekli jsme si a šli jsme jíst. Co jiného, než pořádný steak.

Z Tucumanu jsme jeli na jih, přes Catamarcu, která je Alvaritovým rodištěm, až k hranicím z Chile v paso San Francisco. Noc před přejezdem hranic, které leží ve výšce 4800m, jsme strávili ve Fiambale, kde se ukázalo, že jsou kromě několika baráčků, příšerně ojetých aut a motorek sloužících jako rodinný vůz také termály. A ne ledajaké, ale termály s ubytováním za babku a s restaurací nabízející skvělé argentinské empanady (být Chilanem, nenávidím Argentince také za to, že mají mnohem lepší empanady), a, jak jinak, steaky. Maso je zkrátka v Argentině něco, čemu se nevyhnete, a vegetariánům lze cestu do této země doporučit asi tak, jako obsesivnímu umývači rukou cestu do Indie. Alvarito mi jednou vyprávěl, že když byl malý, jeho rodina byla tak chudá, že neměli ani dům a všichni proto bydleli v pronajaté garáži. "U večeře jsme se s bráchou vždycky prali a hltali, protože když jsi se nepral, měl jsi hlad. Furt jsme jedli červenou řepu. A brambory. A hovězí. Ale sýr, ten jsme měli jen na Vánoce..." Všichni v termálech na nás navíc udiveně koukali, co nás proboha do podobných končin přivádí. Protože místo je jedním z mnohých, o nichž v Lonely Planet a podobných škvárech není ani zmínka.

Což mě přivádí na myšlenku, že pokud chcete jet do Jižní Ameriky cestovat, prokážete si velkou službu, pokud Lonely zapomenete v kapse sedadla před vámi v letadle. Jak průvodce Chile, tak průvodce Argentinou, jsou šité velmi horkou jehlou a řekla bych, že jejich výroba (ani mě nenapadne použít slovo tvorba) probíhá asi takhle: výrobce přijede do nějakého místa, o němž se říká, že by tam turista hoden toho jména měl zajet. Sedne si do první hospody, dá si k jídlu, co mu číšník doporučí, zapíše si, jak se to jmenuje (pokud mu to chutná, bude z toho specialita podniku), a zeptá se číšníka, co by mu ve městě doporučil k bydlení, vidění atd. Pak jde do jednoho z hotelů spát a na recepci se zeptá na totéž. A ráno si sbalí svoje saky paky a jede do dalšího místa. Co řekne číšník, recepční a možná nějaký ten náhodný společník u osamělého piva před spaním, pak stojí psáno a dáno jako ta největší pravda. Restaurace a hotely zmíněné v Lonely až na pár výjimek pak pyšně zvýší ceny, "lehce omšelé" změní na "zcela omšelé", protože kdo by se zlobil s opravami, nebo někdy i přes zmínku v Lonely stejně zaniknou, a vážený pan turista utratí 30 dolarů za to, aby se pán z Lonely honil sem a tam bez smyslu Jižní Amerikou, mluvil s číšníky, recepčními a náhodnými kolemjdoucími a v těch nejturističtějších místech prošel pár pro turisty vypiplaných rádoby cool hostelů a hippie kaváren, jaké najdete po celém světě. Pokud chcete něco z Chile vidět, Lonely zahoďte (do tříděného odpadu, samozřejmě), protože i mapy v něm jsou nanic, kupte si mapu nebo průvodce Turistel (který je také nanic, ale naopak má mapy normální) a hlavně se vyhněte místům jako Torres del Paine nebo San Pedro de Atacama. Pokud chcete nějaká doporučení na bydlení, můžete možná zkusit jurodivé podivíny zde. Pravda, většina z nich není z Chile, ale věřte mi, pokaždé je to zážitek. Alespoň my máme s touhle stránkou velmi dobré zkušenosti.

Ale zpět k naší cestě. Z Fiambaly, kde jsme natankovali benzín do všeho, co se dalo, jsme se začali tedy drápat do průsmyku San Francisco ležícího kus od Ojos del Salado, nejvyšší hor Chile. Jeli jsme neuvěřitelnou, nádhernou opuštěnou krajinou hodiny a hodiny, nikde ani živáčka, až na přechod, kde byli čtyři argentinští živáčci v uniformě a několik chilských řidičů kamionů. Živáček jménem Lopez, s odstátýma ušima, které v prudkém horském větru vypadaly poměrně nebezpečně, si nás vzal pod vedením živáčka s jednou hvězdičkou na uniformě a s nagelovanou hilterovskou patkou, která se na rozdíl od Lopezových uší v tom větru ani nehnula, pěkně do parády. Naše čtveřice, která jede z Argentiny do Chile přes podobně opuštěné místo, co se sešla bůh ví jak, a z nichž se dva lidé nedávno vrátili z Bolivie, prostě nemůže být nikdo jiný, než pašeráci drog, to je přece každému Lopezovi jasné. Přitom mohl z množství plných a prázdných plechovek od piva, co se válely všude v autě, jasně poznat, ze jsme jen čtyřka legálních alkoholiků. Celníky ale zajímalo úplně všechno. Lopez podrobně prozkoumal prášek na dně Michelových kapes, očichal všechny moje kapesníky, pečlivě zkontroloval, zda jsou moje homeopatika proti nevolnosti skutečně zatavená v platíčku, jak mají být, a nakonec zavolal psovoda, aby pes prozkoumal naše auto. Pes v prudkém větru sice cítil hlavně kola obechcaná všemi psy co jich je od San Pedra až do Fiambaly a především pravého zadního kola se těžko vzdával, aniž by ho také označkoval, ale celníci, zdálo se, byli na podobné psí chování zvyklí. Pak se pes vrhl na naše svačiny a celníci se zdáli spokojení. Lopez se několikrát došel zeptat, jak se španělsky píše Česká republika, a nakonec mě s jedinou pravopisnou chybou ve jméně mojí země zapsal do ušmudlaného sešitu spolu s mými třemi spolujezdci. A byli jsme volní.

Přes Copiapo, kde jsme vzpomínali na horníky, kteří v té době ještě trčeli pod zemí, jsme dojeli do Bahia Inglesa, kde jsme jedli výtečné čerstvě nalovené svatojakubské mušle, a dále jsme pak jeli na Puntu de Choros. O Puntě jsem vám už vyprávěla tady. Tentokrát jsme se obloukem vyhnuli Juanu Rackovi a jeho zablešeným chatičkám a nakonec jsme skončili v Mar Alta, které k našemu překvapení spravoval pár Francouzů. Pokud pojedete na Puntu de Choros, tohle ubytování vám opravdu doporučuju. Vlastně celou Puntu de Choros vám doporučuju, a to tím víc, že právě unikla výstavbě tepelné elektrárny. Postavit elektrárnu hned vedle přísně chráněné mořské rezervace tu totiž připadá některým lidem stejně normální jako odstranit kus ledovce, aby se mohlo dolovat zlato, nebo zatopit celá patagonská údolí, aby doly na severu země měly dost elektřiny. Chilané zkrátka umějí s přírodou zatočit a jsem zvědavá, jak bude tahle nádherná země vypadat za padesát let. Tedy, nutno uznat, že s přírodou vlastně zatáčejí hlavně evropské a severoamerické podniky, kterým Chilané prodali své řeky a další území. Netřeba dodávat, že podobná zvěrstva by si tytéž podniky v Evropě nebo v Kanadě či USA nikdy nemohly dovolit.

