Na blátě

Letošní Vánoce jsme se rozhodli strávit v Santiagu, protože Dalekohled funguje 365 dní v roce a Hvězdopravci začínala služba 27.12. Cesta z Evropy nám zabere vždy skoro 24hodin, a tak se staly svátky mimo Jižní Ameriku něčím nemyslitelným. To jsem samozřejmě v té době netušila, že v Evropě zapadáte sněhem až po uši, na Charles de Gaulle nebudou mít rozmrazovací směs a že bychom tedy byli mohli předstírat, že se jen nemůžeme dostat zpět. Příště už se nachytat nedám. Mezi zemětřesením zničeným letištěm, soptícím islandským vulkánem a prudkým sněžením se zdá, že nějaká ta výmluva pro pozdní přílet se najde vždycky.

Místem, kde se ale nic netřese, nebouchá a kde nesněží, je Martinique, takže z něj k nám přijela maminka Marie. Přiletěla se svým přítelem 19. prosince v neděli ráno v 6:30, na vlas přesně. Ale postupně.

Jen tak tak se mi uprostřed všech povinností podařilo uplácat vánoční cukroví a v sobotu odpoledne, v předvečer příjezdu maminky Marie, jsem rovnou z univerzity dojela koupit pár dárků. Se stromečkem jsem si hlavu moc nelámala. Ve vedrech, která tu panují, samozřejmě pravý stromek nevydrží, a tak všichni mají stromky umělé, dovezené z Číny a rovnou ozdobené. Neekologické a navíc ošklivé. Dá se sice sehnat stromek živý, v květináči, ale musí se denně zalévat a navíc, co pak s ním? Rozhodla jsem se ozdobit tedy náš fíkus, který nám dala při odjezdu minulý rok Mathilde a který již dlouhá léta v její a v posléze mojí domácnosti prokazuje nespoutanou touhu k životu, jenž by mu dovolila přežít snad i uprostřed atacamské pouště.

Zbyla už jen otázka, čím fíkus ozdobit. Letošní Vánoce byly mými prvními Vánocemi v roli hostitele, žádné ozdoby tedy nemáme. V sobotu večer jsem po neúspěšném lovu čehokoli, co by se dalo na fíkus pověsit, konečně narazila v obchodě s doplňky do domácnosti, mezi sekáčky na led, vietnamkami a rohožemi na pláž, na jednu zoufalou maminku hrabající v krabici s ozdobami. "Slíbila jsem dětem ozdobu se sněhuláčkem", řekla mi, utírajíc si pot z čela: "už třetí rok! Zase budou říkat, že jsem nehledala".

Většina ozdob v krabici byla rozbitá, ale dle prodavaček to byla jediná krabice, co v obchodě mají, a ozdoby nejsou v regálech proto, že se do nich pro samé ručníky, slunečníky a kyblíčky na stavění hradů z písku, nevejdou. Pomohla jsem zoufalé mamince krabici přehrabat a vydolovala asi 10 nerozbitých ozdob či rozbitých jen natolik, že se to dalo vnímat jako záměr či nějak zakamuflovat. Ptáčkovi, který měl jen jedno tykadlo, jsem ho hbitě utrhla, aby byl ptáček symetrický. A vůbec, kdo to kdy viděl, aby měl ptáček tykadla? Sněhuláčka jsme nenašly, zato ozdobu ve tvaru ruské bábušky a Santa Clause ano. V té chvíli bych byla na vánoční fíkus pověsila cokoli, hlavně, abych se na něj nemusela pověsit sama.

Chilané zkrátka berou Vánoce docela vlažně, tedy, když nepočítám, že se ve 30 stupních perou o dárky jako saně (několikahlavé, nikoli dvoukolejné...). Svátek je tu jen 25, což byla letos sobota, jinak se pracuje a na univerzitě jsme měli například ještě 23.12. kurz až do 21:30. 24. šli všichni ještě na půl dne do práce, a pak vytáhli auta a naráz se jali jet za rodinnými příslušníky, takže vznikly strašlivé zácpy. V osm večer jdou Chilané na půlnoční mši (no co, když mohla být říjnová revoluce v listopadu, co by nemohla být půlnoční mše v osm večer?), udělají nějaké to asado, 25. stráví s rodinou a je vymalováno. Pak se zase vytvoří zácpy v opačném směru a je to, 26. se jde normálně do práce. Jen letos ale 26 padlo na neděli, tak byly Vánoce přeci jen o něco delší.

