Paloma, holubice bílá, aneb lepší vrabec v hrsti...

La Paloma znamená ve španělštině holubice. Paloma je také vršek nad Santiagem, typický ledovcem, který ho celý pokrývá. Vršek je tedy celoročně úplně bílý.

A o víkendu jsme se s Hvězdopravcem rozhodli pokusit se o výstup. Na ten nápad nás přivedl Standa, Hvězdopravcův kolega z Hvězdárny a velký horal. Výstup zamýšlel jako drobný trénink před dalšími treky v Patagonii tohle léto. Abych vám vysvětlila, jak tréninkový onen terén je, jen dvě čísla: výška kopce: 4930m. Převýšení: 3100 metrů. Hvězdopravcovi se nad pomyšlením na bílý vrcholek tyčící se nad Santiagem rychle rozsvítila očka. A nutno uznat, že i moje masochistické srdíčko vzplálo.

Nakonec jsme ale neměli čas stejný víkend jako Standa a naše volba tedy padla na poslední listopadový víkend. Na neděli bylo předpovězeno ošklivé počasí, které se ale v pondělí mělo prudce zlepšit. Rozhodli jsme se tedy odjet v neděli, kdy nás čekala "pouze" cesta do základního tábora, dlouhatánské údolí Yerba Loca. 17km s převýšením 1400m. S batohy, v nichž jsme nesli stany, spacáky, lano, mačky, cepíny, teplé oblečení a jídlo. Můj měl dvacet kilo a ten Hvězdopravcův ještě nejméně o pět kilo více.

Cestou pršelo, později s výškou začalo sněžit a nakonec padaly kroupy. Hvězdopravec nadával, že se tím nekonečným údolím trmácíme zbytečně, protože v podobné slotě stejně nikam lézt nemůžeme. Nakonec jsme ale došli na konec údolí k vodopádu a po jeho levé straně vyšplhali nahoru na plató, kde byla ve výšce 3200 metrů tzv. "Casa de Piedra Carvajal". Casa normálně znamená dům, ale dům bych oné děravé střeše přilepené ke kameni zrovna neříkala. Nicméně báječné místo pro dva unavené poutníky. Postavili jsme stan a v "domě" zbudovali luxusní polní kuchyň. Po nudlové čínské polévce, naší horské klasice, jsme zalezli do spacáku a rozhodli se nařídit budík na čtyři ráno, abychom měli druhý den dost času pro výstup na vrchol. Počasí bylo pořád špatné, a tak jsme se rozhodli, že nejdříve zkontrolujeme oblohu, než se vydáme na cestu. A to byla chyba.

Ve čtyři byla obloha úplně stejná jako když jsme uléhali. Vítr foukal pořád. Skrz mraky nebylo vidět jedinou hvězdu. A co by člověk ve čtyři ráno neudělal, aby si našel výmluvu pro setrvání v teplém spacáku? Kdybychom byli večer rozhodli, že půjdeme a v nejhorším to otočíme, byli bychom viděli, že mraky se postupně roztrhají. Takhle jsme to viděli až v osm ráno ze základního tábora. Na výstup bylo trochu pozdě a Hvězdopravci navíc nebylo nejlépe. Tak jsme ještě trochu vyspávali, abychom zahnali tu hořkou pachuť porážky. Když jsme se konečně vykolébali ze stanu, rozhodli jsme se, že přeci jen půjdeme nahoru: alespoň se podívat, jaký je terén a kudy vede cesta. Příprava na příště. Také jsem tím chtěla zahnat Hvězdopravcův nápad vyjít v deset večer a být na vrcholku za svítání.

Procházka to byla krásná. Vylezli jsme nakonec do výšky asi 4100m, kde začíná ledovec, po kterém se jde dále. Šlo se mi poměrně lehce, nic jako při výstupu na Moai, kde jsem myslela, že hanebně zhynu. Tak alespoň k tomu to bylo. Že jsem zjistila, že jsem teď vylezla 900m v podobné výšce jako nic. Ale je pravda, že jsme nešli po ledovcové moréně, a penitentes, neboli kajícníci, teprve začínají po zimě růst. Cestou zpět jsme si prošli trochu alternativní trasu, z výzkumných důvodů, abychom zjistili, proč tudy cesta nevede. To je typicky hvězdopravecký nápad. Ještě, že jsme měli mačky. Také kajícníků tam bylo spoustu. Zatím nám sahali sotva po kolena, jak vidíte na ilustračním fotu s cepínem. Nic proti konci sezóny na Moai, kde převyšovali i Hvězdopravce. Ale i tak už začínala být chůze jejich polem protivná. Měla jsem chuť je všechny rozdupat, aby tam statečným horolezcům nekomplikovali cestu. Zatracené přírodní jevy.

I když nás pohled na nedobytou Palomu docela frustroval, strávili jsme příjemný večer nad čínskou polévkou a druhý den se rozeběhli zpět do údolí, kde nás čekal opět sedmnáctikilometrový sestup. Už třetí den jsme nepotkali ani živáčka, takže jsme se těšili, jaká zvířata potkáme. Nakonec jsme kromě kondorů hlavně viděli obrovské chlupaté pavouky. Ale šli jsme tak rychle, že jsem je nestihla vyfotit. Pak jsme konečně došli k Pathfinderovi a jeli domů. U vstupu do rezervace jsme se zase museli odepsat. Protože jako všude v Chile, papírování je nutné. Při vstupu jsme mohli být rádi, že po nás nikdo nechtěl povolení na ledovec lézt. Mimochodem, když jsme tak hloupě prošvihli ten výstup, zvažovali jsme též zůstat o den déle a pokusit se o výstup další den, tedy den, kdy jsme se původně měli vracet. Jenže, říkala jsem si, jsme zapsaní, že jsme nahoře a jsme tam jediní. Co kdyby nás hledali?

Nehledali nás. Při odepisování zoufale hledali, kam založili papír, na který jsme se jim zapsali.

A tak jsme zase šťastně v Santiagu. Ale ne na dlouho. Zítra se vrací Brašule s Janou a ve čtvrtek v noci bychom se rádi vydali kousek na jih, abychom si společně užili trochu divokého pacifického pobřeží.

P.S. Kdyby někoho z vás zajímaly další fotky z naší slavné prohry, jsou zde.