O dobrých lidech

Je sobota večer a venku leje, na východě Santiaga dokonce sněží a i tady v centru je jen pět stupňů. Udělala jsem si velkou konvici mátového marockého čaje, nalila ho do termosky, aby mi nevychladl, zapnula jsem všechna dostupná topení a našla DVD Tramvaj do stanice Touha, které mám už pár týdnů půjčené od Myriam, abych si po odpoledni nad Melmanem (odborná) a Bolañem (krásná) trochu odpočinula od čtení. Bellavista pod našimi okny je v sobotním večeru nezvykle tichá, je slyšet jen šumění deště. Včera se bralo, v ulicích bzučely davy lidí jako televize bez signálu puštěná na maximální hlasitost, a když jsem ve dvě v noci vystupovala před domem z taxíku, moje kolegyně Nydia se mě zeptala: "Ty opravdu bydlíš tady?" Na rohu před kdysi vyhořelou a nyní zase otevřenou Planetou Rockola bubnovalo pět perkusionistů jako o život, kolem jich všude proudily davy a já jsem si začala říkat, co že se to děje, že je v té zimní noci lidí jako uprostřed léta. Peníze právě dopadnuvší do kapes, dlaní, či na bankovní konta včera tekly proudem, dneska to ale pleská kapkami deště, tržby budou hubené a sobotní večer ve společnosti dvou rozečtených knih, mátového čaje a půjčeného DVD se zdá jako ideální plán. O to ideálnější, že jsem po týdnu zase sama doma. Minulou sobotu k nám totiž, s třináctihodinovým zpožděním, zavítal tatínek Jean a milenka Marie.

Hvězdopravcův tatínek.

O Hvězdopravcově rodině jsem tu psala několikrát v náznacích a o tatínkovi Jeanovi jednou dost bez náznaků. Od doby, kdy nejsme na dolet ultralehkým letadlem a kdy není možné nám od dveří dole zavolat "jaký je kód vašich dveří?", máme od tatínka Jeana novinek málo. Záření z mobilů pořád škodí zdraví, navíc mu škodí také rozčilování se nad neschopností všech tří šejdířských mobilních operátorů, a tak je tatínek Jean v posledních letech, přesně od doby kdy mobil rozsekal na kousky před vyděšenými zraky prodavaček operátora Orange, bez mobilu. Kvůli šejdířům francouzského Telecomu je také bez pevné linky a internetu. Kvůli potenciálnímu šejdířství Skypu je tatínek Jean také bez Skypu, což Hvězdopravce dostávalo v poslední době do stejných záchvatů vzteku, do jakých se umí dostat jeho tatínek. Po fiasku, kterým byla návštěva Drahématičky Marie, jsem si ale řekla, že se tatínka Jeana musíme pokusit do Chile dostat stůj co stůj. Navzdory možným dojmům jsem milovníkem svérázných povah, což ze mě učinilo jednak psychologa a jednak bloggera. Ke všemu, co tu tedy bude řečeno, bych ráda připojila komentář, že jsem opravdu ráda, že tu tatínka Jeana a milenku Marii máme, protože i jesliže si je tu dovolím karikaturizovat, jsou mému srdci drazí.

Tatínek Jean a milenka Marie přiletěli ultratěžkým obrovským Boeingem v sobotu večer a s sebou přilezli velikánský náklad ultratěžkých gigantických kufrů. Kufr tatínka Jeana, ač plastová skořepina, v jednom místě vůbec nedovíral a na světlo boží se jím dral pár ponožek. Jen zázrakem nepolevilo ani zavírání, ani plastový kloub a zavazadlový pás se nenaplnil speciálními košilemi proti UV záření, kopou potravinových doplňků, spacákem, vařičem, čepicemi, rukavicemi, ponožkami a spol. Jen sýr by v té změti chyběl. "Sýr nevezeme, nikam se nám nevešel", oznámil tatínek Jean hned na úvod, abychom si nedělali falešné naděje.

Milenka Marie, nedbající kritických pohledů tatínka Jeana, si konečně po čtrnácti hodinách v letadle mohla zapálit a už jsme si to drandili k nám domů. Hvězdopravec ještě první večer neprozřetelně utrousil, že má zánět šlachy v lokti (měl by si na to vzít vitamín A!), chilské víno bylo smeteno pod stůl (neměli bychom tolik pít!), večeře byla vždy trochu pozdě (správný člověk vstává a uléhá se sluncem!) a milenka Marie, mnohaletá silná kuřačka, za svůj výkon přežít let bez cigaret a vykouřit pouze deset cigaret v prvních dvou dnech sklidila poklonu, které já říkám hvězdopravecká a která se zřejmě dědí "tak proč nepřestaneš úplně? Měla bys přestat úplně!", na což vztekle odvětila: "Ty, závisláku na vitamínech, ty mi budeš něco vykládat!".

