Fotbal, Bůh a ostatní každodennosti

Jsme zpátky z Evropy skoro už měsíc a já jsem pěkně zase zaplula do své každo- dennosti. Hvězdopravec je na Dalekohledu, ale už jsem na to tak zvyklá, že si to skutečně užívám. Vždycky jsem měla ráda svůj svobodný život a samostatného bydlení jsem se vzdávala poměrně nerada. Jediné, co mi na svobodném životě vadilo, byl drobný stres, že by člověk měl také vyvíjet nějakou snahu potkat nějakého normálního chlapa. Tím, že mám jistotu, že jeden neurotický a cholerický astronom zase přijede z Dalekohledu zpět, odpadá i tahle starost a nastává pouze čas pro nerušené svobodné rozjímání, čtení, chození si kam chci a kdy chci, hodinové hovory s kamarádkami a zanechávání bordelu kde se mi zachce, aniž bych se musela bát, že to Hvězdopravec hned začne napodobovat. Protože jak známo, nic člověku nevadí tolik, jako cizí ponožky pohozené pod stolem.

Do mojí kažodennosti přibyla především nová dobrovolnická aktivita. Rozhodla jsem se kromě práce s rodinami lidí s Alzheimerem pracovat také v asociaci, která pomáhá adolescentním matkám. Jak jsem psala, v Chile je potrat zakázaný za všech okolností, takže pokud se nějaké náctileté slečně přihodí, že otěhotní, je nucená dítě donosit. Asociace pracuje ve čtvrti La Florida, tj. jedné z jižních čtvrtí, která přes svůj název není ani Rozkvetlá, ani Plná bohatých důchodců, ale pouze chudá a vyprahlá. A protože moudré je rčení, že sex je zábava chudých, klientek má asociace dost. Moje budoucí práce spočívá v psychickém doprovázení během těhotenství a po narození dítěte. Stejně jako s rodinami Alzheimerů budu spolu s dvěma dalšími dobrovolnicemi organizovat skupinová setkání zaměřená na poradenství, podporu a hledání zdrojů podpory v životě nastávající matky.

Když jsem viděla inzerát, že asociace hledá dobrovolníky, pevně jsem doufala, že mě vezmou. Pak přišlo pozvání na první setkání, a setkání bylo v kanceláři v asociace, která je...v kostele. S vírou nemám nic společného, nikdy jsem nebyla na mši a upřímně tomuhle rozměru lidské duše vůbec nerozumím. Neříkám to ani hrdě, ani zkroušeně, ale prostě tak, jak to je. Ale řekla jsem si, že se tam alespoň půjdu podívat a při prvním otčenáši kdyžtak vezmu do zaječích. Přivítala nás Edda, paní doktorka a jedna z vedoucích asociace, která nás zavedla do kostelního sklepení, kde nám vysvětlovala, jak asociace funguje. Žádný otčenáš se nekonal, spíš drobná óda na soudržnost mezi ženami. Pouze padla zmínka o tom, že jedním z cílů našich skupin bude také pomoct klientkám najít duchovní rozměr života. Jenže to znělo spíš jako, že oním duchovním rozměrem je míněn jakýkoli přesah vlastní existence, hledání smyslu, nikoli nějaké pánbíčkování. Neptala jsem se, proč mají kancelář v kostele. V pondělí, při další přednášce, která se týkala drog v Chile, přišla paní psychiatr přednášející s notebookem a videoprojektorem, který byl samozřejmě namířen ve směru očích všech, tj. přímo na stupínek před krucifixem. Jen tak mezi řečí paní přednášející krucifix sundala, uložila do kouta, aby jí nekazil onu prezentaci, a přednáška mohla začít.

Už od začátku svého pobytu tady se snažím vypozorovat, jak je to v Chile vlastně s tím náboženstvím. A pořád nevím nic. Lidé tady v naší čtvrti žijí jako my v Čechách nebo ve Francii a podle mě jich většina ani nechodí do kostela. Sňatky na radnici jsou normální, jak jsme měli možnost vidět, a rozhodně jich tam není málo. Jednou jedinkrát se mi stalo, že by mi nějaký pacient vykládal, že se šel modlit, aby bylo členu jeho rodiny lépe. A to mi to ještě vykládala paní, která pocházela z velmi chudých poměrů a vlastně spíše než modlit se, šla na hrob svojí tchýně prosit ji a Boha, aby nechala na pokoji svého syna, manžela oné paní. Manžel, jako mnoho pacientů s Alzheimerem, trpěl halucinacemi, slyšel totiž hlas svojí matky, která ho volá domů. A pečující paní, která stejně jako v Boha věří také v duchy, nenapadlo nic jiného, než že zmíněný hlas je skutečný hlas skutečného ducha.

