O stěhování

Takhle dlouhou pauzu jsem na blogu ještě neměla. Za poslední měsíc jsme se stihli odstěhovat z bytu v Bellavistě a strávit dva týdny v Ekvádoru. O stěhování to bylo takhle.

Koncem ledna dorazili do našeho bytu stěhováci vyslaní paní Útěchou, která navrhovala, aby stěhování trvalo tři dny, ale na můj zcela nevybíravý a hrubý nátlak nakonec slevila na dny dva. Stěhování do Chile zabralo dvěma stěhovákům čtyři hodiny. S objemem věcí dvojnásobným jsem tedy neviděla důvod, proč by stěhování mělo zabrat více než čtyřnásobek času, i berouc v úvahu "chilský kvocient".

Celý leden jsem pak postupně cpala do pytlů věci, s nimiž jsem se v Evropě nemínila vybalovat, a moje vyhazovačská vášeň přerostla do takových dimenzí, že jsem dovlekla poslední lednový čtvrtek večer do Hogar de Cristo tři obrovské pytle. Pracovními botami z Hvězdárny jsem uplatila hlídače parkoviště, aby mi povolil zaparkovat zadarmo a blokujíce výjezd asi třem autům, ale přímo před Charitou, pytle jsem odevzdala a spkojeně jsem si řekla: "A je to!"

V neděli před pondělním stěhováním jsme se rozhodli, že si vyjdeme na výlet, a Hvězdopravec se začal shánět po svých lehkých pohorkách, které si koupil na Vánoce v Evropě. "Máš je ve skříni", řekla jsem. "Tady jsou ale jen ty staré", řekl Hvězdopravec.

A bylo to. To je tak, když si váš drahý potrpí na určitou značku a model pohorek a navíc, když si koupí nové, hned je někde ušpiní tak, že vypadají navlas stejně jako ty staré. Vyhazovač dostal na pamětnou a Kumulant je teď na koni. Zdá se, že mám na pár let s vyhazováním utrum a Hvězdopravec si svůj Svetr ještě pár let ponechá.

V pondělí pak vypuklo stěhování. Koordinátorem akce se stal zaměstnanec Fernando Concha, Franta Mušle, který byl rychle překřtěn na Fernando Concha tu madre, Franta Mušle tvý matky. Fernando měl na starosti papírování se stěhováním, kterého nebylo rozhodně málo. Navíc pro papíry poslal přímo k nám svého asistenta, který vždy přišel pro jeden konkrétní papír a další nechtěl, a tak u nás byl doslova pečený vařený. Stěhováci přišli v sestavě tří, Šéf, Peruánec a Guatón, Břicháč. Břicháč, jak mu říkali jeho kolegové, byl zjevně otloukánek sestavy a jeho specialitou bylo vytvářet láskyplně pomocí perořízku a lepenky přesné kartonové obaly všeho nábytku. Například moje čtecí křeslo zabalil tak dokonale, že i na zabaleném se na něm dalo krásně sedět a položit si šálek čaje na opěrku rukou. Vyrobení takového obalu mu zabralo mnoho hodin a stejně jako u perfektního obalu na madraci "king size" se ukázalo, že po zabalení do tvrdého kartonu ani jedna z oněch věcí neprojde dveřmi. Karton tedy bylo nutno rozpárat, věc vynést a znovu zabalit. A když jsem večer po prvním dni stěhování sešla do spodního patra loftu, tj. do naší ložnice, kde Břicháč celý den vytvářel svá umělecká díla, začala jsem si trochu rvát vlasy. Kromě botníku, postele a křesla totiž bylo vše stále na svém místě: šaty, knihovna, všechny mé knihy, psací stůl... Odhadla jsem to, že za první den stěhováci ve třech zabalili 10m3 z celkových 25 a přemýšlela jsem, jak asi zabalí zbylých 15 za další den, který byl posledním dnem před odevzdáním bytu.

Ale zabalili. Za dopoledne. Další důkaz, že Chilané umějí. Když chtějí. Věci stěhováci naložili do náklaďáčku podobného oněm, které se řítí šílenou rychlostí po Santiagu, naklánějíce se v zatáčkách do všech stran a jejichž řidiči zpomalí jedině, když na chodníku spatří ženu ve věku od pěti do sedmdesáti, kdy se pak vykloní z okýnka a nedbajíce toho, že auto nemá oči se za dotyčnou ohlížejí pískajíce a volajíce: "Krasavice!" Zadoufala jsem tedy, že do Francie dojde náš nábytek a ne třísky na podpal. A hned za pár minut mi došlo, že pokud se chci o tom, co se stalo s našimi věcmi přesvědčit, musím asistentovi pana Conchy tu madre vnutit ještě nejméně tři různé dokumenty, které potřebuje v papírování okolo odeslání kontejneru. Ještě, že mi neodpojili telefon, jako se mi to stalo při stěhování do Chile, řekla jsem si a vytočila jsem po několik dní nejvolanější číslo v seznamu.

Pan Conchatumadre se jako obvykle nejdřív vyptal, jak se máme, a na moje připomenutí, že nemají ten a ten papír, který potřebují, jako obvykle řekl: "Nezneklidňujte se, hned pro něj někoho pošlu". Protože se jednalo o tři různé papíry, celá situace se opakovala třikrát: asistent chtěl pokaždé papír jen jeden a Conchatumadre se nekompletní složkou našeho stěhování rozhodně nezneklidňoval. Pro poslední papír si nakonec asistent došel, když už jsme byt dávno odevzdali a spokojeně jsme seděli v kavárně s novými nájemníky Gerritem a Joey. "Já jsem to vašmu muži řikal, že to potřebuju", tvrdil asistent v rámci chilského národního sportu "sval vinu na druhého, ať je to jakkoli absurdní", který přiměje Chilany například při hromadné nehodě sedmdesáti aut na dálnici vinit z nešťastné události mlhu, v níž nebylo vidět ani na krok a řidiči jeli pomalinku, jen šedesát kilometrů v hodině, nebo zkoumat, zda není nebezpečná zatáčka, v níž se ve sto šedesáti kilometrové rychlosti rozmázl úplně opilý řidič: "ale on mi ten papír odmítl dát!".

Podle mých informací tedy mají stěhováci všechny potřebné papíry a kontejner už se snad houpe - nikoli koupe - někde na vlnách Pacifiku. Den po stěhování jsme odjeli na dva týdny do Ekvádoru. Ale o tom příště.

Babylonské zmatení papírů

Dneska jsem si k obědu udělala obrovskou vafli, potřela ji nutelou a pokladla nakrájenými pocukrovanými jahodami. Ne, nepotřebuju brutálně ztloustnout, ani nic neslavím. Bojuju s úřady. A pokud to takhle půjde dál, brzy začnu bojovat i s nadváhou.

Nechte mě prosím, na úvod, přednést malou interkulturní úvahu na téma jiný kraj jiná byrokracie. Chilská, podobně jako česká, má tu výhodu, že je to takový zmatek, že vlastně nikdo moc neví, jaký papír potřebujete, a stačí tedy narazit na alespoň trochu osvíceného úředníka a věci jdou. Jen jedno je v Chile jiné, a to je nekonečné ověřování pravosti papírů, k čemuž je potřeba nazout kecky Adýdasky, protože vás sehnání všech potřebných dokladů pravosti dokumentu, který vám byl právě vydán, bude stát odpoledne a uběhnete během něj málem Maraton. Ve Francii je, pokud potřebujete vyřídit něco jednoduchého, sice příjemné, že máte jasný a jediný možný seznam dokumentů, ale jakmile se jako Hvězdopravec a já začnete pohybovat za hranicí společnosti (myšleno původně čistě geograficky), dostanete se do zákrut tak absurdních, že by to snad ani Kafka nevymyslel a odhalíte mnoho a mnoho začarovaných kruhů francouzské aministrativy.

A protože jsem zřejmě měla pocit, že papírování se stěhováním a odjezdem není dost, jsem se jako chytrá horákyně svobodná-registrovaná-vdaná rozhodla, že je také čas změnit můj stav na vdaná, abych mohla jednoho krásného dne požádat o občanství, jít ve Francii k volbám a zkusit zatrhnout tipec tomu, co se v současné Francii děje. Tenhle rok to nestihnu, ale za pět let snad ano. Oprášila jsem tedy doma náš chilský oddací list (o tom, jak a proč jsme se brali se dočtete zde) a začal boj s větrnými mlýny.

Na chilské straně to šlo chilsku. Papír bylo nechat třeba oslintat několika ministerstvy, jejichž úředníci na papír bezmyšlenkovitě otiskli svá razítka na znamení, že papír je pravý. "Paní", řekl do telefonu úředník ministerstva zahraničí, když na náš oddací list pečlivě, bez bližšího odhledání, natiskl své razítko hned vedle razítka ministerstva spravedlnosti a podepsal se s nonšalancí fotbalové hvězdy drže sluchátko pěkně ramenem: "Já vám říkám, že musíte přijít osobně. Jsme tu nesmírně vytíženi. Například, zatímco tady s vámi mluvím, zároveň obsluhuji další osobu." Spiklenecky na mě mrknul. Těžký je život úředníka.

Na české straně to pak proběhlo po česku. Nad většinou položek ve formulářích, které jsem nemohla nebo neuměla zodpovědět, bylo mávnuto rukou "to doplníte později, kdyby to někomu chybělo" a žádost o zápis do našich análů a kronik odešla obratem.

Zato z francouzské strany přišel na dotaz "kterak postupovat" mail začínající slovy: "jako francouzský občan jste byl povinen respektovat francouzský zákon XY" a už to jelo. Končilo to "dostavte se prosím, pane, co nejrychleji na ambasádu i s vaší snoubenkou na předsvatební pohovor". Hvězdopravec mail přečetl a kdyby ho byl mohl zmuchlat a zahodit, jistě by to udělal. Maily se ale muchlat nedají, a tak jenom strašně zaklel a mail mi přeposlal.

Vytiskla jsem nekonečný seznam papírů, který francouzská strana potřebuje k dodání, a zamyslela se. Tak můj rodný list s datem výdeje ne starším než šest měsíců, s překladem do francouzštiny ověřeným francouzským soudním překladatelem, se jim zachtělo?, pomyslela jsem si. Francouzskými soudními překladateli z češtiny se to v Chile jistě jen hemží. Nepropadnuté občanské průkazy, které ale nejdou pořídit, v mém případě, jinde, než v Čechách, a tak jsou dávno propadnuté? Hvězdopravcův rodný list ne starší než tři měsíce, když jen doručení do Chile trvá nejméně měsíc a půl, ale někdy i měsíců šest? Podrtženo sečteno nezbylo, než použít metody Švejk, rozhodla jsem.

Milá paní, děkuji za vaši odpověď a vaši pomoc, napsala jsem laskavě a rozhodla se uzbrojovat dotazy. Kterak sehnat soudního překladatele? Kterak to udělat s občanským průkazem? Jde to udělat, i když za měsíc odjíždíme? Jde to udělat přes ambasádu ve Vídni, která má na starost bůhvíproč pražskou agendu? Nebo se máme vzít znovu v Evropě?

Odpověď zněla vyčerpaně. Znovu se vzít ve Francii nemůžete, spáchali byste tím trestný čin bigamie, psala paní z ambasády a já jsem na tu druhou mrkla do zrcadla: taková nehoráznost tě napadla, hříšnice hříšná! Nicméně se zdá, že jsme od "snoubenky" posunuli k bigamii a že to je spíše dobrý směr, ježto už mě považují tedy za "manželku" a málem hned dvojitou. Uznat jinde manželství nemůžou, musí to proběhnout přes ambasádu v Chile, psala vyčerpaně paní, která by si jistě v té chvíli přála, aby zákon byl přeci jen trochu pružnější a mohla nás odeslat do horoucích pekel. Který papír přesně je pro vás problém?

Všechny, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se svést to všechno, prozatím, jen na svůj rodný list. "Přijďte zítra ráno", napsala paní: "přímý kontakt bude jednodušší".

Následujícího dne jsme tedy došli na ambasádu Francie, kde i u dveří seděl francouzský policajt, který jako by vypadl z Julie Lescautové. Paní nás usadila do křesílek v mrňavé kanceláři úplně po strop nacpané šanony a posadila se za stůl prohnutý pod hromadami lejster s přišpendlenými podobenkami uchazečů, jejichž vyčerpané obličeje na oněch fotografiích vyvolávaly iluzi, jako kdyby byl úřednický stůl pokryt hlavami usekanými francouzskou gilotinou. "Co pro vás mohu udělat?" "To jsme my, s tím komplikovaným manželstvím", řekla jsem.

Když paní viděla, že mám originál rodného listu, což je něco, co je ve Francii přísně zamčeno ve sklepeních a z čehož udělají vždy žadateli maximálně a pouze kopii, zdálo se, že je už v administrativě své vlastní země uvařena tak, že jakýkoli papír, alespoň trochu podobný tomu, který je žádán, stačí. "No a vy to máte dokonce přeložené!" zajásala nad překladem z roku 2002 jako nad záchraným kruhem. O šesti měsících nepadlo ani slovo. "Ale jak z toho poznám, že nejste vdaná?", zaúpěla nad datem odpovídajícímu přesně čtyřem dnem po mém narození. Nepozná. A české úřady odmítají vydat důkaz o tom, že vdaná nejsem, protože už přece vdaná jsem, jen to není uznané. Jinými slovy, když chcete manželství uznat, potřebujete k tomu dokázat, že nejste ženatý ani vdaná, ale to nikdo nemůže potvrdit, když vlastně už jste. Kruh se pěkně zacyklil.

"To je ale komplikované", odtušila asi po čtvrt hodině, když narážela na jednu překážku za druhou. Začínalo být nad slunce jasné, že pokud se spojí dohromady hned tři byrokracie, bude i ta francouzská muset upustit něco ze své rigoróznosti. Byl čas na patlání složky páté přes deváté. "Konec konců, o tom, zda je všechno v pořádku, o tom rozhoduju já", usmála se paní na závěr. Švejkování evidentně zabralo, ale přesto jsme odešli se seznamem toho, co budeme muset ještě dodat. Jedním z oněch dokumentů byl chilský oddací list, protože onen ministerstvy orazítkovaný nebyl prý dost kompletní. "To je jen potvrzení o tom, že proběhla svatba", řekla paní: "Já potřebuju registraci vašeho manželství". Uf.

Registraci jsem dostala a znovu s ní oběhla maraton po centru Santiaga. Když jsem se vítězně dovlekla na Ministerstvo zahraničí, přemýšlejíc nad tím, jak si cestou domů koupím v pekárně jeden pekelně sladký arabský zákusek, stanula jsem tváří v tvář poslednímu úředníkovi, pánovi v již dost důchodovém věku.

