Četník a astronomové

V minulém příspěvku jsem vám povídala, jak jsme dorazili na jih do Termas de Chillán, abychom si něco užili lyžování. Někteří z nás jsou zkušení lyžaři, jiní byli začátečníci. Nikdo ale nebyl tak strašné nemehlo jako asi třicítka policistů a další třicítka vojáků, kteří se celý týden na zelených (tedy těch nejlehčích) sjezdovkách učili lyžovat.

V přesně předepsaných pózách si to mužíci a pár žen v zeleném maskáči, jenž je na sněhu tím pravým, šinuli rychlostí asi pět kilometrů v hodině ze svahu, o němž se dalo těžko říct, na kterou stranu klesá a na kterou stoupá. Však se někteří také šinuli jedním směrem a jiní zase druhým, komicky ťapkajíce lyžemi sevřenými do písmene A či V. Sem tam do sebe zelenáči narazili a vzájemně se pokoušeli se zvednout. O něco později policejní instruktor na zelenou sjezdovku zapíchal hůlky, aby vytvořil slalom, ale po průjezdu prvních dvou policistů byl problém slalom vyřešen, protože ani jedna hůlka, stejně jako ani jeden policista, nezůstala vertikálně.

Oddíl vojáků se pokoušel na skiaplech vydrápat do stráně se stromy vedle sjezdovky, ale většina vojáků byla na zemi jeden až dva výškové metry nad sjezdovkou a nebyla schopná se zvednout. Jeden voják držel tulení pás v ruce, místo aby ho měl nalepený na skluznici, ale snažil se rychle dohnat kamarády. Lyže bez pásu mu samozřejmě uklouzla, takže se ocitl také na zemi, ale statečně, leč marně, se pokoušel zvednout mávaje přitom tulením pásem do všech stran jako bílou vlajkou kapitulace.

No těpic!, řekla jsem si. Nikdy jsem si od záchranných prací v případě, že bychom se třeba někde na skialpech zranili, moc neslibovala, ale tohle vypadalo, že člověk by si měl dát sakra pozor, aby se zranil jedině na zelené sjezdovce. Chilskou snahu o záchranu horolezců pěkně dokresluje zážitek se správcem parku v El Morado, který nám odmítl dát frekvenci jejich rádia, protože to je jejich frekvence, a ne frekvence pro nějaké eventuelní zraněné nahoře na ledovci, nebo zážitek z La Palomy, kde si nás pečlivě zapsali, aby věděli, že jdeme na ledovec, a následně papír ztratili.

Přesto jsme se rozhodli skialpovat. V pondělí jsme se vydali k termální řece Diguilín, o níž jsem vám psala loni, a v úterý na Nevados de Chillán. To je docela dlouhý výstup, ale těšili jsme se, že pak sjedeme rovnou k chatě. Na Nevados jsme zkoušeli vylézt loni a prodírali jsme s k nim lávovým polem, kde jsme bloudili dobrých pár hodin. Na vrcholek jsme nakonec nestihli dojít, skončili jsme nějakých 200m pod ním, poté, co jsme přelezli nějaké strašlivě strmé pole suti a já jsem asi deset minut brečela. Letos to bylo bez breku i bez suti, protože jsme už věděli, kudy cesta nevede, ale stihli jsme to přesně na totéž místo pod vrcholkem. Kdybychom tam pokaždé odnesli kámen, možná bude těsně pod Nevados brzy pěkná horská chata.

Tentokrát jsme to na vrcholek nestihli proto, že když jsme stáli na onon místě pod ním, kde bude jednou horská chata, viděli jsme, že se do údolí rychle valí mlha tak hustá, že by se v ní ztratil i Rákosníček. Stihneme to na vrcholek?, říkali jsme si, ale po pěti minutách nám došlo, že mlha postupuje opravdu strašně rychle. Pojedeme dolů původně zamýšlenou cestou, tj. přes ono spletité lávové pole až do chaty, nebo se raději bezpečně vrátíme stejnou cestou?, přemýšleli jsme. Vzpomněla jsem si na vojáky, kteří museli stále ještě mávat bezmocně tuleními pásy 1600 výškových metrů pod námi, a řekla jsem Sylvainovi a Hvězdopravci, že mezi námi chlapy, na tohle tedy nemám koule. Pěkně drsně, protože ve mně byla malá dušička, že se dole v té lávě a mlze ztratíme a sjedeme do jiného údolí, než do toho, kde je chata. A jak známo, všechna ostatní údolí jsou pustá. Hvězdopravec si vzpomněl na to, jak nás loni láva potrápila, a souhlasil. A už jsme si to šinuli dolů, do mlhy, onou bezpečnou cestou.