Měli jsme chatičku přímo na pláži, koupili jsme si pořádný kopec empanad a víno a mastili jsme karty až do usnutí. Druhý den ráno jsme se jeli podívat na ostrovy, kde sídlí tučňáci a spousta ptactva a pozorovali jsme tuleně a delfíny. A pak byl čas na návrat do Santiaga. Nejdřív ale bylo třeba nechat opravit píchlé kolo. Jak je v Chile obvyklé, náš vypůjčený jeep měl pneumatiky do města, takže jsme cestou píchli celkem dvakrát a rozhodně jsme nechtěli pokračovat bez spravené rezervy. V Dolních Choros, což znamená něco jako Dolní Mušle, jsme našli ceduli, že se tam opravují duše. I zazvonili jsme u domku. Vyšla podsaditá asi padesátiletá žena a nehnouc ani brvou se bez pozdravu zeptala, co chceme. Máme píchlou duši. No, to ne, on tu není, řekla žena a nehnula zase ani brvou. Dialog pokračoval chvíli dál a v nehybné poloindiánské tváři ani náznak úsměvu, nebo jakékoli jiného citového hnutí. Vítejte v Chile, sbohem Argentino, pomyslela jsem si. Když o pár dní později vyndavali jednoho po druhém horníky z nitra země a matka jednoho z nich se stejně nehybnou tváří říkala do kamery: "jsem velmi dojatá....velmi se těším..." asi tak, jako kdyby jí řekli, že k právě zakoupené automatické pračce dostala kilo pracího prášku zdarma, pochopila jsem, že si člověk zkrátka některé věci nesmí brát osobně.

A pak jsme dojeli domů. Michel i Nico v pořádku odletěli a odletěl i Hvězdopravec na Dalekohled. Odlet to byl komplikovaný tím, že jsme se před měsícem přestěhovali a že od nás byla velká hloupost myslet si, že to, že už pro Hvězdopravce jednou dojel taxík do nového bytu, znamená, že si naši adresu někde na taxi centrále přepsali. Tedy, na moje naléhání si ji vlastně přepsali, ale pak to zase opravili zpět podle toho, co jim nahlásilo oddělení Hvězdárny, které si adresu zapomnělo opravit. Oddělení Hvězdárny speciálně se věnující tomu, aby dohlíželo na hladký průběh cest astronomů na Dalekohled a zpět. Hladce tak občas astronomové nemají let, nebo mají rovnou dva na týž den atd. Chi chi chi, le le le, viva Chile!

Chi chi chi, le le le, viva Chile, křičelo se tu z plných plic během záchrany horníků a v naší neindiánské tváři to nemohlo nevyvolat nepěkný úšklebek. Horníci jsou samozřejmě pašáci a abych pravdu řekla, vzhledem k tomu, co vidím a slyším, že tu spousta chudých umí vydržet, mě nepřekvapuje, jak bravurně horníci situaci zvládli. Vlastně obecně, co spousta lidí umí vydržet. Tady i jinde. Jsou pašáci lidé, co se podíleli na záchraně. Chilané se tváří ale jako kdyby to byli oni sami a jen oni, kdo celou situaci tak báječně zvládnul, zatímco zlí nechilští majitelé dolů dovolili, aby k něčemu podobnému došlo a o situaci zavalených horníků se celou dobu vůbec nezajímali (tak to alespoň prohlásil sám Pinera). To, že povolení znovu otevřít tak nebezpečný důl ale vydali sami chi chi chi Chilané, tu samozřejmě nikdo nahlas neříká. Je mi jasné, že povolení nejspíš nebylo zadarmo a že kdyby se skutečně zkoumalo pořádně, kdo povolení vydal, došlo by se k nějakým chilským důležitým hlavám. Lepší tedy očernit zahraničního majitele a dmout se pýchou, jak to Chile všechno pěkně zvládlo. A Chilané na to pěkně skočili a pýchou se dmou, co to dá. Onehdy se jeden Chilan rozčílil, když jsem řekla, že tu chybí dodržování bezpečnosti práce. Cože? V Chile se dodržuje bezpečnost práce víc, než v Německu nebo v Rakousku!, dštil na mě přes oceán v čemsi, co psychoanalytik nemůže pojmenovat jinak než totální popření. Zkrátka, horníci jsou pašáci, ale chilský nacionalismus nebere někdy konce. Až tak, že jediného za zavalených horníků, který nebyl Chilan nýbrž Bolivijec, a který v dole před závalem pracoval pouhé tři dny a jehož první cesta pod povrch se hned protáhla na 69dní, při výstupu na povrch jako první čekala otázka, kdy se zase vrátí zpět do Bolivie, a komentátor v televizi pravil, že doufá, že ho bolivijská vláda odškodní a postará se o něj stejně, jako se chilská vláda postará o chilské horníky. Z co minutu znějícího chi chi chi le le le se mi tedy zvedá tak trochu žaludek a nevybíravě onen pokřik nechávám znít ve své mysli pokaždé, když se něco chi chi chi stane.

Takže tentokrát Hvězdopravec místo v půl deváté odletěl v poledne a v Antofagastě na něj prý čekal speciální transport. Transport se ale ukázal být speciální hlavně pro thajskou princeznu, která jela navštívit Dalekohled. Po dvou hodinách čekání na její veličenstvo tedy Hvězdopravce, který v tu chvíli už soptěl a plival oheň jako sedmihlavý drak, naložili do auta a zařadili ho za konvoj transportující princeznu na Dalekohled. Princezna měla celý autobus, který se navíc pouští vlekl důstojným šnečím tempem. Hvězdopravec se zeptal řidiče, zda by nemohl konvoj předjet, protože on měl být na Dalekohledu v poledne a právě odbila čtvrtá, ale řidič řekl, že princezna se předjíždět nesmí.

V šest tedy konečně Hvězdopravec dorazil na Dalekohled, kde bylo kvůli princeznině příjezdu pěkné pozdvižení. Nejen, že princezna se nesmí předjíždět, ale také nesmí nikdo spát nad ní, zněly instrukce, a tak její veličenstvo dostalo postel v nejvyšším patře hotelu, kde astronomové spí. Poddaní prý mají vyjádřit úctu tím, že se oblečou do růžové barvy, znělo další z doporučení, až jsem začala litovat, že Hvězdopravec nemá žádné růžové tričko. Na princeznu byli ale přeci jen všichni dost zvědaví. Jste také? Na "Její veličenstvo vědy", jak o ní praví Wikipedia? Inu, nebuďte tolik, oné malé padesátileté paní je v místních končinách titul princezny k dobru hlavně v tom, že se astronomové ptají, kde že je Shrek.

A to je všechno. Ještě bych vám mohla napsat o svém prvním výhradně chilském grilování se spolužáky z univerzity, kde jsme celé odpoledne a velký kus noci pili rum, víno a pivo, včetně toho českého, jedli maso a dělali s psychoanalytickou legraci narážejíce tu na Lacanovu formuli fantazmatu (hi hi hi, co kdyby ji Hernan ji poslal v srdíčku své nové známosti?), tu na falus a kastrační úzkost (hi hi hi hi hi) a pravidelně na to, že se odcházející vrhají do prázdna jako nějací melancholici (hi hi hi hi hi), ale obávám se, že by se vážené čtenářstvo začalo domnívat, že jsme skutečně banda bláznů. Což nepochybně jsme. Ale necháme si to raději pro sebe.

