Pelyněk, plyn, vzlykat, žvýkat

Součástí pomoci, kterou nám Hvězdárna poskytla, aby se nám v Chile žilo lépe, je příručka Welcome to Chile, kde je mnoho užitečných rad jako například "nečekejte, že objednané zboží přijde včas" nebo "neztraťte vaši šekovou knížku". Celá jedna stránka je pak věnována tomu, aby si zahraniční pracovník uvědomil, že výraz "udělám to hned (al tiro, praví příručka snažíc se dovzdělat anglofona)" nebo "Nebojte, udělám to zítra" neznamenají doslovně ani hned, ani zítra, ale jsou pouze vyjádřením faktu, že dotyčný neví, kdy danou věc udělá, což se ale v Chile neříká. Kultura velí dát nějakou odpověď, kdy bude daná věc udělaná, a příručka praví, abychom byli shovívaví a nemysleli si, že nám náš posluchač lže, nebo že se dost nesnaží. Příručka nabádá, abychom se pouze ujistili, že posluchač dobře rozuměl, co od něj chceme, a že až to bude, tak to bude, dočkej času jako husa klasu.

Chilané ale zároveň neustále říkají, jak moc pracují, a jsem nakloněna věřit, že tomu tak skutečně je. Tedy, pokud chápete slova "být v práci" a "pracovat" jako synonyma. Pracovní týden zde je cca 48hodin a poloviční úvazky se nevedou. Každá rodina, která může, což je cca každá rodina, jejíž měsíční příjem je nad 1500 euro, si najme služku a chůvu, která vychovává děti, venčí psy, uklízí a vaří, zatímco oba rodiče pracují od 8:30 do 18:30. Smutná realita liberálního hesla "pracujte více, abyste vydělali více" a v případech služek často "pracujte více, aby vaše dítě mohlo studovat" je zrcadlena v osudech chův, které se stávají náhradními matkami chilských dětí, aniž by jakkoli patřily do rodiny. Moje od Sarkozyho vypůjčené heslo tak trochu zabíjí socialistů vizi "pracujte méně, abyste žili lépe". Chilané tak trochu po americku, stejně jako mnozí Češi, pracují, aby mohli v supermarketech nakoupit oblečky a další cetky. Anebo psy. Tímto se musím totiž omluvit všem domácím čistokrevným psům, o nichž jsem si myslela, že nezírají smutně na svoje chudé kamarády z chudých čtvrtí. Než se totiž pes dostane k páníčkovi a s trochou štěstí ne na vodítko chůvě, je v supermarketu je koupi v této kóji nad níž nápis hlásá "udělejte radost vašemu potomkovi! Kupte mu štěňátko!":

Ačkoli nejsem zrovna milovník psů, musím říct, že před tímto regálem v rajónu bytových doplňků se mi trochu sevřelo srdce.

Supermarkety v Chile rostou jako houby po dešti a Chilané střední a vyšší třídy je mají rádi. Protože Chilané, stejně jako mnozí Češi a východoevropané vůbec, rádi ukazují, že mají peníze. A stejně jako Prahou se tak Santiagem prohánějí velká a drahá auta, džípy a dokonce i malé v Americe moderní náklaďáčky zvyšující zbytečně hladiny splodin v ovzduší. Nemluvě o tom, že ke každému drahému autu patří stejně jako u nás po revoluci alarm, který se rozhýká vždy, když se k vydřenému fáru přiblíží cokoli nebo kdokoli. A stejně jako v mojí rodné zemičce, jsou zde lidé povětšinou unavení a z mé představy o otevřené povaze Jihoameričanů se postupně stává jeden z mýtů, který se v realitě nepotvrdil. Na koncertě Salifa Keity minulý týden jsem překvapivě konstatovala, že publikum netančí, ale pouze unaveně zírá. Post totalitní doba je tak možná napříč kulturami stejná v tom, že je v ní nutné rekonstruovat nově svůj smysl života, přičemž zaplnit tuto prázdnotu věcmi je věc jednoduchá a první na ráně. A samozřejmě nadnárodními firmami vítaná.

Ale nechme pesimismu. Uvidíme, jaká bude realita mimo Santiago. Však Francii také nepoznáte v Paříži.

