Leonera, pomsta doktoru Kleinovi a o tom, jak se jezdí po zemětřesení

Za okny nám začíná padat listí a moje muškáty navíc hnědnou a schnou vlivem zlotřilých bílých chomáčků, které si na nich nezřízeně pochutnávají. V Sodimacu jsem se před dvěma týdny domáhala nějakého jedu, který by chomáčky zabil, protože nepomáhalo odstřihávání poškozených částí. Přede mnou stála Číňanka a v ruce držela stonek plný bílých chomáčků, takže stačilo jen říct, že chci totéž. Totéž by si měli koupit v polovině Santiaga, které je chomáčků plné, a také v zahradě na Dalekohledu. Doma jsem se vyzbrojila rukavicemi a kryjíc se oknem jsem všechny ty zpropadené parazity postříkala. Mně bylo špatně týden, okno jsem se snažila pokud možno neotevírat, paraziti si ale evidentně z postřiku nic nedělají. Nebo mi jich další a další generace padají od sousedky Šmudly, která bydlí nad námi. Kromě toho, že má muškáty plné chomáčků, sype z okna prach, který právě utřela, a ráda také lije z kuchyňského okna zbytky a ty špiní moje již tak dost špinavé vyklápěcí kuchyňské okno, které se dá umýt jedině zvenku. Což je v druhém patře problém. Teď ale stejně kuchyňské okno nemůžu otevírat, protože hned na vedlejším okně, v lodžii, kde se okno otevírat nedá, protože je zkřížené, si udělaly vosy hnízdo a do kuchyně nám tedy pravidelně létají. Hvězdopravec chce koupit v Sodimacu bombu proti hmyzu a schován za okno vosy postříkat, ale vzhledem k tomu, jak jsem dopadla s bílými chomáčky, mu podobné řešení zakazuju a čekám na zimu, kdy doufám, že vosy hnízdo opustí. A chomáčky zmrznou.

A my budeme moct konečně otevřít alespoň nějaké okno, kterým do studeného bytu vnikne studený vzduch plný smogu. Ach jo, ona vytoužená zima s sebou zase přinese vypínající se topení, každotýdenní čekání na šmudlu s novou plynovou bombou, a po vší té námaze šestnácti stupňové vedro v obýváku. Přijde mi, že léto vlastně v Santiagu není a i když teploměr hlásá už tři měsíce 33, říkám si neustále, že všechno má bohužel svůj konec. Jsem zkrátka zimou úplně traumatizovaná.

Než ta strašlivá zima nastane, snažíme se užít si trochu hor. Minulý týden jsme nedošli na Leoneru, takže plán na víkend zněl jasně: dojít na Leoneru. Její vrcholek ve výšce 4954m vypadá z Pintoru co by kamenem dohodil a na Pintor jsme vylezli v minulém měsíci dvakrát. Takže jsem se ani nepodívala do Andeshandbooku, abych viděla, jak daleko to skutečně je, a odvážně jsem se Leonery dožadovala jako tréninku na Palomu, která nás čeká příští víkend. A protože mě mrzelo, že není Leonera pětitisícovka, vzali jsme s sebou našeho kamaráda Johna. John je Američan z Texasu a jeho žena Margaret, sto osmdesáti centimetrová atletka, je astronomka. John je zdravotní bratr, má skvělý smysl pro humor a Margaret si klidně může i v jeho přítomnosti vzít vysoké podpatky. John totiž měří přes dva metry. Z jeho ramen možná na pět tisíc dosáhnu, řekla jsem si.

Nikam jsme nezapadli a v devět ráno vyrazili na pochod. Bylo to hrozitánsky dlouhé a už nikdy se nespolehnu na to, jak něco vypadá. Ve tři odpoledne jsme po téměř nepřetržité chůzi stáli 400m pod vrcholem Leonery, všichni tři rozbolavělí z výšky, a bylo jasné, že pokud budeme chtít na vrcholek dorazit, budeme muset ujít těch posledních 400m za hodinu, jinak půjdeme zpět za tmy. 400m za hodinu je legrace v normální nadmořské výšce, ale věřte mi, že mezi 4550 a 4950 to rozhodně legrace není. John i já jsme usoudili, že nejlepší bude vrcholek vzdát a položit se na nějaké závětrné místo na sluníčko, kde si budeme říkat, jak jsme dobří a ještě ke všemu rozumní. 1200m převýšení je přeci jen v téhle výšce už dost úctyhodné. Hvězdopravec se vydal na vrchol sám, běžel jako splašený, aby to stihnul, o padesát metrů dál překvapil jednoho zvracejícího andinistu, o kterém si původně myslel, že je mrtvý, a zase celý spokojený seběhl dolů k nám. Pak jsme sešli dolů k Pathfinderovi, což byl velký boj každého z nás se sebou samým. Kdyby nebyl Pathfinder tak strašně špinavý, na mou duši bych ho políbila, když jsem ho zase spatřila. Jako první akci jsem zahájila průzkum interiéru, zda se tam nenachází nějaký prášek, protože mi třeštila hlava. Narazila jsem na tři ibuprofeny, které jsem nabídla hochům. "Já bych si z dovolením jeden dal", řekl John. Hvězdopravec mi beze slova sebral druhý. Třetí byl pro mě, vyšlo to akorát. Inu, jak jsem si ex post facto přečetla v AndesHandbooku, za jeden den to zvládne jen pár nejsilnějších, normální lidé, stejně jako zvracející andinista, jdou na Leoneru dva dny. Začínám chápat, že poměřovat se pořád s Hvězdopravcem, ze mě asi sebevědomého turistu neudělá.

Když jsme sjížděli všech 40 360-ti stupňových zatáček, kterými se kroutí cesta z Farellones do Santiaga, snažíce se udržet ibuprofeny na jejich místě, začali jsme plánovat, co budeme večeřet. Na žádné královské pečení svíčkové jsme se necítili, tak maximálně na telefonickou pizzu. John řekl, že by bylo fajn jít někam do hospody, ale že mu asi Margaret už doma něco uvařila. Čímž si vzpomněl, že by měl zavolat, že se náš výlet trochu protáhl a že do Santiaga dorazíme okolo půl desáté. Margaret už doma byla jako na trní. Netrpělivě čekala, až se John vrátí, aby mohli jít k sousedům hrát karty jako obvykle v neděli po večeři. "Ano miláčku", odvětil skoro bez stopy zoufalství John: "Jen bych se rád nejdřív osprchoval." Zdolat (skoro) Leoneru a ještě jít pak bez večeře na karetní večer k německým sousedům, to je teprve ta opravdická ukázka odolnosti!

My jsme doma nakonec zbaštili těstoviny carbonara a já jsem je zalila nealkoholickým pivem, protože mi rozbolená hlava nedovolila vzít si z lednice poslední ze zásoby Pilsner Urquell, který nám přivezli v únoru Golemci. Nealkoholické pivo po výletě, to jsem to dopracovala!

