O brakové literatuře a chilském nakupování aneb mrkev nechceš, moje královno?

Víkend byl opravdu líný. Teprve nedávno jsme se vrátili z Evropy, většina známých je tam stále ještě na dovolené, Mathilde a JB byli v Cajonu de Maipo ozkoušet svůj nově zařízený obytný vůz, se kterým se příští týden hodlají vydat na tříměsíční cestu po Bolivii, Peru a Argentině, a já jsem se ještě nestihla znovu vpravit do života ve velkoměstě, takže jsem neměla naplánovánu žádnou výstavu, ani žádný film. V divadle vedle domu sice byla hra, která mě zajímala, ale byla až od deseti hodin večer a já jsem prostě občas lenoch. Takže jsem svůj víkend strávila vesměs doma čtením příšerného škváru od Marca Levyho. Mám ten špatný zvyk, že když něco rozečtu, obsesivně to musím také dočíst, ačkoli u toho mám někdy jazyk na vestě, jako třeba u Orhana Pamuka. Levyho mi dala navíc kamarádka a přišlo mi neuctivé knihu odložit. Levy je také nejprodávanější francouzský spisovatel, četla jsem ho tedy ve francouzštině, takže totální škvárovitost nemůže svést ani na překladatele. Nejsem proti braku, když se netváří jako literatura a když není úplně stupidní. Třeba občas při cestách nebo po zkouškovém zhltnu něco od Keyesové, přečetla jsem Deník Bridget Jonesové a mám ráda Lucíu Etxebarríu. Můj nejnověji přečtený brak byla Pulsatilla, italská blogerka, která na internetu tak populárně popisovala svoje trable s holením všech možných chloupků, s dietami a nositeli chromozomu Y, že jí to nakonec vyšlo jako kniha. U všech těhle knih se směju a občas tajně slzím. Zkrátka jako každá mujer alterada potřebuju občas slyšet, jak to máme všechny podobné. Levymu vám ale doporučuju se vyhnout. I po přečtení všech tří set stránek románu "Věci, které jsme si neřekli" si lámu hlavu, proč mě nenapadlo nikdy vydat romány, které moje pubertální duše inspirována Julesem Vernem a časopisem Bravo tvořila mezi desátým a patnáctým rokem svého života. Je to úplně stejná úroveň. Slovy, kterými moje babička ocenila medovník, který jí coby nový velký hit cukráren přinesla ochutnat moje maminka, musím konstatovat: "Jak na tomhle ta ženská (Jak na tomhle ten chlap) mohl/a zbohatnout...?!"

Kromě Levyho a naštěstí také nějakých dalších věcí ke čtení jsem vyšla akorát na trh, což mě přimělo k napsání článku o chilském nakupování. Už jsem o něm trochu psala zde, především o tom, jak se v Chile neplatí u pultu, kde se zboží servíruje, ale u kasy, která je sice v mrňavých obchodech často hned vedle toho pultu a často k ní přisedne tentýž prodavač, který vám právě naservíroval, co jste potřebovali, a zanechal to na prvním pultu, protože věc si můžete vzít až po řádném zaplacení. Každopádně to ve chvíli, kdy je v obchodě více než jeden zákazník, často vytvoří buď fronty (dvě, jednu na servírování, druhou na placení, obě musíte vystát), nebo strašlivý chaos, protože prodavač, pokud je sám, nejdřív třeba naváží věci třem zákazníkům a až potom přisedne ke kase.

