Můj asketický Silvestr

Na Silvestra měl Hvězdopravec turnus na Dalekohledu, a tak jsem se ve čtvrtek 30. sbalila a jela jsem za ním. V půl šesté ráno pro mě přijel taxík a v jednu odpoledne už jsem se rozvalovala na pohovce v rezidenci na Dalekohledu. Rozvalovala jsem se tam hlavně proto, že Hvězdopravec pracuje od západu do východu slunce, a chtěla jsem ho tedy nechat trochu vyspat. Totéž ale evidentně ani nenapadlo rodinky Chilanů, které přijely spolu se mnou, aby také oslavily nový rok se svým rodinným zaměstnancem Hvězdárny. Uf, nějak se mi z toho politicky korektního jazyka kroutí blog, říkám si, a čtenář z poslední věty nejspíš nechápe ani slovo. Inženýři s rodinami jsou zkrátka všichni muži, nedá se nic dělat. Ti, kteří jsou ženy, jsou samozřejmě svobodné. Nechme tedy politickou korektnost jít na chvíli k čertu a řekněme, že manželky inženýrů přijely se stádem uřvaných dětí, aby oslavily nový rok se svými manžely. Ticho rezidence bylo tedy rázem to tam, protože, jak známo, běžného Chilana ticho zúzkostňuje a je třeba ho zaplnit alespoň zpěvem nebo dupáním. Hvězdopravec byl tedy vzhůru natotata a stejně tak onou rodinnou návštěvou oblažení inženýři. Ani jsem se nemohla moc zlobit, protože ty úplně nejhlučnější děti patřily k technikovi, který tráví s Hvězdopravcem na Dalekohledu celý turnus. Celý pobyt na Dalekohledu jsem ho pak viděla, jak unaveně chodí za párem hošíků, kteří nejsou schopni - když už jim bylo nařízeno mlčet - projít chodbou, aniž by alespoň nemlátili do zábradlí a nepleskali hlučně podrážkami o podlahu za zcela mechanického, neúčinného a skoro depresivního "šššššš" jejich matky a za rezignovaného pohledu otcových očí s tak obrovskými kruhy, že se mu ani nevešly pod brýle.

Čas na Dalekohledu jsem se rozhodla strávit hlavně prací, protože se hrozivě blíží termíny, kdy budu muset na univerzitě odevzdat semestrální práce. Kromě toho jsem se těšila, že budu chvíli moct sportovat na čerstvém vzduchu a chodit běhat ven. V Santiagu by na běžecké boty měli dávat varování jako třeba "Ministr zdraví varuje, běh způsobuje rakovinu plic" a obrázky plic sportovců velkoměsta. Na Dalekohledu ale žádné znečištění není, a tak jsem se poslední den v roce rozhodla následovat Hvězdopravce a vydat se s ním na skoro mytický desetikilometrový okruh pouští, který vede nejdřív přímo vzhůru k Dalekohledu, a pak pokračuje cestou necestou dál a dál, což je v nadmořské výšce 2500m skutečná výzva. A co teprv pro mě, která ve škole měla vždycky nejhorší známky z tělocviku a která vytrvalostních tisíc pět set chtě nechtě odchodila s párem obtloustlých spolužaček daleko za davem supících spolužáků. Ale vydržela jsem, i když mi na posledním kilometru už nezbyla síla ani na uškrcení Hvězdopravce, který klusal vedle a říkal věci jako "prodluž krok, prodluž krok!" Ještě den potom jsem ztrácela dech při cestě do schodů, ale možná to bylo jen tím, jak se mi hruď dmula pýchou.

Oslava Silvestra tedy začala sportovně a měla pokračovat tím, že se půjdeme podívat na poslední otevření kopule Dalekohledu v roce 2010, a následně na západ slunce. Vyšli jsme z kontrolní stanice na plošinu, kde jsou obrovské kopule, a spěchali k prvnímu Dalekohledu. Jenže Hvězdpravci nefungovala vstupní karta. U druhého Dalekohledu také ne a nakonec se ukázalo, že mu nefunguje ani u jednoho. Hvězdopravec zachoval jako obvykle klid Marseillana, kartu rozlámal na kousíčky a zahodil, a postavil nás tak před problém, jak se dostaneme zpět do kontrolní stanice. Pak romanticky zapadlo slunce.

Do kontrolní stanice jsme se dostali díky kartě jednoho z inženýrů, který nám laskavě otevřel. Byla jsem zvědavá, jak bude Hvězdopravec vysvětlovat, co s kartou provedl, ale zdá se, že už ho znají. Sekretářka ani nemrkla, že kartu ztratil, a vyndala ze zásuvky novou. Už ji měla připravenou, i se jménem a fotografií. Hvězdopravec je asi známá firma. Každopádně nová karta nefungovala také a postupně do půlnoci přestaly karty fungovat úplně všem. Kdo říkal, že informatický problém byl jen v roce 2000?

