neděle 30. srpna 2009

Pelikáni, lvouni a rozkvetlé kaktusy

Kousek nad naším domem, asi v polovině kopce Cerro San Cristóbal, je ZOO. Ani mě nikdy nenapadlo jít se tam podívat, ale nyní si říkám, že to možná bude stát za to. Tenhle víkend jsme totiž byli na pacifickém pobřeží a viděli jsme tolik exotických zvířat ve volné přírodě, že si začínám lámat hlavu, jaké chudáky zvířata tu strkají do ZOO, aby děti měly trochu exotiky. Zajíce a srnky? Ani jedno v Chile nežije, místo zajíců tu jsou vizcachové a místo srnek lamy... Ale je mi jasné, že tu ZOO tady nejspíš odskáčou zase ti samí chudáci, sloni, lvi a spol.

Původní plán na víkend byly opět skialpy, ale asi nám prostě letos nejsou souzeny, protože předpověď počasí zatvrzele hlásila, že se letní počasí, které vládlo v týdnu, o víkendu zkazí, že budou mraky, mlha a zima. A protože jsme pevně rozhodnuti vylézt na Cerro Morado, což nás odsuzuje ke kempování jednu noc ve sněhu, požaduji, aby ve dne bylo sluníčko, abych měla jistotu, že rozmrznu hned a ne, že mě až jednou rozmrazí nějaká hladová polární výprava, která zapomněla vynásobit zásoby dvěma.

Výlet na Cerro Morado jsme tedy odložili na příští týden. V sobotu ráno jsme se probudili a jako obvykle jsem se děsila, co bude za oknem, až roztáhnu naše žaluzie black out, což je chilský název pro pogumované hnusné závěsy, které ale nepropustí ani paprsek světla. Hvězdopravec jinak spát neumí, inu, zvyk z okenic. Děsila jsem se, protože jsem tušila, že bude krásně. A taky že jo. Zatracení meteorologové. Bylo nutné rychle vymyslet plán B. Já jsem navrhovala jít se projít někam do kopců, ale Hvězdopravec chtěl jet na pobřeží, protože už dlouho prý neviděl moře. Zjistila jsem, že to je takový malý syndrom všech lidí, co se nenarodili jako já v oplocené zemi a bez moře. Podívali jsme se tedy na mapu a viděli jsme, že pod Valparaísem je na mapě kus země, kde nejsou ani města, ani silnice, ani nic. Lvi. Což znamenalo, že je tam buď obrovská skládka všeho možného odpadu druhého největšího chilského města, nebo že tam není nic, jen příroda. Hvězdopravec se podíval na google earth a zjistil, že na skládku to nevypadá, že je ale naopak kousek od pobřeží malý ostrůvek jménem Isla de los Lobos. Tak ne lvi. Lvouni. Kteří se ve španělštině jmenují lobos, mořští vlci.

Hvězdopravce bolí z řízení nohy, takže jsem sedla za volant já. Myslela jsem, že v sobotu nebude moc provoz, ale byl, a dvakrát jsem se musela nacpat do jiného pruhu, než kde jsem byla. Naštěstí jsem v pátek jezdila po Santiagu s Karen, která mi řekla, že pro nacpávání se, je nejlepší oční kontakt s řidičem a prosebný pohled. To víte, Hvězdopravec podobné ženské fígle nezná, takže mě učil nacpávat se agresivním rychlým vjížděním mezi auta. Houby! Nebyla jsem si sice jistá, jestli tato zbraň nefunguje pouze z Karenina roztomilého modrého malinkatého kelímku od jogurtu, ale evidentně funguje i přes špinavá skla ze zabláceného, starého, obrovského khaki Pathfindera. Takže jsem se nacpala, najela na dálnici, kde jsem se opět vždycky zařadila za nějaký autobus, aby na mě nikdo netroubil, že jedu pomalu, a frčeli jsme. Jediná trable byla, že jsem nemohla nahmátnout zavírání okýnka a všude mi lítaly vlasy. Našla jsem ho někde u placení mýtného a při placení se mi podařilo to okýnko začít vytahovat místo stahovat a málem si v něm přiskřípnout platící ruku. Dále jsem trochu zpanikařila, že nemám rozsvícená světla v tunelu, a teprve při zhasnutí a znovu rozsvícení mi došlo, že moc nevidím proto, že mám brýle proti sluníčku. No co, chybami se člověk učí. I když začít řídit po třicátém roce života mi přijde stejně těžké, jako naučit se jazyk po padesátce. Prostě si je člověk moc vědom risků.

Musím vám říct, že dálnice jsou moje fobie. Bojím se i jako spolujezdec. Prostě mi nějak přijde proti přírodě řítit se 150 km/h spolu s davem lidí, z nichž každý je uzavřený ve svojí plechovčičce a cítí se nezranitelný. Nicméně jsem se tedy řítila taky asi 100km/h a trochu jsem se klepala strachy. Když už jsme byli skoro u Valparaísa, zeptal se mě Hvězdopravec, kolik mám benzínu. Odvážila jsem se spustit oči ze zadku autobusu přede mnou a zjistila jsem, že nemám žádný benzín. Ručička ukazatele, mrtva žízní, vyčerpaně ležela kdesi pod nápisem "prázdno" a kontrolka nepřetržitě svítila. Tak to na mě bylo moc. Dobře, dálnici přežiju, ale bez benzínu? Začala jsem zoufale vyhlížet benzínku. Nikde nic. Rozhodla jsem se sjet, protože Hvězdopravec tvrdil, že na sjezdu benzínka bude. A taky byla. Jenže zavřená. Představa, že se mám vrátit na dálnici s prázdnou nádrží pro mě byla úplně nesnesitelná, takže jsem, milí čtenáři, zase vyměkla a předala řízení Hvězdopravci, který mi vynadal, já jsem mu řekla, že by mě spíš měl pochválit za odvahu, že jsem setrvala 70km na dálnici bez panické ataky a on mi zase vynadal, že neví, čeho se bojím (že zůstaneme uprostřed dálnice s nepojízdným autem), no, a tak jsme našli benzínku a naštěstí dojeli na pobřeží, což nás zachránilo z nekonečné diskuze a krása toho pobřeží nás úplně usmířila.

Nejdřív jsme chtěli jet k majáku, ale nikde nebylo nic moc označené, protože silnice samozřejmě skončila u poslední vesnice a dále vedla jen cesta, se kterou si náš Pathfinder skoro hravě poradil. Dojeli jsme tedy na jakési místo, kde bylo tábořiště. Asi sto metrů pod námi bouřil oceán. Na skaliskách roslty řasy a na strmých skalách, kde jen se mohl uchytit život, rostly kaktusy a další sukulenty. Kaktusy růžově kvetly. Posadili jsme se a rozdělali piknik. Když jsme skoro dojídali empanadas de pino zakoupené cestou, zaslechla jsem podivné plácání ve vodě a zjistila, že přímo dole pod námi na vodě sedí pelikán. Fakt, takový ten opravdický, s vakem u zobáku. Občas, nevím proč, vířil vodu křídly a to dělalo to legrační plácání. Chtěla jsem ho chvíli pozorovat, ale Hvězdopravec pravil, že pelikánů uvidíme ještě hejna a že jedeme k majáku, kde je ona Isla de los Lobos, kde uvidíme lvouny. Samozřejmě, zákon schválnosti platí, takže už jsme pak žádného pelikána neviděli.

