Konec a o tom, jak bylo v Ekvádoru

Ještě, než vám zamávám na rozloučenou z letadla, které nás na pár let odneslo na starý kontinent, dlužím vám příspěvek o tom, jak jsme si v únoru užili Ekvádoru.

Rozhodnutí jet na sever Jižní Ameriky padlo jeden lednový víkend, když jsme se v předtuše stěhování nemohli dokopat k jakékoli výpravě do hor hodné toho jména, což dostalo Hvězdopravce do soumračné nálady. "Tak pojedeme v únoru místo do Patagonie do Ekvádoru", navrhla jsem: "Alespoň využiješ volný kilometry a navíc v Patagonii nám může celou dobu lejt!" Hvězdopravec, kterému jeho vedoucí doktorátu mnohokrát vyprávěl o jejich výstupu na nejvyšší činnou sopku světa Cotopaxi, se nápadu hned chytil a měli jsme letenku. Ne však pravdu. Protože zatímco volné kilometry jsme využít mohli, celý únor bylo krásně v Patagonii. V Ekvádoru lilo jako z konve a slavné Cotopaxi se nám neukázalo za celou dobu ani nachvilku, stejně jako Illinizy a další velikány, jimž jsme se chtěli podívat do kráteru. Nefér!

Prvních pár dní jsme sledovali předpověď, kroupy nekroupy vylezli na Rucu Pichinchu hned vedle hlavního města Quita, ale postupně začínalo být jasné, že horám tentokrát moc nedáme. Zato jsme si začali uvědomovat, že se z nás za ty tři roky v Chile stali otrlci, které Ekvádor hned tak nezaskočí.

Tak zaprvé, ukázalo se, že nefunguje ani jedna z našich platebních karet ke kontům, na nichž jsou peníze. Fungovala akorát moje karta České spořitelny, jenže tam zase na kontě bylo jen pár šlupiček. Za druhé jsme se vydali půjčeným autem cestou necestou bez mapy, mimo jiné přes vesnici s názvem Veselý Prales (Selva Alegre), jejíž jméno jsme se dozvěděli z poutače hrdě hlásajícím "Technologická revoluce dorazila do Veselého Pralesa". Měli jsme ale GPS a doptáváním jsme našli cestu přes hory tak strmé, že jsme při sjezdu z průsmyku dolů měli často pocit, že míříme do samého středu země. A za poslední autu typu "kelímek od jogurtu jaké jí Pathfinder k snídani", poté, co jsme s ním zdolali cestou necestou padesát kilometrů, prasklo něco v motoru a vařili jsme jak s Embéčkem. Naštěstí jsme ale zrovna byli v místě, jehož jméno jsme znali a kousek od místa, kde se dalo spát. Nalili jsme do chladiče vodu, kterou jsme měli na pití, a bylo. Situace, která by ve mně ještě před třemi lety vyvolala silný stres, si nezasloužila více než mávnutí rukou.

Druhý den jsme zatelefonovali našim, zda by mi nepůjčili pár pořádných šlupek (děkuju), a do půjčovny, aby nám přijeli auto vyměnit. "Já se podívám, zda ještě nějaké máme", řekl půjčovatel: "a zavolám vám." V Chile toto znamená: "nebudu se namáhat kvůli takové kravině, ale když zavoláte ještě ně kolikrát asi tak za dvě hodiny možná začnu uvažovat, jak se vás zbavit". Zvědavi, co to znamená v Ekvádoru, jsme se vydali na oběd. V Ekvádoru to znamená, že vám zavolají a za dvě hodiny auto dovezou. Ekvádor se nám líbil čím dál tím víc. A nejen proto, že i ve vesnicích typu Veselého Pralesa jsou lidé milí, a nejen proto, že káva je všude vynikající.

Autíčkem číslo dvě jsme jeli nejdřív kus na sever, pak zase kus na jih, pořád cestou necestou, mezi poli, na nichž indiánky v klouboučcích okopávaly brambory a spol., s děcky v loktuši na zádech, a jejich manželé v pončech a gumácích rozvážně vodili po rozblácených cestách prasata, krávy, ovce, lamy a další havěť a do toho pršelo, pršelo a pršelo.

Pak jsme dojeli na Panamerikanu, kde jsme měli příležitost srovnat chilské a ekvádorské řízení, před nímž nás průvodce Lonely Planet důrazně varoval. Rozdíl mezi Chilanem a Ekvádorcem je stejný jako rozdíl mezi špatným imitátorem Michaela Schumachera a poněkud ovíněným a ospalým fanatickým křesťanem. Zatímco se tedy Chilané za každých okolností snaží vyhrát, Ekvádorci vás klidně nechají zařadit se do jiného pruhu, vaše rychlost nebo pomalost je nechává chladnými a nikdo nikdy netroubí, jejich auta nesou nápisy typu "Bůh řídí mou cestu" a na základě této skutečnosti se domnívají, že předjíždět je možné i v mlze na horské silnici a ve slepé zatáčce. Jeden z kamionů, který nás takto předjel, s bodáky na kolech, které naznačovaly, že bůh míní, člověk mění, jsme o pár kilometrů potkali úhledně zasazený uprostřed rozbořeného stavení, což ale jen dokazuje nepevnost křesťanského přesvědčení jeho řidiče.

