sobota 27. února 2010

Zemětřesení

Včera večer jsem pěkně během siesty Golemků sepsala příběh o tom, jaké byly prázdniny, jak jsme zpět v Santiagu a jak se život zase vrátí do normálních kolejí. Pak jsme šli koupit tátovi bundu, aby mu při přestupu v Madridu nebyla zima, protože v batohu ukradeném v Calamě byla jeho Pertexka, a pak si pochutnali na večeři ve vinném baru Open. Vrátili jsme se okolo půlnoci a šli spát. Maminka se strachovala, v kolik musíme ráno vyjet na letiště, aby jim neuletělo letadlo do Evropy.

V půl čtvrté v noci mě úplně oblblou probudily otřesy. Zemětřesení, pro které tu mají dva výrazy, a to tremblor (malý otřes trvající chviličku) a terremoto (opravdické zemětřesení) jsem tu už zažila tolikrát, že to asi na prstech nespočítám, ale tohle bylo silnější. Nebo že by to byl vítr, napadlo mě, protože jsem byla přesvědčená, že ležím v peruánské hliněné chatě někde na altiplanu. Ne, vítr to není, opravdu se třeseme, došlo mi. "Pojď ven.", řekla jsem Hvězdopravci v domnění, že stačí otevřít dveře a vyjít před chatu. "To se ještě tak netřese.", řekl Hvězdopravec. Ve skutečnosti dům nadskakoval jako kdybychom jeli autobusem po cestě plné obrovských kamenů. Pevně jsme se objali a já slyšela, jak padají předměty z polic. Chudáci Peruánci, řekla jsem si, všechno se jim rozbije a budou to muset uklízet. Otřesy byly čím dál tím silnější a najednou mě napadlo se zeptat, kde vlastně jsme. "Jsme doma, neboj.", řekl Hvězdopravec. Teprve pak mi došlo, že vlastně jsme v Santiagu a že vedle v ložnici spí Golemci. Hvězdopravec mi pak řekl, že ve skutečnosti byl doma hrozný hluk, jak se všechno kácelo, ale moje vědomí to asi vytěsnilo, takže jsem až ráno překvapeně zírala na vysypanou knihovnu, která byla v ložnici u našich nohou.

Když otřesy trochu polevily, Hvězdopravec vstal a šel se podívat, co se děje. Elektřina evidentně vypadla, a to nejen u nás, jak jsme zvyklí, ale nejméně v celé ulici. Vytáhli jsme čelovky a šli jsme se podívat, co se stalo. V obýváku bylo všechno na jedné hromadě. Spadla dokonce i televize, ale kupodivu se nerozbila. V kuchyni se rozbily dózy s moukou a rýží, objevila jsem spadlý květník a květník, který se rozbil pouhým nadskakováním. Obrazy visely v podivných křivých polohách. Země se pořád třásla, ale už méně. Slyšela jsem, že na ulici jsou lidé a začaly houkat sirény. Jedna část mého vědomí mi říkala, že to nic nebylo a kdo ví, zda se o zemětřesení vůbec něco objeví v novinách. Druhá část byla totálně vystrašená a odmítala spustit z dohledu všechny obyvatele bytu.

Země se třásla v intervalech až do rána a otřesy pokračují dosud. Nakonec se mi podařilo usnout a teprve ráno jsme zjistili, že se na chodbě odlouply dlaždice a že mezi jednou a druhou zdí se objevila několikacentimetrová škvíra. Elektřina pořád nešla, takže jsme nevěděli, co se stalo, ale bylo nám jasné, že to asi nebylo tak malé zemětřesení, jak jsme si mysleli. Přesto jsme se rychle snažili nasnídat a odjet na letiště, aby Golemci mohli letět domů.

Během snídaně konečně opravili elektřinu. Zjistili jsme, že letiště je zavřené. Během dne jsme pak zprovoznili spadlou televizi. A teprve jsme viděli, co se opravdu stalo a že ve skutečnosti bylo epicetrum tři sta kilometrů od nás. Nedovedu si vůbec představit, jak strašně se to muselo třást tam. Došlo mi, že to opravdu nebylo žádné běžné zemětřesení, na jaké jsme v Chile zvyklí. Pak jsme se dozvěděli, že v Santiagu bylo zemětřesení síly asi 7, že spadly mosty, domy a viděli jsme snímky poničeného letiště. Nemělo vůbec smysl tam tedy jezdit. Pomalu začaly chodit zprávy, zda jsme všichni v pořádku.