Ale viděli jsme lvouny. U majáku jsme se procházeli, když tu vidíme, že ploché stráně ostrova kousek od nás jsou úplně pokryté hnědými pytli brambor. Jo, pytle brambor. Lvouni! Přiblížili jsme se, jak to nejvíc šlo, na vrcholek vyčnívajícího útesu blízko ostrova, a pozorovali jsme. Jen jsme litovali, že nemáme dalekohled. Lvouni se zdánlivě klidně vyhřívali, ale po nějaké době pozorování jsem pochopila, že to, co vypadá jako relaxace, je asi tak relaxační, jako odpočívat v přeplněném metru. Ono totiž lvounů je hodně. A ti, co vylezou z vody první, si lehnou tak, aby nemuseli moc daleko, ale aby na ně zase necákaly vlny. A ti, co vylezou potom, tedy zákonitě nemají suché místo, takže se cpou přes ty, kteří už leží. A nemusíte být lvoun, aby vás fakt, že vám přes hlavu leze tři sta kilový mokrý pytel brambor, setsakramentsky rozčílil. Když se tedy nově připluvší lvoun vydá na nejhornější místo útesu přes ležící těla a hlavy, hlava nehlava, neobejde se to bez vztelkého řvaní a kousanců. Občas se nějaký velký lvoun zvedne a snaží se řvaním nastolit pořádek. Ovšem, je to chilský lvoun, a protože v Chile nedokáží pořádek v davu zjednat ani lidé, nedivte se lvounům, že celá jejich siesta je vlastně jedno velké řvaní, převalování a nepřetržité courání sem a tam.

Když jsme se dost vynadívali na lvouní chaos, ukázal mi Hvězdopravec kormorány a mořské kondory, které je neradno si plést s kondory, o nichž jsem vám vyprávěla, že žijí v horách. Zatímco kondor z hor je druhý největší pták na světě, co se týče rozpětí křídel,kondor mořský je taková černá husa. Podívejte.

Na západ slunce jsme se jeli podívat na pláž. Na Pacifik byly malé vlny, ale stejně jsem jimi byla fascinována. Při ochutnávání, zda je oceán skutečně slaný, jsem nakonec dostala vodou až po kolena.

Pak slunce zapadlo a vrátili jsme se domů. Večer jsme se nabaštili s kamarády v Ligurii, a v neděli jsme byli odhodlaní vstát na lyžování, i když pouze na lyžování v lyžařském středisku. Vstávání nám samozřejmě moc nešlo, ale nakonec jsme dojeli do La Parvy, kde jsme viděli, že zima ustupuje létu mílovými kroky. Ještě minulý týden se tudy nedalo skoro projet, a teď mají už kopce plešky. Čemu se také divit, když v Santiagu je před den přes dvacet stupňů a občas dokonce už skoro třicet. Zdá se, že od vás z Evropy už léto sedí v letadle k nám...

P.S. Všechny fotky jsou tady.

neděle 23. srpna 2009

Hvězdopravec v Santiagu

Hvězdopravec je konečně zpátky v Santiagu a pobyde tu celý měsíc, což je nejdéle od doby, kdy jsme se přistěhovali. Mám se tedy nač těšit. Rozečteného Jodorowskyho dočtu nejspíš někdy v říjnu, zato se ode mě ale budou požadovat nové sportovní výkony.

Jak jsem psala, v Santiagu hodně pršelo, což znamenalo, že na horách sněží. Bedlivě jsme tedy sledovali předpověď, kdy se počasí zlepší. Ve čtvrtek! To normálně chodím dobrovolničit, ale tenhle týden byla podpůrná skupina přesunutá na středu, takže jsem to tam odkroutila za zvuku dešťových kapek o den dříve. A poprvé úplně sama, neboť ani Andrés, ani Isis, moji dva kolegové, ve středu nemohli přijít. Měla jsem z toho velký stres, protože jsem se bála, že přijde také jeden pán z jihu Santiaga, kterému stále rozumím pouze tak třetinu toho, co říká (což je pokrok, protože při prvním setkání jsem mu nerozuměla ani slovo). Ale nakonec všechno dobře dopadlo a mohla jsem si říct, že volno je zasloužené a lyžování taky.

Ve středu večer přišli na večeři Karen, Antoine a Lula. Poslední jmenovaná se rozhodla, že pojede ve čtvrtek na lyže s námi a Hvězdopravec jí navrhl, že pro ní tedy ráno přijedeme, naložíme ji a pojedeme do Valle Nevado. Zajížďka pro Lulu je pár stovek metrů a navíc jsme se stavovali ještě pro Vincenta v Domě U Tří Pedrů, který je na půli cesty mezi naším bytem a bytem, kde bydlí Lula. Osobně jsem si říkala, že Hvězdopravec je opravdu hodný chlapík, že pro ně těch pár kroků chce v ranním provozu dojet. Až když jsme ve čtvrtek ráno na kilometrové cestě v Vincentovi už dvacet minut vězeli v zácpě a Hvězdopravec hrozivě klel, došlo mi, že v té poušti na severu úplně zapomněl, že dopravní zácpy existují. Poté, co se nám podařilo prodrat se k Vincentově domu, cestou pro Lulu, jsme chtěli projet kus po šestiproudé Avenida Salvador. Digitální světelné šipky ukazovaly, že ulice je obousměrná, i když prachobyčejné cedule vedle šipek tvrdily, že dopoledne je ulice jednosměrná na sever a večer zase na jih. Hloupě jsme věřili technice a vjeli jsme na Salvador ve směru na jih, přičemž jsme se ocitli, jak jinak, tváří v tvář šesti proudům aut hrnoucím se na sever. Nezbylo nám tedy nic jiného, než rychle stočit auto na sever a doufat, že se nám podaří vecpat se časem do nějaké ulice, co jede na jih. Po dvaceti minutách jsme byli u ulice, kde bydlí Lula, což je normálně od Vincentova domu patnáct minut důchodcovského šourání. Do Luliny ulice jsme ale nemohli vjet, protože byla zrovna jednosměrná v opačném směru než ten, který jsme potřebovali. Abychom se do ulice dostali, museli bychom objet blok a objet blok v ranní zácpě v Santiagu znamená nejméně dalších deset minut zdržení. Zoufale jsme vyjeli s Pathfinderem na chodník a zavolali Lule, ať za námi doběhne. Měla to jen tři bloky, skoro stejně daleko jako v Vincentovi.