Navzdory tomu, že v Ekvádoru řídí silniční provoz Bůh a že většina aut tedy nemá ani poznávací značku, jsme si při jednom odbočení doleva vysloužili zastavení policií. "Proč nerespektujete silniční předpisy, pane?", řekl policista. Protože to nevypadá, že by nějaké existovaly? Protože nikde nejsou žádné značky?, napadlo nás, ale znalí z Chile jsme se začali tvářit jako strašlivě zkroušení hříšníci před pánem policistou-řídícím Bohem. Policista si vyžádal řidičský průkaz a papíry auta a odešel za svým nadřízeným. Ten, ekvádorského vzrůstu, tj. tak akorát aby viděl do okénka, začal lamentovat: "No tak, copak to tu máme, pane řidiči! S touhle kopií vůbec nesmíte jezdit! A technickou máte propadlou od roku 2010!" "To je půjčené auto", řekl Hvězdopravec jako ovečka. "A co váš řidičák, co to je, proč má platnost jen dva měsíce?" "Protože je to chilský řidičák", řekl Hvězdopravec zkroušeně. Policista se díval a díval. Kolem svištěla auta bez poznávacích značek ve "veselém bordelu". "No, tak to je normálně 160 dolarů", řekl policista: "To jim musíte v té půjčovně říct a příště si to zkontrolovat!". Ano, ano, kývali jsme. Kývání je zadarmo. Příště to všechno uděláme, jak říkáte. "No, tak jeďte", ukončil svůj monolog policista a vstoupil doprostřed Panamerikany, aby nám uvolnil cestu: "A neberte si to osobně, dělám jen svou práci!". Kdybychom byli museli platit, asi bychom si to osobně vzali, ale takhle jsme vesele zamávali na rozloučenou a pustili se dál.

Když jsme si dost užili vysočin a měst, sjeli jsme na západ do džungle. V Misuhuallí jsme si najali průvodce Fabia, Quichuu, který se narodil kousek odtud, a vydali jsme se na třídenní výlet do pralesa. Autíčko jsme nechali za námi, jeli jsme lodí. Ale hned na začátku se ukázalo, že odjezd nebude zas tak jednoduchý. Policista diskrétně vysvětloval cosi našemu průvodci a řidiči pirogy, v níž jsme se chystali sjet řeku Nappo až k Laguně Limacocha. Nakonec někam odešli. Asi po hodině oba naši průvodci přiběhli, skočili do lodi a jelo se. Řeka byla široká, teplá a často tak mělká, že piroga drhla o dno. Po třech hodinách jsme zastavili v rodné vesničce našeho průvodce, kde zatímco my jsme obědvali sandviče, řidič zmizel. Objevil se asi za čtvrt hodiny s plechovkou barvy a štětcem a začal malovat na loď jméno "Jsem tvůj majitel". "Jsem tvůj majitel" se jmenovalo v Misuhuallí lodí pár, ale zdá se, že dokument pro policii měla cestovní agentura jen jeden. Co na tom, pár tahů štětcem a bylo po problému.

Do džungle jsme dorazili pozdě, za tmy, po cestě po řece lemované hledači zlata, dětmi v kánoích z vydlabaných kmenů a matkami peroucími prádlo na břehu. Protože se do laguny nešlo dostat naší pirogou, průvodci ji kdesi ukryli a následně jsme šli stopovat na silnici. Na vyklápěčce náklaďáku jsme se dostali do rezervace, kde nás pár asi sedmiletých špuntů odvezlo na piroze na druhou stranu laguny, kde jsme byli ubytovaní. V dřevěné kóji na nás čekala dřevěná pryčna s propocenou madrací a moskytiérou. "Záchody jsou zde!", řekl majitel a odvedl nás dozadu za obydlí, kde trůnily dva splachovací záchody. "Splachuje se to takhle", řekl a ukázal a sud s vodou. "A tady je sprcha!" dodal a ukázal na další kabinku, jejíž dveří jsem se skoro bála dotknout. "Těší mě, já jsem majitel", dodal hrdě. "Také nás těší", řekla jsem.

Nafrněná Evropanka ale brzy dostala na pamětnou a měla možnost si uvědomit, jak se asi cítí indián z Amazonie v civilizaci. Jako v jiném světě. Jako já v džungli. Zatímco náš průvodce ulomil tu a tam kus nějaké rostliny, aby z ní udělal výborný čaj nebo nám ji nabídl k jídlu, zatímco sedmiletí špunti řídili pirogu v laguně plné kajmanů a piraň jako dětskou lodičku v českém rybníce, nebo zatímco majitel-šaman (šaman nebo feťák, vyberte si) viděl duchy prostřed- nictvím jedné halucinogenní rostlinky, já jsem si zamotala nohy v gumovkách do liány a vzápětí se praštila do hlavy o kmen přes cestu, zeptala jsem se, zda jsou kajmani vegetariáni a jako třešničku na dortu jsem pak při focení Hvězdopravce a nalovených piraň udělala neprozřetelný krok zpět a i s foťákem jsem spadla do vody oné laguny plné piraň a nevegetariánských kajmanů. Nic se mi nestalo, jen jsem byla celá od bláta, foťák přestal fungovat, Hvězdopravec se málem počůral smíchy a oba průvodci se evidentně zděsili, jak zajistí během příštích dvou dní moji bezpečnost.

Ale to, že jsem teď tady je důkaz, že se jim to podařilo. A to, že třetí den už jsem se sprchovala ve sprše plné havěti s nepopíratelným požitkem je důkaz toho, že člověk je tvor tvárný. Čehož důkazem byl možná i celý náš pobyt v Chile, který se dne 22.2. skončil, a my vám tu naposledy takhle máváme.



Letadlo nás odneslo na starý kontinent na jih Francie. Snad vám odtud brzy zamáváme zde.

