Na blátě

Letošní Vánoce jsme se rozhodli strávit v Santiagu, protože Dalekohled funguje 365 dní v roce a Hvězdopravci začínala služba 27.12. Cesta z Evropy nám zabere vždy skoro 24hodin, a tak se staly svátky mimo Jižní Ameriku něčím nemyslitelným. To jsem samozřejmě v té době netušila, že v Evropě zapadáte sněhem až po uši, na Charles de Gaulle nebudou mít rozmrazovací směs a že bychom tedy byli mohli předstírat, že se jen nemůžeme dostat zpět. Příště už se nachytat nedám. Mezi zemětřesením zničeným letištěm, soptícím islandským vulkánem a prudkým sněžením se zdá, že nějaká ta výmluva pro pozdní přílet se najde vždycky.

Místem, kde se ale nic netřese, nebouchá a kde nesněží, je Martinique, takže z něj k nám přijela maminka Marie. Přiletěla se svým přítelem 19. prosince v neděli ráno v 6:30, na vlas přesně. Ale postupně.

Jen tak tak se mi uprostřed všech povinností podařilo uplácat vánoční cukroví a v sobotu odpoledne, v předvečer příjezdu maminky Marie, jsem rovnou z univerzity dojela koupit pár dárků. Se stromečkem jsem si hlavu moc nelámala. Ve vedrech, která tu panují, samozřejmě pravý stromek nevydrží, a tak všichni mají stromky umělé, dovezené z Číny a rovnou ozdobené. Neekologické a navíc ošklivé. Dá se sice sehnat stromek živý, v květináči, ale musí se denně zalévat a navíc, co pak s ním? Rozhodla jsem se ozdobit tedy náš fíkus, který nám dala při odjezdu minulý rok Mathilde a který již dlouhá léta v její a v posléze mojí domácnosti prokazuje nespoutanou touhu k životu, jenž by mu dovolila přežít snad i uprostřed atacamské pouště.

Zbyla už jen otázka, čím fíkus ozdobit. Letošní Vánoce byly mými prvními Vánocemi v roli hostitele, žádné ozdoby tedy nemáme. V sobotu večer jsem po neúspěšném lovu čehokoli, co by se dalo na fíkus pověsit, konečně narazila v obchodě s doplňky do domácnosti, mezi sekáčky na led, vietnamkami a rohožemi na pláž, na jednu zoufalou maminku hrabající v krabici s ozdobami. "Slíbila jsem dětem ozdobu se sněhuláčkem", řekla mi, utírajíc si pot z čela: "už třetí rok! Zase budou říkat, že jsem nehledala".

Většina ozdob v krabici byla rozbitá, ale dle prodavaček to byla jediná krabice, co v obchodě mají, a ozdoby nejsou v regálech proto, že se do nich pro samé ručníky, slunečníky a kyblíčky na stavění hradů z písku, nevejdou. Pomohla jsem zoufalé mamince krabici přehrabat a vydolovala asi 10 nerozbitých ozdob či rozbitých jen natolik, že se to dalo vnímat jako záměr či nějak zakamuflovat. Ptáčkovi, který měl jen jedno tykadlo, jsem ho hbitě utrhla, aby byl ptáček symetrický. A vůbec, kdo to kdy viděl, aby měl ptáček tykadla? Sněhuláčka jsme nenašly, zato ozdobu ve tvaru ruské bábušky a Santa Clause ano. V té chvíli bych byla na vánoční fíkus pověsila cokoli, hlavně, abych se na něj nemusela pověsit sama.

Chilané zkrátka berou Vánoce docela vlažně, tedy, když nepočítám, že se ve 30 stupních perou o dárky jako saně (několikahlavé, nikoli dvoukolejné...). Svátek je tu jen 25, což byla letos sobota, jinak se pracuje a na univerzitě jsme měli například ještě 23.12. kurz až do 21:30. 24. šli všichni ještě na půl dne do práce, a pak vytáhli auta a naráz se jali jet za rodinnými příslušníky, takže vznikly strašlivé zácpy. V osm večer jdou Chilané na půlnoční mši (no co, když mohla být říjnová revoluce v listopadu, co by nemohla být půlnoční mše v osm večer?), udělají nějaké to asado, 25. stráví s rodinou a je vymalováno. Pak se zase vytvoří zácpy v opačném směru a je to, 26. se jde normálně do práce. Jen letos ale 26 padlo na neděli, tak byly Vánoce přeci jen o něco delší.

Já jsem každopádně toužila po alespoň chvilce volna, protože jsem z nekončícího

roku unavená. U příležitosti příjezdu Drahématičky Marie jsem si vzala tedy týden volna, abychom mohli jet na sever na Puntu de Choros pozorovat tučňáky a delfíny a trochu se potápět. V oceánu, který byl jako obvykle dvanáctistupňový, jsme se sice nakonec potápěli jen Hvězdopravec a já, naši pozvaní Martiničané šestnáctistupňový rozdíl mezi teplotou moře u nich a u nás jaksi nemohli vydýchat. Moje volba mezi slunným břehem a tichým studeným dnem oceánu byla naprosto jasná. Nejen kvůli tomu slunci.

