Spěchej pomalu

Jedna z věcí, která mě v Chile asi nikdy nepřestane fascinovat, je neustálá, Lacan by asi řekl dialektická, jednota mezi cpaním se, spěchem a neurvalostí na jedné straně, a líným, statickým, plynutím času na straně druhé.

Vážený čtenář už ví, že Chilané se na silnici místo sledování dopravních značek věnují výhradně závodění s ostatními a že nástup a výstup z metra se podobá mlýnku na maso či hře na Král vysílá své vojsko či Rybičky rybičky. Když chcete přejít silnici a musíte se zastavit na červenou, pokud se nepostavíte špičkami do vozovky, lidé se budou cpát před vás dopředu, aby byli v první linii, až padne zelená, a mohli rychle pokračovat dál. Auta, která stojí na červenou, obvykle pomalu popojíždějí, aby už už mohla vyrazit kupředu. Snad i koně tu na červenou dupou a hrabou kopytem. A pak, tři, dva, jedna, padne zelená a...

...nic se neděje. Chodci v první linii dále hledí, co kde lítá, auta pomalu popojíždějící dopředu stále pomalu popojíždějí a dívají se po sličných chodkyních a vy s Pathfinderem nebo s botkami na chodníku v druhé až třetí řadě chodců jste jediným neurotickým Evropanem, který jako na povel vystřelí kupředu. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, počítejte pomalu, když už už chcete vyrazit. Deset! zvolejte konečně. Start! A závod pokračuje.

Chození po chodníku je věcí, kde si uvědomíte, že do nás přeci jen 400 let úpění pod Rakouskem Uherskem vtlouklo nějaké ty germánské geny a že u nás prostě chodíme buď vpravo, nebo vlevo, ale vždycky tam, kde ostatní, tak trochu jako stádo, ale vždy tak, aby se nesrazilo s protějším stádem, aby byl průchod co nejrychlejší. Myslíte teď na Václavák v době vánočních nákupů a myslíte, že přeháním? Ani náhodou. Chilané chodí rychle i pomalu, sem a tam, kličkují si to mezi ambulatními prodejci čehokoli, a hlavně se zásadně, ale zásadně nedívají před sebe. Jak by také mohli, když je třeba hledět na vystavené zboží, na to, co se děje na ulici, číst noviny, telefonovat a dívat se u toho do nebe, mluvit z očí do očí se spolujdoucím atd. Karen, moje chilská kamarádka, která dlouho žila v Peru, mi řekla, že jestli chci chodit po chodníku v centru Santiaga, mám si vytyčit rovnou linii, zatnout všechny svaly a neustoupit ani o píď. Zatnout všechny svaly proto, abych byla připravena na srážku. Musíš vypadat odhodlaně a nedívat se na ně, řekla mi, však oni tě nakonec uvidí a vyhnou se. Nevidět a nedívat se, to je v Chile způsob, jak si udělat prostor, a proto to také Chilané stále hledí někam k nebi, do výloh nebo na obrazovky svých mobilů. Vážně mě neviděl, nebo mě opravdu takhle sprostě předběhl?, napadne tu Evropana den co den. Chilané jsou v nedívání se zkrátka mistři.

Na pět bloků počítám tedy průměrně dvě srážky, ale zbytek se vyhne. S evropskou výchovou zkrátka buď běháte vy od jednoho konce chodníku k druhému, průběžně musíte vstoupit do vozovky či rozplácnout své pozadí proti výloze, nebo si představíte, že ve skutečnosti jste hráč amerického fotbalu a jdete na to a v tom davu, který rychle kličkuje sem a tam, běžíte hlava nehlava do cíle.

Pak se ale jednou něco stane. Na ulici se srazí dva autobusy (včera), delikvent ukradne počítač z kamionu plného počítačů, který právě vykládají dělníci (předevčírem), někdo omdlí z horka (minulý týden), ve stráni nad vámi hoří (minulý měsíc) a všechen ten nervózní Brownův pohyb se zastaví. Pán, který do vás strčil, když vás předcházel, se zastaví a dívá se. Všichni se dívají. Ne nadarmo máme v Čechách dokonavé podívat se a nedokonavé dívat se. V Evropě se lidé podívají. Někdo se podívá možná trochu déle, protože je takzvaný čumil. Ale pak si vzpomene, že má být za pět minut v práci a jde. Chilané, Chilané se dívají. A komentují. Hele, tamhle to taky hoří. No, to už je pěkně blízko tamhletoho domu. Odkud to vyšlo? To začalo hořet támhle, já jsem to viděl. Kdepak jsou hasiči? No, ti tam stejně neprojedou, je to moc úzké. A tak lidé také čekají a dívají se. Oheň plápolá, hasiči houkají kousek dál v zácpě, nebo ještě někde v zázemí leští zbroj. Práce, ta neuteče.