O stěhování

Takhle dlouhou pauzu jsem na blogu ještě neměla. Za poslední měsíc jsme se stihli odstěhovat z bytu v Bellavistě a strávit dva týdny v Ekvádoru. O stěhování to bylo takhle.

Koncem ledna dorazili do našeho bytu stěhováci vyslaní paní Útěchou, která navrhovala, aby stěhování trvalo tři dny, ale na můj zcela nevybíravý a hrubý nátlak nakonec slevila na dny dva. Stěhování do Chile zabralo dvěma stěhovákům čtyři hodiny. S objemem věcí dvojnásobným jsem tedy neviděla důvod, proč by stěhování mělo zabrat více než čtyřnásobek času, i berouc v úvahu "chilský kvocient".

Celý leden jsem pak postupně cpala do pytlů věci, s nimiž jsem se v Evropě nemínila vybalovat, a moje vyhazovačská vášeň přerostla do takových dimenzí, že jsem dovlekla poslední lednový čtvrtek večer do Hogar de Cristo tři obrovské pytle. Pracovními botami z Hvězdárny jsem uplatila hlídače parkoviště, aby mi povolil zaparkovat zadarmo a blokujíce výjezd asi třem autům, ale přímo před Charitou, pytle jsem odevzdala a spkojeně jsem si řekla: "A je to!"

V neděli před pondělním stěhováním jsme se rozhodli, že si vyjdeme na výlet, a Hvězdopravec se začal shánět po svých lehkých pohorkách, které si koupil na Vánoce v Evropě. "Máš je ve skříni", řekla jsem. "Tady jsou ale jen ty staré", řekl Hvězdopravec.

A bylo to. To je tak, když si váš drahý potrpí na určitou značku a model pohorek a navíc, když si koupí nové, hned je někde ušpiní tak, že vypadají navlas stejně jako ty staré. Vyhazovač dostal na pamětnou a Kumulant je teď na koni. Zdá se, že mám na pár let s vyhazováním utrum a Hvězdopravec si svůj Svetr ještě pár let ponechá.

V pondělí pak vypuklo stěhování. Koordinátorem akce se stal zaměstnanec Fernando Concha, Franta Mušle, který byl rychle překřtěn na Fernando Concha tu madre, Franta Mušle tvý matky. Fernando měl na starosti papírování se stěhováním, kterého nebylo rozhodně málo. Navíc pro papíry poslal přímo k nám svého asistenta, který vždy přišel pro jeden konkrétní papír a další nechtěl, a tak u nás byl doslova pečený vařený. Stěhováci přišli v sestavě tří, Šéf, Peruánec a Guatón, Břicháč. Břicháč, jak mu říkali jeho kolegové, byl zjevně otloukánek sestavy a jeho specialitou bylo vytvářet láskyplně pomocí perořízku a lepenky přesné kartonové obaly všeho nábytku. Například moje čtecí křeslo zabalil tak dokonale, že i na zabaleném se na něm dalo krásně sedět a položit si šálek čaje na opěrku rukou. Vyrobení takového obalu mu zabralo mnoho hodin a stejně jako u perfektního obalu na madraci "king size" se ukázalo, že po zabalení do tvrdého kartonu ani jedna z oněch věcí neprojde dveřmi. Karton tedy bylo nutno rozpárat, věc vynést a znovu zabalit. A když jsem večer po prvním dni stěhování sešla do spodního patra loftu, tj. do naší ložnice, kde Břicháč celý den vytvářel svá umělecká díla, začala jsem si trochu rvát vlasy. Kromě botníku, postele a křesla totiž bylo vše stále na svém místě: šaty, knihovna, všechny mé knihy, psací stůl... Odhadla jsem to, že za první den stěhováci ve třech zabalili 10m3 z celkových 25 a přemýšlela jsem, jak asi zabalí zbylých 15 za další den, který byl posledním dnem před odevzdáním bytu.

Ale zabalili. Za dopoledne. Další důkaz, že Chilané umějí. Když chtějí. Věci stěhováci naložili do náklaďáčku podobného oněm, které se řítí šílenou rychlostí po Santiagu, naklánějíce se v zatáčkách do všech stran a jejichž řidiči zpomalí jedině, když na chodníku spatří ženu ve věku od pěti do sedmdesáti, kdy se pak vykloní z okýnka a nedbajíce toho, že auto nemá oči se za dotyčnou ohlížejí pískajíce a volajíce: "Krasavice!" Zadoufala jsem tedy, že do Francie dojde náš nábytek a ne třísky na podpal. A hned za pár minut mi došlo, že pokud se chci o tom, co se stalo s našimi věcmi přesvědčit, musím asistentovi pana Conchy tu madre vnutit ještě nejméně tři různé dokumenty, které potřebuje v papírování okolo odeslání kontejneru. Ještě, že mi neodpojili telefon, jako se mi to stalo při stěhování do Chile, řekla jsem si a vytočila jsem po několik dní nejvolanější číslo v seznamu.

Pan Conchatumadre se jako obvykle nejdřív vyptal, jak se máme, a na moje připomenutí, že nemají ten a ten papír, který potřebují, jako obvykle řekl: "Nezneklidňujte se, hned pro něj někoho pošlu". Protože se jednalo o tři různé papíry, celá situace se opakovala třikrát: asistent chtěl pokaždé papír jen jeden a Conchatumadre se nekompletní složkou našeho stěhování rozhodně nezneklidňoval. Pro poslední papír si nakonec asistent došel, když už jsme byt dávno odevzdali a spokojeně jsme seděli v kavárně s novými nájemníky Gerritem a Joey. "Já jsem to vašmu muži řikal, že to potřebuju", tvrdil asistent v rámci chilského národního sportu "sval vinu na druhého, ať je to jakkoli absurdní", který přiměje Chilany například při hromadné nehodě sedmdesáti aut na dálnici vinit z nešťastné události mlhu, v níž nebylo vidět ani na krok a řidiči jeli pomalinku, jen šedesát kilometrů v hodině, nebo zkoumat, zda není nebezpečná zatáčka, v níž se ve sto šedesáti kilometrové rychlosti rozmázl úplně opilý řidič: "ale on mi ten papír odmítl dát!".