"Pase!", řekl, další!
Položila jsem na stůl osvědčení o registraci manželství a pán na něj bezmyšlenkovitě natisknul razítko mumlaje "Hned jak tohle vyřídím se půjdu trošíčku projít, jsem úplně unaveňoučkej, bolí mě nohy."
"Máte úplnou pravdu", řekla jsem, neb vím, co se v Chile sluší a patří. A láska Chilanů ke zdrobnělinám mi znovu vykouzlila úsměv na tváři.
"No to víte, jsem tu usazeňoučkej už od devíti od rána a budu tu až do dvou", zahořekoval pán: "Ale vy nejste Chilanka!?". A to, jako vždy, odstartovalo známou chilskou konverzaci na téma: jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile, máte manžela - to, že právě potvrdil pravost mého oddacího listu mu evidentně nezabránilo otázku položit tak jako tak - a máte děti? (varianta s mužem je pak jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile a jak se vám líbí Chilanky?). Usmála jsem se na usazeňoučkého úředníčka a měla jsem se k odchodu.

"A je to!", řekl na závěr spokojeně: "Rychloučce!"

A tak, milý čtenáři, jen co to takhle pěkně rychloučce vypapírujeme, což se zdá, že bude někdy okolo příštích Vánoc (tentokrát bez legrace), bude ze mě nejen spořádaně vdaná paní na všech světových stranách, ale možná i budeme bydlet zase na starém kontinentě a budeme mít i všechny naše věci. Do té doby ale volíme strategii jasnou. Pokud se nám na konci ledna skutečně podaří odeslat kontejner s věcmi do Francie, pojedeme si na závěr vyšlápnout nějakou tu sopčičku do Ekvádoru. Po slezení všech křivolakých stezek místní administrativy se to zdá jako hračka.

Zase Chile

Na Vánoce jsme si odskočili na deset dní do Evropy, abychom strávili svátky s rodinou a možná tak trochu i proto, abychom věděli, do čeho jdeme. Těsně před Štědrým dnem jsme tedy po více než třiceti hodinách cesty konečně přistáli v Marseille a zamířili do jedné přilehlé vesničky za tatínkem Jeanem, milenkou Marií a do jejich domu, kde oba provádějí komunistický experiment s okolní zvířenou. Oba totiž stále konají dobro, a tak se jali sdílet svůj nadbytek se vší zvěří, co měli na dosah, tj. s kanci v lese kolem a s myšmi v garáži. S kanci to dopadlo tak, že si postupně odrzle místo nedůvěřivého (nebo možná nevěřícného) pozorování z dálky začali chodit na procházku na terasu domku hledajíce cokoli k jídlu, a když jednou jeden poměrně velký kanec, zcela politicky nekorektně, chtěl převzít nad tím vším absolutistickou moc a na milenku Marii, která si vyšla na terasu na cigaretu, výhružně vrčel, došlo oběma experimentátorům, že kanci ještě jaksi nejsou na komunismus dost zralí. Oba vzali hole a vzpupného kance zahnali do lesa. Ale protože je třeba se dobrých úmyslů nezdávat jen kvůli nějaké té facičce, a od té doby mu a jeho stádu nosí krmení d lesa daleko od domu.

S krmenými myšmi to byl krátký proces. Neudělal ho však ani tatínek Jean, ani milenka Marie, nýbrž krysy nalákané myší potravou, které, opět neznalé faktu, že v domě je místa a jídla dost pro každého potřebného, myši buď sežraly, nebo možná jen vytlačily za hranice království, kde létají kusy francouzského sýra do huby. Tatínek Jean a milenka Marie však celou tu krysomyší válku svým chovancům tolerovali a vítězné krysy krmili nezištně dál. Až do doby, kdy se ukázalo, že nevděčné krysy rozhlodaly v garáži, co mohly. "Pytlíky s korálky jsem tam měla", naříkala milenka Marie: "a všechny je rozhlodaly a korálky jsou teď všude". Zdálo se, že to, že se krysy dotkly soukromého vlastnictví, nakonec přeci jen zvítězilo, a tatínek Jean a milenka Marie se rozhodli, že taková zvůle se trestá. Ale ne trestem smrti, nýbrž vyhoštěním. Žádné zabíjecí pasti, tedy, řekl rozhodně tatínek Jean a začal vymýšlet důmyslné pasti na fotobuňku, aby do nich krysy chytil. Ale ouha, ukázalo se, že zatímco na kance stačí obyčejná hůl, krysy jsou chytré a dobře ví, jak na to. Do pasti se vždy chytila jedna jediná, pak všichni pochopili, jak věc funguje, a už se nechytil nikdo. S třemi chycenými krysami ve vězení a s pastmi, které zely prázdnotou, rozhodl se tatínek Jean odstranit z garáže všechno, co by se dalo sníst, a na možné vchody a východy do garáže nalíčil další pasti. Ne ovšem smrtonosné, nýbrž stylu: odejdi v pokoji, ale už se nevracej (neb se vrátit nelze). Jinými slovy, vytvořil nevratné východy. Krysy ve vězení ale dál krmil, protože krysí práva jsou krysí práva. Krysáci v zajetí tloustli, a otisky krysích zubů na všem, včetně kovových skříněk, přibývaly dál. Tatínek Jean usoudil, že krysy v zajetí určitě tajně dávají svou potravu volným druhům, a tak odnesl zajatce do exilu do jednoho opuštěného domu ve vesnici, kde je vypustil. Rozhlodávání majetku ale pokračovalo a k odchodu z garáže se nikdo neměl. Zvlášť ne proto, že si velmi inteligentně uměl z nalíčených pastí vzít kus sýra sám, aniž by se do nich chytil. "Krysí Einstein", řekl tatínek Jean, když jsme přijeli. Nejdřív s láskou, ale když našel rozhryzané zapomenuté boty, po Hvězdopravecku vybouchnul: "Já jsem mu dal možnost odejít. Kašlu na něj, koupím past, co ho zabije, a budu mít pokoj". Podle posledních zpráv se ale krysí Einstein těší stále dobrému zdraví a předpokládám, že o pastech už toho ví tolik, že možná jednou nějakou sestrojí a pokusí se do ní chytit majitele onoho nikdy nekončícího sýra. Jen doufejme, že je krysák znalý lidských práv a nebude to past smrtonosná.

Na druhou stranu je fakt, že tatínek Jean a milenka Marie nemají televizi, kvůli zlotřilým vydřídušským operátorům také nemají internet a telefon, a protože domek leží pod kopcem, který stíní signálu, nemají ani mobil. Podobnými historkami za dlouhých zimních večerů tedy vezmete zavděk.

Kromě Vánoc probíhajících v krysím království s celou dlouhou a širokou rodinou (u stolu nás bylo přesně 21) jsme si odskočili do Orange za Drahoumatičkou, a pak už jsme si to letěli do české kotlinky za Golemky, Brašulí, Janou a malou Maruškou. Tam se jedlo, pilo a konstatovalo, že české pivo se za poslední rok značně zlepšilo. Následovaly dva dny zpět ve Francii a už jsme byli na letišti v Marseille domáhajíce se nástupu do letadla.

Doslova. Během naší návštěvy v Evropě nám propadlo chilské povolení k pobytu, ale podle toho, co nám řekli chilští celníci a Chilané (včetně Janice Slepice a jejích kolegyň), propadnutí není problém, zažádáme prostě až po příjezdu, jako obvykle, a vstoupíme jako turisté. Vstoupit do Chile je lehké jako facka, pokud tedy nemáte zakázaný sýr, celníci vám dají štempl do pasu a je to. I dle stránky ministerstva zahraničí se vás maximálně můžou zeptat, zda máte na pobyt v Chile dost peněz, což se gringos, o nichž se předpokládá, že mají kapsy plné zlatých cihliček, samozřejmě nikdo neptá.

"Kde je vaše zpáteční letenka?", zaskřehotal na mě zaměstnanec Air France na přepážce v Marseille upravuje si svůj hitlerovský knírek. "Já žádnou nemám, já jedu zpět, bydlíme v Chile", řekla jsem. "A kde je vaše povolení k pobytu?", řekl Fašoun. "Tady, ale propadlo na konci roku 2011, před třemi dny. O prodloužení požádáme, až přijedeme", řekl Hvězdopravec. "Tak to ale jedete jako turisté", řekl Fašoun. "No," řekla jsem. "Tak to musíte mít zpáteční letenku, když tam nebydlíte", řekl Fašoun. Po chvíli vysvětlování, že po nás nikdo žádnou letenku u vstupu chtít nebude, ježto Chilané do své země pouštějí západní turisty ochotně a rádi a že nám bylo potrvzeno, ba dokonce doporučeno, udělat to s cestou do Evropy takhle, protože jinak jsme riskovali být v době odjezdu bez pasů (a strávit tedy Vánoce v Chile), Hvězdopravec našel v peněžence jakýsi doklad o tom, že žije v Chile, vydaný francouzskou ambasádou, s platností až do roku 2014. "No vidíte", řekl Fašoun: "A paní má nějakou takovou kartičku?". Nemám, naše ambasáda podobný cár plastu nevydává, ježto kdo kdy slyšel, že by ambasáda nějaké země na cizím území měla právo vydávat oprávnění k pobytu na tomto území. Odolala jsem pokušení se fašouna zeptat, co by řekl na to, že by ambasády afrických zemí ve Francii začaly vydávat podobné kartičky platící jako povolení k pobytu, a soustředila jsem se výhradně na to, abych ho požádala o zavolání nadřízeného, což Fašoun udělal s podezřelou ochotou. "Mám tu osobu českého původu v nelegální situaci", řekl důležitě do telefonu: "Chce jet do Chile, ale má propadlé vízum. To je niet, že ano..." Čekala jsem, že příští telefonát bude rovnou Gueantovi, Sarkozymu nebo dalším podobným náckům, jejichž téměř čtyřleté vládnutí dalo prostor podobným lidem, aby mě vyhostili, kam patřím. "Nechce pochopit, že nemůže odletět bez zpáteční letenky. Můžes jí to prosím přijít vysvětlit?" Nadřízený, chlápek napoleonského vzrůstu a charakteru, přišel vzápětí. Ne, řekl, bez zpáteční letenky nikam. "Ale proč? Co vám je do toho, jestli nás do Chile pustí nebo ne?", úpěli jsme. "Dostaneme kvůli vám pokutu, když vás do Chile nepustí", tvrdil Napoleon. Samozřejmě, že i v tom se Napoleon pletl, jak jsem zjistila, když jsem později psala reklamaci na Air France. Případné pokuty a sankce musí uhradit ten, kdo cestoval bez náležitých dokladů. Zkoušeli jsme Napoleonovi vysvětlit, že máme diplomatický status, ale Napoleon, znalý zřejmě všech dokumentů světa, říkal, že doklad o tom, co mu ukazujeme, o tom doklad není a, znalý všeho ostatního, že astronomové podobný status nemají a co navíc že ta osoba českého původu, je snad ona astronom? Hvězdopravec křičel, že jsem jeho žena a že proto jsem úplně ve stejných podmínkách jako on, že se o nás stará Hvězdárna, ale Napoleon řekl: "Nemá vízum, tak mi je jedno, co mi tu vykládáte. Kdybych já chtěl, tak bych vás mohl pustit, ale jde o to, že mi nedáváte žádné záruky, že to bude bez problémů". Viděla jsem, že čas nástupu do letadla se hrozivě blíží a věděla jsem, že jestli nám letadlo uletí, letenka zpět do Chile propadne. Řekla jsem Hvězdopravci, že ztrácíme čas a že prostě koupíme tu podělanou vratnou letenku a budeme si pak stěžovat. "No to si klidně stěžujte", ječel Napoleon: "Klidně bych vám mohl ukázat směrnice, ale jsou v angličtině.", chtěl mě zastrašit. "Směrnice si strčte někam", řekl nakonec Hvězdopravec. "Jak prosím?!", řval Napoleon: "Když já budu chtít, tak neodletíte ani jeden!!!!" Zdálo se, že setkání s blbcem dospělo ke svému přirozenému konci, pomyslela jsem si. Na přepážce Air France jsme koupili moji zpáteční letenku za 3000 euro (inu, kdyby se nás Chilané pak chtěli ptát, zda máme dost peněz, byla by to jistě záruka), kterou jsme naštěstí mohli i dle limitu na kartě zaplatit. "Ale v Chile ji vrátit nemůžete...", řekla paní na přepážce Air France. "Jak nemůžete?", řekla paní, co letenku nakonec vystavila, protože první paní spadnul systém: "Kdo vám takovou blbost řekl?"

První paní ale měla pravdu. V Chile letenka nejde vrátit, respektive místní Air France pravila, že trvat to bude asi měsíc a dají nám pak šek v pesos. To je ekvivalent chilského "bude to trvat věčnost a nejspíš ty peníze nikdy neuvidíte".

Hvězdopravec se mě pokouší přesvědčit, že dopis Air France na dvě stránky je moc dlouhý, jenže já nějak nevím, co z něj vyškrtnout.

Fašoun a Napoleon pravdu neměli. Na hranicích po mě přirozeně nikdo můj cár papíru za 3000 eur nechtěl, dostali jsme jako obvykle razítko, aniž by nám byla položena jediná otázka a razítko bylo dokonce i správného data.

Celý čtrnáctihodinový let jsme strávili usazeni uprostřed skupiny asi čtyřiceti čínských turistů, kteří jistě letenky Čína-Chile neměli pouze tam a jež tedy Air France nechala spokojeně nastoupit, nedbajíc, že hned za celní kontrolou vůdce skupiny sebral všem svým svěřencům pasy. Číňané hned po nástupu do letadla usnuli, ignorujíce, že Air France kvůli nim zapnula i naše obrazovky v čínštině. Později se pár Číňanů probralo a začalo sledovat americké komedie a dokumenty o letech do kosmu, většina ale klimbala dál. V polovině letu letuška však vzadu v letadle vybalila k volnému braní karton zmrzliny Haagen Dazs a nastal zmatek. Jedna Číňanka si toho všimla a začala si cpát nanuky do kapes a všude, kde mohla, prchajíc rychle mezi své soukmenovce, budíc je ze spánku a ukazujíc jim ony slastné plody blahobytu. Soukmenovci se rychle začali zvedat a utíkat pro nanuky, budíce i ty největší spáče. Jedna Číňanka probudila i podřimujícího Hvězdopravce a než stihl otevřít oči, měl v náruči tři nanuky. Po nevěřícném otevření očí zjistil, že nejen, že to studené jsou nanuky, ale že mu do tváře zírá cizí žena. Číňanka zase viděla kulaté nevěřícné oči a bleskurychle nanuky sebrala: "Hihihi." zasmála se a odběhla rozdat nanuky pouze šikmookým.

