Námořníci, potápníci a učitelé

Když jsem byla malá, chtěla jsem být námořník. Oblečená v pruhovaném tričku jsem hltala všechny Verneovky a vůbec všechny knihy o námořnících a lámala si hlavu, zda námořník může být taky holka. A ne ledajaký námořník, samozřejmě, námořník na plachetnici, protože parník, to je stroj v plechovce, říkal Kapitán Flint. Zato plachetnice, když zašumí v ráhnoví bríza, jéjda! Napněte všechny plachty, i ty kosatky, a vratiplachtu jedině, když je protivítr. A z pirátů žádný strach, to jsou také sympatičtí chlapíci, jenom mají dřevěnou nohu a pásku přes oko. A opičku na rameni, nebo aspoň papouška, co umí mluvit a říká: "Samé zlato, samé zlato." Nezapomeňte přihodit soudek rumu a nějakou tu zeleninu, neb největší hrozba námořníků jsou jak známo kurděje, ale s tím jsem si dokázala poradit.

Brašule chtěl být také námořník, ale hlavně chtěl být potápěč. Potápník, jak říkal. Rodiče mu sice říkali, že potápník je brouk a že on sám chce být potápěč, ale Brašuli šlo hlavně o to potápění, takže trval na tom, že chce být potápník.

Oba dva jsme se měli narodit na Martiniku či někde v Karibiku, v ráji potápěčů, námořníků i konzumentů rumu. Je tu přesně takové, jako jsem si to ve svých snech představovala: obrovské písčité pláže s kokosovými palmami, azurové moře a korálové útesy. Unavený námořník si může též ve vnitrozemí odpočinout ve stínu chlebovníku (ano, skutečného chlbovníku, jak jsem o něm kdysi čítala a jak ho tu můžete vidět na fotce...), mangovníku, papájovníku nebo banánovníku, než se polem cukrové třtiny dopotácí k nálevně s rumem, a objedná si skleničku Ti-Punche, tj. rumu se sirupem, nebo Planteuru, rumu s ovocným džusem.

Když jsem vyrostla trochu ze svého námořního nadšení, či spíše mi došlo, že narodit se jako holka a ještě ke všemu v Rokycanech, není zrovna nejlepší předpoklad pro to stát se mořským vlkem, rozhodla jsem se, že vlastně místo námořníka chci být učitelka, ale zjistila jsem také, že koupání a ležení na pláži mě vůbec nebaví. Na Martiniku jsem ale zase plážování objevila. Řekněme, že jsem prostě jenom na pláže velmi náročná a jen tak někde mě to nebaví. Karibik má ale i v zimě 28 stupňů a vlny přesně takové, aby vás v nich bavilo se válet, aniž by to s vámi házelo přespříliš. Na pláži se pak můžete bavit tím, že se pokusíte otevřít kokosový ořech, co vám spadnul z kokosové palmy nad vámi. Člověk chápe, proč Newton nebyl z Antil.

Hvězdopravec trval na tom, abych se také naučila se potápět. Potápník je brouk, Tereza je potápěč. A tak jsem šla na tzv. křest, kdy vás nějaký zkušený potápěč vezme s sebou na průzkum, přičemž vás celou dobu drží a ani na moment nepustí. Křest byl ale jenom začátek. Hvězdopravec chtěl, abych hned pak začala s kurzem potápění Úroveň jedna. Na co kurz, říkáte si asi. No, jen si to zkuste. Jen tak pro představu, kupte si lahvinku karibského rumu, vypijte a zkuste pak vstát. Nějak tak to chodí pod vodou, když se snažíte udržet se v nějaké přijatelné a důstojné pozici. Čím víc se snažíte, tím je to horší. Já jsem skončila poprvé ležíc na zádech v hloubce šesti metrů, v panice pozorujíc hladinu nade mnou a jako brouk chrobák na krovkách se snažíc se otočit alespoň na břicho. Kromě toho mě Patrice, instruktor, nutil vyndat si pod vodou přívod vzduchu a nalít si vodu do potápěčských brýlí. Byla to děsivá hrůza, ale v Karibiku jste naštěstí za hrůzu odměněni tím, že vaše strachy vyvalené oči vidí hejna ryb a nádherné korály, takže si řeknete, že to vlastně za to stojí. Tedy, po pravdě vám to řeknu až na Silvestra, kdy mám poslední kurz a kdy bych měla být titulována Potápěčem začátečníkem, který se už může potápět až do 20ti metrů pouze s někým zkušenějším.

Všechno to potápění byl tak trochu dárek k Vánocům. Stromeček měla maminka Marie umělý, ale zato s jídlem jsme se poměli. Na Štědrý den jsme jedli čerstvého tuňáka, kreolské jitrnice, které jsou kupodivu též z prasete, a krabí pomazánku. A na Boží hod, který, jak známo, je ve Francii teprve tím hlavním dnem plným obžerství, jsme se vydali na nádhernou divokou pláž k Atlantiku, kde jsme ve stínu kokosových palem otevřeli šampaňské a k němu konzervované husí krky plněné fois gras. Na chvíli mi blesklo hlavou, že to všechno vlastně ve slovech zní jako příšerná snobárna, ale věřte mi, že když jste Francouz a žijete někde v bývalé kolonii, protože jste náhodou také učitel, je to vlastně docela normální. Nevím, proč ve Francii většina učitelů do kolonií nechce, takže dostat tu místo jako učitel je vlastně velmi lehké. A tak se sem dostala maminka Marie. Tak to vidíte, možná ten můj převrat kariéry z námořníka na učitele nebyl zas tak špatný nápad.

Kromě povalování na pláži a potápění se jsme se také jeli podívat trochu po ostrově. Byli jsme na severu v městečku Saint Pierre, které v roce 1902 úplně sfoukla sopka Montagne Pelée, která se tyčí nad ním do výšky 1355metrů. O síle výbuchu dodnes svědčí trosky domů a hlavně trosky divadla a vězení, kde výbuch v kobce přežil jeden z vězňů, Cyparis. Do vězení se dostal za výtržnosti spáchané pod vlivem Ti punche. Den před výbuchem sopky se vrátil z útěku tak zpunchovaný, že jeho strážci nevěděli, co s ním, a tak ho uvrhli do klenuté kobky v koutě vězení. Můžete ji vidět na fotce. Zatímco všech 30 000 obyvatel města při výbuchu zahynulo, punchem omámený Cyparis v malinké kobce přežil. A Martiničani dnes říkají, že Ti Punch v množství větším než malém někdy může zachránit život.

Pláže na severu mají sopečně černý písek, na jihu je písek jemný a žlutý a na Atlantickém pobřeží je hrubý a bílý. Obyvatelé jsou všude černí a život plyne všude stejně pomalu. Nač spěchat, když o kousek dál už je zase moře a celý ostrov by se dal objet během dne několikrát. Vždycky je čas. Oproti Chile je tu změna hlavně ta, že se nikdo nikam netlačí, nemačká, dokonce ani automobilisté. Jízda je nicméně stejně nebezpečná, protože ploužící se automobilisté zasněně hledí do dálky, do třtinových polí či vrcholků palem. V barech na plastových židličkách sedí vždycky skupinka hubených černochů a alespoň jeden z nich je vždycky rastaman. Oproti Chilanům jsou tu lidé větší, hubenější, usměvavější a v neposlední řadě zde oko mnohonásobně častěji spočine na švarném jinochovi.

Na Vánoce, když jsme vystupovali z lodi při návratu z potápění, vyřítili se proti nám dva černošští kluci ve věku asi šest let, v trenýrkách a červené santaklausovské čepici, a držíce se kolem ramen jako opravdičtí kamarádi zpívali: Père Noël, Père Noël! (Ježíšek, Ježíšek!) A mají pravdu. Kdybych já byla Père Noël, bydlela bych tady.

A ještě není všem dnům konec. Čeká nás tu ještě týden, tj. výstup na Montagne Pelée, čtyři ponory, spousta procházení a spousta skleniček rumu.

Globetrotter

Když se maminka Marie odstěhovala z Libanonu na Martinik, akorát jsme se stěhovali do Chile. Těšili jsme se, že od ní budeme v podstatě kousek. Tedy, takový snesitelný kousek, ne moc blízko, ne moc daleko. Rozhodně blíže než do Evropy, mysleli jsme si.

Chyba lávky. Cestovat z Chile na Martinik je mnohem dobrodružnější, než cestovat kamkoli jinam. Letecké spojení, které vedlo přes Panamu, zrušili, a tak se na Martinik létá přes Miami a Puerto Rico. Musela jsem se podívat na mapu, kam že to vlastně letíme. Celá cesta vypukla v sobotu večer devítihodinovým letem do Miami. Těch devíti hodin jsem se ale horko těžko dopočítala, protože i když jsem nakonec našla, kde Miami a Puerto Rico vlastně jsou, netušila jsem ani náhodou, kolik s nimi máme časový posun. Myslela jsem, že v Miami budeme mít o hodinu víc, ale ve skutečnosti jsme měli o dvě míň. A jak známo, časy odletu a příletu jsou vždycky v lokálním čase, a protože jsme letěli v noci a spali, vůbec jsem netušila, jak dlouho jsme vlastně letěli.

Po devíti hodinách v letadle, v pět ráno místního času, jsem tedy poprvé vstoupila na americkou půdu. Zprávy v televizi mi připomněly, že jsme vlastně na severní polokouli, kde je zima. Na letišti jela klimatizace na plné obrátky, či možná topení na obrátky velmi lenivé, jak má člověk vědět, jak vypadá zima v Miami? Takže jsme navlékli, co jsme měli a vzali jsme za vděk i pohozenou přikrývkou American Airlines. Letištní rozhlas do zblbnutí opakoval, ať si cestující do Philadelphie koupí něco k jídlu, neb na palubě letadla nic nedostanou, a v Philadelphii hustě sněží, takže možná budou v letadle dlouho čekat na povolení k odletu. Z terminálu, kde jsme čekali, letěla druhá polovina letů do Karibiku. Někdo tedy přesedal jako my z letu z teplé krajiny do teplé, někdo ze studené do teplé, někdo z teplé do studené a někdo ze studené do studené, a letištní hala byla tak pěknou přehlídkou všeho možného zimního i letního oblečení. V bezčasí, ve kterém jsme se pohybovali, nevědouce, kolik hodin vlastně je v Santiagu, kolik na Martiniku, kde je léto a kde je zima, a jak dlouho poletíme, z toho měl člověk docela podivný pocit.