Podle mých informací tedy mají stěhováci všechny potřebné papíry a kontejner už se snad houpe - nikoli koupe - někde na vlnách Pacifiku. Den po stěhování jsme odjeli na dva týdny do Ekvádoru. Ale o tom příště.

Babylonské zmatení papírů

Dneska jsem si k obědu udělala obrovskou vafli, potřela ji nutelou a pokladla nakrájenými pocukrovanými jahodami. Ne, nepotřebuju brutálně ztloustnout, ani nic neslavím. Bojuju s úřady. A pokud to takhle půjde dál, brzy začnu bojovat i s nadváhou.

Nechte mě prosím, na úvod, přednést malou interkulturní úvahu na téma jiný kraj jiná byrokracie. Chilská, podobně jako česká, má tu výhodu, že je to takový zmatek, že vlastně nikdo moc neví, jaký papír potřebujete, a stačí tedy narazit na alespoň trochu osvíceného úředníka a věci jdou. Jen jedno je v Chile jiné, a to je nekonečné ověřování pravosti papírů, k čemuž je potřeba nazout kecky Adýdasky, protože vás sehnání všech potřebných dokladů pravosti dokumentu, který vám byl právě vydán, bude stát odpoledne a uběhnete během něj málem Maraton. Ve Francii je, pokud potřebujete vyřídit něco jednoduchého, sice příjemné, že máte jasný a jediný možný seznam dokumentů, ale jakmile se jako Hvězdopravec a já začnete pohybovat za hranicí společnosti (myšleno původně čistě geograficky), dostanete se do zákrut tak absurdních, že by to snad ani Kafka nevymyslel a odhalíte mnoho a mnoho začarovaných kruhů francouzské aministrativy.

A protože jsem zřejmě měla pocit, že papírování se stěhováním a odjezdem není dost, jsem se jako chytrá horákyně svobodná-registrovaná-vdaná rozhodla, že je také čas změnit můj stav na vdaná, abych mohla jednoho krásného dne požádat o občanství, jít ve Francii k volbám a zkusit zatrhnout tipec tomu, co se v současné Francii děje. Tenhle rok to nestihnu, ale za pět let snad ano. Oprášila jsem tedy doma náš chilský oddací list (o tom, jak a proč jsme se brali se dočtete zde) a začal boj s větrnými mlýny.

Na chilské straně to šlo chilsku. Papír bylo nechat třeba oslintat několika ministerstvy, jejichž úředníci na papír bezmyšlenkovitě otiskli svá razítka na znamení, že papír je pravý. "Paní", řekl do telefonu úředník ministerstva zahraničí, když na náš oddací list pečlivě, bez bližšího odhledání, natiskl své razítko hned vedle razítka ministerstva spravedlnosti a podepsal se s nonšalancí fotbalové hvězdy drže sluchátko pěkně ramenem: "Já vám říkám, že musíte přijít osobně. Jsme tu nesmírně vytíženi. Například, zatímco tady s vámi mluvím, zároveň obsluhuji další osobu." Spiklenecky na mě mrknul. Těžký je život úředníka.

Na české straně to pak proběhlo po česku. Nad většinou položek ve formulářích, které jsem nemohla nebo neuměla zodpovědět, bylo mávnuto rukou "to doplníte později, kdyby to někomu chybělo" a žádost o zápis do našich análů a kronik odešla obratem.

Zato z francouzské strany přišel na dotaz "kterak postupovat" mail začínající slovy: "jako francouzský občan jste byl povinen respektovat francouzský zákon XY" a už to jelo. Končilo to "dostavte se prosím, pane, co nejrychleji na ambasádu i s vaší snoubenkou na předsvatební pohovor". Hvězdopravec mail přečetl a kdyby ho byl mohl zmuchlat a zahodit, jistě by to udělal. Maily se ale muchlat nedají, a tak jenom strašně zaklel a mail mi přeposlal.

Vytiskla jsem nekonečný seznam papírů, který francouzská strana potřebuje k dodání, a zamyslela se. Tak můj rodný list s datem výdeje ne starším než šest měsíců, s překladem do francouzštiny ověřeným francouzským soudním překladatelem, se jim zachtělo?, pomyslela jsem si. Francouzskými soudními překladateli z češtiny se to v Chile jistě jen hemží. Nepropadnuté občanské průkazy, které ale nejdou pořídit, v mém případě, jinde, než v Čechách, a tak jsou dávno propadnuté? Hvězdopravcův rodný list ne starší než tři měsíce, když jen doručení do Chile trvá nejméně měsíc a půl, ale někdy i měsíců šest? Podrtženo sečteno nezbylo, než použít metody Švejk, rozhodla jsem.

Milá paní, děkuji za vaši odpověď a vaši pomoc, napsala jsem laskavě a rozhodla se uzbrojovat dotazy. Kterak sehnat soudního překladatele? Kterak to udělat s občanským průkazem? Jde to udělat, i když za měsíc odjíždíme? Jde to udělat přes ambasádu ve Vídni, která má na starost bůhvíproč pražskou agendu? Nebo se máme vzít znovu v Evropě?