Sčítajíc jablka a hrušky jsem přemýšlela o tom všem a říkala jsem si, jak tenká je hranice mezi demokratickým státem a zvůlí a o nebezpečí extremistických hlasů, jaké zaznívají i u nás. A myslela jsem na ty, kteří se rozhodli žít jinde, než kde jejich předkové prohlásili, že tady je ta nejlepší země oplývající strdím a mlékem a že tady se bude žít a komu zde dovolíme žít s námi, to se teprve uvidí. Moje kamarádka Jeanne jednou řekla, že jsme jako psi značkující své patníky. Myslela jsem na to, jak každý očůraný patník má pak ta svá, zaručeně nejlepší a jediná možná, pravidla chcaní, kašlaje na pravidla ostatních očůraných patníků, ježto, jak známo, je to vždy Náš Patník, který stojí ve středu světa. A tak jsem dnes, jako chytrá horákyně, vdaná v Chile, registrovaná ve Francii a stále svobodná v České republice, kde momentálně nejsem občan s občanským průkazem, neb ten je třeba si opatřit výhradně Čechách, ambasády to neumí a neumí ani poslat žádost, a na Vánoce bylo pochopitelně na příslušném úřadu zavřeno (prý dostanu pokutu, že jsem si občanku nevyměnila už v říjnu, když mi propadla) a ve Francii mi zase nezbývá než doufat, že francouzskému buldočkovi budou chcanky chilského podvraťáka dost dobré na to, aby uznal, že s Hvězdopravcem žijeme víc než rok ve společné domácnosti, a vydal mi carte de sejour. V Chile se potýkám u části populace s předsudkem bohaté gringy, kterou kde který Chilánek lehce přechytračí, ve Francii jsem pro některé lidi trpěná osoba českého původu, i když s nadějí, že letošní volby ukážou, že trpěná byla především Sarkozyho partička. Myslela jsem na to všechno a byla jsem ráda za úsměvné krysí historky lidí jako je tatínek Jean. A myslela jsem na to, že přeci pocházím ze stejné země jako Kafka.

A tak vám do nového roku přeju, abyste potkávali hodně krysích lidumilů, málo Fašounů a Napoleonů a abyste sebe dokázali poznat dobrotu od patlání strdí po celé hubě až do očí. A přeju to i všem třem svým zemím, protože se zdá, že všechny tři to opravdu potřebují.

P.S. V prvním čísle letošního Respektu konečně vyšel článek Jana Jindry o studentských bouřích v Chile. Bohužel placený odkaz je zde. Do článku Jana Jindry, který vyšel na Babišově České pozici, jsem si tu dloubla zde a s autorem jsme v komentářích pak vedli plamennou debatu, z níž je jasné především to, že moje výhrady k článku byly dané tím, jaká orientace celého příspěvku se po autorovi chtěla, aby příspěvek vůbec mohl být publikován. Respekt se zdráhal, ale nakonec článek vyšel v mnohem ambivalentnější, objektivnější podobě. Debata z blogu se přenesla v prosinci rovnou na střechu našeho domu k několika lahvím piva a já připíjím na zdraví lidem, kteří mají podobnou houževnatost v boji s orientovanými médii. A Respektu dávám Despekt za foto pouličních nepokojů s komentářem "Tentokrát se ještě vrátili do lavic", které je článku přidalo. Toto je nezávislost pohledu?

Prosinec

Dlouho jsem vám nepsala. Trochu proto, že se ukázalo, že "užít si Chile" pro nás po několik dní znamenalo především "užít si toho, že máme ještě kde bydlet", a tak jsme se celý víkend po oné ráně zrána váleli doma. Pak se ale věci zase daly do pochodu.

Především jsme tedy začali hledat stěhovací firmu. To byl pořádný ořech i ve Francii, kde nás jednak bombardoval telefonáty pan Stěhovací a jednak nám o chilských intelektuálech, jichž jsou plné kavárny, kázala paní s perfektními obaly, jejíž rozpočet nám však nikdy nedošel. Pana Stěhovacího nakonec odrovnalo to, že rozpočet má být v angličtině, poprosil mě, zda bych to nemohla přeložit já sama (ne, řekla jsem), a stěhovala nás tedy firma z Marseille, která se u nás ani nebyla podívat. Byla ale rychlá a profesionální. Rychlá tak, že s námi do Chile málem odjela i sousedova kola a štafle, z nichž Hvězdopravec malující v době stěhování kuchyň slezl, aby si došel na záchod. Právě proto, že hlavně nechci, aby naše stěhování z Chile bylo stejně dobře naplánované jako stěhování do Chile, během něhož jsme dodělávali přestavbu koupelny, malovali kuchyň, vystěhovávali z bytu půlku nábytku patřící Drahématičce a nakupovali nábytek nový, protože byt byl pronajat jako "zařízený" (více zde), vzala jsem to do paže hned před Vánoci a začala shánět tři rozpočty od stěhovacích firem, aby z nich Hvězdárna jednu vybrala.

A do cesty se mi tím postavila Janice. Janice Slepice je zaměstnankyně na Hvězdárně, která všechno řídí a organizuje, což v praxi znamená, že se věci protáhnou o několik týdnů déle, než by trvaly, kdybyste se je pokusili zařídit sami. Asi po půl roce v Chile Hvězdopravec zjistil, že Pathfinder nejspíš není pojištěn, protože nemáme od pojišťovny žádný doklad. Pojišťovala Janice Slepice, a tak se jí došel zeptat, kde že je papír od pojišťovny. "Neboj, nic se neděje", zahalekala Janice, což je obvykle důvod pro to, aby se člověk začal bát: "Všechno je v pořádku." a Hvězdopravce vystrnadila z kanceláře. Po roce bez papíru nakonec Hvězdopravec využil toho, že je Janice nemocná, došel za její zástupkyní Megane, která zjistila, že v pořádku není vůbec nic, všechno napravila, a bylo vymalováno. Tedy, vlastně ještě nebylo. Na vánočním večírku Hvězdárny o pár měsíců později se k našemu stolu přitočila koketní čtyřicátnice a než nás stihl Hvězdopravec představit, čtyřicátnice zašvitořila: "No to jsem já, ta, co vyřešila vaše problémy s autem." Moje zatracená snaha vyjádřit uznání nad pomocí kombinovaná s tím, že považuju za slušnost zapamatovat si jména lidí, mě přiměla roztáhnout ústa do širokého úsměvu a říct: "Ah, Megane". Čepíření a cvrlikání ustalo jak po vylití kbelíku studené vody: "Janice", řekla Janice zmoklá slepice a odkráčela. Tak teprve teď bylo vymalováno.

Ačkoli moje historka téměř robinhoodovsky potěšila všechny astronomické přátele, kteří s Janicí mají co do činění, je jasné, že jsme jí zrovna do oka nepadli. Co se týče stěhování jsem ale doufala, že si poradíme nějak sami, jenže hned jak Hvězdopravec oznámil, že odjíždíme, Janice se pustila do zařizování. To znamená, že řekla, že se o všechno musí postarat ona, že firmy musí kontaktovat ona, že schůzky musí domlouvat ona, zkrátka, že ženou, která nás dostane z Chile, bude jen a jen ona, a následně o ní nebylo několik dní ani vidu, ani slechu. Hvězdopravec tedy denně docházel do její kanceláře catetear, jak se v Chile výstižně říká, povzbuzovat. Po týdnu povzbuzování Janice odjela na dovolenou na tři týdny. Naštěstí nám ale nechala seznam čtyř společností, z nichž nám řekla, že jedné volat nemáme a ze zbylých si můžeme náhodně vybrat tři, kam zavoláme a které nám rozpočet udělají.

A tak vstoupila do mého života paní s křestním jménem Consuelo. Mimochodem, Consuelo znamená Útěcha. V křesťanských ženských křestních jménech si Chilané libují a kromě Vendulek Utěšitelek se tu tedy vyskytují Trinidad (Trojice) nebo Soledad (Samota). Absolutně nejstrašnější mi ale přijde jméno Purificación (Očištění), které se podle mě hodí výborně jako přezdívka pro kolegyni s bulimií, ale dítěti bych ho v dobré víře nedávala. Vraťme se ale k paní Útěše, neútěšně neschopné naplánovat si rozvrh na příští týden. "To jsem já, Consuelo.", ozvalo se na konci drátu několikrát denně, když se mi na displeji mého zánovního mobilu objevilo neznámé číslo: "Jak jsem říkala, že můžu přijít v jednu....nešlo by to spíš v jedenáct?". A tak to šlo celý týden. Ve čtvrtek se nakonec ale konečně dostavila útěcha. Do dveří loftu vstoupila zavalitá paní a hned jak uviděla schody, začala bědovat, že se po nich bojí. Popřemýšlela jsem, zda jí mám nabídnout sedák a lano, ale nakonec jsem usoudila, že snad vystačí s přichycením se zábradlí. Paní Consuelo nakonec statečně shody vyšla, optala se na každý detail a zase odkvačila. První položka na seznamu byla odškrtnutá.

Další na seznamu byla firma, která stokrát nepřehazovala schůzku, a tak jsem si slibovala Očištění. "Dobrý den", přivítala jsem jejich zaměstnankyni: "Tak povezeme tohle...tohle ne....tohle jo a to se dá rozmontovat...". Zaměstnankyně na mě hleděla tak tázavě a upřeně, že jsem se zamyslela nad tím, zda omylem nemluvím česky nebo hotentotsky. Ale ne, z mých úst se linula španělština. Že bych měla něco na obličeji? "Tohle taky pojede s námi", říkala jsem, zaměstnankyně čučela, postupovala dále bytem a nepsala si ani slovo. Odvážně sešla schody do ložnice, a když jsem otevírala šatník, abych jí ukázala, kolik máme oblečení, konečně jí svitlo: "Už vím!", zvolala vítězoslavně. "Už vím, komu jsi podobná! Ty vypadáš jako ta Spice Girl!" A taky tak zpívám, pomyslela jsem si. Spíš by mě ale zajímalo, co slečna napíše do rozpočtu.

Rozpočet přišel záhy. Jmenoval se "Madrid" a náklad byl odhadnutý na 30m3. Pak přišel rozpočet ještě jeden, od téže zaměstnankyně, jmenoval se Francie, náklad byl odhadnutý na 7m3 a destinace byl....Madrid. Pevně doufám, že slečna zaměstnankyně není kamarádka Janice Slepice.

Poslední firma vypadala ale docela normálně, zaměstnankyně přišla tak ráno včas a bez předchozího volání a vyptávání se na cestu, že nás vytáhla přímo z postele, protože jsem nevěřila, že je možné, že někdo opravdu dorazí přesně na devátou ranní, a tak si držíme palce, ať nás pošlou s nimi.

Kromě nahánění firmy na stěhování jsme naháněli nové nájemníky a hledali jsme Pathfinderovi novou hodnou rodinu. Zdá se, že obojí se podařilo, a tak jsme dva víkendy po sobě v klidu odjeli do rezervace Las Campanas, abychom si trochu poviseli na laně v rámci návratu k lezení po skalách. První víkend s námi jel Damien a jeho italský kolega, který měl ale takovou závrať, že jsme nakonec šli na kopec pěkně po stezce, ale druhý víkend jsme to celé statečně vylezli i s Claire a Ignaciem. Claire je naše francouzská kamarádka a Ignacio je její chilský přítel. Oba bydlí kousek od nás a často se vídáme.

Den před odjezdem dával Ignacio lekci capoeiry Hvězdopravci a při té příležitosti mu málem zlomil kotník, ale nezadařilo se, a tak se jelo lézt. V neděli ráno jsme se rozhodli vyrazit v devět, což samozřejmě dopadlo tak, že od devíti Claire, která je už úplně pochilštěná, volala, že máme přijet o čtvrt hodinky později, pak o deset minut, pak ještě zachvíli, a nakonec jsme tedy vyjeli v deset.

Cesta vedla kousek po dálnici, až k městu Tiltil. Kousek za Santiagem se před nás najednou v zatáčce prudce nacpal kamion, Hvězdopravec zaklel, já také a už jsme si to všichni hudrovali na chilské řízení, když tu jsme si povšimli, že to od nás pan řidič kamionu schytal tak trochu neprávem. V pravém jízdním pruhu totiž jela pohodlně roztažená skupinka cyklistů v barevných dresech. Ještě, než jsme mohli začít klít nad nápadem vyjet si na výlet na dálnici, přihnalo se v pravém pruhu osobní auto, které se zřejmě domnívalo, že když vjede do hejna cyklistů dostatečně rychle, rozutečou se jako zmatené slepice. Nakonec si ale řidič onoho osobního auta na naší pravici uvědomil, že občas nějaká ta slepice uskočit nestihne, a rozhodl se, že se hejnu, pardon, pelotonu, raději vyhne prudkým manévrem doleva, nedbaje toho, že tam jede Pathfinder jako kráva. Hvězdopravec naštěstí auto viděl a přidal plyn, takže nikdo nepřišel k úhoně a už jsme mohli jen počítat, kolik cyklistů jede v pelotonu. Jelo jich nejméně padesát. Po dálnici, v nedělním ránu, bez jakéhokoli doprovodného vozidla. Ti poslední tedy skutečně riskovali za lajdavost při přípravě zaplatit životem. Ale ten první, co jel v čele též. Protože se pelotonu utrhl, byla za ním mezera dost velká na to, aby se netrpělivý pán za námi rozhodl, že se nás opět pokusí předjet z prava. První ze závodu v tu chvíli ale naštěstí jel po dálnici s hlavou otočenou dozadu, neb nemohl zřejmě věřit tomu, že všem tak ujel, a tak auto za sebou uviděl rychle.

Ignacio na to na všechno nevěřícně zíral a řekl:"Člověk by řekl, že jsou lidé, kteří se rodí bez selského rozumu." Řekla bych, že v Chile se jich rodí zvlášť hodně.

A to je o uplynulých dnech všechno. Stihla jsem i pečení vánočního cukroví v 32stupňovém horku, stihla jsem nákup dárků pro celou dlouhou a širokou rodinu, zkrátka už se nemůžu dočkat, až začnou prázdniny. A ty začnou ve čtvrtek, kdy jedeme na deset dní na starý kontinent. Na deset dní....tak to zas tak moc prázdniny nebudou!