V plné sestavě jsme se tedy vydali do Valle Nevado. Ale ouha! Už na výjezdu ze Santiaga byla silnice zacpaná, protože policisté kontrolovali, zda lidé mají s sebou v autě řetězy. Po hodině stání v zácpě na kontrolu jsme chvilku jeli, ale pak zase nastala zácpa způsobená tím, že na různé chilské řidiče v různých momentech seslal kdosi osvícenou myšlenku: "Možná bych mohl nasadit řetězy, když taky stejně stojím v zácpě." Silnice sice byla suchá, lidé ale nasazovali, jak a kde je napadlo. Silnice byla lemovaná mužíky, kteří projíždějícím nabízeli pomoc s nasazením řetězů, což jen zvyšovalo (řetězovou) paniku. Občas některého řidiče čekání v zácpě totálně rozčílilo a rozhodl se vrátit do Santiaga, což znamenalo otočit se a na uzoučké horské silnici se v serpentinách procpávat zácpou dolů. Silnice je úzká a dopoledne je povoleno jet po ní pouze nahoru a odpoledne pouze dolů. Jenže je to asi tak platné jako cedule: "Señor Motorista, při nasazování řetězů neblokuj provoz". Vyhýbání se autům jedoucím dolů samozřejmě celou situaci ještě zpomalovalo, ale jestli Chilané jednu věc neumějí, tak je to trpělivě čekat. Budhismus tu opravdu nemá žádnou šanci. Po dvou a půl hodinách jsme vystoupali do Farellones, Lula si půjčila snowboard a Vince boty, rukavice a brýle a po prohlédnutí nevábně vypadajících kombinéz k vypůjčení se rozhodl, že raději bude lyžovat v Hvězdopravcových roztrhaných kalhotech. Jediné, co půjčovna nepůjčovala, byly ponožky, ty si musel koupit.

Pak jsme se vydali do Valle Nevado, což je normálně od Farellones patnáct minut cesty. Ale otáčející se řidiči, řidiči nasazující řetězy a jedna sanitka (samozřejmě bez pacienta...) ploužící se po uzounké cestě v protisměru, způsobily, že se cesta opět protáhla na více než hodinu. Inu, lyžování bylo třeba skutečně si zasloužit. Po celkem čtyřech a půl hodinách cesty namísto obvyklé hodiny jsme konečně stáli na sjezdovce.

Protože jsme lyžovali tedy jenom cca 3hodiny, rozhodl Hvězdopravec, že v pátek pojedeme zase, i když má být ošklivě. A bylo skutečně ošklivě, ale jako obvykle to Hvězdopravci neubralo vůbec nic z jeho nadšení a když jsme se houpali v poryvech větru na lanovce zasypávaní vločkami sněhu, tvrdil, že si myslel, že počasí bude horší, ježto není vůbec mlha a také klidně mohla být mnohem větší zima. Středisko ale bylo prázdné a mohli jsme lyžovat celý den jako o život.

V sobotu jsem měla narozeniny, a protože pokračovalo špatné počasí, zůstali jsme v Santiagu. Odpoledne jsme se šli podívat do Muzea prekolumbovského umění, které je údajně jedno z nejlépe udělaných muzeí v Chile. Najdete v něm objekty různých indiánských kmenů ze střední a jižní Ameriky a rozhodně ho doporučuji vaší pozornosti. A protože po každé kultuře člověku nutně vyhládne, šli jsme se pak najíst do Mercado Central do jedné z malých restaurací nabízející mořské plody. Pak jsme se prošli po trhu, koupili nějaké potvory na paellu k večeři, avokáda (bez vláken, "pura crema", hlásily cedule), papayu, pomeranče (bez pecek, sin pepas) a cibuli (po které se nepláče "no llores") a zamířili domů, kde jsme u šampaňského, které jsme dovezli z Francie, ty moje narozeniny pořádně oslavili. Sami dva. Když jste žena námořníka, je to ta nejlepší možná oslava.

V neděli jsme si řekli, že je čas zase vyrazit někam do přírody. Problém je, že jet ze Santiaga na jeden den na skialpy moc nejde, potřebujete spíš dva dny na to, abyste vylezli na nějaký ten vršek, a to znamená kempovat ve sněhu. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na pěší výlet do Reservy La Campana, která je mezi Valparaísem a Santiagem. Její nejvyšší hora El Roble má 2222metrů, což dělá v Chile z rezervace pohoříčko rovnající se Vysočině nebo Brdám. Naším cílem byl Cerro Campana, který je o něco nižší (1910m), ale na rozdíl od Roble na něm není observatoř a nevede na něj silnice. Vyjeli jsem po Rutě 5 na sever a po několika desítkách kilometrů jsme sjeli ve směru městečka Tiltil. Cesta vedla mezi poli a sady mandloní, které už nádherně kvetou, olivovníků a kaktusů, na nichž roste ovoce tuna. Tahle část údolí je totiž obdařena mnohem více strážkami než Santiago, takže je to kraj, odkud pochází spousta zeleniny a ovoce, které se prodávají v Santiagu na trhu. Zastavili jsme se v Tiltil na náměstí, protože jsme potřebovali vybrat peníze, a k našemu překvapení na náměstí skutečně byl bankomat. Jinak jsou Tiltil takové chilské Rokycany. Říkám si, že sem určitě budu muset vzít naše evropské návštěvy: tohle je typické chilské maloměsto. Turista sem v životě nestrčí nos a lidé se tu možná automaticky nezdraví jako na vesnici, ale stejně každý ví, who is who. Pak jsme projeli řekou (na co stavět most, když v řece je voda jen občas...) a dojeli do Olmué, kde je vjezd do rezervace. U vstupu jsme museli zaplatit a nahlásit, kam míříme. Vedle okénka bylo napsáno: výstup na vrcholek La Campana je v červenci a v srpnu zakázán. Tak jsem řekla chlapíkovi, že se chystáme vyjet k dolu (La Mina) a vyjít na vrcholek. Chlapík podotkl, že je to zakázané. Zeptala jsem se proč. Protože je to moc nebezpečné. Ani jsme se na sebe s Hvězdopravcem nemuseli dívat. Požádali jsme o klíč k bráně, která uzavírá cestu k La Mina a slíbili jsme, že na vrcholek nepůjdeme, že se tam budeme jenom popelit okolo auta. Myslím, že tak, jako bylo Hvězdopravci i mně jasné, že se o výstup pokusíme, bylo to jasné i chlápkovi, ale procedura byla zachována. Hvězdopravec podotkl, že jsme se dobře oblékli já do světle svítivě modré mikiny a on do tmavě modré svítivé mikiny. Pro změnu to vypadalo, že je to on, kdo má trochu větší strach, že z našeho zakázaného výstupu bude problém. Mudroval, zda Chilané spíš podobná nařízení respektují, či spíš ne. Ono si totiž řeknete, Latinoameričan, ale v Chile například nikdy nezkoušejte podplatit policistu, nebo skončíte okamžitě ve vězení. Policisté jsou tu, na rozdíl od ostatních latinskoamerických zemí, neúplatní a velmi respektovaní. Ale šli jsme a hned za závorou, kde byl zopakován zákaz vstupu, jsme narazili na stopy, které zcela jasně nepocházely z minulého podzimu. A šli jsme dál a dál, až jsme dostali jasnou odpověď na naši otázku. Proti nám se vynořila trojice Chilanů s lanem a helmami, kteří nejen, že byli na zakázané stezce, ale také na ní vylezli po skalnatém hřebeni a prolezli vrátnicí ještě před tím, než přišel výběrčí vstupného. Řekli nám, že na vrcholku právě piknikuje další skupinka, což jsme o pár set výškových metrů mohli ověřit. Na vrcholku bylo krásně a byl odtud neuvěřitelný výhled na Andy i na oceán. Viděli jsme zamlžené údolí Santiaga, zátoku Valparaísa, Plomo a lyžařská střediska, i Aconcaguu zahalenou v mracích. Výstup nebyl ani náročný, ani nebezpečný, spíš taková tréninková procházka jako Manquehue, a odměna byla opravdu veliká. Jen se o ni s vámi nemůžu podělit, protože nám nejspíš některá s žebravých lišek, která nedostala ani kůrku, očarovala náš foťák a všechny fotky ze slunečného dne jsou úplně šedé.

