čtvrtek 28. dubna 2011

Velikonoce na Velikonočním ostrově

Velikonoční ostrov zná asi každý. Méně lidí už ví, že patří Chile a že se jedná o jeden z nejizolovanějších obydlených ostrovů. No považte, nejbližší obydlená země je odtud 2000km a jedná se o další pidiostrov. To, že lidé na tomhle sotva 30km dlouhém kousku zemičky začali tesat obrovské sochy, které pak postavili na pláž čelem do vnitrozemí, by se dalo podle mě klidně vysvětlit i tím, že si zoufale přáli, aby jim bůh seslal nějaké kamarády. Archeologové jsou ale úplně jiného názoru, jímž vás nebudu obtěžovat, jelikož zvídavý čtenář jistě nepotřebuje, aby mu přežvýkával svoje neznalosti podobný nedouk jako jsem já. Každopádně mi ale není jasné, jak je možné, že hrstka obyvatel, která na ostrově žila nejméně 400let, ale spíše mnohem déle, bez kontaktu s odlišným genetickým materiálem ze samých sňatků mezi soukmenovci nevypadá jako anglická královská rodina.

Když se naše letadlo začalo snášet nad malinký trojúhelníček zelené země pod námi, uviděli jsme první vulkány a jezera v kráterech. Zatajil se mi dech. Na Velikonočním ostrově dnes žije asi 5000 obyvatel, ale všichni jsou koncentrovaní v jedné vesnici. Zbytek ostrova patří sochám a hlavně koním, kteří se tu bezstarostně prohánějí jak se jim chce a občas se dokonce zajdou vykoupat do moře a vyválet se v písku, takže na jediné skutečné pláži ostrova, Anakeně, je napsáno: "Pozor na volně pobíhající koně".

Vystoupili jsme z letadla přímo na runway, která se táhne od jednoho pobřeží napříč ostrovem až k druhému břehu, a začali se shánět po ubytování. Na prvním rohu nám zastavil usměvavý Polynézan a řekl nám, že nás vezme, kam budeme chtít. "A kolik to stojí?", zeptal se Hvězdopravec. "Pro tebe je to zadarmo, příteli.", řekl Polynézan, což nás utvrdilo v tom, že tenhle ostrov patří k Chile hlavně na papíře. Vlezli jsme k Polynézanovi do auta a jeli jsme do prvního penzionu, který jsme měli vyhlídnutý. U moře se nám málem přimotali pod kola dva opilí mladíci: "Pch, Chilané" řekl Polynézan znechuceně: "Jezdí sem pracovat, pak se opijou a turisté si myslejí, že Rapa nui chlastají." Hlavně tedy neříkejme obyvatelům Velikonočního ostrova, Rapa nui, že jsou Chilané, zapsala jsem si za uši.

Asi v šestém penzionu konečně bylo místo. Dali jsme Polynézanovi spropitné, jelikož když nás tak přátelsky vzal do auta, je slušné se také přátelsky odvděčit, a čekalo nás seznámení s dalším jurodivým podivínem, Lionelem, Francouzem, který na Velikonočním ostrově žije již sedmnáct let. Na Velikonoční ostrov se přijel podívat po odkroucení základní vojenské služby na Tahiti, které patří k Francii, a už tu zůstal. Lionel má penzion se svou rapa nui ženou Titou a je nadšený archeolog amatér. Pracuje tedy také jako průvodce a během výletů po ostrově vám vysvětlí všech 850 teorií o tom, jak se dělaly sochy, proč, jak se trasportovaly, proč se transportovat přestaly, proč zůstalo spousta soch přímo v lomu, kde se tesaly, a tak dále a tak dále. Co se týče transportu soch, Lionel je jasným zastáncem teorie, kterou vyvinul český inženýr Pavel Pavel, a když slyšel, že jsem Češka, ukázal mi moai, který Pavel Pavel rozhýbal, žádaje mě, abych mu někde sehnala video chodící sochy. Čímž prosím laskavého čtenáře, který ví, kde by se něco takového dalo sehnat, aby mi to prosím napsal do komentářů. Můžete se ptát sami sebe, proč si Lionel video prostě nestáhne. Odpověď je jednoduchá. Na internetové připojení má na ostrově monopol chilská společnost Entel. Ale nesmějme se Chilanům. Na Tahiti žijící Francouzi mají připojení tak špatné, že jim nejde dokonce ani Skype, řekli nám na Tahiti expatriovaní spolu-hosté Fabien a Jesse. Oni i Lionel se tedy můžou na rozpohybování dívat tak maximálně na nákresech. Mimochodem, a proč se vlastně Pavel Pavel jmenuje tak divně? Chilané mají všichni dvě jména a dvě příjmení, Francouzi mají obvykle alespoň dvě jména, chudáci Češi jedno a jedno...a chudák Pavel Pavel jedno a to samé. Mít dvě stejná příjmení znamená v Chile být levoboček. A navíc nemít ani jméno? Zkrátka, rodiče Pavla Pavla mu to pro cestu do místních končin pěkně zavařili.