Pokud se vám tohle nelíbí, můžete jít do supermarketu, kde je všechno krásné, čisté a světové. Také dražší. No ano, za luxus se platí. A pokud půjdete do supermarketu v Lo Barnechea, jedné z nejluxusnějších čtvrtí v Santiagu, připravte se, že je to luxus luxusů a že tak drahé máslo jinde v Santiagu nekoupíte. Co mě jinak na zdejších mallech, jak jim Chilané po americku říkají, ohromuje, je, že projíždím s košíkem dlouhé regály, kde není vůbec nic, co bych kdy vložila dobrovolně do úst. Především regál se sladkými nápoji v prášku, který má několik metrů, mě asi nikdy nepřestane udivovat. Chilané vodu nepijí, když něco pijí, je to čaj (vlastně čajíček, tesito, jak tu říkají), nebo džus (vlastně džusík, jugito). Až vám bude někdo někdy nabízet džusík, čerstvý džusík, dávejte pozor. Isis, moje kolegyně v asociaci, mi jednou před skupinou navrhla: "Uděláme džusík". Marně jsem se dívala, kde jsou ony pomeranče, z nichž ho vymačkáme. Jak v reklamě na Tang na mě Isis zamávala oranžovým sáčkem s fotografií toho nejlákavěji oroseného pomeranče na světě, krále pomerančů, a jala se ho sypat do karafy s vodou. Protože vím, že kdo chce s vlky výt, musí s nimi džusík pít, ochutnala jsem, ale musím vám říct, že upřímě řečeno nechápu, proč při zdejší ceně pomerančů lidé dělají podobné věci. Možná stejným mechanismem, jaký donutil po revoluci Čechy mazat na chleba margarín místo másla, jíst jogurty, které jsou vlastně jen mlékem ztuženým vepřovou želatinou, jíst párky, které obsahují jen zlomek masa, mazat si obličej krémem za pětikilo a koupit si mobil za deset tisíc. Zatracená reklama. Pro vaši informaci, litr čerstvě doma vymačkaného džusu přijde na stejnou cenu jako litr toho nejlevnějšího džusu v krabici. No a jasně, pomeranče musíte koupit na trhu nebo v nějakém obchodě v ne-bohaté čtvrti. A reklamu na pomeranče v televizi asi těžko uvidíte. Ale zato i zde uvidíte reklamu na Hellmans, vlastně pardon Chélmans. Španělské vyslovování angličtiny mě vždycky pobaví. Tuhle tu měli koncert Rejdiouchet.

Na trh nechodím ale jenom kvůli cenám, trhovci nejsou hloupí, neprodávají o mnoho levněji, než řetězce v příslušné čtvrti. Tak třeba rajčata na trhu ve Vitacuře, bohaté čtvrti, stojí 900 pesos (cca 1,20 eur), u nás, v Bellavistě, v středostavovské čtvrti 500 (0,7 eur) a ve Veze, která je už na pomezí chudších čtvrtí, 300 (0,4 eura). Trh mě baví. U nás je trh malý, takže mě už většina trhovců zná a ti "moji" pro mě mají vždycky něco na ochutnání. Hlavně u páru Bezzubý pán s knírkem a Indián v montérkách mě vždycky cpou a Bezzubý pán mě kromě toho zkouší: a tohle se řekne jak? A tohle? Špinavými prsty uřízne kus oné podivné věci, co vyrůstá na kaktusech. Turbo? Nebo tak nějak. Jsem špatný student.

Trhovci mají kromě toho zvyk pokřikovat na kolemjdoucí, aby přilákali jejich pozornost, a to ne ledacjakým způsobem. "Nepotřebuješ cibuli, krasavice?", volají na všechny slečny i paní, co procházejí kolem stánku. Nejsou to tradiční pirope, komplimenty, které na vás latinos pokřikují na ulici tak vytrvale, že pro to španělština má dokonce i slovo. Linda, hermosa, naše zákaznice, naše krasavice. Nejvíce mě baví ale oslovení "mi reina", moje královno. "A mrkev nepotřebuješ, moje královno?", řekla mi dnes Indiánka v plášti, u které vždycky kupuju zeleninu. Uznejte, tuhle repliku, která navíc není neobvyklá, jsem si nemohla nechat pro sebe. Někdy mi připadá, že se autoři Levyho kalibru navíc v těhle replikách trochu zhlédli.

Trh mám ráda. Kromě Bezzubého pána a Indiánky v plášti mám ještě svého prodavače květin, který je legračně nesmělý, nikdy na nikoho nepokřikuje, a vždycky mi vykládá, odkud květinky jsou a jak se jmenují. A když je některá kytice povadlá, dá mi slevu.