Druhý den ráno na mě čekalo zdolání dalšího vrcholu, či spíše úskalí. V mém diáři jasně stálo, že v jedenáct mám být na křesle. Na křesle doktora Kleina. Toho, co si minulý týden pochvaloval, jak mi pěkně krvácejí dásně, a co mi slíbil, že tentokrát mi dá anestezii, aby mě to tak nebolelo.

Anestezii mi dal. Pevně doufám, že ji dal také svému sloupku osvětlení před ordinací, do kterého jsem mu s Pathfinderem zlomyslně nacouvala. A stromu v zahradě, do kterého jsem nacouvala poté, co jsem si uvědomila, že jsem nacouvala do sloupku, a snažila se zaparkovat vedle. To celé před zraky Kleinovy sekretářky, která mi dovolila zaparkovat před dveřmi ordinace, protože na prázdné parkoviště se nedalo vjet. V jeho vjezdu, v tom nejužším místě, stálo totiž zaparkované obrovské auto dalšího klienta, který sice nechal vedle místo na protažení se, dobré ale tak akorát pro nějaký kelímek od jogurtu, ne pro špinavý gázík Pathfinder. Neptejte se mě, proč někoho napadlo zaparkovat právě takhle. Když jsem pochopila, že se na parkoviště prostě neprotáhnu, bylo třeba zaparkovat před dveřmi ordinace, a to couváním. Což o to couvat, to já umím, ale nesmí mi nic stát v cestě.

Což mi mimochodem připomíná, že mi několik Chilanů řeklo, že se jim zdá, že lidé od zemětřesení řídí ještě hůř, než před ním. Člověk parkující v úzkém vjezdu na prázdné parkoviště je jen věrnou kopií lidí, kteří se od zemětřesení už parkovat nikde nesnaží, ale auto prostě zanechají, kde se jim zlíbí. V supermarketech to vypadá, jako kdyby bylo nutné rychle doběhnout pro jídlo před okamžitou smrtí hlady: auta stojí napříč přes dvě místa ve spěchu zaparkovaná tak, jak je na životě ohrožený majitel zanechal. A co můžou dělat ještě tak hrozného, když už před zemětřesením nějaké to otáčení v křižovatce, nějaké to couvání v jednosměrce či předjíždění zprava nebylo žádnou výjimkou? Můžou to dělat rychle! A také to tak dělají. Konečně jsem také pochopila, jak se to má s jízdními pruhy na dálnici v Santiagu. Ti nejpomalejší (a často nejhorší) řidiči jedou prostředním pruhem, protože ten má poměrně velkou šanci nikde náhle a bez varování neskončit, což je často případ pruhu levého a pravého. Pruhem vlevo, který má být podle našich hloupých evropských standardů pruh nejrychlejší, jezdí ti, kteří chtějí předjet pomalé řidiče uprostřed. A ti, kteří to chtějí pálit vší rychlostí kupředu tedy jezdí kde? No samozřejmě, vpravo!

A to je pro dnešek všechno. Fotky z Leonery jsou tady. Mějte se fajn a užívejte si sluníčka, co tam k vám prchá jako o závod.

O špatném vkusu a krvelačnosti

Po napsání článku o kumulantech a vyhazovačích jsem dostala báječný nápad. Vedla k němu asi tato mentální operace:

1. velmi rádi doma děláme večírky
2. mám ráda večírky "na téma", například na téma známé osobnosti, "změň holiče" atd. Lidé se při nich převlečou či nějak jinak zhyzdí
3. Hvězdopravec večírky na téma nesnáší a sabotuje je vymlouvaje se na nedostatek materiálu na převlečení
4. Hvězdopravec má rád svůj modrý svetr a košili, co vypadá jako od pyžama, a další kupu věcí, které má ve svém šatníku
5. Pokud tedy bude téma večírku blízké podivným převlekům a oblekům v Hvězdopravcově skříni, nebude mít žádnou výmluvu.

Uspořádáme tedy Večírek špatného vkusu!!!

V pátek večer jsem se tedy pustila do přípravy jídla a pití na party a za pět minut osm jsem začala buzerovat Hvězdopravce, ať si ve své skříni vybere něco pěkného na sebe. Hvězdopravec seděl na gauči v jedné ze tří košil, které nosí pořád dokola, a absolutně odmítal vzít si na sebe jakoukoli jinou z těch, které leží v jeho šatníku a které nesmím vyhodit. Natož slavný Svetr. Nakonec se slabošsky nechal přemluvit alespoň na havajskou košili s ananasy, palmami a podobným nevkusným harampádím. Na stejnou košili, kterou nosí Determinátor.

Postupně doráželi hosté a v našem obýváku to začalo vypadat jako na návštěvě východoněmecké delegace v Rusku. Jednak proto, že se to tam hemžilo obleky kombinovanými s šusťákovými kalhotami a ponožkami v sandálech, a také proto, že se Petr začal domáhat, aby s ním někdo soutěžil v pití štamprdlí. Lucka, která z blogu očekávala, že se Hvězdopravec zjeví ve Svetru, se mého drahého oananasovaného muže zeptala, proč Svetr nemá. Hvězdopravec se na mě zuřivě podíval a Lucka řekla, že vlastně na blogu Svetr nevypadal až tak strašně. Čímž bylo jasné, že jsem se nejen zakázaně přiblížila k Hvězdopravcově šatníku, ale navíc jsem se Svetru dotkla, popsala ho a zveřejnila. "No počkej!", řekl Hvězdopravec.

Tak čekám. Svetr stále leží na polici a kumulant si ho na sebe nevzal ani na nedělní výlet do hor.

Protože v neděli jsme jeli do hor. V plánu bylo vylézt na Leoneru, horu skoro 5000 metrů vysokou. Na večírku se k nám odvážně přidali Dimitri, Lucka, Christophe, Martina, Petr, Carla a Ute a všichni se evidentně moc těšili, jak se pěkně projdeme. Petr si poplácal bříško a, coby jasný kumulant, se začal těšit, jak se opět vejde do svých gymnaziálních manžestráků. Mexičanka Carla řekla, že je báječné, že do hor půjdeme, protože ona nikdy na žádném výletě nebyla.

V sobotu Hvězdopravec stanovil odjezd ze Santiaga na sedmou ranní a v mailu všem připomněl, že si mají vzít teplé oblečení, sluneční brýle, dobré boty atd. Carla hbitě odpověděla dotazem: "co myslíš tím teplé oblečení? Džíny nebo kalhoty?" a já si vzpomněla, jak jsem jednou vzala v Alpách na výlet kamarádku Kamilu a ona před cedulí udávající vrcholek vzdálený 2,7km (a 3 hodiny cesty) zajásala, že tři kilometry snad ujde, a na konci už jen sípala, že to byly nejdelší tři kilometry v jejím životě. Představa, jak Carla jako první výlet v životě zdolává v džínách a teniskách pětitisícovku, mě přiměla Hvězdopravci doporučit, aby Carle řekl, že budeme rádi, když s námi půjde, ale že výlet bude děsivě příšerně strašidelný a dlouhý, počasí studené, vítr prudký a že i zkušení turisté toho budou mít plné kecky, nebo vlastně pohorky.