Měli jsme před sebou šest hodin čekání na další let, ale naštěstí byl v hale zadarmo internet. Tak jsem se mohla připojit a podívat se, mimo jiné, na geoglobe, jak na net vysílám z Ameriky místo z Chile. Kupodivu jsem si až v tu chvíli uvědomila, že jsem na druhé straně zeměkoule.

Po šesti hodinách čekání v Miami jsme zase nasedli do letadla a odletěli jsme do Portorika. Tedy, po pohledu na mapu jsem zjistila, že by se spíš mělo říkat na Portoriko, protože Portoriko není stát kdesi vedle Salvadoru, Nicaragui nebo Hondurasu, jak jsem si myslela nevzdělaná já, ale ostrov v Karibiku. A všechny ostrovy by v češtině měly být s předložkou na: na Krétu, na Korfu, na Martinik, na Kubu, zatímco kontinentální státy mají předložku do: do Anglie, do Chile, do Namibie, tedy s výjimkou států či území, které k nám kdysi aspoň trochu patřily: na Moravu, na Slovensko, na Ukrajinu. Tohle pravidlo jsem v životě aspoň stokrát vysvětlovala svým studentům, ale teď mě pěkně dostalo. Možná ani čeština prostě neví, že Portoriko je ve skutečnosti ostrov kousek jižně od Kuby.

A zmatení jazyků mělo pokračovat. Už v Miami mě překvapilo, že člověk prakticky neslyší angličtinu, všude, včetně letištních obchodů, celnic a spol., zní na letišti španělština. To se v/na Portoriku dalo očekávat také, jenže jaká španělština! Měli jsme opět před sebou čtyři hodiny čekání, a tak jsme se rozhodli dát příruční zavazadla do úschovny a vyjet se podívat do města San Juan, což je hlavní město Portorika. Neměli jsme ale tušení jak a kam jet, tak jsme se zastavili v letištním obchodě, abychom nahlédli do průvodce. Slečna v obchodě byla, jako všichni Portorikánci, usměvavá a vstřícná, a tak jsem se jí zeptala, jak se dostaneme do San Juan Viejo, staré části San Juan. Řekla, že máme jet buď taxíkem, nebo že můžeme tomar la guagua. Moje ucho je už úplně zvyklé na chilský přízvuk a ten z Portorika, na rozdíl od Hvězdo- pravce, vyžadoval, abych se hodně soustředila, ale co má jako být tohle? Vzít miminko? Jet miminkem? Byla jsem si jistá, že jsem slovo guagua chytila dobře. Vždycky jsem si myslela, že vzniklo podle charakteristického zvyku miminek vydávat zvuk “uá, uá”, což je přibližně to, jak se slovo guagua vyslovuje. “Guagua?”, zeptala jsem se tedy nevěřícně. No jasně, guagua! “Bus”, řekla slečna na vysvětlenou. A jo, to má logiku. Naštěstí v Portoriku neříkají coger el bus jako ve Španělsku, protože coger v chilské španělštině neznamená vzít...tedy vlastně znamená, ale ne ve stejném smyslu. Je to přesně v onom smyslu, který by vyvolal tlumené chichotání v partě puberťáků. Takže kdyby na mě byla slečna vytáhla coger la guagua, možná bych ji byla udala místní policii za zprostředkovávání dětských prostitutů.

Nakonec jsme se vykašlali na guaguu, a jeli jsme taxíkem. Centrum San Juanu opravdu stálo za to. Podivili jsme se nad vánoční výzdobou, prošli se, výborně se najedli a zjistili, že portorikánské pivo je dobré k napití, ale chutná jako voda.

A pak jsme zase nalezli do letadla, které bylo tentokrát úplně malinkaté, a konečně jsme odletěli na Martinik. Po pětadvaceti hodinách cesty, když počítám pouze dobu od vzletu prvího letadla k doletu posledního, jsme stanuli na francouzské půdě. Maminka Marie a Greg na nás čekali a odvezli nás na jih ostrova do jejich domečku. Dostali jsme uvítací punch a po šesti měsících jezení příšerných chilských gumových sýrů jsme s obrovskou radostí také pojedli něco pořádného francouzského sýra. A prázdniny můžou začít.

Na Martinik

Poslední pracovní týden před Vánoci je za námi. Dodělala jsem něco cukroví, protože Hvězdopravec všechno linecké zbaštil, a zjistila jsem, že moje stížnosti na velké vedro při prvním pečení byly zcela neoprávněné, protože při druhém pečení bylo venku 34 a teplota v bytě byla nejméně 27 v naší ložnici, kam jsem se ale s válem a moukou nevešla, takže nezbylo než se spokojit s o něco teplejším obývákem.

Celý týden mi zabralo spoustu času nekonečné schůzování asociací před uzavřením roku. Ale stihla jsem také pomoct Martině s odvozem vánoční araukarie, která zde nahradí dobře vánoční jedličku. Odvezly jsme ji Pathfinderem a jako obvykle jsme se totálně ztratily v bláznivém centru Santiaga. Ale už si z troubících lidí okolo nic nedělám a řídím jako skutečná Chilanka. Pak jsme zajely do Jumba pro Plzeňské, ale zrovna na něj byla sleva, takže ho Chilané všechno vykoupili. Kruci.

Během týdne jsme také byli s Hvězdopravcem dvakrát na pohotovosti, protože tu ještě neumíme chodit k doktoru normálně. V pondělí jsem donutila jít Hvězdopravce, který mě už třetí týden v noci budí kašlíčkem. Kašlíček nevypadal nebezpečně, ale moje reakce po třech týdnech nevyspání ano, takže jsem požadovala za oprávněné jít se poradit k doktoru pohotově hned. Navíc pohotovost na klinice není tak úplně pohotovostní, protože tam vozí pouze pacienty, kteří jsou dost při vědomí na to, aby mohli ošetření uhradit. Hvězdopravec se vzpouzel na pohotovost jít, ale když viděl líně vypadající čekárnu, kde čekalo několik velmi zdravě vypadajících pacientů, nechal se přesvědčit. Celá pohotovost začala tím, že ho museli zaregistrovat do počítače, což jako obvykle nebylo jednoduché, protože jim dvakrát při registraci spadl systém a Hvězdopravec musel všechny údaje diktovat třikrát.

Doktoři si poslechli Hvězdopravcovy plíce, řekli, že to nic není a nasadili mu antibiotika. V Chile mají prášky rádi. Kdo do sebe nic nehází, zanedbává se. Naštěstí k antibiotikům přidali doktoři i nějaký sirup, takže jsem dle vlastního uvážení antibiotika Hvězdopravci zase vysadila. Hvězdopravec bere sirup asi tak ob den, ale kupodivu už nekašle. Mysleli jsme si, že pak už budeme klidně spát.

Jenže já jsem se v úterý na schůzi posadila vedle nějakého exotického keře či co a začala jsem z něj kýchat. Večer jsme šli s Amelií, Alvarem a Amorim (anonymní alkoholici) na copas y tapas. Tam jsem snědla nějaké to chorizo a sýr a maso a mušličky. V noci jsem tajně otevřela okno od ložnice. Hvězdopravec strašně nerad spí s otevřeným oknem, ale já to v tomhle vedru považuju za nezbytnost. Ráno jsem si za to nadávala, protože mě něco strašně poštípalo na zádech. Během dne jsem zjistila, že se mi pupínky rozlézají i po nohou a začala plácat neviditelné mušky, které mi je měly způsobovat. K večeru jsem si začala říkat, že jsem asi chytila také vši a že mušky musejí být nějaký parazit či co. Dvakrát za večer jsem se vykoupala, ale pupínky naskakovaly dál a strašlivě svědily. Věděla jsem, že to není svrab, protože svrab si přivezl z Indie náš kamarád Sylvestre a nakazil s ním Xaviera, takže příznaky svrabu mám v malíčku.

V noci jsem svěděním nemohla usnout a kolem jedné v noci jsem začala Hvězdopravce přesvědčovat, že je divné, aby mouchy a vši a svrab žraly jenom mě a že mám asi nějakou alergii. Hvězdopravec se zaléčeným kašlíčkem chtěl spát, a tak řekl, že to "vydržíme do rána", čímž měl na mysli, že já to vydržím a on bude spát. Kolem páté ráno jsem měla pupínky už úplně všude včetně obličeje, takže jsem se rozhodla, že už nic vydržovat nebudeme, vytáhla jsem Hvězdopravce z pelechu a jeli jsme zase na pohotovost. Na pohotovosti se na mě podívali jen tak jedním okem a bylo jim jasné, že mám alergickou reakci, takže do mě nakapali nějaká antihistamika, která svědění sice moc nezastavila, ale totálně mě spajcnula, jak odborně říkáme my psycho-lidé, takže jsem nemohla jít do práce. Dali mi k tomu ještě celou zásobu prášků na doma, kterou jsem si zase po dni, když se pupínky ztratily a moje ruce přestaly vypadat jako nafouklé balónky, vysadila.

Včera v noci jsme měli doma party. Podařilo se nám úplně naplnit náš obývák lidmi, jak to máme rádi a jak jsme to dělali často v Grenoblu. Připravila jsem všechno jídlo, a to mě tak unavilo, že jsem už v jednu v noci zalehla, takže jsem nemohla vidět, jaké následky zase napáchala Denisova višňovice. Ráno jsem vstala a začala uklízet, zatímco Hvězdopravec vyspává. Ale jdu ho nemilosrdně vytáhnout, ať si uklidí svoji polovinu. Večer totiž začínají skutečné prázdniny. Jedeme na Martinik za maminkou Marií, která tam bydlí. To znamená, že ještě dnes odpoledne musíme vyrazit do města koupit dárky, protože nákup dárků jsem nestihla. A musíme sbalit kufry, o kterých maminka Marie jistě na letišti prohlásí: "Já nevím, co vy s sebou furt taháte, tady potřebujete akorát plavky a nic jinýho." a tuto větu bude opakovat tak dlouho, dokud se Hvězdopravec nerozčílí...a Vánoce budou moct začít.

Prezidentské volby mýma očima

V neděli byly v Chile volby. Jak prezidentské, tak senátní, tak parlamentní. Mění tu vždycky všechno najednou: nevím, zda je to proto, že to vyjde levněji, nebo zda to má nějaký jiný důvod. Teoreticky je totiž možné, že například prezident bude levicový a senát pravicový. Každý občan totiž povinně volí jednoho kandidáta na prezidenta, jednoho jako senátora a jednoho jako poslance. Žádné volení stran, tedy. Povinně říkám proto, že účast ve volbách je v Chile, podobně jako třeba v Belgii, povinná.