Já jsem každopádně toužila po alespoň chvilce volna, protože jsem z nekončícího

roku unavená. U příležitosti příjezdu Drahématičky Marie jsem si vzala tedy týden volna, abychom mohli jet na sever na Puntu de Choros pozorovat tučňáky a delfíny a trochu se potápět. V oceánu, který byl jako obvykle dvanáctistupňový, jsme se sice nakonec potápěli jen Hvězdopravec a já, naši pozvaní Martiničané šestnáctistupňový rozdíl mezi teplotou moře u nich a u nás jaksi nemohli vydýchat. Moje volba mezi slunným břehem a tichým studeným dnem oceánu byla naprosto jasná. Nejen kvůli tomu slunci.

24.12. jsme se po 7 hodinách cesty vrátili do Santiaga a já se začala strachovat, jak nakrmím 10 lidí, co k nám měli večer přijít na štědrovečerní večeři. Kromě Hvězdopravce, jeho Drahématičky Marie a Gregoira, jsme pozvali všechny osamělé duše, které stejně jako Hvězdopravec kvůli službě na Dalekohledu nejely domů a které se ocitly v Santiagu samy. A navíc kamarády Estelle a Christopha a Estellinu maminku.

"Vánoce, to je jen pro děti.", řekl mi nejeden Chilan poté, co na mě vyvalil chilské kulaté oči, když jsem se zeptala, co se tu na Vánoce jí. Kdo má peníze, dělá krocana, kdo nemá, dělá kuře. 24.12. odpoledne, když jsem se vydala na centrální trh sehnat rybu s předtuchou, že budu muset použít všechny získané dovednosti, jak v Chile stát frontu, jsem překvapivě brouzdala loužemi z tajícího ledu skoro sama. Koupila jsem tři obrovské dorády, půlku lososa a 3 kila škleblí a domů jsem jela taxíkem. Taxikář na mě houknul, kam že jedu, že nebere jen tak někoho, že jestli jedu ve směru k nákupním centrům na východě, tak že jo, ale jinak, že mě nebere. Kolem nešťastně postávaly hordy lidí s obrovskými krabicemi jedoucí do chudých čtvrtí na západ a sever, slunce pralo jako o závod, autobusy byly plné až po okraj, zkrátka vánoční pohoda ve třiceti stupních jako vyšitá. Uklidnila jsem taxikáře, že jedu na východ, naskočila jsem a o chvíli později už jsem doma vybalovala věci z tašek. Původně jsem chtěla dělat alespoň bramborový salát a česnečku, nakonec z toho ale bylo menu fois gras-tatarský steak z lososa na tři různé způsoby-mušle s roquefortem-doráda na naložených citronech a quinoa-sýr-a konečně české cukroví. Jen na Ježíška jsem nedala dopustit a po večeři jsem vyhnala všechny hosty na střechu, ať se jdou podívat, jestli ho neuvidí, a zatím jsem rozsvítila stromeček, a pak zvonila na zvoneček, jak to děláme v Čechách. Mimochodem, zvoneček se mi podařilo vyhrabat náhodou v oné krabici s rozbitými ozdobami. A pak, že se nedějí zázraky. Alespoň ty malé.

Celý Štědrý večer jsme z okna viděli obrovský sloup kouře linoucího se odkudsi ze západu. Ve čtvrti Maipo na Štědrý večer shořela továrna na plasty. Od té doby, co bydlíme v novém bytě, tj. za uplynulé tři měsíce, shořely v Santiagu postupně diskotéka pod našimi okny, transformátor kousek od nás v Providencii, vězení v San Miguel (to bylo 8.12. a požár zanechal 83 mrtvých), ve čtvrtek těsně před Vánoci jsem cestou z práce projela okolo hořící stráně přímo na San Cristobal nad námi, a nakonec tedy továrna na plasty. Nevím, zda by si Chile konečně tedy nemělo pořídit profesionální hasiče. Každopádně je to tečka za rokem, který začal šestým nejsilnějším zemětřesením v historii, následovaným výpadkem elektřiny ve skoro celé zemi, který pokračoval uvězněnými horníky a následně skončil zmíněným katastrofickým požárem ve věznici. Dvoustý rok chilské nezávislosti. Doufejme, že nás ve zbylých čtyřech dnech už žádné katastrofy nečekají.

