pátek 26. února 2010

Golemci v Chile

Únor nám pomalu končí a do Santiaga se zase zpět z prázdnin navrátila většina jeho obyvatel. Já také. Rozcestovaný únor končí a život se zase vrátí zpět do normálních kolejí.

Po čtrnácti dnech v Patagonii jsme strávili dva týdny na severu Chile s mými rodiči, kterým ráda říkám Golemci. Kdysi jsem tak začala říkat svojí zimomřivé mamince, která si koupila tu úplně nejtlustější péřovou budnu, jakou si umíte představit, což ji, ženu drobné postavy, rozšířilo do dimenzí reklamy na pneumatiky Michelin. Maminka nikdy nevynikala odhadem vzdálenosti, takže svými péřovými polštářky pořád do něčeho šťouchala, zvláště pak do kolemjdoucích a spolujdoucích, a naducané polštářky vyvolávaly dojem, že člověk uvnitř bundy nemá loketní klouby, ramenní klouby a dokonce ani pas. Prostě, že je takový malý Golemek.

Pár dní jsme strávili v Santiagu, zajeli jsme se podívat do Valparaísa, a pak jsme se vydali s Hvězdopravcem na Dalekohled. Tam jsme ho nechali pracovat a odjeli do San Pedra, kde jsme zjistili, proč se říká v češtině "je vedro jak v San Pedro". Ze San Pedra jsme se přesunuli přes Calamu do Iquique a přírodních parků Isluga a Salar de Surire. V Calamě na nádraží nám během čtvrt hodiny čekání ukradli jeden batoh, ale naštěstí v něm byly jenom nepotřebné maminčiny hygienické potřeby. Abych vám to vysvětlila. Moje maminka má už od mých dětských let v jedné polici ve skříni tašky s hygienickými potřebami, do kterých v průběhu let potřeby přidává, aniž by je také odebírala, a bere s sebou na cesty. Z tašek ale vždycky potřebuje jenom část, kterou má po kapsách nebo někde při ruce. Nepotřebné potřeby, které si tak jako černí pasažéři jezdí v klidu po světě, jsou stále uložené v neskladných taškách. A ty byly v onom ukradeném batohu a celý ho naplnily. Jen bych ráda věděla, zda onen pouštní zloděj věděl, na co jsou spínací plastové spony na nošení běžeckých lyží, které v tašce s nepotřebami též byly.

Nebudu vás ale nudit výčtem všeho, co jsme viděli a dělali, od toho jsem s sebou vláčela foťák. Chile je země extrémní a tak nějak vypadala i naše cesta. Takže budu jmenovat jen pár extrémů. Na nejnižší nadmořské výšce jsme byli samozřejmě na nule u oceánu. Nejvýše na 4500 na altiplánu. Nejvyšší teplota byla určitě přes 35 v San Pedru. Nejnižší pár stupňů pod nulou. Zažili jsme prudké slunce, déšť, kroupy i bouřky.

A povím vám pár extrémních zážitků.

Největší jídelní průšvih bylo bez diskuzí sushi, na které jsem Golemky dotáhla, protože ho ještě nikdy nejedli. Asi vám připadá divné jíst sushi v Chile, a věřte, že místní ryby jsou vynikající a m že místnímu sushi se žádné z těch, které jsem jedla v Evropě, nevyrovná. Takže jsem rozhodla, že Golemci musejí ochutnat a v Iquique jsme šli tedy na sushi. Nebylo špatné, ale maminky žaludek si myslel úplný opak, a tatínek zase v nestřežené chvíli spolkl celou velkou kuličku wasabi a kuckaje a se slzami v očích nám sípavě sdělil, že ten ženšen nějak strašně pálí. Druhý den ráno se tak dostavili na snídani jeden lituje, že mu v batohu v Calamě ukradli prášky na nevolnost a druhý, plný alergických skvrn, že taktéž zmizely prášky na alegrii. Inu, dala jsem jim s tím sushi tedy pěkně zabrat.