A byly prázdniny. Potápěli jsme se jako diví, využívajíce toho, že Pacifik má na ostrově 25 stupňů a neuvěřitelnou průzračnost, na rozdíl od kontinentu, kde má nejen maximálně 14 stupňů, ale navíc je prvních 10 metrů pod hladinou plné planktonu, takže nevidíte ani na tempo. Půjčili jsme si malý skůtr, na kterém jsme brázdili ostrov, co to dalo, a obdivovali moaie, kresby, jeskyně v lávových tocích, petroglyfy i zbytky stavení rapa nui. Každý den jsme pili nejméně jeden koktejl, protože džus na ostrově není žádné chilské juguito, nýbrž opravdický džus. Lezli jsme na vulkány, které jsou malé a milé nejen oproti malým milým vulkánům na jihu Chile, ale i proti těm v Českém středohoří. Dobře jsme spali a každé ráno prosili Lionela, ať udělá k večeři kohouta na víně, tradiční coq au vin. Na ostrově je kohoutů tolik, že byste tohle jídlo mohli jíst denně, ba co víc, toužíte ho jíst denně, neb vám kohouti nedají ráno spát. Lionel po kohoutech házel vztekle kameny a my jsme se mu smáli. Drbali jsme si komáří štípance. V botách jsme měli pořád trochu písku z pláže. Nevěděli jsme, kolikátého je, ani co je zrovna za den. Zkrátka to byly opravdické prázdniny.

A jsme zpět. Hned od první minuty jsme zase v realitě. Hvězdopravec odjel na Dalekohled a já jsem zpět ve všech svých aktivitách. "Pozor na tužky, jde Tereza!", smál se Rodrigo, můj vedoucí stáže v centru pro adolescenty v Lo Barnechey. Tenhle rok budu stážovat tam, možná budu pokračovat trochu na univerzitní klinice a dále zůstanu na telefonické lince a se svojí skupinkou těhotných adolescentek z jihu Santiaga. Pokračuju také s postgraduálem a s lekcemi češtiny. Jinými slovy, s cestami máme zase na chvíli utrum a školní rok po typicky chilsky lenivém začátku skutečně začal. Kurzy na univerzitě jsou navzdory všem slibům opět i v sobotu, takže počítám, že lezavé zimě zamořeného Santiaga jen tak neunikneme, a zuřím, že všechny svátky letos připadají na víkend. Na druhou stranu budu mít díky chilské dennodennosti ale zcela určitě o čem psát!

úterý 12. dubna 2011

O taktnosti

Náš pan prezident předčil svou paní překladatelku zaměňující Chile a Argentinu a přímo před televizními kamerami si vložil do kapsy podpisové pero. Včera mi video do komentářů přidala Poke, ale dnes už je na horní záložce titulní strany internetové La Tercery, jednoho z národních deníků, a já si říkám, jak Klaus ve svém příspěvku o taktnosti Chilanů přeci jen asi trochu přeháněl. Požár v Torres del Paine založený jakýmsi Čechem si v místních, značně hořlavých, končinách nikdo dávno nepamatuje, náš prezident nás ale opět vrátil do řečí lidí. Jedna z místních Češek sice prohlásila, že jakákoli reklama je dobrá, což je podle mě argument, který pravděpodobně přiměje účinkovat lidi v programech jako jsou Vyvolení, ale já spoléhám jen na totální geografickou neznalost Chilanů, kterým stejně slovo "český" nic neříká a kteří ho okamžitě zamění za jeho synonyma jako "polský" nebo "chorvatský". Jen tak si vysvětluju, že většina mých kamarádů, co měla dnes potřebu mě kontaktovat, nepochází z Chile. Nebo, že by byli Chilané opravdu taktní?

To, že chilský takt se projevuje hlavně neschopností říct ne nebo nevím, to už jsem tu rozmazávala tolikrát, že si začínám připadat celá nejedlá (jako smetana). Chilané jsou mistři v záměrném nedívání a nevšímání si, že se cizinec nejednou nevěřícně musí podívat do zrcadla, aby ověřil, zda se nějakou neopatrnou manipulací s prstenem nestal arabelovsky neviditelným. Dnes jsem cestou do práce v parku na vlastní oči viděla pána, který pomocí foukacího přístroje fungujícího jako obrácený vysavač, hnal parkem listí na jednu hromadu. Přímo před ním seděl na ještě nevyfoukaném trávníku toulavý pes. Pán dělal, že psa nevidí, ačkoli mu funěl přístrojem asi půl metru od hřbetu. Pes dělal, že pána také nevidí, a hrdě hleděl vpřed na kolemjdoucí. Pán se přiblížil o asi třicet centimetrů, stále hledě všude kolem, jen na psa ne. Pes se díval na mě a ležel dál. Pán mu jen tak mimochodem, s pohledem zabořeným do plujících, hynoucích truchlenců na nebi jako Karel Hynek Mácha, zaryl přístrojem přímo do kožichu. Pes se na něj ani nepodíval, jen se zvedl a lehl si asi o třicet centimetrů dále. Nic chilštějšího jsem nikdy neviděla. Jen jsem netušila, že to tu umějí už i toulaví psi.