V následujících dnech jsme tedy pili, co jsme chtěli, milenka Marie se vrátila ke krabičce denně, vitamín A, který Hvězdopravcův tatínek okamžitě běžel koupit, leží pořád neotevřený na příborníku a večeřeli jsme jako obvykle v devět. Tatínek Jean do toho občas zavelel něco jako: "Magnézium, přines mi prosím dvě magnézia a taky si jedno vezmi" a navzdory naší tvrdohlavosti setrvávat ve špatných návycích se na nás snažil vykonávat dobro.

Vykonávat dobro mu totiž velí jednak katolická víra, vštěpovaná rodiči, a nyní nově také poselství poutníka z Ares. Hned při příjezdu Hvězdopravec jasně určil pravidlo, že pokud chce tatínek Jean vykonávat dobro na bezdomovcích, bude se to nutně dít mimo náš byt. Nemyslete si, že jen tak přeháním, tatínek Jean je totiž člověk, který přivedl bezdomovce domů i mamince Marii v době, kdy už byli dávno rozvedení. Lety a hlavně pády jeho neúnavné touhy vykonávat dobro patří k oblíbeným Hvězdopravcovým historkám a dnes už se nedivím tomu, že když jsem kdysi na úplném začátku našeho vztahu vyprávěla Hvězdopravci o své práci s bezdomovci a přistěhovalci v Chambery, jsem místo obvyklého pochvalného mručení narazila na podivný odstup. "Ale domů si je nevodíš?", ujistil se nakonec Hvězdopravec a první možné nedorozumění mezi námi bylo zažehnáno.

O poselství poutníka z Ares nám tatínek vyprávěl několikrát. "Je to zcela jednoduché.", řekl: "Poutníkovi se zjevil Ježíš, a pak Bůh, a řekl mu, že všechna církev, že to jsou hovadiny, že to, aby svět byl lepší, je úplně jednoduché, že jediné, co mají lidé dělat, je přestat dělat blbosti a začít konat dobro." Po přednášce o tom, jak to onen poutník myslel, nakonec tatínek Jean řekl, že nám raději pošle poutníkovy knihy, abychom si to mohli přečíst sami, a následně to také nabídl Hvězdopravcově stážistce, praktikující muslimce Noelle, na což Hvězdopravec odvětil: "Už tak nemám čas číst, co mě zajímá, tak nevím, kde bych našel čas číst, co mě nezajímá", čímž se jasně postavil proti tomu, aby na něm bylo vykonáno dobro, ale jak tak tatínka Jeana znám, dobro bude vykonáno i tak, i kdyby to znamenalo vzít nás za flígr a do dobra nám namočit čumák.

První týden v Santiagu tedy proběhl dobře. Tatínek Jean a milenka Marie se se Santiagem rychle sžili, nepřekvapila je ani La Vega, naopak ji ve srovnání s trhem v Marseille shledali čistou a hygienickou, celý týden brouzdali ulicemi sami, odjeli na jednu noc do Valparaísa a okradli je teprve až v pátek v jedné restauraci, kde žebravý klučík prodávající bezcenné čínské objekty, za něž samozřejmě dobro konající tatínek Jean a milenka Marie zaplatili nehorázný obnos, nepozorovaně zcizil Mariin fotoaparát přímo z jejích kolen. Po dvou hodinách na policii, která typicky po chilsku nechtěla říct, že ať se s jakýmkoli způsobem spravedlnosti okradení rovnou rozloučí, a tak dvě hodiny spravedlnost předstírala, pak oba smutně dorazili domů a tatínek Jean popsal několik fantazií o tom, jaké dobro by na klučíkovi vykonal, kdyby se mu dostal do spárů.

Dnes ráno oba odletěli za Hvězdopravcem na sever, kde se budou všichni tři týden toulat. Doufám, že všechno proběhne bez problémů a že se mi po týdnu zase vrátí, abych je mohla po deváté cpát domácími dobrotami ze své kuchyně a svádět k pití kvalitního vína, mojí verzi vykonávání dobra na příbuzných a kamarádech. Tak se mějte dobře a já se zase vracím do svých tichých kruhů!

