La kosa

V Santiagu je zima. Přestože tady dole nesněží a teplota klesá na nulu až ve večerních či nočních hodinách, noviny kromě psaní o skandálním úmrtí několika rodiček v jedné nemocnici v Santiagu (veřejné nemocnici, pomalu chápu, proč i naši hyperrovnořstářští sousedé Mathilde a JB chodí zásadně pouze na soukromé kliniky) vděčně přetřásají, na kolik mínus kde zase teplota klesla, a o překot přinášejí fotky koulujících se dětí. Naše cvičitelka ve fitku nás dnes pozdravila zvoláním: "To je ale zima, co? A v noci! To je hrůza!". Pravda, poprvé v životě jsem viděla paní a slečny v posilovně v kabátech. V asociaci mě přivítali kolegové stojící v kroužku a hřejíce si ruce okolo ubohoučkého plynového topení se mě vyptávali, jaké bylo v Evropě vedro. Já osobně mám přeci jen i po pěti letech mírných francouzských zim ještě trochu otužilosti českého dítěte, které se na jaře koulovalo zbytky sněhu samozřejmě bez rukavic. Po pravdě říkám hned, myslela jsem, že zima, kterou tu všichni tak strašili, bude horší. I když, konečně jsem přišla na to, že ohřívací láhev, o nichž jsem jako dítě tak romanticky nad Arthurem Ransomem snila v našem panelákovém bytečku vytopeném na 24 stupňů, protože je vždycky dávala teta všem Vlaštovkám i Amazonkám do postele, když se vrátili z některého ze svých plachetnicových dobrodružství, je kus smradlavé gumy, bez něhož je absolutně nemožné vlézt do ledových peřin.

O tomto víkendu, napsala La Tercera, bude nejlepším přítelem čtenáře kabát a topení. Jsem taky čtenářem La Tercery a myslím si, že mají pravdu, také proto, že Hvězdopravec je, jak jinak, zase na Dalekohledu. Uprostřed atacamské pouště, na tom jejich kopečku, který je, světe zboř se, také pokryt sněhem. A tak sedím doma u topení, které díky bohu, už máme. I když, přítel je to trochu náladový.

Nakonec jsme koupili velké topení na plynové bomby, které má jenom tu závadu, že bomba jednou za týden dojde a musí se objednat. Ale to je legrace. Zjistila jsem, že není nutné čekat na charakteristický zvuk tlučení o lahve, jak jsem vám psala zde, ale že se bomba dá objednat přes internet a pokud zrovna nespadne síť, na konci vaší objednávky se rozzáří na obrazovce nápis: "Pronto recibirás el gas de los chilenos! (Brzy dostaneš plyn Chilanů!)". Čekáte tedy doma a když po půl dni dostanete onen chilský plyn, má to zase trochu tu závadu, že v plné bombě je pak moc plynu a velký tlak plynu dělá velký plamen, takže se topení bezpečnostně vypne. Člověk musí trpělivě jako husa klasu dočkat, až se bomba trochu vyprázdní, a pak topení jde. O něco později je zase plynu málo a plamen je tak malý, že topení prakticky nehřeje, ale v celém tomhle týdenním cyklu jsou vždycky aspoň tři nebo čtyři dny, kdy funguje dobře, tak buďme rádi. Na druhou stranu, protože topení vlastně funguje jako karma, tj. tak, že prostě spaluje plyn, a tím vzniká teplo, můžeme se ohřívat i pohledem na vesele plápolající plamínky. Neptejte se mě, jak to dělají lidé s dětmi...

Topení je v obýváku a pokud chceme, aby alespoň v téhle místnosti byla teplota snesitelná, musíme zavřít všechny dveře do ostatních místností, které vytápět nemůžeme. Kdybychom měli mít podobnou plynovou skříň v každé místnosti, nevešli bychom se tam už my, abychom si to teplo mohli užít, nehledě na to, že topit plynovým topením v ložnicích je zakázáno. Teplota v obýváku se ale pohybuje mezi 18 a 20 stupni, což je o dobrých 8 stupňů více než v ostatních místnostech a zasluhuje si údivné volání Chilanů: "Haaa, tropical!!!!" Chilané netopí, nebo topí velmi málo. Rozhodně to ale není proto, že by byli otužilí. Evropanovi cena za bombu, cca 11 000 pesos, tj. 15 eur, možná nepřijde přemrštěná, ale pro Chilany, kteří, když vydělávají okolo 550 eur měsíčně, jsou už považováni za velmi slušně vydělávající, je prostě tenhle způsob vytápění velmi drahý. Minimální plat je tu asi 230eur měsíčně. V zimě tu lidé tedy chodí doma v kabátech a bundách a topí, čím se dá.

Takže si nestěžuju. Naopak, poslední týden jsem strašně spokojená.

Že jsme zpátky.

S údivem koukám na náš byt a připadá mi pohodlný. Chybí už jen jedna skříň, kterou nemáme, protože v Chile skříně jednodušše v obchodech nemají. Nicméně kupodivu možná tohle pravidlo neplatí na dny, kdy je zima, protože jsem při své poslední obhlídce dvě skříně objevila. Obě hnusné, ale i to je začátek.

Po dvaceti letech přisleplého zíraní na svět svýma krátkozrakýma očima jsem zkusila kontaktní čočky a už se jen dívám a dívám a nemůžu si je vynachválit.

Chilané mi připadají mnohem vřelejší, než před odjezdem, možná proto, že už je nevidím (bez brýlí) brýlemi "Jihoameričan", ale prostě takové, jací jsou. I když naši sousedi se nemění a včera mi volal vrátný, že si sousedka stěžuje, že klepu ubrus z okna, a jí padají naše drobky na zahrádku.

V asociaci jsem se rozhodla zformovat supervizní skupinu, usilovně hledám další práci a přihlásili se mi dva studenti na češtinu. Pravda, uznání mého diplomu z univerzity by vydalo taky na celý článek. Proces totiž musí začít tím, že v Praze dá na diplom razítko moje univerzita. České ministerstvo školství pak zkontroluje, zda je ono razítko pravé a dá na diplom...razítko. Pak je třeba zajít na ministerstvo zahraničí, aby zkontrolovalo pravost razítka ministerstva školství a přidalo vlastní...razítko. Zbývá už jen doběhnout na chilskou ambasádu v Praze, která zkontroluje, zda je razítko ministerstva zahraničí skutečně pravé, což vyjádří tak, že přidá na diplom...razítko. A o tato čtyři razítka z druhé polokoule později jsou chilské úřady ochotny s vámi bavit o tom, že byste onen diplom chtěli uznat.

A v úterý se jdu podívat k soudu. Hvězdopravec dostal předvolání, ale samozřejmě je na Dalekohledu, tak se musím dostavit v 8:30 ráno já. Jsme předvolaní za to, že jsme najeli na dálnici bez pípáku na mýtné. Pokutu za to jsem zaplatila už v dubnu, ale evidentně se tato informace někde ztratila. Takže jsme předvolaní za to, že jsme najeli a na výzvu zaplatit pokutu jsme nereagovali. Ale prý to dopadne dobře, lidem z Hvězdárny se to stalo skoro všem.

Tak nějak mě to neubíjí. Myslím, že cesta do Evropy byla nakonec dobrý nápad, i když jsem si původně myslela, že jet zpět tak brzy po příjezdu, spíš všechno strašně zpomalí. Dala mi spoustu energie, také proto, že vím, že můj život je teď opravdu, ale opravdu tady.