Leonera, pomsta doktoru Kleinovi a o tom, jak se jezdí po zemětřesení

Za okny nám začíná padat listí a moje muškáty navíc hnědnou a schnou vlivem zlotřilých bílých chomáčků, které si na nich nezřízeně pochutnávají. V Sodimacu jsem se před dvěma týdny domáhala nějakého jedu, který by chomáčky zabil, protože nepomáhalo odstřihávání poškozených částí. Přede mnou stála Číňanka a v ruce držela stonek plný bílých chomáčků, takže stačilo jen říct, že chci totéž. Totéž by si měli koupit v polovině Santiaga, které je chomáčků plné, a také v zahradě na Dalekohledu. Doma jsem se vyzbrojila rukavicemi a kryjíc se oknem jsem všechny ty zpropadené parazity postříkala. Mně bylo špatně týden, okno jsem se snažila pokud možno neotevírat, paraziti si ale evidentně z postřiku nic nedělají. Nebo mi jich další a další generace padají od sousedky Šmudly, která bydlí nad námi. Kromě toho, že má muškáty plné chomáčků, sype z okna prach, který právě utřela, a ráda také lije z kuchyňského okna zbytky a ty špiní moje již tak dost špinavé vyklápěcí kuchyňské okno, které se dá umýt jedině zvenku. Což je v druhém patře problém. Teď ale stejně kuchyňské okno nemůžu otevírat, protože hned na vedlejším okně, v lodžii, kde se okno otevírat nedá, protože je zkřížené, si udělaly vosy hnízdo a do kuchyně nám tedy pravidelně létají. Hvězdopravec chce koupit v Sodimacu bombu proti hmyzu a schován za okno vosy postříkat, ale vzhledem k tomu, jak jsem dopadla s bílými chomáčky, mu podobné řešení zakazuju a čekám na zimu, kdy doufám, že vosy hnízdo opustí. A chomáčky zmrznou.

A my budeme moct konečně otevřít alespoň nějaké okno, kterým do studeného bytu vnikne studený vzduch plný smogu. Ach jo, ona vytoužená zima s sebou zase přinese vypínající se topení, každotýdenní čekání na šmudlu s novou plynovou bombou, a po vší té námaze šestnácti stupňové vedro v obýváku. Přijde mi, že léto vlastně v Santiagu není a i když teploměr hlásá už tři měsíce 33, říkám si neustále, že všechno má bohužel svůj konec. Jsem zkrátka zimou úplně traumatizovaná.

Než ta strašlivá zima nastane, snažíme se užít si trochu hor. Minulý týden jsme nedošli na Leoneru, takže plán na víkend zněl jasně: dojít na Leoneru. Její vrcholek ve výšce 4954m vypadá z Pintoru co by kamenem dohodil a na Pintor jsme vylezli v minulém měsíci dvakrát. Takže jsem se ani nepodívala do Andeshandbooku, abych viděla, jak daleko to skutečně je, a odvážně jsem se Leonery dožadovala jako tréninku na Palomu, která nás čeká příští víkend. A protože mě mrzelo, že není Leonera pětitisícovka, vzali jsme s sebou našeho kamaráda Johna. John je Američan z Texasu a jeho žena Margaret, sto osmdesáti centimetrová atletka, je astronomka. John je zdravotní bratr, má skvělý smysl pro humor a Margaret si klidně může i v jeho přítomnosti vzít vysoké podpatky. John totiž měří přes dva metry. Z jeho ramen možná na pět tisíc dosáhnu, řekla jsem si.

Nikam jsme nezapadli a v devět ráno vyrazili na pochod. Bylo to hrozitánsky dlouhé a už nikdy se nespolehnu na to, jak něco vypadá. Ve tři odpoledne jsme po téměř nepřetržité chůzi stáli 400m pod vrcholem Leonery, všichni tři rozbolavělí z výšky, a bylo jasné, že pokud budeme chtít na vrcholek dorazit, budeme muset ujít těch posledních 400m za hodinu, jinak půjdeme zpět za tmy. 400m za hodinu je legrace v normální nadmořské výšce, ale věřte mi, že mezi 4550 a 4950 to rozhodně legrace není. John i já jsme usoudili, že nejlepší bude vrcholek vzdát a položit se na nějaké závětrné místo na sluníčko, kde si budeme říkat, jak jsme dobří a ještě ke všemu rozumní. 1200m převýšení je přeci jen v téhle výšce už dost úctyhodné. Hvězdopravec se vydal na vrchol sám, běžel jako splašený, aby to stihnul, o padesát metrů dál překvapil jednoho zvracejícího andinistu, o kterém si původně myslel, že je mrtvý, a zase celý spokojený seběhl dolů k nám. Pak jsme sešli dolů k Pathfinderovi, což byl velký boj každého z nás se sebou samým. Kdyby nebyl Pathfinder tak strašně špinavý, na mou duši bych ho políbila, když jsem ho zase spatřila. Jako první akci jsem zahájila průzkum interiéru, zda se tam nenachází nějaký prášek, protože mi třeštila hlava. Narazila jsem na tři ibuprofeny, které jsem nabídla hochům. "Já bych si z dovolením jeden dal", řekl John. Hvězdopravec mi beze slova sebral druhý. Třetí byl pro mě, vyšlo to akorát. Inu, jak jsem si ex post facto přečetla v AndesHandbooku, za jeden den to zvládne jen pár nejsilnějších, normální lidé, stejně jako zvracející andinista, jdou na Leoneru dva dny. Začínám chápat, že poměřovat se pořád s Hvězdopravcem, ze mě asi sebevědomého turistu neudělá.