Cueca v kapkách deště

Představuju si vás v Čechách, jak si užíváte volna, piv na zahrádce, světla dlouho do večera a podobných letních radostí a zcela nestydatě vám závidím. My tu máme nekonečnou zimu a musíme to tu táhnout bez přestávky až do září, kdy je konečně volno na dny nezávislosti. Do vší té posmutnělé šedi, o níž jsem tu psala minule, ale naštěstí zasáhla Copa America, mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale, odehrávající se navíc přímo v sousední Argentině, a hned bylo na světě lépe.

Pro lenochy jako já mimo jiné také proto, že život místo rytmu "práce-víkend-práce-víkend" nabral rytmus "práce-zácpy před zápasem-zápas-oslavy po zápase-povídání o zápasu v práci-víkend". Držela jsem palce Červené (La Roja) se vší upřímností mého po volnu toužícího srdce. Z jindy poměrně uzavřených Chilanů se během onoho týdne a půl, kdy se La Roja držela v turnaji, stali skuteční hovorní Latinoameričané, a zima nezima, lidé vytáhli své náčiní na barbecue, a grilovali párky, zde nazývané longanizas, a kusy masa dokonce občas i přímo v ulicích. "Kolik to je?", mohla jsem se zeptat během turnaje kohokoli, kdo měl jako já smůlu, že během zápasu nebyl u obrazovky doma, nýbrž pouze s rádiem na ulici, a nekonaly se žádné kulaté oči. "Góóól,", rozeřval se pokladní v supermarketu, kde jsme během nedělního čtvrtfinálového zápasu kupovali kus svíčkové na večeři, a v zápětí se na Hvězdopravce, Claire a mě zkoprněle podíval, stejně jako na své osamělé kolegy kolem, kteří se také nejistě radovali v liduprázdném supermarketu s uchem u schovaného přijímače. Snad si nebude nikdo stěžovat... "Góóól!" zakřičeli jsme tedy také, jelikož jsme pochopili, že gól zcela jistě dalo Chile. "Góóól!", zakřičel strážný opodál a spiklenecky se na nás usmál. Pěkně se to v té vymetené hale neslo.

Cestou domů ale v rádiu hlásili, že Venezuela vstřelila druhou branku a o osudu La Roji bylo rozhodnuto. Domů nejedeme jen my, ale i celá slavná chilská výprava s Chupetem, tj. Dudlíkem, Pitbulem, El niñem maravillosem (Báječným děckem) či El Magem (Kouzelníkem). Pro ty, kdo znají chilské fotbalisty ve skutečnosti se Suazem, Medelem, Sanchezem a Valdiviou, ale v Jižní Americe mají rádi přezdívky a každý alespoň trochu slavný hráč si nějakou vyslouží a následně už mu ji nikdo neodpáře, tím méně novináři nebo komentátoři.

Když jsme dojeli domů, rozhodčí akorát odpískal konec zápasu a Santiago tentokrát zůstalo úplně tiché, ne jako přechozí dny, kdy kousek od nás Plaza Italia vřela jako obrovský včelí úl a na moji výmluvu "nemůžu jít do školy, protože bydlím vedle Plaza Italia" všichni jen chápavě kývali. Žádné klaxony ještě tři hodiny po zápase. Jediný, kdo si mnul ruce, byl Alvarito, kterému den před tím také ve čtvrtfinále vypadla hanebně s Uruguayí jeho milovaná Argentina. Mimochodem, na zápas jsme se dívali společně a stejně jako Alvarito jsme tedy mohli křičet typicky argentinské: "concha tu madre, la puta que te parió", což se tu vůbec neodvažuju přeložit. Po zápase jsme se chtěli vydat do sobotní noci alespoň na večeři, Alvarito ale řekl, že zůstane doma a celý sobotní večer strávil na facebooku v diskuzi s ostatními Argentici rozprášenými ve všech koutech světa, analyzuje zda to byla vina trenéra, rozhodčího, nebo conchatumadrelaputaqueteparió Teveze, který zahodil penaltu v závěrečném rozstřelu. V neděli ale vypadla ve čtvrtfinále i Brazílie a hned po ní i Chile a Alvaritovi se nad semifinále Paraguay-Venezuela a Peru-Uruguay rozlil na tváři úsměv. Vida, jak ten fotbal nemá vůbec žádnou logiku...