Jsme. Díky bohu. Jen Golemkům se nečekaně prodloužily již tak dost dobrodružné prázdniny. Zatím na neurčito.

pátek 26. února 2010

Golemci v Chile

Únor nám pomalu končí a do Santiaga se zase zpět z prázdnin navrátila většina jeho obyvatel. Já také. Rozcestovaný únor končí a život se zase vrátí zpět do normálních kolejí.

Po čtrnácti dnech v Patagonii jsme strávili dva týdny na severu Chile s mými rodiči, kterým ráda říkám Golemci. Kdysi jsem tak začala říkat svojí zimomřivé mamince, která si koupila tu úplně nejtlustější péřovou budnu, jakou si umíte představit, což ji, ženu drobné postavy, rozšířilo do dimenzí reklamy na pneumatiky Michelin. Maminka nikdy nevynikala odhadem vzdálenosti, takže svými péřovými polštářky pořád do něčeho šťouchala, zvláště pak do kolemjdoucích a spolujdoucích, a naducané polštářky vyvolávaly dojem, že člověk uvnitř bundy nemá loketní klouby, ramenní klouby a dokonce ani pas. Prostě, že je takový malý Golemek.

Pár dní jsme strávili v Santiagu, zajeli jsme se podívat do Valparaísa, a pak jsme se vydali s Hvězdopravcem na Dalekohled. Tam jsme ho nechali pracovat a odjeli do San Pedra, kde jsme zjistili, proč se říká v češtině "je vedro jak v San Pedro". Ze San Pedra jsme se přesunuli přes Calamu do Iquique a přírodních parků Isluga a Salar de Surire. V Calamě na nádraží nám během čtvrt hodiny čekání ukradli jeden batoh, ale naštěstí v něm byly jenom nepotřebné maminčiny hygienické potřeby. Abych vám to vysvětlila. Moje maminka má už od mých dětských let v jedné polici ve skříni tašky s hygienickými potřebami, do kterých v průběhu let potřeby přidává, aniž by je také odebírala, a bere s sebou na cesty. Z tašek ale vždycky potřebuje jenom část, kterou má po kapsách nebo někde při ruce. Nepotřebné potřeby, které si tak jako černí pasažéři jezdí v klidu po světě, jsou stále uložené v neskladných taškách. A ty byly v onom ukradeném batohu a celý ho naplnily. Jen bych ráda věděla, zda onen pouštní zloděj věděl, na co jsou spínací plastové spony na nošení běžeckých lyží, které v tašce s nepotřebami též byly.

Nebudu vás ale nudit výčtem všeho, co jsme viděli a dělali, od toho jsem s sebou vláčela foťák. Chile je země extrémní a tak nějak vypadala i naše cesta. Takže budu jmenovat jen pár extrémů. Na nejnižší nadmořské výšce jsme byli samozřejmě na nule u oceánu. Nejvýše na 4500 na altiplánu. Nejvyšší teplota byla určitě přes 35 v San Pedru. Nejnižší pár stupňů pod nulou. Zažili jsme prudké slunce, déšť, kroupy i bouřky.

A povím vám pár extrémních zážitků.

Největší jídelní průšvih bylo bez diskuzí sushi, na které jsem Golemky dotáhla, protože ho ještě nikdy nejedli. Asi vám připadá divné jíst sushi v Chile, a věřte, že místní ryby jsou vynikající a m že místnímu sushi se žádné z těch, které jsem jedla v Evropě, nevyrovná. Takže jsem rozhodla, že Golemci musejí ochutnat a v Iquique jsme šli tedy na sushi. Nebylo špatné, ale maminky žaludek si myslel úplný opak, a tatínek zase v nestřežené chvíli spolkl celou velkou kuličku wasabi a kuckaje a se slzami v očích nám sípavě sdělil, že ten ženšen nějak strašně pálí. Druhý den ráno se tak dostavili na snídani jeden lituje, že mu v batohu v Calamě ukradli prášky na nevolnost a druhý, plný alergických skvrn, že taktéž zmizely prášky na alegrii. Inu, dala jsem jim s tím sushi tedy pěkně zabrat.

