Kumulant a vyhazovač

Nemám ráda škatulky. Ale některé škatulky přeci jen sedí. Třeba ty o sově a skřivánkovi. Nebo o kumulantech a vyhazovačích.

Freud by jistě zamumlal cosi o análním stádiu, o zadržování a vypuzování. Tentýž pán tvrdil, že v téhle době se tvoří i vztah k penězům, ale nevím nevím. S penězi jsme Hvězdopravec i já spíše vyhazovači. Co se týče věcí, je ale Hvězdopravec jasný kumulant a ze mě má četná stěhování a hlavně to poslední stěhování s kumulantem Hvězdopravcem udělaly jasného vyhazovače.

"Ta tvoje mánie všechno vyhazovat!", stěžuje si často Hvězdopravec, když hledá po celém bytě nějakou povalující se prázdnou plastovou lahev, aby si mohl vzít vodu s sebou na výlet nebo do práce, a se zuřivým vrčením tahá nakonec jednu z koše s tříděným odpadem. Samozřejmě pečlivě stlačenou.

Že je Hvězdopravec kumulant jsem zjistila už ve Francii, když jsme se k sobě nastěhovali. Jeden den jsem se rozhodla vybalit dosud nevybalené Hvězdopravcovy krabice, které trůnily již dva roky v koutě jeho obýváku. Co mohlo asi být tak strašně důležitého v oněch krabicích, když to nikde dva roky nechybělo?

Sbírka starých telefonních karet. Starý neopren, zaprášené učebnice fyziky, nekonečně fixů, tužek, mincí, razítko ze slonoviny, dárek nepochybně od maminky Marie, dvě staré kalkulačky, zmuchlané fotky a dokonce jeden starý lístek na vlak z roku 2005, na Hvězdopravcovo jméno, vedle kterého bylo uvedeno: normální dospělý.

"Koukej, to je důkaz, že jsi normální dospělý!", řekla jsem: "Já to všechno vezmu a vyhodím, jo?"

Sbírka karet, učebnice, neopren, fixy, tužky, mince, razítko, kalkulačky i fotky jsou s námi v Chile. Vyhodit jsem směla jenom ten lístek. A jednu kalkulačku se mi podařilo věnovat. Hvězdopravci jsem řekla, že jsem ji jen půjčila.

Protože jsme se k sobě nastěhovali vědouce, že se budeme brzy stěhovat do Chile, rozhodli jsme se nekupovat žádný nový nábytek. A s železnou pravidelností začaly pod tíhou našeho oblečení padat police. Hvězdopravcova šatní skříň byla plná už před mým příchodem a nával ještě mého oblečení nesla evidentně těžce.

I nutila jsem Hvězdopravce, abychom společně prošli náš šatník a zbavili se starého oblečení. Nakonec to dopadlo tak, že jsem prostě jeden den vstala a rozdělila jsem oblečení na tři hromady: malou hromádku toho, co jsem kdy Hvězdopravce viděla nosit. Větší hromádku toho, co by se eventuelně nosit dalo. A obrovskou hromadu hadrů. Ze zadního kouta skříně na mě nakonec vypadlo strašlivě zažloutlé tričko s nažehlenou fotografií basketbalistů a příšerný svetr s květinovým vzorem, o kterém by se dalo v sedmdesátých letech pelíškovsky prohlásit: "Takový by byl pěkný na mojí mámě."

"A, to je to tričko, co mi dali hasiči v Americe, když nám shořel celý dům a já jsem měl na sobě jenom trenky", řekl Hvědopravec. V Americe byl, když mu bylo osmnáct a mě začínalo být jasné, že jsem se jako archeolog prohrabala jeho oblečením až k tomuto památnému začátku nového letopočtu, pardon, šatníku.

Nad špinavým květinovým svetrem ale začal opravdický cirkus. "No tohle ne, to nevyhodíš!", vyváděl Hvězdopravec: "Víš jak je to luxusní svetr? Nosil jsem ho celej gympl! Všem se líbil. To je výborná značka!" Nevěřícně jsem zírala na zašlý modrý svetr s oranžovými kytkami a ptala se sama sebe, zda opravdu mluvíme o stejném objektu.

