Administrativní nářez

Když jsme tedy nelegálně a bez povolení přestěhovali, jak jsem vám psala minule, začaly teprve ty pořádné oslavy 200 výročí nezávislosti Chile. Tradičně jsme se vydali do vesnice Lo Barnechea, kde mělo probíhat rodeo, ale místo toho se v aréně odehrávaly hry pro děti jako je přetahování lanem a skákání v pytlích. Všechno to organizoval obtloustlý moderátor a několik pomocníků a byla to organizace hodná oslav 200 let chilské nezávislosti. Většina účastníků si počínala značně nezávisle na instrukcích a já jsem smíchy málem spadla z tribuny.

Nico a Michel ale nějak nechápali kouzlo chilských oslav a v neděli chtěli stůj co stůj jet do Cajónu de Maipo, údolí, které začíná kousek za Santiagem a táhne se skoro 100 křivolakých kilometrů až k Baños de Colina, kde jsem loni tak neslavně málem spadla s Pathfinderem do řeky, až nás museli tahat lanem. Hvězdopravec a já jsem byli k výletu trochu skeptičtí, protože jsme se báli, že do Cajónu pojede dělat tradiční piknik vedle silnice půlka Santiaga a že bude na silnicích strašlivý blázinec.

Někdy, když si myslím, že zdravý rozum velí cosi, mám pokušení zjistit, zda se zdravý rozum náhodou neplete a zda by skutečně řízení se nezdravým rozumem naplnilo strašlivé představy, které zdravý rozum nabízí. Tentokrát byl zdravý rozum od pravdy hodně daleko. Zácpa na silnici z Cajónu předčila i ty moje nejdivočejší představy. Cestu dlouhou 100km jsme jeli pět hodin a to jen díky tomu, že jsme první polovinu ujeli bez velké zácpy. Pak jsme ale stáli a stáli a stáli. Každých pár minut se našel nějaký chytrák, který se domníval, že bude doma rychleji, když se pokusí ostatní předjet. V zácpě stojící autobusy a kamiony se tedy jaly chytráky blokovat svojí tělesnou převahou, což znamenalo, že se stály na silnici napříč a blokovaly všechna protijedoucí vozidla. Někteří zoufalci tedy předjížděli zprava po chodníku, pokud tam nějaký byl. Ostatní pro zrychlení dopravy vytrvale troubili. V autě jsme se ale váleli smíchy, protože Hvězdopravec a Nico si vzpomněli na historku, jak se Michel rozhodl na autě svojí bývalé přítelkyně vyměnit olej v motoru těsně před tím, než se Isabel vydala na cestu z Clermont Ferrand do Paříže, a místo oleje z motoru vypustil olej z převodovky. Následně pak dolil olej do motoru (odměřil si vyteklý olej z převodovky a nalil tam přesně tolik, kolik vyteklo, to ho napadlo), a to, že olej v motoru přesahuje o centimetr povolenou hladinu mu přišlo normální. Isabel druhý den ráno vyjela na cestu a po několika desítkách kilometrů jí začaly dělat rychlostní stupně divy. Pak už nešlo řadit vůbec a po sto kilometrech bylo auto na vyhození. Nebo tak to alespoň vyhodnotila pojišťovna.

Někde v Santiagu pak zácpa trochu povolila a všichni netrpěliví řidiči tedy mohli zase řídit jako blázni. Hvězdopravec prosvištěl několik křižovatek, když už žlutá na semaforu byla jasně červená, ale za ním vždycky projelo ještě pár výletníků. Na jedné křižovatce jsem si až na poslední chvíli všimla, že ve směru, který měl zelenou, zatímco my jsme jim před nosem projeli na červenou, stojí policie. Na Pathfinderově zadku nalepený taxík, který projel křižovatku na plný plyn za námi, si jich evidentně všimnul také, a tak nás bleskově v křižovatce předjel, aby nebyl poslední, jako že on rozhodně na červenou nejel. Policisté se zařadili za nás, takže už jsem v duchu začala počítat, kolik nás to bude stát tentokrát. Taxík před námi se tvářil jako ten nejvzornější taxík na světě a ukázněně zpomalil na povolenou rychlost. Ale policisté jen znuděně projeli kolem a pokračovali dál. Asi toho za ten den už měli dost.

V pondělí ráno tedy odjeli všichni tři hoši na sever a na mě zbyl úkol vybalit všechny krabice a především vyřešit naše nelegální stěhování. A vyřešit převedení telefonní linky, zapojení televize, najít faktury, odvézt Pathfindera na revizi před technickou, přidělat klíče a spousta dalších věcí. Ale už ráno v práci zazvonil telefon a ukázalo se, že jsem si to zase představovala moc jednoduše.

Volal mi Michel. Ztratil jsem papírek, co mi dali na imigraci, řekl. To nic není, mávla jsem rukou, prostě na hranicích do Bolivie vyplníš jiný. No, řekl Michel, akorát že... Akorát že Michel přiletěl a imigrací prošel 15.9., ale z nějakých neznámých důvodů dostal do pasu razítko 22.5. A protože legální pobyt v Chile jsou tři měsíce, je tedy v Chile už měsíc nelegálně. To, že my jsme při příjezdu 6.1.2009 dostali do pasu razítko 6.1.2008, to se dá ještě nějak pochopit a omluvit veselím na nový rok a celkovou únavou po svátcích. Ale zaměnit konec května za půlku září, to už chce vysoký stupeň chilské organizace. Jak to dopadne uvidím, až zítra půjdu na cizineckou policii vysvětlit jim, že na severu Chile je jeden chudák Francouz, co přiletěl přes Frankfurt, Madrid a Limu a v Santiagu mu dali špatné razítko.

