Prach, prachy a prášky

V úterý, ve středu a ve čtvrtek jsem v centru pro adolescenty v Lo Barnechei. Lo Barnechea je čtvrť velmi specifická, a to proto, že na rozdíl od ostatních částí Santiaga tu vedle sebe žijí velmi chudí a velmi bohatí. Když mluvím o velmi bohatých, myslím tím velmi bohaté, to, čemu se tu říká ve statistikách vrstva A, B a C1, tj. lidi s příjmem okolo mezi třemi a deseti miliony (či více) měsíčně (od cca 150 tisíc korun po půl milionu). Za ploty haciend připomínajících americké ranče tu stojí kabriolety a nablýskané džípy, po ulicích tu prakticky nikdo nechodí, neb všichni jezdí, a v nákupním centru La Dehesa klapou jehlovými podpatky evropsky vypadající paničky s perfektními účesy, perfektní postavou, perfektními nehty a perfektním psíčkem v kabelce. Na terase Starbucks pak pijou kafíčko s kamarádkami a nahlas hovoří o pletení, služebnictvu, dovolených a doporučených školách pro děti, školách, kde je školné bezmála i milion pesos za měsíc (tj. asi 40 tisíc korun). Občas dojde i na to, jak je jejich čtvrť nebezpečná, na to, který dům byl vykraden. Většina z nich proto volila Piñeru a pravici, která slíbila více policistů, více kamer a více trestů. Pak se paničky zvednou, nasednou do bouráku a jedou domů. Večer je nutné dojet na setkání do kostela, kde se připravují děti i rodiče na první přijímání, a tak je třeba si pospíšit, vybrat šaty pro děti a manžela, a pak dojet pro děti autem do školy.

Hned za velkým nákupním centrem začíná ale jiný svět.

Když sjedete z ulice Raul Labbe k centru pro adolescenty, kde pracuju, končí tu najednou silnice a zbyde jenom hliněná cesta, na níž obyvatelé ulice vytvořili hliněné retardéry. Cesta samozřejmě není rozdělena na hliněný chodník a hliněnou silnici, a tak se tu proplétají auta, psi, kočky, maminky s kočárky, děti na kolech, nákladní auta a adolescentní páry v tom, čemu se francouzsky výstižně říká joyeau bordel, "spokojený bordel". Domy tu jsou v lepším případě stará stavení z cihel, v horším z dřevotřísky a v nejhorším z vlněného plechu. Střechy jsou zatěžkané kameny a v zimě na ně jejich obyvatelé natáhnou velké igelitové plachty, aby do domu neteklo. Z provizorních střech tu a tam trčí komínek, ze kterého se tu a tam kouří. Tu a tam, protože topení je v Chile drahé. Nemyslete si ale, že to, kde pracuju, je slum! Domy mají čísla a ulice jména. Slum, campamento, je něco úplně jiného, tam jsou domky z toho, co se najde. Jedno takové campamento bylo odtud za hnědou smradlavou řekou Mapuchem, ale asi před rokem bylo nahrazeno nízkými paneláčky připomínající spíše buňky v jakých bydlí dělníci. I to je ale vývoj kupředu, alespoň tam teď teče voda a lidé mají elektřinu. Chilané jsou pyšní na to, že jde země kupředu a že počet campamentos klesá. V roce 2010 mělo být Santiago úplně bez slumů, zemětřesení ale vládě překazilo plány. Přesto se pomaličku situace lepší a campamentos ubývá. Lidé už mají kde bydlet.

Soused vedle asociace chová kozy na pozemku, kde je stavení ze dřeva, několik vraků aut a ani centrimetr čtvereční trávy. Pozemek je navíc v prudkém kopci, a tak kozám nezbývá, než se držet buď nahoře u plotu, který je ale blízko frekventované ulice Raul Labbe, nebo dole u cesty. Protože ale nahoře u Raul Labbe přeci jen zbývá pár stébel trávy, drží se kozy nahoře. Na začátku září se kromě koz na pozemku objevilo nejméně deset kůzlat. Kůzlata se ale v prudkém kopci nemohla udržet a nezadržitelně klouzala dolů. Soused tedy nakonec vyhloubil uprostřed kopce dolík a kůzlata do něj umístil. Dokud se nenaučí chodit, budou v dolíku, pak už se snad na stráni udrží.

A na nad tím vším ve větru povlává na cáry roztrhaná vybělená chilská vlajka. Za tento laciný symbol bych se normálně jako autor styděla, ale věřte, že vlajka tam opravdu je a opravdu je vybělená a roztrhaná. Čímž chci naznačit, že jakékoli další věci v článku, které by mohly vypadat jako laciná klišé, jsou věci reálné a s nimiž jsem se nějakým způsobem opravdu setkala.

