V automatické pračce

Sotva jsem se po prázdninách vrátila do Santiaga, naplno mě pohltila práce a škola. Mezi kurzy na univerzitě, lekcemi češtiny, které dávám, práci ve třech různých asociacích a mezi pacienty na klinice mi nezbyl čas dopsat článek o jurodivých podivínech, ale zato jsem se začala jurodivému podivínovi dost podobat. Když mi prodavač v lékárně na moji prosbu o šampon místo šamponu přinesl barvu na vlasy (jedna z chilských charakteristik je, že vždycky vědí líp, co chcete říct, protože španělština je přece jejich mateřština), jsem důrazně zopakovala slovo šampon a došlo mi, že už mám asi vlasy opravdu dost odrostlé. No, naštěstí zřejmě ne moc mastné. A mohla jsem též dostat krém proti vráskám nebo rovnou prášky na nervy. S barvou se to nějak spraví.

To, že mě všechno tak pohltilo, má za příčinu nejen moji schopnost naplnit svůj čas činností, ale také fakt, že druhý semestr na univerzitě začal dřív, než ten první skončil, a práce se tedy zdvojnásobila. Do toho jsme museli odevzdat několik prací. Deset stránek teoretického psychoanalytického textu na každý předmět bylo moji noční můrou už měsíc, ale moji chilští spolužáci vypadali pořád v klidu. Zjistila jsem, že vypadali ale v klidu až do chvíle, kdy začali totálně kolabovat. Ti psychicky odolnější z nás ale nakonec texty napsali, odevzdali a pak se plazili pomalu kanály, aby nás nějaký z profesorů, který bude muset texty číst, náhodou nepotkal na ulici. Jsme všichni dost sebekritičtí, to ano, ale na druhé straně, jak má člověk během tří týdnů vyprodukovat tři práce, co mají hlavu a patu, když do toho pracuje na plný úvazek? Mně s kontrolou španělštiny pomáhala moje kamarádka Eli, která je jinak chemik, a mým zamyšlením nad pojmem narcisismu ve Freudově díle, se jí rozjela chřipka. Statečně ale kontrolu dokončila a já jsem koncem srpna odevzdala poslední text. Takže teď jsem na chvíli skoro na prázdninách.

I tak se ale začínám se podobat typickému neurotickému obyvateli velkoměsta. Ráno se doženu k metru, kde už bravurně umím nastupovat. Nastoupit do metra ve špičce znamená nikomu nedělat místo ani k výstupu, ani k nástupu, ani k ničemu jinému, protože každý Chilan ví, že udělat někomu místo znamená, že vám asi o ono místo zas tak moc nejde a že na nástupišti stojíte proto, že rádi stojíte uprostřed proudícího davu. Při příjezdu metra začne tak neskutečná bitva, že, když pak odjedete poloprázdným metrem, vůbec nechápete, co vlastně bitku způsobilo a proč nástup do metra trvá asi třikrát tak dlouho než co trvá v Praze. Stačí ale pozorovat, jak to zde chodí. Chilané, když už se dostanou do metra, se hned za dveřmi zastaví a začnou se rozhlížet, kde je nejlepší místo ke stání. Místa k sezení totiž bleskově zasedli lidé, kteří už v metru jedou. Lidé, kteří už v metru byli, ale kteří nestihli rychle zasednout místa k sezení, se hlava nehlava vrhnou na uvolněná lepší místa ke stání, aby tam byli rychleji než ostatní a než nastupující. Lepší místa jsou ta, kde se dá o něco opřít. Lidé, kteří vědí, budou vystupovat další stanici, se zase začnou cpát na místa ke dveřím, kudy proudí dav z nástupiště do soupravy metra a kudy se poslední zapomenutí nešťastníci snaží vystoupit. Zkrátka, na každé stanici se odehrává tak horečnaté škatulata hejbejte se, že když z metra vystoupíte, máte pocit, že jste právě strávili půl hodiny v bubnu gigantické pračky.