O nejextrémější organizovaný zážitek se postarala cestovní kancelář, jejíž jméno jsme bohužel zapomněla, nebo spíš vytěsnila, ze San Pedra, která nás poslala na Salar de Atacama autobusem, jehož calamský řidič a majitel v jedné osobě přišel do San Pedra nedávno, stejně jako náš průvodce. Na místa, kam jsme měli dojet, jsme sice dojeli, ačkoli si autobus s pouštními cestami a výmoly zrovna moc netykal, zpátky to ale bylo horší. Jeli jsme ze všech aut, které s námi pozorovaly zapadající slunce nad salarem, nejpomaleji, takže jsme je brzy ztratili z dohledu a kodrcali se pouští sami. Zdálo se mi, že se kodrcáme trochu dlouho, když jsem zaslechla úryvek z konverzace průvodce a řidiče: "Tady ale někde už musí být ten ukazatel, kde se jede doprava." Napnula jsem uši a zaslechla jsem, že průvoce pokračuje slovy: "Já tu jezdím na kole, ono to z kola vypadá úplně jinak, než z autobusu." Calamský řidič zarytě mlčel a asi litoval, že nebyl věrný vození band horníků do práce a zpět. A litovat mohl dlouho, protože jsme jezdili a jezdili v tmavé poušti, výmol nevýmol, žádný ukazatel nikde nebyl, jen občas světýlko kdesi v dálce. Atmosféru v autobuse jen zlepšovalo ječení lidí, kteří seděli vepředu. Začala jsem být vděčná slečně za mnou, která si pustila nahlas jakousi příšernou chilskou muziku.

Po hodině a půl bloudění jsme dorazili konečně do San Pedra, bohužel ale na neznámé místo, takže jsme s vystrašenými Golemky strávili ještě půl hodiny chozením po setmělých předměstích, než jsme konečně mohli zapít prožité v hospůdce blízko hostelu, kde jsme bydleli.

Golemci si možná mysleli, že horší už to být nemohlo, jenže to neznají Hvězdopravce. San Pedro je přeci jen velmi civilizované a turistické a na konci chilských prázdnin doslova přecpané. V touze po troše samoty jsme s Hvězdopravcem vymysleli dvoudenní výlet z Iquique do Parku Isluga a Salar de Surire. Oba parky leží u hranic s Bolivií a jsou velmi málo navštěvované. Dokonce tak málo, že člověku znechucenému přelidněným San Pedrem dokážou vykouzlit úsměv na tváři, když se konečně mezi zamračenými tvářemi indiánů Aymara objeví nějaký bělošský turistický úsměv. O tom, jak málo jsou parky populární, svědčí i to, že tu není nic oplocené a nikde se nic neplatí, což je v Chile velká rarita. Vesnice, které na mapě vypadají malé, jsou ve skutečnosti pár polorozbořených kamenných domů, kde si nikdy nejste jisti, zda někdo opravdu žije. Ale zcela jistě ano, protože občas na nekonečném altiplanu spatříte v dáli kráčející postavu pasáka lam nebo vesničana nesoucího náklad.

V tuhle roční dobu je na altiplanu bolivijská zima, tj. ačkoli je léto, prší a je zima. A cestou do parku skutečně lilo jako z konve. Jeli jsme půjčeným Nissanem Terrano, oblíbeným vozidlem chilských půjčoven, které má tu nevýhodu, že je to vlastně malý náklaďáček. Nemá tedy klasický kufr a ve čtyřech lidech nezbývá, než naložit zavazadla dozadu, kde nejsou chráněná proti dešti. A mně samozřejmě v poušti Atacama, nejsušší poušti na světě, nenapadlo půjčit si také nepromokavý pytel na batohy. Jeli jsme tedy parkem ke gejzírům a jen mohli sledovat, jak se naše spacáky, stany a teplé oblečky vzadu na vyklápěčce mění ve vlhké, studené a smradlavé, a s tím vyvstává otázka, kde budeme v noci spát. Cesta byla špatná a v jednom místě chyběla úplně. Hvězdopravec, zapomenuv, že nesedí za volantem 3,3 motorového Pathfindera s dobrými pneumatikami, ale 2,4 motorového Terrana s pneumatikami do města, se rozhodl pokračovat a najednou to začalo vypadat, že možná budeme spát na cestě ke gejzírům. Terrano vězel v hliněné díře a ne a ne se hnout. Lilo a z těžkých mračen nalevo od nás se nepřestávalo blýskat. Začalo tedy vyhrabávání a tlačení. Když už jsme odházeli skoro všechnu hlínu blokující kola v díře, všimli jsme si, že se Terranu vlastně kola netočí. Hvězdopravec v té panice po jednom neúspěšném pokusu o rozjetí totiž zatáhl ještě ke všemu ruční brzdu. Řekli jsme si uf, brzdu jsme vypnuli a najednou se to bylo schopné z díry vyhrabat. A jelo se.