Nepoučitelně jsem netušila, že budu mít úplnou pravdu. Ale postupně.

Carla vyložila Ute, jak se věci mají, a Christophe odpadl v sobotu večer, protože se ukázalo, že průvodce zájezdu pečující v San Pedru o Christophovy rodiče, kteří jsou v Chile na dovolené, zmizel neznámo kam a neznámo na jak dlouho a že rodiče by se rádi vrátili do Santiaga, ale neví jak. Což vyžadovalo od Christopha krizovou intervenci a měl po pětitisícovce.

V neděli ráno jsme se tedy měli sejít jen Dimitri, Lucka, Petr, Martina a my. To jsme ale netušili, že se Petr, zklamaný tím, že prohrál soutěž v pití štamprdlí, kterou sám vymyslel a vyhlásil, zapojí do soutěže "Jak propást výlet tím nejhloupějším možným způsobem". On i Martina vstali v pět, aby setkání nezmeškali, a včas se vydali na autobusovou zastávku. Jenže autobus nejel. Když konečně přijel, bylo už docela pozdě. V autobuse se ukázalo, že ani Petr, ani Martina, neví, kde vlastně setkání je. Od čeho jsou ale mobily, že? Jenže se ukázalo, že Martina nechala svůj mobil doma. Petr naštěstí mobil měl. Jenže v něm neměl číslo na nikoho z nás. Protože mobil nepoužívá. A protože Petr mobil nepoužívá, všichni z nás měli jenom číslo na Martinu.

A tak jsme nakonec na výlet odjeli jen Brazilec Dimitri, Češka Lucka, Hvězdopravec a já. Vypadalo to, že všechno už půjde pěkně podle plánu, protože nástup na Leoneru je stejný jako na Pintor, kam jsme v Hvězdopravcem vylezli před dvěma týdny. Jenže jsme v Chile a tady nikdy není nic jen tak. Cesta, kudy se dalo před dvěma týdny vyjet k východišti trasy, byla v nedělním ránu zatarasená a byl na ni zákaz vstupu. Hvězdopravec se ale rozhodně nechtěl vzdát a kousek od závory spatřil cestu náhradní, pravda, evidentně méně ježděnou...Hvězdopravce už znáte, takže víte, co se stalo. No ano, cesta se nedala projet, protože vedle přímo kolmo vzhůru po sjezdovce, takže Hvězdopravec začal zase couvat dolů do zatáčky, odkud jsme na sjezdovku vyjeli, jenže se auto nedalo moc v tom svahu ovládat, a už jsme vězeli naklonění a zaboření na okraji cesty. Naklonění jsme byli tak, že se nám ani nechtělo auto tahat ven svépomocí, a jednomyslně jsme odhlasovali rychlý úprk pro pomoc do vesnice asi kilometr pod námi.

Jako hrdina jsem uklidňovala všechny zúčastněné modlíc se, aby nám nějaký následný otřes neskutálel auto ze stráně. Až do chvíle, než jsme (sice již) z auta potencionálních záchranářů, spatřili na okraji silnice smečku divokých psů, která se vrhla na malého toulavého pejska s jasným úmyslem ho zabít. "Matce bylo hej, ta omdlela", vzpomněla jsem si na Karla Poláčka, a litovala jsem, že neumím udělat totéž. Naštěstí naši záchranáři neměli z divokých psů strach a jeden z nich vyskočil a smečku řevem a kameny rozehnal, čímž pejskovi zachránil život. A následně nám vytažením Pathfindera z bryndy. Empiricky jsme ověřili, že v manuálu mají pravdu, když tvrdí, že se Pathfinder nepřevrátí, pokud se nakloní maximálně jen 45 stupňů, a Hvězdopravec nám slíbil, že už pojede jenom po cestách, které nám doporučili naši záchranáři.

Přes Valle Nevado jsme tedy dorazili na Portezuelo Franciscano, odkud se dá na Leoneru jít. Bylo poledne a foukal strašně silný ledový vítr. Lidé, kteří jsme na cestě potkali, měli všichni kukly, čepice, rukavice a tlusté bundy. Hvězdopravec, lituje, že nemá ani rukavice, ani čepici, si navlékl pod šortky tlusté punčocháče na lyže, dokazuje tak, že Večírek špatného vkusu ještě neskončil. A pomalu přestával cítit vinu za to, že jsme Carlu odradili od toho, aby šla s námi. Měli jsme hrozný hlad, ale kvůli zimě nebylo možné se najíst dříve než v útulku pod Pintorem. Ve větru jsme se pak zastavili na odbočce na Leoneru a trojhlasně jsme přehlasovali jediného kverulanta, že na Leoneru se nejde, že jdeme jenom na Pintor. Hádejte, kdo byl oním kverulantem.

Kverulant Hvězdopravec, kterému už otrnulo a zážitek "zapadlý Pathfinder-krvelačná smečka psů" pro něj byl dávnou minulostí, nakonec alespoň prosadil alternativní sestup jiným údolím. U ústí údolí jsme potkali zakuklenou skupinku alpinistů, kteří tam byli na cvičení "orientace v terénu". Věnovali nám kopii mapy a pár dobrých rad a už jsme si to kutáleli suťovou stěnou dolů. Naštěstí jsme si to dolů dokutáleli všichni živí, zdraví a více méně po nohou, a dole skutečně bylo něco jako cesta stoupající na horizont. Vydali jsme se po ní a už se těšili, jak nahoře nasedneme do auta, dole v Santiagu si koupíme obrovský kus svíčkové a uděláme si ho pěkně krvavý k večeři. Když tu jsme vystoupali do průsmyku a pod našimi nohami bylo další údolí, řeka a na druhém prudce se zvedajícím kopci vysoko nad námi černá tečka Pathfindera. Začala jsem chápat, co tak strašného mohl onen malý toulavý pejsek divoké smečce udělat, a bylo mi jasné, že naše svíčková možná ještě někde běhá živá po pampě. Ale nezbývalo než jít.

Že jsme došli, to vám je jasné. Svíčková také byla a k ní pivo a víno, a to bez ohledu na to, že mě v pondělí ráno čekalo setkání s doktorem Kleinem. Doktor Klein je zubař, ke kterému chodí celá Hvězdárna. Křestním jménem se jmenuje Andreas a je vysoký s modrýma očima. Typický Chilan.