25., kdy jsou francouzské Vánoce, jsme šli obědvat ke kamarádce Estelle. Zase jsme jedli fois gras a hlavně kachnu vařenou ve vlastním tuku, kterou Estelle sehnala kdesi v Santiagu, což je tak trochu stejně pravděpodobné jako sehnat v Praze smažená sarančata. Nehledě na to, že je to mnohem chutnější. Jen sadistická ruka chilského zákona přilepila na francouzskou pixlu s dvanácti porcemi oné lahůdky etiketu s kalorickými hodnotami. To by se ve Francii stát nemohlo.

Božíhodový oběd jsme zakončili koupelí v bazénu a bylo po Vánocích. Bílé na nich byly alespoň ledovce And nad Santiagem. Silvestra budu slavit na Dalekohledu, kam se vypravím ve čtvrtek. Uprostřed atacamské pouště, v místě, kde se točil James Bond. Což zní báječně. Jen se tam nesmí pít alkohol. Láhev francouzského šampaňského nám snad ale žádný zuřivý strážný do pouště nevylije. A tak vám přeju, ať je váš příští rok plný alespoň malých zázraků!

Veselé historky ze silničního provozu

O tom, jaká je zde na silnicích džungle, už jsem psala asi stokrát. Víte, že tu na dálnici chodí koně, krávy, slepice, lidé s kolečkem, nebo stromem přes rameno, jezdí tam hoši na skateboardu a maminky s kočárky, že zde lidé klidně couvají do křižovatky a že zapnutí obou blinkrů najednou znamená všechno od "zprudka zastavím" přes "hledám cestu" až po "nevím co chci dělat, ale to, co udělám, nebude standartní". Pravda, je to tu sice asi nejpořádnější země Jižní Ameriky a většina přistěhovalců mi říká, že v Peru, no tam bych teprve viděla. Na druhou stranu je fakt, že Chilané, kteří normálně vztek a hněv považují za velmi zavrženíhodné citové hnutí, mají všichni nezměrné množství potlačeného vzteku, což se plně projevuje právě za volantem. Pokud jste tak pitomí, že při přejíždění z pruhu do pruhu dáváte blinkr, musíte mít pořádné auto, abyste se protlačili poté, co řidič v pruhu, kam chcete přejet, zrychlí a zmenší co nejrychleji a nejdůkladněji mezeru, kam jste se chtěli zařadit tak, abyste se zařadit nemohli. Stalo se mi dokonce, že jsem se jednou netušíc nebezpečí svého počínání, zařadila před jakousi řidičku, či snad by se dalo říct, krávu, která bleskurychle šlápla na plyn a z padesáti zrychlila asi na sedmdesát, aby mě předjela, a když byla přede mnou, schválně prudce dupla na brzdy. Tumáš, přede mě se nikdo zařazovat nebude! Tuhle se mě snažil zablokovat muž na motorce, zřejmě v domnění, že mu jako ochrana proti Pathfinderovým tunám bohatě stačí zánovní helma. Pravda, v Argentině helmu třeba nenosí ani jeden z obvyklých tří až čtyř pasažérů na motorce. Já si spíš ale myslím, že tenhle chytrák měl štěstí, že se, na rozdíl od mnoha Chilanů, dívám do zpětného zrcátka. Šlápla jsem trochu na plyn a nacpala se před něj. Tak, mě jen tak někdo blokovat nebude. Už jsem v Chile dost dlouho na to, abych měla nahromaděného vzteku víc než dost. Jsem zvědavá, za jak dlouho mi po návratu do Evropy seberou řidičák.