Když se stane nehoda na dálnici, vznikne v protějším pruhu zácpa. Řidiči, kteří se dosud hnali jako pominutí, totiž zpomalí při projíždění okolo nehody na třicet a dívají se. Nezřídka se i zastaví v odstavném pruhu. Onehdy jsem na dálnici potkala historické auto, které jelo pomalinku, jak jinak než v prostředním pruhu, který je jak známo v Chile tím nejpomalejším, nejrychlejším pruhem byv pruh vpravo. Všichni, kdo ho předjížděli, ať už zleva či zprava, zpomalili na stejnou rychlost, aby se pořádně podívali.

Zmoženi mlýnky na maso v metru, srážkami na chodníku, vzteklým tlučením do kapot aut čekajících na červenou, která pomalu popojíždějí do přecházejících chodců (já netluču, ale přecházející Chilané tlučou a hrozí), a prodírání se davem čumilů klesnete na židličku v prázdné kavárně. Je v ní pět číšníků. Dva horlivě čistí sklenice, jeden počítá peníze a dva rozprávějí šmidlajíce utěrkou po stole sem a tam. Minuta. Dvě. Tři. Pět. Deset. Nikdo vám stále nevěnoval ani pohled. Sklenice jsou nablýskány, číšník se tedy pustil do čištění kávovaru, druhý začal doplňovat nápoje do lednice. Por favor, zaúpíte, protože jste sice chtěli slušně nechat dodělat číšníky, co právě dělají, ale nemáte zrovna času nazbyt, jednu vodu. Hned to bude, al tiro, řekne číšník, který utírá stůl, a dál šmidlá stůl v prázdné kavárně. Na rozdíl od českých kaváren to ale nedělají vůbec schválně. Jmenuje se to spěchej pomalu. Lokální know how. Reakční čtvrthodinka. Doporučuju vám s ní počítat, hlavně pokud vám Chilan řekne jdeme? Ne, aby vás napadlo, že to znamená, že už jdete.

Chilané tráví nekonečné hodiny a hodiny v práci a být pořád zaměstnaný je tu zkrátka jako vizitka na tričku nejsem lenoch. Zatímco ruce šmidlají stůl, mysl se u té zaměstnanosti ale nosí kdesi v nebesích. Proto je na všechno třeba tolik pracovní síly, že člověk nechápe, jak v Chile vůbec může existovat něco jako nezaměstnanost. Když mluvím o nezaměstnanosti, nelze nezmínit, že tu neexistuje nic jako podpora v nezaměstnanosti, a že Chilané kulí svá ojitos očíčka neuvěřením, že v Evropě vás platí, i když nepracujete. Ale zpět k tématu. V Chile jsou na všechno vždycky alespoň dva. Na hlídání, na kropení trávníku, prodavači v obchodě jsou dva, zkrátka, jeden by to sám nezastal. A hlavně by si u toho neměl s kým povídat.

V parku na San Cristobal, kam chodíme běhat, jsou také u brány vždy alespoň dva hlídači. Protože vchod do parku je mezi kopcem a spletí tří dálnic, nedá se k němu dostat jinak než autem, a tak, ačkoli mi to drásá srdce, musíme jezdit běhat. Hlídači hlídají auta, sluní se, konverzují s Chilany, kteří si přijeli zasportovat, ale mají vždycky čas si v novém čistém chic dresu a s naleštěnou cyklistickou helmou na hlavě povídat, ležérně opřeni o nové kolo, a občas jdou pokropit hadicí cestu, aby se neprášilo.

Onehdy se Hvězdopravec vracel z běhu, když uviděl, že zamyšlený hlídač líně sprchuje zaparkovaného Pathfindera a zálibně se dívá, jak Pathfinderova špína stéká na cestu. Hvězdopravec se tedy zastavil a nevěřícně na celé divadlo hleděl. Díval se, zkrátka. Hlídač dosprchoval Pathfinderovu stranu, která byla směrem k cestě, a pak se sklonil a začal sprchovat Pathfiderovy špinavé pneumatiky. Hm, jaká krása, jak to pěkně pouští. Když byla obě kola po straně stojící do cesty pěkně čisťoučká, popošel hlídač pár kroků a pokračoval v kropení cesty.