Když čekám na pacienty, a ti nejdou, což je v Chile docela častý případ, zvlášť, když vysvitne sluníčko, nebo naopak prší, nebo je moc zima, nebo moc horko, stoupnu si k oknu ordinace a pozoruju cvrkot. Pod okny je obchůdek, který patří důstojně vypadající zavalité paní v typicky chilské zástěře. Prodává se tam všechno, co může potenciálně kolemjdoucí potřebovat. Sušenky, nanuky, zelenina, toaletní papír, salámy, sešity, léky, avokáda, chleba a kdo ví co ještě. Kolemjdoucí se zastavují a ve čtvrtečním odpoledni kupují pytlíky sušenek nebo nanuky. Pouliční psi se nenápadně potulují okolo obchůdku udržujíce uctivou vzdálenost určenou délkou koštěte zavalité paní prodavačky a sugestivně vyprovázejí nakupující na jejich cestě z obchůdku.

Vedle obchůdku je cihlový starý dům, na nějž je přilepen dřevotřískový přístavek a několik dalších přístavků z vlnitého plechu. Ani po půl roce sledování se mi nepodařilo spočítat, kolik lidí v něm vlastně bydlí a kdo je kdo. Jisté je, že se do něj odpoledne vrátí několik školáků v uniformách. V uniformách místních veřejných škol. Školáčci v nich vypadají roztomile, s barevnými batohy na zádech nesou celý ten náklad vědomostí domů a rodiče jim doma říkají, musíš se učit, aby z tebe něco bylo, podívej se na mě. Nebo jim neříkají nic, kdo ví. Jisté je jen to, že se tihle školáčci můžou učit jak chtějí, ve státní škole ale nikdy nestihnou probrat všechnu látku, a tak pokud jim rodiče nezaplatí doučování, nikdy nebudou mít u státní maturity dost bodů na to, aby mohli jít na univerzitu a navíc aby měli nárok na stipendium. Maminka je služka, tatínek alkoholik, vychovává mě babička, říkají mi moji pacienti tak často, že se mi mezi sebou začínají všechny ty příběhy motat dohromady.

Dům hlídá depresivně vypadající německý ovčák a z komínku se nekouří prakticky nikdy.

Vedle, v domě ze dřeva a plechu, bydlí početná rodina s asi rok a půl starým chlapečkem. Chlapeček se občas s lahvičkou v ruce potuluje nejistým krokem batolete před vrátky. Ví, že je nemůže zavřít, dokud nezažene zpátky psy, tj. černého podvraťáka, který je stejně velký jako chlapeček, a bíločerného psa typu smeták, který je přeci jen o něco menší. Černý pes je ale tvrdohlavý a občas se vzepře a do vrátek nechce, i když ho batole tahá za obojek, co mu síly stačí. Dneska se ale chlapeček zamyslel, a nakonec psa obešel a začal ho cpát do vrátek opíraje se do psových zadních partií, jako když před sebou tlačí auto. Pes byl tímto vynálezem evidentně tak zmaten, že metoda nepochopitelně zafungovala.