O nejextrémější organizovaný zážitek se postarala cestovní kancelář, jejíž jméno jsme bohužel zapomněla, nebo spíš vytěsnila, ze San Pedra, která nás poslala na Salar de Atacama autobusem, jehož calamský řidič a majitel v jedné osobě přišel do San Pedra nedávno, stejně jako náš průvodce. Na místa, kam jsme měli dojet, jsme sice dojeli, ačkoli si autobus s pouštními cestami a výmoly zrovna moc netykal, zpátky to ale bylo horší. Jeli jsme ze všech aut, které s námi pozorovaly zapadající slunce nad salarem, nejpomaleji, takže jsme je brzy ztratili z dohledu a kodrcali se pouští sami. Zdálo se mi, že se kodrcáme trochu dlouho, když jsem zaslechla úryvek z konverzace průvodce a řidiče: "Tady ale někde už musí být ten ukazatel, kde se jede doprava." Napnula jsem uši a zaslechla jsem, že průvoce pokračuje slovy: "Já tu jezdím na kole, ono to z kola vypadá úplně jinak, než z autobusu." Calamský řidič zarytě mlčel a asi litoval, že nebyl věrný vození band horníků do práce a zpět. A litovat mohl dlouho, protože jsme jezdili a jezdili v tmavé poušti, výmol nevýmol, žádný ukazatel nikde nebyl, jen občas světýlko kdesi v dálce. Atmosféru v autobuse jen zlepšovalo ječení lidí, kteří seděli vepředu. Začala jsem být vděčná slečně za mnou, která si pustila nahlas jakousi příšernou chilskou muziku.

Po hodině a půl bloudění jsme dorazili konečně do San Pedra, bohužel ale na neznámé místo, takže jsme s vystrašenými Golemky strávili ještě půl hodiny chozením po setmělých předměstích, než jsme konečně mohli zapít prožité v hospůdce blízko hostelu, kde jsme bydleli.

Golemci si možná mysleli, že horší už to být nemohlo, jenže to neznají Hvězdopravce. San Pedro je přeci jen velmi civilizované a turistické a na konci chilských prázdnin doslova přecpané. V touze po troše samoty jsme s Hvězdopravcem vymysleli dvoudenní výlet z Iquique do Parku Isluga a Salar de Surire. Oba parky leží u hranic s Bolivií a jsou velmi málo navštěvované. Dokonce tak málo, že člověku znechucenému přelidněným San Pedrem dokážou vykouzlit úsměv na tváři, když se konečně mezi zamračenými tvářemi indiánů Aymara objeví nějaký bělošský turistický úsměv. O tom, jak málo jsou parky populární, svědčí i to, že tu není nic oplocené a nikde se nic neplatí, což je v Chile velká rarita. Vesnice, které na mapě vypadají malé, jsou ve skutečnosti pár polorozbořených kamenných domů, kde si nikdy nejste jisti, zda někdo opravdu žije. Ale zcela jistě ano, protože občas na nekonečném altiplanu spatříte v dáli kráčející postavu pasáka lam nebo vesničana nesoucího náklad.

V tuhle roční dobu je na altiplanu bolivijská zima, tj. ačkoli je léto, prší a je zima. A cestou do parku skutečně lilo jako z konve. Jeli jsme půjčeným Nissanem Terrano, oblíbeným vozidlem chilských půjčoven, které má tu nevýhodu, že je to vlastně malý náklaďáček. Nemá tedy klasický kufr a ve čtyřech lidech nezbývá, než naložit zavazadla dozadu, kde nejsou chráněná proti dešti. A mně samozřejmě v poušti Atacama, nejsušší poušti na světě, nenapadlo půjčit si také nepromokavý pytel na batohy. Jeli jsme tedy parkem ke gejzírům a jen mohli sledovat, jak se naše spacáky, stany a teplé oblečky vzadu na vyklápěčce mění ve vlhké, studené a smradlavé, a s tím vyvstává otázka, kde budeme v noci spát. Cesta byla špatná a v jednom místě chyběla úplně. Hvězdopravec, zapomenuv, že nesedí za volantem 3,3 motorového Pathfindera s dobrými pneumatikami, ale 2,4 motorového Terrana s pneumatikami do města, se rozhodl pokračovat a najednou to začalo vypadat, že možná budeme spát na cestě ke gejzírům. Terrano vězel v hliněné díře a ne a ne se hnout. Lilo a z těžkých mračen nalevo od nás se nepřestávalo blýskat. Začalo tedy vyhrabávání a tlačení. Když už jsme odházeli skoro všechnu hlínu blokující kola v díře, všimli jsme si, že se Terranu vlastně kola netočí. Hvězdopravec v té panice po jednom neúspěšném pokusu o rozjetí totiž zatáhl ještě ke všemu ruční brzdu. Řekli jsme si uf, brzdu jsme vypnuli a najednou se to bylo schopné z díry vyhrabat. A jelo se.