Pathfinder je teď tedy jako chytrá horákyně čistý-nečistý. Poradila jsem Hvězdopravci, ať ho příště zaparkuje obráceně, ať je čistá i druhá strana.

Čas tu zkrátka plyne jinak. Někdy mě to rozesmívá, občas z toho mám nervy nadranc, ale v jednom mě to spolehlivě vždycky okouzlí. Ve vyprávění mých pacientů.

Jak se máte?, zeptám se na začátku konzultace.
Dobře, řekne pacientka. Lacan při téhle odpovědi prý jednou řekl svému pacientovi: To mě těší. Tak se uvidíme příští týden. Tři sta franků, na shledanou. Inu, slova, ta mají mít váhu. Jenže to si mohl dovolit Lacan, říkal nám Rodrigo na přednášce, ne nějaký Juan Pablo.

Juan Pablo tedy řekne: Dobře?
No, vlastně ne tak dobře. Stalo se mi něco strašného. Byl to strašný týden, řekne pacientka.
Co se stalo?
No, v pondělí...počkejte, v pondělí to bylo? Dneska je středa, včera bylo úterý...jo, takže v pondělí to bylo. V pondělí jsem vstala jako každý ráno, pěkně brzy. Já vždycky, když vstanu, tak jdu nejdřív do koupelny, protože my máme koupelnu hned vedle ložnice. Máme celkem dvě koupelny, jednu nahoře a jednu dole. Protože náš dům má dvě patra. No, tak jdu do koupelny, pak dolů do kuchyně dělat snídani. Chlebíček, to, my nesnídáme moc, udělám vajíčka, čajíček, protože my snídáme čaj, já nemám ráda kafe. Tak to takhle pěkně dám, přinesu mu snídani nahoru do postele..." V té chvíli už myslíte na to, kterak Freud měl pravdu, že když psychoanalytik usne, je to tím, že pacient neříká nic zajímavého. Pevně doufáte, že ona strašná věc se stala v pondělí a nejlépe dopoledne. A já čekám hlavně, kdy bude moje oblíbená fráze ya me dijo. Tak jo, řekl (řekla) mi. "...tak on to snědl...no všechno, chutnalo mu to, na jídlo, na to on je dobrej...a já mu říkám, že půjdu nakoupit. Tak jo, běž, řekl mi (huráááá!). Tak jdu dolů a jdu nakoupit. Já chodím kousek dál, na rohu máme sice obchod, ale je to tam špinavý, tak já chodím kousek dál. Je to tak tři bloky. Počkej...jo, tři. Tak já koupím to...no, jako vždycky no, chlebíček, nějaký věci, vždycky koupím taky sušenčičky pro něj, on je má rád a vždycky, když přijdu, tak mi říká, koupila jsi mi sušenčičky? Tak řeknu, dejte mi jedny sušenčičky. No, tak přijdu domů a jdu do kuchyně, tam položím nákup a jdu nahoru - my máme schody hned vedle kuchyně, tak to je dobré, že vidím z kuchyně na ty schody, jako jestli nejde ven - a nevidím ho. Si říkám, že by byl v koupelně? Tak jdu do koupelny a není tam. Ani nevidím nikde pyžamo, tak si říkám, že by šel ven v pyžamu? No mě úplně polilo horko!" aaaaaaahhhhh, čtrvthodinka za námi, mezi chlebíčky, čajíčky a popisy domu a čtvrti budeme možná u pointy. "Tak jdu vedle do ložnice...nahoře máme tři ložnice, tak jdu, koukám, nikde nikdo, tak vyběhnu ven, a vidím, že vzadu jsou otevřený vrátka. My máme vzadu takový patio, jsou tam stromy, v létě tam sedáváme, no, příjemný je to tam. Tak volám dceři, aby rychle přišla...." Aaaaa, ještě, prosím: "Tak jo, řekla mi."

V Čechách můžete mluvit třeba o zabíhavém myšlení, tady je to ale zkrátka styl. Tak, jak bych chtěla, aby někdy Chilané už pomalu začali spěchat, vám ale rozhodně přeju, abyste se občas místo podívání dívali a někdy po latinskoamericku spěchali pomalu. Pro naše obsesivní evropské geny je to fuška!