Hlavně ale, že Pathfinder už má technickou. Jako každý rok, nebylo to zrovna jednoduché. V září před technickou jsem našeho čuníka odvezla do servisu. Do autorizovaného servisu Nissan, který stojí, jak se výstižně francouzsky říká, peau de fesses, kůži ze zadku (no uznejte, kůži ze zadku, tu byste jen tak za něco nedali). Hvězdopravec ale neautorizovaným mechanikům nevěří. A má pravdu. Nissan, to jsou profesionálové. Luis, který nás už dobře zná, neodmítl auto proto, že je špinavé, a řekl, že udělají kompletní kontolu. A skutečně, když jsem Pathfindera, kterému autorizovaný servis pečlivě umyl dokonce i pneumatiky, vyzvedla, dostala jsem celý seznam úkonů, co všechno Luisovi hoši zkrontrolovali. Cestou po dálnici jsem si pak začala nejdřív myslet, že je zemětřesení, pak, že je dálnice samá boule, a nakonec mi to konečně došlo. Že oni také vyvážili kola? Jo, tak mi se na to podíváme znovu, řekl Luis, když mě viděl vjíždět zpět do servisu. "Že oni kontrolovali taky světla?!" supěl Hvězdopravec do telefonu, když ho vrátili od technické, protože se ukázalo, že nám nesvítí brzdové světlo. Kontrolovali. Stejně jako minulý rok...

Za poslední týden jsem viděla na vlastní oči toto:

Když jsem na čekala v autě v ulici před Paulininou kanceláří, která je stejně jako 95% ulic v Santiagu jednosměrná, přijela paní, která se rozhodla zaparkovat přede mnou. Nejdříve ale strávila asi pět minut tím, aby se v té úzké jednosměrce otočila do protisměru a zaparkovala čumákem proti Pathfinderovi. Asi aby si její auto mělo s kým povídat.

Autobusy jsou králi provozu Santiaga. Jsou velké a těžké a zablokují koho chtějí a kdy chtějí. Každý jim udělá rychle místo a autobusy to dobře vědí. Pokud to jde, jedou nejméně stovkou, před zastávkou řidič pak dupne na brzdu, kola zapískají, cestující, co se pevně nedrží, se sesbírají z podlahy a zkontrolují rány, tedy pokud není autobus tak narvaný, že spadli na okolní spolucestující, a nakonec jsou všichni rádi, že cestu domů přežili ve zdraví. Minulý týden jsem se nacpala do autobusu na poslední chvíli a vybylo na mě tedy místo za předním sklem. První na ráně při průletu, řekla jsem si, když tu jsem byla obav zbavena. Řidič měl mezi svým sedadlem a okénkem po levé ruce posazeného svého asi desetiletého synka, který tatínkovo řidičské umění sledoval doširoka rozevřenýma obdivnýma očima. Doufejme, pomyslela jsem si, že řidič tedy udělá všechno proto, aby synek neproletěl předním sklem, a odvážně jsem se rozhodla pokračovat v jízdě.

Cestou z univerzity, zase autobusem, byla na Alamedě, hlavní třídě Santiaga, která se ve skutečnosti jmenuje Bernardo O'Higgins, ale nikdo jí tak neříká, pěkná tlačenice. V dvouproudém pásu pro autobusy byl autobus na autobusu, ale doprava kupodivu docela plynula za nezbytného troubení. Když tu se i náš autobus jal troubit. Uprostřed dvoupruhu pro autobusy stál z pro mě neznámých důvodů člověk. No, řekla jsem si, k tomu, aby místní řidiči troubili, obvykle stačí jen to, aby padla červená, tak to se moc není co divit, že troubí. "No co troubíš, já jsem nevinnej!!!", volal člověk, kolem nějž se z každé strany valily autobusy. Nevinnej, no, pomyslela jsem si, to bude ten důvod.