Rána zrána

V Santiagu je vedro, kupodivu i v noci. Do toho jsem jako obvykle se začátkem veder nastydla - jak, to je velká záhada, asi můj šprtozvyk onemocnět vždy až na začátku velkých letních prázdnin oznamujících se velkými vedry. Podmíněný reflex, který mě dosud neopustil, a se začátkem veder přichází zásadně i zánět nosohltanu. V Chile ale vedro začne už uprostřed školního roku. Alespoň něco, říkám si, jeden den zůstanu doma, ale pak mě povinnosti zase vyženou. Dospělý si člověk už ani nemůže pořádně zastonat v posteli s knížkou, brblám nespokojeně.

Když tedy v úterý ráno zazvoní budík, brblám a chrchlám hned po probuzení. Sedíc na posteli vyprávím spícímu Hvězdopravci o léčebných metodách mojí maminky za mého raného i pozdního dětství, které mě naučily každý symptom podrobit důraznému křížovému výslechu na téma: jsi, nebo se mi jen zdáš? Jako dítě jsem nikdy nesimulovala. Nikdy, protože se u nás léčilo pocením ("Ještě nejsi dost vypocený", řekla maminka, když sáhla na moje nebo Brašuleho zpocené tělíčko pod tři peřiny, jimiž nás před půl hodinou zakryla,: "Jen to ještě chvíli vydrž"), horkým mlékem s Vincentkou, dietou, Soluxem a zastrkováním plenky s horkým olejem do mrňavého nátělníčku na hrudník. V tomto kontextu se i písemka z matematiky jevila jako zábavná jízda na kolotoči a pokud jsem si nebyla opravdu, ale opravdu jistá, že jsem nemocná, raději jsem si pálení v krku nechala pro sebe. Zkuste děti, které vás v neděli večer začnou spiklenecky informovat o začínající chřipce, co pět minut vystavit domácí prohlídce krčních mandlí pomocí kovové lžičky a postavte před ně ono horké mléko s Vincentkou a pošupajdí do školy s ochotou, o níž se vám ani nesnilo.

Vlastně mi nic není, rozhodnu se nakonec a jdu do koupelny. Nechce se mi, strašně se mi nechce vstávat. Nechce se mi nikam. Je vedro. Přemýšlím o narvaném autobusu Transantiaga, kde budu muset stát, nechat se mlít mezi Chilany, kteří se prodírají vždycky autobusem sem a tam v domnění, že někde bude nával menší, ze všech se polije pot, řidič pojede zase brzda plyn, že se jednou rukou neudržíte a musíte se držet oběma, auta kolem budou troubit a navzájem se blokovat...a mám v tu chvíli života v Santiagu tak akorát dost. Při čištění zubů na sebe zírám do zrcadla, měla bych jít k holiči, už jsem ta nebyla skoro rok, posledních 10cm mých vlasů je úplně mrtvých a štětinatých, jenže k holiči, to znamená jet půl hodiny autobusem po práci do Vitacury, vysedět tam důlek čekajíc, a pak jet v dopravní špičce narvaným autobusem domů. Nebo to znamená jít k holiči neznámému, který je možná holičem už i několik dní a vyseká mi na hlavě něco jako tuhle Hvězdopravci, který skončil jako svrabem napadený pankáč a Sylvain ho pak - ačkoli kluci nejsou žádní modýlci - nepustil domů dokud ho mu hlavu neobrousil strojkem.

Nasadím si čočky, o nichž vím, že mi odpoledne polezou z důlků, protože i v létě je takový smog, že by to u nás v Čechách bylo už znečištění, a to nás čočkaře a alergiky značně irituje. Skandálním hodnotám naměřených v Čechách tuhle zimu se tu v Chile říká regular, normální hodnota, a neimplikují žádná omezení. Až u hodnot prachových částic dvakrát vyšších než u těch nejvyšších naměřených v Čechách se tu zakáže jezdit autům vždy s určitým číslem na konci poznávací značky. Což se respektuje tak nějak....po chilsku.

Chrchlám a brblám a snažím se se obléct, nehledíc na to, že většina mých svršků je značně obnošená a o spodcích už nemluvím vůbec. Na nákupy v Chile už nechodím skoro rok, nemám na to nervy - cokoli z alespoň trochu přírodního materiálu, halabala sešité, tu přijde nejméně na 25 eur, a platit 60 eur za jednoduché šaty s křivě ušitým švem mě ani nenapadne, navíc je všechno přikované a zamčené na věšácích a je třeba sehnat prodavačku, která by vám laskavě věc zapůjčila k vyzkoušení. Pokud tedy náhodou mají vaši velikost. Bude se v Evropě na Vánoce dát koupit třeba někde nějaké letní oblečení? Zlevněné by mohlo být, přemýšlím. Snad jo, doufám.

Najednou se rozrazí dveře koupelny a do onoho černého uchrchlaného a ukňouraného rána vchází nečekaně Hvězdopravec. Než mu stačím vynadat za rušení mých brblacích kruhů, řekne:

"Vzali mě na Levandulovou observatoř. Začínám v únoru nebo v březnu."

A já na něj chvíli koukám, a pak řeknu: "Tak to je konec Chile?"

A, vážení čtenáři, je to tak. Takhle jednoduše. Dny Chequity en Chile jsou spočítané. Dali jsme výpověď z bytu, začínáme se porozhlížet po stěhovací společnosti a dokonce přemýšlet, jakou hodnou rodinku bychom měli najít Pathfinderovi. A je nám líto, že zde necháme několik výborných přátel, především Sylvaina, utěšujeme se, že mnoho z oněch přátel stejně brzy také odjede do Evropy, a já si začínám uvědomovat, jak mi přirostli k srdci moji kolegové a moje práce. Přemýšlím, jaký bude život bez každodenní přítomnosti zemětřesení, výpadků elektřiny, explodujících sopek a dalších místních vymožeností. Bojím se, kolik pokut v Evropě dostanu za svoje řízení made in South America. A zavazujeme se, že, jak řekl Hvězdopravec, si přijedeme doplnit výstupy na vulkány, které nám unikly, a zopakovat ty, které se nám nejvíc líbily.

A těšíme se. Těšíme se na víno a na sýr a na křupavé bagety, na bydlení ve městě, které se dá bez zábran nazvat Zvonokosy, na ježdění na kole a vlakem do práce, těšíme se na moře, v němž nebudou tučňáci, těšíme se na normál Evropy bez extrémů, na kulturní život, těšíme se na kamarády blízko u nás a dokonce se těšíme i na rodinu.

Spoustu věcí z těch, po kterých se nám bude stýskat, i těch, na které se naopak těšíme, jsem určitě zapomněla, jasné je ale jedno. V Chile nám zbývají dva a kus měsíce a ty bude třeba si užít, a také si je užijeme! A vy se můžete těšit na zcela jistě šťavnaté vyprávění z toho, jak celý náš přesun do Evropy dopadne.

Nesourodě

A jsme zase v plné pracovní. Dny se kulí jeden za druhým, je už teplo, ale ne zas tolik, aby jižan vlezl do bazénu (středo- a severoevropanů by už ale byl plný) a já už mám roku tak akorát dost. Síly už mi nezbývají ani na souvislý článek. Takže nesourodě.

To, že přichází léto, jsme poznali podle toho, že zase v jednom kuse někde hoří. V pondělí v noci hořelo opět u nás v ulici. Tentokrát neshořela diskotéka, ale hospoda na rohu vedle. Hasiči, kteří jsou v Chile dobrovolní i v tak monstuózních městech jako je Santiago, přijížděli k požáru postupně celou noc až do sedmé ranní za zvuku sirén. Sirény tu mají rádi. V sedm ráno už hasila požárníků celá stovka, alespoň tak to napsala La Tercera. Protože ale hospoda začala hořet ve tři ráno, bylo to tak trochu s křížkem po funuse.

I tak otrlý řidič jako jsem já málem najel do svodidel na dálnici Costanera Norte, když předjížděl auto, jehož řidič měl z okna vystrčenou nejen ruku, ale i celou levou nohu. Retha mi pak řekla, že to je přece docela normální bezpečnostní opatření proti tomu, aby člověk v autě s automatickou převodovkou nešlapal na plyn pravou a na brzdu levou. Retha se učila jezdit v Jihoafrické republice.

Když od nás v neděli o půlnoci odcházela návštěva, Alvarito mě upozornil, že na rohožce u sousedů leží asi desetiletý chlapec a spí, s čímž bychom prý asi měli něco dělat. Vzbudili jsme sousedova chlapce - známe ho s Hvězdopravcem dobře, protože občas hraje v chodbě se svým bratrem fotbal - , který pravil, že se nic neděje, že jen čeká, až se tatínek vrátí domů. "Tak kdyby nešel, tak zaťukej, jo?", řekla jsem. Ráno už chlapec na rohožce nebyl, tak tatínek asi nakonec přišel.

Část neuvěřitelně levného a špinavého centrálního trhu se zeleninou La Vega dostala novou budovu. Obchůdky jsou zděné, nikoli z vlnitého plechu, a nad každým září nový vývěsní štít navržený evidentně samotnými trhovci. Když jsem kupovala v sobotu zeleninu u klasicky vegově ušmudlaného zemědělce zabaleného ve vrstvě špinavých svetrů, jehož vlastní podobizna se hrdě skvěla na vývěsním štítu, Hvězdopravec mě upozornil, že slogan tohoto obchodu zní: "Pelenque - un macho de verdad". Pelenque, opravdický chlap. Přeložitelné též jako "samec".

Přiučila jsem se nové slovíčko. "Miguelito" je hřebík či drát ohnutý tak, aby zůstal bodákem nahoru a slouží k pohození na silnice či cesty za účelem propíchnutí preumatik projíždějících vozidel. Nevím, zda nějaký jiný jazyk potřebuje pro podobnou skutečnost slovo, ale pokud navštívíte Chile a na dálnici spatříte nápis "Pozor, miguelitos", raději zpomalte.

Slovo "miguelitos" se přiučil také Hvězdopravec a Sylvain, když se jim poblíž bolivijské hranice uprostřed pouště podařilo píchnout hned tři pneumatiky najednou. Naštěstí měli ale dost duchapřítomnosti na to, aby rychle vyměnili pneumatiku, která ušla úplně, a se zbylými dvěma rychle dojeli na frekventovanější místo pouště, kde projela dvě auta za tři hodiny a druhé z nich Hvězdopravce odvezlo zpět do civilizace i se dvěma píchlými koly na opravení. Za tuto pomoc byl Hvězdopravec požádán o skandální částku, již odmítnul zaplatit. Přivolaní carabineros pravili, že za všechno můžou Bolivijci, dojeli se podívat 40km pouští na to, zda Sylvain s autem bez kol ještě žije a následně ho tam nechali jeho osudu naznačujíc, že kdyby měl problém, "dva tři kilometry támhletím směrem" je policejní posádka. Hvězdopravec nakonec splašil taxikáře ochotného ho odvézt zpět za Sylvainem do pouště za částku menší než vyloženě vydřidušskou, a tak se oba hoši vrátili v pořádku domů. Kromě napichování se na miguelitos se jim podařilo vylézt oněch 6046m, které má Pili, a zmeškat zpáteční letadlo kvůli hledání kráteru po meteoritu.

Mezi nespočetnými nabízeči čehokoli, kteří k nám domů volají, volal i místní hřbitov, aby mě zpravil o tom, že dle jejich registrů nemáme žádnou hrobku a že by měli několik zajímavých nabídek, kdybychom jako potřebovali. Beze slova jsem zavěsila, ale zdá se, že na místní hřbitov přišly opravdu těžké časy, protože v metru tu září obrovské reklamy, na níž rodinka vesele hoduje na proslulém chilském asadu a nad tím září nápis "Prosté okamžiky jsou to nejcennější, co máte - Hřbitov Parque de Recuerdos".

Ve Vitacuře prořezávali stromy. Dave, náš kamarád z Hvězdárny, šel kolem, když si všimnul, že chlapík prořezává stromy tak, že motorovou pilu připevnil na kus douhé tyče, díky (díky?) čemuž mohl pohodlně řezat větve stoje na chodníku. Dave raději celý ten chilský vynález obešel velkým obloukem, a po pár krocích uslyšel zvuk padající větve následovaný něčím jako vvvrrrvvvvrrrrvvvvrrrr, což nebylo nic jiného než dokola se točící motorová pila poskakující po chodníku i s připevněnou tyčí.

V tomto kontextu člověk nechápe, jak je možné, že Parque de Recuerdos nemá do čeho píchnout.

Po více než roce jsem vlezla do chilského knihkupectví, protože jsme chtěly s Luckou koupit nějakou knížku jako dárek pro Alvarita k narozeninám. V neskutečně drahých knihkupectvích je tu takový zmatek, že když jsme půl hodiny přemítaly nad tím, zda je Saramago coby nedávno zesnulý Brazilec "latinskoamerický autor" "internacionální autor" nebo "současný autor" a proč je Pamuk zařazen v polici vedle Jelínek a proč na ostrůvek autorů od "I" navazuje plynule ostrůvek "M", zeptala jsem se prodavače, zda "mají posledního Saramaga". "Hm, ten nám ještě nedošel", řekl zamyšleně prodavač: "Ale máme tohodle" a přinesl mi úplně náhodný titul. Tím jsem vypátrala, kde Saramago je, a poslední knihy Kain jsem tam našla deset výtisků. V Chile je zkrátka nechat se chytit při nevědomosti taková ostuda jako být chycen při šťourání se v nose.

Totální nedostupnost knih v Chile řeším třemi způsoby. Ten první, objednávání z Argentiny, popř. cesta tamtéž, je přeci jen zdlouhavý. Pro všechny rozesetce v koutech planety bez knih mám ale dva dobré tipy. První je webová stránka www.bookdepository.com, která je úžasná v tom, že nejen, že do Chile (a do podobně zapomenutých konců světa) knihy posílá, ale hlavně si neúčtuje poštovné. Další tip je pak můj kamarád Kindlík, kterého mi daroval Hvězdopravec k narozeninám a na něhož v současné době opravdu žárlí. Kromě oficiálních knížek si můžete předplatit noviny a časopisy, čímž se ke mně každý týden dostává pěkně čerstvý Respekt, ale také si - nejspíš už méně legálně - a můžete konečně kdy se vám zachce pomyslet na český překlad či originál některé z vašich oblíbených klasik, kterou byste si rádi znova přečetli, ale která je, žel bohu, 10 000km od vás. Minulý týden se mi takhle zachtělo Vejce a já a o půl hodiny později už jsem se u toho smála, až jsem se za břicho popadala.

Můj závěr z knihy i z uplynulých dvou týdnů je, že rozdíl mezi životem na slepičí farmě a životem v Chile je jen v tom, že zde je nemožné pít kdekoli "báječnou horkou kávu".