Doktor Klein se mi podíval na zoubek a pravil, že mám báječné zdravé zuby, které jen potřebují trochu vyčistit. A chopil se nějaké brusky nebo čeho a pustil se do řezničiny. Inu, krvelačnost evidentně s týdnem neodezněla. Freud říkal, že v onom análním stádiu, kdy se tvoří vztah k penězům, jak jsem vám už psala, také lidé vytvářejí sadistické nebo masochistické tendence. Klein mě s ledovým klidem mučil čištěním tři čtvrtě hodiny spokojeně mi sděluje, že moje dásně opravdu, ale opravdu hodně krvácí, a přesvědčil mě tak, že zubař je skutečně jenom sublimace sadisty. A když jsem odcházela a obdržela jsem účet, viděla jsem, že Freud měl naprostou, nezpochybnitelnou pravdu.

Freudem se budu ohánět ještě párkrát. Kromě porozumění krvelačným zubařů a kumulantům svetrů budu jeho teorie od dubna používat také ve škole. Dneska jsem se totiž zapsala na univerzitu, tentokrát ale na postgraduál Psychoanalytická klinická psychologie dospělých. Dva roky budu vysedávat po koncech týdne a po víkendech ve školních škamnách, v týdnu mučit pacienty na klinice, a snad ze mě bude i v Chile certifikovaný psycholog. Tedy, pokud pražská Filosofická fakulta prolomí svoje zarputilé mlčení, kterým odpovídá na moje maily, jak můžu obdržet razítko, že můj český diplom je pravý. Zdá se, že když se spojí chilská administrativa se s přizpůsobivostí filosofické fakulty, bude opět vřít krev v žilách.

P.S Lucčiny nádherné fotky z výletu jsou k vidění zde.

O zemětřesení, tentokrát bez legrace

Humor, řekl by vám psycholog, je jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s úzkostí. A též, že když už se dokážete alespoň trochu zasmát, ne hystericky zoufale zasmát, ale udělat si legraci z nějaké pitomosti, která se vám ve vší bryndě stala, jste na dobré cestě se s tím, co se stalo, vyrovnat. Proto koneckonců vzniklo tolik vtipů po povodních, nebo proto můžete i vozíčkáře slyšet, jak se smějí vtipům o postižených.

Humor je také můj oblíbený způsob, jak nepropadat panice a zoufalství, nebo spíš jen zoufalstvíčku, řekněme a zaklepme vlastní štěstí na něco, co nehoří. Také od toho mám svůj blog. Když teď ale přemýšlím na tím, co jsem vám o zemětřesení napsala, říkám si, že se možná směju moc. A že vy, kdo nejste v Chile, si možná myslíte, že už je tu vlastně všechno OK. Tak proto jsem se rozhodla napsat tenhle článek. Protože není.

Santiago přežilo zeměstřesení poměrně dobře. Znám tu jenom jednoho člověka, který přišel o byt. Dům jim sice nespadl na hlavu, ale je v takovém stavu, že by to mohl každou chvíli udělat. Obyvatelé a často majitelé bytů dostali dvě hodiny, aby si došli pro nejnutnější a nejcennější věci, a pak byla budova uzavřena přístupu. Další známý nechodí do práce, protože jim spadla kancelář. A na letišti vás při příletu uvítají tím, že nejdříve vynesou všechna zavazadla na letištní plochu a následně teprve nechají vystoupit celé letadlo. Najdete svoje zavazadlo a na slunci čekáte hodinové fronty na imigrační kontrolu.

Situace na jihu Chile je ale stále katastrofická. Lidé přišli o příbuzné, o domy, o práci. Talca i Concepción jsou mrtvá města: nikdo nikam nechodí, protože není kam. Celé pobřeží je stále zdevastované. Kolegové psychologové, kteří jeli na jih pomáhat, mi řekli, že lidé dosud nemají zajištěno mnoho ze základních potřeb, takže potřebují spíš pomocné ruce. Na telefonické lince, kde pracuju, poslouchám příběhy lidí a do smíchu mi není. Volají lidé, co se bojí vrátit se zpět domů. Lidé, kteří se bojí jít ven, pustit děti do školy. Lidé, kteří se nemají kam vrátit, protože jejich dům spadl nebo ho odnesla voda. Lidé, kteří si zachránili život, protože je napadlo přes tsunami vylézt na kopec.

A přitom lidé, kteří můžou volat, zdaleka nejsou ti nejpostiženější. Protože jsou u telefonu, mají čas a došla k nim zpráva o lince. A mají sílu mluvit.

Nikdo vlastně neví, kolik bylo obětí. Když číslo vystoupalo přes 800, bylo "zrevidováno" a ukázalo se, že prý obětí zase nebylo tolik. Dneska je jich tedy prý okolo 500, ale kdo ví, jaké je skutečné číslo. Mluví se o tom, že vláda hned po zemětřesení řekla, že není risk tsunami, a lidé, kteří to v kopcích slyšeli, někdy sešli dolů, kde je to spláchlo. Mluví se o tom, jaká je vlastně situace v regionech, kde byl vyhlášen výjimečný stav a kde má situaci v rukou armáda. Která chrání, ale která také ubila jednoho člověka, který byl po setmění na ulici.

Takže proto tenhle článek, protože si říkám, že české noviny už o Chile dávno nemluví a já o něm pořád žertuju. A možná tak vysílám falešnou informaci, že tu nepotřebují pomoc. Dala jsem vám sem pár videí. Věřte, že i když se zemětřesení odehrálo už skoro před třemi týdny, na jihu to vypadá pořád dost podobně. Video ukazuje obrázky ze zemětřesení, ale mnohé z nich jsou překvapivě ze Santiaga, kde situace není a nebyla zdaleka nejhorší. Vidíte spadlé parkoviště, most, kostel, domy. Ale podívejte se na i fotky v titulu téhle stránky: tohle je jih.

Na videu uvidíte mimo jiné fotku muže, který drží zablácenou chilskou vlajku. Fotka se tu stala symbolem zemětřesení a symbolem neuvěřitelné mobilizace Chilanů, o které jsem vám už psala. Ve videu také uvidíte Victora "Zafrandu", kluka z vesničky Iloca, kterou spláchla tsunami. Victor je dalším symbolem tohoto zeměstřesení. Video, které s ním natočila TV3, máte hned za videem s fotkami. Victor v něm ukazuje novinářům svojí školu a říká, že do vesnice dosud nedorazila žádná pomoc, že nemají nic, ani "zafrandas", čímž chce říct "savanas", povlečení či přikrývky. V tom, co zbylo ze školy, pak ukazuje novinářům, kde byla sborovna, třídy, záchody a školní jídelna, kde "vařili akorát fazole a lepivý nudle a nedávali do toho sůl, takže to bylo bez chuti". Tragédie viděná takhle naivníma dětskýma očima Chilany dostala a Victora nakonec navšívil i uslintaný Piñera. Přivezl mu fotbalový míč, jak jinak. Ale to už je jiná historie...