Poté, co Michel ukončil svůj referát o poslední neuvěřitelné historce, si vzal sluchátko pedant Nico. Tak co, už ti řekl, co všechno zase provedl?, zeptal se. Jo jo, už to vím. A co ty?, zeptala jsem se. "No, já jsem jen zapomněl v Santiagu řidičák", řekl Nico: "Můžeš mi ho prosím přivézt, až za námi pojedeš do Argentiny?" Vzhledem k tomu, že ani Nico ani Hvězdopravec nejsou dost šílení na to, aby nechali řídit Michela, zdá se, že celou první polovinu cesty, než se za kluky připojím já, bude tedy řídit Hvězdopravec. "Ale telefon, co jsme ztratili, už jsme našli!", pochlubil se nakonec Nico. Jsem vážně zvědavá, jak ti dva spolu přežijou cestu do Bolivie.

Když jsem tedy připsala na svůj seznam "najít Michelovy palubní lístky" "zavolat na cizineckou policii" a "najít Nicův řidičák", odhodlala jsem se dovézt Pathfindera do servisu. Po cestě na jih a do Cajónu de Maipo a poté, co s ním Hvězdopravec vymetl všechny kaluže, co na cestě potkal, nebylo vidět nejen, co má Pathfinder za značku, ale dokonce ani, jakou má barvu. Na fotkách to kupodivu ještě vypadá docela čistě. Zkrátka byl tak strašlivě zmazaný, že jsem se ho rozhodla před cestou do servisu umýt. Na mycí lince ochotně přiběhl mužík v kombinéze, když tu se ale odkudsi vynořil šéf myčky a na rovinu mi řekl, že moje auto neumyjou, protože by se jim ucpal odpad. A tak Pathfinder přijel do servisu jako největší čuník z celého Santiaga.

Na závěr dne jsem se rozhodla rozlousknout naše nelegální přestěhování, aby nelegální imigrant Michel nebyl ještě navíc v nelegálním bytě. Dovlekla jsem se pro všechna potřebná potvrzení o zaplacení energií a nájmu a nakonec jsem se vydala k notáři, aby mi povolení ke stěhování vydal. "Vy ale nejste Hvězdopravec, že?", řekla brýlatá paní za přepážkou. "Ne, jsem jeho žena.", řekla jsem já. "No, tak to vám to povolení se stěhovat ale nemůžeme vydat", řekla paní: "To musí přijít on, osobně. "Ale on je pryč", řekla jsem já. Neřekla jsem, že kdyby bylo na Hvězdopravci platit nájem a energie a najít od nich faktury, tak by pravděpodobně můj drahý zůstal v Chile na věky. Co by nedovedlo jeho bordelářství, zastal by fakt, že většinu plateb je třeba zkoušet dělat několikrát, než se zadaří. "No, tak ta potvrzení o zaplacení energií musí vystavit na vaše jméno," řekla paní. Je mi úplně jasné, že v momentě, kdy by potvrzení byla na mě, byl by problém, že smlouva k bytu je na Hvězdopravce a složila jsem zbraně. Chi chi chi, le le le, viva Chile!, pomohla jsem si v duchu populárním chilským heslem. Cestou domů jsem se stavila za vrátným ve starém bytě a všechna potvrzení mu ukázala s tím, že povolení prostě nemám. "To nevadí", řekl vrátný, který se ještě před pár dny nafukoval jako žába a chtěl na nás volat policii. Zapsal do ušmudlaného sešitu, že jsem předložila potvrzení o tom, že jsme zaplatili nájem a energie. Zdá se, že jsme tedy legální a notáři na tom neukořistili ani peso.

Možná bych je byla přesvědčila mi povolení vydat, kdybych oběhla pár notářství, jako jsem je přesvědčila v bance, aby mi vydali moji novou bankovní kartu. Karta byla vystavená na moje jméno k našemu společnému účtu, ale zásilku ve vnitřní poště banky automaticky zaslali na Hvězdopravcovo jméno. A kdo to kdy viděl, aby si žena došla pro kartu na své jméno, aniž by to třeba muž věděl? No to ne, to musí přijít on, osobně, řekl mi úředníček. Představila jsem si, jak ženu Hvězdopravce do banky, která má jako všechny banky tady otevřeno jenom dopoledne, aby vystál frontu na mojí za tři měsíce podruhé ztracenou bankovní kartu, a věděla jsem, že to by bylo na rozvod, a tak jsem apelovala na úředníkovu mužskou lenost a vysvětlila jsem mu, co by na to asi zaměstnaný muž řekl, že má jít do banky pro kartu své líné ženě. Tenkrát to zafungovalo.

Chile jako rovnoprávná a demokratická země s presumpcí neviny ale trochu pokulhává. Jsem zvědavá, jak na tom budou s právy imigrantů a uměle vyrobených nelegálních imigrantů. Držte mi palce, jinak máme po výletu do Argentiny. Na který už mám koupenou letenku. Možná brzy na seznam přibyde tedy "zjistit, jak vrátit letenku".