Když jsme sjížděli všech 40 360-ti stupňových zatáček, kterými se kroutí cesta z Farellones do Santiaga, snažíce se udržet ibuprofeny na jejich místě, začali jsme plánovat, co budeme večeřet. Na žádné královské pečení svíčkové jsme se necítili, tak maximálně na telefonickou pizzu. John řekl, že by bylo fajn jít někam do hospody, ale že mu asi Margaret už doma něco uvařila. Čímž si vzpomněl, že by měl zavolat, že se náš výlet trochu protáhl a že do Santiaga dorazíme okolo půl desáté. Margaret už doma byla jako na trní. Netrpělivě čekala, až se John vrátí, aby mohli jít k sousedům hrát karty jako obvykle v neděli po večeři. "Ano miláčku", odvětil skoro bez stopy zoufalství John: "Jen bych se rád nejdřív osprchoval." Zdolat (skoro) Leoneru a ještě jít pak bez večeře na karetní večer k německým sousedům, to je teprve ta opravdická ukázka odolnosti!

My jsme doma nakonec zbaštili těstoviny carbonara a já jsem je zalila nealkoholickým pivem, protože mi rozbolená hlava nedovolila vzít si z lednice poslední ze zásoby Pilsner Urquell, který nám přivezli v únoru Golemci. Nealkoholické pivo po výletě, to jsem to dopracovala!

Druhý den ráno na mě čekalo zdolání dalšího vrcholu, či spíše úskalí. V mém diáři jasně stálo, že v jedenáct mám být na křesle. Na křesle doktora Kleina. Toho, co si minulý týden pochvaloval, jak mi pěkně krvácejí dásně, a co mi slíbil, že tentokrát mi dá anestezii, aby mě to tak nebolelo.

Anestezii mi dal. Pevně doufám, že ji dal také svému sloupku osvětlení před ordinací, do kterého jsem mu s Pathfinderem zlomyslně nacouvala. A stromu v zahradě, do kterého jsem nacouvala poté, co jsem si uvědomila, že jsem nacouvala do sloupku, a snažila se zaparkovat vedle. To celé před zraky Kleinovy sekretářky, která mi dovolila zaparkovat před dveřmi ordinace, protože na prázdné parkoviště se nedalo vjet. V jeho vjezdu, v tom nejužším místě, stálo totiž zaparkované obrovské auto dalšího klienta, který sice nechal vedle místo na protažení se, dobré ale tak akorát pro nějaký kelímek od jogurtu, ne pro špinavý gázík Pathfinder. Neptejte se mě, proč někoho napadlo zaparkovat právě takhle. Když jsem pochopila, že se na parkoviště prostě neprotáhnu, bylo třeba zaparkovat před dveřmi ordinace, a to couváním. Což o to couvat, to já umím, ale nesmí mi nic stát v cestě.

Což mi mimochodem připomíná, že mi několik Chilanů řeklo, že se jim zdá, že lidé od zemětřesení řídí ještě hůř, než před ním. Člověk parkující v úzkém vjezdu na prázdné parkoviště je jen věrnou kopií lidí, kteří se od zemětřesení už parkovat nikde nesnaží, ale auto prostě zanechají, kde se jim zlíbí. V supermarketech to vypadá, jako kdyby bylo nutné rychle doběhnout pro jídlo před okamžitou smrtí hlady: auta stojí napříč přes dvě místa ve spěchu zaparkovaná tak, jak je na životě ohrožený majitel zanechal. A co můžou dělat ještě tak hrozného, když už před zemětřesením nějaké to otáčení v křižovatce, nějaké to couvání v jednosměrce či předjíždění zprava nebylo žádnou výjimkou? Můžou to dělat rychle! A také to tak dělají. Konečně jsem také pochopila, jak se to má s jízdními pruhy na dálnici v Santiagu. Ti nejpomalejší (a často nejhorší) řidiči jedou prostředním pruhem, protože ten má poměrně velkou šanci nikde náhle a bez varování neskončit, což je často případ pruhu levého a pravého. Pruhem vlevo, který má být podle našich hloupých evropských standardů pruh nejrychlejší, jezdí ti, kteří chtějí předjet pomalé řidiče uprostřed. A ti, kteří to chtějí pálit vší rychlostí kupředu tedy jezdí kde? No samozřejmě, vpravo!

A to je pro dnešek všechno. Fotky z Leonery jsou tady. Mějte se fajn a užívejte si sluníčka, co tam k vám prchá jako o závod.