My jsme si kromě slavnostní atmosféry, která celý ten kousek mistrovství trvala, užívali hlavně přívalu sněhu. V neděli jsme se tedy s klidem vydali na první den této sezóny na lyže, do střediska La Parva hned nad Santiagem. Ačkoli je středisko hned nad Santiagem, je opravdu nad, tj. je třeba k němu vyjet skoro 2500 výškových metrů. Silnice, jež se neudržuje ani v zimě, ani v létě, ani letos, ani loni, čítá přesně čtyřicet šikan a jet nahoru o víkendu může klidně zabrat třeba pět hodin, jak se nám jednou stalo. Přestože ale tato neděle byla kromě volného dnu i posledním dnem prázdnin a prvním pěkným dnem po několika dnech sněžení, což by jinak zavánělo opět pětihodinovou zácpou, měli jsme eso v rukávu: ono čtvrtfinále Chile-Venezuela v 18h. A ukázalo se, že to bylo doopravdy eso. Ráno jsme vyrazili brzy a v devět už jsme se bořili v půlmetrovém prašanu mimo sjezdovky. Hvězdopravec udělal dvě díry do skluznice, Claire málem uronila pár slz (typický následek lyžování s Hvězdopravcem), když se jí několikrát snowboard zabořil do sněhu tak, že se nemohla ani hnout, a já jsem třikrát spadla obličejem přímo do závěje, ale všichni tři jsme výskali blahem a nechávali za sebou elegantní vlnovky, přerušené, v mém a Claiřině případě, jen tu a tam otisky našeho pozadí. Cesta domů proběhla pak díky zápasu úplně bez problémů, když nepočítám fakt, že Claire a já jsme byly vrátit její snowboard uprostřed Farellones samy, zatímco Hvězdopravec popojížděl v koloně s Pathfinderem, zvaným též Batmobil, a protože kolona jela příliš rychle, po celodenním lyžování jsme s Claire musely uběhnout nejméně 1,5km, abychom popojíždějící Batmobil dohonily. Jakmile jsme se přiblížily, kolona náhle zrychlila a Pathfinder se zase vzdálil, a tak pořád dokola, až k výjezdu z vesnice, kde se Hvězdopravec konečně rozhodl zastavit a počkat na nás.

Zatímco my se ze sněhové nadílky radujeme, cesta chilských fanoušků na zápasy se tím jen zkomplikovala. Protože kupní síla v Latinské Americe rozhodně není taková, aby si někdo mohl dát ten luxus a myslet na neutrální půdu, kde se budou zápasy hrát, byly například všechny zápasy Uruguaye umístěny do La Platy, která je od Uruguaye co by kamenem dohodil, a zápasy Chile zase do Mendozy, která je od Santiaga, co by o tyči skočil. Tímto podívným výrazem chci říct, že je to sice kousek, ale mezi oběma městy leží Andy a průsmyk Paso de Libertadores, který je přes 4000 metrů vysoko. Přechod je navíc otevřen z jakýchsi neznámých důvodů jen od osmi od rána do osmi do večera a pouze, pokud je hezky. Protože ale moc hezky nebylo, na stadion Malvinas Argentinas (tj. "Argentinské Falklandy") se chilští fanoušci museli probojovat sněhem, větrem a dlouhatánskými čekacími dobami. Televize denně přinášela obrázky chilských hinchas, kteří vystrkovali z aut hlavy zabalené v červených čepicích a šálách křičíce Chi chi chi, le le le do patnáctistupňového mrazu, přesvědčujíce novináře, že pro Červenou La Roju jsou schopní vydržet všechno, že vlastně vůbec zima není, a v dlouhých hodinách čekání pak jejich manželky zabalené v červených dekách vedle aut vařily na vařiči tecito, čajíček, a cafecito, kafíčko, ujišťujíce novináře, že se zkrátka nedá nic dělat a že přece nepošlou děti do školy, když hraje Chile, že to musejí děti vidět, a děti se koulovaly okolo aut a skandovaly viva Chile! Inu, Chilané pro vítězství udělali opravdu vše, ale letos to prostě nevyšlo.

Jinak se tu děje to, co obvykle. Minulý týden jsme měli šestistupňový otřes, Puyehue pořád soptí a plive a kouří na Argentinu tak horlivě, že se tam pořád ještě nelétá, a k tomu všemu začalo pršet v poušti na severu. A vzhledem k tomu, jaký zmatek vypukne jen v Santiagu, když prší, neodvažuju se vůbec představit si, co se děje v poušti. Pršelo také na Dalekohledu a ukázalo se, že jedna z věcí, na které Hvězdárna ušetřila, byla izolace rezidence. Christophe, náš kamarád, který bydlí v pokoji na konci chodby, tak strávil noc tím, že každou půl hodinu vyléval kbelík vody, která crčela přímo do jeho poslete, a v hlavní hale se obrovská plachta sloužící jako střešní roleta proskleného stropu změnila v obrovitánský deštník z jehož okrajů přímo do haly panal vodopád. Uklízečky jen trpělivě hnaly všechnu tu vodu z chodeb a haly do bazénu uprostřed, který zde je pro zavlažování vzduchu a který se pomalu a jistě měnil v bahenní lázeň. Letiště v Antofagastě, největším městě v poušti na světě, bylo kvůli dešti uzavřeno a kousek odtud, na altiplánu, byl vyhlášen stav ohrožení, neb se zřítilo nespočetně střech indiánských obydlí a dobytek i lidé začali strádat nejen zimou, ale i hlady. Nejhorší byla situace v Colchane, přechodu do Bolivie, kde jsme před rokem a půl v bouřce tahali zapadlý Nissan Terrano s mými rodiči neboli Golemky. Nedovedu si vlbec představit, jak husté sněžení v Colchane mohlo vypadat, protože Colchane je dost opuštěně strašidelné místo i v pěkném počasí.