Před půlnocí se pozorovalo a pracovalo, o půlnoci jsme pro dvacet lidí dostali kupodivu čtyři láhve ohavného sektu - víc ho ani nebylo třeba, i z tak malého množství se dal dostat bolehlav - a pak se zase pozorovalo a pracovalo až do úsvitu. V jídelně připravili speciální slavnostní pohoštění, které spočívalo v tom, že obvyklé mastné a slané jídlo (kdo říká, že nemastný a neslaný je synonymum slova fádní?) místo na výdejní linku dali doprostřed místnosti ve stylu buffet. Trochu jsem litovala, že místo psaného zákazu požívání alkoholu na Dalekohledu raději nepřekročili nepsaný zákaz používání jakéhokoli koření, ale člověk prostě nemůže mít všechno. Dala jsem si kousek hovězího, které by se dobře hodilo jako gumová ochrana noh židlí v jídelně, aby při nespokojeném poposedávání hostů židle nedělaly hluk, a přemýšlela, odkud tenhle kus masa pochází. Že by v Jižní Americe přeci jen uměli vychovat něco podobného? Tady, kde se steaky i syrové dají skoro krájet vidličkou? Silvestrovské veselí se ale dohnalo alespoň nějakými těmi silvestrovskými převleky. Většina z nás šla za vánoční stromeček, protože neměla čas převlek včas připravit a na poslední chvíli využila vší dostupné vánoční výzdoby. Místo ohňostroje jsme se šli podívat na laserový paprsek, který astronomové používají, když pozorují nějakou málo jasnou hvězdu, a bylo vymalováno. No co, hlavně, aby ten následující rok byl dobrý, v tomhle už jsme si užili dost.

V neděli večer jsem se zase s uřvanými rodinkami nasoukala do autobusu a namířila si to zpět do Santiaga. Jenže ouha, když jsem v půl jedenácté večer v Santiagu konečně dostala svoje zavazadlo, byla u přepážky, kde se dá objednat taxík, pořádná fronta, jak se všichni vraceli ze silvestrování na severu nebo na jihu. Slečna za přepážkou znuděně oznámila, že stejně už žádné taxíky volné nejsou a že, kdo chce, ať klidně zaplatí, ale že bude muset čekat patnáct až dvacet minut, než se nějaký taxík vrátí. Pfff, pomyslela jsem si, nejsem nějaká hloupá gringa, abych nevěděla, že dvacet minut trvá hodinu, a rozhodla jsem se dostat se domů, jak to půjde. Vyšla jsem tedy před letiště, kde stály desítky a desítky lidí s poukázkami o zaplacení taxíku, a začala proklínat moment, kdy jsem zavrhla myšlenku jet na letiště Pathfinderem. Autobusem a následně metrem by mi to domů trvalo nejméně hodinu a půl, ale metro už bych v tuhle hodinu stejně nestihla, a ani jsem neměla komu zavolat, aby pro mě přijel, protože všichni motorizovaní přátelé jsou na prázdninách v Evropě. Chvíli jsem chodila sem a tam, když tu jsem si všimla, že na letišti jezdí tu a tam i normální taxíky, které tam mají za běžných okolností vstup zakázán. Většina lidí už měla ale předplacený oficiální taxík, takže bylo vyhráno. "Za kolik mě vezmete do Recolety?", houkla jsem po chilsku na neoficiálního taxikáře, kterého sem přičarovala neviditelná ruka trhu. Bleskově mi oznámil stejný tarif, jaký mají normálně oficiální taxíky. "Tak jo.", řekla jsem. "Ale nebude vám vadit, když vezmu ještě někoho?!", využíval taxikář své jasné přesily. "Ne, ale pojedete nejdřív ke mně domů," řekla jsem já, až jsem se sama divila, kde se ve mně podobný talent ke smlouvání bere. Dva roky v Chile jsou zkrátka znát. "Platí," řekl taxikář a bleskově nabral ještě jednoho cestujícího za stejnou cenu. "Dnes je řada na lidu, hoy le toca al pueblo" spokojeně zaplesal a nastartoval: "No né, nemám pravdu, že toho využiju? Já jsem spokojenej, vy jste spokojený. Takovejch letů a všichni oficiální taxikáři ještě slaví. Tyhle, ty tu budou až do rána", ukázal na lidi s poukázkami na oficiální taxíky: "Zato vy, vy budete ve svém domečku za patnáct minuteček." A skutečně jsme byli, protože taxikář to hnal, co to šlo, aby se stihnul vrátit pro další nešťastné cestující. Myslím, že za ten večer musel vydělat tolik, jako normálně za týden. Inu, včera večer byla řada na lidu.

Po cestě nám taxikář řekl, že na jihu Chile bylo zemětřesení o síle 7 stupňů. Když jsem dojela domů, zjistila jsem, že nám zase odpojili telefon a internet a následující den vypadla v celém domě elektřina.

Zdá se, že i tenhle rok bude stejně vydatný, jako ten předchozí.