Chilské nástrahy

Jeden z posledních příspěvků o zeměstřesení jsem zakončila slovy, že se vše pomalu začíná vracet do normálu.

Pomalu.

Země se s námi pořád občas (denně) třese. Zemětřesení je konverzační téma, které suverénně válcuje popularitu tématu počasí, a můj slovník se rozšířil o slova jako "derrumbres" (trosky), "triangulo de seguridad" (bezpečný trojúhelník, čili místo, kam máte zalézt) nebo "grietas" (trhliny). Občas země jen tak zaševelí, abychom si nemysleli, že nepracuje a nevrací se do původní polohy, ale minulý čtvrtek jsme opět nadskočili v síle sedm stupňů Richterovy stupnice. Ve Valparaísu zrovna nastupoval do čela země prezident Piñera. Slíbil, že bude respektovat, co prezident respektovat má, a ostatní latinskoameričtí prezidenti přitom hleděli na strop, doufajíce, že na ně zhůry nic nespadne. A když Piñera dosliboval, byl parlament evakuován.

Já jsem byla zrovna doma a chystala se na odpolední skupinu s rodinnými příslušníky pacientů s Alzheimerem, když začalo známé chvění doprovázené bzučením třesoucích se okenních skel a klepáním nábytku o stěny. Sílící bzučení. Na chodbě se ozval dusot, jak všichni splašeně utíkali ven. Hvězdopravec právě odjel na Dalekohled, takže mi neměl kdo říkat, že náš dům je pevný. Tak tedy nohy na ramena a udělat tu největší blbost, co může člověk v domě, jako je náš, při zeměstřesení udělat: vyběhnout ven. Před domem už probíhala živá konverzace sousedů o tom, jak je zemětřesení asi silné. Po deseti minutách jsme se nakonec rozhodli, že zemětřesení je u konce a vydali se zpět do bytu. A přesně po pěti minutách jsme zase běželi všichni ven, protože otřesy byly znovu na šestce. Potřetí už se udržím a nepoběžím, řekla jsem si. A vydržela jsem. Ale je pravda, že poslední otřes byl už jen něco přes pět. Martina mezitím nakupovala v apokalypticky liduprázdném supermarketu, zatímco všichni zákazníci za hvízdání pneumatik odjížděli domů a pokladní strachy plakaly. Děti v Markétině škole si zase procvičovaly skákání pod stůl, když se jim ze stropu začaly uvolňovat krycí desky, které tam po zemětřesení někdo chytře namontoval. Kdo mohl, odešel z práce domů, děti dostaly opět "zemětřesné prázdniny" a já jsem strávila odpoledne v asociaci místo prací žvaněním se sekretářkou a kolegou Andrésem. O zemětřesení, samozřejmě.

Však si o něm ještě popovídáme. Následné otřesy prý budou ještě pár měsíců.

Aby se téma zemětřesení moc neotřelo, přiučila jsem se v neděli večer též slovo "apagón". Výpadek. Ale ne obyčejné "se cortó la luz", vypadla elektřina. Každý hispanista ví, že -ón na konci značí, že to není jen tak nějaké puštění trouby a myčky zároveň, žádné hloupé cvaknutí pojistek.

Elektřina vypadla všude od Puerto Montt až po poušť Atacama. Tedy všude tisíc kilometrů od Santiaga na jih a tisíc na sever. V Los Angeles, asi šest set kilometrů od Santiaga, se spálil transformátor, a protože je země spíš dlouhá než široká, vězeli jsme ve tmě. Všichni. Piñera k tomu řekl, že vypadla elektřina. Sousedi, jejichž fyzická kondice se díky neustálému běhání nahoru a dolů po schodech od zeměstřesení evidentně zlepšila, opět všichni už naučeně vzali připravená příruční zavazadla s nejnutnějšími věcmi a vyběhli ven. Já jsem bez zaváhání našla čelovku, připravenou v pohotovostní poloze, a šla se podívat do lednice, co bych si mohla dát k večeři. Kdybych kvůli katastrofám neměla jíst, už dávno bych měla velikost 34.

Jako zázrakem se v Bellavistě opět rozsvítilo asi po deseti minutách a já jsem tak mohla zírat na setmělé Chile v televizi, snažíc se dát vědět kamarádům, co se děje. Zhasnuté Chile mě tak přikovalo k počítači, že se mi ve chvíli, kdy bylo 90% území bez elektřiny, podařilo v elektrické troubě spálit večeři. Inu, jsem mizerná kuchařka! Carmen zatím zjišťovala, že být po setmění v setmělém supermarketu je mnohem menší zábava než být v supermarketu během zemětřesení, záchranáři evakuovali metro a Španělka Amelie neviděla konec Alenky v říši divů.

Elektřina už jde skoro všude, čelovky je ale dobré neuklízet, protože síť funguje provizorně a bude tak fungovat nejméně ještě půl roku. Velmi provizorně, zjistila jsem, když mi dnes vyhodila pojistky i pouhá trouba na chleba.

Nikdy dva bez tří, říká se ve francouzštině. Protože se zdá, že zdejší příroda už dalšími způsoby, jak narušit normální fungování, nedisponuje, je zde změna času. V Chile to nikdy není jen tak. Letos bylo opět na poslední chvíli rozhodnuto, že změna nakonec nebude uprostřed března, ale až začátkem dubna. Když ale trávíte všechen čas konverzací o zemětřesení, nějaká změna času hned tak na přetřes nepřijde. Dokonce ani chilské počítače se o posunu data nedoslechly, a v neděli ráno oznámily, že je o hodinu méně, a část země (podstatná, jak nám sdělily v pondělí noviny) si tedy začala užívat o hodinu delší neděli. Martina, vloživši do batůžku svačinu pocházející se zásob z při zemětřesení vylidněného supermarketu, se tak mohla divit, proč její německy přesní němečtí přátelé nejdou a nejdou, ačkoli se jasně domluvili, že se v neděli sejdou v metru, v onom metru, které bylo později evakuované kvůli výpadku elektřiny, a půjdou na výlet.

Já jsem ráno vstala a zjistila jsem, že na počítači je čtvrt na deset, zatímco mobil hlásá, že je hanebných čtvrt na jedenáct. Kdo má pravdu? Ještě, že mám na nočním stolku satelitně řízenou meteorologickou stanici, jejíž výhoda spočívá v tom, že čas je též satelitně řízen podle toho, v jakém časovém pásmu se nacházíte. Tedy, výhoda to je, pokud jste v Evropě, nebo někde v civilizovaném světě, nikoli v Chile, jež moudře pojmenovali "konec světa". Toto ráno stanice ukazovala sice čtvrt na deset, ale večer, v pevném přesvědčení, že se nacházíme právě někde v Japonsku. Kdo ví, zda tam právě změnili čas, či ne.