Protože je stejně poctivý, jako všichni ostatní. Nechápu, jak je možné, že všichni tihle lidé na svých špinavých závěsných váhách s ručičkou nikdy člověku nenaváží méně ani více. Ne, že bych to doma ověřovala, ale občas potřebuju například rozporcovat věci do mrazáku a používám k tomu elektronickou váhu. Zvláštní, jak jakmile nejste v Chile za turistu, jakmile vylezete z předražené turistické zóny, jak jsou lidé poctiví. Myslím, že jsou zvyklí být takoví, protože chilské domácnosti jsou často na peso přesně rozvržené, stejně jako mnohé české vědí o každé koruně. Jenže tady to vede k tomu, že lidé jakoby předvídají, že vy jste na tom podobně, a nesnaží se vás tedy ošidit. Mám často pocit, že si říkají, že kdybych byla bohatá, nechodila bych na trh a nevypadala bych tak, jak vypadám. Minulý týden jsem například šla dát odblokovat mobil. Prodejna ho poslala kamsi do servisu, a po čtyřech dnech mi ho vrátila s tím, že ho neodblokovali, protože by mi stejně v Jižní Americe nešel. A že tedy nemám platit nic. Kdybych byla bohatá, koupila bych si přece nový mobil, a nechtěla jen odblokovat starou, z módy vyšlou Nokii, která nemá ani foťák. Občas, když něco sháníte a v prodejně, kde se ptáte, to nemají, nebojte se zeptat, zda onu věc nemá konkurence. Prodavač vám ochotně vysvětlí cestu, jak se do konkurenčního obchodu dostanete. Mám pocit, že spousta lidí tady si říká, že život je už tak dost těžký, tak proč ho ztěžovat druhým tím, že jim nepomůžu. Neplatí o úřednících, samozřejmě. A chilská snaha pomoct může být někdy únavná, jako když se například v Sodimacu, což je ekvivalent Bauhausu, domáháte uříznutí oné proklaté desky, do níž chcete vložit vestavěný vařič, a ujme se vás neposedný týpek jménem Francisco a hodinu s vámi po Sodimacu běhá, všech se vyptává, telefonuje, manicky pokřikuje, že takhle to nejde, ale že má ještě jiný výborný nápad, aby vás nakonec celý zoufalý po hodině propustil s tím, že to asi opravdu nejde, až máte skoro chuť ho poplácat po ramenou a říct, že to nevadí. Protože vám to opravdu nevadí, ježto jediné, co chcete, je znaveně se dovléct k autu.

Tak vám přeju pěkný týden, moji krásní královští čtenáři!

La kosa

V Santiagu je zima. Přestože tady dole nesněží a teplota klesá na nulu až ve večerních či nočních hodinách, noviny kromě psaní o skandálním úmrtí několika rodiček v jedné nemocnici v Santiagu (veřejné nemocnici, pomalu chápu, proč i naši hyperrovnořstářští sousedé Mathilde a JB chodí zásadně pouze na soukromé kliniky) vděčně přetřásají, na kolik mínus kde zase teplota klesla, a o překot přinášejí fotky koulujících se dětí. Naše cvičitelka ve fitku nás dnes pozdravila zvoláním: "To je ale zima, co? A v noci! To je hrůza!". Pravda, poprvé v životě jsem viděla paní a slečny v posilovně v kabátech. V asociaci mě přivítali kolegové stojící v kroužku a hřejíce si ruce okolo ubohoučkého plynového topení se mě vyptávali, jaké bylo v Evropě vedro. Já osobně mám přeci jen i po pěti letech mírných francouzských zim ještě trochu otužilosti českého dítěte, které se na jaře koulovalo zbytky sněhu samozřejmě bez rukavic. Po pravdě říkám hned, myslela jsem, že zima, kterou tu všichni tak strašili, bude horší. I když, konečně jsem přišla na to, že ohřívací láhev, o nichž jsem jako dítě tak romanticky nad Arthurem Ransomem snila v našem panelákovém bytečku vytopeném na 24 stupňů, protože je vždycky dávala teta všem Vlaštovkám i Amazonkám do postele, když se vrátili z některého ze svých plachetnicových dobrodružství, je kus smradlavé gumy, bez něhož je absolutně nemožné vlézt do ledových peřin.