Ale ne na dlouho. Lilo a lilo, řeky se rozvodňovaly a déšť s sebou odnášel kusy cest. Na jednom místě voda nanesla na cestu spoustu bláta. A v té spoustě uvázl Terrano podruhé. Vězeli jsme v blátě sice až po polovinu kol, ale naštěstí zase nebyla bouřka. Také už jsme věděli, kde je lopata, a z prvního pokusu o vyproštění jsme byli už dost promočení, takže nikomu nevadilo ponořit nohy do bláta, aby se pokusil auto roztlačit. Zakládali jsme kola kameny a v beznadějně vypadající situaci se utěšovali slovy, že kousek před námi by podle mapy měla být vesnice. Kde jistě bude někdo, kdo by nás mohl vytáhnout.

Protože to jsme ještě nevěděli, jak vypadají místní vesnice. Naštěstí jsme nakonec Terrano vytáhli svépomocí a do vesnice se dokodrcali motorově. Polorozbořené domy postavené okolo polorozbořeného kostela působily studeně prázdně, když jsme spatřili staříka, či spíše řekněme dědka, který stál u barelu zahrazujícím cestu. Když jsme se přiblížili, za strašného štěkání přiběhli dva psi a okolo staříka se vynořilo hejno dětí. Hvězdopravec zastavil a stáhl okénko. Stařík nám začal zmateně vykládat něco o tom, že dál nemůžeme, obnažuje přitom holé čelisti v puse plné lístků koky. A ať mu pomůžeme a že se mu ztratila lama a že stejně dál nemůžeme, že musíme počkat hodinu, než opadne voda, že voda odnesla most (jako kdyby někde v parku nějaký most byl) a že moc prší a že ve vesnici nikdo kromě něj není. Zkrátka chtěl peníze. Rychle jsme se otočili a naštěstí se nám tu strašidelnou vesnici podařilo objet jinudy.

Jeli jsme dál a protože nikde nebylo možné sehnat slušnou mapu parku, jen jsme dohadovali, kterým směrem jsou vesnice Enquelga, Isluga a Colchane, které měly být podle předchozích zjistění trochu více obydlené. Nakonec jsme museli přejet brod přes rozvodněnou řeku, ale hned za brodem jsme se dozvěděli, že jsme na dobré cestě do Enquelgy. V deštivém studeném podvečeru nebyl v jejích ulicích ani živáček, jen o kousek dál jsme potkali pasáka lam, jehož nehybná ošlehahá indiánská tvář na nás nepůsobila moc přívětivě. Pamatujete si ještě, jak v všech mayovkách bylo, že indiáni nezměnili výraz tváře ani při mučení? Věřte mi, že to musí být pravda.

Přes vesnici Islugu plnou odpadků jsme nakonec vyčepraní dojeli do Colchane, přechodu do Bolivie, kde se proti nám najednou vynořila modrá budova s nápisem hotel a kantýnou plnou svraštělých nehybných tváří Aymarů. Hotel v téhle pustině vypadal jako zázrak.

Druhý den ráno jsme měli možnost objevit nejneuvěřitelnější benzínovou pumpu. Když jedete do parků z Iquique, musíte s sebou benzín vézt, protože poslední pumpa je kousek za Iquique v Pozo Almonte. Jenže nám bylo jasné, že se benzín někde jistě bude sehnat dát. I Aymarové mají přece občas auta a rozhodně nejezdí pro benzín dolů do pouště.

Majitel hotelu nám poradil, ať se vydáme po prašné cestě podél bolivijské hranice, že jistě narazíme na Bolivijce, kteří benzín prodávají, protože na bolivijské straně pumpa je kus za hranicemi. Průtahy na hranicích jsou ale tak složité, že pro skupinku cizinců s půjčeným autem není možné hranice přejít.