O něco později přišel před domek pán v kapuci, s těžkým pytlem na zádech, a posadil se na kámen před vrátky. Z vrátek pomalu vyšla paní s malou holčičkou a zase ono batole s lahvičkou. "Ahoj!", řeklo pánovi, který ho zcela igonoroval. "Ahoj!", opakovalo batole. Pán nic, seděl na kameni a kouřil. "Ahoj, ahoj, ahoj!", spustilo batole. Pán se ani nehnul. Batole to tedy vzdalo a vydalo se na obhlídku doprostřed prašné cesty. Z vrátek se vyloudá další paní, o níž vím, že je maminka batolete, přejde cestu k mamince holčičky, zapálí si cigaretu a obě se dají do řeci opírajíce se o zaparkované auto. Batole se vrátí do domu a přinese si tříkolku. Chlápek právě dokouřil a rozhodne se přejít cestu, aby se také opřel o auto a dal kus řeči s maminkami. Pytel se mu ale po dvou krocích zdá moc těžký, odloží ho tedy uprostřed cesty a dalších pár kroků k maminkám udělá křepce a bez zátěže. Zatímco batole nasedlo na tříkolku a zkouší se odrážet, přičemž ale zůstává stále na místě, holčička hledá poklady v prachu na okrajích cesty. Po chvíli se jí chce na záchod, a tak si prostě stáhne kalhoty a vyčurá se. Pes typu smeták to přijde očuchat. Maminky kouří a povídají s pánem. Zprava přijede opráskaný náklaďáček, který potřebuje projet. Maminka batolete bafne synka i s tříkolkou a přitiskne se blíže k zaparkovanému autu, nedbajíc, že náklaďáček se bude muset protáhnout těsně vedle nich. Vyčuraná holčička je mimo dosah své maminky, ale zřejmě se předpokládá, že je dost inteligentní na to, aby nevběhla pod auto, a tak maminka klidně konverzuje dál. Pánovi s pytlem se nechce pytel odklízet z prostředka cesty, a tak se tváří, jako že nemá s pytlem nic společného. Řidič náklaďáčku se tedy pokusí pytel objet zprava, ale protože nemá příliš ponětí o tom, že jeho náklaďáček je nejen široký, ale také dlouhý, zadní kola stojící pytel shodí a přejedou. Řidič si toho ani nevšimne a jede dál. Majitel pytle zanadává a jde přejetý náklad odklidit. Maminka holčičky začne zuřivě někomu nadávat do telefonu, že je neschopák, že mu přece říkala, kde je a kde že vězí. Batole zatím sebere nově vypadající blýskavou prázdnou plechovku od piva, která se válí na okraji cesty, a zálibně si prohlíží její třpyt. Po deseti minutách přijede Chevrolet, stejně blyštivý a čistý jako ona plechovka od piva. Maminka holčičky mu na pozdrav hodí tašku na přední sklo a spustí: "Ty vole, kdes byl, sem ti řikala, že tě čekam tady, ty hovado, jak dlouho na tebe mam čekat, tady čekam jak debil, ty vole!" Pán s přejetým pytlem bez jediného slova hodí náklad do kufru a sedne si na přední sedadlo, maminka bafne holčičku a za dštění nadávek si sedne dozadu s holčičkou na klíně. Chevrolet, nepochybně koupený na dluh a aby se vidělo, protože jak jinak vysvětlit, že ho má někdo, jehož plat může být maximálně něco okolo 300 000 pesos (tj. asi 11 000 korun) za měsíc, se odkodrcá po cestě, maminka batolete zajde do vrátek a batole běží za ní, natahující k ní ruku s plechovkou, ale maminka si ho nevšímá. Pes typu smeták zaběhne za nimi, batole počká a zavře za ním vrátka, pečlivě omotávaje řetez se zámkem mezi plaňkami. Řetěz je tak vysoko, že se batole musí natáhnout a pustit plechovku, ale evidentně ví, že vrátka je nutné pořádně zavřít. Po cestě chodí dál adolescentní páry, toulaví psi, sousedka z kamenného domu jde do krámku telefonovat, školáci se vrací ze školy a všechno je, jak má být.

Nebo jak to v Chile chodí. Obrovské bohatství na jedné straně, velká chudoba na straně druhé, vláda, která něco dělá, ale není to vůbec dost, děti, které rostou jako dříví v lese, i děti, které mají velké plány, rodiče, kteří se stali rodiči, když byli sami ještě děti, babičky, které vychovávají svá vnoučata, protože rodiče pracují, babičky, které jsou v mém věku, paničky s perfektními vlasy, které se v neděli modlí v kostele za zdraví svojí rodiny, matka, která ráno vstává brzy, aby vystála mnohahodinovou frontu ve zdravotním středisku a dostala tak schůzku s doktorem ještě tento měsíc, puberťáci v uniformách luxusních škol, kteří tráví odpoledne v nákupním centru a utrácejí kapesné vyšší než plat jejich služky a kterým do kabinky nosí oblečky stejně staré pubertální prodavačky, jenž jdou do nákupního centra pracovat po skončení vyučování, aby měly peníze třeba na telefon, další panička s obrovskou černou Toyotou Runner, jíž doktoři na klinice řekli, že má rakovinu prsu, aby jí mohli udělat celou sérii vyšetření a shrábnout za ně peníze, vyšetření, která se ukázala negativní, otcové, kteří se víkend co víkend spijí do němoty a jdou na fotbal, paničky na jehlových podpatcích s antedepresivy na nočním stolku, pánové v kvalitních oblecích, kteří obědvají s obchodními partnery v luxusních restauracích nechávajíce hlídat svá auta starci, jejichž důchod jim nedovoluje zůstat doma, a tak sedí na parkovištích před restauracemi a hlídají za to, co jim kdo dá, v Lo Barnechei žijí vedle sebe ti nejchudší a ti nejbohatší, jako dva světy. Dva světy, které se prolínají, ale jen málokdy se skutečně potkají.