Odpověď zněla vyčerpaně. Znovu se vzít ve Francii nemůžete, spáchali byste tím trestný čin bigamie, psala paní z ambasády a já jsem na tu druhou mrkla do zrcadla: taková nehoráznost tě napadla, hříšnice hříšná! Nicméně se zdá, že jsme od "snoubenky" posunuli k bigamii a že to je spíše dobrý směr, ježto už mě považují tedy za "manželku" a málem hned dvojitou. Uznat jinde manželství nemůžou, musí to proběhnout přes ambasádu v Chile, psala vyčerpaně paní, která by si jistě v té chvíli přála, aby zákon byl přeci jen trochu pružnější a mohla nás odeslat do horoucích pekel. Který papír přesně je pro vás problém?

Všechny, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se svést to všechno, prozatím, jen na svůj rodný list. "Přijďte zítra ráno", napsala paní: "přímý kontakt bude jednodušší".

Následujícího dne jsme tedy došli na ambasádu Francie, kde i u dveří seděl francouzský policajt, který jako by vypadl z Julie Lescautové. Paní nás usadila do křesílek v mrňavé kanceláři úplně po strop nacpané šanony a posadila se za stůl prohnutý pod hromadami lejster s přišpendlenými podobenkami uchazečů, jejichž vyčerpané obličeje na oněch fotografiích vyvolávaly iluzi, jako kdyby byl úřednický stůl pokryt hlavami usekanými francouzskou gilotinou. "Co pro vás mohu udělat?" "To jsme my, s tím komplikovaným manželstvím", řekla jsem.

Když paní viděla, že mám originál rodného listu, což je něco, co je ve Francii přísně zamčeno ve sklepeních a z čehož udělají vždy žadateli maximálně a pouze kopii, zdálo se, že je už v administrativě své vlastní země uvařena tak, že jakýkoli papír, alespoň trochu podobný tomu, který je žádán, stačí. "No a vy to máte dokonce přeložené!" zajásala nad překladem z roku 2002 jako nad záchraným kruhem. O šesti měsících nepadlo ani slovo. "Ale jak z toho poznám, že nejste vdaná?", zaúpěla nad datem odpovídajícímu přesně čtyřem dnem po mém narození. Nepozná. A české úřady odmítají vydat důkaz o tom, že vdaná nejsem, protože už přece vdaná jsem, jen to není uznané. Jinými slovy, když chcete manželství uznat, potřebujete k tomu dokázat, že nejste ženatý ani vdaná, ale to nikdo nemůže potvrdit, když vlastně už jste. Kruh se pěkně zacyklil.

"To je ale komplikované", odtušila asi po čtvrt hodině, když narážela na jednu překážku za druhou. Začínalo být nad slunce jasné, že pokud se spojí dohromady hned tři byrokracie, bude i ta francouzská muset upustit něco ze své rigoróznosti. Byl čas na patlání složky páté přes deváté. "Konec konců, o tom, zda je všechno v pořádku, o tom rozhoduju já", usmála se paní na závěr. Švejkování evidentně zabralo, ale přesto jsme odešli se seznamem toho, co budeme muset ještě dodat. Jedním z oněch dokumentů byl chilský oddací list, protože onen ministerstvy orazítkovaný nebyl prý dost kompletní. "To je jen potvrzení o tom, že proběhla svatba", řekla paní: "Já potřebuju registraci vašeho manželství". Uf.

Registraci jsem dostala a znovu s ní oběhla maraton po centru Santiaga. Když jsem se vítězně dovlekla na Ministerstvo zahraničí, přemýšlejíc nad tím, jak si cestou domů koupím v pekárně jeden pekelně sladký arabský zákusek, stanula jsem tváří v tvář poslednímu úředníkovi, pánovi v již dost důchodovém věku.

"Pase!", řekl, další!
Položila jsem na stůl osvědčení o registraci manželství a pán na něj bezmyšlenkovitě natisknul razítko mumlaje "Hned jak tohle vyřídím se půjdu trošíčku projít, jsem úplně unaveňoučkej, bolí mě nohy."
"Máte úplnou pravdu", řekla jsem, neb vím, co se v Chile sluší a patří. A láska Chilanů ke zdrobnělinám mi znovu vykouzlila úsměv na tváři.
"No to víte, jsem tu usazeňoučkej už od devíti od rána a budu tu až do dvou", zahořekoval pán: "Ale vy nejste Chilanka!?". A to, jako vždy, odstartovalo známou chilskou konverzaci na téma: jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile, máte manžela - to, že právě potvrdil pravost mého oddacího listu mu evidentně nezabránilo otázku položit tak jako tak - a máte děti? (varianta s mužem je pak jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile a jak se vám líbí Chilanky?). Usmála jsem se na usazeňoučkého úředníčka a měla jsem se k odchodu.

"A je to!", řekl na závěr spokojeně: "Rychloučce!"

A tak, milý čtenáři, jen co to takhle pěkně rychloučce vypapírujeme, což se zdá, že bude někdy okolo příštích Vánoc (tentokrát bez legrace), bude ze mě nejen spořádaně vdaná paní na všech světových stranách, ale možná i budeme bydlet zase na starém kontinentě a budeme mít i všechny naše věci. Do té doby ale volíme strategii jasnou. Pokud se nám na konci ledna skutečně podaří odeslat kontejner s věcmi do Francie, pojedeme si na závěr vyšlápnout nějakou tu sopčičku do Ekvádoru. Po slezení všech křivolakých stezek místní administrativy se to zdá jako hračka.