Vydali jsme se tedy naznačeným směrem a skutečně jsme narazili na za kamennou čárou sedící skupinku Bolivijek a vozíků zakrytých špinavými hadry. Mají benzín? Indiánka bez hnutí brvou přikývla. Dohodli jsme se na ceně, Bolivijka vytáhla z pod hadru kanystr a jedním krokem překročila řadu kamenů, která označovala hranici mezi Chile a Bolivií. Vytáhla ustřiženou plastovou lahev a už nám benzín kloktal do nádrže. Následně, opět bez hnutí brvou, tvrdila, že jsme se dohodli na ceně dvojnásobné, Hvězdopravec se ale nedal, zaplatil, na čem jsme se dohodnuli a jeli jsme na Salar de Surire. Kde byly nepochybně ty nejkrásnější termální prameny, které jsme kdy viděli.

Aymarové jsou nejpodivnější obchodníci. Když něco chcete, často vám řeknou, že to nejde, a teprve, když vidí, že nechcete akceptovat žádnou z navrhovaných variant, přistoupí na tu vaši. V neuvěřitelné pustině altiplana jsme například narazili na pekaře chleba. Není asi nutné poznamenávat, že v polorozbořených vesnicích nikde nebyl ani obchod, natož restaurace, takže chleba byl vítán. Pekař měl před sebou krabici plnou čerstvého teplého chleba a jeho žena jich právě sázela nejméně dvacet do obrovské pece. Zeptala jsem se, kolik za chleba chce. Není na prodej, řekl mi pekař oním aymarským způsobem "ani kdybyste mě mučili, výraz tváře nezměním". Všechny tyhle chleby si prý někdo objednal. Napadlo mě, že tyhle chleby by nakrmily hravě celé altiplano, ale jak to máte asi pekaři sdělit? Pokrčila jsem jen rameny. Když už jsem se otáčela, řekl pekař, že mu ale zbylo trochu chleba včerejšího, kdybychom chtěli. Nechtěli, řekla jsem a šla jsem zpět k autu. Tak já bych vám prodal čerstvý, ale jenom čtyři, zavolal za mnou prodavač, když viděl, že opravdu jdu k autu. A bylo. Totéž se nám pak stalo, když jsme chtěli spát v liduprázdném hotelu. Zvláštní.

Jak vidíte, extrémů bylo dost. Tak ještě jeden, poslední. Golemci jsou opravdu nejodvážnější golemci, že to s námi všechno absolvovali a že se za námi do Chile vydali. Bravo!

P.S. Fotky jsou konečně zde.

pátek 12. února 2010

Patagonské mosty

Posledních čtrnáct dní jsme strávili v severní Patagonii. Denně jsme tam viděli duhu. Když nebyla duha, bylo to občas tím, že nepršelo, ale většinou to bylo tím, že lilo jako z konve, takže na duhu zase nebylo sluníčko. Inu, Patagonie si letos plně zažívá efekt El Niña, takže se prý letos ještě teplota nepřehoupla přes dvacet stupňů a pohybovala se spíše okolo deseti. A to bývá někdy normálně v létě i třicet.

Cílem výpravy bylo původně vylézt na Vulkán Hudson, ale to se poměrně rychle ukázalo nemožným, právě kvůli počasí. K vulkánu se totiž musí člověk přiblížit tak, že nejdříve autem přejede řeku Hudson, přes kterou stále ještě není most, takže je třeba ji autem projet. A není to žádná říčka. Pak můžete jet ještě dvacet kilometrů, jít tři dny na vulkán a doufat, že až pojedete zpět, nebude řeka rozvodněná a nebudete muset s autem čekat odříznutí od civilizace, až zase voda opadne. Naštěstí dokonce i Hvězdpravec usoudil, že brodit řeku a následně lézt v příšerném počasí na vulkán není možné. Takže plán lézt do kopce byl definitivně zavržen.