Příští sobotu letíme na dva týdny do Evropy, tak se těším, že uvidím známé tváře, a bojím se, že zmrznu. Ve čtvrtek, když jsem si to jako většina Chilanů štrádovala v jarně rozepnutém zimním vlněném kabátu na univerzitu, ze světelné tabule jsem zjistila, že je 20 stupňů ve stínu...

Uvítací požár a další katastrofy

V minulém příspěvku jsem vám vyprávěla o Michelových trablích s razítkem v pasu. Ve středu ráno jsem se tedy vyzbrojila telefonem a rozhodla jsem se věc vyřešit. Zavolala jsem dle rady ambasády na cizineckou policii, kde se netvářili nad faktem, že někdo dal našemu kamarádovi do pasu na imigraci čtyři měsíce staré razítko, nijak pohoršeně. "No s tím my mic nemůžeme dělat, když už je na severu.", řekla mi ledabyle paní na konci drátu. "Ať si prostě zajde na nejbližší policii a tam jim to vysvětlí." "Jako cizineckou policii?" "Ne, policii, to stačí." Protože Michel nemluví španělsky, sepsala jsem mu průvodní dopis, který vylíčil celou historii, a poslala jsem mu scan palubního lístku z letu Madrid-Lima, který jsem našla doma. Moc to nedokazovalo a trochu jsem se bála, že policisté budou myslet, že Michel nelegálně přešel hranici na severu Chile z Peru, a teď se to snaží zakamuflovat.

Ale moje obavy byly zbytečné. Policisté si přečetli Michelovo průvodní lejstro a řekli, že mu dají papír, že je v Chile legálně. "A dáte mi nové razítko?", zeptal se Michel svojí lámanou španělštinou. "Ne, to není třeba, na to se nikdo dívat nebude.", řekli policisté a věc byla vyřízená. Michel tedy v klidu odjel do Bolivie s lejstrem, které celníkům sdělovalo, že je v Chile legálně, a vy si, laskaví čtenáři, při cestě do Chile nezapomeňte razítko v pasu zkontrolovat. Při vykládání historky kolem dokola jsem zjistila, že se podobná věc nestala jen nám a Michelovi, ale že jich je pěkná hrst.

Ale to, jak historka dopadla, jsem se dozvěděla až o hodně později, protože ve chvíli, kdy jsem odeslala Michelovi jeho průvodní dopis, jsem si vykopla ze stěny internet. Ať jsem dělala, co jsem dělala, zapojit už to nešlo. Ještě, že mám mobil, abych to celé mohla řešit dál, a také abych měla nějaké spojení se světem, pomyslela jsem si. Ale můj mobil byl skoro bez baterie. Začala jsem tedy hledat nabíječku, ale po té, jako kdyby se země slehla. Později se ukázalo, že se po ní slehla země na severu Chile, protože Hvězdopravec si ji vzal s sebou na Dalekohled. Telefon po hodině smutně zamňoukal a vypnul se. Začalo se zdát, že mojím jediným spojením se světem je tedy od té chvíle chilská pošta, které trvá doručit dopis po Santiagu pět dní, na které má ze zákona také právo.

Skvělé, pomyslela jsem si a vydala se do centra shánět nabíječku. A jako obvykle v Chile to bylo peklo. V Chile je totiž velmi snadné utratit peníze, pokud si chcete koupit pět televizí, čtyři gauče nebo deset telefonů. Pokud ale chcete tak komplikované věci, jako je stůl pod počítač, skříň, trouba na chleba, nebo třeba nabíječku k telefonu, chce to výdrž hodnou dob socialismu. "Příslušenství nevedeme.", řekli mi už asi v pátém obchodu s telefony, než jsem se po dvou hodinách chození centrem konečně zabloudila do obchůdku, který měl ve výloze hromadu razítek, drátů, sluchátek a různého jiného zaprášeného harampádí. Ještě, že tu globalizace tyhle obchůdky nespolkla. Mají tam všechno a za tři eura jsem byla zase mobilní. Sláva.

Zbytek týdne jsem musela stávající katastrofy odložit na později, protože jsem nutně musela začít pracovat. Pravda, týden po svátcích začal velmi líně a pomalu, většina lidí dělala jen striktní minimum a trávila hory zbaštěných empanad, ale ve čtvrtek mě Ariel svojí veselou poznámkou "Hledal tě tu nějaký mladík, měl s tebou domluvení sezení, jsi na to zapomněla, co?!" přesvědčil, že se zase vše vrací do normálu. Tedy, vrátilo by se, kdyby ve čtvrtek nebyl drobný šestistupňový záchvěv, který ovládl konverzace a stal se záminkou proto, aby se i zbytek týdne nenapáchalo práce nijak moc.

V pátek jsem dorazila domů kolem desáté, protože na univerzitě pokládají za normální mít výuku v pátek až do 21:30 a navázat na ni hned v sobotu ráno. Ačkoli to bylo právě týden, co bydlíme v našem novém bytě, nebyl čas na oslavy, jen na spánek.

To je ale dneska strašný kravál, pomyslela jsem, když mě ve tři vytrhlo cosi z dřímoty. Čemu se ale také divit, když máme okna přímo nad třemi diskotékami. Nadávala jsem chvíli do polštářů, když mi došlo, že cítím kouř. Určitě jen ale hulí někde na střeše nebo někdo zapálil popelnici, řekla jsem si a šla jsem se podívat z okna.

Nehulilo se na střeše, nýbrž se střechy diskotéky přes křižovatku od nás. A z osmého patra, kde jsem se nacházela, jsem viděla, že se nehulí jen ze střechy, ale i z celé budovy, a že z ní také šlehají plameny. Vedle budovy stálo požární autíčko, které vypadalo z osmého patra směšně malé. "Hasiči přijeli a neměli vodu / spáchali stavení velikou škodu", vzpomněla jsem si na své punkové mládí, kdy jsem pěla též se Znouzí "To jsme my, hasiči, jdem hasi-i-it!" Hasiči ale spíš vypadali inspirovaní výše zmíněnou písní formace Bonpari. Nebo jen vyhodnocovali situaci, jak to mají Chilané ve zvyku. Žádné rychlé akce. Než jsem stihla najít pantofle, šlehalo to víc, a když jsem našla župan, mnohametrová výše plamenů mě přesvědčila, že lepší utéct dříve, než později. Strčila jsem si do jedné kapsy pas, do druhé medvěda Mišutku, který mě doprovází už od narození a je tak jedním z nejzcestovalejších medvědů vyrobených v rokycanském Hamiru, a vzala jsem nohy na ramena. Na chodbě kupodivu nebyl nikdo, až ve výtahu jsem potkala jednoho ze sousedů. "Neboj," řekl: "Sem se to nerozleze, to se rozleze na druhou stranu." Ať se to rozleze kam chce, řekla jsem si, já se na to rozhodně nebudu dívat z osmého patra. "Neboj, to není jako zemětřesení.", zasmál se soused, než vyběhl ven z domu, aby se na ty plameny podíval víc z blízka.

Seděla jsem dole ve vestibulu domu a kolem chodili lidé, kteří se na ten požár šli podívat. Zdálo se, že jediný, kdo se bojí, jsem já, ostatní brali plameny šlehající až do výše čtvrtého patra padesát metrů od našeho domu jako dobrodružné zpestření páteční noci. Nebo jsou to možná pruslulé geny rudých tváří, kterým se nezmění výraz ani při mučení, co já vím. "Museli sundat kus střechy univerzity," řekla mi paní, která se usadila vedle mě: "Aby to tam žárem nechytlo taky." V té chvíli je praktické, že střechy v Bellavistě jsou kusy vlněného plechu ledabyle přidělaného nad zdivem. Proti dešti a zimě to moc nefunguje, zato při požáru se to hodí. Inu, člověk si musí umět vybrat.