Mlha byla taková, že nebylo vidět ani na pár metrů. Jeli jsme pomalu a drželi se pohromadě. Nevěděli jsme moc, kde jsme, ale doufali jsme, že pokud neztratíme moc výšku a pojedeme pořád traverzem dolů, narazíme nakonec na sjezdovky lyžařského střediska. Po hodině a půl jsme opravdu narazili na sjezdovku a už jsme věděli, že jsme zachránění. Bylo po páté večerní a kamarádi už se po nás sháněli. O půl hodiny později jsme ale už byli všichni společně na pivu, pak jsme si dali termální koupel a zasedli k večeři.

A u večeře se ukázalo, že se do chaty nevrátili dva Kanaďané. Jednalo se o pány ctihodného věku, kteří se ten den nechali vyvézt skútry na ledovec Nevados, aby si Nevados sjeli dolů. Když jsme se Sylvainem a Hvězdopravcem obědvali ještě na sluníčku a bez mlhy, viděli jsme je, jak kolem nás prosvištěli nahoru.

Kolem desáté večerní začalo tedy pátrání. Maylis, majitelka chaty, zavolala policii, aby nahlásila pohřešované. Policisté ji pověřili tím, aby ověřila u dvou řidičů skútrů, kde přesně a v kolik hodin Kanaďany vysadili, aby se tak dalo vymezit, kam asi dojeli.

Řidiči skútrů si jako skuteční či či či profesionálové ale nepamatovali ani kdy, ani kde klienty nechali jejich osudu.

Policisté si tedy opsali čísla pasů a jména pohřešovaných, nepochybně proto, aby, kdyby je v té tmě a mlze našli, tak aby je mohli legitimovat a ujistit se, že našli pohřešované pohřešované a ne nějaké nepohřešované pohřešované, kteří se sice ztratili v mlze, ale nikdo je nehledá, a odjeli na stanici.

S obavou o to, kde asi Kanaďané jsou a kolik mrtvých policistů a vojáků pátrání nadělá, jsme si šli lehnout.

V půl třetí v noci přišli policisté do zpět chaty. Probudili Bertranda, majitele, vyžádali si jeho jméno, příjmení a rodné číslo, neboli RUT, zapsali si to a zase odkvačili na stanici. Spadl nám kámen ze srdce. Všichni pátrající policisté asi vypisují papíry pěkně v teple jejich kanceláře a nehrozí tedy, že by zmrzli někde ztraceni ve studené noci.

Ráno nebylo po Kanaďanech stále ani stopy. Slunce ale svítilo na obloze a po mlze nebylo už ani památky. Policejní vrtulník byl stále na zemi, jelikož prý ještě nebyl důvod k jeho použití.

V deset hodin přišla dobrá zpráva. Oba Kanaďané se našli. Ztraceni v mlze si vykopali díru do sněhu, přenocovali v ní, ráno jim slunce ukázalo cestu, a tak bezpečně dojeli na sjezdovku. Jeden začínal být dost podchlazený, ale jeho kamarád ho na tu sjezdovku nějak dotáhl.

A tam je přeslavně našla chilská policie. Viva Chile!

Sylvain jede příští týden do Spojených států. Má za úkol nám koupit pořádnou GPS. Bez ní mě už do hor nikdo nedostane.

Zvlášť poté, co jsme se nemohli dostat k dalšímu malému milému vulkánu, El Llaima, nejčinnější sopce Jižní Ameriky, protože cesta k ní byla zablokovaná. Ve sněhu na jejím úpatí tam uvázl kdo jiný než chilská policie s autem a návěsem s desítkou sněžných skútrů. O kus dál trčela ze sněhu cedule, kde bylo napsáno: Prosíme, pane řidiči, parkuj vždy tak, aby ses v případě náhlého výbuchu sopky mohl rychle evakuovat! A vedle ní byla zaparkována ve všech směrech hlava nehlava asi dvacítka chilských aut.

K Llaimě jsme jeli ale ne už z M.I.Lodge, ale od dalších jurodivých evropských podivínů, kteří zakotvili v Jižní Americe. Ale o tom příště...

P.S. To, co je tak trochu k smíchu, je občas v Chile také k pláči. Jak jsem vám psala tady, před pár lety skončilo vojenské cvičení ve sněhu 45 mrtvými vojáky. Je to největší ztráta chilské armády v době míru od roku 1856.