A to je zatím všechno. Nastává čas zase pracovat...

sobota 15. srpna 2009

Malý svět v kuchyni

Včera v noci začalo konečně pršet. Všichni Chilané si stěžují, že neprší a že zima je divná. Stěžují si zemědělci, když svojí královně prodávají na trhu mrkev, protože vodu potřebují, a stěžují si lidé, kteří plánovali na zářijové volné dny cestovat, protože normálně by zima a déšť měly skončit v srpnu. Ale protože nepršelo a bylo hezky, nikdo nevěří, že nezačne pršet nyní jako blázen a že v září bude jaro. A od pátku prší jako blázen. Nepřetržitě. Mapucho se z hnědé smradlavé řeky změnilo na hnědý veletok, který páchne o něco méně, protože splašky jsou dešťovou vodou více naředěné a voda utíká rychleji. Ulice se také změnily v řeku a chodníky v nebezpečnou zónu, protože s každým projíždějícím autem se ocitáte pod splavem, i když se namáčknete ke stěně domu. Konečně jsem pochopila, proč Chilané tak milují městské typy džípů s náhonem na čtyři kola, které jsou ale příliš nízké na to, abyste s nimi mohli skutečně do terénu. No ano, jednodušše proto, že se s nimi dá jezdit v řece. Blahořečím všem evropským inženýrům, že svými neslyšnými intervencemi při stavbě něčeho tak architektonicky nezajímavého jako je hloupoučká, prostinká silnice, diplomaticky usměrní vodu do koryt, struh, či prostě vymyslí silnici tak, aby se při nejbližší přeháňce nevalila všechna voda po ní.

Ráno jsem se vydala na jeden psychologický seminář. Boty jsem měla promočené už u metra, jednak proto, že mě přes veškerou opatrnost zasáhl jeden splav, a navíc jsem musela přejít jako obvykle tři dopravní tepny, což znamenalo, protože převozníci byli v nedohlednu, třikrát brodit. U metra jsem potkala prvního živáčka (byla sobota ráno a lilo), maminku, která měla navlas stejné žluté gumovky jako její chlapeček. Říkala jsem si, že si asi jdou hrát do louží, ale dopravivši se na místo výuky jsem při pohledu na oděv ostatních seminaristek pochopila, že se jedná prostě o běžnou součást šatníku chic obyvatelky Santiaga. Slečny prostě místo do vysokých kozaček v dešti zastrčí džíny do gumovek všech vzorů a barev a je to. Musím se jít podívat, jestli nějaké seženu, musím uznat, že louže k brouzdání nutí každého, kdo není šampion ve skoku do dálky nebo klokan. Konečně si budu moct dopřát duhové gumovky, o nichž jsem snila jako dítě. Měla je jedna holčička jedno dávné léto v Lipnici nad Sázavou, kde jsme s rodinou a několika rodinnými přáteli pobývali v chatkách. Chlubíc se před našimi černými a hnědými gumovkami, jaké mělo každé v komunismu vyrůstající obyčejné dítě, holčička pravila, že její gumovky jsou z Kanady. Od té doby jsme jí neřekli jinak, než Kanadská gumovka.

Odpoledne jsem šla tomar onze, "dát si jedenáct", ke svojí kamarádce Karen. Karen je Chilanka a žije se svým přítelem, Antoinem, Hvězdopravcovým kolegou. Dát si jedenáct, to není jako dát si dvacet. Onze je chilská svačina, něco k jídlu okolo čtvrté, páté odpoledne. Cizince samozřejmě zarazí, proč jedenáct ve čtyři odpoledne. Že by ono proslulé chilské zpoždění? Ale ne, vysvětlení je mnohem jednodušší. Je v tom chlast! Inu, dříve chilští muži okolo čtvrté, páté odpoledne chodili dát si agua ardiente, kořalku. A kolik písmen má slovo agua ardiente? No jedenáct! Takže chytří chilští muži před svými ženami neříkali, jdeme na kořku, to by je ženy hnaly! Chytře říkali: jdeme si dát jedenáct. Ženy prý netušily, co to jedenáct je (ach, jaké podcenění ženské inteligence! Copak je možné si nevšimnout, že se muž vrací domů z "jedenáctky" vratkým krokem?), ale když muži byli pryč, začaly také scházet a dávaly si čaj a něco sladkého (prý). A postupně se tedy v Chile vyvinul zvyk dávat si jedenáct. Jako čaj a něco sladkého.

Ke Karen a Antoinovi byl pozván také nově přibyvší pár. Julien, Francouz, a jeho žena, Mexičanka, s naprosto nezapamatovatelným jménem Akemi. S postupem času hoši šli hrát, či dát si jedenáct, k Antoinově pianu, a my tři jsme se usadily v kuchyni a klábosily o Mexiku, Chile, Evropě, vaření, pracovních projektech, výchově dětí, fotografování, hledání bytu, háčkovací vášni některých manželek Hvězdárny, svatbách a vůbec všem, jak to ženské dělaly ještě v dobách, kdy žádné onze vůbec nebylo. Když jsme byli u svateb, povídá Akemi, že se vdávala v říjnu, protože je v Mexiku vždycky krásně, ale že lilo jako z konve. Najednou mě napadlo, že Brice byl v říjnu v Mexiku na svatbě.