Přijeli další hasiči a za půl hodiny se jim podařilo požár zkrotit. Kromě diskotéky shořela ještě jedna hospoda, ale protože od začátku požáru do pořádného rozdoutnání evidentně uplynulo hodně času, stihli všichni hosté naštěstí včas utéct. Podle novin jich bylo v obou barech dohromady 300.

A tak doufám, že je na nějakou dobu katastrofám konec. Vyhořelou diskotékou, ze které zbylo jen okolní zdivo, už bloudí davy čumilů a mně opravili dnes internet. Doufám, že budu mít klidnou noc. Koneckonců, pod okny máme teď o diskotéku méně, tak by měla být.

P.S. Abyste mi věřili, že to nebyl jen nějaký ohníček...

Administrativní nářez

Když jsme tedy nelegálně a bez povolení přestěhovali, jak jsem vám psala minule, začaly teprve ty pořádné oslavy 200 výročí nezávislosti Chile. Tradičně jsme se vydali do vesnice Lo Barnechea, kde mělo probíhat rodeo, ale místo toho se v aréně odehrávaly hry pro děti jako je přetahování lanem a skákání v pytlích. Všechno to organizoval obtloustlý moderátor a několik pomocníků a byla to organizace hodná oslav 200 let chilské nezávislosti. Většina účastníků si počínala značně nezávisle na instrukcích a já jsem smíchy málem spadla z tribuny.

Nico a Michel ale nějak nechápali kouzlo chilských oslav a v neděli chtěli stůj co stůj jet do Cajónu de Maipo, údolí, které začíná kousek za Santiagem a táhne se skoro 100 křivolakých kilometrů až k Baños de Colina, kde jsem loni tak neslavně málem spadla s Pathfinderem do řeky, až nás museli tahat lanem. Hvězdopravec a já jsem byli k výletu trochu skeptičtí, protože jsme se báli, že do Cajónu pojede dělat tradiční piknik vedle silnice půlka Santiaga a že bude na silnicích strašlivý blázinec.

Někdy, když si myslím, že zdravý rozum velí cosi, mám pokušení zjistit, zda se zdravý rozum náhodou neplete a zda by skutečně řízení se nezdravým rozumem naplnilo strašlivé představy, které zdravý rozum nabízí. Tentokrát byl zdravý rozum od pravdy hodně daleko. Zácpa na silnici z Cajónu předčila i ty moje nejdivočejší představy. Cestu dlouhou 100km jsme jeli pět hodin a to jen díky tomu, že jsme první polovinu ujeli bez velké zácpy. Pak jsme ale stáli a stáli a stáli. Každých pár minut se našel nějaký chytrák, který se domníval, že bude doma rychleji, když se pokusí ostatní předjet. V zácpě stojící autobusy a kamiony se tedy jaly chytráky blokovat svojí tělesnou převahou, což znamenalo, že se stály na silnici napříč a blokovaly všechna protijedoucí vozidla. Někteří zoufalci tedy předjížděli zprava po chodníku, pokud tam nějaký byl. Ostatní pro zrychlení dopravy vytrvale troubili. V autě jsme se ale váleli smíchy, protože Hvězdopravec a Nico si vzpomněli na historku, jak se Michel rozhodl na autě svojí bývalé přítelkyně vyměnit olej v motoru těsně před tím, než se Isabel vydala na cestu z Clermont Ferrand do Paříže, a místo oleje z motoru vypustil olej z převodovky. Následně pak dolil olej do motoru (odměřil si vyteklý olej z převodovky a nalil tam přesně tolik, kolik vyteklo, to ho napadlo), a to, že olej v motoru přesahuje o centimetr povolenou hladinu mu přišlo normální. Isabel druhý den ráno vyjela na cestu a po několika desítkách kilometrů jí začaly dělat rychlostní stupně divy. Pak už nešlo řadit vůbec a po sto kilometrech bylo auto na vyhození. Nebo tak to alespoň vyhodnotila pojišťovna.

Někde v Santiagu pak zácpa trochu povolila a všichni netrpěliví řidiči tedy mohli zase řídit jako blázni. Hvězdopravec prosvištěl několik křižovatek, když už žlutá na semaforu byla jasně červená, ale za ním vždycky projelo ještě pár výletníků. Na jedné křižovatce jsem si až na poslední chvíli všimla, že ve směru, který měl zelenou, zatímco my jsme jim před nosem projeli na červenou, stojí policie. Na Pathfinderově zadku nalepený taxík, který projel křižovatku na plný plyn za námi, si jich evidentně všimnul také, a tak nás bleskově v křižovatce předjel, aby nebyl poslední, jako že on rozhodně na červenou nejel. Policisté se zařadili za nás, takže už jsem v duchu začala počítat, kolik nás to bude stát tentokrát. Taxík před námi se tvářil jako ten nejvzornější taxík na světě a ukázněně zpomalil na povolenou rychlost. Ale policisté jen znuděně projeli kolem a pokračovali dál. Asi toho za ten den už měli dost.

V pondělí ráno tedy odjeli všichni tři hoši na sever a na mě zbyl úkol vybalit všechny krabice a především vyřešit naše nelegální stěhování. A vyřešit převedení telefonní linky, zapojení televize, najít faktury, odvézt Pathfindera na revizi před technickou, přidělat klíče a spousta dalších věcí. Ale už ráno v práci zazvonil telefon a ukázalo se, že jsem si to zase představovala moc jednoduše.

Volal mi Michel. Ztratil jsem papírek, co mi dali na imigraci, řekl. To nic není, mávla jsem rukou, prostě na hranicích do Bolivie vyplníš jiný. No, řekl Michel, akorát že... Akorát že Michel přiletěl a imigrací prošel 15.9., ale z nějakých neznámých důvodů dostal do pasu razítko 22.5. A protože legální pobyt v Chile jsou tři měsíce, je tedy v Chile už měsíc nelegálně. To, že my jsme při příjezdu 6.1.2009 dostali do pasu razítko 6.1.2008, to se dá ještě nějak pochopit a omluvit veselím na nový rok a celkovou únavou po svátcích. Ale zaměnit konec května za půlku září, to už chce vysoký stupeň chilské organizace. Jak to dopadne uvidím, až zítra půjdu na cizineckou policii vysvětlit jim, že na severu Chile je jeden chudák Francouz, co přiletěl přes Frankfurt, Madrid a Limu a v Santiagu mu dali špatné razítko.

Poté, co Michel ukončil svůj referát o poslední neuvěřitelné historce, si vzal sluchátko pedant Nico. Tak co, už ti řekl, co všechno zase provedl?, zeptal se. Jo jo, už to vím. A co ty?, zeptala jsem se. "No, já jsem jen zapomněl v Santiagu řidičák", řekl Nico: "Můžeš mi ho prosím přivézt, až za námi pojedeš do Argentiny?" Vzhledem k tomu, že ani Nico ani Hvězdopravec nejsou dost šílení na to, aby nechali řídit Michela, zdá se, že celou první polovinu cesty, než se za kluky připojím já, bude tedy řídit Hvězdopravec. "Ale telefon, co jsme ztratili, už jsme našli!", pochlubil se nakonec Nico. Jsem vážně zvědavá, jak ti dva spolu přežijou cestu do Bolivie.