Metrem dojedu na kliniku na stanici metra Los Heroes. Už jsem vám říkala, že univerzitní čtvrť je plná obchodů s náhradními díly na auta, takže když vylezu na povrch, nejdřív spokojeně kostatuju, že v obchodě s kuličkami do ložisek jsou ve výloze stále vyrovnána ložiska v řadě podle velikosti, a už si to peláším na kliniku. Cestou přeskakuju spící toulavé psy a dávám pozor na psa s jedním okem modrým a druhým žlutým. Toho dobře znám, ten skáče na kolemjdoucí i kolemjedoucí. Pravda je, že jsem ho ale už dlouho neviděla. V Santiagu je spousta toulavých psů, ale rychle se obměňují. Nechci moc myslet na to, co se se žlutomodrookým psem stalo.

Na rohu mě málem porazí odér přepáleného oleje linoucí se od prodavačů sopaipillas, placek z mouky, dýně a hlavně spousty tuku. Prodavači mají někdy fritovací vozík, jindy ale mají rozdělaný oheň v nákupním košíku na kolečkách a sopailpillas smaží v oleji nad tímhle ohněm. Sopailpillas calentitas, calentitas las sopailpillitas! volají. Teploučké placičky, teploučké! Lidé po ránu na sopailpillas stojí někdy i frontu, mně se ale zvedá žaludek. Už, aby bylo léto, pokud vím, sopailpillas se jedí jedině, když je zima a prší. Každopádně mi je jasné, co může za vskutku neslavný zdravotní stav chilské populace.

Konečně doběhnu na kliniku, kde je jako vždy vymeteno. V čekárně řve televize, kterou od svého stolu pozorně sleduje sekretářka Silvia. Hola Teresita! volá na mě. Pak jdu pozdravit druhé dva sekretáře, pana Guillerma a hlavně obtloustlého mladíka Ariela. Ariel už u nás doma vstoupil do historie, protože Ariel je specialista na komplimenty. Vždycky si kladu otázku, zda svoje promluvy dělá schválně, nebo zda je skutečně tak bezelstný. "Uf, co to máš na rtu?", přivítal mě po návratu z hor, kde mi jako obvykle vyskočil obrovský herpes. "Herpes", říkám já. Na Ariela se musí zpříma. "Fuj, ten je ale hnusnej", řekne Ariel a odporem se zašklebí. "A proč se ti udělal?", zeptá se, když mě uvidí další den. "Jsi alegrická nebo co? Je to nakažlivé?" Zkrátka, Ariel vždycky najde nějaké téma ke konverzaci. Nepřišel ti pacient, co? No, to bude tím tvým přízvukem! Čekáš na pacienta? Ten stejně nepřijde! Zkrátka, Ariel konverzuje rád, ale zdá se, že ho nic jiného než analýza toho, proč nechodí pacienti, a pozorování stavu mého herpesu, nenapadá. Možná bych mu měla někdy pomoct a zeptat se ho třeba, proč se jmenuje jako prášek na praní. Každopádně doma s Hvězdopravcem říkáme "téma a la Ariel". Tenhle pátek se ale přemohla dokonce i Silvia. "Ty jsi si vzala barevné kontaktní čočky?", přivítala mě překvapeně. "Co?", řekla jsem já v domnění, že špatně rozumím. "No ty přece vůbec nemáš takhle modré oči.", řekla Silvia. Kdepak je Ariel, řekla jsem si, aby se mohl přidat do debaty? Každopádně, je to personál jako stvořený pro psychologickou kliniku.

A tak nám to tu ubíhá rychlostí 1000 otáček za minutu. Ale v září se čas zase uklidní, protože Chile oslaví 200 let nezávislosti. Ve skutečnosti je to 198, řekl mi včera taxikář, když jsem se v 21:30 vracela z poslední přednášky na univerzitě (ano, máme kurzy v pátek do 21:30, a pokračujeme v sobotu od 9 od rána) a když jsme projížděli okolo ovlajkované La Monedy. Před 200 lety se jen sešlo pár sousedů a řekli si, že bude Chile nezávislé, pokračoval. Opravdu nezávislí jsme byli až o dva roky později, 16. února. Historie je ale zajímavá. Co my jsme se naválčili! S Peruánci a s Bolivijci. Ale vždycky jsme vyhráli! Jistě, pomyslela jsem si, jako u Tarapaky, kde se pobili Peruánci, Bolivijci a Chilané uprostřed Atacamy a nikdo dodnes neví, kdo vlastně vyhrál, protože po bitvě všechna vojska rychle vyklidila vyprahlé území bez jediného stínu a kapky vody. Ale díky úprku všech žíznivých soupeřů bitvu dnes všechny strany považují za vyhranou. Nebo jako bitvu u Iquique, kde peruánská loď Huascar potopila Prattovu Esmeraldu, přičemž dle některých svědků Pratt, pýcha Chilanů z bankovky 10 000 pesos, skočil na Huascar vydávaje povel "Nalodit se!". Jak praví ale doslovně historik, Pratta v hluku nárazu obou lodí nikdo neslyšel, jen jeden seržant a jeden námořník, který ale při skoku ztratil rovnováhu a spadl do moře, takže se na Huascar z potápějící se chilské Esmeraldy nalodili jen dva odvážní Chilané. Podle jiných historiků ale Pratt nic nekřičel, jen na Huascar spadl při nárazu obou lodí. Každopádně, dle obou verzí, pak hrdinsky zahynul. Jak vidíte, slavné prohry nejsou jen českou specialitou.