Prach, prachy a prášky

V úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem v centru pro adolescenty v Lo Barnechei. Lo Barnechea je čtvrť velmi specifická, a to proto, že na rozdíl od ostatních částí Santiaga tu vedle sebe žijí velmi chudí a velmi bohatí. Když mluvím o velmi bohatých, myslím tím velmi bohaté, to, čemu se tu říká ve statistikách vrstva A, B a C1, tj. lidi s příjmem okolo mezi třemi a deseti miliony (či více) měsíčně (od cca 150 tisíc korun po půl milionu). Za ploty haciend připomínajících americké ranče tu stojí kabriolety a nablýskané džípy, po ulicích tu prakticky nikdo nechodí, neb všichni jezdí, a v nákupním centru La Dehesa klapou jehlovými podpatky evropsky vypadající paničky s perfektními účesy, perfektní postavou, perfektními nehty a perfektním psíčkem v kabelce. Na terase Starbucks pak pijou kafíčko s kamarádkami a nahlas hovoří o pletení, služebnictvu, dovolených a doporučených školách pro děti, školách, kde je školné bezmála i milion pesos za měsíc (tj. asi 40 tisíc korun). Občas dojde i na to, jak je jejich čtvrť nebezpečná, na to, který dům byl vykraden. Většina z nich proto volila Piñeru a pravici, která slíbila více policistů, více kamer a více trestů. Pak se paničky zvednou, nasednou do bouráku a jedou domů. Večer je nutné dojet na setkání do kostela, kde se připravují děti i rodiče na první přijímání, a tak je třeba si pospíšit, vybrat šaty pro děti a manžela, a pak dojet pro děti autem do školy.

Hned za velkým nákupním centrem začíná ale jiný svět.

Když sjedete z ulice Raul Labbe k centru pro adolescenty, kde pracuju, končí tu najednou silnice a zbyde jenom hliněná cesta, na níž obyvatelé ulice vytvořili hliněné retardéry. Cesta samozřejmě není rozdělena na hliněný chodník a hliněnou silnici, a tak se tu proplétají auta, psi, kočky, maminky s kočárky, děti na kolech, nákladní auta a adolescentní páry v tom, čemu se francouzsky výstižně říká joyeau bordel, "spokojený bordel". Domy tu jsou v lepším případě stará stavení z cihel, v horším z dřevotřísky a v nejhorším z vlněného plechu. Střechy jsou zatěžkané kameny a v zimě na ně jejich obyvatelé natáhnou velké igelitové plachty, aby do domu neteklo. Z provizorních střech tu a tam trčí komínek, ze kterého se tu a tam kouří. Tu a tam, protože topení je v Chile drahé. Nemyslete si ale, že to, kde pracuju, je slum! Domy mají čísla a ulice jména. Slum, campamento, je něco úplně jiného, tam jsou domky z toho, co se najde. Jedno takové campamento bylo odtud za hnědou smradlavou řekou Mapuchem, ale asi před rokem bylo nahrazeno nízkými paneláčky připomínající spíše buňky v jakých bydlí dělníci. I to je ale vývoj kupředu, alespoň tam teď teče voda a lidé mají elektřinu. Chilané jsou pyšní na to, že jde země kupředu a že počet campamentos klesá. V roce 2010 mělo být Santiago úplně bez slumů, zemětřesení ale vládě překazilo plány. Přesto se pomaličku situace lepší a campamentos ubývá. Lidé už mají kde bydlet.

Soused vedle asociace chová kozy na pozemku, kde je stavení ze dřeva, několik vraků aut a ani centrimetr čtvereční trávy. Pozemek je navíc v prudkém kopci, a tak kozám nezbývá, než se držet buď nahoře u plotu, který je ale blízko frekventované ulice Raul Labbe, nebo dole u cesty. Protože ale nahoře u Raul Labbe přeci jen zbývá pár stébel trávy, drží se kozy nahoře. Na začátku září se kromě koz na pozemku objevilo nejméně deset kůzlat. Kůzlata se ale v prudkém kopci nemohla udržet a nezadržitelně klouzala dolů. Soused tedy nakonec vyhloubil uprostřed kopce dolík a kůzlata do něj umístil. Dokud se nenaučí chodit, budou v dolíku, pak už se snad na stráni udrží.

A na nad tím vším ve větru povlává na cáry roztrhaná vybělená chilská vlajka. Za tento laciný symbol bych se normálně jako autor styděla, ale věřte, že vlajka tam opravdu je a opravdu je vybělená a roztrhaná. Čímž chci naznačit, že jakékoli další věci v článku, které by mohly vypadat jako laciná klišé, jsou věci reálné a s nimiž jsem se nějakým způsobem opravdu setkala.

Když čekám na pacienty, a ti nejdou, což je v Chile docela častý případ, zvlášť, když vysvitne sluníčko, nebo naopak prší, nebo je moc zima, nebo moc horko, stoupnu si k oknu ordinace a pozoruju cvrkot. Pod okny je obchůdek, který patří důstojně vypadající zavalité paní v typicky chilské zástěře. Prodává se tam všechno, co může potenciálně kolemjdoucí potřebovat. Sušenky, nanuky, zelenina, toaletní papír, salámy, sešity, léky, avokáda, chleba a kdo ví co ještě. Kolemjdoucí se zastavují a ve čtvrtečním odpoledni kupují pytlíky sušenek nebo nanuky. Pouliční psi se nenápadně potulují okolo obchůdku udržujíce uctivou vzdálenost určenou délkou koštěte zavalité paní prodavačky a sugestivně vyprovázejí nakupující na jejich cestě z obchůdku.

Vedle obchůdku je cihlový starý dům, na nějž je přilepen dřevotřískový přístavek a několik dalších přístavků z vlnitého plechu. Ani po půl roce sledování se mi nepodařilo spočítat, kolik lidí v něm vlastně bydlí a kdo je kdo. Jisté je, že se do něj odpoledne vrátí několik školáků v uniformách. V uniformách místních veřejných škol. Školáčci v nich vypadají roztomile, s barevnými batohy na zádech nesou celý ten náklad vědomostí domů a rodiče jim doma říkají, musíš se učit, aby z tebe něco bylo, podívej se na mě. Nebo jim neříkají nic, kdo ví. Jisté je jen to, že se tihle školáčci můžou učit jak chtějí, ve státní škole ale nikdy nestihnou probrat všechnu látku, a tak pokud jim rodiče nezaplatí doučování, nikdy nebudou mít u státní maturity dost bodů na to, aby mohli jít na univerzitu a navíc aby měli nárok na stipendium. Maminka je služka, tatínek alkoholik, vychovává mě babička, říkají mi moji pacienti tak často, že se mi mezi sebou začínají všechny ty příběhy motat dohromady.

Dům hlídá depresivně vypadající německý ovčák a z komínku se nekouří prakticky nikdy.

Vedle, v domě ze dřeva a plechu, bydlí početná rodina s asi rok a půl starým chlapečkem. Chlapeček se občas s lahvičkou v ruce potuluje nejistým krokem batolete před vrátky. Ví, že je nemůže zavřít, dokud nezažene zpátky psy, tj. černého podvraťáka, který je stejně velký jako chlapeček, a bíločerného psa typu smeták, který je přeci jen o něco menší. Černý pes je ale tvrdohlavý a občas se vzepře a do vrátek nechce, i když ho batole tahá za obojek, co mu síly stačí. Dneska se ale chlapeček zamyslel, a nakonec psa obešel a začal ho cpát do vrátek opíraje se do psových zadních partií, jako když před sebou tlačí auto. Pes byl tímto vynálezem evidentně tak zmaten, že metoda nepochopitelně zafungovala.

O něco později přišel před domek pán v kapuci, s těžkým pytlem na zádech, a posadil se na kámen před vrátky. Z vrátek pomalu vyšla paní s malou holčičkou a zase ono batole s lahvičkou. "Ahoj!", řeklo pánovi, který ho zcela igonoroval. "Ahoj!", opakovalo batole. Pán nic, seděl na kameni a kouřil. "Ahoj, ahoj, ahoj!", spustilo batole. Pán se ani nehnul. Batole to tedy vzdalo a vydalo se na obhlídku doprostřed prašné cesty. Z vrátek se vyloudá další paní, o níž vím, že je maminka batolete, přejde cestu k mamince holčičky, zapálí si cigaretu a obě se dají do řeci opírajíce se o zaparkované auto. Batole se vrátí do domu a přinese si tříkolku. Chlápek právě dokouřil a rozhodne se přejít cestu, aby se také opřel o auto a dal kus řeči s maminkami. Pytel se mu ale po dvou krocích zdá moc těžký, odloží ho tedy uprostřed cesty a dalších pár kroků k maminkám udělá křepce a bez zátěže. Zatímco batole nasedlo na tříkolku a zkouší se odrážet, přičemž ale zůstává stále na místě, holčička hledá poklady v prachu na okrajích cesty. Po chvíli se jí chce na záchod, a tak si prostě stáhne kalhoty a vyčurá se. Pes typu smeták to přijde očuchat. Maminky kouří a povídají s pánem. Zprava přijede opráskaný náklaďáček, který potřebuje projet. Maminka batolete bafne synka i s tříkolkou a přitiskne se blíže k zaparkovanému autu, nedbajíc, že náklaďáček se bude muset protáhnout těsně vedle nich. Vyčuraná holčička je mimo dosah své maminky, ale zřejmě se předpokládá, že je dost inteligentní na to, aby nevběhla pod auto, a tak maminka klidně konverzuje dál. Pánovi s pytlem se nechce pytel odklízet z prostředka cesty, a tak se tváří, jako že nemá s pytlem nic společného. Řidič náklaďáčku se tedy pokusí pytel objet zprava, ale protože nemá příliš ponětí o tom, že jeho náklaďáček je nejen široký, ale také dlouhý, zadní kola stojící pytel shodí a přejedou. Řidič si toho ani nevšimne a jede dál. Majitel pytle zanadává a jde přejetý náklad odklidit. Maminka holčičky začne zuřivě někomu nadávat do telefonu, že je neschopák, že mu přece říkala, kde je a kde že vězí. Batole zatím sebere nově vypadající blýskavou prázdnou plechovku od piva, která se válí na okraji cesty, a zálibně si prohlíží její třpyt. Po deseti minutách přijede Chevrolet, stejně blyštivý a čistý jako ona plechovka od piva. Maminka holčičky mu na pozdrav hodí tašku na přední sklo a spustí: "Ty vole, kdes byl, sem ti řikala, že tě čekam tady, ty hovado, jak dlouho na tebe mam čekat, tady čekam jak debil, ty vole!" Pán s přejetým pytlem bez jediného slova hodí náklad do kufru a sedne si na přední sedadlo, maminka bafne holčičku a za dštění nadávek si sedne dozadu s holčičkou na klíně. Chevrolet, nepochybně koupený na dluh a aby se vidělo, protože jak jinak vysvětlit, že ho má někdo, jehož plat může být maximálně něco okolo 300 000 pesos (tj. asi 11 000 korun) za měsíc, se odkodrcá po cestě, maminka batolete zajde do vrátek a batole běží za ní, natahující k ní ruku s plechovkou, ale maminka si ho nevšímá. Pes typu smeták zaběhne za nimi, batole počká a zavře za ním vrátka, pečlivě omotávaje řetez se zámkem mezi plaňkami. Řetěz je tak vysoko, že se batole musí natáhnout a pustit plechovku, ale evidentně ví, že vrátka je nutné pořádně zavřít. Po cestě chodí dál adolescentní páry, toulaví psi, sousedka z kamenného domu jde do krámku telefonovat, školáci se vrací ze školy a všechno je, jak má být.

Nebo jak to v Chile chodí. Obrovské bohatství na jedné straně, velká chudoba na straně druhé, vláda, která něco dělá, ale není to vůbec dost, děti, které rostou jako dříví v lese, i děti, které mají velké plány, rodiče, kteří se stali rodiči, když byli sami ještě děti, babičky, které vychovávají svá vnoučata, protože rodiče pracují, babičky, které jsou v mém věku, paničky s perfektními vlasy, které se v neděli modlí v kostele za zdraví svojí rodiny, matka, která ráno vstává brzy, aby vystála mnohahodinovou frontu ve zdravotním středisku a dostala tak schůzku s doktorem ještě tento měsíc, puberťáci v uniformách luxusních škol, kteří tráví odpoledne v nákupním centru a utrácejí kapesné vyšší než plat jejich služky a kterým do kabinky nosí oblečky stejně staré pubertální prodavačky, jenž jdou do nákupního centra pracovat po skončení vyučování, aby měly peníze třeba na telefon, další panička s obrovskou černou Toyotou Runner, jíž doktoři na klinice řekli, že má rakovinu prsu, aby jí mohli udělat celou sérii vyšetření a shrábnout za ně peníze, vyšetření, která se ukázala negativní, otcové, kteří se víkend co víkend spijí do němoty a jdou na fotbal, paničky na jehlových podpatcích s antedepresivy na nočním stolku, pánové v kvalitních oblecích, kteří obědvají s obchodními partnery v luxusních restauracích nechávajíce hlídat svá auta starci, jejichž důchod jim nedovoluje zůstat doma, a tak sedí na parkovištích před restauracemi a hlídají za to, co jim kdo dá, v Lo Barnechei žijí vedle sebe ti nejchudší a ti nejbohatší, jako dva světy. Dva světy, které se prolínají, ale jen málokdy se skutečně potkají.

Hejno andulek, co dělá jaro

Poté, co jsme se vrátili z jihu, co jsem oslavila další uplynulý rok života a krátce na to také vykročení do již osmého roku pobytu mimo českou hroudu, se zase dostavila rutina, přerušovaná jen tu a tam významným mrkáním mailů či esemesek s reklamami na plastickou chirurgii, který mi k mým narozeninám nepřestává posílat Clínica Santa María. Asi jsem jim tam při návštěvě jejich skvělého specialisty na svrab nechala svá osobní data a nyní mi přicházejí sympatické vzkazy na téma "proč se necítit znovu mladě?" (které mě mladě rozhodně cítit nepřimějí) navrhující mi tu nějakou tu liposuksičku břišních partií, tu nějaký ten lifting a sem a tam i zvětšení objemu hrudníku. Jestli jsou jejich speciální plastičtí chirurgové takoví specialisté jako specialista na svrab, zavání to liposukcí hrudníku s následným zvětšením břišních partií a liftingem vaší peněženky, pomyslím si, nazuju kecky adýdasky a už si to běžím na San Cristóbal, ačkoli riskuju, že nakonec budu potřebovat ze Santy Maríe přinejmenším kardiologa. Já mám ale dobré srdce, jak mi mile řekla jedna kolegyně, a i ve svých čtyřiatřiceti občas předběhnu v kopci nějakého toho chilského cyklistu. Samozřejmě to není tím, že bych běhala rychle, ale tím, že v Chile je sport sociální záležitost. Víkendoví sportovci tedy pomalu šlapajíce do pedálů živě konverzují, zastavují v každé zatáčce, aby udělali foto, a hlavně, hlavně se nechtějí nespolečensky spotit. Občas nějakého toho cyklistu svým funěním za kolem vyděsím, občas nějakého břichatého pána s mužskou pýchou donutím, aby přidal do pedálů, a několikrát jsem byla dokonce dotázána: "Ty jsi fakt celou cestu běžela? Odkud prosím Tě jsi?". Z Čech, z tělocviku jsem měla vždycky dvojku a tisíc pět set jsem odchodila s partou tlouštíků za posměchu celé třídy. Jedno mě to všechno ale naučilo. Přemáhat se, a tak je ze mě nezničitelný starý traktor diesel, jak říká Sylvain. A tak jsem nakonec zaběhla celý první jarní výběh, ačkoli to po lenivé zimě nebylo vůbec jen tak.