Když jsem tedy připsala na svůj seznam "najít Michelovy palubní lístky" "zavolat na cizineckou policii" a "najít Nicův řidičák", odhodlala jsem se dovézt Pathfindera do servisu. Po cestě na jih a do Cajónu de Maipo a poté, co s ním Hvězdopravec vymetl všechny kaluže, co na cestě potkal, nebylo vidět nejen, co má Pathfinder za značku, ale dokonce ani, jakou má barvu. Na fotkách to kupodivu ještě vypadá docela čistě. Zkrátka byl tak strašlivě zmazaný, že jsem se ho rozhodla před cestou do servisu umýt. Na mycí lince ochotně přiběhl mužík v kombinéze, když tu se ale odkudsi vynořil šéf myčky a na rovinu mi řekl, že moje auto neumyjou, protože by se jim ucpal odpad. A tak Pathfinder přijel do servisu jako největší čuník z celého Santiaga.

Na závěr dne jsem se rozhodla rozlousknout naše nelegální přestěhování, aby nelegální imigrant Michel nebyl ještě navíc v nelegálním bytě. Dovlekla jsem se pro všechna potřebná potvrzení o zaplacení energií a nájmu a nakonec jsem se vydala k notáři, aby mi povolení ke stěhování vydal. "Vy ale nejste Hvězdopravec, že?", řekla brýlatá paní za přepážkou. "Ne, jsem jeho žena.", řekla jsem já. "No, tak to vám to povolení se stěhovat ale nemůžeme vydat", řekla paní: "To musí přijít on, osobně. "Ale on je pryč", řekla jsem já. Neřekla jsem, že kdyby bylo na Hvězdopravci platit nájem a energie a najít od nich faktury, tak by pravděpodobně můj drahý zůstal v Chile na věky. Co by nedovedlo jeho bordelářství, zastal by fakt, že většinu plateb je třeba zkoušet dělat několikrát, než se zadaří. "No, tak ta potvrzení o zaplacení energií musí vystavit na vaše jméno," řekla paní. Je mi úplně jasné, že v momentě, kdy by potvrzení byla na mě, byl by problém, že smlouva k bytu je na Hvězdopravce a složila jsem zbraně. Chi chi chi, le le le, viva Chile!, pomohla jsem si v duchu populárním chilským heslem. Cestou domů jsem se stavila za vrátným ve starém bytě a všechna potvrzení mu ukázala s tím, že povolení prostě nemám. "To nevadí", řekl vrátný, který se ještě před pár dny nafukoval jako žába a chtěl na nás volat policii. Zapsal do ušmudlaného sešitu, že jsem předložila potvrzení o tom, že jsme zaplatili nájem a energie. Zdá se, že jsme tedy legální a notáři na tom neukořistili ani peso.

Možná bych je byla přesvědčila mi povolení vydat, kdybych oběhla pár notářství, jako jsem je přesvědčila v bance, aby mi vydali moji novou bankovní kartu. Karta byla vystavená na moje jméno k našemu společnému účtu, ale zásilku ve vnitřní poště banky automaticky zaslali na Hvězdopravcovo jméno. A kdo to kdy viděl, aby si žena došla pro kartu na své jméno, aniž by to třeba muž věděl? No to ne, to musí přijít on, osobně, řekl mi úředníček. Představila jsem si, jak ženu Hvězdopravce do banky, která má jako všechny banky tady otevřeno jenom dopoledne, aby vystál frontu na mojí za tři měsíce podruhé ztracenou bankovní kartu, a věděla jsem, že to by bylo na rozvod, a tak jsem apelovala na úředníkovu mužskou lenost a vysvětlila jsem mu, co by na to asi zaměstnaný muž řekl, že má jít do banky pro kartu své líné ženě. Tenkrát to zafungovalo.

Chile jako rovnoprávná a demokratická země s presumpcí neviny ale trochu pokulhává. Jsem zvědavá, jak na tom budou s právy imigrantů a uměle vyrobených nelegálních imigrantů. Držte mi palce, jinak máme po výletu do Argentiny. Na který už mám koupenou letenku. Možná brzy na seznam přibyde tedy "zjistit, jak vrátit letenku".

Chilský autostop a nevolnictví

Začátkem září do života v automatické pračce vstoupily rušivé elementy Nico a Michel. To jsou dva nejlepší Hvězdopravcovi kamarádi. Znají se z vysoké školy, která je cosi jako český matfyz, takže si vážený čtenář jistě umí představit, že se moje klinické já zrovna moc nenudí, když jsou ti dva na návštěvě. Michel je neuvěřitelný bordelář formátu, kterého běžný smrtelník může dosáhnout jedině, pokud u něj nastane zemětřesení o síle alespoň sedm stupňů Richterovy škály (a vězte, že to neříkám jen tak do větru, mám se zemětřesením přeci jen už nějakou zkušenost), vykradou ho, nebo u souseda exploduje plyn (to naopak, doufám, říkám zcela do větru). Jinak Michel funguje jako mucholapka na nejrůznější neuvěřitelné historky se ztracenými klíči, doklady, s dokonale popletenými a spletenými liniemi, které velmi tvořivě zašmodrchá ještě víc. Do Santiaga k nám přiletěl přes Frankfurt, Madrid, Limu a následně doletěl konečně sem, narval se i s batohem do autobusu 405 v dopravní špičce, kdy několik Chilanů viselo ze dveří autobusu ven, a dostal se až k nám do bytu, aniž by platil jízdné.

Nico je naopak obsesivní specialista na jaderné ponorky s oblečením vzorně srovnaným do pravidelných komínků. Letěl k nám přes Paříž a dovedu si představit, jak si na sedadle pečlivě srovnal přikrývku a polštářek, knihu vložil do kapsy vlevo, cestovní deník vpravo, pas do příruční pánské kabelky a podle přesně rozvrženého plánu se rozhodl usnout ve 4:00 evropského času, což odpovídá 22h času chilského, aby tak snížil účinky jet lagu. K mé radosti také Nico ví, jak je důležité dát při snídani na stůl nejdřív ubrus, pak prostírání a nakonec pěkně urovnat příbory a talířky. Hvězdopravec ubrus vždycky položí pouze na tu část stolu, která není pokryta (jeho) věcmi, a příbory na něj nahází vedle talířů. Michel nemá ve svém bytě ani ubrus, ani prostírání, a protože je jasné, že i kdyby vylovil příbory z hloubi věcí na kuchyňské lince, na stole by stejně nenašel ani kousek místa a už vůbec ne něco k jídlu v ledničce, snídá ve stoje nad kopou papírů na stole v laboratoři. Michel je totiž neurofyzik. Když se všichni tři sejdou, nejdřív Hvězdopravec a Michel rozhází Nicovi jeho vzorné komínky a následně se všichni tři začnou prát. Mají se zkrátka tak po chlapsku rádi.