Ale po pořádku. V Chile byla diktatura do roku 1988, ale Pinochet byl ještě do roku 1990 šéfem armády. Představte si u nás, kdyby byla zůstala armáda v rukou komunistů, jak bychom se asi cítili svobodně. Navíc Chilané měli poměrně nedávnou zkušenost s nástupem diktatury 11. září 1973. Během nástupu diktatury v roce byly desetitisíce nepohodlných lidí svezeny na Národní stadion v Ñuñoe a 320 lidí bylo do konce září popraveno. Mezi nimi mimo jiné i zpěvák Victor Jarra, kterého bych přirovnala k českému Krylovi. Podle oficiálních čísel, tedy pouze podlě tech opravdu doložených a prokázaných, celkem během diktatury zmizelo, nebo bylo zabito 2279 lidí a přes 33 000 jich bylo uvězněno a mučeno. Podle jiných odhadů bylo mrtvých až 50000, uvězněných 400 000 a lidí, kteří během diktatury odešli do exilu, až milion. Ale nepoměřujme hrůzu prožitého počtem mrtvých. Stačí, aby zmizel váš příbuzný a je to až dost. A je fakt, že najít v Chile rodinu, která nebyla diktaturou poznamenána buď takto, nebo emigrací části rodiny, je těžké. Možná ještě tak hodně bohaté tradičně katolické konvzervativní rodiny, nebo naopak ty, které žily hluboko na venkově bez vzdělání a bez politických přesvědčení.

Většina těhle věcí se obecně v Evropě ví. Co se ale podle mě moc neuvádí, je fakt, že od roku 1973 byl nastolen zákaz vycházení po setmění, a skončil až v roce 1989. Kdybych se tedy byla narodila v Chile a ne v komunistických Čechách, do svých 12-ti let bych nemohla po setmění ven. Neměla bych zkušenost, že moji rodiče by občas odešli na ples a vrátili se v noci. Lidé, kteří se narodili například v roce 1963, tedy nesměli vycházet ven po setmění až do svých šestadvaceti let. A ti, co se narodili v padesátých letech strávili celou svoji rozjuchanou dospělost zavřeni doma. Co myslíte, že takový šestnáctiletý zákaz vycházení s lidmi udělá?

Zparanoidní. Chilané se pořád bojí. Nejezdi na kole (ukradnou ti ho), nebydli v Bellavistě (přepadnou tě, vykradou tě), zamkni se v autě (ukradnou ti tašku), nejezdi městskou dopravou po sedmé večerní (okradou tě), slyším stále. Je to nebezpečné. Asi jako v Praze, myslím si a uvádím tím do rozpaků spoustu Čechů, kteří si, podědivši diktaturní strach, myslí, že Praha je nebezpečná. Jistě, za komoušů i za Pinocheta bylo líp. Za diktatury byla kriminalita pochopitelně mnohem nižší. Svoboda má také své stinné stránky. Dneska každý zná někoho, kdo zná někoho, komu ukradli peněženku, vykradli auto nebo dokonce byt. Já znám ale také případ, jak jeden hoch z Las Condes (jedné bohaté čtvrti) zabil hocha z Vitacury (druhé bohaté čtvrti), protože se hoch z Vitacury v noci chtěl zeptat na cestu a hoch z Las Condes si myslel, že ho hoch z Vitacury ve skutečnosti chce přepadnout. Protože mu doma říkali, že po setmění je to venku dokonce i v Las Condes strašně nebezpečné, nosil s sebou raději nůž. A když se k němu hoch z Vitacury přiblížil, ve strachu z přepadení mu ho bodl do hrudi.

Proč tohle všechno píšu? Protože se mi to zdá pro chilskou společnost typické. Hodně lidí diktaturu odsuzuje, ale jsou i tací, kterým se po ní stýská. To je stejné jako u nás, jenže to není ze stejného důvodu (zdravotnictví zadarmo, levno atd.). Chilané se bojí, neznají jeden druhého, nedůvěřují si a společenské vrstvy se nemíchají. Většina lidí pracuje do úmoru, protože musí, nebo si myslí, že to tak má být. Lidé se chtějí mít líp a nemálo si jich myslí, že je nutné udělat něco také s chudobou. Někdy s chudobou dost virtuální a někdy proto, že se na nás na všechny dívá ten pán shora.

V předvečer voleb bylo všude vymeteno. Zákaz shromažďovat se sice platí pouze pro politická seskupení, ale někteří Chilané rozmlouvali Hvězdárně nápad uspořádat v předvečer voleb vánoční večírek. Prý jsou na Hvězdárně neuvědomělí, přijde policie a rozpráší nás.

Nerozprášil nás nikdo a když jsme se vraceli domů v půl čtvrté v noci autem, sedm osob v jednom kelímku od jogurtu, Alvaro na Pedrově klíně a řadicí páka v Pedrově pozadí, nepotkali jsme ani živáčka.

Druhý den bylo první kolo voleb. Z prezidentských kandidátů na vás málem i na záchodě koukal hlavně miliardář Piñera, konzervativní pravičák, který byl v minulosti jako každý konzervativní miliardář odsouzen za bankovní podvod či daňový únik. Dalšími kandidáty byl bývalý prezident Frei za středolevou koalici, jejíž členkou je též stávající prezidentka Michele Bachelet, dále Marco Ominami za socialisty a Arrate za komunistickou stranu. V prvním kole vyhrál na celé čáře Piñera (44% oproti necelým 30% pro Emanuela Freie, 20% pro Ominamiho a 6% pro Arrata), což je poprvé od konce diktatury, kdy vyhrál pravicový kandidát. V pondělí ráno jsem si otevřela české, francouzské (1, 2) i chilské noviny, abych si přečetla, co o volbách píší. Čeští novináři nezklamali a zase v článku slyším radostné plácání dlaní nad faktem, že někde na světě vyhrála pravice, aniž by toho o ní pan novinář mnoho věděl. Podobně plácaly dlaně nad Sarkozym, než se mu o chvíli později titíž novináři začali vysmívat. Nehledě na to, že Piñera prošel pouze prvním kolem a oba dva vyřazení kandidáti jsou socialisté, což ale český novinář zmíní až někde úplně na konci článku až poté, co odcituje Piñeru, kterak se Chile vyslovilo pro změnu a jak chce "právo a pořádek". Pořádek podle konzervativních katolických norem, zapomněli dodat. Více policejního dohledu, říká Piñera, a na to vystrašení Chilané slyší. V českém článku chybí údaj, že Frei byl v minulosti prezidentem a že je ze stejné strany jako současná prezidentka. Samozřejmě ani slovo o tom, že Piñerův bratr byl ministrem práce pod Pinochetem. Ani o tom, že kandidát na prezidenta zároveň vlastníkem celoplošného televizního kanálu Chile Vision a klubu Colo Colo, tedy ekvivalentu naší Sparty, což mu vyneslo přezdívku "chilský Berlusconi". Natož o finančních podvodech, o nichž se mimochodem nemluvilo moc ani během kampaně. Není se čemu divit, prostor, který si Piñera koupil, byl alespoň desetkrát větší než prostor, který měli ostatní kandidáti. Pokud ještě spatřím kartonové Piñery v životní velikosti mávající v rozestupech cca 1 metr praporem kolem hlavních silnic v Santiagu, slibuji, že vám je vyfotím.

V den, kdy dostal Berlusconi na druhé straně planety pěstí, nám tedy především velmi bohaté a velmi chudé vrstvy zvolili do druhého kola konzervativního Piñeru a střední vrstvy socialistu Freie. Uvidíme, co bude dál. Prostým součtem hlasů levice proti pravici by to měl vyhrát Frei, jenže místní politologové tvrdí, že voliči socialisty Ominamiho budou možná klidně volit v druhém kole Piñeru. Každopádně mi dělá radost, že se přes to přese všechno do parlamentu nedostal kandidát za Vitacuru, Lo Barnecheu a Las Condes, Rodrigo García Pinochet, který se na plakátech tak chlubil svým slavným dědečkem a nakonec dostal "pouze" 10%, tj. 21 000 hlasů. Jeho kandidatura přeci jen byla vnímána jako kontroverzní, a to přesto, že jeho matka, nestarší diktátorova dcera, sedí v zastupitelstvu Vitacury.

Den po volbách jsem byla na setkání Emprende mamá, asociace, kde pracuju s těhotnými chudými puberťačkami. O volbách se otevřeně nemluvilo, protože bylo jasné, že část dobrovolnic, z nichž většina pochází z velmi bohatých vrstev, volila vpravo a druhá část vlevo a že politické názory nás asi hodně rozdělují. Jedny pracujeme proto, že nám to káže naše katolická víra, nebo dokonce Opus Dei, druhé proto, že si myslíme, že by se člověk měl snažit, aby ti defavorizovaní dostali svou příležitost, protože naším ideálem je rovnost. Ono si to vlastně neodporuje, dokud se do toho nedostane politika.

Tak uvidíme. Jak držím palce já je vám asi jasné. Já si myslím, že současná vláda postupuje dobře a že vedle důrazu na ekonomický růst se také snaží myslet na to, že země se musí rozvíjet harmonicky. Frei je rozhodně méně zatížen předsudky, co se týče rovnoprávnosti, protože je mnohem méně zatížen katolickou doktrýnou. Takže já jsem proto, aby středolevice zůstala...

Snění o bílých Vánocích ve třiceti stupních

Léto nám konečně přišlo. Bazén v našem domě konečně napustili a posadili k němu plavčíka. Moje muškáty v horku přestávají kvést a onehdy jsme málem zhynuli žízní i my, když nám v hospodě řekli, že nemají žádné pivo, protože je moc vedro a lidé jim ho den před tím všechno vypili. Zavlažovací zařízení, která jsou jako vždy špatně seřízená a stříkají po chodcích stejně důkladně jako po rostlinách, mi definitivně přestávají vadit. Koupila jsem si báječné šortečky a zjistila jsem, že jsem stále neschopná vyhodit svoje roztrhané kožené sandály, které jsem si koupila před čtyřmi lety, protože se v nich dá stále ještě trochu chodit. A kromě toho všeho vrátní v našem domě naaranžovali na sloupy veřejného osvětlení světelné vánoční stromky a v poli kaktusů a sukulentů jsme při cestě na jih zahlédli nafukovacího Santa Klause.