Protože tu, vážení čtenáři, máme jaro. Rozkvetly mimózy, žlutě, aloe, červeně, a ovocné stromy, bíle a růžově. Na palmě před Hvězdárnou se usídlilo hejno andulek a vyvádějí hůř než početná chilská rodina. A ve čtvrtek večer jsem si elegantně vyšla do kina v šatech a balerinkách. Nic naplat, sluníčko je zase naše!

Jaro zavání tak trochu jarním úklidem. U nás doma se tedy nic podobného nechystá, ale zato Hvězdárnu se rozhodli vymalovat. Chodbami se tedy pomalu začali ploužit dělníci v oděvech celých od barvy a asi po týdnu se na zemi v prvním patře objevily na zemi i noviny. Jeden z dělníků mi byl povědomý a hned jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. No samozřejmě, vídala jsem ho celou zimu pravidelně, když malovali asociaci v Lo Barnechey. Vídala jsem ho, když jsem tři týdny nemohla do našeho boxu pro psychology o cca devíti metrech čtverečních, protože ho malovali. Když se z prostředního do vrchního patra muselo chodit týden venkem, protože malovali schodiště. "Vsázím se, že hotovo bude na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci, který přiznal, že za prvních deset dní viděl malíře hlavně pochodovat sem a tam po zahradě s kyblíky barvy. Poté, co se na zemi před Hvězdopravcovou kanceláří objevily noviny, netrvalo ani pár dní, a skutečně se začalo malovat. Když jsem tedy vyrazila z kanceláře, kde jsem byla pro klíče od Batmobilu, málem jsem srazila chlapíka na štaflích, který právě štětečkem maloval roh s tak dojemnou přesností a pečlivostí, že by si nezadal ani s Pamukovými malíři miniatur nebo dekoratéry čínského porcelánu. Do práce si spokojeně hvízdal a Hvězdopravec při pohledu na zbylých desítek a desítek metrů čtverečních stěny chodby prvního patra, které se ještě štěteček vůbec nedotknul, jen ucedil srkz zuby: "To se musí vidět, to se nedá popsat". Kromě chodby se ten den také vystěhovávala z důvodu malování vedlejší kancelář. Bylo v ní najednou asi pět dělníků, a ten, který z ní vycházel, vynášel právě ven obrázek vesele zpívaje: "El cuadrito, que bonito..." (obrázek, jak pěkňoučkej). "Na Vánoce", řekla jsem Hvězdopravci na rozloučenou a šla jsem hledat Batmobil na parkoviště za nespokojeného vřeštění andulek.

Doma naštěstí nic malovat nepotřebujeme, protože máme betonové stěny a betonovou podlahu, což je neuvěřitelná výhoda. Potřebujeme ale umýt okna a nechat vyměnit rolety. Rolety v našem bytě byly jediné z celého domu, které loni při stěhování zvenčí vypadaly funkčně, ale během zimy se ukázalo, že tomu je tak proto, že je majitelé a předchozí obyvatelé bytu vůbec nepoužívali. Během zimy se roletám buď přetrhaly šňůrky, nebo se rolety nalepily na sklo oken tak důkladně, že při odlepení na skle zanechaly všechen black out povrch, a v některých případech se dokonce stalo obojí. Tatínek Jean v rámci konání dobra pak zakoupil silikonový sprej, že ho na okna nastříká, aby se rolety přestaly lepit, ale nakonec se spokojil s tím, že nám doporučil, ať sprej nastříkáme sami, aniž bychom, zdůraznil, vdechovali jedovaté výpary onoho spreje, které jsou velmi špatné pro plíce. Protože chci, aby přes okna bylo stále ještě, navzdory všemu ulpělému smogu, trochu vidět, nápad se sprejem jsem zavrhla, neb se mi zdálo, že silikon bude také trochu špatný pro oči.

Vrátní mi už od poloviny zimy důsledně a sugestivně navrhují, že můžou okna umýt, a já přemýšlím, zda se mám do podobného podniku pouštět. Přeci jen jsme v osmém patře a okna se, jak je v Chile zvykem, dají umýt pouze zvenku. Již v našem předchozím bydlišti jsem ale viděla, jak uklízečky běžně stojí na venkovní římse, je-li alespoň trochu široká, a myjí okna zvenku, či se umně vyklánějí, jednou rukou se opírajíce o úzkou římsu a druhou drhnouce okno. V druhém patře se pak okna myjí jednoduše ze žebříku, který se opře o stěnu domu. Ale v osmém? Uvidíme, říkám si, ale nejspíš až poté, až přes okna neuvidíme. Do té doby se mi nechce riskovat životy. A konec konců, za chvíli je tu léto, okna se budou dát otevřít dokořán a...uvidíme.

S jazykem na vestě, jak při běhu na San Cristóbal, běžím poslední týden a půl na metu Fiestas Patria, na výročí nezávislosti. To je doba, kdy se Chile zastaví, malíři složí štětce, nad Santiagem se začne místo dýmu z aut vznášet dým z grilování a Batmobil vesele zařehtá při výjezdu na cestu na jih za malými milými vulkány. I když, kdo ví, možná se Chile zastaví dřív, neb spory o vzdělání nadále trvají a předminulý týden byla dokonce dva dny stávka. Hodně lidí sice stávkovat nemohlo, protože riskovalo vyhazov z práce, nebo prostě proto, že si nemohlo dovolit přijít o peníze za pracovní den, ale i tak bylo Santiago celou středu a čtvrtek prázdné jak v nedělním ránu. Horlivě se diskutuje o tom, co bude se školním rokem, protože mnoho škol je ve stávce už dva nebo tři měsíce. A já jsem se dozvěděla další zajímavou věc. Naši univerzitu, stejně jako ostatní soukromé univerzity (v Chile je pouze jedna státní univerzita, a ta je navíc stejně drahá jako soukromé) za stávku rozzlobení rodiče udali na linku pro ochranu spotřebitelů. Jak to? No přece proto, že v Chile je vzdělání zboží, a když s ním tedy nejste spokojeni, udáte to kam? No přece těm, co chrání spotřebitele, kdo se stará o to, aby služby byly kvalitní. A tak jako nás úředníci chránili, když nám servis Nissanu zničil pneumatiku, nebo jako by vás chránili, když najdete špendlík v rajském protlaku, titíž úředníci se starají také o to, aby univerzity učily, co slibují ve smlouvě. Mám pocit, že do této podoby dovedený kapitalismus si v ničím nezadá s absurditou toho, co jsme žili za socialismu.

A to je pro dnešek všechno. Mějte se pěkně a nezoufejte, že přichází podzim, alespoň nemusíte provádět jarní úklid! Ten vás zase čeká až na Vánoce, a do těch přeci jen ještě zbývá pěkných pár tahů štětcem!

O dobrých lidech

Je sobota večer a venku leje, na východě Santiaga dokonce sněží a i tady v centru je jen pět stupňů. Udělala jsem si velkou konvici mátového marockého čaje, nalila ho do termosky, aby mi nevychladl, zapnula jsem všechna dostupná topení a našla DVD Tramvaj do stanice Touha, které mám už pár týdnů půjčené od Myriam, abych si po odpoledni nad Melmanem (odborná) a Bolañem (krásná) trochu odpočinula od čtení. Bellavista pod našimi okny je v sobotním večeru nezvykle tichá, je slyšet jen šumění deště. Včera se bralo, v ulicích bzučely davy lidí jako televize bez signálu puštěná na maximální hlasitost, a když jsem ve dvě v noci vystupovala před domem z taxíku, moje kolegyně Nydia se mě zeptala: "Ty opravdu bydlíš tady?" Na rohu před kdysi vyhořelou a nyní zase otevřenou Planetou Rockola bubnovalo pět perkusionistů jako o život, kolem jich všude proudily davy a já jsem si začala říkat, co že se to děje, že je v té zimní noci lidí jako uprostřed léta. Peníze právě dopadnuvší do kapes, dlaní, či na bankovní konta včera tekly proudem, dneska to ale pleská kapkami deště, tržby budou hubené a sobotní večer ve společnosti dvou rozečtených knih, mátového čaje a půjčeného DVD se zdá jako ideální plán. O to ideálnější, že jsem po týdnu zase sama doma. Minulou sobotu k nám totiž, s třináctihodinovým zpožděním, zavítal tatínek Jean a milenka Marie.

Hvězdopravcův tatínek.

O Hvězdopravcově rodině jsem tu psala několikrát v náznacích a o tatínkovi Jeanovi jednou dost bez náznaků. Od doby, kdy nejsme na dolet ultralehkým letadlem a kdy není možné nám od dveří dole zavolat "jaký je kód vašich dveří?", máme od tatínka Jeana novinek málo. Záření z mobilů pořád škodí zdraví, navíc mu škodí také rozčilování se nad neschopností všech tří šejdířských mobilních operátorů, a tak je tatínek Jean v posledních letech, přesně od doby kdy mobil rozsekal na kousky před vyděšenými zraky prodavaček operátora Orange, bez mobilu. Kvůli šejdířům francouzského Telecomu je také bez pevné linky a internetu. Kvůli potenciálnímu šejdířství Skypu je tatínek Jean také bez Skypu, což Hvězdopravce dostávalo v poslední době do stejných záchvatů vzteku, do jakých se umí dostat jeho tatínek. Po fiasku, kterým byla návštěva Drahématičky Marie, jsem si ale řekla, že se tatínka Jeana musíme pokusit do Chile dostat stůj co stůj. Navzdory možným dojmům jsem milovníkem svérázných povah, což ze mě učinilo jednak psychologa a jednak bloggera. Ke všemu, co tu tedy bude řečeno, bych ráda připojila komentář, že jsem opravdu ráda, že tu tatínka Jeana a milenku Marii máme, protože i jesliže si je tu dovolím karikaturizovat, jsou mému srdci drazí.

Tatínek Jean a milenka Marie přiletěli ultratěžkým obrovským Boeingem v sobotu večer a s sebou přilezli velikánský náklad ultratěžkých gigantických kufrů. Kufr tatínka Jeana, ač plastová skořepina, v jednom místě vůbec nedovíral a na světlo boží se jím dral pár ponožek. Jen zázrakem nepolevilo ani zavírání, ani plastový kloub a zavazadlový pás se nenaplnil speciálními košilemi proti UV záření, kopou potravinových doplňků, spacákem, vařičem, čepicemi, rukavicemi, ponožkami a spol. Jen sýr by v té změti chyběl. "Sýr nevezeme, nikam se nám nevešel", oznámil tatínek Jean hned na úvod, abychom si nedělali falešné naděje.

Milenka Marie, nedbající kritických pohledů tatínka Jeana, si konečně po čtrnácti hodinách v letadle mohla zapálit a už jsme si to drandili k nám domů. Hvězdopravec ještě první večer neprozřetelně utrousil, že má zánět šlachy v lokti (měl by si na to vzít vitamín A!), chilské víno bylo smeteno pod stůl (neměli bychom tolik pít!), večeře byla vždy trochu pozdě (správný člověk vstává a uléhá se sluncem!) a milenka Marie, mnohaletá silná kuřačka, za svůj výkon přežít let bez cigaret a vykouřit pouze deset cigaret v prvních dvou dnech sklidila poklonu, které já říkám hvězdopravecká a která se zřejmě dědí "tak proč nepřestaneš úplně? Měla bys přestat úplně!", na což vztekle odvětila: "Ty, závisláku na vitamínech, ty mi budeš něco vykládat!".

V následujících dnech jsme tedy pili, co jsme chtěli, milenka Marie se vrátila ke krabičce denně, vitamín A, který Hvězdopravcův tatínek okamžitě běžel koupit, leží pořád neotevřený na příborníku a večeřeli jsme jako obvykle v devět. Tatínek Jean do toho občas zavelel něco jako: "Magnézium, přines mi prosím dvě magnézia a taky si jedno vezmi" a navzdory naší tvrdohlavosti setrvávat ve špatných návycích se na nás snažil vykonávat dobro.

Vykonávat dobro mu totiž velí jednak katolická víra, vštěpovaná rodiči, a nyní nově také poselství poutníka z Ares. Hned při příjezdu Hvězdopravec jasně určil pravidlo, že pokud chce tatínek Jean vykonávat dobro na bezdomovcích, bude se to nutně dít mimo náš byt. Nemyslete si, že jen tak přeháním, tatínek Jean je totiž člověk, který přivedl bezdomovce domů i mamince Marii v době, kdy už byli dávno rozvedení. Lety a hlavně pády jeho neúnavné touhy vykonávat dobro patří k oblíbeným Hvězdopravcovým historkám a dnes už se nedivím tomu, že když jsem kdysi na úplném začátku našeho vztahu vyprávěla Hvězdopravci o své práci s bezdomovci a přistěhovalci v Chambery, jsem místo obvyklého pochvalného mručení narazila na podivný odstup. "Ale domů si je nevodíš?", ujistil se nakonec Hvězdopravec a první možné nedorozumění mezi námi bylo zažehnáno.