Nico přiletěl o týden dříve, a tak jsme se vydali směrem na jih. Plán zněl jet skialpovat, ale měli jsme takové štěstí na počasí, že jsme se jen asi dvě hodiny pokoušeli vylézt na kráter Navidad u Longuimaye (na cestu výše nebylo ani pomyšlení), přičemž bylo střídavě slunce a sněhová bouře. Během toho výletu tedy Nico, který je mnohem rychlejší než já, co se týče chůze, zaostával vzadu, jelikož neustále měnil rukavice, čepici, svetr atd. podle změn počasí a vzorně skádal odložené šatstvo do batohu. Zbytek cesty jsme tedy spíše jen projížděli neuvěřitelnou krajinou okolo vulkánu Llaima, Lanin a Villarrica a váleli se v termálech. Nemyslete si, že na jihu je nějak moc silnic, prašné cesty tu bohatě stačí, tažné voly, hlavní dopravní prostředek zemědělců na jihu, od nich nebolí kopýtka a když tu a tam na cestu spadne strom, jede se prostě jinudy. Cesta je tak vždycky dobrodružstvím.

Když jsme jeli k Longuimayi, potkali jsme na cestě hned tři páry tažných volů. První vůz obsluhoval pasáček ve věku asi pět let, takže nám trochu zatrnulo, zda se volové nepustí do souboje s Pathfinderem, ale pasáček to měl v hrsti. Bambusovou tyčí donutil obrovské voly sklonit hlavy a už táhli dál. My jsme tedy projeli okolo všech tří vozů a o pár set metrů dál jsme zjistili, že na cestě leží obrovský kmen stromu. Motorovou pilu jsme neměli, a tak nezbylo než se otočit a jet zpět, což znamenalo opětovné setkání s třemi volskými povozy. "Dobrý den!", pozdravili jsme dva zemědělce jdoucí za vozem: "Kudy vede cesta k Longuimayi?" "Ale, tudy ne", řekli zemědělci: "tady na té cestě leží strom". A, zdá se, že strom leží už nějakou dobu! "Musíte přes Unii vesničanů." V Chile prakticky neexistují mapy hodné toho jména, takže indikace Unie vesničanů vyžadovala ještě optání se na to, što takaja Unie a jak se tam jede.

O kousek dál ve vesnici jsme chtěli odbočit doprava, jak nám to zemědělci poradili. Nebyli jsme si ale jistí, zda jsme na správné cestě, a tak jsme se zeptali pána, který u cesty stál: zdalipak je to cesta k Longuimayi? K Longuimayi? podivil se pán a vyvalil na nás kulaté chilské oči. Kdo to kdy slyšel, že by tahle cesta vedla k Longuimayi? Každý přece ví, že k Longuimayi se jede okolo Unie vesničanů!

O půl hodiny později, kdy nás ještě pár vesničanů poslalo do Unie, jsme konečně našli pár stodol, které byly ona unie, a byli jsme na správné cestě bez spadlého stromu. Sláva!

Cesty ale skýtají i jiné nástrahy. Jednou vracejíce se večer jsme ve stoupání spatřili skupinku Chilanů snažící se vytlačit nahoru bílý pick-up. Copak se vám stalo?, optali jsme se. Ale, jel moc pomalu do kopce, práskla svého muže jedna z žen. Nabídli jsme, že jim pomůžeme, pokud mají lano, a pick-up, okolo kterého byla asi čtrnáctičlenná skupinka dětí, starců, žen a mužů, vytáhneme Pathfinderem na kopeček. Chilané vytáhli lano, které evidentně už několikrát posloužilo, zahákli ho za Pathfindera a už jsme jeli nahoru. Skupinka lidí, která pomáhala s tlačením auta, pokračovala za námi. Nahoře nám poděkovali, a pak se začala celá skupinka před našima nevěřícíma očima soukat do pickupu. V kabině se usadilo asi pět dětí, řidič a jeho žena a pár staříků, zbytek si v chladné noci vyskočil na korbu a jelo se. Hvězdopravec jel pomalu, protože nevěřil, že pickup může celý ten náklad uvézt, a dobře udělal. Pick up uvázl po asi 300m znovu. Takže lano a Pathfinder měl zase vlečňáček s hordou Chilanů. Pan řidič nás poprosil, ať je táhneme až na konec stoupání, a tak jsme také udělali. Nahoře jsme zase Chilany odvázali a byli jsme požádáni, ať prosím tou liduprázdnou krajinou nejedeme moc rychle, kdyby pick-up zase uváznul. O 500m později jsme měli zase vlečňáček. O kilometr později jsme stavěli, protože pick-upu došel benzín, takže bylo třeba ho do nádrže dolít z kanystru, který trůnil na korbě spolu s mladými, na které nezbylo v kabině pick-upu místo. Pak pick-up pokračoval asi 500m samostatně, až do chvíle, kdy se mu rozbila úplně všechna elektřina. Byla tma jako v pytli, takže se nám zdálo kruté tam rodinku nechat a už jsme zase měli za Pathfinderem přivázaný vrak s čtrnácti Chilany na palubě. Ale jen chvilku, protože pak se přetrhlo lano. Pak začalo pršet jako z konve. V prudkém dešti jsme za sebou vláčeli nepojízdný náklaďáček s čtrnácti lidmi a říkali jsme si, co budeme dělat. Rodinka jela do Temuca, což znamenalo, že jsme měli společných jen asi 15km cesty a dalších 60km by měl pick up bez elektřiny a se třemi litry benzínu v nádrži zdolat sám. Nakonec jsme rodinku ale přeci jen nechali na rozcestí, protože všichni tvrdili, že odtud je už odvezou jejich kamarádi. Kdo ví. Možná je to nějaká indiánská verze ježdění autostopem.

Když jsme se vrátili do Santiaga, čekalo nás stěhování. Protože jsme se rozhodli stěhovat v půlce září, na které připadá oslava 200 let chilské nezávislosti, nenašli jsme žádnou firmu, která by nás stěhovala. No co, řekli jsme si, pozveme kamarády, aby nám pomohli. Navíc je u nás Nico a Michel!

Den před stěhováním se samozřejmě nemohlo stát nic jiného, než že mexické manželce jednoho z astronomů zemřela v Mexiku teta, což každému správnému Mexičanovi velí odjet do Mexika, neboť všichni už jsou v Mexiku, buenos dias já taky jdu...a astronom byl nucen požádat o urychlený návrat z Dalekohledu domů, aby se postaral o děti. A astronoma bylo třeba nahradit: kým jiným, než Hvězdopravcem. Dalekohled je asi 1000km od Santiaga, takže to znamenalo odlet následující den ráno.

Hvězdopravec ale naštěstí přeci jen utrousil, že se stěhujeme, a celá věc se nakonec nějak upravila, a tak v pátek dopoledne přišli kamarádi a pustili jsme se do stěhování. Asi po hodině nám ale bylo opět připomenuto, že jsme v Chile. Máme povolení se stěhovat?, zeptal se nás vrátný. Povolení se stěhovat? No ano, potvrzení od notáře, že jsme zaplatili nájem a energie a které následně předložíme na policii, která nám tak vydá povolení se přestěhovat! Copak jsme spadli z višně a myslíme si, že se jako přestěhujeme, kdy chceme? Kdopak může vědět, zda jsme zaplatili nájem, aha?

Povolení jsme neměli a uprostřed státních svátků, které jsou tu přibližným ekvivalentem oslav Vánoc u nás, bylo nemožné ho sehnat před Hvězdopravcovým odjezdem. Vrátný se postavil před naše dveře a pravil, že už nás nenechá vynést ani ťuk, dokud nedosvěčíme, že jsme zaplatili, alespoň tak, že mu ukážeme zaplacené faktury. Jinak zavolám policii, nafoukl se sto padesáti centimetrový vrátný jako žába. A i tak, musíte nechat byt obyvatelný. Musíte nechat stůl a postel a ledničku! Musí to zůstat jako kdybyste tu bydleli!