A v Santiagu pršelo také. V tom dešti se jak v písničce od Plíhala rozhodli skoro rok po požáru diskotéky pod našimi okny natřít nově fasádu na tmavěhnědo a od Planety Rockoly tak tekly fialové potoky vody. Práce ale dělníky jak je vidět těšila a natřeli to v tom dešti celé. Byl to nátěr od vyhoření už druhý. První byl hnědý, jenže natěračům ke konci došla barva a někdo z nich zřejmě řekl: "Skoč do Sodimacu pro hnědou", ale druhá hnědá byla samozřejmě jinak hnědá než první hnedá, a tak bylo i po zaschnutí zcela jasné, kde přesně barva došla. Kromě toho to natěrači pěkně namatlali i přes plakáty nalepené na fasádě, které se vlhkostí v zápětí odlepily, a zanechaly po době červené čtverečky - původní ohořelá fasáda byla totiž červená. Druhý nátěr je tedy tmavě hnědý, jenže déšť vymyl z barvy její fialovou komponentu, a to v koncentraci úměrné mezi rychostí zasychání barvy a intenzitou deště na barvu se snášející. Je vidět, že tento poměr se měnil celou dobu nátěru a tak fasáda vypadá, jako kdyby ji natřeli tak před deseti, patnácti lety. Očekávám, že další nátěr bude, z důvodu potřeby krytí, tedy už jedině černý.

A to je pro dnešek všechno. V sobotu očekáváme příjezd tatínka Jeana, milenky Marie, hromady produktů zdravé výživy, produktů proti následkům slunečního záření, hromady rad kterak správně žít a vydáváme přísný zákaz na vodění bezdomovců k nám do bytu, i v dešti, i v nebezpečném slunečním žáru, zkrátka pořád. Tuším, že bude veselo...

Co se děje na náměstí?

Plaza Italia je středem Santiaga asi tak trochu jako Václavák středem Prahy. Když se něco semele, semele se to tam, lidé z bohatých čtvrtí tvrdí, že to místo je nebezpečné, a vám se nezdá, že by to mohla být pravda. Tedy až do doby, kdy vám kolega Francisco, který bydlí kousek odtud, vypráví neuvěřitelnou historku o tom, jak ho přímo na Plaza Italia v noci přepadli a chtěli mu vzít peněženku, načež se objevil obrovský travesti, který vytáhl mačetu a útočníkům pohrozil, že je rozseká na kousky, jestli Francisca nenechají být. No uznejte, v jakém jiném koutu Prahy by se vám mohlo stát něco podobného než na Václaváku a v přilehlých uličkách? A stejně jako si to pamatuju ještě z pražských dob je zároveň Plaza Italia pořád plná policistů, kteří hlídají, zda se něco nesemlelo.

V posledních týdnech se to v Chile mele hodně. Lidé mají už pokrk faktu, že tu univerzity stojí dva milióny pesos ročně (což je cca 3000 eur), a to jak soukromé tak státní, a že státní střední a základní školy mají tak špatnou úroveň, že kdo může, dává svoje děti do škol soukromých. Když říkám, kdo může, myslím opravdu kde koho, kdo se kvůli tomu zadlužuje až po uši, protože letos poprvé je více dětí na soukromých a polosoukromých školách než na školách státních. Spousta lidí toho má tedy akorát tak dost a Plaza Italia se plní každou chvíli demonstranty, přes 200 škol je zablokovaných, stejně jako mnohé univerzity. Ministr školství Lavín to "vyřešil" sice tak, že posunul zimní prázdniny o dva týdny dopředu, tj. vyhlásil je od minulé středy, aby tím stávkujícím studentům vypálil rybník, ale zdá se, že tím lidi jen ještě víc naštval, a tak se ve čtvrtek na Plaza Italia sešlo přes 150 tisíc demonstrantů, a to i přes to, že byla ohavná lezavá zima a poprchávalo. Studenti vtipně v jedné ze škol také vybudovali umělou pláž, na kterou se pod pestrými deštníky - slunečníky posadili na ručníky, jako že jsou na prázdninách, Lavín ale prohlásil, že oněch 150 tisíc lidí nereprezentuje všechny studenty a samozřejmě to celé zase skončilo slzným plynem. Slzný plyn, o němž jsem vám psala, že ho ministr vnitra zakázal pro jeho abortivní účinky, byl totiž znovu povolen ve stejný týden, v němž byl zakázán.