Když projíždíte v neděli kolem kostela v bohaté čtvrti, je tam docela živo, a když vidíte rodiny obědvající v nedělním odpoledni, je vám jasné, že se ráno vyfešákovali, šli do kostela, a pak na oběd. Ale přijde vám to, že je to tak trochu jako když rodina jede navštívit tetu, děje se to jakoby mimochodem, jako součást nedělního rituálu. Mathilde mi říkala, že ve školce se děti učí spoustu katolických básniček a krátkých motliteb, ale opět je to vlastně jakoby mimochodem, stejně jako se české dítě učí skákal pes a kočka leze dírou, aniž by to v těchto dětech zakládalo nějak úctu ke všemu psímu a kočičímu.

Křesťanství tu je jako něco, co je součástí života a čeho si vlastně nikdo ani moc nevšímá a neřeší to. Jestliže je v každodenním životě vlastně nepotřehnutelné, že by lidé věřili v boha, zcela jasně se křesťanský hodnotový systém odráží v neskutečném konzervatismu bohatých a tím vládnoucích vrstev. Bohatí se berou v kostele a starostka Lo Barnechey na území svojí čtvrti zakázala distribuci pilulky po styku i v oné krátké periodě, kdy to byla tato pilulka v Chile legální. Paní starostka prohlásila, ať si ona děvčata dojedou do jiné čtvrti, že na území té její ale nikdy nebudou otevřeny dveře potratům.

Jestliže křesťanství se neslyšně plíží kam šlápnete, Chile má zcela jistě celý tým bohů, z nichž jedenáct občas vyběhne na trávník, aby nastříleli jedenácti ďáblům co nejvíce banánů. Fotbal je všude a naopak ho nemůžete minout. Řidiči autobusů a jejich sbírka svatých obrázků a obrázků fotbalistů, kterými vyšňořují občas svoje autobusy, budiž důkazem toho, že obě entity mají přeci jen něco velmi společného.

Odpoledne ve tři hodiny, cestou domů, bylo Santiago poměrně prázdné, ale protože zrovna není pěkně, nijak mě to nezarazilo. Pravda, u jedné z restaurací bylo podivuhodně mnoho lidí nalepených nosem na skle a cosi za tímto sklem sledovali, ale teprve, když jsem slyšela z improvizovaného stánku prodejce mýdel, čokoládových tyčinek a jogurtů radostné táhlé "góóóóól" a stereo z druhé strany ulice z budky hlídačů úplně stejné vytí "góóóóól", došlo mi, co se děje. Fotbalové zápasy tu je dobré sledovat i proto, abyste věděli, jakým směrem se ten den pohne dopravní špička. Pokud bude Chile hrát v 19h, nečekejte, že v tuhle dobu, kdy je Santiago normálně úplně zacpané, budete potřebovat více než 10 minut na přejetí z Vitacury do Providencie, naopak ale v žádném případě nejezděte už v šest, abyste si zácpu ušetřili. Dobrý nápad naopak je v době zápasu vyrazit na nákup, protože obchody zejí prázdnotou. Nehledejte ale v obchodě prodavače, který by vám poradil s nákupem: všichni sedí vzadu ve skladu v nábožném tichu u rádia.