Náhradním plánem bylo projet kus Carretery Austral, silnice, tedy vlastně spíš cesty, postavené za Pinochetovy diktatury nepochybně za účelem odrazení Argentiny od čmajznutí divokého zeleného chilského jihu a jeho tří obyvatel. Od doby, kdy byla Carretera postavena, se počet obyvatel trochu zvýšil a zcela jistě se zvýšil i počet krav, ovcí a lam, které je sice po silnici zakázáno hnát, ale přesto vám denně někde zablokují cestu. Carretera Austral vyžaduje vozidlo odolné a vysoké, a stejně tak odolné vyžaduje i vaše nervy. Pokud máte to štěstí, že na Carreteře nepíchnete (kamarádi měnili za dva týdny kolo sedmkrát), pevné nervy se přeci jen budou hodit při přejíždění nesčetných patagonských řek, nad nimiž jsou občas mosty, občas nic, a občas klenoucí se můstky podivně se naklánějící a hýbající v prudkém patagonském větru. Je vám jasné, že revize probíhá stylem: až to spadne, postavíme nový. Nesčetné spadlé mosty jsou toho neklamným důkazem. Jednou se nám s Hvězdo- pravcem dokonce stalo, že jsme nejdříve zbaběle most přešli pěšky a asi půl hodiny hledali nějakou živou duši, která by nám dosvědčila, že se na onen most dá doopravdy jet s autem. Ona duše byl shodou okolností dělník pracující na opravě silnice, a ten nás ujistil, že most je opravdu hrozně bezpečný. Jen jsem čekala, kdy hrdě dodá, že ho před třiceti lety stavěl. Most ale naštěstí nepovolil. Nepovolil ani další most podobného vzhledu, na který mě Hvězdopravec i s naším červeným Nissanem Terrano vehnal bez milosti, protože jsme před tím viděli, jak po onom mostě ženou stádo krav. "Víš, jak je taková kráva těžká?", řekl Hvězdopravec a jelo se.

Z Carretery dnes vybíhá dokonce pár cest do vnitrozemí nebo naopak k moří. Pár se jich ještě staví, jako například cesta, která vede do Bahíi Exploradores. Chybí deset kilometrů k moři. Minulý rok byli dělnící schopni postavit kilometrů šest, protože stavět silnici v pralese dá zabrat. A patagonští dělníci rozhodně nevyspávají siestu tak intenzivně jako dělnící v Santiagu. Podezřívám je sice, že více, než vysokou pracovní morálkou, je to tím, že jim je prostě v patagonském dešti a větru zima, pokud se nehýbou, ale přesto jejich výkon zaslouží veliké smeknutí.

Stavba silnice každopádně pokračuje a zbývá oněch deset kilometrů k moři, kde za sedmero horami a sedmero (rozvod- něnými) řekami, pochopitelně bez mostů, leží osada, do které se dá dosud dojet pouze na koni nebo po moři. Zajímalo by mě, zda by nějaký lokální kroj udělal něco s tím, aby v té vesnici o třech staveních nebyly uzavírány sňatky a plozeni potomci mezi bratry a sestrami.

Lidé, kteří v Patagonii žijí, musí turisty ze Santiaga vnímat jako lidi z jiné planety. Ve většině Patagonie není mobilní pokrytí a dokonce ani telefonní dráty. Domluva funguje výborně přes vysílačky a především přímo. Kdybych měla popsat náš typický den, bylo by to asi nějak takto: chceme jít dělat cosi. Zeptáme se v místě, kde bydlíme, jak na to, a je nám řečeno, že máme jít do té a té vesnice a zeptat se na tohoto a tohoto člověka. Protože nejen v Bahía Exploradores jsou uzavírány sňatky v rodině, člověk, na kterého se máme zeptat, se téměř vždy jmenuje Soto, takže je nutné zjistit ještě druhé příjmení a jméno. Jedeme do vesnice a prvního člověka se zeptáme, kde bydlí onen konkrétní Soto, protože chceme dělat cosi. A, Soto, řekne člověk, ten tu teď není, ten je na rodeu ve vedlejší vesnici, protože je také huaso. Ale dělat cosi nás může vzít také jiný Soto. Stačí, když támhle projedeme řeku, pojedeme podél jezera a naproti kapličce svatého Sebastiana najdeme onoho správného Sota. Soto je někdy Juan Armando, někdy Fernando, ale svatý Sebastian je vždycky svatý Sebastian, protože to je patron Patagonie. Občas Soto ve vesnici je, ale není doma, tak je dobré zaklepat u sousedů, nebo se zeptat náhodného kolemjdoucího, kde Soto je. Dopátráte se vždycky a konečně můžete dělat cosi.