O poselství poutníka z Ares nám tatínek vyprávěl několikrát. "Je to zcela jednoduché.", řekl: "Poutníkovi se zjevil Ježíš, a pak Bůh, a řekl mu, že všechna církev, že to jsou hovadiny, že to, aby svět byl lepší, je úplně jednoduché, že jediné, co mají lidé dělat, je přestat dělat blbosti a začít konat dobro." Po přednášce o tom, jak to onen poutník myslel, nakonec tatínek Jean řekl, že nám raději pošle poutníkovy knihy, abychom si to mohli přečíst sami, a následně to také nabídl Hvězdopravcově stážistce, praktikující muslimce Noelle, na což Hvězdopravec odvětil: "Už tak nemám čas číst, co mě zajímá, tak nevím, kde bych našel čas číst, co mě nezajímá", čímž se jasně postavil proti tomu, aby na něm bylo vykonáno dobro, ale jak tak tatínka Jeana znám, dobro bude vykonáno i tak, i kdyby to znamenalo vzít nás za flígr a do dobra nám namočit čumák.

První týden v Santiagu tedy proběhl dobře. Tatínek Jean a milenka Marie se se Santiagem rychle sžili, nepřekvapila je ani La Vega, naopak ji ve srovnání s trhem v Marseille shledali čistou a hygienickou, celý týden brouzdali ulicemi sami, odjeli na jednu noc do Valparaísa a okradli je teprve až v pátek v jedné restauraci, kde žebravý klučík prodávající bezcenné čínské objekty, za něž samozřejmě dobro konající tatínek Jean a milenka Marie zaplatili nehorázný obnos, nepozorovaně zcizil Mariin fotoaparát přímo z jejích kolen. Po dvou hodinách na policii, která typicky po chilsku nechtěla říct, že ať se s jakýmkoli způsobem spravedlnosti okradení rovnou rozloučí, a tak dvě hodiny spravedlnost předstírala, pak oba smutně dorazili domů a tatínek Jean popsal několik fantazií o tom, jaké dobro by na klučíkovi vykonal, kdyby se mu dostal do spárů.

Dnes ráno oba odletěli za Hvězdopravcem na sever, kde se budou všichni tři týden toulat. Doufám, že všechno proběhne bez problémů a že se mi po týdnu zase vrátí, abych je mohla po deváté cpát domácími dobrotami ze své kuchyně a svádět k pití kvalitního vína, mojí verzi vykonávání dobra na příbuzných a kamarádech. Tak se mějte dobře a já se zase vracím do svých tichých kruhů!

Cueca v kapkách deště

Představuju si vás v Čechách, jak si užíváte volna, piv na zahrádce, světla dlouho do večera a podobných letních radostí a zcela nestydatě vám závidím. My tu máme nekonečnou zimu a musíme to tu táhnout bez přestávky až do září, kdy je konečně volno na dny nezávislosti. Do vší té posmutnělé šedi, o níž jsem tu psala minule, ale naštěstí zasáhla Copa America, mistrovství Jižní Ameriky ve fotbale, odehrávající se navíc přímo v sousední Argentině, a hned bylo na světě lépe.

Pro lenochy jako já mimo jiné také proto, že život místo rytmu "práce-víkend-práce-víkend" nabral rytmus "práce-zácpy před zápasem-zápas-oslavy po zápase-povídání o zápasu v práci-víkend". Držela jsem palce Červené (La Roja) se vší upřímností mého po volnu toužícího srdce. Z jindy poměrně uzavřených Chilanů se během onoho týdne a půl, kdy se La Roja držela v turnaji, stali skuteční hovorní Latinoameričané, a zima nezima, lidé vytáhli své náčiní na barbecue, a grilovali párky, zde nazývané longanizas, a kusy masa dokonce občas i přímo v ulicích. "Kolik to je?", mohla jsem se zeptat během turnaje kohokoli, kdo měl jako já smůlu, že během zápasu nebyl u obrazovky doma, nýbrž pouze s rádiem na ulici, a nekonaly se žádné kulaté oči. "Góóól,", rozeřval se pokladní v supermarketu, kde jsme během nedělního čtvrtfinálového zápasu kupovali kus svíčkové na večeři, a v zápětí se na Hvězdopravce, Claire a mě zkoprněle podíval, stejně jako na své osamělé kolegy kolem, kteří se také nejistě radovali v liduprázdném supermarketu s uchem u schovaného přijímače. Snad si nebude nikdo stěžovat... "Góóól!" zakřičeli jsme tedy také, jelikož jsme pochopili, že gól zcela jistě dalo Chile. "Góóól!", zakřičel strážný opodál a spiklenecky se na nás usmál. Pěkně se to v té vymetené hale neslo.

Cestou domů ale v rádiu hlásili, že Venezuela vstřelila druhou branku a o osudu La Roji bylo rozhodnuto. Domů nejedeme jen my, ale i celá slavná chilská výprava s Chupetem, tj. Dudlíkem, Pitbulem, El niñem maravillosem (Báječným děckem) či El Magem (Kouzelníkem). Pro ty, kdo znají chilské fotbalisty ve skutečnosti se Suazem, Medelem, Sanchezem a Valdiviou, ale v Jižní Americe mají rádi přezdívky a každý alespoň trochu slavný hráč si nějakou vyslouží a následně už mu ji nikdo neodpáře, tím méně novináři nebo komentátoři.

Když jsme dojeli domů, rozhodčí akorát odpískal konec zápasu a Santiago tentokrát zůstalo úplně tiché, ne jako přechozí dny, kdy kousek od nás Plaza Italia vřela jako obrovský včelí úl a na moji výmluvu "nemůžu jít do školy, protože bydlím vedle Plaza Italia" všichni jen chápavě kývali. Žádné klaxony ještě tři hodiny po zápase. Jediný, kdo si mnul ruce, byl Alvarito, kterému den před tím také ve čtvrtfinále vypadla hanebně s Uruguayí jeho milovaná Argentina. Mimochodem, na zápas jsme se dívali společně a stejně jako Alvarito jsme tedy mohli křičet typicky argentinské: "concha tu madre, la puta que te parió", což se tu vůbec neodvažuju přeložit. Po zápase jsme se chtěli vydat do sobotní noci alespoň na večeři, Alvarito ale řekl, že zůstane doma a celý sobotní večer strávil na facebooku v diskuzi s ostatními Argentici rozprášenými ve všech koutech světa, analyzuje zda to byla vina trenéra, rozhodčího, nebo conchatumadrelaputaqueteparió Teveze, který zahodil penaltu v závěrečném rozstřelu. V neděli ale vypadla ve čtvrtfinále i Brazílie a hned po ní i Chile a Alvaritovi se nad semifinále Paraguay-Venezuela a Peru-Uruguay rozlil na tváři úsměv. Vida, jak ten fotbal nemá vůbec žádnou logiku...

My jsme si kromě slavnostní atmosféry, která celý ten kousek mistrovství trvala, užívali hlavně přívalu sněhu. V neděli jsme se tedy s klidem vydali na první den této sezóny na lyže, do střediska La Parva hned nad Santiagem. Ačkoli je středisko hned nad Santiagem, je opravdu nad, tj. je třeba k němu vyjet skoro 2500 výškových metrů. Silnice, jež se neudržuje ani v zimě, ani v létě, ani letos, ani loni, čítá přesně čtyřicet šikan a jet nahoru o víkendu může klidně zabrat třeba pět hodin, jak se nám jednou stalo. Přestože ale tato neděle byla kromě volného dnu i posledním dnem prázdnin a prvním pěkným dnem po několika dnech sněžení, což by jinak zavánělo opět pětihodinovou zácpou, měli jsme eso v rukávu: ono čtvrtfinále Chile-Venezuela v 18h. A ukázalo se, že to bylo doopravdy eso. Ráno jsme vyrazili brzy a v devět už jsme se bořili v půlmetrovém prašanu mimo sjezdovky. Hvězdopravec udělal dvě díry do skluznice, Claire málem uronila pár slz (typický následek lyžování s Hvězdopravcem), když se jí několikrát snowboard zabořil do sněhu tak, že se nemohla ani hnout, a já jsem třikrát spadla obličejem přímo do závěje, ale všichni tři jsme výskali blahem a nechávali za sebou elegantní vlnovky, přerušené, v mém a Claiřině případě, jen tu a tam otisky našeho pozadí. Cesta domů proběhla pak díky zápasu úplně bez problémů, když nepočítám fakt, že Claire a já jsme byly vrátit její snowboard uprostřed Farellones samy, zatímco Hvězdopravec popojížděl v koloně s Pathfinderem, zvaným též Batmobil, a protože kolona jela příliš rychle, po celodenním lyžování jsme s Claire musely uběhnout nejméně 1,5km, abychom popojíždějící Batmobil dohonily. Jakmile jsme se přiblížily, kolona náhle zrychlila a Pathfinder se zase vzdálil, a tak pořád dokola, až k výjezdu z vesnice, kde se Hvězdopravec konečně rozhodl zastavit a počkat na nás.

Zatímco my se ze sněhové nadílky radujeme, cesta chilských fanoušků na zápasy se tím jen zkomplikovala. Protože kupní síla v Latinské Americe rozhodně není taková, aby si někdo mohl dát ten luxus a myslet na neutrální půdu, kde se budou zápasy hrát, byly například všechny zápasy Uruguaye umístěny do La Platy, která je od Uruguaye co by kamenem dohodil, a zápasy Chile zase do Mendozy, která je od Santiaga, co by o tyči skočil. Tímto podívným výrazem chci říct, že je to sice kousek, ale mezi oběma městy leží Andy a průsmyk Paso de Libertadores, který je přes 4000 metrů vysoko. Přechod je navíc otevřen z jakýchsi neznámých důvodů jen od osmi od rána do osmi do večera a pouze, pokud je hezky. Protože ale moc hezky nebylo, na stadion Malvinas Argentinas (tj. "Argentinské Falklandy") se chilští fanoušci museli probojovat sněhem, větrem a dlouhatánskými čekacími dobami. Televize denně přinášela obrázky chilských hinchas, kteří vystrkovali z aut hlavy zabalené v červených čepicích a šálách křičíce Chi chi chi, le le le do patnáctistupňového mrazu, přesvědčujíce novináře, že pro Červenou La Roju jsou schopní vydržet všechno, že vlastně vůbec zima není, a v dlouhých hodinách čekání pak jejich manželky zabalené v červených dekách vedle aut vařily na vařiči tecito, čajíček, a cafecito, kafíčko, ujišťujíce novináře, že se zkrátka nedá nic dělat a že přece nepošlou děti do školy, když hraje Chile, že to musejí děti vidět, a děti se koulovaly okolo aut a skandovaly viva Chile! Inu, Chilané pro vítězství udělali opravdu vše, ale letos to prostě nevyšlo.

Jinak se tu děje to, co obvykle. Minulý týden jsme měli šestistupňový otřes, Puyehue pořád soptí a plive a kouří na Argentinu tak horlivě, že se tam pořád ještě nelétá, a k tomu všemu začalo pršet v poušti na severu. A vzhledem k tomu, jaký zmatek vypukne jen v Santiagu, když prší, neodvažuju se vůbec představit si, co se děje v poušti. Pršelo také na Dalekohledu a ukázalo se, že jedna z věcí, na které Hvězdárna ušetřila, byla izolace rezidence. Christophe, náš kamarád, který bydlí v pokoji na konci chodby, tak strávil noc tím, že každou půl hodinu vyléval kbelík vody, která crčela přímo do jeho poslete, a v hlavní hale se obrovská plachta sloužící jako střešní roleta proskleného stropu změnila v obrovitánský deštník z jehož okrajů přímo do haly panal vodopád. Uklízečky jen trpělivě hnaly všechnu tu vodu z chodeb a haly do bazénu uprostřed, který zde je pro zavlažování vzduchu a který se pomalu a jistě měnil v bahenní lázeň. Letiště v Antofagastě, největším městě v poušti na světě, bylo kvůli dešti uzavřeno a kousek odtud, na altiplánu, byl vyhlášen stav ohrožení, neb se zřítilo nespočetně střech indiánských obydlí a dobytek i lidé začali strádat nejen zimou, ale i hlady. Nejhorší byla situace v Colchane, přechodu do Bolivie, kde jsme před rokem a půl v bouřce tahali zapadlý Nissan Terrano s mými rodiči neboli Golemky. Nedovedu si vlbec představit, jak husté sněžení v Colchane mohlo vypadat, protože Colchane je dost opuštěně strašidelné místo i v pěkném počasí.

A v Santiagu pršelo také. V tom dešti se jak v písničce od Plíhala rozhodli skoro rok po požáru diskotéky pod našimi okny natřít nově fasádu na tmavěhnědo a od Planety Rockoly tak tekly fialové potoky vody. Práce ale dělníky jak je vidět těšila a natřeli to v tom dešti celé. Byl to nátěr od vyhoření už druhý. První byl hnědý, jenže natěračům ke konci došla barva a někdo z nich zřejmě řekl: "Skoč do Sodimacu pro hnědou", ale druhá hnědá byla samozřejmě jinak hnědá než první hnedá, a tak bylo i po zaschnutí zcela jasné, kde přesně barva došla. Kromě toho to natěrači pěkně namatlali i přes plakáty nalepené na fasádě, které se vlhkostí v zápětí odlepily, a zanechaly po době červené čtverečky - původní ohořelá fasáda byla totiž červená. Druhý nátěr je tedy tmavě hnědý, jenže déšť vymyl z barvy její fialovou komponentu, a to v koncentraci úměrné mezi rychostí zasychání barvy a intenzitou deště na barvu se snášející. Je vidět, že tento poměr se měnil celou dobu nátěru a tak fasáda vypadá, jako kdyby ji natřeli tak před deseti, patnácti lety. Očekávám, že další nátěr bude, z důvodu potřeby krytí, tedy už jedině černý.

A to je pro dnešek všechno. V sobotu očekáváme příjezd tatínka Jeana, milenky Marie, hromady produktů zdravé výživy, produktů proti následkům slunečního záření, hromady rad kterak správně žít a vydáváme přísný zákaz na vodění bezdomovců k nám do bytu, i v dešti, i v nebezpečném slunečním žáru, zkrátka pořád. Tuším, že bude veselo...

Co se děje na náměstí?

Plaza Italia je středem Santiaga asi tak trochu jako Václavák středem Prahy. Když se něco semele, semele se to tam, lidé z bohatých čtvrtí tvrdí, že to místo je nebezpečné, a vám se nezdá, že by to mohla být pravda. Tedy až do doby, kdy vám kolega Francisco, který bydlí kousek odtud, vypráví neuvěřitelnou historku o tom, jak ho přímo na Plaza Italia v noci přepadli a chtěli mu vzít peněženku, načež se objevil obrovský travesti, který vytáhl mačetu a útočníkům pohrozil, že je rozseká na kousky, jestli Francisca nenechají být. No uznejte, v jakém jiném koutu Prahy by se vám mohlo stát něco podobného než na Václaváku a v přilehlých uličkách? A stejně jako si to pamatuju ještě z pražských dob je zároveň Plaza Italia pořád plná policistů, kteří hlídají, zda se něco nesemlelo.