Bydlet kousek od Plaza Italia je tedy na jednu stranu dobré, protože člověk ví, že se něco děje, i když o tom noviny nic nepíšou, zároveň ale občas musí domů jet velkou oklikou, protože náměstí je plné lidí. Nejinak tomu bude i dnes večer, kdy opět hraje chilská reprezentace. O tom tedy noviny rozhodně píší a včera se celý tým novinářů věnoval faktu, že chilská reprezentace musí v Mendoze, v místě utkání, bydlet spolu se svými protivníky, mexickou reprezentací, protože v Mendoze je jediný slušný hotel "s pokoji až od 100 dolarů za noc". Chilané hrají s Mexičany proto, že v pátek v Argentině začala Copa America, což je jihoamerický ekvivalent Mistrovství Evropy.

V pátek jsme se byli podívat na zahajující zápas Argentina - Bolivie u Alvarita, který se v momentě, kdy začala Argentina hanebně prohrávat gólem do vlastní sítě, převlékl z argentinského dresu do dresu Racingu, který je navlas podobný tomu argentinskému, a nakonec z dresu Racingu do dresu Barcelony, i když cedil skrz zuby, že Messi hraje strašně.

V pátek v poledne jsem také měla zajímavé setkání. Díky blogu, na který narazila zcela náhodou, se mi ozvala jedna spolužačka, s níž jsme čtyři roky bydlely v suterénu zaplivané koleje Větrník a která, jak je svět malý, bydlí náhodou teď také v Chile. Sešly jsme se v Providencii na oběd a já si začala uvědomovat, jak si tu v klidu žiju ve své mezinárodní bublince a, ačkoli si troufám tvrdit, že o životě Chilanů vím dost, rozhodně ho s nimi nežiju. Nežiju s nimi jejich k udušení těsné rodinné vztahy, jejich komplikovaná tabu, jako například tabu vystoupit z řady, "být povšimnut", jejich obrovskou nedůvěru k druhým, která jim často neumožňuje navázat jakékoli přátelství mimo rodinu, a proto mi také možná všechna tahle témata dosud na blogu tolik utíkala, což mi došlo právě v rozhovoru s onou spolužačkou.

V sobotu večer mě Claire, moje francouzská kamarádka a novinářka, pozvala na oslavu svých narozenin a ve mně tam někde uzrálo přesvědčení, že bych měla tuhle neslavnou tematickou mezeru zaplnit. Hvězdopravec je na Dalekohledu, a tak jsem věděla, že na oslavu půjdu sama. Moji kamarádi z Hvězdárny, zdecimovaní po argentinské neslavné remíze a následující výhře 10-2 na lahve vína z Alvaritovy vinotéky, se rozhodli zůstat doma, ale já jsem si řekla, že na party zaskočím, alespoň jednou půjdu sama na opravdický chilský večírek se samými Chilany, tedy samozřejmě kromě Claire. Navíc Claiřin přítel je architekt, a tak alespoň určitě poznám nějaké zajímavé lidi.

Na oslavu jsem přišla v deset, tj. příliš brzy, ale venku bylo zima a mě bylo jasné, že pokud nevyjdu před desátou, nevyjdu vůbec. Cestou jsem Claire koupila malý dárek a obrovskou kytku z papíru, abych jí udělala radost, a do tašky jsem přidala lahev vína, abych nešla s prázdnou. Jak se dalo čekat, byla jsem na oslavě první, ale alespoň jsem Claire pomáhala s přípravou. "Aranžování je ženská práce," nechal se slyšet pan architekt, u nějž doma ona party byla, a to nikoli jako vtip. Claire nakoupila maso a další nutné ingredience na lomitos, sendviče s vepřovým, avokádem, rajčaty, zelím, majonézou, kečupem a hořčicí alespoň pro třicet lidí a jak jsme tak všechno aranžovaly, řekla, zda chci skleničku onoho vína, které jsem přinesla. Zeptala jsem se, zda by neměla pivo, ale Claire řekla, že na party "zatím" žádné pití není, což v zápětí vyvrátil pan architekt, když si donesl plechovku Escuda, které sušil někde ve vlastní zásobárně. Bylo mi to docela jedno, protože Escudo nemám ráda a i mnohem mladší ročníky než jsem já o něm vědí, že je to bolehlav, nicméně mi to připadalo pohostinné jako u rodiny Holanďanů. Žertovala jsem o svém příliš časném příchodu a zeptala se, co asi tak všichni dělají, že tu ještě nejsou. "Chlastají doma", řekla Claire. Bylo mi trochu divné, že lidé pijí doma před party, která je u někoho doma, není tedy nutné platit draze v baru, ale záhy jsem pochopila proč.