Zase Chile

Na Vánoce jsme si odskočili na deset dní do Evropy, abychom strávili svátky s rodinou a možná tak trochu i proto, abychom věděli, do čeho jdeme. Těsně před Štědrým dnem jsme tedy po více než třiceti hodinách cesty konečně přistáli v Marseille a zamířili do jedné přilehlé vesničky za tatínkem Jeanem, milenkou Marií a do jejich domu, kde oba provádějí komunistický experiment s okolní zvířenou. Oba totiž stále konají dobro, a tak se jali sdílet svůj nadbytek se vší zvěří, co měli na dosah, tj. s kanci v lese kolem a s myšmi v garáži. S kanci to dopadlo tak, že si postupně odrzle místo nedůvěřivého (nebo možná nevěřícného) pozorování z dálky začali chodit na procházku na terasu domku hledajíce cokoli k jídlu, a když jednou jeden poměrně velký kanec, zcela politicky nekorektně, chtěl převzít nad tím vším absolutistickou moc a na milenku Marii, která si vyšla na terasu na cigaretu, výhružně vrčel, došlo oběma experimentátorům, že kanci ještě jaksi nejsou na komunismus dost zralí. Oba vzali hole a vzpupného kance zahnali do lesa. Ale protože je třeba se dobrých úmyslů nezdávat jen kvůli nějaké té facičce, a od té doby mu a jeho stádu nosí krmení d lesa daleko od domu.

S krmenými myšmi to byl krátký proces. Neudělal ho však ani tatínek Jean, ani milenka Marie, nýbrž krysy nalákané myší potravou, které, opět neznalé faktu, že v domě je místa a jídla dost pro každého potřebného, myši buď sežraly, nebo možná jen vytlačily za hranice království, kde létají kusy francouzského sýra do huby. Tatínek Jean a milenka Marie však celou tu krysomyší válku svým chovancům tolerovali a vítězné krysy krmili nezištně dál. Až do doby, kdy se ukázalo, že nevděčné krysy rozhlodaly v garáži, co mohly. "Pytlíky s korálky jsem tam měla", naříkala milenka Marie: "a všechny je rozhlodaly a korálky jsou teď všude". Zdálo se, že to, že se krysy dotkly soukromého vlastnictví, nakonec přeci jen zvítězilo, a tatínek Jean a milenka Marie se rozhodli, že taková zvůle se trestá. Ale ne trestem smrti, nýbrž vyhoštěním. Žádné zabíjecí pasti, tedy, řekl rozhodně tatínek Jean a začal vymýšlet důmyslné pasti na fotobuňku, aby do nich krysy chytil. Ale ouha, ukázalo se, že zatímco na kance stačí obyčejná hůl, krysy jsou chytré a dobře ví, jak na to. Do pasti se vždy chytila jedna jediná, pak všichni pochopili, jak věc funguje, a už se nechytil nikdo. S třemi chycenými krysami ve vězení a s pastmi, které zely prázdnotou, rozhodl se tatínek Jean odstranit z garáže všechno, co by se dalo sníst, a na možné vchody a východy do garáže nalíčil další pasti. Ne ovšem smrtonosné, nýbrž stylu: odejdi v pokoji, ale už se nevracej (neb se vrátit nelze). Jinými slovy, vytvořil nevratné východy. Krysy ve vězení ale dál krmil, protože krysí práva jsou krysí práva. Krysáci v zajetí tloustli, a otisky krysích zubů na všem, včetně kovových skříněk, přibývaly dál. Tatínek Jean usoudil, že krysy v zajetí určitě tajně dávají svou potravu volným druhům, a tak odnesl zajatce do exilu do jednoho opuštěného domu ve vesnici, kde je vypustil. Rozhlodávání majetku ale pokračovalo a k odchodu z garáže se nikdo neměl. Zvlášť ne proto, že si velmi inteligentně uměl z nalíčených pastí vzít kus sýra sám, aniž by se do nich chytil. "Krysí Einstein", řekl tatínek Jean, když jsme přijeli. Nejdřív s láskou, ale když našel rozhryzané zapomenuté boty, po Hvězdopravecku vybouchnul: "Já jsem mu dal možnost odejít. Kašlu na něj, koupím past, co ho zabije, a budu mít pokoj". Podle posledních zpráv se ale krysí Einstein těší stále dobrému zdraví a předpokládám, že o pastech už toho ví tolik, že možná jednou nějakou sestrojí a pokusí se do ní chytit majitele onoho nikdy nekončícího sýra. Jen doufejme, že je krysák znalý lidských práv a nebude to past smrtonosná.

Na druhou stranu je fakt, že tatínek Jean a milenka Marie nemají televizi, kvůli zlotřilým vydřídušským operátorům také nemají internet a telefon, a protože domek leží pod kopcem, který stíní signálu, nemají ani mobil. Podobnými historkami za dlouhých zimních večerů tedy vezmete zavděk.

Kromě Vánoc probíhajících v krysím království s celou dlouhou a širokou rodinou (u stolu nás bylo přesně 21) jsme si odskočili do Orange za Drahoumatičkou, a pak už jsme si to letěli do české kotlinky za Golemky, Brašulí, Janou a malou Maruškou. Tam se jedlo, pilo a konstatovalo, že české pivo se za poslední rok značně zlepšilo. Následovaly dva dny zpět ve Francii a už jsme byli na letišti v Marseille domáhajíce se nástupu do letadla.