A protože ze mě všechny tyhle události pomalu dělají naprostého stoika, udělala jsem si kávu v elektrickém kávovaru (protože zrovna šla elektřina) a to až po okraj (protože zrovna nebyla žádná replika a nehrozilo, že mi kafe z hrnečku vystříkne ven) a rozhodla se, že se prostě uvidí.

Časem se to tu jistě znormalizuje. Kdy, to se taky uvidí.

Kumulant a vyhazovač

Nemám ráda škatulky. Ale některé škatulky přeci jen sedí. Třeba ty o sově a skřivánkovi. Nebo o kumulantech a vyhazovačích.

Freud by jistě zamumlal cosi o análním stádiu, o zadržování a vypuzování. Tentýž pán tvrdil, že v téhle době se tvoří i vztah k penězům, ale nevím nevím. S penězi jsme Hvězdopravec i já spíše vyhazovači. Co se týče věcí, je ale Hvězdopravec jasný kumulant a ze mě má četná stěhování a hlavně to poslední stěhování s kumulantem Hvězdopravcem udělaly jasného vyhazovače.

"Ta tvoje mánie všechno vyhazovat!", stěžuje si často Hvězdopravec, když hledá po celém bytě nějakou povalující se prázdnou plastovou lahev, aby si mohl vzít vodu s sebou na výlet nebo do práce, a se zuřivým vrčením tahá nakonec jednu z koše s tříděným odpadem. Samozřejmě pečlivě stlačenou.

Že je Hvězdopravec kumulant jsem zjistila už ve Francii, když jsme se k sobě nastěhovali. Jeden den jsem se rozhodla vybalit dosud nevybalené Hvězdopravcovy krabice, které trůnily již dva roky v koutě jeho obýváku. Co mohlo asi být tak strašně důležitého v oněch krabicích, když to nikde dva roky nechybělo?

Sbírka starých telefonních karet. Starý neopren, zaprášené učebnice fyziky, nekonečně fixů, tužek, mincí, razítko ze slonoviny, dárek nepochybně od maminky Marie, dvě staré kalkulačky, zmuchlané fotky a dokonce jeden starý lístek na vlak z roku 2005, na Hvězdopravcovo jméno, vedle kterého bylo uvedeno: normální dospělý.

"Koukej, to je důkaz, že jsi normální dospělý!", řekla jsem: "Já to všechno vezmu a vyhodím, jo?"

Sbírka karet, učebnice, neopren, fixy, tužky, mince, razítko, kalkulačky i fotky jsou s námi v Chile. Vyhodit jsem směla jenom ten lístek. A jednu kalkulačku se mi podařilo věnovat. Hvězdopravci jsem řekla, že jsem ji jen půjčila.

Protože jsme se k sobě nastěhovali vědouce, že se budeme brzy stěhovat do Chile, rozhodli jsme se nekupovat žádný nový nábytek. A s železnou pravidelností začaly pod tíhou našeho oblečení padat police. Hvězdopravcova šatní skříň byla plná už před mým příchodem a nával ještě mého oblečení nesla evidentně těžce.

I nutila jsem Hvězdopravce, abychom společně prošli náš šatník a zbavili se starého oblečení. Nakonec to dopadlo tak, že jsem prostě jeden den vstala a rozdělila jsem oblečení na tři hromady: malou hromádku toho, co jsem kdy Hvězdopravce viděla nosit. Větší hromádku toho, co by se eventuelně nosit dalo. A obrovskou hromadu hadrů. Ze zadního kouta skříně na mě nakonec vypadlo strašlivě zažloutlé tričko s nažehlenou fotografií basketbalistů a příšerný svetr s květinovým vzorem, o kterém by se dalo v sedmdesátých letech pelíškovsky prohlásit: "Takový by byl pěkný na mojí mámě."

"A, to je to tričko, co mi dali hasiči v Americe, když nám shořel celý dům a já jsem měl na sobě jenom trenky", řekl Hvědopravec. V Americe byl, když mu bylo osmnáct a mě začínalo být jasné, že jsem se jako archeolog prohrabala jeho oblečením až k tomuto památnému začátku nového letopočtu, pardon, šatníku.

Nad špinavým květinovým svetrem ale začal opravdický cirkus. "No tohle ne, to nevyhodíš!", vyváděl Hvězdopravec: "Víš jak je to luxusní svetr? Nosil jsem ho celej gympl! Všem se líbil. To je výborná značka!" Nevěřícně jsem zírala na zašlý modrý svetr s oranžovými kytkami a ptala se sama sebe, zda opravdu mluvíme o stejném objektu.

A tak i Svetr je s námi v Chile. Leží v horní polici ve skříni a pije mi krev. Hvězdopravec totiž není jen kumulant, ale také zavilý nepřítel nábytku, což je vražedná kombinace. Zatímco já jsem dekorant, Hvězdopravec má rád prázdné stěny a prostory. A navíc, jak jsem psala, Chilané skříně nemají a nepoužívají, takže naše úložné prostory v bytě končí a začínají dvěma vestavěnými šatníky. A ty, jak jinak, praskají ve švech. V tom mém je mimo mých šatiček také uskladněné plynové topení, náhradní bomba, kufry a Hvězdopravcův paragleid. V Hvězdopravcově jsou dva spacáky a boty na lyže. A nekonečně oblečení a hlavně Svetr.

Včera jel Hvězdopravec na Dalekohled a večer jako obvykle na poslední chvíli balil svůj kufr. Šel tedy strhat svoje právě uschlé prádlo ze šňůry, brblaje, že košile, kterou měl včera na sobě, ještě není čistá. I zavětřila jsem možnost dokázat mu, že stejně nosí pořád to samé oblečení. Připomenula jsem jemně, že prázdné police v šatníku by se hodily. Neštítila jsem se ani vzpomenutí nedávného zemětřesení, které nechalo mnohé lidi bez přístřeší a bez oblečení, a apelovala jsem na Hvězdopravcovu dobrosrdečnost a štědrost. Nabídla jsem se ochotně, že věci vytřídím sama, takže nebude muset ani hnout malíčkem, ani očkem pohledět.

"K mýmu šatníku se vůbec nepřibližuj!," zahrozil Hvězdopravec mocně: "navíc, Philippe, jak vezl věci lidem na jih, tak říkal, že tam žádné oblečení nepotřebujou, že ho bylo všude dost."

"Mimochodem," dodal po chvíli: "Nemám už skoro žádné spodky. Mohla bys mi nějaké koupit."

Protože Hvězdopravec je fyzik, vysvětila jsem mu, že ze zákonu zachování hmoty vyplývá, že protože nikdy žádné spodky nevyhodil, má jich pořád stejně, a že nové nebudou, dokud nevyhodí ty staré, které nenosí, a o nichž se tedy vyjadřuje, jako kdyby nebyly.