Když si tedy představíte, jak to vypadá s místní automobilovou a autobusovou dopravou, dokážete jistě ocenit půvab poslední veselé historky, která se stala našemu kamarádovi Rubenovi na Rotondě Perez Zujovic. Tohle místo je jedno z nejhorších míst v Santiagu, o kterém taxikáři občas vykládají legendy, jak se už ve vládě vypracovávají řešení, jak tenhle kruhový objezd nahradit, udělat nadjezd, podjezd či objezd, ale zatím je to jen tak, že Rotonda zůstává prubířským kamenem všech řidičů. V době, kdy jsem se ještě v Santiagu bála řídit, respektive jsem se bála tolik, že jsem neřídila, jsem na Rotondu zírala s respektem a v duchu jsem si říkala, že až tohle místo jednou projedu autem ve špičce, budu opravdický řidič. Dneska už Rotondu projíždím, a když vedle mě sedí Hvězdopravec, obvykle křičí: "Hlavně nezpomaluj, nezpomaluj!!!", protože ví, že kdo se na Rotondě neprosadí, zůstane na ní navěky.

Ruben jezdí do práce na kole, a protože není blázen, jako všichni cyklisti jezdí na Rotondě po chodníku, respektive po úzkém vyvýšeném pásu betonu, který Rotondu lemuje z východní strany. Minulý týden ale kde se vzal, tu se vzal, stál na chodníku policista a Rubena káravě zastavil. "Proč jedete po chodníku?", zeptal se. "Mmmm..." zamyslel se Ruben, jak by to policistovi nejsnadněji vysvětlil, aniž by řekl: "Copak to není úplně jasné?" "Mmmmm...protože na silnici je to nebezpečné?", řekl nakonec. Auta kolem dál svištěla, tlačila se, troubila a projížděla na červenou jako obvykle. "Ale tady je to nebezpečné pro chodce!", trval na svém policista. "A vůbec, kde máte helmu?", řekl nakonec. V té chvíli už se Ruben sám sebe ptal, zda není ve skryté kameře, protože na Rotondě nikdy žádní chodci nejsou, jen prodavači novin a ovoce, kteří se ve chvíli, kdy se provoz zastaví, začnou prodírat mezi auty ve snaze vydělat nějaké to peso, a když se auta zase rozjedou, rychle se snaží uniknout zpět za bariéry Rotondy za vytrvalého troubení řidičů, kteří se je snaží popohnat tím, že se začnou rozjíždět. "Helmu mám doma." řekl tedy Ruben hrdě. "No tak to já vám musím dát pokutu", na to policista. "Jako za co?" nevěřil vlastním uším Ruben: "Za jízdu po chodníku, za jízdu bez helmy, nebo za jízdu po chodníku bez helmy?" "Tak dobře." povídá nakonec policista: "Tak já vás pustím, ale noste helmu!"

Doufám, že tímto má pro letošní rok chilská policie splněno, co se týče zajištění bezpečnosti. Bůh s námi.

P.S. Zapomněla jsem napsat, že policie pro bezpečnost provozu nejen, že zastavuje cyklisty na chodníku a motoristy uprostřed dálnice, dělajíc jim pak vlastním tělem hradbu, aby se mohl zastavený a zkontrolovaný řidič vrátit bez rozjezdového pruhu zpět na dálnici. Policie také vybavila dálnice světelnými tabulemi, na kterých je napsáno například "zapni si bezpečnostní pás" (většina taxikářů v autě žádné pásy nemá a když jsem vezla tuhle několik ze svých těhotných adolescentek a požádala jsem je, ať se připoutají, nevěděly vůbec, jak se pásy zapínají a jet připnuté braly jako velké dobrodružství), nebo "vyhni se vyčerpání benzínu", což naráží na chilskou pověru, že plná nádrž je nebezpečná a na zvyk jezdit jen s pár litry. Úplně nejraději mám nápis ale doporučení "vyvaruj se nehod". No vždyť jsme vám říkali, že nemáte bourat, a vy furt ne a ne to pochopit a bouráte a bouráte...

Sherlock Holmes

Často si z Hvězdopravce dělám legraci, že člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby vystopoval, co Hvězdopravec doma udělal po návratu z práce nebo obecně z venku. Ovšem o takhle jasném důkazu o tom, jak a kde si pachatel sundal boty, o tom se i slavnému detektivovi může pouze nechat zdát...jen škoda, že se panu vyšetřovateli nepodařilo uvést do provozu blesk fotoaparátu a důkaz o naplnění skutkové podstaty trestného činu nekontrolovaného a nevědomého troušení oblečení a bot po bytě je tak trochu rozmazaný...