O tomto víkendu, napsala La Tercera, bude nejlepším přítelem čtenáře kabát a topení. Jsem taky čtenářem La Tercery a myslím si, že mají pravdu, také proto, že Hvězdopravec je, jak jinak, zase na Dalekohledu. Uprostřed atacamské pouště, na tom jejich kopečku, který je, světe zboř se, také pokryt sněhem. A tak sedím doma u topení, které díky bohu, už máme. I když, přítel je to trochu náladový.

Nakonec jsme koupili velké topení na plynové bomby, které má jenom tu závadu, že bomba jednou za týden dojde a musí se objednat. Ale to je legrace. Zjistila jsem, že není nutné čekat na charakteristický zvuk tlučení o lahve, jak jsem vám psala zde, ale že se bomba dá objednat přes internet a pokud zrovna nespadne síť, na konci vaší objednávky se rozzáří na obrazovce nápis: "Pronto recibirás el gas de los chilenos! (Brzy dostaneš plyn Chilanů!)". Čekáte tedy doma a když po půl dni dostanete onen chilský plyn, má to zase trochu tu závadu, že v plné bombě je pak moc plynu a velký tlak plynu dělá velký plamen, takže se topení bezpečnostně vypne. Člověk musí trpělivě jako husa klasu dočkat, až se bomba trochu vyprázdní, a pak topení jde. O něco později je zase plynu málo a plamen je tak malý, že topení prakticky nehřeje, ale v celém tomhle týdenním cyklu jsou vždycky aspoň tři nebo čtyři dny, kdy funguje dobře, tak buďme rádi. Na druhou stranu, protože topení vlastně funguje jako karma, tj. tak, že prostě spaluje plyn, a tím vzniká teplo, můžeme se ohřívat i pohledem na vesele plápolající plamínky. Neptejte se mě, jak to dělají lidé s dětmi...

Topení je v obýváku a pokud chceme, aby alespoň v téhle místnosti byla teplota snesitelná, musíme zavřít všechny dveře do ostatních místností, které vytápět nemůžeme. Kdybychom měli mít podobnou plynovou skříň v každé místnosti, nevešli bychom se tam už my, abychom si to teplo mohli užít, nehledě na to, že topit plynovým topením v ložnicích je zakázáno. Teplota v obýváku se ale pohybuje mezi 18 a 20 stupni, což je o dobrých 8 stupňů více než v ostatních místnostech a zasluhuje si údivné volání Chilanů: "Haaa, tropical!!!!" Chilané netopí, nebo topí velmi málo. Rozhodně to ale není proto, že by byli otužilí. Evropanovi cena za bombu, cca 11 000 pesos, tj. 15 eur, možná nepřijde přemrštěná, ale pro Chilany, kteří, když vydělávají okolo 550 eur měsíčně, jsou už považováni za velmi slušně vydělávající, je prostě tenhle způsob vytápění velmi drahý. Minimální plat je tu asi 230eur měsíčně. V zimě tu lidé tedy chodí doma v kabátech a bundách a topí, čím se dá.

Takže si nestěžuju. Naopak, poslední týden jsem strašně spokojená.

Že jsme zpátky.

S údivem koukám na náš byt a připadá mi pohodlný. Chybí už jen jedna skříň, kterou nemáme, protože v Chile skříně jednodušše v obchodech nemají. Nicméně kupodivu možná tohle pravidlo neplatí na dny, kdy je zima, protože jsem při své poslední obhlídce dvě skříně objevila. Obě hnusné, ale i to je začátek.

Po dvaceti letech přisleplého zíraní na svět svýma krátkozrakýma očima jsem zkusila kontaktní čočky a už se jen dívám a dívám a nemůžu si je vynachválit.

Chilané mi připadají mnohem vřelejší, než před odjezdem, možná proto, že už je nevidím (bez brýlí) brýlemi "Jihoameričan", ale prostě takové, jací jsou. I když naši sousedi se nemění a včera mi volal vrátný, že si sousedka stěžuje, že klepu ubrus z okna, a jí padají naše drobky na zahrádku.