Já nevím, jak vy, ale já nejen, že faktury platím, ale také při stěhování vůbec netuším, kde faktury jsou.

Další dvě hodiny jsme strávili hledáním faktur. Nakonec jsem zjistila, že jsou ve schránce u vrátného, protože my nikdy schránku nevybíráme. V Chile faktury chodí týden po propadnutí, takže máme zařízenou automatickou platbu přes internet, což bylo na fakturách napsané. Jejda, no tak to je ještě horší, podrbal se vrátný na hlavě. No já nevím. Musíte mi přinést to potvrzení. Já vám věřím, nic proti vám, ale bez povolení...

Po chvíli vyjednávání, při kterém nám sekundoval Argentinec Alvarito, vrátný řekl: no tak pokračujte, ale přineste mi ten papír. Což Alvarito interpretoval jako chilské ne. Celá zbylá stěhovací banda složená z Jihoafričanky Rethy, Čechů Petra a Lucky, Slovenky Martiny, Francouzů Pierra a Estelle, Španělů Rubena a Eli, Švýcara Rafaela a Američana Johna řekla, že je to jasné ano, ať se jdou Chilané také jednou vycpat. Na státní svátek stejně žádná policie nepřijede, protože má co dělat s chilskými řidiči, kteří své tradiční řidičské umění na státní svátky obohatí o mnoho kalíšků vína chicha.

A tak bydlíme v našem novém Fiesta en Bellavista bytě. Bydlíme uprostřed všech barů a diskoték ve skutečně futuristickém bytě o třech podlažích. Na střeše máme bazén a místo na barbecue. A protože bydlíme teď ve čtvrti Recoleta, není to bydlení nijak extra drahé. Je tu s námi i stůl a postel, kterou jsme měli nechat ve starém bytě a já doufám, že papír od notáře v úterý, kdy svátky končí, bude nakonec stačit, abychom se dostali z nevolnictví starého bytu.

V automatické pračce

Sotva jsem se po prázdninách vrátila do Santiaga, naplno mě pohltila práce a škola. Mezi kurzy na univerzitě, lekcemi češtiny, které dávám, práci ve třech různých asociacích a mezi pacienty na klinice mi nezbyl čas dopsat článek o jurodivých podivínech, ale zato jsem se začala jurodivému podivínovi dost podobat. Když mi prodavač v lékárně na moji prosbu o šampon místo šamponu přinesl barvu na vlasy (jedna z chilských charakteristik je, že vždycky vědí líp, co chcete říct, protože španělština je přece jejich mateřština), jsem důrazně zopakovala slovo šampon a došlo mi, že už mám asi vlasy opravdu dost odrostlé. No, naštěstí zřejmě ne moc mastné. A mohla jsem též dostat krém proti vráskám nebo rovnou prášky na nervy. S barvou se to nějak spraví.

To, že mě všechno tak pohltilo, má za příčinu nejen moji schopnost naplnit svůj čas činností, ale také fakt, že druhý semestr na univerzitě začal dřív, než ten první skončil, a práce se tedy zdvojnásobila. Do toho jsme museli odevzdat několik prací. Deset stránek teoretického psychoanalytického textu na každý předmět bylo moji noční můrou už měsíc, ale moji chilští spolužáci vypadali pořád v klidu. Zjistila jsem, že vypadali ale v klidu až do chvíle, kdy začali totálně kolabovat. Ti psychicky odolnější z nás ale nakonec texty napsali, odevzdali a pak se plazili pomalu kanály, aby nás nějaký z profesorů, který bude muset texty číst, náhodou nepotkal na ulici. Jsme všichni dost sebekritičtí, to ano, ale na druhé straně, jak má člověk během tří týdnů vyprodukovat tři práce, co mají hlavu a patu, když do toho pracuje na plný úvazek? Mně s kontrolou španělštiny pomáhala moje kamarádka Eli, která je jinak chemik, a mým zamyšlením nad pojmem narcisismu ve Freudově díle, se jí rozjela chřipka. Statečně ale kontrolu dokončila a já jsem koncem srpna odevzdala poslední text. Takže teď jsem na chvíli skoro na prázdninách.

I tak se ale začínám se podobat typickému neurotickému obyvateli velkoměsta. Ráno se doženu k metru, kde už bravurně umím nastupovat. Nastoupit do metra ve špičce znamená nikomu nedělat místo ani k výstupu, ani k nástupu, ani k ničemu jinému, protože každý Chilan ví, že udělat někomu místo znamená, že vám asi o ono místo zas tak moc nejde a že na nástupišti stojíte proto, že rádi stojíte uprostřed proudícího davu. Při příjezdu metra začne tak neskutečná bitva, že, když pak odjedete poloprázdným metrem, vůbec nechápete, co vlastně bitku způsobilo a proč nástup do metra trvá asi třikrát tak dlouho než co trvá v Praze. Stačí ale pozorovat, jak to zde chodí. Chilané, když už se dostanou do metra, se hned za dveřmi zastaví a začnou se rozhlížet, kde je nejlepší místo ke stání. Místa k sezení totiž bleskově zasedli lidé, kteří už v metru jedou. Lidé, kteří už v metru byli, ale kteří nestihli rychle zasednout místa k sezení, se hlava nehlava vrhnou na uvolněná lepší místa ke stání, aby tam byli rychleji než ostatní a než nastupující. Lepší místa jsou ta, kde se dá o něco opřít. Lidé, kteří vědí, budou vystupovat další stanici, se zase začnou cpát na místa ke dveřím, kudy proudí dav z nástupiště do soupravy metra a kudy se poslední zapomenutí nešťastníci snaží vystoupit. Zkrátka, na každé stanici se odehrává tak horečnaté škatulata hejbejte se, že když z metra vystoupíte, máte pocit, že jste právě strávili půl hodiny v bubnu gigantické pračky.

Metrem dojedu na kliniku na stanici metra Los Heroes. Už jsem vám říkala, že univerzitní čtvrť je plná obchodů s náhradními díly na auta, takže když vylezu na povrch, nejdřív spokojeně kostatuju, že v obchodě s kuličkami do ložisek jsou ve výloze stále vyrovnána ložiska v řadě podle velikosti, a už si to peláším na kliniku. Cestou přeskakuju spící toulavé psy a dávám pozor na psa s jedním okem modrým a druhým žlutým. Toho dobře znám, ten skáče na kolemjdoucí i kolemjedoucí. Pravda je, že jsem ho ale už dlouho neviděla. V Santiagu je spousta toulavých psů, ale rychle se obměňují. Nechci moc myslet na to, co se se žlutomodrookým psem stalo.

Na rohu mě málem porazí odér přepáleného oleje linoucí se od prodavačů sopaipillas, placek z mouky, dýně a hlavně spousty tuku. Prodavači mají někdy fritovací vozík, jindy ale mají rozdělaný oheň v nákupním košíku na kolečkách a sopailpillas smaží v oleji nad tímhle ohněm. Sopailpillas calentitas, calentitas las sopailpillitas! volají. Teploučké placičky, teploučké! Lidé po ránu na sopailpillas stojí někdy i frontu, mně se ale zvedá žaludek. Už, aby bylo léto, pokud vím, sopailpillas se jedí jedině, když je zima a prší. Každopádně mi je jasné, co může za vskutku neslavný zdravotní stav chilské populace.