V posledních týdnech se to v Chile mele hodně. Lidé mají už pokrk faktu, že tu univerzity stojí dva milióny pesos ročně (což je cca 3000 eur), a to jak soukromé tak státní, a že státní střední a základní školy mají tak špatnou úroveň, že kdo může, dává svoje děti do škol soukromých. Když říkám, kdo může, myslím opravdu kde koho, kdo se kvůli tomu zadlužuje až po uši, protože letos poprvé je více dětí na soukromých a polosoukromých školách než na školách státních. Spousta lidí toho má tedy akorát tak dost a Plaza Italia se plní každou chvíli demonstranty, přes 200 škol je zablokovaných, stejně jako mnohé univerzity. Ministr školství Lavín to "vyřešil" sice tak, že posunul zimní prázdniny o dva týdny dopředu, tj. vyhlásil je od minulé středy, aby tím stávkujícím studentům vypálil rybník, ale zdá se, že tím lidi jen ještě víc naštval, a tak se ve čtvrtek na Plaza Italia sešlo přes 150 tisíc demonstrantů, a to i přes to, že byla ohavná lezavá zima a poprchávalo. Studenti vtipně v jedné ze škol také vybudovali umělou pláž, na kterou se pod pestrými deštníky - slunečníky posadili na ručníky, jako že jsou na prázdninách, Lavín ale prohlásil, že oněch 150 tisíc lidí nereprezentuje všechny studenty a samozřejmě to celé zase skončilo slzným plynem. Slzný plyn, o němž jsem vám psala, že ho ministr vnitra zakázal pro jeho abortivní účinky, byl totiž znovu povolen ve stejný týden, v němž byl zakázán.

Bydlet kousek od Plaza Italia je tedy na jednu stranu dobré, protože člověk ví, že se něco děje, i když o tom noviny nic nepíšou, zároveň ale občas musí domů jet velkou oklikou, protože náměstí je plné lidí. Nejinak tomu bude i dnes večer, kdy opět hraje chilská reprezentace. O tom tedy noviny rozhodně píší a včera se celý tým novinářů věnoval faktu, že chilská reprezentace musí v Mendoze, v místě utkání, bydlet spolu se svými protivníky, mexickou reprezentací, protože v Mendoze je jediný slušný hotel "s pokoji až od 100 dolarů za noc". Chilané hrají s Mexičany proto, že v pátek v Argentině začala Copa America, což je jihoamerický ekvivalent Mistrovství Evropy.

V pátek jsme se byli podívat na zahajující zápas Argentina - Bolivie u Alvarita, který se v momentě, kdy začala Argentina hanebně prohrávat gólem do vlastní sítě, převlékl z argentinského dresu do dresu Racingu, který je navlas podobný tomu argentinskému, a nakonec z dresu Racingu do dresu Barcelony, i když cedil skrz zuby, že Messi hraje strašně.

V pátek v poledne jsem také měla zajímavé setkání. Díky blogu, na který narazila zcela náhodou, se mi ozvala jedna spolužačka, s níž jsme čtyři roky bydlely v suterénu zaplivané koleje Větrník a která, jak je svět malý, bydlí náhodou teď také v Chile. Sešly jsme se v Providencii na oběd a já si začala uvědomovat, jak si tu v klidu žiju ve své mezinárodní bublince a, ačkoli si troufám tvrdit, že o životě Chilanů vím dost, rozhodně ho s nimi nežiju. Nežiju s nimi jejich k udušení těsné rodinné vztahy, jejich komplikovaná tabu, jako například tabu vystoupit z řady, "být povšimnut", jejich obrovskou nedůvěru k druhým, která jim často neumožňuje navázat jakékoli přátelství mimo rodinu, a proto mi také možná všechna tahle témata dosud na blogu tolik utíkala, což mi došlo právě v rozhovoru s onou spolužačkou.

V sobotu večer mě Claire, moje francouzská kamarádka a novinářka, pozvala na oslavu svých narozenin a ve mně tam někde uzrálo přesvědčení, že bych měla tuhle neslavnou tematickou mezeru zaplnit. Hvězdopravec je na Dalekohledu, a tak jsem věděla, že na oslavu půjdu sama. Moji kamarádi z Hvězdárny, zdecimovaní po argentinské neslavné remíze a následující výhře 10-2 na lahve vína z Alvaritovy vinotéky, se rozhodli zůstat doma, ale já jsem si řekla, že na party zaskočím, alespoň jednou půjdu sama na opravdický chilský večírek se samými Chilany, tedy samozřejmě kromě Claire. Navíc Claiřin přítel je architekt, a tak alespoň určitě poznám nějaké zajímavé lidi.

Na oslavu jsem přišla v deset, tj. příliš brzy, ale venku bylo zima a mě bylo jasné, že pokud nevyjdu před desátou, nevyjdu vůbec. Cestou jsem Claire koupila malý dárek a obrovskou kytku z papíru, abych jí udělala radost, a do tašky jsem přidala lahev vína, abych nešla s prázdnou. Jak se dalo čekat, byla jsem na oslavě první, ale alespoň jsem Claire pomáhala s přípravou. "Aranžování je ženská práce," nechal se slyšet pan architekt, u nějž doma ona party byla, a to nikoli jako vtip. Claire nakoupila maso a další nutné ingredience na lomitos, sendviče s vepřovým, avokádem, rajčaty, zelím, majonézou, kečupem a hořčicí alespoň pro třicet lidí a jak jsme tak všechno aranžovaly, řekla, zda chci skleničku onoho vína, které jsem přinesla. Zeptala jsem se, zda by neměla pivo, ale Claire řekla, že na party "zatím" žádné pití není, což v zápětí vyvrátil pan architekt, když si donesl plechovku Escuda, které sušil někde ve vlastní zásobárně. Bylo mi to docela jedno, protože Escudo nemám ráda a i mnohem mladší ročníky než jsem já o něm vědí, že je to bolehlav, nicméně mi to připadalo pohostinné jako u rodiny Holanďanů. Žertovala jsem o svém příliš časném příchodu a zeptala se, co asi tak všichni dělají, že tu ještě nejsou. "Chlastají doma", řekla Claire. Bylo mi trochu divné, že lidé pijí doma před party, která je u někoho doma, není tedy nutné platit draze v baru, ale záhy jsem pochopila proč.

Kolem jedenácté se lidé začali postupně trousit, k mému údivu ale většinou s prázdnýma rukama, nejen bez pití, ale též bez dárků, omlouvajíce to různými historkami. Z rozjezdu doma zřejmě nezbylo téměř nic. Ignacio, Claiřin přítel, tedy odjel na nákup a pár hostů se vytratilo s tím, že tedy také něco koupí. Ostatní postávali v kabátech v obýváku, kde na plné pecky hrála jakási disco hudba z devadesátých let, a mně začaly mrznout nohy. V domě se totiž samozřejmě netopilo, ačkoli byly venku asi čtyři stupně. Claire všechny vyzvala, ať si vezmou sendvič, a tak se strhla strkanice u stolu, kde sendviče byly. Při pohledu na obývák plný přežvykujících Chilanů v kabátech jsem věděla, že mám akorát tak dost, zavolala jsem Lucce, zda jde se mnou na pivo, a ta, protože je kamarádka, se mnou i o půlnoci šla. A ačkoli se v baru, kde jsme pivo popíjely, prakticky netopilo, dostaly jsme k němu namražené sklenice, asi aby se pivo neohřálo na pokojovou, tj. desetistupňovou, teplotu, a v následujícím baru - podobná zkušenost se musí řádně zapít - jsme si zase k pivu musely povinně koupit dohromady jeden miniaturní kousek pizzy za 500 pesos, tj. 15 korun, protože bar neměl licenci na prodej alkoholu bez jídla. Na každém stolku se tak povaloval kousíček pizzy, jíž se raději nikdo nedotýkal, jelikož netušil, kolikrát už onen kousek na stole trůnil.

Samozřejmě nejde generalizovat, ale v neděli mi konečně došlo, jak je život Chilanů vlastně smutný a depresivní. I lidé, kteří tu žijí nad hranicí chudoby, dokonce i ti, kteří mají průměrný plat, se na ní ve velké většině drží jen tak tak, platí obrovské dluhy za školy, které vystudovali, často až do doby, kdy se vdají či ožení bydlé s původní rodinou, a práce je pro ně vším. Většina lidí tu tráví v práci deset a více hodin denně, další dobu pak stráví cestou domů v metru nacpaném jako krabička sardinek. V Santiagu není zadarmo žádná kultura, a té, co je placená, je opravdu poskrovnu, stejně jakéhokoli dalšího povyražení. Lístky na velké koncerty tu stojí dvakrát tolik co v sousední Argentině. Národním sportem je pomlouvání ostatních, a to až do té míry, že například chilská španělština kromě pelar, pomlouvat, má i z mapučtiny převzaté cahuinear, a to spolu se strachem působit směšně a vystoupit z řady způsobuje, že tu raději nikdo nikomu moc nevěří a většina lidí je v kontaktu plná obran a zábran. Jakékoli pohostinství je evidentně místním zcela cizí, jak mi potvrdila též ona spolužačka z Větrníku. Mimochodem, depresivita Chilanů je jasná i z čísel, která udávají několikanásobně vyšší výskyt deprese než v ostatních Latinskoamerických zemích. A na první pohled vám zde dojde, že na předsudku, že všichni Latinoameričané jsou otevření, veselí a hudbu a tanec milující je asi tolik pravdy, jako že Evropané jsou bohatí a celá Evropa je čistá jako zrcadlo, což si pro změnu zase Chilané myslí o nás. Umění žít tu zkátka zůstalo za Andami, v Argentině, která je přitom mnohem chudší než Chile. Jenže v Argentině mají i ti nejchudší zvyk sejít se na maté a mluvili by i se zdí. Knihy tu stojí polovinu toho, co v Chile, neb v Chile je na ně speciální vysoká daň, jelikož se Pinochetovi hodilo oblbování lidí úplně stejně jako se to hodilo dalším vládám, a univerzity jsou zadarmo. Samozřejmě toho o Argentině vím mnohem méně než o Chile, ale stejně tak jako mi přijde, že zde platí, že "nejlepší věci v životě jsou zadarmo", v Chile by se hodilo zapět "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš".

Jedinou radostí "zadarmo" jsou tedy děti a fotbal. Oklikou se tedy dostávám k tématu těhotných adolescentek, o nichž jsem tu psala, že "bych o nich mohla napsat celý článek" a v zápětí jsem se od toho distancovala s tím, že to není téma příliš veselé. Když už jsme ale u neveselých věcí, sem s tím. Ve čtvrtek jsem vezla ze setkání naší skupinky teď už adolescentních maminek, z nichž je dvěma čtrnáct, Flor, sociální asistentku programu. Flor je asi padesátiletá zavalitá žena překypující energií, která pravidelně navštěvuje rodiny, neúnavně je přesvědčuje, aby své zbouchnuté dcerušky daly do programu, a která pro vtip nejde daleko. V autě jsme poslouchaly zprávy o manifestaci na Plaza Italia, a diskutovaly jsme o vládní vzdělávací politice. "Můžeme těm holkám o antikoncepci vykládat, co chceme", povzdechla si nakonec Flor: "stejně to nebude nic platné, dokud nebudou mít jinou perspektivu, než být matky." A já souhlasím, protože stejně jako Flor vím, že většina z našich maminek neotěhotněla náhodou a protože o antikoncepci nic nevěděla, ale prostě proto, že jim to vlastně bylo jedno. Mluvit o antikoncepci je samozřejmě důležité, ale problém v Chile je ten, že například vysokoškolská studia jsou drahá a ze státní školy je prakticky nemožné udělat maturitu tak, aby její výsledek stačil k přijetí na vysněný obor. Jakou mají náctiletí z chudých čtvrtí tedy perspektivu? Školu, a pak práci - špatně placenou a dlouhou. V celkově smutném chilském klimatu, kde jedna z dalších maminek neděli nazývá slovy "fomingo", tj. spojejím slova "fome" (nuda) a "domingo" (neděle), tj, něčím jako "neděje", protože den mimo práci je vlastně nuda, kde tolik lidí trpí samotou, aniž by bylo schopných z ní vystoupit, je tedy řešení nabíledni. Dítě je společnost, a také radost. A pořizovací náklady jsou nulové.

Pamatujete si, jak se radikálně po revoluci zvýšil věk, kdy si lidé pořídili první dítě? Jak najednou nebyly děti, rušily se porodnice a školky, a pak nastal babyboom, protože lidé mojí generace rodinu odkládali mnohem déle než generace před námi? Neříkejte mi tedy, že na argumentu, že věk, kdy mají lidé děti, s perspektivou, kterou mají, tak trochu nesouvisí.

Kromě dětí je další radostí tedy fotbal, a jsme tak po dlouhé oklice zpět u Plaza Italia. Dneska, přesně za hodinu, začíná první chilský zápas na mistrovství Jižní Ameriky a televize už od pátku nemluví o ničem jiném. Kdosi - vláda, nebo možná Transantiago? - nechal (nejspíše za peníze, které před tím vybral z kapes cestujících, kteří platí 20 korun za jednu jízdu, přičemž tzv. "lítačky" neexistují) nainstalovat obrazovky na zastávky hromadné dopravy, aby se lidé mohli dívat. Na trhu Vega, kde jsem byla dnes nakoupit, od rána zněly vuvuzely, mezi stánky se trousili prodavači čepic v národních barvách, věčně opilý chlápek s asi čtyřmi zuby, co mi onehdy říkal "všechny cizinky jsou vdané, hrůza, já bych chtěl svobodnou, aby mě vzala s sebou pryč", měl na hlavě plyšový klobouk v národních barvách a hleděl skelným pohledem před sebe a telefonická společnost Claro, za peníze utržené z předražených hovorů, na Vegu vypravila dokonce autobus roztleskávačů. A ačkoli je prodavači vztekle vyháněli od stánků, protože se jim zdálo, že jim plaší klienty, je jasné, že období šampionátu je pro Chile okamžikem, kdy se konečně něco děje, kdy je celé té šedi nachvíli konec. Mnohahodinová čekání ve frontě u doktora, jaké žádný Čech nikdy nepoznal, dluhy i za ty nejnutnější věci, pracovní nejistota a další a další věci, které Chilany tíží, jsou alespoň na chvíli ty tam a člověk si dokonce může dovolit i být trochu směšný a narazit si na hlavu čepici ve tvaru fotbalového míče. Přeju Chilanům, aby jejich tým došel do nejdál. A ještě víc jim přeju, aby se náměstí Plaza Italia plnilo také kvůli těm ostatním věcem.