Kolem jedenácté se lidé začali postupně trousit, k mému údivu ale většinou s prázdnýma rukama, nejen bez pití, ale též bez dárků, omlouvajíce to různými historkami. Z rozjezdu doma zřejmě nezbylo téměř nic. Ignacio, Claiřin přítel, tedy odjel na nákup a pár hostů se vytratilo s tím, že tedy také něco koupí. Ostatní postávali v kabátech v obýváku, kde na plné pecky hrála jakási disco hudba z devadesátých let, a mně začaly mrznout nohy. V domě se totiž samozřejmě netopilo, ačkoli byly venku asi čtyři stupně. Claire všechny vyzvala, ať si vezmou sendvič, a tak se strhla strkanice u stolu, kde sendviče byly. Při pohledu na obývák plný přežvykujících Chilanů v kabátech jsem věděla, že mám akorát tak dost, zavolala jsem Lucce, zda jde se mnou na pivo, a ta, protože je kamarádka, se mnou i o půlnoci šla. A ačkoli se v baru, kde jsme pivo popíjely, prakticky netopilo, dostaly jsme k němu namražené sklenice, asi aby se pivo neohřálo na pokojovou, tj. desetistupňovou, teplotu, a v následujícím baru - podobná zkušenost se musí řádně zapít - jsme si zase k pivu musely povinně koupit dohromady jeden miniaturní kousek pizzy za 500 pesos, tj. 15 korun, protože bar neměl licenci na prodej alkoholu bez jídla. Na každém stolku se tak povaloval kousíček pizzy, jíž se raději nikdo nedotýkal, jelikož netušil, kolikrát už onen kousek na stole trůnil.

Samozřejmě nejde generalizovat, ale v neděli mi konečně došlo, jak je život Chilanů vlastně smutný a depresivní. I lidé, kteří tu žijí nad hranicí chudoby, dokonce i ti, kteří mají průměrný plat, se na ní ve velké většině drží jen tak tak, platí obrovské dluhy za školy, které vystudovali, často až do doby, kdy se vdají či ožení bydlé s původní rodinou, a práce je pro ně vším. Většina lidí tu tráví v práci deset a více hodin denně, další dobu pak stráví cestou domů v metru nacpaném jako krabička sardinek. V Santiagu není zadarmo žádná kultura, a té, co je placená, je opravdu poskrovnu, stejně jakéhokoli dalšího povyražení. Lístky na velké koncerty tu stojí dvakrát tolik co v sousední Argentině. Národním sportem je pomlouvání ostatních, a to až do té míry, že například chilská španělština kromě pelar, pomlouvat, má i z mapučtiny převzaté cahuinear, a to spolu se strachem působit směšně a vystoupit z řady způsobuje, že tu raději nikdo nikomu moc nevěří a většina lidí je v kontaktu plná obran a zábran. Jakékoli pohostinství je evidentně místním zcela cizí, jak mi potvrdila též ona spolužačka z Větrníku. Mimochodem, depresivita Chilanů je jasná i z čísel, která udávají několikanásobně vyšší výskyt deprese než v ostatních Latinskoamerických zemích. A na první pohled vám zde dojde, že na předsudku, že všichni Latinoameričané jsou otevření, veselí a hudbu a tanec milující je asi tolik pravdy, jako že Evropané jsou bohatí a celá Evropa je čistá jako zrcadlo, což si pro změnu zase Chilané myslí o nás. Umění žít tu zkátka zůstalo za Andami, v Argentině, která je přitom mnohem chudší než Chile. Jenže v Argentině mají i ti nejchudší zvyk sejít se na maté a mluvili by i se zdí. Knihy tu stojí polovinu toho, co v Chile, neb v Chile je na ně speciální vysoká daň, jelikož se Pinochetovi hodilo oblbování lidí úplně stejně jako se to hodilo dalším vládám, a univerzity jsou zadarmo. Samozřejmě toho o Argentině vím mnohem méně než o Chile, ale stejně tak jako mi přijde, že zde platí, že "nejlepší věci v životě jsou zadarmo", v Chile by se hodilo zapět "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš".