24.12. jsme se po 7 hodinách cesty vrátili do Santiaga a já se začala strachovat, jak nakrmím 10 lidí, co k nám měli večer přijít na štědrovečerní večeři. Kromě Hvězdopravce, jeho Drahématičky Marie a Gregoira, jsme pozvali všechny osamělé duše, které stejně jako Hvězdopravec kvůli službě na Dalekohledu nejely domů a které se ocitly v Santiagu samy. A navíc kamarády Estelle a Christopha a Estellinu maminku.

"Vánoce, to je jen pro děti.", řekl mi nejeden Chilan poté, co na mě vyvalil chilské kulaté oči, když jsem se zeptala, co se tu na Vánoce jí. Kdo má peníze, dělá krocana, kdo nemá, dělá kuře. 24.12. odpoledne, když jsem se vydala na centrální trh sehnat rybu s předtuchou, že budu muset použít všechny získané dovednosti, jak v Chile stát frontu, jsem překvapivě brouzdala loužemi z tajícího ledu skoro sama. Koupila jsem tři obrovské dorády, půlku lososa a 3 kila škleblí a domů jsem jela taxíkem. Taxikář na mě houknul, kam že jedu, že nebere jen tak někoho, že jestli jedu ve směru k nákupním centrům na východě, tak že jo, ale jinak, že mě nebere. Kolem nešťastně postávaly hordy lidí s obrovskými krabicemi jedoucí do chudých čtvrtí na západ a sever, slunce pralo jako o závod, autobusy byly plné až po okraj, zkrátka vánoční pohoda ve třiceti stupních jako vyšitá. Uklidnila jsem taxikáře, že jedu na východ, naskočila jsem a o chvíli později už jsem doma vybalovala věci z tašek. Původně jsem chtěla dělat alespoň bramborový salát a česnečku, nakonec z toho ale bylo menu fois gras-tatarský steak z lososa na tři různé způsoby-mušle s roquefortem-doráda na naložených citronech a quinoa-sýr-a konečně české cukroví. Jen na Ježíška jsem nedala dopustit a po večeři jsem vyhnala všechny hosty na střechu, ať se jdou podívat, jestli ho neuvidí, a zatím jsem rozsvítila stromeček, a pak zvonila na zvoneček, jak to děláme v Čechách. Mimochodem, zvoneček se mi podařilo vyhrabat náhodou v oné krabici s rozbitými ozdobami. A pak, že se nedějí zázraky. Alespoň ty malé.

Celý Štědrý večer jsme z okna viděli obrovský sloup kouře linoucího se odkudsi ze západu. Ve čtvrti Maipo na Štědrý večer shořela továrna na plasty. Od té doby, co bydlíme v novém bytě, tj. za uplynulé tři měsíce, shořely v Santiagu postupně diskotéka pod našimi okny, transformátor kousek od nás v Providencii, vězení v San Miguel (to bylo 8.12. a požár zanechal 83 mrtvých), ve čtvrtek těsně před Vánoci jsem cestou z práce projela okolo hořící stráně přímo na San Cristobal nad námi, a nakonec tedy továrna na plasty. Nevím, zda by si Chile konečně tedy nemělo pořídit profesionální hasiče. Každopádně je to tečka za rokem, který začal šestým nejsilnějším zemětřesením v historii, následovaným výpadkem elektřiny ve skoro celé zemi, který pokračoval uvězněnými horníky a následně skončil zmíněným katastrofickým požárem ve věznici. Dvoustý rok chilské nezávislosti. Doufejme, že nás ve zbylých čtyřech dnech už žádné katastrofy nečekají.

25., kdy jsou francouzské Vánoce, jsme šli obědvat ke kamarádce Estelle. Zase jsme jedli fois gras a hlavně kachnu vařenou ve vlastním tuku, kterou Estelle sehnala kdesi v Santiagu, což je tak trochu stejně pravděpodobné jako sehnat v Praze smažená sarančata. Nehledě na to, že je to mnohem chutnější. Jen sadistická ruka chilského zákona přilepila na francouzskou pixlu s dvanácti porcemi oné lahůdky etiketu s kalorickými hodnotami. To by se ve Francii stát nemohlo.

Božíhodový oběd jsme zakončili koupelí v bazénu a bylo po Vánocích. Bílé na nich byly alespoň ledovce And nad Santiagem. Silvestra budu slavit na Dalekohledu, kam se vypravím ve čtvrtek. Uprostřed atacamské pouště, v místě, kde se točil James Bond. Což zní báječně. Jen se tam nesmí pít alkohol. Láhev francouzského šampaňského nám snad ale žádný zuřivý strážný do pouště nevylije. A tak vám přeju, ať je váš příští rok plný alespoň malých zázraků!