Včera jsme se vydali do restaurace, mimochodem velmi dobré, jménem Ostras Azocar. Nechme chvíli pomlouvání a věnujme se dobrotám. Ostra je španělsky ústřice, ona nudle z nosu připomínající škeble, která je mnohými považována za afrodiziakum. V Chile jsem je ještě nikdy nejedla a musím říct, že mi docela chybí. Zdá se, že po první zhnusené reakci nad onou nudlovitou hmotou v létě 2005, jsem ústřicím přišla přeci jen na chuť. O restauraci Ostras Azocar jsem slyšela spoustu chvály, a tak jsme se tam včera vydali, protože přijel na návštěvu Hvězdopravcův švýcarský kolega Janis, který projevil přání jíst v rybí restauraci. A nebyli jsme zklamaní. Tradice podniku je, že vám na uvítanou nalijí skleničku, či spíše štamprdli, bílého a otevřou vám každému tři ústřice. Věc nevídaná. Sliz ústřic vsrkáváte přímo vedle van s mořskou vodou, kde klapou klepety krabi a langusty, tykadly stříhají mořští pavouci a na lastury jako kastaněty hrají mušle strážené ostny mořských ježků. Jen tak jim můžete pohrozit od nálevního pultíku: moc na mě těmi klepety neklepej, ty potvoro, nezapomeň, že tvůj osud je teď v mých rukou! A v rukou mojí kreditní karty, pravda, a už sedíte na židli a vybíráte z jídelního lístku, nad nímž by Pablo Neruda jistě zase sepsal nějakou ódu. Zkrátka, v téhle restauraci v Barriu Brasil, bývalé bohaté čtvrti Santiaga, kde dnes žijí hlavně peruánští a bolivijští přistěhovalci, ale která je plná starých nádherných domů, aniž by byla tak turistická jako Bellavista, jsme nebyli naposled.

Jak že se tam dostaneme? Copak já vím, řekla jsem Janisovi a Hvězdopravci, když jsme vystoupili z metra Republica. Podle mapy to mělo být támhle, ale není, inu, zeptejme se. Kde je ulice Bulnes, prosím? Jejda, to je daleko, to je támhle, ukazuje mi mladík směrem na východ, ale moje zkušené ucho postřehne, že informaci bude dobré ověřit, neb se jedná o skryté nevím. "Říká, že je to tamhle, ale já bych se ještě zeptala pár lidí.", sdělím Janisovi a Hvězdopravci. "No ne, když to řiká...", váhá Švýcar Janis, který fakt, že se budeme ptát dalších lidí a nevydáme se určeným směrem, považuje za výkřik "ty lháři!" do tváře onoho mladíka, který dál vesele konverzuje s kamarádem kousek od nás. Nakonec si Janis vzpomene, že má plán Santiaga ve svém chytrém telefonu. Naštěstí. Ulice Bulnes je hned vedle nás, jednu ulici směrem na západ.

Že to nic není? Tak poslouchejte historku, která se stala Hvězdopravci.

Hvězdopravec nemá diář a pravidelně tak platíme lístky na koncert ve dnech, kdy máme v Santiagu důležitou návštěvu, chodíme na schůzky k lékaři v době ,kdy nejsme v Santiagu, nebo objednáváme pokoje v hotelech na noci, kdy nemáme dovolenou. Onehdy jsme seděli v Pathfinderovi, který to s námi drncal po cestách okolo Parku Conguillio, když si Hvězdopravec vzpomněl, že má večer schůzku u fyzioterapeuta Franka. Protože řídil, dal mi Frankovu vizitku, já jsem z papírku pečlivě opsala do klávesnice mobilu telefonní číslo, vytočila a mobil přiložila Hvězdopravci k uchu.

"Haló," řekl Hvězdopravec: " tady je Hvězdopravec. Můžu mluvit s panem doktorem Frankem? Mám s ním večer domluvenou fyzioterapeutickou seanci a musím ji zrušit."
"Pán tu není", ozval se ženský hlas na konci drátu.
"A můžete mu vyřídit, že tu schůzku ruším?", řekl Hvězdopravec poněkud udivený tím, že Franko není v jedenáct dopoledne v práci.
"Ano, to není problém".
"A mohl bych si tu schůzku přehodit na středu?"
"Pán tu bude v jednu.", řekla žena na druhém konci.
"A vy tu schůzku přeobjednat nemůžete?"
"Pán tu bude v jednu. Já jsem jen uklízečka", opakovala žena.
"A sekretářka přijde kdy?"
Místo odpovědi se se ozvalo jen tůt-tůt-tůt.
Asi tam mají pěkné nemehlo, řekl si Hvězdopravec, spokojený, jak schůzku zrušil. O hodinu později vytočil stejné číslo, aby si domluvil novou schůzku.

Telefon zvedla stejná žena. "Pán tu není, bude tu v jednu.", řekla.
"A vy tu schůzku zaznamenat nemůžete?"
"Já jsem jen uklízečka.", řekla žena: "Paní přijde v pět."
Paní? Jaká paní, pomyslel si Hvězdopravec, poděkoval, a zavěsil. Co je to za doktora, že je v poledne v práci jen uklízečka?