Vánoce mám moc ráda, ale letos mě ani vyřvávání koled v supermarketech nepřesvědčí, že se něco vánočního opravdu blíží. Rolničky ve třiceti stupních? Dárek nemám ani jeden, jako kdybych dosud nevěřila, že opravdu je prosinec. A přitom i při cestě na Vegu, na můj oblíbený trh, jsou vedle stánků s jahodami, třešněmi a broskvemi stánky s plastovými blikajícími Santy a kde který prodavač se pro zachování atmosféry potí pod santovskou čepičkou. A při procházení Sodimacem a hledání bougenvilie, jsem narazila na stromky v květináčích. V květináčích, protože pokud vánoční stromek denně nezaléváte, po dvou dnech z něj máte suché dřevo na podpal. Uříznutý stromek by opadal rychleji, než by ho do obchodu stihli dovézt. No ano, jste v zemi, kde můžete mít bez problémů za oknem onu bougenvilii, která by vám zmrzla i na jihu Francie, tak se nedivte.

Včera jsem se rozhodla, že Vánoce budou a že je čas na pečení cukroví. Byl zrovna státní svátek, takže jsem celý den nikam nemusela. Zavolala jsem Mance, abych vyzvěděla nějaké recepty, přihodila jsem pár dalších od maminky a dokonce i recept na perníčky od Spoon. Mezi plácáním lineckého těsta a těsta na vanilkové rohlíčky jsem udělala také gazpacho, andaluskou studenou polévku z rajčat, což je tak jediné kromě salátu, co v tomhle vedru můžu pozřít. Když už se mi gazpacho chladilo v ledničce, začala jsem válet a vykrajovat. Vykrajovat můžu jedině srdíčka a hvězdičky, protože to jsou jediné formičky, které jsem po dlouhém hledání v obchodech našla. Tenhle rok je první, kdy se do pečení pouštím, a to z jednoho prostého důvodu. Cukroví je dobrý dárek pro kolegy, vrátné, pacienty, zkrátka pro všechny, koho je v Chile třeba obdarovat, aby člověk nevypadal jako škrt. Ale ouha. Na změknutí másla je tohle počasí báječné. Až se mi z toho všeho rozteklého másla začal zvedat žaludek. Na válení těsta se zdejší počasí hodí už méně. Oboje cukroví nakonec dopadlo hrozně. Jediné, co dopadlo dobře, byla marmeláda z čerstvých třešní, kterou jsem na to linecké vyrobila.

Začala jsem se pídit po tom, co je špatně a Manka mi řekla, že špatně je to vedro, že ona vaří vždycky v noci. Moje maminka mi řekla, že její první cukroví jsme prý kdysi odnesli jako děti na školní besídku a následně jsme jí vyprávěli, kterak zbylo až úplně poslední, když už bylo cukroví všech ostatních maminek zbaštěné. Zkrátka, trochu za to může klima, trochu genetika. Ale rozhodla jsem se nevzdávat, navlékla jsem si roztrhané sandály a vydala se do Lideru pro dalších pár kostek másla a zásobu ořechů, že to celé zkusím znovu. Za I'm dreaming of a White Christmas (just like the one I used to know) jsem přihodila kilo moučkového cukru a zase běžela domů pokus zopakovat.

A snít jsem mohla. Večer jsem znovu uplácala těsta. Druhý den jsem měla volné dopoledne, takže zase zástěru, igelitový ubrus na stůl a znova. Rohlíčky se mi tentokrát podařily a lineckého jsem spálila jen polovinu. Jenže pak nastal další problém. Čokoládová poleva na Mančiny marcipánové koule. Čokoládová poleva na linecké. Ta, co o ní je v každém receptu napsáno: dáme ztuhnout na balkón. Uvolnila jsem kousek ledničky, kde čokoláda pěkně utuhla, ale jakmile cukroví z lednice vytáhnu, zase začne poleva téct a po čokoládových koulích stéká na talíř. Marcipánové koule se ode dneška jmenují Sysifovy koule. Nebo raději kuličky.

Večer jsem se pustila do perníčků podle Spoon. Sehnala jsem všechny ingredience kromě anýzu, a tak jsem do těsta v záchvatu inspirace nalila trošku pastisu. Perníčky nám doma nikdy nešly, ale světe zboř se, ty moje vypadají výborně. Jen jsou tvrdé. Zvláčnění, kterého dosáhne česká studená zima a lezavo, ale asi suchý vzduch v Santiagu nezajistí. Uvažuju, že je uskladním k orchideji a budu je také pravidelně rosit. Kupodivu ani poleva nedopadla tak, jak jsem byla zvyklá z dětství: že vždycky byla moc tuhá, nebo moc tekutá a nikdy netuhla. Zkrátka, tenhle recept zachránil přeci jen moji kuchařskou čest, i když dekorátorská čest tedy trochu pokulhává. Kolem jedenácté večer dorazil k nám domů Hvězdopravcův kamarád Morgan a našel mě zamazanou bílou polevou jako zedníka šťastně zdobící poslední perníček. Heureka!

Takže to nakonec dobře dopadlo. Obdarovaní měli radost a zdá se, že moje cukroví nakonec někdo zbaští. Pěkně jsme si na něm pochutnaly také válíce se s Mankou u jejich bazénu v rozkvetlé zahradě popíjejíce bílé víno. Jen vám řeknu jednu věc: vaření mě baví a s radostí cpu návštěvy boeuf bourguignon, mušlemi po námořnicku nebo telecím ragú. Ale cukroví, to je ta nejhorší dřina, kterou jsem kdy zažila a vážně uvažuju, že letos to bylo poprvé...a naposled.

Surfaři

Ve středu ráno se do Santiaga vrátil Brašule a Jana. V plánu měli něco chození po Santiagu a výlet do Valparaísa následovaný společným výletem na pobřeží Pacifiku. Ve čtvrtek večer jsme zašli do naší oblíbené restaurace Ky, která, jako hodně restaurací v Santiagu, jako restauarce zvenčí vůbec nevypadá. Nemá žádný vývěsní štít a žádnou reklamu, jen vysoký plot. Dokonce je v Recoletě v místech, kde žádné restaurace nejsou. Pokud nevíte, že uvnitř restaurace je, myslíte si, že procházíte kolem normálního domu. Nevím, proč to je tak, jisté je, že bez rezervace se obvykle nechytíte a že jídlo je skvělé.

V pátek ráno jsme se rozhodli vydat se směrem na jih na pobřeží. Brašule a Jana si sice užili dost tuleňů a plameňáků i na severu, ale říkali jsme si, že je ještě vezmeme k Pichilemu na Punta de los Lobos. Hvězdopravec byl unavený, a tak jsem za volant sedla já. Otočím klíčkem a nic. Nejdřív jsem si myslela, že mám třeba špatně nastavený automat, nebo že jsem udělala jinou chybu, ale ne. Pathfinder ani nevzdechl. Kluci otevřeli motor a usoudili, že problém bude v baterce. Rezavé a špinavé držáky, které baterku držely, dávaly tušit, že poslední výměna proběhla skutečně kdysi dávno. Ještě, že nepojízdný Pathfinder stál u nás na dvoře a ne osaměle někde v horách pod Palomou. Hvězdopravec si došel domů pro nářadí a pro batoh, baterku s Brašulí vymontovali, hodili do báglu a šli shánět někoho, kdo by jim řekl, zda je baterka špatná, nebo zda je možné ji nabít. Jana a já jsme původně plánovaly jít se natáhnout k bazénu, auto ale bez baterky nešlo zamknout, takže na nás padla úloha strážkyň auta.

Hvězdopravec a Brašule si to zatím namířili do nejbližšího servisu. Naštěstí jich kolem máme hodně. V prvním servisu tedy hodili baterku na pult a zeptali se, zda je možné zjistit, zda je baterka ještě použitelná, nebo zda je možné koupit novou. Pan servisní pokýval hlavou, chvíli přemýšlel, a pak vytáhl voltmetr. "Je slabá.", řekl. Dobrá diagnóza. "Ale je špatná, nebo jen vybitá?", zeptal se Hvězdopravec. "Špatná", řekl mužík. Asi to vytušil z jehněčích jater či co. Zvlášť proto, že to ani nemohla být obchodní strategie. V zápětí se totiž ukázalo, že novou baterku nemá.

Kluci hodili zase baterku do batohu a šlo do dalšího servisu. Tak se opakovala tatáž scéna s voltmetrem, jen ho chlapík ještě asi čtvrt hodiny hledal. Baterku nejdřív také neměl, když tu si vzpomněl, že vlastně jednu má. Vypadala nově, a Hvězdopravec se rozhodl ji koupit. Mužík souhlasil, ale když Hvězdopravec chtěl lístek od koupě, mužík začal dělat, že Hvězdopravcova španělština je opravdu úplně nesrozumitelná. Ale Hvězdopravec se nedá, takže opakoval žádost o lístek asi pětkrát. Mužík nakonec přiznal, že nemá právo baterku prodávat, ale že kdyby náhodou byl nějaký problém, máme přijít. Na důkaz dobré vůle poslal jako nosiče baterky jednoho ze svých ušmudlaných zaměstnanců. Šmudla byl tak malý, že když chtěl baterku namontovat, musel si stoupnout na špičky. Ještě, že je baterka hned u kraje motoru.

Pathfinder zase startoval, a když jsme nastartovali, zjistili jsme, že bylo rozsvícené světýlko na stropě. Stará baterka se tedy jistě jenom vybila. Rozhodli jsme se tedy hned dojet pro ni do servisu. Tam jsme strávili opět asi čtvrt hodiny, protože nikdo nevěděl, kam se baterka poděla.

Ale nakonec jsme vyrazili, i s baterkou a věcmi na kempování. Plánovali jsme sice v Pichilemu bydlet v hostelu, ale zarezervovat místo se ukázalo nebýt zcela jednoduché. Na konci drátu si nás předávali od čerta k ďáblu a vždycky to skončilo slovy: my vám zavoláme později.

Jeli jsme překrásnou krajinou až k Laguně Torca, kde jsme pozorovali černokrké labutě. Na oběd jsme se zastavili v jakési venkovské restauraci. Právě v okamžik, kdy probíhalo v JAR rozlosování do skupin na mistrovství světa ve fotbale. Hospoda byla plná a televize samozřejmě naplno. Chilané byli nakonec se svojí skupinou evidentně spokojení, protože si představují, že Švýcary a Hondurasany porazí jako nic. Doufejme, že ano.