Ale ne na dlouho. Lilo a lilo, řeky se rozvodňovaly a déšť s sebou odnášel kusy cest. Na jednom místě voda nanesla na cestu spoustu bláta. A v té spoustě uvázl Terrano podruhé. Vězeli jsme v blátě sice až po polovinu kol, ale naštěstí zase nebyla bouřka. Také už jsme věděli, kde je lopata, a z prvního pokusu o vyproštění jsme byli už dost promočení, takže nikomu nevadilo ponořit nohy do bláta, aby se pokusil auto roztlačit. Zakládali jsme kola kameny a v beznadějně vypadající situaci se utěšovali slovy, že kousek před námi by podle mapy měla být vesnice. Kde jistě bude někdo, kdo by nás mohl vytáhnout.

Protože to jsme ještě nevěděli, jak vypadají místní vesnice. Naštěstí jsme nakonec Terrano vytáhli svépomocí a do vesnice se dokodrcali motorově. Polorozbořené domy postavené okolo polorozbořeného kostela působily studeně prázdně, když jsme spatřili staříka, či spíše řekněme dědka, který stál u barelu zahrazujícím cestu. Když jsme se přiblížili, za strašného štěkání přiběhli dva psi a okolo staříka se vynořilo hejno dětí. Hvězdopravec zastavil a stáhl okénko. Stařík nám začal zmateně vykládat něco o tom, že dál nemůžeme, obnažuje přitom holé čelisti v puse plné lístků koky. A ať mu pomůžeme a že se mu ztratila lama a že stejně dál nemůžeme, že musíme počkat hodinu, než opadne voda, že voda odnesla most (jako kdyby někde v parku nějaký most byl) a že moc prší a že ve vesnici nikdo kromě něj není. Zkrátka chtěl peníze. Rychle jsme se otočili a naštěstí se nám tu strašidelnou vesnici podařilo objet jinudy.

Jeli jsme dál a protože nikde nebylo možné sehnat slušnou mapu parku, jen jsme dohadovali, kterým směrem jsou vesnice Enquelga, Isluga a Colchane, které měly být podle předchozích zjistění trochu více obydlené. Nakonec jsme museli přejet brod přes rozvodněnou řeku, ale hned za brodem jsme se dozvěděli, že jsme na dobré cestě do Enquelgy. V deštivém studeném podvečeru nebyl v jejích ulicích ani živáček, jen o kousek dál jsme potkali pasáka lam, jehož nehybná ošlehahá indiánská tvář na nás nepůsobila moc přívětivě. Pamatujete si ještě, jak v všech mayovkách bylo, že indiáni nezměnili výraz tváře ani při mučení? Věřte mi, že to musí být pravda.

Přes vesnici Islugu plnou odpadků jsme nakonec vyčepraní dojeli do Colchane, přechodu do Bolivie, kde se proti nám najednou vynořila modrá budova s nápisem hotel a kantýnou plnou svraštělých nehybných tváří Aymarů. Hotel v téhle pustině vypadal jako zázrak.

Druhý den ráno jsme měli možnost objevit nejneuvěřitelnější benzínovou pumpu. Když jedete do parků z Iquique, musíte s sebou benzín vézt, protože poslední pumpa je kousek za Iquique v Pozo Almonte. Jenže nám bylo jasné, že se benzín někde jistě bude sehnat dát. I Aymarové mají přece občas auta a rozhodně nejezdí pro benzín dolů do pouště.

Majitel hotelu nám poradil, ať se vydáme po prašné cestě podél bolivijské hranice, že jistě narazíme na Bolivijce, kteří benzín prodávají, protože na bolivijské straně pumpa je kus za hranicemi. Průtahy na hranicích jsou ale tak složité, že pro skupinku cizinců s půjčeným autem není možné hranice přejít.

Vydali jsme se tedy naznačeným směrem a skutečně jsme narazili na za kamennou čárou sedící skupinku Bolivijek a vozíků zakrytých špinavými hadry. Mají benzín? Indiánka bez hnutí brvou přikývla. Dohodli jsme se na ceně, Bolivijka vytáhla z pod hadru kanystr a jedním krokem překročila řadu kamenů, která označovala hranici mezi Chile a Bolivií. Vytáhla ustřiženou plastovou lahev a už nám benzín kloktal do nádrže. Následně, opět bez hnutí brvou, tvrdila, že jsme se dohodli na ceně dvojnásobné, Hvězdopravec se ale nedal, zaplatil, na čem jsme se dohodnuli a jeli jsme na Salar de Surire. Kde byly nepochybně ty nejkrásnější termální prameny, které jsme kdy viděli.