Místo, kde bydlíte, může být také u různého z jurodivých Evropanů, kteří se v Patagonii usadili a kteří jsou snad ještě jurodivější než všichni Piráti a M.I.Lodgaři dohromady. Jedním z těch, které vám rozhodně doporučuju jsou Werner a Ninoska v Bahía Murta. Werner je Švýcar a Ninoska, navzdory jménu, Chilanka. Nevím, zda její jméno vzniklo jako Rethino, tedy špatným vyslovením opilého tatínka a doslovným zapsáním panem matrikářem, nebo jako Katčino, správným vyslovením, ač jistě také opilého tatínka, a špatným zapsáním socialistickým matrikářem, nebo zda skutečně Ninosčin tatínek, holič na lodích brázdících magaleansovu úžinu, někde zaslechl ruské jméno Nina a jeho zdrobnělinu Ninočka, a tak douho se mu to převalovalo v hlavě, až z toho byla Ninoska.

Werner přišel do Patagonie před patnácti lety, koupil pozemek a časem na něm vybudoval srub o ploše pár metrů čtverečních, ve kterém žil s Ninoskou a záhy s jejich dcerou, které je dnes třináct let. Dneska žijí už tři roky ve srubu mnohem větším, modernějším a dokonce patrovém. Kromě dcery je s nimi dnes také syn Alakin, osmiletý kluk, který nám neúnavně jmenoval všechny rostliny, které rostou na jejich farmě, ukazoval nám všechny její kouty a občas přitom spadl do potoka, nebo do ledové vody jezera General Carrera. Sroubek, kde rodina žila dvanáct let, dnes pronajímají projíždějícím pocestným. Jinak žijí z chovu krav, ovcí, lam a slepic.

Protože jejich srub i sroubek leží patnáct minut cesty pěšky prudce dolů z cesty, kam se dá dojet autem (což odpovídá asi dvaceti minutám prudkého stoupání zpět na cestu), Ninoska pro pocestné také vaří večeře a snídaně. Používá k tomu hlavně ingredience z vlastní zahrádky a od vlastního dobytka. Každý večer tak pocestný zasedne ke stolu s celou rodinou, popije maté, pojí a dozví se spoustu věcí. První večer, který jsme strávili u Wernera, byl na návštěvě u Ninosky nejen její tatínek námořník a maminka, kteří bydlí v Punta Arenas, ale také místní farář. Farář přišel ke srubu v goretexové bundě, pohorkách a s batohem na zádech a fakt, že je to vlastně farář, mi došel, až když ho Werner tituloval oslovením "padre", otče. Večer jsme se pak dozvěděli snad o všech výbuších vulkánů kolem, kdo to viděl první a kdo co ve vesnici právě dělal. A také jsme se dozvěděli o patagonských přehradách. Ale o těch později.

U Wernera jsme si užívali jezera, přirody, deště a hlavně jsme čekali. Měli jsme se tam totiž sejít se Standou, Mankou a Markétou, našimi kamarády ze Santiaga, kteří na rozdíl od nás do Patagonie neletěli, ale jeli autem. A protože Panamericana končí v Puerto Montt a dál se musí přes moře, nebo jinak velmi komplikovaně, a celá cesta má přes 2000km, dalo se čekat, že dohodnout se na setkání "ve středu večer u Wernera", bude možná vyžadovat drobnou modifikaci. A také že ano. Ve středečním večeru se neobjevil nikdo. Protože v Patagonii není ani internet, ani telefon, rozhodli jsme se prostě počkat a jenom jsme doufali, že se kamarádům někde něco nestalo. Čekali jsme celý čtvrtek a v pátek ráno jsme si řekli, že pravdě- podobně pocestujeme dál sami. Ale v pátek v poledne přiběhla do sroubku Ninoska a volala: vaši kamarádi jsou tady! A byli tam. V Puerto Montt je nevzali na trajekt, protože by stejně nestihli přípoj na Chiloé, takže bylo rychlejší na přípoj dojet po silnici. Jenže pak se ukázalo, že na přípoji není místo a jediné, co se dalo dělat, bylo čekat, zda třeba někdo na poslední chvíli do trajektu nenastoupí. A tak Standa, Manka, Markéta a jejich bernardýn Bella jeli do přístavu a dívali se, jak se loď plní lidmi, auty a věcmi. Jako poslední jel do trajektu kamion - ale ouha! Nájezd do trajektu vyžadoval vytočení se poměrně na malém prostoru a ukázalo se, že kamion to nevytočí. Mančino a Standovo auto ano. A bylo vyhráno.