Pak se podíval na displej telefonu a záhada byla rozluštěná. Když jsem opisovala z vizitky číslo, v tom drncání jsem se samozřejmě přepsala, a volali jsme tedy úplně někam jinam. Někam, kde pán přijde v jednu a paní v pět. Rozhodně ne ale pán jménem doktor Franko, který dává fyzioterapeutické seance. Ale copak mohla být paní uklízečka tak netaktní a říct na rovinu, že máme špatné číslo, že v domě žádný Franko nebydlí? A copak jde odmítnout zrušit schůzku, když vás o to někdo vysloveně žádá? Ale co říct na to, když se vás někdo ptá, kdy přijde sekretářka a u pánů doma žádnou sekretářku nemají? Proboha?

V takovém okamžiku je lepší učinit se neviditelným a honem zavěsit. V Chile je slušnost nade vše. Děkuji našemu panu prezidentovi, že šíří po celém světě dobrou pověst naší země a Chilanům, že často nehledí dále než na vlastní špičku nosu či svůj pupek, který je též pupkem světa. Mně a mé krajany to ušetří cesty blátem santiagských stok.

středa 6. dubna 2011

Babylonské zmatení jazyků

Nedávno jsem si u Ofélie přečetla příspěvek, který mě rozesmál. Jmenuje se meziplanetární megadebil, což je sousloví, které věrně vystihuje situace, do nichž se člověk, co v mládí šlápnul na bludný kámen a nyní ho to zaválo bůh ví kam, dostává skoro denně. O skoro denních trablích se španělštinou jsem vám psala třeba tady. Píšu skoro denních, protože také existují dny, kdy se člověk bojí vylézt ven a dokonce i zvedat telefon, ježto se potřebuje trochu vyrovnat s nahromaděným pocitem meziplanetární megadebilnosti, a v takové dny je proti dalším megadebilnostem ochráněn zdmi, ploty, dveřmi, záclonami a v nejhorších případech i přikrývkou přetaženou přes hlavu. Dlouho jsem tak chtěla napsat něco o tom, jak nám to zavařili, když nám v Babylonu popletli jazyky, ale pořád se mi nedařilo nasbírat dost materiálu. Včera jsem ale ulovila pointu a příspěvek je zde. Nejedná se tentokrát o zmatení moje, ale vážený čtenář nechť se nenechá mýlit. Přetahování hlavy přikrývkou se u nás koná stále skoro denně.

V Latinské Americe platí, že anglicky se tu rozhodně nedomluvíte. "Jsou to gringos", řekla svému bráškovi důležitě onehdá jeho sestřička, když se zvědavě přiblížili ke mně a mým rodičům, aby zaslechli něco z oné hatlamatilky, kterou si povídáme: "Mluví anglicky!" "A proč?", řekl bráška. "Protože gringos nemluví chilsky, mluví anglicky!" řekla důležitě holčička.

Domluvíte se tu možná tak španělsky, nebo portugalsky, to vám na místní varianty Cervantesova jazyka stačit bude. Když jste ale navíc Francouz, obecně se dá říct, že se anglicky nedomluvíte vůbec, a budete to zkoušet francouzsky.
"Podívej, tohle je na vydělávání kůží", zaslechla jsem onehdy konverzaci Chilanů a francouzských turistů v jedné horské chatě. Seděli spolu u stolu a prohlíželi si Chilanův nůž.
"A jo, to je na vykosťování ryb", kýval Francouz a ukazoval nůž manželce: "Koukej, jak je to praktické, to musí rybu vykostit jedna báseň."
"Na kůže, chápete? Takhle to s tím to...", ukazoval Francouzům Chilan.
"No, takhle, no", vykosťoval dál Francouz uprostřed suchých And svou rybu spokojen, kterak položka "konverzovat s domorodci" na seznamu jeho úkolů na dovolenou, může býti odškrtnuta. Na Chilanově tváři se rozlil blažený úsměv. Podívejme se, jak je ten gringo jeho nožem fascinován...

"Can I come in? (můžu jít dál?)", řekl na severu Argentiny skutečný gringo našemu panu domácímu, který stál před svým krámkem s potravinami.
"A, quieres comer? (a, jíst chceš?)", řekl pan domácí: "Ne, tady ne, já prodávám jen potraviny, restaurace je támhle!" a gesty ukazoval gringovi: támhle, pryč běž!
"I just wanted to see (jen jsem se chtěl podívat)", omluvil se gringo ukázav prstem na své vykulené oči.
"A, pasta! (a, těstoviny!)", řekl bůh ví proč pan domácí: "Těstoviny mám!" a s argentinskou horlivostí se rozeběhl hledat balíček špaget a cpát je gringovi, který zcela jistě ve svém pokojíčku v Colonii Pellegrini neměl kuchyň. Gringo ale v tu chvíli tedy obdržel mimoděk i povolení vejít do krámku, o nějž žádal, a problém byl vyřešen. A pak, že to nakonec vždycky nějak nejde...