Jedinou radostí "zadarmo" jsou tedy děti a fotbal. Oklikou se tedy dostávám k tématu těhotných adolescentek, o nichž jsem tu psala, že "bych o nich mohla napsat celý článek" a v zápětí jsem se od toho distancovala s tím, že to není téma příliš veselé. Když už jsme ale u neveselých věcí, sem s tím. Ve čtvrtek jsem vezla ze setkání naší skupinky teď už adolescentních maminek, z nichž je dvěma čtrnáct, Flor, sociální asistentku programu. Flor je asi padesátiletá zavalitá žena překypující energií, která pravidelně navštěvuje rodiny, neúnavně je přesvědčuje, aby své zbouchnuté dcerušky daly do programu, a která pro vtip nejde daleko. V autě jsme poslouchaly zprávy o manifestaci na Plaza Italia, a diskutovaly jsme o vládní vzdělávací politice. "Můžeme těm holkám o antikoncepci vykládat, co chceme", povzdechla si nakonec Flor: "stejně to nebude nic platné, dokud nebudou mít jinou perspektivu, než být matky." A já souhlasím, protože stejně jako Flor vím, že většina z našich maminek neotěhotněla náhodou a protože o antikoncepci nic nevěděla, ale prostě proto, že jim to vlastně bylo jedno. Mluvit o antikoncepci je samozřejmě důležité, ale problém v Chile je ten, že například vysokoškolská studia jsou drahá a ze státní školy je prakticky nemožné udělat maturitu tak, aby její výsledek stačil k přijetí na vysněný obor. Jakou mají náctiletí z chudých čtvrtí tedy perspektivu? Školu, a pak práci - špatně placenou a dlouhou. V celkově smutném chilském klimatu, kde jedna z dalších maminek neděli nazývá slovy "fomingo", tj. spojejím slova "fome" (nuda) a "domingo" (neděle), tj, něčím jako "neděje", protože den mimo práci je vlastně nuda, kde tolik lidí trpí samotou, aniž by bylo schopných z ní vystoupit, je tedy řešení nabíledni. Dítě je společnost, a také radost. A pořizovací náklady jsou nulové.

Pamatujete si, jak se radikálně po revoluci zvýšil věk, kdy si lidé pořídili první dítě? Jak najednou nebyly děti, rušily se porodnice a školky, a pak nastal babyboom, protože lidé mojí generace rodinu odkládali mnohem déle než generace před námi? Neříkejte mi tedy, že na argumentu, že věk, kdy mají lidé děti, s perspektivou, kterou mají, tak trochu nesouvisí.

Kromě dětí je další radostí tedy fotbal, a jsme tak po dlouhé oklice zpět u Plaza Italia. Dneska, přesně za hodinu, začíná první chilský zápas na mistrovství Jižní Ameriky a televize už od pátku nemluví o ničem jiném. Kdosi - vláda, nebo možná Transantiago? - nechal (nejspíše za peníze, které před tím vybral z kapes cestujících, kteří platí 20 korun za jednu jízdu, přičemž tzv. "lítačky" neexistují) nainstalovat obrazovky na zastávky hromadné dopravy, aby se lidé mohli dívat. Na trhu Vega, kde jsem byla dnes nakoupit, od rána zněly vuvuzely, mezi stánky se trousili prodavači čepic v národních barvách, věčně opilý chlápek s asi čtyřmi zuby, co mi onehdy říkal "všechny cizinky jsou vdané, hrůza, já bych chtěl svobodnou, aby mě vzala s sebou pryč", měl na hlavě plyšový klobouk v národních barvách a hleděl skelným pohledem před sebe a telefonická společnost Claro, za peníze utržené z předražených hovorů, na Vegu vypravila dokonce autobus roztleskávačů. A ačkoli je prodavači vztekle vyháněli od stánků, protože se jim zdálo, že jim plaší klienty, je jasné, že období šampionátu je pro Chile okamžikem, kdy se konečně něco děje, kdy je celé té šedi nachvíli konec. Mnohahodinová čekání ve frontě u doktora, jaké žádný Čech nikdy nepoznal, dluhy i za ty nejnutnější věci, pracovní nejistota a další a další věci, které Chilany tíží, jsou alespoň na chvíli ty tam a člověk si dokonce může dovolit i být trochu směšný a narazit si na hlavu čepici ve tvaru fotbalového míče. Přeju Chilanům, aby jejich tým došel do nejdál. A ještě víc jim přeju, aby se náměstí Plaza Italia plnilo také kvůli těm ostatním věcem.