K večeru jsme dorazili přes Puntu de los Lobos, kde jsme pozorovali pelikány a surfaře, do surfařského centra Chile, do Pichilemu. Ubytovat jsme se plánoavali v hostelu Surfhostal, který vypadá vlastně jako loď a je přímo na pláži. Když jsme k budově dorazili, nedařilo se nám najít do ní žádné dveře, ale nakonec jsme našli zvonek a za chvíli se cosi, co vypadalo jako léta nepoužívaný vstup, skutečně otevřelo, a před námi stál hyperaktivní mužíček v čepici. Chraplavým hlasem se představil jako Jaime, kapitán této noci, a začal nás všechny nahánět dovnitř, aby nám ukázal, jaké má pokoje. Někde během prohlídky jsem mu stihla do jeho nepřetržité mluvy vložit větu, že máme jakousi rezervaci. Hostel ale vypadal dost plně a bylo volných jen pár postelí v "podpalubí", v základech bez oken. Spát se nám tam moc nechtělo, a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí jinde. Hvězdopravec jako obvykle nechápal, jak je možné, že nám nakonec někdo tvrdil, že máme rezervovaná místa, zatímco je evidentně rezervovaná nemáme. Já řadím sama pro sebe v Chile tuto otázku vedle otázek jako Co bylo dříve, vejce, nebo slepice? nebo Existuje Bůh?, takže se nikdy nenamáhám najít na ni odpověď, ale Hvězdopravec mužíka udolával tak dloho, až mu mužík řekl, že rezervaci jsme možná měli na ty postele nahoře, ale že řed námi přišly čtyři holky, tak je dal jim. Ale že má hostal ještě druhou část, o něco dál na pláži, tak ať se tam jdeme zeptat.

Šli jsme a hostal našli naproti hospodě Puente Holandés, holandský most. Místo narážky na Amsterdam jsme ale postupně začali chápat, že se spíš jedná o holandskou verzi french connection. Spojení holanského benevolentního postoje k jedné zelené plodině a chilské organizace se ukázalo být vražednou kombinací. Servírka v hospodě nebyla zrychlená jako mužík, ale úplně zpomalená a pomalinku se šla zeptat, zda by bylo možné nás ubytovat. Nakonec řekla, že jí zbývá jeden pokoj pro čtyři, jinak nic. Šli jsme se tedy na pokoj podívat a k našemu překvapení měl pokoj jednu postel ve výklenku na střeše, kam se muselo vylézt po žebříku. V celém hostalu jsme byli sami, nikde ani noha, ale servírka ospale trvala na tom, že všechno ostatní je rezervované. A že my musíme vyklidit pokoj do dvanácti, protože přijedou další lidé. Na to dodala, že vlastně můžeme věci nechat v pokoji do dvou a ještě celé odpoledne mít půjčená kola.

Druhý den se ukázalo, že po nás už nepřijel ani jeden host, což se, dle servírky, stává. Prý ještě můžeme zůstat. Hostal je sice zase celý rezervovaný, ale možná by se pro nás v liduprázdném hostalu ještě nějaké místečko našlo. Věděli jsme, že musíme večer zpět do Santiaga, ale šli jsme se projít na pláž, kde bylo spousta surfařů, a Brašule začal mít opravdu chuť surfování zkusit. A to až tak, že se došel zeptat do jedné školy, kde mu řekli, že odpolední lekce včetně půjčení všeho vybavení stojí 300kč. A bylo rozhodnuto. Odpoledne se bude surfovat.

Odpoledne jsme se tedy dostavili na místo. A čekali jsme, až se koordinátor kurzů zvedne a začne hledat neopreny. Čekali jsme na můj neopren. Pak na Brašule neopren. Na Janin. Na Hvězdopravcův. Na Brašuleho boty. Na Janiny boty. Na Hvězdopravcovy boty. Na moje boty. Na neopreny skupinky francouzských studentů. Na to, až si koordinátor popovídá s rodiči jedné nezletilé žákyně. Na její neopren. Na boty studentů. A nakonec konečně na učitele.

A byli jsme na pláži. Kurz byl zahájen během a několika protahovacími cvičeními. V neoprenech jsme běhali po pláži a připadali si jako opravdoví začátečníci. Pak jsme si do písku namalovali prkno a zkoušeli se na něm zvednout. Nahoru a dolů, až jsme se z toho potili. Brašule se snažil říkat, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti, ale když náš učitel začal pérovat Janu a nechat ji dělat několik zvednutí na pískovém surfu navíc, vysloužil si za to nakonec od své ženy kopanec.

A šli jsme do vody. Učitelé ze školy nám vytipovali vlnu a roztlačovali nás do ní, protože jako začátečníci těžko odhadneme, jaká vlna je dobrá, kdy pádlovat rukama a kdy se zvednout. Takhle stačilo se zvedat. Tedy, stačilo...ale nakonec se nám všem podařilo se zvednout alespoň jednou a něco ujet. A objevit další sport, který stojí za to mu dát šanci.

Brašule a Jana dneska odlétá do studené Evropy, kde se budou zahřívat tak akorát svařeným vínem. A nás také čeká pár vánočních party v třicetistupňovém vedru.

Paloma, holubice bílá, aneb lepší vrabec v hrsti...

La Paloma znamená ve španělštině holubice. Paloma je také vršek nad Santiagem, typický ledovcem, který ho celý pokrývá. Vršek je tedy celoročně úplně bílý.

A o víkendu jsme se s Hvězdopravcem rozhodli pokusit se o výstup. Na ten nápad nás přivedl Standa, Hvězdopravcův kolega z Hvězdárny a velký horal. Výstup zamýšlel jako drobný trénink před dalšími treky v Patagonii tohle léto. Abych vám vysvětlila, jak tréninkový onen terén je, jen dvě čísla: výška kopce: 4930m. Převýšení: 3100 metrů. Hvězdopravcovi se nad pomyšlením na bílý vrcholek tyčící se nad Santiagem rychle rozsvítila očka. A nutno uznat, že i moje masochistické srdíčko vzplálo.

Nakonec jsme ale neměli čas stejný víkend jako Standa a naše volba tedy padla na poslední listopadový víkend. Na neděli bylo předpovězeno ošklivé počasí, které se ale v pondělí mělo prudce zlepšit. Rozhodli jsme se tedy odjet v neděli, kdy nás čekala "pouze" cesta do základního tábora, dlouhatánské údolí Yerba Loca. 17km s převýšením 1400m. S batohy, v nichž jsme nesli stany, spacáky, lano, mačky, cepíny, teplé oblečení a jídlo. Můj měl dvacet kilo a ten Hvězdopravcův ještě nejméně o pět kilo více.

Cestou pršelo, později s výškou začalo sněžit a nakonec padaly kroupy. Hvězdopravec nadával, že se tím nekonečným údolím trmácíme zbytečně, protože v podobné slotě stejně nikam lézt nemůžeme. Nakonec jsme ale došli na konec údolí k vodopádu a po jeho levé straně vyšplhali nahoru na plató, kde byla ve výšce 3200 metrů tzv. "Casa de Piedra Carvajal". Casa normálně znamená dům, ale dům bych oné děravé střeše přilepené ke kameni zrovna neříkala. Nicméně báječné místo pro dva unavené poutníky. Postavili jsme stan a v "domě" zbudovali luxusní polní kuchyň. Po nudlové čínské polévce, naší horské klasice, jsme zalezli do spacáku a rozhodli se nařídit budík na čtyři ráno, abychom měli druhý den dost času pro výstup na vrchol. Počasí bylo pořád špatné, a tak jsme se rozhodli, že nejdříve zkontrolujeme oblohu, než se vydáme na cestu. A to byla chyba.

Ve čtyři byla obloha úplně stejná jako když jsme uléhali. Vítr foukal pořád. Skrz mraky nebylo vidět jedinou hvězdu. A co by člověk ve čtyři ráno neudělal, aby si našel výmluvu pro setrvání v teplém spacáku? Kdybychom byli večer rozhodli, že půjdeme a v nejhorším to otočíme, byli bychom viděli, že mraky se postupně roztrhají. Takhle jsme to viděli až v osm ráno ze základního tábora. Na výstup bylo trochu pozdě a Hvězdopravci navíc nebylo nejlépe. Tak jsme ještě trochu vyspávali, abychom zahnali tu hořkou pachuť porážky. Když jsme se konečně vykolébali ze stanu, rozhodli jsme se, že přeci jen půjdeme nahoru: alespoň se podívat, jaký je terén a kudy vede cesta. Příprava na příště. Také jsem tím chtěla zahnat Hvězdopravcův nápad vyjít v deset večer a být na vrcholku za svítání.

Procházka to byla krásná. Vylezli jsme nakonec do výšky asi 4100m, kde začíná ledovec, po kterém se jde dále. Šlo se mi poměrně lehce, nic jako při výstupu na Moai, kde jsem myslela, že hanebně zhynu. Tak alespoň k tomu to bylo. Že jsem zjistila, že jsem teď vylezla 900m v podobné výšce jako nic. Ale je pravda, že jsme nešli po ledovcové moréně, a penitentes, neboli kajícníci, teprve začínají po zimě růst. Cestou zpět jsme si prošli trochu alternativní trasu, z výzkumných důvodů, abychom zjistili, proč tudy cesta nevede. To je typicky hvězdopravecký nápad. Ještě, že jsme měli mačky. Také kajícníků tam bylo spoustu. Zatím nám sahali sotva po kolena, jak vidíte na ilustračním fotu s cepínem. Nic proti konci sezóny na Moai, kde převyšovali i Hvězdopravce. Ale i tak už začínala být chůze jejich polem protivná. Měla jsem chuť je všechny rozdupat, aby tam statečným horolezcům nekomplikovali cestu. Zatracené přírodní jevy.

I když nás pohled na nedobytou Palomu docela frustroval, strávili jsme příjemný večer nad čínskou polévkou a druhý den se rozeběhli zpět do údolí, kde nás čekal opět sedmnáctikilometrový sestup. Už třetí den jsme nepotkali ani živáčka, takže jsme se těšili, jaká zvířata potkáme. Nakonec jsme kromě kondorů hlavně viděli obrovské chlupaté pavouky. Ale šli jsme tak rychle, že jsem je nestihla vyfotit. Pak jsme konečně došli k Pathfinderovi a jeli domů. U vstupu do rezervace jsme se zase museli odepsat. Protože jako všude v Chile, papírování je nutné. Při vstupu jsme mohli být rádi, že po nás nikdo nechtěl povolení na ledovec lézt. Mimochodem, když jsme tak hloupě prošvihli ten výstup, zvažovali jsme též zůstat o den déle a pokusit se o výstup další den, tedy den, kdy jsme se původně měli vracet. Jenže, říkala jsem si, jsme zapsaní, že jsme nahoře a jsme tam jediní. Co kdyby nás hledali?

Nehledali nás. Při odepisování zoufale hledali, kam založili papír, na který jsme se jim zapsali.