Když chodím domů z trhu Vega, procházím asijskou čtvrtí. Žijou tu Korejci a Číňané a prodávají nejen nejrůznější harampádí, ale hlavně ingredience asijské kuchyně, o nichž se mi v Čechách nebo ve Francii ani nezdálo. Někteří mají obchody na ulici, jiní prodávají svoje výrobky přímo doma. V ulici Rio de Janeiro v čísle 234 stačí zaklepat na dveře a jste okamžitě v jiném světě. V patiu starého domu postaveného ve španělském stylu sedí vždycky několik korejských mužů, kteří vám usměvavě pokynou a ukážou prstem na dveře, kde je kuchyně. Projdete kolem ložnice, kde se na posteli rozvaluje u televize asi stoletá korejská babička a modlíte se, aby v kuchyni byla peruánská služka, nikoli korejská majitelka. A máte smůlu.
"Por favor, tienen tofu? máte tofu?" řeknu já.
"Ooooo ....tóu u túu?" řekne Korejka.
"Tofu." na to já
"Aaaaa, túvu?"
"Si, si, túvu", myslím si, že je vyhráno, ale když Korejka túvu přinese, tofu to vůbec nepřipomíná.
"Ne, tofu.", říkám.
"Alka!!!!" zakřičí Korejka a spásná duše, peruánská služka, konečně přichází na scénu, aby zjistila, co že to vlastně chci. Korejka mi mezi tím sympaticky něco vykládá španělsky a směje se. Podle toho jak moje chilská kamarádka Karen kýve, mi je jasné, že nerozumí také ani slovo. Ale obě se smějeme jako Korejka. Zavařili nám to v tom Babylonu, co? Jo jo, zavařili, zavařili.

Babylon nám možná zmátl jazyky, ale kdo nám popletl kultury?

Včera do Chile přicestoval náš drahý pan prezident. Protože nás je tu v Chile na volebním seznamu zapsaných celých dvacet šest, byl na koktejl s panem prezidentem pozván snad každý expat. Tedy i já a Hvězdopravec, či Petr a Martina. Martina si celý týden lámala hlavu, zda se Petr stále vejde do svého obleku, který měl naposledy na svatbě a který tedy nejspíš bude plný skvrn od vína, a já jsem si zase opakovala "nezapomeň Hvězdopravci koupit černé ponožky" - zbytečně, neb jsem na to zapomněla. Hodili jsme se do gala. Hvězdopravec si navlékl k obleku své jediné černé ponožky, tj. ty s kocourem Garfieldem, a mohli jsme vyrazit.

Koktejl zahájil řečí pan velvyslanec, který recitoval chvíli česky a následně pak zase španělsky svůj projev. Pak spustili českou hymnu, jenže žádný z pozvaných Chilanů nepochopil, že je to naše hymna, a tak vesele dál konverzovali. Pak spustili hymnu chilskou, Chilané vypnuli prsa a jali se hrdě zpívat všech nekonečných pět slok, které chilská hymna má. Na tváři některých hostů na pódiu bylo jasně vidět, že na hymny trvající déle než minutu by se klidně šikla nějaké vhodná (snad i evropská!) norma.

"Když jsem tak poslouchal tu českou a chilskou hymnu", začal pak svůj projev pan prezident: "nemohl jsem se ubránit srovnání." A sakra, řekla jsem si. Jednu věc je někomu tak nacionalistickému jako Chilané dobré nedělat. Nesrovnávejte jejich erb (je to ten nejkrásnější na světě), jejich vlajku (je to také ta nejkrásnější na světě) a jejich hymnu (ta nejkrásnější na světě) s ničím tak podřadným jako vlajky, hymny a erby jiných států. V sále se podivně ochladilo.

Ale bylo hůř. "Ta česká hymna je taková klidná." řekl prezident. "Ta chilská je taková skočná". "Ta argentinská je taková skočná", přeložila to prezidentova česká překladatelka k tomuto účelu z Čech dovezená. Češi v publiku se začali uchechtávat a Chilané ztuhli, jako by je v tom chladu ještě polili studenou vodou. Cože? Argentinská, jo? Těch oškliváků nafoukaných Argentinců, co měli krizi, co furt jen chlastají maté, těch chudáků za Andami, co je nesnáší celá Latinská Amerika?

"Jsem rád, že zde mohu být, protože dobré česko-chilské vztahy jsou pro nás moc důležité." řekl prezident. "Jsem rád, že zde mohu být, protože česko-argentinské vztahy jsou pro nás moc důležité.", řekla překladatelka, jak to měla pěkně naučené již z Argentiny, kde měl pan prezident nejspíš úplně stejný projev. "Chilských! chilských!" začal řvát nespokojený dav a další polovina prezidentova projevu zapadla do rozčíleného šumu, kdy se přítomní chilští diplomaté zřejmě radili o tom, zda je to na vyhlášení války nebo není.

"Já jsem sem vlastně přijel na kontrolu," usmál se ve své tradiční skromnosti pan prezident od pultíku, když zmatek trochu utichl a bylo ho zase slyšet: "abych viděl, jak se Chile za těch posledních sedmnáct let, co jsem tu nebyl, rozvinula." Prosím, zaprosila jsem v duchu, ať překladatelka slovo rozvine přeloží slovy progresa, como progresa Chile, známým klišé, na které Chilané tak slyší. Prosím, ať není válka!