Aymarové jsou nejpodivnější obchodníci. Když něco chcete, často vám řeknou, že to nejde, a teprve, když vidí, že nechcete akceptovat žádnou z navrhovaných variant, přistoupí na tu vaši. V neuvěřitelné pustině altiplana jsme například narazili na pekaře chleba. Není asi nutné poznamenávat, že v polorozbořených vesnicích nikde nebyl ani obchod, natož restaurace, takže chleba byl vítán. Pekař měl před sebou krabici plnou čerstvého teplého chleba a jeho žena jich právě sázela nejméně dvacet do obrovské pece. Zeptala jsem se, kolik za chleba chce. Není na prodej, řekl mi pekař oním aymarským způsobem "ani kdybyste mě mučili, výraz tváře nezměním". Všechny tyhle chleby si prý někdo objednal. Napadlo mě, že tyhle chleby by nakrmily hravě celé altiplano, ale jak to máte asi pekaři sdělit? Pokrčila jsem jen rameny. Když už jsem se otáčela, řekl pekař, že mu ale zbylo trochu chleba včerejšího, kdybychom chtěli. Nechtěli, řekla jsem a šla jsem zpět k autu. Tak já bych vám prodal čerstvý, ale jenom čtyři, zavolal za mnou prodavač, když viděl, že opravdu jdu k autu. A bylo. Totéž se nám pak stalo, když jsme chtěli spát v liduprázdném hotelu. Zvláštní.

Jak vidíte, extrémů bylo dost. Tak ještě jeden, poslední. Golemci jsou opravdu nejodvážnější golemci, že to s námi všechno absolvovali a že se za námi do Chile vydali. Bravo!

P.S. Fotky jsou konečně zde.

5 komentářů:

  1. Terezo doufám, že jednou bude tenhle blog sloužit jako podklad k napsání výpravné knihy, určitě by stála zato :-) opravdu z extrému do extrému :) a teď se k tomu přidávají další rozmary přírody, snad jste vpořádku - podle obrázků ze zpráv, nic záviděníhodného. Tak hodně štěstí Vám i kolem se pohybujícím lidem.

    OdpovědětVymazat
  2. No, musim pridat aktualizaci, ze tedy moji rodice za svuj pobyt pridali peknou tecku, a to zemetreseni o sile 8.3 . Pekne to s nami v noci otraslo, v byte popadalo, co mohlo a jedna stena ustoupila o 5cm. Letiste je zavrene, takze tu s nami asi chvili jeste pobydou, i kdyz to vypada, ze by radeji sli treba i pesky, dobrodruzstvi uz si uzili dost...

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Terezo, znám se s Vaší maminkou z jejích lázeňských pobytů v Teplicích. A protože nás obě spojuje láska k Francii, zašly jsme i několikrát společně na kávu. A jak už to mezi námi ženami bývá, z povídání o Provence jsme přešly i na povídání o dětech a já se postupně dovídala o Vašem dobrodružném životě a stala se nadšenou čtenářkou Vašich stránek. Mnohokrát jste mě svým vtipným vyprávěním rozesmála. A tak, když jsem se dnes doslechla o tom zemětřesení, první moje myšlenka patřila Vám a Vaší mamince. Věřila jsem, že jste v pořádku, ale dokázala jsem se také vžít do toho strachu, jaký o Vás v tuto chvíli má ona. Chtěla jsem jí napsat povzbuzující SMS, ale napřed jsem nakoukla sem, na Váš blog. Bylo to pořádný šok, když jsem se dočetla, že Vaši rodiče jsou právě teď u Vás. A tak na Vás na všechny moc myslím. Ať se Vaši Golemci vrátí v pořádku domů a Vy můžete nerušeně pokračovat v zaznamenávání Vašich zážitků, které jsou plné optimizmu i v popisovaných situacích, kdy Vám třeba ani do smíchu nebylo. Máte můj velký obdiv.
    M. Helclová

    OdpovědětVymazat
  4. Diky za podporu, pani Helcova. Golemkum to vyridim!

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle byste u moře rozpláclí na pláži holt nezažili :))

    lio.

    OdpovědětVymazat