A tak jsme zase šťastně v Santiagu. Ale ne na dlouho. Zítra se vrací Brašule s Janou a ve čtvrtek v noci bychom se rádi vydali kousek na jih, abychom si společně užili trochu divokého pacifického pobřeží.

P.S. Kdyby někoho z vás zajímaly další fotky z naší slavné prohry, jsou zde.

Manu Chao a Den díkuvzdání

Včera byl den díkůvzdání. Pro mě to byl také trochu bláznivý, aktivitou nabitý den, který měl naplánovanou jako třešničku na dortu koncert Manu Chao. Den před Dnem díkůvzdání jsem dorazila domů až kolem desáté večer, protože první z našich těhotných puberťaček, o které se staráme, začala rodit a rychle jsme se za ní tedy jeli s Paulinou podívat do nemocnice Sotero del Río na jihu Santiaga. Nemocnice je to samozřejmě veřejná a na veřejnou nemocnici je prý velmi pěkná. Čistá, říká Paulina. Odlupující barvu ze stropu a podlahu vzhledu čerstvě umyté podlahy na nádraží se tedy snažím nevnímat, ani to, že jsou pacientky namačkané v pokojích po osmi, ani dlouhé čekání na příjem, ani fakt, že pacientky musejí chodit v roztrhaných a notně opoužívaných nemocničních županech a pyžamech, na kterých je ještě vidět logo Clinica Alemana, jedné z nejdražších chilských klinik, která charitu chápe tak, že staré župany daruje veřejnému systému, kde jsou tyto nošeny až do totálního roztrhání. Pravda je, že v nemocnici Sotero del Río je materiální bída vykompenzována tím, co se dá udělat zadarmo pro humanizaci porodu: novorozenci jsou ponecháni s matkami, a s prvorodičkami smí na "hekárně" být také ještě vybraná osoba z rodiny. Ženského pohlaví, protože intimita na hekárně v Sotero del Río je nulová, takže se veškerá vyšetření odehrávají před zraky ostatních hekajících matek, ale stejně je tohle všechno na veřejný systém v Chile velký luxus. Paulina a já jsme se do nemocnice dostaly přes vrátnici díky zástěrkám z asociace, kde pracujeme. Stejné zástěry mají totiž dobrovolnice, které pomáhají přímo rodičkám v nemocnici, takže jsme nebudily žádnou pozornost. Prosmýkly jsme se dovnitř, uklidnili jsme naši sedmnáctiletou rodící Soledad a ta ve dvě v noci pak povila chlapečka. Naše první skupinové děcko.

Následující den ráno jsme měli sraz celé asociace se všemi těhotnými i již porodivšími adolescentkami. Paulina odjela pracovat do Puerto Varas, takže jsem se tam vydala jenom s Jessicou. Sešly jsme se před sportovní klubovnou, zahuleným zaplivaným baráčkem, kde se konají normálně naše skupiny, a čekali jsme, až pro nás přijede autobus. Asociace nezklamala a poslala pro nás Turbus, tj. takový moderní autobus jako mají třeba Eurolines, a holky padly nadšením na zadek jako české dítě znající jen autobusy Karosa na začátku devadesátých let. Takový luxusní autobus! Trochu litovaly, že to není dvoupatrák, kterým by se rády svezly. A jelo se. Na sraz byl zarezervovaný bazén v La Floridě, který je ale stále ještě vypuštěný, protože léto na sebe nechává letos nějak čekat. Chyba trochu byla, že se někde na začátku slavnosti začalo rozdávat pár věcí zadarmo, což naše holky pochopily tak nějak, jako že vlastně celá akce je o tom, co zadarmo dostanou. Škoda, zdálo se mi, že si to užily o to méně. Jak říká Carmen, šéfka asociace, chudoba má mnoho aspektů, chudoba není jenom finanční. Naše práce je normálně úspěšná právě proto, že holky nedostávají nic materiálního, jenom příjemně strávené dopoledne a nastavené ucho, pokud potřebují.

Když slavnost skončila, šla jsem si dát věci k Jessice, protože mě čekal přejezd přes celé Santiago za mými Alzheimery, a pak rovnou cesta na koncert. Jessica je zdravotní sestra, která pracuje shodou okolností na drahé Clinica Alemana, dárci otahaných županů pro nemocnici Sotero del Río. Nedávno sestry stávkovaly. Nástupní sesterský plat na klinice je cca 350 000 pesos, tj. asi 10 000 korun, což je za práci na klinice, kde jen za to, že si vás doktor vyslechne, zaplatíte hravě 40 000 pesos, tj 1200 korun, dost směšné. Hodně sester také bydlí v La Floridě, čtvrti na jihu Santiaga, kam se každý důstojný pacient kliniky normálně bojí strčit nos. Sestry si těžko ze svého platu mohou dovolit auto, takže je klinika sváží do Vitacury starými autobusy. Byla jsem zvědavá, jak Jessica bydlí, nemyslete si. Ještě nikdy jsem nebyla u nikoho z obyvatelů jihu doma. A musím vám říct, že to bylo horší, než jsem si myslela. Jessica je pyšná, že má vlastní byt, ale pravda je, že její byt je vlastně jen malý obývák bez oken, na nějž je přilepená miniaturní stará kuchyňka, dvě uzoučké ložničky a koupelna. Byt byl starý, a přestože bylo vidět, že je udržovaný, vypadal dost zdevastovaně. Na psacím stole jsem si všimla počítače, jaký v Čechách už jistě nikdo nepoužívá tak dobrých deset let. Ve Francii jsem bydlela tři roky v bytě o 14m2 se záchodem na chodbě a můj byt určitě také budil pocity smíšené, ale musím vám říct, že Jessičin byt mě šokoval. Říkám si, že by Jessica možná měla pozvat na kafe vedení kliniky, které jim po dvou týdnech stávek nakonec připustilo zvýšení platu o 20 000 pesos, tj. asi 600kč, neboli polovinu toho, co za konzultaci s lékařem zaplatí pacient.

Poté, co jsem si odbyla skupinku s rodinnými příslušníky nemocných s Alzheimerem, jsem se vydala k Margaret a Johnovi, sympatickým americkým párem, který pořádal Den díkůvzdání v 29.patře svého obytného domu u vyhřívaného střešního bazénu v Las Condes. Sešlo se nás tam asi dvacet a já nevzdělanec jsem se až tam dozvěděla, že Den díkůvzdání byl vlastně původně den, kdy se sešli všichni dohromady, Indiáni i přistěhovalci, ke společné večeři. Nebo tak mi to alespoň bylo řečeno. A musím říct, že oněch dvacet lidí, kteří se na večeři sešli, pocházelo nejméně z deseti různých zemí z obou Amerik, Afriky, Austrálie a Evropy. Jen Asie nám na tom našem summitu chyběla.

A pak jsme se vydali na Manu Chao. Naše skupinka čítala Brazilce Dimitriho a jeho španělskou přítelkyni, dále jela stálice všech pařeb Ruben, československý pár Petr a Martina, Hvězdopravec a já. Metrem jsme se dokodrcali do Ñuñoi a netušíce, kam máme jít, jsme prostě následovali dav. Po dobrých dvaceti minutách chůze to začalo vypadat, že se blížíme k místu koncertu, protože jsme se ocitli před botilerií, prodejnou "lahví", obloženou lidmi ve věku často podstatně nižším než ten náš. Na prodej byly akorát litrovky Escuda, tj. dost odporného levného piva, ale kluci jich pár vzali a hned je otevřeli, aby se nám na koncert dobže šlo. Jak mezi námi kolovala ona lahev levného piva, vzpomněla jsem si, jak jsme jako gymnazisté jeli na koncert Wanastowek až do Plzně. Úplně stejné. Jenom v Plzni nenapadlo žádné obyvatele okolo stadionu otevřít brány svých záchodů proudící mládeži. Zato podnikavce bydlící před stadionem to napadlo. Prodávali empanady a za stejnou cenu jako empanada bylo i použití záchodu. Hvězdopravec koupil cosi, co chutnalo jako osmažený papír a šlo se dál.

Zato organizace vstupu na koncert byla úplně stejná jako za mého mládí. Velké brány byly zavřené, muselo se uzoulinkou uličkou, kde měli asi sekuriťáci něco kontrolovat, ale jak se dav tlačil, kontrolovali akorát tak vlastní zadek. V tom nejhorším místě mě někdo vzadu chytil za vlasy a už jsem si myslela, že za koncert zaplatím vlastním skalpem. Několik pankáčů napadlo přeskočit bariéru, aby byli dřív u další kontroly na vstupenky. Teprve asi desátého pankáče si všimli policisté a začali ho cpát se všemi do nemožné tlačenice u uličky. Když jsme se protlačili první kontrolou, kde vlastně nikdo nic nekontroloval, dostali jsme se po asi padesáti metrech konečně ke kontrole na vstupenky. Tlačenice tam byla o něco menší, utrhli nám lístky a řekli mi, abych si vzala tašku do ruky, aby jí mohli sekuriťáci zkontrolovat. Ale sekuriťáci na nějaké kontroly tašek z výšky kašlali, takže jsem prošla jak já, tak Hvězdopravec s lahvemi piva v batohu. Moc bílí a moc staří, řekl Hvězdopravec a začali jsme se shánět po zbytku skupiny, která se nám v davu ztratila.

Nakonec jsme se našli, protáhli se bránou vstupu do arény a pohodlně se usadili. Malá aréna pořád zela poměrně prázdnotou, jenom dole v kotli bylo živo. Na tlačenice v kotli už moje staré kosti nemají odvahu, takže jsme koncert strávili stojíce na lavičkách hlediště a tančíce co se dalo. A dalo se. Bylo to vynikající. Koncert trval tři hodiny. Byla jsem hrozně zvědavá, co bude Manu Chao zpívat v Clandestino, zda populisticky přidá el chileno-clandestino, ale pěkně zpíval boliviano-clandestino a peruano-clandestino, a taky pueblo Mapuche-clandestino. Pěkně, protože skuteční nelegální přistěhovalci v Chile, nebo naopak lidé, kterým jsou upírány práva, jsou Bolivijci, Peruánci a Mapučové. Také jsem byla zvědavá, zda se odváží v Chile hrát Si yo fuera Maradona, Kdybych byl Maradona, kterou mám hrozně ráda, ale říkala jsem si, že Chilané možná ne. Také hrál. Bravo!