Doslova. Během naší návštěvy v Evropě nám propadlo chilské povolení k pobytu, ale podle toho, co nám řekli chilští celníci a Chilané (včetně Janice Slepice a jejích kolegyň), propadnutí není problém, zažádáme prostě až po příjezdu, jako obvykle, a vstoupíme jako turisté. Vstoupit do Chile je lehké jako facka, pokud tedy nemáte zakázaný sýr, celníci vám dají štempl do pasu a je to. I dle stránky ministerstva zahraničí se vás maximálně můžou zeptat, zda máte na pobyt v Chile dost peněz, což se gringos, o nichž se předpokládá, že mají kapsy plné zlatých cihliček, samozřejmě nikdo neptá.

"Kde je vaše zpáteční letenka?", zaskřehotal na mě zaměstnanec Air France na přepážce v Marseille upravuje si svůj hitlerovský knírek. "Já žádnou nemám, já jedu zpět, bydlíme v Chile", řekla jsem. "A kde je vaše povolení k pobytu?", řekl Fašoun. "Tady, ale propadlo na konci roku 2011, před třemi dny. O prodloužení požádáme, až přijedeme", řekl Hvězdopravec. "Tak to ale jedete jako turisté", řekl Fašoun. "No," řekla jsem. "Tak to musíte mít zpáteční letenku, když tam nebydlíte", řekl Fašoun. Po chvíli vysvětlování, že po nás nikdo žádnou letenku u vstupu chtít nebude, ježto Chilané do své země pouštějí západní turisty ochotně a rádi a že nám bylo potrvzeno, ba dokonce doporučeno, udělat to s cestou do Evropy takhle, protože jinak jsme riskovali být v době odjezdu bez pasů (a strávit tedy Vánoce v Chile), Hvězdopravec našel v peněžence jakýsi doklad o tom, že žije v Chile, vydaný francouzskou ambasádou, s platností až do roku 2014. "No vidíte", řekl Fašoun: "A paní má nějakou takovou kartičku?". Nemám, naše ambasáda podobný cár plastu nevydává, ježto kdo kdy slyšel, že by ambasáda nějaké země na cizím území měla právo vydávat oprávnění k pobytu na tomto území. Odolala jsem pokušení se fašouna zeptat, co by řekl na to, že by ambasády afrických zemí ve Francii začaly vydávat podobné kartičky platící jako povolení k pobytu, a soustředila jsem se výhradně na to, abych ho požádala o zavolání nadřízeného, což Fašoun udělal s podezřelou ochotou. "Mám tu osobu českého původu v nelegální situaci", řekl důležitě do telefonu: "Chce jet do Chile, ale má propadlé vízum. To je niet, že ano..." Čekala jsem, že příští telefonát bude rovnou Gueantovi, Sarkozymu nebo dalším podobným náckům, jejichž téměř čtyřleté vládnutí dalo prostor podobným lidem, aby mě vyhostili, kam patřím. "Nechce pochopit, že nemůže odletět bez zpáteční letenky. Můžes jí to prosím přijít vysvětlit?" Nadřízený, chlápek napoleonského vzrůstu a charakteru, přišel vzápětí. Ne, řekl, bez zpáteční letenky nikam. "Ale proč? Co vám je do toho, jestli nás do Chile pustí nebo ne?", úpěli jsme. "Dostaneme kvůli vám pokutu, když vás do Chile nepustí", tvrdil Napoleon. Samozřejmě, že i v tom se Napoleon pletl, jak jsem zjistila, když jsem později psala reklamaci na Air France. Případné pokuty a sankce musí uhradit ten, kdo cestoval bez náležitých dokladů. Zkoušeli jsme Napoleonovi vysvětlit, že máme diplomatický status, ale Napoleon, znalý zřejmě všech dokumentů světa, říkal, že doklad o tom, co mu ukazujeme, o tom doklad není a, znalý všeho ostatního, že astronomové podobný status nemají a co navíc že ta osoba českého původu, je snad ona astronom? Hvězdopravec křičel, že jsem jeho žena a že proto jsem úplně ve stejných podmínkách jako on, že se o nás stará Hvězdárna, ale Napoleon řekl: "Nemá vízum, tak mi je jedno, co mi tu vykládáte. Kdybych já chtěl, tak bych vás mohl pustit, ale jde o to, že mi nedáváte žádné záruky, že to bude bez problémů". Viděla jsem, že čas nástupu do letadla se hrozivě blíží a věděla jsem, že jestli nám letadlo uletí, letenka zpět do Chile propadne. Řekla jsem Hvězdopravci, že ztrácíme čas a že prostě koupíme tu podělanou vratnou letenku a budeme si pak stěžovat. "No to si klidně stěžujte", ječel Napoleon: "Klidně bych vám mohl ukázat směrnice, ale jsou v angličtině.", chtěl mě zastrašit. "Směrnice si strčte někam", řekl nakonec Hvězdopravec. "Jak prosím?!", řval Napoleon: "Když já budu chtít, tak neodletíte ani jeden!!!!" Zdálo se, že setkání s blbcem dospělo ke svému přirozenému konci, pomyslela jsem si. Na přepážce Air France jsme koupili moji zpáteční letenku za 3000 euro (inu, kdyby se nás Chilané pak chtěli ptát, zda máme dost peněz, byla by to jistě záruka), kterou jsme naštěstí mohli i dle limitu na kartě zaplatit. "Ale v Chile ji vrátit nemůžete...", řekla paní na přepážce Air France. "Jak nemůžete?", řekla paní, co letenku nakonec vystavila, protože první paní spadnul systém: "Kdo vám takovou blbost řekl?"