Viděla jsem, že Kumulant couvá do defenzívy a rozhodla jsem se to ještě jednou zkusit: aspoň tu košili, co měl na sobě naposledy v červnu 2007, když jsem poznala jeho nejlepší kamarády Michela a Nica, kteří si z té příšerné košile nepřestali utahovat celý večer.

"No, Michel a Nico, to není zrovna módní reference.", řekl Hvězdopravec a dal mi tím jasně najevo, že košile zůstane, kde je.

"Svetr!", zoufale jsem zaprosila.

Jak do vosího hnízda. "No to ať tě ani nenapadne! To je super svetr. Ten já jsem nosil tak rád!" A už upaloval ověřit, že Svetr je tam, kde je. Než jsem stihla něco namítnout, už byl Hvězdopravec zpět. Přes letní teploty se do Svetru nasoukal a pravě: "No podívej, jak je to luxusní materiál." mě nutil, abych se toho dvacet let starého, špinavého svetru dotkla. "Na lyže jsem ho nosil. Ten je tak teplej, že nepotřebuješ bundu." chválil dál a já se opět divila, zda mluvíme o tomtéž.

A že přede mnou stojí můj Hvězdopravec, onen racionální muž, který mě v horách, když občas přecházíme nějaké opravdu nepěkně exponované místo, já se držím zuby nehty a klepu se strachy, nabádá: "Přestaň, uklidni se! Tady to je místo, kde nesmíš spadnout.". Což je přesně to, co mě rozklepe ještě víc, protože já chci mít právo vždy bezpečně spadnout.

Že je to onen chladnokrevný chlapík, který mě během zemětřesení držel v náručí a klidně mi říkal: "Neboj, tenhle dům něco vydrží."

"Prosím Tě, co na tom svetru máš?", řekla jsem už úplně zoufale: "Jsi v něm přišel o poctivost, nebo co?"

"No, to je docela možný.", řekl Hvězdopravec: "Protože já jsem ho na gymplu nosil fakt pořád."

Tak vidíte, on nakonec možná ten Freud bude mít pravdu...

Život po zemětřesení aneb Chile pomáhá čile

Jak jsem vám psala, minulou sobotu v noci se s námi zatřásla země v síle 8.8 stupňů Richterovy stupnice. Tady v Santiagu nakonec řekli, že otřes byl tak něco okolo osmi. Otřes byl v noci, a protože jsme byli mezi jedněmi z prvních šťastlivců, kterým zase zapojili elektriku už v sobotu, ještě před tím, než jsme nasedli do auta, abychom odvezli Golemky na letiště, jsme si na internetu mohli přečíst, že letiště je zavřené a cesta k němu též, protože se nalomil také jeden z mostů k letišti vedoucí. Zůstali jsme tedy doma, sledovali televizi a třásli se s každým následným otřesem tak, že jsme nakonec už nevěděli, zda se třeseme sami, nebo zda je to skutečně zase následný otřes. Jenom během soboty těch následných otřesů bylo něco okolo stovky.

V sobotu jsme se vydali také na setkání s přáteli, protože není lepší způsob, jak se vyrovnat s přírodní katastrofou, než tak, že se ujistíte, že to všichni nakonec přežili, tedy pokud máte to štěstí, že tomu tak je. Jean Philippe během dopoledne dopustil bazén, který se během zemětřesení skoro celý vylil na zahradu, takže jsme mohli relaxovat též ve vodě. S tím vylitým bazénem musím poznamenat, že nemají žádný gumový nafukovací, ale metr a půl hluboký, zděný, v zemi zakopaný. Nám otřesy doma vylily nádržku na vodu na záchodě. To jen tak pro přestavu, jak země nadskakoval a kroutila se a jak byly chilské stavby na podobné zemětřesení připraveny. Když jsme v tom sobotním odpoledni k Jeanu Philippovi jeli, překvapilo nás, jak celé Santiago sice trochu zaraženě mlčí, ale na jeho tváři není skoro ani vráska. Jistě, pár domů spadlo, ale z takového obrovského množství to bylo minimální procento. Pár našich přátel říkalo, že má doma prasklé stěny, ale kupodivu především lidé, kteří bydlí v nových, drahých výškových stavbách. Možná tu a tam někomu spadla příčka, ale nikomu nosná zeď. Historky, které jsme si v sobotním odpoledni vyprávěli, nás nakonec někdy i rozesmívaly. Amelii se převrhla lednička. Asi se pokusila o sebevraždu, řekla Amelia. Chudák, cítila se tak vyprázděná... Karen, která bydlí v patnáctém patře, mi řekla, že se okamžitě stěhuje. A Sridar, kterému se zkřížily při otřesu vchodové dveře, které bych během zemětřesení označila hlavně dveřmi východovými, až únikovými, se nemohl dostat ven a nezbylo mu než v tom dvacátém patře přelézt na balkon sousedů. A měl z toho prý hrůzu svého života.

To jsme ještě netušili, že škodolibě se smějíce Sridarovi, zůstaneme s Hvězdopravcem i Golemky uzavřeni venku z bytu v nedělním poledni. Následující den jsme se totiž šli všichni projít, já jsem koupila u rybáře předražené mušle nachytané ještě před zemětřesením, a když jsme je v tom horku donesl domů, zjistili jsme, že zámek nejde otevřít. Také naše dveře se totiž hnuly a zavírat šly od zemětřesení špatně. A v tuhle chvíli byly sice bezchybně zavřené, ale zase nešly otevřít. S Hvězdopravcem jsme se vydali shánět zámečníka, ale sehnat zámečníka v neděli v poledne den po zemětřesení byl naprosto nemožný úkol. Vrátní nad tím pokyvovali hlavami a přidávali k naší historce ty svoje o tom, co se doma rozbilo jim. Mušle ve vedru v sáčku nespokojeně klapaly a Golemci měli opět o dobrodružství postaráno. Když jsme zjistili, že neseženeme ani zámečníka, ani vrtačku, napadlo vrátného, že by Hvězdopravec mohl přelézt do našeho bytu (bez balkonu) z bytu sousedů (též bez balkonu). To jsem okamžitě zamítla, protože bydlíme ve druhém patře, ale z nápadu zůstalo řešení: když tě vyhodí dveřmi, zkus to zpět oknem. Hvězdopravec si půjčil žebřík, opřel ho o dům a vlezl nám do naštěstí otevřeného okna v obýváku. A dveře zevnitř kupodivu povolily. Sláva!