Konečně doběhnu na kliniku, kde je jako vždy vymeteno. V čekárně řve televize, kterou od svého stolu pozorně sleduje sekretářka Silvia. Hola Teresita! volá na mě. Pak jdu pozdravit druhé dva sekretáře, pana Guillerma a hlavně obtloustlého mladíka Ariela. Ariel už u nás doma vstoupil do historie, protože Ariel je specialista na komplimenty. Vždycky si kladu otázku, zda svoje promluvy dělá schválně, nebo zda je skutečně tak bezelstný. "Uf, co to máš na rtu?", přivítal mě po návratu z hor, kde mi jako obvykle vyskočil obrovský herpes. "Herpes", říkám já. Na Ariela se musí zpříma. "Fuj, ten je ale hnusnej", řekne Ariel a odporem se zašklebí. "A proč se ti udělal?", zeptá se, když mě uvidí další den. "Jsi alegrická nebo co? Je to nakažlivé?" Zkrátka, Ariel vždycky najde nějaké téma ke konverzaci. Nepřišel ti pacient, co? No, to bude tím tvým přízvukem! Čekáš na pacienta? Ten stejně nepřijde! Zkrátka, Ariel konverzuje rád, ale zdá se, že ho nic jiného než analýza toho, proč nechodí pacienti, a pozorování stavu mého herpesu, nenapadá. Možná bych mu měla někdy pomoct a zeptat se ho třeba, proč se jmenuje jako prášek na praní. Každopádně doma s Hvězdopravcem říkáme "téma a la Ariel". Tenhle pátek se ale přemohla dokonce i Silvia. "Ty jsi si vzala barevné kontaktní čočky?", přivítala mě překvapeně. "Co?", řekla jsem já v domnění, že špatně rozumím. "No ty přece vůbec nemáš takhle modré oči.", řekla Silvia. Kdepak je Ariel, řekla jsem si, aby se mohl přidat do debaty? Každopádně, je to personál jako stvořený pro psychologickou kliniku.

A tak nám to tu ubíhá rychlostí 1000 otáček za minutu. Ale v září se čas zase uklidní, protože Chile oslaví 200 let nezávislosti. Ve skutečnosti je to 198, řekl mi včera taxikář, když jsem se v 21:30 vracela z poslední přednášky na univerzitě (ano, máme kurzy v pátek do 21:30, a pokračujeme v sobotu od 9 od rána) a když jsme projížděli okolo ovlajkované La Monedy. Před 200 lety se jen sešlo pár sousedů a řekli si, že bude Chile nezávislé, pokračoval. Opravdu nezávislí jsme byli až o dva roky později, 16. února. Historie je ale zajímavá. Co my jsme se naválčili! S Peruánci a s Bolivijci. Ale vždycky jsme vyhráli! Jistě, pomyslela jsem si, jako u Tarapaky, kde se pobili Peruánci, Bolivijci a Chilané uprostřed Atacamy a nikdo dodnes neví, kdo vlastně vyhrál, protože po bitvě všechna vojska rychle vyklidila vyprahlé území bez jediného stínu a kapky vody. Ale díky úprku všech žíznivých soupeřů bitvu dnes všechny strany považují za vyhranou. Nebo jako bitvu u Iquique, kde peruánská loď Huascar potopila Prattovu Esmeraldu, přičemž dle některých svědků Pratt, pýcha Chilanů z bankovky 10 000 pesos, skočil na Huascar vydávaje povel "Nalodit se!". Jak praví ale doslovně historik, Pratta v hluku nárazu obou lodí nikdo neslyšel, jen jeden seržant a jeden námořník, který ale při skoku ztratil rovnováhu a spadl do moře, takže se na Huascar z potápějící se chilské Esmeraldy nalodili jen dva odvážní Chilané. Podle jiných historiků ale Pratt nic nekřičel, jen na Huascar spadl při nárazu obou lodí. Každopádně, dle obou verzí, pak hrdinsky zahynul. Jak vidíte, slavné prohry nejsou jen českou specialitou.

My, my jsme země na konci světa, proto jsme se nikdy s nikým moc nemíchali, pokračuje taxikář. Proto jsou Chilané také malí a oškliví, na vás to je vidět, že jste z Evropy, že jste vysoká a hubená. Pravda, když svých 160cm nastavím o pět centimetrů podpatků, mám v metru pěkný výhled na peroucí se dav, zasmála jsem se v duchu. A označení hubená bude asi dáno tím, že mě příroda obdařila na rozdíl od většiny Chilanů pasem. Vida, až se zase bude Ariel konverzačně ptát, zda mám nějakou nakažlivou chorobu, můžu se ho stejně ležérně optat, proč nemá pas.

Oslavy 200 nezávislosti, které se tu horečně připravují, jsou ale poznamenané následky zemětřesení a rovněž dramatem uvězněných horníků, které Chilané intenzivně prožívají. Když horníky našli, vypadalo to v Santiagu jako po fotbalovém zápase: všude vlály vlajky, lidé jezdili auty jako o závod a troubili jako pominutí. Já jsem si také oddychla. Když jsem se o závalu horníků doslechla, vzpomněla jsem si na Valentinu, jednu z našich adolescentních maminek, která se odstěhovala na sever se svým adolescentním přítelem, protože ten se rozhodl pracovat v dolech, kde se snadno vydělají "velké" peníze. Překvapilo by mě, kdyby "velký" plat přesáhl 300 000 pesos, což je asi 10 000 korun. A život v Chile je přinejmenším stejně drahý jako v Čechách. Naštěstí Valentinin přítel pracuje v jiném dole, než v onom zavaleném, ale co na tom sejde. Zával v dole San José je třetí za poslední 3 roky. Zavalení horníci mají mezi 19 a 63 lety. Nejstarší z horníků ale není rozhodně žádný přesluhující důchodce, žádný důchod jako spousta Chilanů prostě nemá a pracuje až do smrti. Smlouvy jsou tak mizerné, že rodiny od firmy nedostaly po dobu, kdy jsou horníci zavalení, ani plat, ani finanční pomoc od firmy, která nebezpečný důl provozovala. A moje kolegyně Barbara, slečna z bohaté Vitacury, která vystudovala Universidad de los Andes, univerzitu křesťanských fundamentalistů Opus Dei, kteří to tu mají v Chile pod palcem, prohlásila: "Nechápu, jak to mohli psychicky zvládnout. Vždyť jsou to navíc horníci!"

Chile se pyšní tím, že je jednou ze zemí OECD a že zaznamenává rychlý ekonomický růst. A moje spolužačka Andrea, která jako většina Chilanek pracuje na smlouvu, kde má určený počet hodin, který musí odpracovat a které jinak nedostane zaplacené, když je například nemocná nebo na dovolené, nám nadšeně oznámila, že je těhotná. Do Vánoc jí snad nenaroste ještě břicho, takže ji z práce vyhodí až po Vánocích.

A v mojí nové skupince budoucích adolescentních maminek jsou tři, kterým je teprve čtrnáct.

Můj dnešní příspěvek je tak trochu to, čemu psychiatři říkají "slovní salát", ale myslím, že to pěkně koresponduje s tím, jak se denně točím mezi horem a dolem, jihem a severem, východem a západem Santiaga. Mimochodem, kolotoč riskuje zrychlit se ještě o to, že se v půlce září stěhujeme a že u nás měsíc budou Hvězdopravcovi nejlepší kamarádi Nico a Michel.