My, my jsme země na konci světa, proto jsme se nikdy s nikým moc nemíchali, pokračuje taxikář. Proto jsou Chilané také malí a oškliví, na vás to je vidět, že jste z Evropy, že jste vysoká a hubená. Pravda, když svých 160cm nastavím o pět centimetrů podpatků, mám v metru pěkný výhled na peroucí se dav, zasmála jsem se v duchu. A označení hubená bude asi dáno tím, že mě příroda obdařila na rozdíl od většiny Chilanů pasem. Vida, až se zase bude Ariel konverzačně ptát, zda mám nějakou nakažlivou chorobu, můžu se ho stejně ležérně optat, proč nemá pas.

Oslavy 200 nezávislosti, které se tu horečně připravují, jsou ale poznamenané následky zemětřesení a rovněž dramatem uvězněných horníků, které Chilané intenzivně prožívají. Když horníky našli, vypadalo to v Santiagu jako po fotbalovém zápase: všude vlály vlajky, lidé jezdili auty jako o závod a troubili jako pominutí. Já jsem si také oddychla. Když jsem se o závalu horníků doslechla, vzpomněla jsem si na Valentinu, jednu z našich adolescentních maminek, která se odstěhovala na sever se svým adolescentním přítelem, protože ten se rozhodl pracovat v dolech, kde se snadno vydělají "velké" peníze. Překvapilo by mě, kdyby "velký" plat přesáhl 300 000 pesos, což je asi 10 000 korun. A život v Chile je přinejmenším stejně drahý jako v Čechách. Naštěstí Valentinin přítel pracuje v jiném dole, než v onom zavaleném, ale co na tom sejde. Zával v dole San José je třetí za poslední 3 roky. Zavalení horníci mají mezi 19 a 63 lety. Nejstarší z horníků ale není rozhodně žádný přesluhující důchodce, žádný důchod jako spousta Chilanů prostě nemá a pracuje až do smrti. Smlouvy jsou tak mizerné, že rodiny od firmy nedostaly po dobu, kdy jsou horníci zavalení, ani plat, ani finanční pomoc od firmy, která nebezpečný důl provozovala. A moje kolegyně Barbara, slečna z bohaté Vitacury, která vystudovala Universidad de los Andes, univerzitu křesťanských fundamentalistů Opus Dei, kteří to tu mají v Chile pod palcem, prohlásila: "Nechápu, jak to mohli psychicky zvládnout. Vždyť jsou to navíc horníci!"

Chile se pyšní tím, že je jednou ze zemí OECD a že zaznamenává rychlý ekonomický růst. A moje spolužačka Andrea, která jako většina Chilanek pracuje na smlouvu, kde má určený počet hodin, který musí odpracovat a které jinak nedostane zaplacené, když je například nemocná nebo na dovolené, nám nadšeně oznámila, že je těhotná. Do Vánoc jí snad nenaroste ještě břicho, takže ji z práce vyhodí až po Vánocích.

A v mojí nové skupince budoucích adolescentních maminek jsou tři, kterým je teprve čtrnáct.

Můj dnešní příspěvek je tak trochu to, čemu psychiatři říkají "slovní salát", ale myslím, že to pěkně koresponduje s tím, jak se denně točím mezi horem a dolem, jihem a severem, východem a západem Santiaga. Mimochodem, kolotoč riskuje zrychlit se ještě o to, že se v půlce září stěhujeme a že u nás měsíc budou Hvězdopravcovi nejlepší kamarádi Nico a Michel.