Brice je bývalý přítel mojí kamarádky Igy. Igu i Brice mi představil kdysi dávno Létající muž, než odletěl do Kanady, kde se z něj stala postupem času Kanadská gumovka II. I když byl Létající muž Kanadská gumovka, nechala jsem si jeho kamarády a zvlášť s Bricem a Igou jsem podnikala výlety a stali se z nás opravdoví přátelé. Brice a Iga byli první, komu jsem představila Hvězdopravce. Postupem času se Bricovi a Ize nahromadilo ale hodně problémů, dopadlo na ně pár životních ran a začalo to trochu skřípat. Brice v září dodělal doktorát a rozhodl se, že pojede na svatbu svého kamaráda do Mexika. Chtěl, aby Iga jela také, ale Iga měla plné zuby vlastního doktorátu, protože se zrovna v té době provalilo, že její šéf falšoval výsledky výzkumu a zdálo se, že tříletá Igy práce půjde do stoupy. Iga tedy také nechtěla utrácet, protože jako Polka se po skončení stipendia nemohla nastěhovat k rodičům a dodělávat doktorát i bez příjmu odtud. Protože to všechno přišlo spolu se spoustou rodinných problémů, chtěla Iga, aby byl Brice s ní. Brice se rozhodl jet na svatbu. A to byla poslední kapka.

Sedím v kuchyni u Karen a říkám si, kolik svateb je asi v říjnu v Mexiku. Nepočítaně. Kolik svateb Mexičanek s Francouzi? Desítky? Pak mě napadá, že mi Julien při představování řekl, že je z Annecy. A tak to zkusím. Neznáš náhodou...?

Svět se malý. Julien je Bricův velmi dobrý kamarád, zná jeho rodiče, Igu...a dál se raději neptám. Tak to vidíte. Ani v Chile nejste od věcích minulých dost daleko.

No, však já se Juliena ještě vyptám. Kdo ví, možná jsme se potkali před pár lety na nějaké party. Příležitost diskutovat mít určitě budeme, protože když v Santiagu prší, na horách sněží. A Savojana se ani nemusíte ptát, zda lyžuje, takže jsme domluvení, že ho příště vezmeme s sebou. Hvězdopravec se zítra konečně vrací z Dalekohledu a já už se připravuju na to, jak zase budu na skialpech za Cacamolla. U příležitosti Hvězdopravcova návratu jsem se rozhodla vyfiknout chilsko-mexickou večeři s kukuřičnými tortillami a empanadami pečenými v troubě. Myslím, že ze vší té mouky nejdříve nasněží na můj malý svět v kuchyni...

středa 12. srpna 2009

Fotbal, Bůh a ostatní každodennosti

Jsme zpátky z Evropy skoro už měsíc a já jsem pěkně zase zaplula do své každo- dennosti. Hvězdopravec je na Dalekohledu, ale už jsem na to tak zvyklá, že si to skutečně užívám. Vždycky jsem měla ráda svůj svobodný život a samostatného bydlení jsem se vzdávala poměrně nerada. Jediné, co mi na svobodném životě vadilo, byl drobný stres, že by člověk měl také vyvíjet nějakou snahu potkat nějakého normálního chlapa. Tím, že mám jistotu, že jeden neurotický a cholerický astronom zase přijede z Dalekohledu zpět, odpadá i tahle starost a nastává pouze čas pro nerušené svobodné rozjímání, čtení, chození si kam chci a kdy chci, hodinové hovory s kamarádkami a zanechávání bordelu kde se mi zachce, aniž bych se musela bát, že to Hvězdopravec hned začne napodobovat. Protože jak známo, nic člověku nevadí tolik, jako cizí ponožky pohozené pod stolem.

Do mojí kažodennosti přibyla především nová dobrovolnická aktivita. Rozhodla jsem se kromě práce s rodinami lidí s Alzheimerem pracovat také v asociaci, která pomáhá adolescentním matkám. Jak jsem psala, v Chile je potrat zakázaný za všech okolností, takže pokud se nějaké náctileté slečně přihodí, že otěhotní, je nucená dítě donosit. Asociace pracuje ve čtvrti La Florida, tj. jedné z jižních čtvrtí, která přes svůj název není ani Rozkvetlá, ani Plná bohatých důchodců, ale pouze chudá a vyprahlá. A protože moudré je rčení, že sex je zábava chudých, klientek má asociace dost. Moje budoucí práce spočívá v psychickém doprovázení během těhotenství a po narození dítěte. Stejně jako s rodinami Alzheimerů budu spolu s dvěma dalšími dobrovolnicemi organizovat skupinová setkání zaměřená na poradenství, podporu a hledání zdrojů podpory v životě nastávající matky.

Když jsem viděla inzerát, že asociace hledá dobrovolníky, pevně jsem doufala, že mě vezmou. Pak přišlo pozvání na první setkání, a setkání bylo v kanceláři v asociace, která je...v kostele. S vírou nemám nic společného, nikdy jsem nebyla na mši a upřímně tomuhle rozměru lidské duše vůbec nerozumím. Neříkám to ani hrdě, ani zkroušeně, ale prostě tak, jak to je. Ale řekla jsem si, že se tam alespoň půjdu podívat a při prvním otčenáši kdyžtak vezmu do zaječích. Přivítala nás Edda, paní doktorka a jedna z vedoucích asociace, která nás zavedla do kostelního sklepení, kde nám vysvětlovala, jak asociace funguje. Žádný otčenáš se nekonal, spíš drobná óda na soudržnost mezi ženami. Pouze padla zmínka o tom, že jedním z cílů našich skupin bude také pomoct klientkám najít duchovní rozměr života. Jenže to znělo spíš jako, že oním duchovním rozměrem je míněn jakýkoli přesah vlastní existence, hledání smyslu, nikoli nějaké pánbíčkování. Neptala jsem se, proč mají kancelář v kostele. V pondělí, při další přednášce, která se týkala drog v Chile, přišla paní psychiatr přednášející s notebookem a videoprojektorem, který byl samozřejmě namířen ve směru očích všech, tj. přímo na stupínek před krucifixem. Jen tak mezi řečí paní přednášející krucifix sundala, uložila do kouta, aby jí nekazil onu prezentaci, a přednáška mohla začít.

Už od začátku svého pobytu tady se snažím vypozorovat, jak je to v Chile vlastně s tím náboženstvím. A pořád nevím nic. Lidé tady v naší čtvrti žijí jako my v Čechách nebo ve Francii a podle mě jich většina ani nechodí do kostela. Sňatky na radnici jsou normální, jak jsme měli možnost vidět, a rozhodně jich tam není málo. Jednou jedinkrát se mi stalo, že by mi nějaký pacient vykládal, že se šel modlit, aby bylo členu jeho rodiny lépe. A to mi to ještě vykládala paní, která pocházela z velmi chudých poměrů a vlastně spíše než modlit se, šla na hrob svojí tchýně prosit ji a Boha, aby nechala na pokoji svého syna, manžela oné paní. Manžel, jako mnoho pacientů s Alzheimerem, trpěl halucinacemi, slyšel totiž hlas svojí matky, která ho volá domů. A pečující paní, která stejně jako v Boha věří také v duchy, nenapadlo nic jiného, než že zmíněný hlas je skutečný hlas skutečného ducha.