Z rohu ulice jsem za zvuků "góóóóól", které se linuly z otevřených oken domu, došla do bytu a řekla jsem si, že si tedy pustím televizi a podívám se, co se děje. Na ESPN byl přenos kvalifikačního zápasu Norsko Skotsko. Zrovna, když jsem pustila televizi, vstřelili Norové branku z přímého volného kopu a argentinský komentátor byl právě ve druhé minutě apnotického góóóóóóól, jako kdyby právě jeho mužstvo vyhrálo misrovství světa a Maradona byl vyhlášen nejlepším hráčem. Víte, že mám tendenci přehánět, ale tentokrát nepřeháním. Schopnost ryčet góóóóóól jihoamerických komentátorů by se mohla stát dalším předmětem pelíškovské sázky hned po medvědu kondiakovi. Podle mě je takto vybírají. Zvládneš tři minuty bez nadechnutí křičet gól? Můžes do televize! Komentátoři jsou pak na toto svoje umění tak hrdí, že ječí a dávají tak na odiv kapacitu vlastních plic i při zápasu hondurasské Horní Nudle proti venezuelské Dolní Nudli. Jestliže mě ale nepřekvapil rykot komentátora, nechápala jsem, proč by Chilané zírali přes okna restaurace na zápas Norska proti Skotsku, ani proč by prodavač jogurtů a mýdla poslouchal tento zápas z hromady beden a plechu, který tvoří jeho obchůdek. A tak jsem cvakala programy dál. A našla jsem to. Přátelský zápas Chile proti Dánsku. Nejsem fotbalový expert, ale vím, že Dánsko je fotbalově asi tam, kde je Švýcarsko či Polsko, čili že jsou to prostě saláti. Ale Chilané vedli dva nula! Zdá se, že Chile se zúčastní také mistrovství světa 2010. Jsem zvědavá, co udělá ona účast s ekonomikou země, neb si nedovdu představit, že by jediný Chilan hodný tohoto jména v době zápasu pracoval. A vzhledem k časovému posunu budou zápasy uprostřed dne.

A tak běží moje svobodné dny. Kromě pozorování toho, co se děje kolem a dobrovolničení hodně čtu. Poslední dvě knihy, které jsem přečetla, bylo S elegancí ježka, což doporučuju k nakouknutí, a dále knížka Chilské nokturno od Roberta Bolaña. O Bolañovi si nejsem jistá, zda se dá něco sehnat v češtině, ale pokud dá, rozhodně si to přečtěte. Knížka, která vám připomene trochu Hrabala a trochu Kafku, stojí za to.

Kromě pozorování, psaní, čtení, cvičení, dívání se a dobrovolničení občas také vídám lidi, nebo s nimi telefonuju. Lidé se mě občas, spíš dost (příliš) často, ptají, co proboha jako celý den dělám, když nepracuju!? Každý den?! Celý den?! Někdy ta otázka zní jen tak zvídavě a někdy trochu více zděšeně. Obvykle nevím, co mám odpovědět. Snad jenom to, že občas jdu spát až po půlnoci, protože jsem nestihla ještě všechno, co jsem chtěla: to dočíst, támhleto přeložit atd.? Při telefonování s Beatrice, kamarádkou, která je dobrovolný novinář v Makedonii, mi svitlo, že mám vlastně štěstí. Protože mám čas dělat, co mě baví, ať už je to vlastně práce, nebo jenom takové "cílné" (jako opozitum bezcílného) poflakování. A protože mě něco baví a zajímá. Že vlastně nejsem typický západní neurotik, který ve chvíli, kdy se před ním rozprostře prací nevyplněný a neurčený, nacpaný čas, neví, co s tím časem má dělat a ještě to považuje za normální. A holedbá se propracovanými víkendy. Samozřejmě, že by bylo fajn za moji práci dostávat peníze, ale to znamená požádat o pracovní vízum a tím přijmout fakt, že jakmile práci ztratím, musím do měsíce najít novou, jinak přijdu o právo v Chile pobývat, a že budu mít maximálně tři týdny dovolené. A v neposlední řadě to znamená ztratit evropské zdravotní pojištění, letenku ročně zdarma a příspěvek pro "nezaopatřeného" partnera velikosti chilského průměrného platu.

Beatrice mi řekla, že moje situace je prostě úplně ta nejlepší, jaká může být: nemusím se honit za penězi a zároveň mám možnost dělat to, co jsem vždycky chtěla. A pak mi řekla, že se právě chystá do Brazílie loďostopem. Že bude stopovat plachetnice. Cítila jsem se nejdřív trochu jako Charlotte v Sexu ve městě, když jí Samatha řekne, že je ráda, že Charlotte má tak zdravý vztah, a Charlotte si uvědomí, že pokud něco takového řekne Samantha...ale stejně jako jsem si jistá, že Beatrice nakonec tím loďostopem na jižní kontinent dorazí, jsem si jistá, že opravdu mám štěstí. Takže tenhle příspěvek o mojí každodennosti budiž také tak trochu všem zvídavcům i zvědavcům odpovědí...