A tak i Svetr je s námi v Chile. Leží v horní polici ve skříni a pije mi krev. Hvězdopravec totiž není jen kumulant, ale také zavilý nepřítel nábytku, což je vražedná kombinace. Zatímco já jsem dekorant, Hvězdopravec má rád prázdné stěny a prostory. A navíc, jak jsem psala, Chilané skříně nemají a nepoužívají, takže naše úložné prostory v bytě končí a začínají dvěma vestavěnými šatníky. A ty, jak jinak, praskají ve švech. V tom mém je mimo mých šatiček také uskladněné plynové topení, náhradní bomba, kufry a Hvězdopravcův paragleid. V Hvězdopravcově jsou dva spacáky a boty na lyže. A nekonečně oblečení a hlavně Svetr.

Včera jel Hvězdopravec na Dalekohled a večer jako obvykle na poslední chvíli balil svůj kufr. Šel tedy strhat svoje právě uschlé prádlo ze šňůry, brblaje, že košile, kterou měl včera na sobě, ještě není čistá. I zavětřila jsem možnost dokázat mu, že stejně nosí pořád to samé oblečení. Připomenula jsem jemně, že prázdné police v šatníku by se hodily. Neštítila jsem se ani vzpomenutí nedávného zemětřesení, které nechalo mnohé lidi bez přístřeší a bez oblečení, a apelovala jsem na Hvězdopravcovu dobrosrdečnost a štědrost. Nabídla jsem se ochotně, že věci vytřídím sama, takže nebude muset ani hnout malíčkem, ani očkem pohledět.

"K mýmu šatníku se vůbec nepřibližuj!," zahrozil Hvězdopravec mocně: "navíc, Philippe, jak vezl věci lidem na jih, tak říkal, že tam žádné oblečení nepotřebujou, že ho bylo všude dost."

"Mimochodem," dodal po chvíli: "Nemám už skoro žádné spodky. Mohla bys mi nějaké koupit."

Protože Hvězdopravec je fyzik, vysvětila jsem mu, že ze zákonu zachování hmoty vyplývá, že protože nikdy žádné spodky nevyhodil, má jich pořád stejně, a že nové nebudou, dokud nevyhodí ty staré, které nenosí, a o nichž se tedy vyjadřuje, jako kdyby nebyly.

Viděla jsem, že Kumulant couvá do defenzívy a rozhodla jsem se to ještě jednou zkusit: aspoň tu košili, co měl na sobě naposledy v červnu 2007, když jsem poznala jeho nejlepší kamarády Michela a Nica, kteří si z té příšerné košile nepřestali utahovat celý večer.

"No, Michel a Nico, to není zrovna módní reference.", řekl Hvězdopravec a dal mi tím jasně najevo, že košile zůstane, kde je.

"Svetr!", zoufale jsem zaprosila.

Jak do vosího hnízda. "No to ať tě ani nenapadne! To je super svetr. Ten já jsem nosil tak rád!" A už upaloval ověřit, že Svetr je tam, kde je. Než jsem stihla něco namítnout, už byl Hvězdopravec zpět. Přes letní teploty se do Svetru nasoukal a pravě: "No podívej, jak je to luxusní materiál." mě nutil, abych se toho dvacet let starého, špinavého svetru dotkla. "Na lyže jsem ho nosil. Ten je tak teplej, že nepotřebuješ bundu." chválil dál a já se opět divila, zda mluvíme o tomtéž.

A že přede mnou stojí můj Hvězdopravec, onen racionální muž, který mě v horách, když občas přecházíme nějaké opravdu nepěkně exponované místo, já se držím zuby nehty a klepu se strachy, nabádá: "Přestaň, uklidni se! Tady to je místo, kde nesmíš spadnout.". Což je přesně to, co mě rozklepe ještě víc, protože já chci mít právo vždy bezpečně spadnout.

Že je to onen chladnokrevný chlapík, který mě během zemětřesení držel v náručí a klidně mi říkal: "Neboj, tenhle dům něco vydrží."

"Prosím Tě, co na tom svetru máš?", řekla jsem už úplně zoufale: "Jsi v něm přišel o poctivost, nebo co?"

"No, to je docela možný.", řekl Hvězdopravec: "Protože já jsem ho na gymplu nosil fakt pořád."

Tak vidíte, on nakonec možná ten Freud bude mít pravdu...