Když projíždíte v neděli kolem kostela v bohaté čtvrti, je tam docela živo, a když vidíte rodiny obědvající v nedělním odpoledni, je vám jasné, že se ráno vyfešákovali, šli do kostela, a pak na oběd. Ale přijde vám to, že je to tak trochu jako když rodina jede navštívit tetu, děje se to jakoby mimochodem, jako součást nedělního rituálu. Mathilde mi říkala, že ve školce se děti učí spoustu katolických básniček a krátkých motliteb, ale opět je to vlastně jakoby mimochodem, stejně jako se české dítě učí skákal pes a kočka leze dírou, aniž by to v těchto dětech zakládalo nějak úctu ke všemu psímu a kočičímu.

Křesťanství tu je jako něco, co je součástí života a čeho si vlastně nikdo ani moc nevšímá a neřeší to. Jestliže je v každodenním životě vlastně nepotřehnutelné, že by lidé věřili v boha, zcela jasně se křesťanský hodnotový systém odráží v neskutečném konzervatismu bohatých a tím vládnoucích vrstev. Bohatí se berou v kostele a starostka Lo Barnechey na území svojí čtvrti zakázala distribuci pilulky po styku i v oné krátké periodě, kdy to byla tato pilulka v Chile legální. Paní starostka prohlásila, ať si ona děvčata dojedou do jiné čtvrti, že na území té její ale nikdy nebudou otevřeny dveře potratům.

Jestliže křesťanství se neslyšně plíží kam šlápnete, Chile má zcela jistě celý tým bohů, z nichž jedenáct občas vyběhne na trávník, aby nastříleli jedenácti ďáblům co nejvíce banánů. Fotbal je všude a naopak ho nemůžete minout. Řidiči autobusů a jejich sbírka svatých obrázků a obrázků fotbalistů, kterými vyšňořují občas svoje autobusy, budiž důkazem toho, že obě entity mají přeci jen něco velmi společného.

Odpoledne ve tři hodiny, cestou domů, bylo Santiago poměrně prázdné, ale protože zrovna není pěkně, nijak mě to nezarazilo. Pravda, u jedné z restaurací bylo podivuhodně mnoho lidí nalepených nosem na skle a cosi za tímto sklem sledovali, ale teprve, když jsem slyšela z improvizovaného stánku prodejce mýdel, čokoládových tyčinek a jogurtů radostné táhlé "góóóóól" a stereo z druhé strany ulice z budky hlídačů úplně stejné vytí "góóóóól", došlo mi, co se děje. Fotbalové zápasy tu je dobré sledovat i proto, abyste věděli, jakým směrem se ten den pohne dopravní špička. Pokud bude Chile hrát v 19h, nečekejte, že v tuhle dobu, kdy je Santiago normálně úplně zacpané, budete potřebovat více než 10 minut na přejetí z Vitacury do Providencie, naopak ale v žádném případě nejezděte už v šest, abyste si zácpu ušetřili. Dobrý nápad naopak je v době zápasu vyrazit na nákup, protože obchody zejí prázdnotou. Nehledejte ale v obchodě prodavače, který by vám poradil s nákupem: všichni sedí vzadu ve skladu v nábožném tichu u rádia.

Z rohu ulice jsem za zvuků "góóóóól", které se linuly z otevřených oken domu, došla do bytu a řekla jsem si, že si tedy pustím televizi a podívám se, co se děje. Na ESPN byl přenos kvalifikačního zápasu Norsko Skotsko. Zrovna, když jsem pustila televizi, vstřelili Norové branku z přímého volného kopu a argentinský komentátor byl právě ve druhé minutě apnotického góóóóóóól, jako kdyby právě jeho mužstvo vyhrálo misrovství světa a Maradona byl vyhlášen nejlepším hráčem. Víte, že mám tendenci přehánět, ale tentokrát nepřeháním. Schopnost ryčet góóóóóól jihoamerických komentátorů by se mohla stát dalším předmětem pelíškovské sázky hned po medvědu kondiakovi. Podle mě je takto vybírají. Zvládneš tři minuty bez nadechnutí křičet gól? Můžes do televize! Komentátoři jsou pak na toto svoje umění tak hrdí, že ječí a dávají tak na odiv kapacitu vlastních plic i při zápasu hondurasské Horní Nudle proti venezuelské Dolní Nudli. Jestliže mě ale nepřekvapil rykot komentátora, nechápala jsem, proč by Chilané zírali přes okna restaurace na zápas Norska proti Skotsku, ani proč by prodavač jogurtů a mýdla poslouchal tento zápas z hromady beden a plechu, který tvoří jeho obchůdek. A tak jsem cvakala programy dál. A našla jsem to. Přátelský zápas Chile proti Dánsku. Nejsem fotbalový expert, ale vím, že Dánsko je fotbalově asi tam, kde je Švýcarsko či Polsko, čili že jsou to prostě saláti. Ale Chilané vedli dva nula! Zdá se, že Chile se zúčastní také mistrovství světa 2010. Jsem zvědavá, co udělá ona účast s ekonomikou země, neb si nedovdu představit, že by jediný Chilan hodný tohoto jména v době zápasu pracoval. A vzhledem k časovému posunu budou zápasy uprostřed dne.

A tak běží moje svobodné dny. Kromě pozorování toho, co se děje kolem a dobrovolničení hodně čtu. Poslední dvě knihy, které jsem přečetla, bylo S elegancí ježka, což doporučuju k nakouknutí, a dále knížka Chilské nokturno od Roberta Bolaña. O Bolañovi si nejsem jistá, zda se dá něco sehnat v češtině, ale pokud dá, rozhodně si to přečtěte. Knížka, která vám připomene trochu Hrabala a trochu Kafku, stojí za to.