"Como se desarolló Chile", řekla překladatelka a celá věta vyzněla asi takto: kterak pomalu začínáte slézat ze stromů v té vaší zaostalé zemi. Pan prezident vzpomněl, že v Santiagu je nyní mnohem víc vysokých budov a já se začala modlit, aby už byl konec. Setkání českého pocitu, že jsme středem Evropy, a chilského pocitu, že nikdo nepádí tolik vpřed, jako Chile, ve mně vyvolalo nelehké obavy o to, jak si naše delegace poradí asi v zemích tak odlišných jako jsou asijské a africké země. Pan prezident projev ukončil slovy, že jedna věc se nezměnila, neb chilské víno je stále stejně dobré, ale na tvářích Chilanů se v té chvíli zdálo, že víno se změnilo v ocet.

Účelem návštěvy bylo ale nejspíš přijet rychle, než se v Chile zavře z úsporných důvodů ambasáda, a tak pan prezident přijel obklopen hrstkou podnikatelů, kteří by v Chile mohli začít podnikat a vyvést do Jižní Ameriky něco východoevropského know how. Vážený čtenář mě teď asi bude kamenovat za umístění naší země do východní Evropy, ale pokud by viděl pány podnikatele a je doprovázející blonďaté krasavice s luxusními pusami pornohvězd, kabelkami od Vuittona a elegantně na odiv vystaveným tetováním na kotníčcích kymácejících se v botách s pěticentimetrovou podrážkou pod špičkou, dvaceticentimetrovou pod patou, nejspíš by nás umístil tamtéž. Nepřiblížila jsem se dost na to, abych mohla zkonstatovat, zda se na ony dámy také převhla lahvička od parfému, ale ač nejsem módní policie, síťované punčochy ve zlatých sandálech jedné z přítomných mi zkrátka neunikly. "Mém vém tem pene menestre devést, nebe se e sebe pesteré sém?" hlásila do telefonu anorektická děva důležitě a Martina a já jsme usoudily, že snad i Vuitton je lepší než techno kabelka s velkým obrázkem opičky z umělé kůže, kterou si slečna vzala ke koktejlovým šatům. Chyběly zkrátka už jen ponožky v sandálech. Nebo ponožky s Garfieldem, ale ty si naštěstí, jako symbol přátelství mezi národy, vzal Hvězdopravec. Na chodbě zatím neznámý muž v kvádru tepal překladatelku. Módní policie musí uznat, že její oděv byl perfektní a decentní.

A to je o zmatení jazyků a kultur zatím všechno. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, praví moudré přísloví, a já bych Ofélii a dalším, kteří vědí, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi meziplanetární megadebil, co se jako já občas stydí a pštrosácky strkají hlavu pod peřinu nad tím, že se například právě v prodejně kebabu zeptali, zda se jedná o vepřové (ano, toto je jedna z mých meziplanterních debilností, a ochránilo mě jen to, že moje francouzština byla tak špatná, že mi nikdo nerozuměl), chtěla říct, že možná je dobré tyhle záchvaty studu občas mít.

pondělí 4. dubna 2011

El Plomo

Když jedete v Santiagu z letiště a máte štěstí, že zrovna není moc smog, vaše zorničky se rozšíří neuvěřením nad velikány, které tyčí přímo před vámi. Bílý hřeben La Paloma, ostrá skála El Altar a impresionantí obrovská hrouda s několika ledovci El Plomo. El Plomo přitáhl pozornost již dávných Inků, kteří horu považovali za svatou, důkazem čehož jsou nejen zbytky inckých staveb těsně pod vrcholem, ale také v roce 1954 nalezená mumie devítiletého chlapce, který zde byl obětován v rámci rituálu capac cocha. Inkové při těchto rituálech obětovávali děti, zdravé a krásné, praví Wikipedie, a to tak, že je odvedli na nějaký hodně vysoký kopec, nakrmili je a opili chichou, takže děti nakonec umrzly.

El Plomo přitáhl také pozornost naši, a to ne za účelem opití se, nýbrž za účelem zdolání mé první pětitisícovky. El Plomo se totiž tyčí do úctihodné výšky 5424 metrů nad mořem. Z tohoto důvodu si je třeba dát pozor nejen na incké rituály, ale také na punu. Puna nemá nic společného s pumou, které sice v Andách žijí také, ale nejen, že ne tak vysoko, ale také na vás zákeřně nečíhají. Puna je nejen tráva rostoucí vysoko na altiplanu, ale také zkrácenina slova apunamiento, nemoc z výšky. Puna, věří se v Jižní Americe, zkrátka někde je a někde není, a místům, kde je, je dobré se vyhnout, neb vás jinak postihne. Pokud tak tomu je, nevím, proč je puna zrovna tam, kde jsem já, jakmile překročím hranici okolo 4000 metrů. Ale postupně.