Všechny tyhle historky vypadaly docela vesele, protože šťastně končily. Pomáhalo nám to setřást stres, což bylo určitě během víkendu důležité. Postupně začaly také chodit zprávy o situaci blíže epicentru. A jedno musím Chilanům přiznat: je neuvěřitelné, jak se dokáží zorganizovat. Možná je prostě tahle země na konci světa zvyklá, že se o sebe musí postarat sama, nebo hlavně sama. Už v pondělí, když se obyvatelé Santiaga jakž takž oklepali, nebo se vlastně naopak přestali oklepávat a setřásat, začala se organizovat potravinová pomoc jihu. Zaměstnanci Hvězdárny vypravili sami čtyři auta naplaněná jídlem, oblečením a hygienickými potřebami do vesnic, kam nikdo jiný nemířil. Protože víte, kolik je zapadlých vesnic na jihu Chile? V pondělí se věci nakoupily a v úterý se jelo. Na různých místech v Santiagu začal také sběr, bylo vytvořeno konto v bance, kde se během týdne v rámci akce Chile pomáhá Chile nastřádalo 15 miliard pesos, a spousta lidí jako dobrovolníci pomáhalo s úklidem. Neslyšela jsem, že by si tu někdo stěžoval, že nepřišla mezinárodní pomoc. Jedině jsem slyšela kritiku, že když bylo zemětřesení na Haiti, Chile poslalo svoje jednotky do 24hodin, zatímco v případě, že zemětřesení bylo zde, rozhodnutí přišlo až v neděli. Na nějakou velkou mezinárodní pomoc tu prostě nikdo nečeká a Chilané dělají, co můžou, aby pomohli sami. Opravdu jsem zírala. Pamatuju si na povodně na Moravě i v Čechách a nepamatuju si, že by se všechno odehrálo takhle rychle.

I když nevím, co si o té rychlosti myslí obyvatelé jihu. Je fakt, že mě možná přijde neuvěřitelné, jak rychle se tolik lidí zapojilo do pomáhání, ale jih se určitě přinejmenším celý víkend zmítal v totálním chaosu. Začalo rabování, krádeže a se situací si nevěděla rady během víkendu vlastně ani armáda. I v hlavním městě zavládla panika. Spousta obyvatel Santiaga v hysterii, že všechno z obchodů zmizí, vytvořila strašlivé fronty u benzínových pump a v supermarketech. V celém městě nefungoval snad jediný bankomat, lidé všechno vybrali.

A stále nefungovalo letiště. Golemci seděli doma nebo se potloukali Santiagem a já jsem denně volala LAN, abych se je pokusila umístit do nějakého letu. V úterý konečně na letišti postavili obří stan, který začal sloužit jako příletová i odletová hala, a na internetu jsem si přečetla, že v úterý v noci odletí první let do Madridu. Linka, na které se dala změnit letenka, byla ale tak přetížená, že se na ní vůbec nedalo dovolat. Zdálo se, že poté, co natankovali, nakoupili zásoby a vybrali peníze, všichni zpanikaření Chilané volali, zda budou moct koncem března odletět na dovolenou. To říkám hlavně proto, že mě nakonec jako chytré řešení napadlo zmáčnkout 6 a nechat se přepojit na anglicky, nikoli španělsky, mluvícího operátora, a kupodivu hned hovor nevypadl pro velký počet volajících, nýbrž jsem asi po hodině čekání konečně byla přepojena na operátora. Sedícího bohužel kdesi velmi daleko od Chile, Santiaga a jeho problémů se zemětřesením. O tom, že lety byly zrušené nevěděl na anglické lince nikdo nic, ani o náhradních letech. Takže jsme byli tam, kde jsme začali. V Santiagu.

Nakonec jsem zkoušela volat v noci a kolem šesté ranní jsem nebyla vyhozená, ale přepojená na čekání. Milá slečna nakonec Golemky bez problémů dala do středečního "nouzového", tj. jediného, letu do Evropy. Později jsem se dozvěděla, že třetina nouzového letadla byla prázdná. Inu, možná měli také zřídit nouzovou linku.

Ve středu večer jsme se tedy vydali na letiště. Napravo od popraskané hlavní budovy stál stan se směrovkami: národní lety doprava a mezinárodní doleva. Na pražícím slunci postávaly dlouhé fronty lidí. Šli jsme tedy k mezinárodním letům a stoupli si někam, kam se nám zdálo, že ukazuje šipka u našeho čísla letu. Všude kolem postávali lidé, kteří letěli každý někam jinam, takže se nakonec Hvězdopravec došel zeptat nějakého fluorescentní vestičkou odekorovaného zaměstnance, kam máme jít. Zaměstnanec nás odvedl hbitě ke stanu s nápisem národní lety, kde stálo několik oddělených front a kde několik dalších mužíků ve vestičkách nosilo sem a tam reklamy na LAN Chile. Kupodivu jsme ale byli ve správné frontě. Kupodivu všichni zaměstnanci věděli, která je ta správná fronta pro váš let a kupodivu nenechali nikoho předbíhat. Tímto mi Chilané dokázali, že organizace ve skutečnosti jsou schopní a že v časech bez katastrof na to prostě jenom kašlou.

Asi po dvou hodinách jsme se dostali k přepážce na check in, kde se ukázalo, že v počítači naši rezervaci nemají. Slečna odbavovací začala hledat supervizora, který ale zřejmě také někam odkráčel s reklamou na LAN Chile, a tak se rozhodla, že nám prostě bude věřit, že rezervaci máme. Až když šmudla za ní odvážel na vozíku dva kufry Golemků s etiketou napsanou propiskou, napadlo mě se zeptat, jestli slečna ví, že Golemci neletí jenom do Madridu, ale až do Prahy. A jak by to asi měla vědět, když rezervaci nenašla?, řekla slečna a zavolala na šmudlu, ať vozík přiveze zpět. Na kufry napsala propiskou novou etiketu, kde stálo, že zavazadla jedou až do Prahy tím a tím letem, který byl úplně jiný, než let, ve kterém měli Golemci rezervaci. Doporučila jsem jim, ať se se zavazadly pořádně rozloučí, protože už je nejspíš nikdy neuvidí.

Uviděli, když přistáli v Praze. Jak je možné, že Iberia v Madridu téměř s železnou pravidelností vaše profesionálně zaregistrovaná zavazadla ztratí, ale zavazadla, na kterých je propiskou napsáno PRG a jakési fantaskní číslo letu, že dojdou? Aha! Taky na to asi v nekatastrofických dobách pěkně kašlou!

Golemci odjeli a náš život se pomalu normalizuje. Do Santiaga se vrátila většina kamarádů, kteří byli během zemětřesného víkendu pryč. I když se země pravidelně několikrát denně třese v síle 5 či 6, začíná všechno zase fungovat a pomoc snad doráží tam, kde je potřeba. Kromě materiální pomoci jsem se stihla poohlédnout, kde by mě mohli také potřebovat jinak, a od příštího týdne začnu pracovat také jako psycholog dobrovolník na lince pro postižené zemětřesením. A o víkendu jsme konečně vylezli na dlouho plánovaný Pintor (4180m), kopeček nad Santiagem, odkud je nádherný výhled na Plomo, Marmolejo, San José a další velikány. A ve čtvrtek jede Hvězdopravec na Dalekohled. Zkrátka, rutina se vrací...