Manu Chao jsem viděla na koncertě poprvé. Nešlo si tedy nevzpomenout, jak jsem Manu Chao objevila během svého Erasmu v Toulouse. Když jsem se na Erasmus vydala, pracovala jsem jako sekretářka, právě jsem dostudovala bohemistiku, byla ve druháku na psychologii a měla jsem velmi stabilní život s Chemikem a velmi stabilní nepříjemný pocit, zda tohle je jako všechno, co mi život nabízí. Na Erasmu jsem potkala Katalánku Silvii a po ní celou španělsko-italskou levičáckou bandu, s nimiž jsme až do svítání a i dlouho po něm diskutovali, pili pivo a hráli Manu Chao a různé další protest songy. Abych to uvedla na pravou míru, ze začátku jsem moc o politické orientaci svých kamarádů nevěděla, přijela jsem naočkovaná tím, že levice je nejhorší zlo. Kamarády jsem si prostě našla, protože měli podobné hodnoty a podobný způsob trávení času jako já. To ostatní pak bylo překvapení. Celá banda používala jako komunikační jazyk španělštinu a já se jí rozhodla učit podle jakési komunistické učebnice pro samouky, kterou nám dovezla Radčina sestra. První věty, které jsem uměla bylo: Češi a Slováci bojují za mír a svobodu (to říkala učebnice) a Noc je ještě mladá (to říkali kamarádi). Hispánský svět mě začal fascinovat a kromě toho jsem si z Toulouse odvezla přesvědčení, že to, že nemůžu svět změnit jako mávnutím proutku, neznamená, že bych se neměla snažit.

Kde kdo mi v Čechách říkal, že se jako všichni usadíme, "zmodráme", že ideály půjdou s věkem stranou, že z každého levičáka je nakonec pravičák,atd. Slyšela jsem to hlavně poté, co jsem se z Toulouse vrátila, skončila jsem stabilní život s Chemikem a vykašlala se na práci sekretářky v headhunterské firmě, protože jsem se rozhodla, že se nebudu denně sklánět před pány manažery, kteří do životopisů psali: Jazikové znalosti: čeština: vynikající. Angličtina: začátečník chlubíce se do zblbnutí tím, jak snížili počet zaměstnanců a zvýšili produktivitu. To s těmi jazi/ykovými znalostmi, to jsem si prosím nevymyslela, to je pravda, i s tou hrubkou. Místo sekretářky ze mě byla během týdne učitelka češtiny pro cizince, protože mi to dávalo svobodu nosit na sobě, co jsem chtěla, a říkat, co jsem chtěla. Byl to sice docela tvrdý chleba, ale pak jsem odjela do Francie a začalo to jít. A teď jsem tady v Chile, Lisa Simpsonová, jak mi říká někdy ze srandy Brašule, osm let po Erasmu, šťastná s tím, co dělám. Silvie, moje katalánská kamarádka z Erasmu, zrovna teď někdy porodí, a pokud vím o ostatních, moc se u nás u nikoho nezměnil onen idealismus, kterému já idealismus sama vlastně neříkám. Idealismus je naivita, ale mít ideály je nutné, myslím. Všichni nemůžeme pracovat v sociální oblasti. Všichni se ale můžeme chovat k druhým s úctou a respektem (třeba i v tom, jak je platíme).

Bylo fajn vidět Manu Chao a na tohle všechno si vzpomenout. Jsem zvědavá, kdo v Chile vyhraje volby...

Návštěvníci

Poslední měsíc byl ve znamení návštěv u nás doma. Po kamarádech Radce a Honzovi se u nás zastavila Cecile a Julien, poté Hvězdo- pravcův kolega Damien a nakonec přijel do Santiaga Brašule spolu s dalšími kolegy na konferenci probíhající v Escuela Militar. A včera za ním dojela jeho žena Jana. Jsem vždycky ráda, když k nám kamarádi zajedou a obvykle cítím potřebu se o ně tady na konci světa pořádně mateřsky postarat, což vždycky končí totálním přejezením. Máte také nějakou babičku nebo maminku, co vás nepustí od stolu, dokud ještě můžete trochu chodit? No, tak to jsem přesně já.

Počasí v Santiagu nám ale nepřálo. Je prý rok ovlivněný El Niño, a tak jsou každé slibné letní dny vždycky vykompenzovány dny zataženými, kdy se při procházce Providencií okolo Avenida de Providencia trochu dusíte. Cecile a Julien strávili na jihu Chile dva týdny, kdy neviděli ani jednu araukanii a dokonce málem ani špičky vlastních bot, protože pořád lilo jako z konve.

Přes to přeze všechno jsme za poslední týden podnikli pár výletů. Jednak jsem jela s Martinou, slovenskou manželkou Hvězdo- pravcova kolegy Petra, na vyjížďku k moři. Opět jsme měly šanci ověřit, že vyjet ze Santiaga bez mapy nebo výborné znalosti terénu je nemožné a kdesi ve změti nájezdů a sjezdů na dálnici a z dálnice u Pajaritos jsme se ztratily. Naštěstí jsme měly mapu, kde ale samozřejmě nejsou vyznačené směry ulic. Když už jsme skoro najely na Camino de Melipilla, která nás měla vyvést z města, do cesty se nám postavila objížďka, která, jak je v Chile zvykem, byla značená pouze na začátku, tj. tam, kde je milému řidiči sděleno, že cesta je blokovaná. A dále ani ťuk. Bloudily jsme tedy uličkami jakési čtvrti, o níž jsme ani netušily, jak se jmenuje, ale nakonec se nám kupodivu do cesty postavila železniční trať, která vede podél Camino, a tak jsme se zase našly. Vyjely jsme tedy z města a rozhodly se pokračovat po okresních cestách, abychom navštívily více krajiny. Silnice se později změnila na prašnou cestu, takže Pathfinder, čerstvě umytý ze servisu, se zase mohl pěkně upatlat. U vesnice s názvem La Manga u cesty stál hlouček huasos a pár dodávek. Rodeo. Martina, která přijela těsně po zářijových oslavách, nikdy ještě rodeo neviděla a chtěla se na něj podívat. Zařadila jsem zpátečku a už jsme vjížděly do brány. Zeptala jsem se, zda je vstup volný a bylo mi sděleno, že musíme zaplatit za naši la camioneta tisíc pesos. Hned poté, co mi to sdělila, si výběrčí vzpomněla, že také musíme zaplatit tisíc pesos za osobu. Martina se ale na rodeo chtěla podívat, tak jsme zaplatily. Neměla jsem sílu se s výběrčí dohadovat. Dostaly jsme lístky s pořadovými čísly 1, 2 a 3 a namířily jsme si to k dřevěné ošuntělé aréničce, kde právě dva huasos honili býka. O rodeu jsem vám psala zde, dvojice huasos při něm honí býka arénou a v určitý okamžik ho má přitisknutím na zeď otočit. Huasos u La Mangy se býka také snažili otočit, ale malý olysalý býček, který připomínal spíše telátko, po naražení na stěnu ulehl na zem a odmítal se zvednout. Nepomáhalo ani píchání tyčí a teprve tahání za ocas nakonec býčka postavilo na nohy. Čekala jsem na dalšího býka, v domnění, že se bude jednat o podobně zuřivé jedince, jako jsem viděla v září v Lo Barnechey, ale další býk byl snad ještě menší a ze stresu mu slezly skoro všechny chlupy. Zatímco jsme konverzovaly s místní mládeží, která na rodeo přijela propagovat pravicového prezidentského kandidáta Piñeru, mohly jsme vidět, že býček ulehl už v první zatáčce a že odmítá vstát. Opět následovalo píchání tyčí a tahání za ocas. Nakonec ležícího býčka táhnutím za ocas pomocníci při rodeu dokonce dosmýkali do správného směru, ale býček se stále zvedat nechtěl. My ano, takhle podívaná nám úplně stačila, a tak jsme nasedly do Pathfindera a jely rychle pryč. Jenom doufám, že za to přemrštěné vstupné, co jsme zaplatily, alespoň býci dostanou nějakou kompenzaci.

Dojely jsme k oceánu to vesničky Matazanas, kde ještě nejsou žádné hotely, jenom pár rybářských domků, pár domků k pronajmutí a hlavně velké vlny a dlouhá pláž. Děti tam jezdily z písčitých dun úplně stejně jako české děti jezdí po sněhu.

Cestou zpět jsme se zastavily ve vesničce Pomaire, kousek od Melipilly, abychom prošly obchody s tradiční keramikou. Pokud jste někdy v Chile jedli pastel de choclo nebo vlastně jakékoli jiné národní jídlo, jistě si vzpomenete na tmavé hliněné misky a talíře. To je tradiční keramika z Pomaire. Koupila jsem si květník a jeli jsme domů.

V neděli ráno jsem odsvištěla Pathfinderem na letiště, abych vyzvedla Brašuli a jeho kolegy. Dívala jsem se skrze sklo na přijíždějící cestující a skoro u každého v teniskách obutého břichatého chlápka s fleesovou bundou vzadu namuchlanou pod batůžkem a rourou s posterem jsem si říkala, zdalipak je to bratrův kolega. Kde jsou ty časy, kdy jsem za tímhle sklem spatřila chilskou fešáckou tenisovou hvězdu Fernanda Gonzálese. Chlápků bylo hodně, neb se v Santiagu konala konference. Po hodinovém čekání se Brašule konečně vynořil a řekl, že kolegovi ztratili zavazadla. Druhému kolegovi sice zavazadla přišla, ale v třiceti stupňovém prudkém slunci si uvědomil, že si zabalil pouze dlouhé kalhoty a pevné boty. Naštěstí ho El Niño ale hned druhý den zachránilo od dlouhé návštěvy gigantického bludiště, nákupního centra Parque Arauco.

Konference byla typickým armádním produktem: do Vojenské školy se nesmělo vejít bez akreditace, což samozřejmě svádělo k tomu se nějak na konferenci prosmýknout. Ani to nebylo těžké, neb už jako gymnazisté jsme přišli na to, že pokud se u vstupu na koncert kontroluje pouze, jestli má dotyčný lístek, a zároveň se nechají již vstoupení diváci vyjít ven, není nic lehčího než vynést pár lístků. Konference sice nebyl koncert, ale dostala jsem se tam úplně stejně, aniž by mě ohelmovaný a ozbrojený voják u vchodu zastřelil. Jinak si Brašule mohl užít něco vojenské dechovky a cuecy, což ho postupně s kolegy přimělo k zorganizování grilování, výletu do sushi restaurace a podobných nekonferenčních radostí.