První paní ale měla pravdu. V Chile letenka nejde vrátit, respektive místní Air France pravila, že trvat to bude asi měsíc a dají nám pak šek v pesos. To je ekvivalent chilského "bude to trvat věčnost a nejspíš ty peníze nikdy neuvidíte".

Hvězdopravec se mě pokouší přesvědčit, že dopis Air France na dvě stránky je moc dlouhý, jenže já nějak nevím, co z něj vyškrtnout.

Fašoun a Napoleon pravdu neměli. Na hranicích po mě přirozeně nikdo můj cár papíru za 3000 eur nechtěl, dostali jsme jako obvykle razítko, aniž by nám byla položena jediná otázka a razítko bylo dokonce i správného data.

Celý čtrnáctihodinový let jsme strávili usazeni uprostřed skupiny asi čtyřiceti čínských turistů, kteří jistě letenky Čína-Chile neměli pouze tam a jež tedy Air France nechala spokojeně nastoupit, nedbajíc, že hned za celní kontrolou vůdce skupiny sebral všem svým svěřencům pasy. Číňané hned po nástupu do letadla usnuli, ignorujíce, že Air France kvůli nim zapnula i naše obrazovky v čínštině. Později se pár Číňanů probralo a začalo sledovat americké komedie a dokumenty o letech do kosmu, většina ale klimbala dál. V polovině letu letuška však vzadu v letadle vybalila k volnému braní karton zmrzliny Haagen Dazs a nastal zmatek. Jedna Číňanka si toho všimla a začala si cpát nanuky do kapes a všude, kde mohla, prchajíc rychle mezi své soukmenovce, budíc je ze spánku a ukazujíc jim ony slastné plody blahobytu. Soukmenovci se rychle začali zvedat a utíkat pro nanuky, budíce i ty největší spáče. Jedna Číňanka probudila i podřimujícího Hvězdopravce a než stihl otevřít oči, měl v náruči tři nanuky. Po nevěřícném otevření očí zjistil, že nejen, že to studené jsou nanuky, ale že mu do tváře zírá cizí žena. Číňanka zase viděla kulaté nevěřícné oči a bleskurychle nanuky sebrala: "Hihihi." zasmála se a odběhla rozdat nanuky pouze šikmookým.

Sčítajíc jablka a hrušky jsem přemýšlela o tom všem a říkala jsem si, jak tenká je hranice mezi demokratickým státem a zvůlí a o nebezpečí extremistických hlasů, jaké zaznívají i u nás. A myslela jsem na ty, kteří se rozhodli žít jinde, než kde jejich předkové prohlásili, že tady je ta nejlepší země oplývající strdím a mlékem a že tady se bude žít a komu zde dovolíme žít s námi, to se teprve uvidí. Moje kamarádka Jeanne jednou řekla, že jsme jako psi značkující své patníky. Myslela jsem na to, jak každý očůraný patník má pak ta svá, zaručeně nejlepší a jediná možná, pravidla chcaní, kašlaje na pravidla ostatních očůraných patníků, ježto, jak známo, je to vždy Náš Patník, který stojí ve středu světa. A tak jsem dnes, jako chytrá horákyně, vdaná v Chile, registrovaná ve Francii a stále svobodná v České republice, kde momentálně nejsem občan s občanským průkazem, neb ten je třeba si opatřit výhradně Čechách, ambasády to neumí a neumí ani poslat žádost, a na Vánoce bylo pochopitelně na příslušném úřadu zavřeno (prý dostanu pokutu, že jsem si občanku nevyměnila už v říjnu, když mi propadla) a ve Francii mi zase nezbývá než doufat, že francouzskému buldočkovi budou chcanky chilského podvraťáka dost dobré na to, aby uznal, že s Hvězdopravcem žijeme víc než rok ve společné domácnosti, a vydal mi carte de sejour. V Chile se potýkám u části populace s předsudkem bohaté gringy, kterou kde který Chilánek lehce přechytračí, ve Francii jsem pro některé lidi trpěná osoba českého původu, i když s nadějí, že letošní volby ukážou, že trpěná byla především Sarkozyho partička. Myslela jsem na to všechno a byla jsem ráda za úsměvné krysí historky lidí jako je tatínek Jean. A myslela jsem na to, že přeci pocházím ze stejné země jako Kafka.

A tak vám do nového roku přeju, abyste potkávali hodně krysích lidumilů, málo Fašounů a Napoleonů a abyste sebe dokázali poznat dobrotu od patlání strdí po celé hubě až do očí. A přeju to i všem třem svým zemím, protože se zdá, že všechny tři to opravdu potřebují.

P.S. V prvním čísle letošního Respektu konečně vyšel článek Jana Jindry o studentských bouřích v Chile. Bohužel placený odkaz je zde. Do článku Jana Jindry, který vyšel na Babišově České pozici, jsem si tu dloubla zde a s autorem jsme v komentářích pak vedli plamennou debatu, z níž je jasné především to, že moje výhrady k článku byly dané tím, jaká orientace celého příspěvku se po autorovi chtěla, aby příspěvek vůbec mohl být publikován. Respekt se zdráhal, ale nakonec článek vyšel v mnohem ambivalentnější, objektivnější podobě. Debata z blogu se přenesla v prosinci rovnou na střechu našeho domu k několika lahvím piva a já připíjím na zdraví lidem, kteří mají podobnou houževnatost v boji s orientovanými médii. A Respektu dávám Despekt za foto pouličních nepokojů s komentářem "Tentokrát se ještě vrátili do lavic", které je článku přidalo. Toto je nezávislost pohledu?