V asociaci jsem se rozhodla zformovat supervizní skupinu, usilovně hledám další práci a přihlásili se mi dva studenti na češtinu. Pravda, uznání mého diplomu z univerzity by vydalo taky na celý článek. Proces totiž musí začít tím, že v Praze dá na diplom razítko moje univerzita. České ministerstvo školství pak zkontroluje, zda je ono razítko pravé a dá na diplom...razítko. Pak je třeba zajít na ministerstvo zahraničí, aby zkontrolovalo pravost razítka ministerstva školství a přidalo vlastní...razítko. Zbývá už jen doběhnout na chilskou ambasádu v Praze, která zkontroluje, zda je razítko ministerstva zahraničí skutečně pravé, což vyjádří tak, že přidá na diplom...razítko. A o tato čtyři razítka z druhé polokoule později jsou chilské úřady ochotny s vámi bavit o tom, že byste onen diplom chtěli uznat.

A v úterý se jdu podívat k soudu. Hvězdopravec dostal předvolání, ale samozřejmě je na Dalekohledu, tak se musím dostavit v 8:30 ráno já. Jsme předvolaní za to, že jsme najeli na dálnici bez pípáku na mýtné. Pokutu za to jsem zaplatila už v dubnu, ale evidentně se tato informace někde ztratila. Takže jsme předvolaní za to, že jsme najeli a na výzvu zaplatit pokutu jsme nereagovali. Ale prý to dopadne dobře, lidem z Hvězdárny se to stalo skoro všem.

Tak nějak mě to neubíjí. Myslím, že cesta do Evropy byla nakonec dobrý nápad, i když jsem si původně myslela, že jet zpět tak brzy po příjezdu, spíš všechno strašně zpomalí. Dala mi spoustu energie, také proto, že vím, že můj život je teď opravdu, ale opravdu tady.

Zpátky v Chile aneb jak jsme málem opravdu museli stopnout letadlo

Tak vás zdravím zase ze Santiaga (tedy, fotky jsou z Prahy :-) ). Poslední dva týdny jsme trávili v Čechách, a pak jsme rychle přejeli do Marseille za Hvězdopravcovou rodinou. V Čechách se mi oženil bratr a vdala kamarádka a jinak tam s námi také velkou část času byla maminka Marie s přítelem, takže jsme na svatbách nabytá kila pružně shodili běháním po Praze. Moje práce spočívala hlavně ve vytrhávání maminky Marie ze spárů pastí na turisty, do kterých se nenapravitelně a neustále vrhala, a dále ve vysvětlování, že všichni Češi nejsou takoví. Měli jsme totiž několik dost zahambujících zkušeností především se servisem v hospodách a s všeobecnou neurvalostí. To mě vrátilo na zem, jelikož jsem si myslela, že pouze v Chile existují rádoby dobré restaurace, kde číšník nechápe, že aperitiv se nepodává zároveň s jídlem nebo dokonce potom, že jídla je vhodná přinášet najednou a nejlépe poté, co k nim máme co pít. Protáhla jsem svoje tři francouzské hosty po českých hospodách, a ačkoli jsem se snažila nabručené číšníky moc nerozzlobit komplikovanými objednávkami, poměrně často jsem byla seřvaná. Zlatým hřebem byl tatarský steak v hospodě U Hrnčíře v Kutné Hoře, který se zcela jasně skládal z rozemletých zbytků pečeného masa, které zřejmě hosté nechali na talíři. Když jsem ho vracela, číšník na mě křičel, že to maso má tuhle barvu, protože je v něm kečup. Zlaté Chile, kde sice nedostanete úplně to, co chcete, ale aspoň na vás nikdo neřve, když řeknete, že tohle jste nechtěli.