Kromě pozorování, psaní, čtení, cvičení, dívání se a dobrovolničení občas také vídám lidi, nebo s nimi telefonuju. Lidé se mě občas, spíš dost (příliš) často, ptají, co proboha jako celý den dělám, když nepracuju!? Každý den?! Celý den?! Někdy ta otázka zní jen tak zvídavě a někdy trochu více zděšeně. Obvykle nevím, co mám odpovědět. Snad jenom to, že občas jdu spát až po půlnoci, protože jsem nestihla ještě všechno, co jsem chtěla: to dočíst, támhleto přeložit atd.? Při telefonování s Beatrice, kamarádkou, která je dobrovolný novinář v Makedonii, mi svitlo, že mám vlastně štěstí. Protože mám čas dělat, co mě baví, ať už je to vlastně práce, nebo jenom takové "cílné" (jako opozitum bezcílného) poflakování. A protože mě něco baví a zajímá. Že vlastně nejsem typický západní neurotik, který ve chvíli, kdy se před ním rozprostře prací nevyplněný a neurčený, nacpaný čas, neví, co s tím časem má dělat a ještě to považuje za normální. A holedbá se propracovanými víkendy. Samozřejmě, že by bylo fajn za moji práci dostávat peníze, ale to znamená požádat o pracovní vízum a tím přijmout fakt, že jakmile práci ztratím, musím do měsíce najít novou, jinak přijdu o právo v Chile pobývat, a že budu mít maximálně tři týdny dovolené. A v neposlední řadě to znamená ztratit evropské zdravotní pojištění, letenku ročně zdarma a příspěvek pro "nezaopatřeného" partnera velikosti chilského průměrného platu.

Beatrice mi řekla, že moje situace je prostě úplně ta nejlepší, jaká může být: nemusím se honit za penězi a zároveň mám možnost dělat to, co jsem vždycky chtěla. A pak mi řekla, že se právě chystá do Brazílie loďostopem. Že bude stopovat plachetnice. Cítila jsem se nejdřív trochu jako Charlotte v Sexu ve městě, když jí Samatha řekne, že je ráda, že Charlotte má tak zdravý vztah, a Charlotte si uvědomí, že pokud něco takového řekne Samantha...ale stejně jako jsem si jistá, že Beatrice nakonec tím loďostopem na jižní kontinent dorazí, jsem si jistá, že opravdu mám štěstí. Takže tenhle příspěvek o mojí každodennosti budiž také tak trochu všem zvídavcům i zvědavcům odpovědí...

úterý 4. srpna 2009

Prodloužený víkend v Cajonu de Maipo, aneb jak si totálně zničit sebevědomí

Hvězdopravec se vrátil v pátek v noci z Dalekohledu. Protože má dle rozvrhu Dalekohledu v Santiagu celých pět volných dní než ho pošlou zase zpátky na sever, rozhodli jsme se, že si prodloužíme víkend v Cajonu de Maipo. Na radu Mathilde jsem od neděle zamluvila nocleh v Refugio Lo Valdés. V sobotu jsme měli v plánu poflakovat se po Santiagu, rozloučit se s JB a Mathilde, kteří se svými dvěma dětmi (2 roky a druhé teprve 6mesíců) odjeli na tříměsíční cestu obytným autem po Jižní Americe, a popít trochu s Hvězdopravcovými kolegy. Sobotní večer jsme tedy strávili v naší oblíbené restauraci Azul Profundo a následně se přesunuli na koncert do La Casa en el Aire, což je takové columbijské Casa Blů. Všechny tři uvedená místa sem píšu hlavně proto, že vám je z celého srdce doporučuju, kdybyste náhodou projížděli Santiagem.

A v neděli jsme se do růžova vyspinkaní tedy vydali do Cajonu de Maipo. Do auta jsme naložili naše skialpy, všechno nádobíčko na vyhrabávání se z laviny (opět zbytečně, jak se ukázalo, laviny opravdu nehrozily) a Osadníky z Katanu, na kterých jsme oba dva totálně závislí. Cesta do Cajonu byla v nedělním odpoledni plná aut vracejících se do Santiaga. Ptali jsme se sami sebe, co se v Cajonu děje. Že by onen velmi provinčně vypadající sváteček v San José přilákal tolik lidí? Ale kdepak sváteček! Sníh, milí čtenáři, sníh! Když jsme spatřili prvního sněhuláka hrdě trůnícího na střeše protijedoucího auta, rozesmálo nás to. Další a další sněhuláci na střechách aut a dokonce i na předních sklech, přivázaní šálou ke stěračům, nás postavili před otázku, zda v Cajonu vůbec ještě nějaký sníh zbyl. Zbyl, i když ne moc. V Baños Morales, kousek od nichž jsme bydleli, jsme viděli na kousku sněhu nadšeně sáňkující a bobující generace Chilanů s kempovými stolečky před autem, na nichž matky vařily tesitos, čajíčky, pro dovádějící děti, tatínky a dědečky. Inu, tohle vození sněhuláků a chilská radost ze sněhu, to předčilo i nápad, který jsem měla jako malá se svým bratrem, tj. udělat si malé sněhuláčky do mrazáku, aby bylo na léto. Konkuruje tomu pouze havajský zvyk dojet do hor pro dodávku plnou sněhu a postavit pak sněhuláka na pláži, o němž mě informoval Hvězdopravec, občas na Havaji pozorující.

V Refugiu jsme byli úplně sami. To se dalo čekat, Chilané mají tak málo prázdnin, že velmi zřídka kdy odjíždějí na dovolenou v týdnu. Nehledě na to, že Refugio je na chilské poměry docela drahé.

V pondělí ráno jsme vstali brzy, abychom byli už na otevíračku v Monumento Natural el Morado, rezervaci, která se rozprostírá okolo Quebrady Morales až k Cerro Morado (4020m). Přírodní rezervace v Chile je také kapitola sama pro sebe. Prostě někde ohradí kus země a začnou tam vybírat vstupné, aniž by tot vstupné šlo například na označení stezek, ochranu přírody nebo alespoň na zabránění tomu, aby lidé všude házeli odpadky. Plot pak otevírají v hodinách, které se šéfovi rezervace zdají normální, tj. v tomto případě v 8:30, což je na skialpy pozdě. Slunce totiž už pálí, takže jdete nahoru mokrým sněhem a potíte se jako blázni. A nemáte tolik času jít nahoru, než sníh zase ztvrdne a nebude se po něm dát jet dolů.