K výstupu jsme se odhodlali Hvězdopravec, Sylvain a já a usnesli jsme se vyrazit v pátek dopoledne. Ve čtvrtek jsem tedy uvařila hrnec guláše, kopu bramborových knedlíků a nacpala jsem ledničku plzeňským, protože já vím jak na punu, když vás demotivuje! V pátek jsme jako obvykle prodělali organizační boj jménem Hvězdopravec a dopoledne jsme tak strávili hledáním čelovek, obalu od karimatky, slunečních brýlí a podobného harampádí. Nakonec jsme usoudili, že na výstup nepojedeme bez oběda a šli jsme se najíst do italské restaurace u nás dole. Zkrátka, Plomo se nám v té chvíli muselo zcela bez obav smát, až se za ledovec popadalo.

Nakonec jsme ale dorazili na výchozí bod trasy, poté, co jsme se zapsali ve Valle Nevado jako uchazeči o výstup. Zapsání samozřejmě proběhlo se vší chilskou důležitostí a na konci nám byl předán papírek s čísly, na něž máme volat, budeme-li v nouzi.

"On je na Plomu signál?!" zeptal se hloupě Hvězdopravec.
"No některé společnosti ho tam mají, to záleží." řekl nakvašeně zaměstnanec.
"A které?" vyzvídal dál Hvězdopravec, který nepochopil, že předchozí odpověď byla jasné chilské nevím, tak dalece jsem o tom nepřemýšlel.
"Některé" řekl zaměstnanec úsečně. Copak to neřekl dost jasně?

Každopádně nám bylo jasné, že budeme-li v nouzi, můžeme se spolehnout tak leda sami na sebe. V Chile zasahují v horách jedině, pokud se nejedná o hory vysoké a ne moc daleko od Santiaga, takže například nedávno nad námi kroužil vrtulník při procházce na Manquehue, kopečku za Santiagem, kam chodíme na výlet, když o víkendu spíme až do oběda. Za dvě až tři hodiny máte onu procházku za sebou, výhled máte na hory i na Santiago a nedokázala bych se tam ztratit dokonce ani já. Ale přesto se tam občas někdo ztratí a zavolá si vrtulník, aby ho zachránil, že už se smráká, že má málo vody a na nohou vietnamky. Když se v zimě ale v Chillánu ztratili v mlze dva Kanaďané, jak jsem vám psala, bylo to moc nákladné a moc vysoko a použít vrtulník bylo možné až za tři dny. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

První noc jsme strávili v tábořišti Piedra Numerada, které je "jen" 3300metrů nad mořem a musí se k němu sejít z horní stanice sjezdovek. Před výstupem se doporučuje tam přespat právě kvůli boji s punou. Večer jsme si udělali nudlovou polévku, čaj a dívali jsme se, jak ledovec Ploma růžoví v zapadajícím slunci. Pak jsme se všichni tři nasoukali do Hvězdopravcova stanu a usnuli jsme.

Ráno nás čekalo 1000m převýšení do základního tábora, na 4300. Uvědomila jsem si, že to je stejně vysoko, jako Moai, kam jsem vyfuněla s vypětím všech sil, a došlo mi, že první dva dny nebude jen tak nějaká procházka, jak jsem si původně myslela. Na popisech cesty vypadá všechno tak jednoduše, že má člověk dojem, že to je hračka. Když pak leze pomalu jako želva lapaje po dechu do kopce za Hvězdopravcových poznámek dneska nejsi kamion, dneska jsi traktor, je to úplně jiné kafe.

Ale nakonec jsme dolezli na místo určení. Tábor leží vedle horské laguny, která je tak čirá, že se z ní dá bez problémů pít, což jsme také dělali. Uvařili jsme si nudlovou polévku, čaj, zase jsme se dívali na ten růžovějící ledovec, nařídili jsme si budík na čtvrtou ranní a nalezli jsme všichni tři do stanu. Hvězdopravec nespal z výšky, Sylvain chrápal a tvrdil, že vůbec nespal, a já jsme podle mě také vůbec nespala, ale Sylvain a Hvězdopravec tvrdili, že mě spát viděli. Pak zazvonil budík a byly čtyři ráno.

Ranní vstávání před zdoláváním vrcholků je to, co nenávidím snad stejně jako vstávání k zubaři nebo jako jsem, coby dítě, nenáviděla ranní vstávání za účelem odjezdu Karosou na běžky na Šumavě. Ale tentokrát se nám stejně spalo tak špatně, že jsme zkrátka vstali, zjistili jsme, že čaj v termosce je úplně studený, ale stejně jsme ho vypili, snědli pár sušenek, nasadili čelovky a oblečení v tom nejteplejším, co jsme měli, jsme se vydali na výstup.

Hvězdopravec původně tvrdil, že se ve své horské péřovce nemůže ani hnout, neb by jinak zhynul vedrem, ale teď si to štrádoval do kopce zahalený až po uši stejně jako Sylvain a já. A že byla zima. Voda, kterou jsem měla v batohu, stihla za první tři hodiny výstupu zcela zmrznout, a totéž se stalo mým rukou. V té chvíli se ale již naštěstí na obzoru zjevilo pár slunečních paprsků a Hvězdopravec mi řekl: "Pospěš si, za chvíli jsme na sluníčku." V té chvíli mě ale už dostihla stará známá puna, takže na nějaké pospěš si nebylo ani pomyšlení. Když jsem nakonec dolezla až k oněm inckým vykopávkám, které jsou na neméně než 5100m, zdálo se, že budou mít Inkové jako novou oběť moje ruce. "Tohle na pořádné omrzliny nestačí", řekl Hvězdopravec, zatímco já jsem se snažila nevýt moc hlasitě, jak ruce začaly zase přicházet k sobě. Tímhle to pro mě končí, přísahala jsem si. Inky jsem viděla, blbě mi je, stačí.