Z Čech jsme pak odjeli do Marseille, kde jsme strávili 14.červenec. Jelikož jsme byli oba z neustálého šestitýdenního cestování úplně vyčerpaní, rozhodli jsme se, že 14.červenec (výročí francouzské revoluce) strávíme klidně u maminky Marie doma, v klidu zabalíme, popijeme šampaňského, patnáctého ráno pak vykonáme poslední nákupy a pojedeme do Lyonu, kde vrátíme auto, najíme se a prostě budeme klidní a svěží jak cestující z reklamy. Letadlo mělo letět v 17hodin a my jsme vyjeli v 11:30, což je mojí maminky hodný předstih. Ale v létě je celá Autoroute de Soleil plná aut a v našem směru proudila nespočetná anglická, holandská, německá a další auta s pány řidiči barvy čerstvě uvařených raků, kteří se vraceli z dovolené. Asi hodinu za Marseille jsme zjistili, že kdesi na sever od Valence je nehoda a že tam budeme nejméně hodinu vězet v zácpě. Řekli jsme si, že to je sice trochu na hraně, ale že by to snad mělo projít. Jenže po půl hodině z rádia oznámili, že na jih od Valence se převrátil přívěs (zatracení Holanďani...). A nastala panika. Už asi dvacet kilometrů před Valence jsme začali vězet ve strašné zácpě. Nezbylo, než risknout sjet, jenže jsme neměli žádnou mapu, jen GPS. Mimochodem, strašně nesnáším, když někdo tvrdí, že ženy neumí číst v mapách. S mapami nemám problém. Zato klidně můžu prohlásit, že hledat na GPS, jak dojet do letiště v Lyonu po státních silnicích tak, aby to bylo rychlé, tedy ne po těch, po kterých se snaží zácpu objet všichni ostatní, to fakt neumím. Hvězdopravec tedy strašně nadával, že musí řídit a já nejsem schopná mu říct, kam má jet, a že je vůbec hrozný, že nemáme mapu, rozumějte, že jsem nevzala mapu. Vězeli jsme na státní silnici v pětatřiceti stupňovém vedru, na jedné straně pole, na druhé pole, před námi kamion a 150km na letiště, za námi auta, auta, auta. Byla sice teprve jedna hodina, ale bylo nám jasné, že ty tři a půl, co nám zbývají do uzavření přepážky, stačit nebudou. Konec konců, sama chytrá GPS říkala, že po státních silnicích nám cesta za normálního provozu zabere tři hodiny. Začali jsme přemýšlet, že možná bude nejlepší jet rovnou do Paříže, odkud nám o půlnoci letěl spoj do Santiaga, protože to bychom snad mohli stihnout. Na druhou stranu nebyl důvod, proč by se hned za Valence neměla dálnice zase zacpat kvůli další nehodě. Ve dvě hodiny jsme se konečně došourali na obchvat Valence a dostali jsme výborný nápad. Jet přes Grenoble. Naše "rodné" městečko, naše alpská matička spasitelka! A jen díky tomu, že v Lyonu postavili letiště na té správné straně (na východě) jsme nakonec na letišti celí spocení a se sevřenými žaludky vystoupili krásnou hodinu před odletem. Uf!

Když jsme doletěli do Paříže, v klidu jsme se prošli po letišti a strávili hodiny čekání pařením her na Playstation. Letadlo mělo odletět půl hodiny před půlnocí a bylo ohlášené včas. Asi dvacet minut před nástupem ale oznámili, že se ukázalo, že stroj má závadu, takže je třeba vyměnit nějakou součástku a že je potřeba provést ještě nějaké testy. S hodinovým zpožděním nás tedy nasoukali do onoho závadného letadla, o němž jsme doufali, že není naší vstupenkou na onen svět. Možná jsme přeci jen měli zůstat trčet v zácpě na dálnici a letadlo nestihnout. Další hodinu jsme pak seděli v letadle, které se nehlo ještě ani o píď, a okýnkem jsme měli možnost sledovat, kterak piloti mávají všemi klapkami na křídlech, aby zjistili, zda daná závada byla skutečně odstraněna. Chtěla jsem navrhnout, že by nejdřív mohli udělat malý zkušební let bez pasažérů, ale evidentně si byli jistí, že všechny klapky fungují, takže jsme nakonec, s dvou a půl hodinovým zpožděním, odletěli.