Tedy skoro. Na moři byly velké vlny a trajekt čekal dvanáct hodin kousek od přístavu, aby mohl na moře vyplout. Tak proto jsme čekali my u Wernera. Inu, kdo nerad čeká, ať do Patagonie raději vůbec nejezdí.

Další jurodivé Evropany jsme potkali ve Valle Exploradores. V hostelu Alacaluf tady žije rázná Němka Katarina, její úslužný manžílek Thomas, deset psů, dvě kočky a jejich pět čerstvě narozených koťat. Vlastně už jen čtyři koťata, protože jedno kotě odjelo s Markétou, dcerou našich kamarádů, k velké nelibosti Standy. Katarina nejdřív striktně odmítla nechat nás vstoupit se psem, ale asi po pěti vteřinách se její srdce při pohledu na Bellininu slintající tlamu vykukující z okýnka u auta ustrnulo. Zapalujíc si cigaretu se nám uvolila rázným krokem svých v gumovkách obutých nohou ukázat, kde všude se na jejich pozemku dá bydlet. Za štěkotu všech jejích deseti psů jsme se dostali nakonec i ke krytým prostorám, ve kterých ale Katerina dlouho nevydržela, protože právě dokouřila cigaretu a potřebovala si zapálit další. Markéty se zeptala, zda je kluk nebo holka a za nepřetržitého brebentění nás táhla svojí farmou dál a dál připomínajíc občas, ať dáváme pozor na nízké střechy některých různě rozestavěných či rozpadajících se budov: prý se o ně každou chvíli praští do hlavy. Věřím.

Patagonie je zkrátka kraj nespoutané přírody a lidí silných nátur. Nehodí se mi na ně jiné slovo než osadník, či pionýr, zkrátka kdosi, kdo se opravdu neváhá vydat do divočiny, koupit kus pozemku a vybudovat na něm všechno od prvního plotu do posledního kredence, do kterého si dá nádobí. Drsné podmínky tu jsou vynahrazené právě vlídností lidí, kteří vám jsou vždy ochotni pomoct.

Jedna věc ale tuhle kouzelnou část země plnou jezer, řek a ledovců ohrožuje. Bláznivý nápad vybudovat na řekách přehrady, zatopit údolí, postavit vodní elektrárny a natáhnout, v chilské snaze být ve všem první, 2000km drátů vysokého napětí až do Santiaga a na sever, kde důlní těžba potřebuje více elektrické energie. V zemi, která se věčně třese, kde rok co rok exploduje nějaký vulkán, kde je zcela nevyužívaná energie sluneční nebo geotermická, je tenhle projekt do nebe volající pitomostí. Zvláště s době, kdy se ví, že zásobárny vody je třeba chránit, a tou patagonské ledovce nepochybně jsou. Zůstává mi nad tím rozum stát. O přehradách jsem věděla už předtím, ale musela jsem Patagonii vidět, abych si uvědomila, jak obrovská by byla ztráta tohoto kusu země. A jak nesmyslná je představa, že přes všechny ty neobydlené kraje budou moci vést sloupy a dráty. Více informací najdete tady.

A tak nevesele se s vámi zase na chvíli loučím. V druhé polovině února u nás budou naši a budeme společně trochu poznávat sever. Na fotky se můžete podívat tady, a pro eventuální cestovatele do Patagonie přidávám alespoň náš itinerář:

Doprava: Santiago-Balmaceda (Sky Airline). Na místě: zapůjčený Nissan Terrano, dobrou alternativou může ale být i stop.
Itinerář: Balmaceda-Cohayque-Puerto Aisén-Puerto Chacabuco-Puhuyapi-Cohayque-Villa Cerro Castillo-Bahía Murta-Puerto Sanchez-Rio Tranquilo-Valle Exploradores-Puerto Bertrand-Valle Chacabuco-Puerto Guanal-Chile Chico-Cerro Castillo-Puerto Ibañez-Balmaceda