Pathfinder byl celý týden na výměně alternátoru, a protože jsme chtěli jet zase v sobotu na výlet, volala jsem do servisu denně, abych se mile zeptala, zda na autě pracují. Inu, pokud něco v Chile opravdu chcete, musíte si to zasloužit, ale už v tom pomalu umím chodit. V pátek jsem tedy skutečně Pathfindera, opět umytého, dostala zpět a v sobotu jsme se mohli vydat zase do termálů do Cajonu de Maipo. Sníh už konečně roztál, a tak jsme tentokrát nikde nezapadli. Pravda, během toho, co jsme leželi v teplé vodě, padaly postupně kapky, vločky a kroupy, ale to je v termálech spíš příjemné. El Niño, zkrátka.

V neděli přijela Brašuleho žena Jana, a tak jsme se byli podívat po Santiagu. Prošli jsme Bellavistu, Barrio Lastarria, podívali se na prezidentský palác a Plaza de Armas a hlavně jsme obdivovali rozkvetlé Stromy. Pokud někdo víte, jak se onen fialový Strom jmenuje, prosím, napište. V Santiagu je jich spoustu. Jeden jsme mívali za oknem ložnice a já, se svojí láskou ke vší vegetaci, jsem se na něj ráda dívala. Jedno odpoledne asi před měsícem jsem ležela na gauči ve své pracovně a zase jsem si říkala, jak je Strom krásný. Druhý den ráno, v pondělí, mě probudilo ťukání větviček na okna. Nesměle jsem se podívala za závěs a viděla jsem, že na Stromě, ve výšce našich oken, stojí chlap. Strom právě řezali. Prý nám rostl do potrubí. Teď, když ostatní Stromy kvetou, říkám si, že to mohlo potrubí ještě pár týdnů vydržet.

Jedli jsme na Mercado Central v mojí oblíbené hospůdce. Nad locos s majonézou, tj. mušlemi které se jinak jmenují abalones, machas a la parmesana, mušlemi s parmezánem, a ceviche de corvina, okounem mořským naloženým v citronu a koriandru, velkými to chilskými klasikami, jsem se musela v duchu trochu Chilanům omluvit za to, jak jsem ošklivě mluvila o jejich kuchyni. Jídlo bylo skvělé.

Dneska odpoledne Brašule a Jana odjeli na sever do San Pedra a já už se těším, až se mi zítra po deseti nocích vrátí domů Hvězdopravec. A doufám, že s sebou přiveze trochu sluníčka.

P.S. Bez dovolení jsem si půjčila nějaké Brašuleho fotky. Brašule, doufám, že to nevadí, jsou moc pěkné!

O náboženství v Chile II, tentokát bez fotbalu

Nedávno jsem vám tu psala o tom, jak zažívám v Chile přítomnost víry, a dělala jsem si z Chilanů legraci, že skutečným bohem je tu především pár hochů z klubu Colo Colo a nyní hlavně všichni chlapci z národního týmu, kteří se čerstvě kvalifikovali na Mistrovství světa. Postupně se mi ale mozaika skládá do komplexnějších obrazců a tak bych chtěla přidat jeden podstatný detail, o který jsem svůj obrázek o věřících Chilanech obohatila.

Krátce po napsání onoho článku o náboženství jsem jednou dorazila na kurz portugalštiny, kde jsem potkala Pilar, studentku práv na Universitě de Los Andes. Pilar, jejíž blonďatá hříva a luxusní brýle na nosíku bez jakékoli indiánské rozpláclosti či skobovitosti, dávaly tušit, že místo bydliště bude nejspíš Las Condes nebo Vitacura, vyprávěla trochu něco o vlastním studiu, když jsme se dostaly k Opus Dei. Do té doby pro mě bylo tohle jméno známé jenom z knížky Dana Browna Da Vinci Code, kterou jsem přelouskala během dvou dní v květnu 2005 sedíc na balkónovém výklenku svého miniaturního bytečku v Grenoblu v ulici, kterou jsem výstižně nazvala Rue des Toillettes. Dodnes si na ten víkend vzpomínám, protože jsem četla prakticky nepřetržitě, stydíc se, že se od podobného škváru nedokážu odtrhnout. Pokud jste také Da Vinci Code četli, jistě si vzpomenete na zlého mnicha a zákeřného strýce, kteří se snaží hledání grálu zhatit. Oba dva jsou z Opus Dei. Tenkrát jsem si myslela, že si to jméno Brown jen tak vymyslel, ale ne.

Opus Dei je skutečně odnož katolické církve, a to odnož poměrně dost kontroverzní pro své sektářské praktiky, jako je například "bombardování láskou", tj. získávání nových členů tím, že je zahrnu nadměrnou péčí a pozorností. Dalším zvláštním rysem je tajení členství v této církvi. Členové nemají dovoleno o své příslušnosti hovořit bez speciálního povolení. Pokud nechceme použít slovo sekta, můžeme říct, že příslušníci Opus Dei jsou křesťanští fundamentalisté, kteří žijí podle velmi striktních pravidel. Členové se dělí na supernumerální a numerální. Wikipedie mi tvrdí, že vrstev je ještě trochu víc, ale spokojme se s tímto, neb to je to, co mi vyprávěla Pilar. Zatímco supernumerální členové se mohou vdávat a ženit a poté plodit haldy dětí, ježto jakákoli kontrola porodnosti je zakázána, numerálové jsou zde proto, aby se věnovali studiu. Jsou tedy svobodní, žijí v celibátu, studují a učí. Tím, že je celá církev takto fundamentalistická a elitistická, nemá samozřejme daleko k extrémní pravici.

Pilar je katolička, ale není Opus Dei. O téhle odnoži nám vyprávěla proto, že práva studuje na Universidad de los Andes, která je celá v rukou Opus Dei. Její profesoři jsou často numerálové a církevní obřady na univerzitě jsou podle zvyků Opus Dei. Církevní obřady na univerzitě? No ano, ale to zase není v Chile nic zvláštního. Nedávno jsem jela na Universidad Catolica, jednu ze státních univerzit, a zaujalo mě, že uprostřed kampusu visí obrovský rozpis mší. Po laické Francii je to trochu šok. Pilar mi ale řekla, že jednou cítila potřebu se vyzpovídat zrovna na kampusu Universidad de los Andes, tak zašla za místním farářem, a musela se vyzpovídat veřejně, neb ženy v Opus Dei nemají nárok schovat se se svými hříchy za závěs zpovědnice. Že to prý už nikdy neudělá, řekla mi. Nemyslím to hřešení, myslím tu zpověď před očima kolemjdoucích.

Při tom všem mi trochu lezly oči údivem z důlků a uvědomovala jsem si, jak nepřesný byl můj článek o náboženství, který jsem napsala.

A postupně jsem se o Opus Dei dozvídala více. Jeho členové jsou především v bohatých vrstvách společnosti a odhaduje se, že mezi bohatými je až 20%, kteří jsou členy Opus Dei. Když říkáme mezi bohatými, říkáme mezi doktory, politiky, obchodníky. Jinými slovy mezi těmi, kteří mají moc. Neptejte se mě tedy, zda bude jednoho dne Chile tolerantnější například k potratům, ať už by to bylo třeba za terapeutickým účelem. Mimochodem, Pilar mi říkala, že zná rodinu Opus Dei, kde manželství bratrance a sestřenice zplodilo devět dětí, z nichž sedm je postižených, jak už to v manželstvích uzavřených mezi příbuznými bývá. A v Opus Dei není uzavírání manželství mezi příbuznými nic zvláštního.

Paulina, moje kolegyně, se kterou pracujeme na jihu Santiaga s těhotnými puberťačkami, mi řekla, že v naší asociaci je spousta dobrovolnic Opus Dei. Církev nakazuje práci pro společnost, takže sociálně prospěšná práce je povinností. Jako naivní cizinka bych si nepatrných stop, které svědčí o tom, že Paulina má pravdu, nikdy nevšimla. Já jsem si myslela, že ona sympatická slečna, Patricia, která, ač v mém věku, právě čeká své osmé dítě, prostě má jen ráda velkou rodinu. Nedávno jsem se jí ptala, co dělá její muž. Je psychiatr. A kde, zeptala jsem se. Má vlastní praxi a také učí. Na Universidad de los Andes. Na té univerzitě, na níž je reklama na kde kterém autobuse. A reklama hlásá: "Konečně jsem našla školu, kde jsem se naučila investigativní žurnalistiku." nebo: "Teď už umím stavět domy." Napadlo by vás, že na téhle škole bude většina učitelů žít v celibátu a zvát vás občas domů, aby svým laskavým přístupem získala vaše srdce pro pravý život?

Hodně dalších dobrovolnic má také dětí jako smetí. Paulina i Jessica, moje dvě kolegyně, naštěstí jsou jen regulérní katoličky, protože si uvědomuju, že by pro mě asi bylo těžké pracovat s naší skupinkou děvčat vědouc, že moje kolegyně je křesťanský fundamentalista. I tak ale vím, že s Paulinou a Jessicou moc o náboženství diskutovat nebudu. Paulina je členkou křesťanské skupiny formovanou rodiči spolužáků její dcery, jezdí společně na víkendy, kde se modlí a rozjímají o bibli. Tuhle jsem slyšela, jak Paulina mluví s kamarádkou o tom, jak bylo o víkendu divné, že celé modlitby nezačínaly otčenášem. Hm, asi je to divné, co já vím. Ještě divnější ale je, že já jsem nepokřtěný ateista, který nikdy nebyl na mši, tak to raději moc netroubím do světa. Ze zkušenosti vím, že třeba pro moje pacienty by to mohl být problém. Pro věřící je nepochopitelné, jak můžu rozlišit dobré a zlé, aniž bych na to měla nějakou knihu, kde by mi byla dána rozlišovací pravidla. Ale, jak jsem psala ve svém prvním článku, víra je tu věcí soukromou, probíhající jaksi pod povrchem věcí, takže se mě naštěstí nikdo neptá. A už vůbec neříkám větu svého kamaráda Honzy, českého psychiatra, že kdyby Ježíš žil dnes, nosili by lidé na krku malá elektrická křesílka nebo malé smrtící injekce. I když mi přijde vtipná.

V Latinské Americe je prý situace všude dost podobná. Akemi mi říkala, že alespoň v Mexiku je Opus Dei velmi populární. Tak, jestli sem pojedete na prázdniny, mějte tuhle věc na paměti.

Na závěr bych chtěla jen poopravit obrázek, který jste si o Chilanech možná právě udělali. Přeci jen tu občas vítězí zdravý rozum, a tak plány na vztyčení třináctimetrové sochy papeže Jana Pavla II. přímo v naší Bellavistě, čtvrti plné barů, malých domečků a nočního života, vzaly za své, protože čtvrť usoudila, že by to narušilo její charakter. Debata to byla živá, ale, jak říkám, zdravý rozum zvítězil. Doufejme v totéž i pro celé Chile...