A jsme v Santiagu, takže jak vidíte, technici na Charles de Gaule jsou zdatní. Při příletu bylo tedy už naší jedinou starostí, zda budeme moct do našeho bytečku dopravit moje dvě krabičky Henny a sýr na raclette. Abyste totiž rozuměli, Chilané jsou posedlí strachem z nákazy a je tedy zakázáno dovážet prakticky cokoli. Semínka, koření, ovoce, zeleninu, maso, sýry, potraviny, dřevo a cokoli rostlinného nebo živočišného původu. Takže vlastně skoro všechno. Tak nějak to aspoň stojí na formuláři, který v letadle vyplňujete. Víme, že na letišti jsou scannery, kterými projíždí všechna zavazadla, a máme vzpomínku na to, jak v San Pedru de Atacama orukavicovaní celníci vyndavají špinavé ponožky a zpocená trička za všech batohů všech cestujících ve všech autobusech, aby pak vítězně vytáhli dvě argentinská jablka, otrávená jablka, do nichž kdyby si chilská Sněhurka kousla, usnula by dlouhým spánkem, nebo apespoň dostala nějakou smrtelnou infekci. Po právu tedy zlý pašerák dostane 150 dolarů pokuty! Rozhodli jsme se tedy, že raději celníkům hned ukážeme náš sýr a henu a ve formuláři tedy zakroužkujeme, že ano, přivážíme zakázané produkty. Milý čtenáři, chceš-li do Chile zavléct kus lovečáku, napiš do prohlášení, že máš něco zakázaného. Totéž řekni slečně, která se tě u výdeje zavazadel zeptá, zda nemáš něco zakázaného. Slečna se optá, zda jsi to napsal do formuláře. Řekni, že ano. Slečna řekne, že je tedy vše v pořádku, ať jdeš ke scanneru. U něj je strašlivá zácpa vytvořená příletem jednoho letadla z Evropy a lidé nestíhají sbírat svá zavazadla, která se na pásu u výjezdu ze scanneru hromadí a padají na zem. Celníci urychleně sbírají formuláře na jednu hromadu a pokřikují na lidi, aby jim je hlavně nezapomněli odevzdat. Na prohlížení formuláře nezbývá čas. Osoby sedící u scanneru se snaží, aby zavazadla nepadala na ně, takže se na scanner nikdo nedívá. Jste venku a litujete, že jste nepřibalili ještě kousek camambertu a reblochonu z nepasterizovaného mléka. A i kdyby vám ho našli, je vše OK: pokutu nedostanete, protože jste prohlásili, že máte něco zakázaného. Nanejvíš vám to seberou...

Během naší absence tu pršelo a všechno se zazelenalo. Kromě zeleně nás naše město přivítalo nádherným dnem s teplotou okolo dvaceti stupňů. Za našimi okny už opadaly listy všem stromům a máme nádherný výhled na bílé vrcholky hor. Moje muškáty krásně kvetou a chili papričky mi uzrály úplně do ruda. A aby to nebylo tak ideální, všude tu řádí prasečí chřipka. Chilané už dávno přestali říkat "gripe porcina", prasečí chřipka, ale říkají jednoduše jen "la porcina" "sviňka". A z věty Mathidiny sousedky "moc se ke mně nepřibližujte, mám doma dvě malá podsvinčátka" rychle pochopíte, že celá chřipka není žádná katastrofa. Chřipka, no. Když máte podezření, že ji máte, nemáte hlavně v Chile chodit k doktoru. Protože kdybyste jí neměli, tak jí určitě v čekárně chytíte. Případy tu už dávno nikdo nepočítá. Protože stejně jako ona dvě sousedčina podsvinčátka, její dvě nemocná děcka, každý ví, že to je prostě jenom chřipka.

O víkendu jsme byli lyžovat v La Parvě a vyšlápli jsme na Manquehue, kopeček za Santiagem, který je o něco málo vyšší než naše Sněžka. Po šesti týdnech v Evropě jsme trochu funěli, ale nedá se nic dělat, zimní kopce čekají na naše skialpy...