Nicméně tentokrát to bylo tak trochu jedno. V noci se mi špatně spalo a při zahájení výstupu s cílem dojít, pokud všechno půjde dobře, na kopečíček asi 3400, tj. zdolat převýšení cca 1600m, jsem trpěla. Jenže já trpím vždycky, jsem na všechny sporty přirozený antitalent. Ještě dnes si pamatuju, jak jsem při rozdělování do družstev, když jsme o tělocviku hráli volejbal, vybíjenou, nebo jakýkoli jiný kolektivní sport, vždycky zůstala poslední se Štolcovou, která byla jediná ještě menší než já, jedla bílou lepicí pastu a jednou se přivázala za budnu k šatně a neuměla se odvázat. Trpěla jsem prvních dvacet minut, na což jsem zvyklá. V další protrpěné dvacetiminutovce jsem si říkala, že to přece přejde. V třetí dvacetiminutovce jsem se přemýšlela, zda ono píchaní v plicích je smog ze Santiaga, prasečí chřipka nebo počínající infarkt. Trochu mi teklo z nosu, ale to je v zimě docela normální, takže jsem vsázela spíš na ten infarkt. Také mě napadlo, že jsme možná tak hotová, protože cesta nestoupá, ale jde rovně tím zatraceným údolím. V dalších dvacetiminutovkách jsem se snažila vyřadit trpění registrující orgán, totiž mozek, tím, že jsem si do rytmu v duchu broukala Nohavicův Závod míru "Když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí jet, a všechno časem přejde." Akorát v tom rytmu to bylo spí Kdýýýýýýž tóóóóóó jdéééééé..." Hvězdopravec šlapal přede mnou ("Hele koukni támhle vepředu, nějaký šílenec, ho ho ho ho ho, řekl si a teď jim ujedu, no je to jeho věc, ho ho ho ho ho), hledal cestu po zbytcích sněhu a ptal se, jestli se mi dobře jde. Nakonec mě donutil vystoupat asi 800 výškových metrů, odměnil mě titulem "Caca molle", což je označení pro cosi zeleného, rozpatlaného a měkkého, a dal mi několik dobrých rad, jak mám lépe trénovat. Zbýval už jenom sjezd, který se ukázal být dobrý prvním 300 výškových metrů, a pak následovala ona dlouhá, šílená rovina, kterou jsme museli zase přejít zpátky, a pak jsme konečně mohli sjet 500 metrů, které ale byly pro moje slaboučké unavené nožičky strašně prudké. Hvězdopravec mi zopakoval, že jsem Cacamolle, že to není o nic horší než onen žlab, který jsme před dvěma lety sjížděli ve Vercors a který jsem po drobném záchvatu hysterie sjela bez pádu (bylo mi řečeno, že spadnout nesmím, nebo pojedu až dolů a natluču si, tak co mi zbývalo), a že jsem si vůbec nic nevzala z jeho lekcí lyžování, které mi dal v La Parvě.

Večer jsem naštěstí dostala dusivý kašel a moje drobné tečení z nosu se proměnilo ve skutečnou pořádnou rýmu, takže jsem se zadýchávala i na schodech do prvního patra. Hvězdopravec opět vyhrál v Osadnících z Katanu.

Úterní ráno nás přivítalo oblohou těžkou sněhovými vločkami. Tohle nebe se vždycky protrhne až o den později, bylo tedy jasné, že se ještě někam půjde dát jít, i když nebude slunce, ale bude studený vítr. Hvězdopravec vymyslel cacamollí výstup na kopeček poblíž Volcanu San Jose, s převýšením pouhých 1100 metrů. Jediný problém byl v tom, že cesta k Baños Colina, po které je záhodno se přiblížit, je uzavřená prostým chilským způsobem. Protože cesty nejsou asfaltované, je prostě u vjezdu nabagrován vysoký násep, který znemožňuje vjezd všem včetně Pathfindera. Když přijde léto, zase násep odbagrují, a je to. Auto bylo tedy nutné nechat u náspu a s lyžemi na zádech šlapat až k nejbližšímu sněhu, což Hvězdopravec odhadl na "čtvrt hodinky rychlé chůze". Šlachovitý správce chaty mu ale poradil, ať jedeme ke staré cestě do Baños Morales, kudy bude náš výlet sice, pravda, o něco delší, ale aspoň můžeme dojet až k čáře sněhu. Tak jsme tam tedy dojeli. Stráně byly holé, ale na cestě ležel ještě starý, stokrát přemrzlý sníh, takže teoreticky bylo možné zahájit výstup. Vystoupili jsme z auta. S předtuchou horkých chvil jsem si sundala svetr, abych si ho nezpotila a mrzla jsem v závanech ledového větru. A v tom se stal zázrak. Hvězdopravec se podíval na onu cestu a řekl, že ten sníh je opravdu hrozný a že je vítr a že se mu nahoru nechce a jestli se na to nevykašleme.

A tak jsme se vykašlali, rozhodli se jet trochu projet do ostatních údolíček a vrátit se zpět do Santiaga. Ale ne ledajak. Prý že mám řídit. Abych se to konečně naučila. Já ostuda mám totiž řidičák již dobrých patnáct let, ale častěji než jako řidičský, mi sloužil jako průkaz, když jsem si zapomněla občanku.

A tak jsem řídila. Nejdřív po cestě plné kamení, pak po silnici a nakonec po Santiagu. Pořád jsem byla pěkně nastydlá a kromě řízení jsem tedy musela ještě kýchat, smrkat a kašlat. Což je pro mě, která nezvládne dělat dvě věci najednou, velký úkol. Se zaťatými zuby jsem si řekla, že pomalu, ale přesto, dojedu před dům. Jenže to jsem zapomněla, že jsem dělala autoškolu v Rokycanech a že Santiago je přeci jen o něco větší. Vraceli jsme se navíc ve špičce, ale naštěstí se vždycky naskytnul někde nějaký podobně rychlý řidič jako já, obvykle nějaký těžce naložený náklaďák, za který jsem se zařadila, aby na mě okolo svištící auta netroubila. Také jsem si až jako řidič všimla, že v Chile jsou skoro všude cedule "pomalu", nebo "maximální rychlost 30 km/h". Občas je maximum i 50 a občas i fanfarónských 60, na kterých, abych jich dosáhla, jsem musela vždy přidat, protože jet v úseku, kde je limitována rychlost, méně než tento limit, to je pod mou důstojnost. Bohužel nikde nebyla žádná policie, jelikož jsem se těšila, jak budu ze všech nejchytřejší, až budu jediné auto, které nezastaví pro příliš rychlou jízdu, ale Hvězdopravec říkal, že mám být ráda, protože by mě zastavili za ohrožování veřejného pořádku.

Když jsme už skoro najížděli na Americo Vespucio, řekl mi Hvězdopravec, ať se zařadím do pravého pruhu, což jsem udělala, ale pak se ukázalo, že to je pruh pro autobusy, který končí autobusovou zastávkou. Hvězdopravec mi tedy poradil, abych se rychle nacpala zpět doleva, kde projíždělo jedno auto za druhým, což jsem profesionálně viděla ve zpětném zrcátku, ale ani za boha jsem nevěděla, jak se mám "nacpat", když v Rokycanech se nikdy nikam nikdo necpal. Trapně jsem se o to přesto dvakrát pokusila, ale Hvězdopravec mi řekl, že když se chci nacpat, musím naopak zrychlit a ne zpomalit a že se nemám koukat do zrcátka, ale z okna a jakmile je mezi auta trochu místa tam okamžitě vjet. Pak jsem nenacpaná dojela k oné zastávce, kde mi nezbylo než zastavit a předat řízení nacpávání zvyklému Marseillanovi.

Jsem si jistá, že i Štolcová má dneska řidičský průkaz. Takže se do toho dám. Můžu na hodiny řízení po Santiagu chodit rovnou cestou z tréninku fyzické kondice :-).