Jenže pak, jak jsme se asi hodinku rozvalovali nahoře na sluníčku, voda rozmrzla, ruce také, se mi to zase rozleželo. Když už jsem tady, že ano. Nasadili jsme mačky, přešli ledovec a puna se rozhodla poctít svou přízní také Hvězdopravce. Sylvain běžel dopředu jako kamzík a za ním jsme se šourali my dva. Každý krok mě stál hrozné úsilí a raději jsem si vůbec nepředstavovala, jak rychle mi asi bije srdce.

Ale nakonec jsme stáli na náhorní plošině a bylo třeba se dovléct na vrcholek, což je taková směšná hromádka na oné plošině. Směšná je ovšem pouze nepunózníma očima obyvatele městských kotlinek. Dovlekla jsem se do cíle a místo posazení se jsem si rovnou lehla. Hvězdopravec učinil totéž. "Uděláme vrcholovou fotku, ne?", řekl Sylvain, ale oba jsme ho úplně ignorovali. Ani nápad plýtvat energií na tahání foťáku z báglu, pomyslela jsem si, ještě musím také sejít dolů. Vrcholovou fotku tedy nakonec udělal Sylvain svým foťákem a nazval ji dva lachtani na Plomu. Sebekriticky přiznávám, že dva kopce teplého oblečení válející se po zemi vypadají přesně jako lachtani. "Hele, tady jsou něčí vlasy", řekl Sylvain najednou a vzal cosi vedle kříže, který je na vrcholu Ploma. Nebyly to vlasy, byl to celý cop vlasů, svázaný gumičkami z obou stran, ale v té chvíli mi to přišlo úplně stejně normální a přirozené jako kdyby řekl: "Hele, tady je kopec kamení." "Jé, vlasy", řekla jsem interaktivně. Jen tak tak jsem se stihla podívat na výhled, na bílý hřeb Palomy pod námi, a na Aconcaguu, Marmojelo, San José, Tupungato a další a další šestitisícovky (nebo skoro).

Byl čas jít dolů. Věděla jsem, že musím, a tak jsem šla. Na 4600m jsem si u Refugia Angostini vymohla pauzu, kterou Hvězdopravec využil k tomu, aby nejdřív litoval, že zbytečně trávíme čas odpočinkem, a následně k vyzvracení celého obsahu svého žaludku. Sylvain si myslel, že jak se Hvězdopravec tak prudce sklonil, nejspíš v té krajině kamení a ledu uviděl nějakého zajímavého živočicha, takže hbitě přiskočil, aby mu živočich neunikl. "Je to zelený", řekl znechuceně.

Konečně jsme byli v táboře, na "pouhých" 4300 metrech. Hvězdopravec i já jsme padli okamžitě do stanu, Sylvain nám udělal čaj a sobě nudlovou polévku, podíval se, jak růžoví ledovec, a šel také spát.

Ráno jsme sbalili tábor, Hvězdopravec a já jsme si udělali nudlovou polévku, a také čaj pro všechny tři. Všichni jsme litovali, že nemáme vrcholovou fotku, a tak jsme udělali alespoň podvrcholovou. Vrcholové bude mít Sylvain, ale jako každý obsedantní fotograf je musí nejdřív všechny vylepšit, což bude trvat jistě nejméně pár měsíců.

A nezbylo než sejít do údolí a následně vylézt na hřeben, kde na nás čekal trpělivě náš krásný zelený Pathfinder. "To jsem ráda, že tě vidím.", řekla jsem mu, jak mám ve zvyku, když se vracíme z podobných výprav. A už jsme si to jeli do údolí. "Já to pivo cítím až sem!" volal Sylvain, nedbaje faktu, že to, co nazývá pivem, budou nejspíš jeho nohy. "Guláš, guláš!" skandoval Hvězdopravec tak horlivě, že v zatáčce 28 málem narazil do svodidel, jak se řítil co nejrychleji k cíli. "Za kolik peněz byste se teď hned vrátili na Plomo?", zeptala jsem se. Nikdo nebyl sumu schopen vymyslet. Gulášek a pivo v tu chvíli zkrátka neměli cenu vyčíslitelnou v jakékoli měně s jakýmkoli počtem nul.

A tak jsme zase zpátky, gulášek už je v břichu, knedlíky také a doma nezbyla ani jedna Plzeň. Zato nudlovou polévku asi nebudu moct několik týdnů ani vidět. Až do dalšího výstupu. Ale ten bude muset chvíli počkat, protože nám přichází zima.

P.S. Sylvainovy fotky jsou konečně k vidění zde.