Jestliže Chilané tráví v práci hodně času a především Chilanky pak hodně málo placeného času, je otázka, co v tomto čase dělají. Hvězdopravec stále bojuje s helpdeskem. Ricardo, který by se měl postarat o to, aby Hvězdopravci fungoval email, mu ukřivděně prozradil, že v Chile jsou právě prázdniny, a to že žádný Chilan nepracuje, jenom chudák Ricado, který má tu smůlu pracovat v evropském výzkumném institutu. A pak máte samozřejmě dělníky a opraváře všeho druhu, kteří jsou nejspíš ve všech kulturách stejní. No uznejte, zda tahle fotka nemá něco z celosvětové pravdy o zednících. I když, pravda, chilští zedníci mají tu výhodu, že díky svému malému vzrůstu dobře pasují do "kolečka", ve kterém pospávají ve stínu zatímco tabule blokující chodník hlásí "Zde pracujeme pro Vás". Fotka původně měla zachycovat kolečkovou techniku siesty, ale bohužel jsem nenašla z dálky dost dobrý úhel, aniž bych přitom nemusela vstoupit do čtyřproudé silnice a za fotku tak položit život, a tak je siestující dělník schován za stromem. Jedinečnou polohu kolečka ale můžete na fotce vidět dobře.
Další kategorií jsou pak instalatéři a plynaři. Jak jste se dozvěděli na začátku příspěvku, není radno očekávat, že zakoupená lednička či sporák přijdou včas. Plynař také ne, ale přesto se nezřídka kdy stane, že přijde dříve než samotné zboží. Jedna kamarádka mojí dobré duše Mathilde tak onehdy odběhla přímo od oběda, což je na Francouzku nezvyklé, jelikož jí právě zavolal plynař, že dorazil k ní domů. Onen plynař přišel na zapojení sporáku dva dny před tím, místo dopoledne pravda v pět večer, ale i tak přišel dříve než sporák, který měl přijít den před plynařem. Druhý den přišel sporák. Plynař, přestože řekl, že přijde ráno, dorazil tentokrát okolo třetí odpoledne, když kamarádka zrovna byla v lékárně 2 minuty od domu. Zavolal jí tedy na mobil a pravil, že nemá čas čekat a že přijde tedy dopoledne následujícího dne. Úprk od oběda se tedy dá pochopit, ježto obědvat je důležité, a k tomu potřebujete zapojený sporák.

Stejně tak jsou na tom s orientací v čase uklízečky z našeho hotelu. Obvykle projdou pokojem cca třikrát denně, jednou proto, aby vyměnily ručníky, jednou proto, aby ustlaly, jednou proto, aby uklidily a někdy ještě proto, aby všechno zkontrolovaly. Tyto procedury se odehrávají kdykoli mezi 8:30 a 18hodinou. Obvykle při první srážce s vámi, ještě rozespalými či právě ze sprchy vylezlými nebo právě snídajícími či obědvajícími, uklízečka položí otázku, kdy má přijít. Odpovězte cokoli. Dnes jsem odpověděla při prvním kole"před dvanáctou". Druhé kolo se tedy odehrálo logicky ve čtyři odpoledne.

Tak se mějte pěkně. Zítra se snad dozvím, zda se budeme stěhovat do bytu v Bellavistě a budeme tak mít možnost získat vlastní historku o tom, jak se to s plynařem na při zapojení sporáku.

Mercado central, chilské nákupy a Daliborova nouze

Když jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat do Chile, jednou z mých starostí bylo, zda mají také v Chile trhy. Nemyslím tím vietnamské trhy s oblečením, ale francouzské trhy se zeleninou a ovocem, které mi ve Francii učarovaly pro svou rozmanitost, pro svoje vynikající produkty, pro svoji atmosféru a občas i láci. A myslím tak trochu také bleší trhy. Moje kamarádka Beatrice, která žila rok v Brazílii, mi řekla, že v Brazílii trhy nejsou a že jí to moc chybělo. Nakonec, vyčerpána sterilitou supermarketů a žízníc po křiku trhovců vyvolávajících svoje ceny, nějaký trh přeci jen našla, ale "nebylo to ono". Toto zjištění mě poněkud vyděsilo, a tak jeden z mých prvních dotazů pro všechny Francouze zněl: "A je tu někde nějaký trh?". Tento dotaz se stal úpěnlivou prosbou ve chvíli, kdy jsem v supermarketu v rajónu se zeleninou nenašla ani mrkev ani bazalku a do avokáda se mi jemně neotiskl palec tak, aby pružná dužnina hned zase nabrala své původní formy, jak tomu má u zralého avokáda být.


Ale moje duše byla naštěstí zachráněna. V Santiagu existuje Mercado Central, centrální trh. I pokud projíždíte jenom jako turisté a pokud máte ze Santiaga vidět jen jednu jedinou věc, běžte na tenhle trh. Mercado Central, sídlící ve budově z dob kolonializace, je trh s rybami a mořskými příšerami. Na druhém břehu Mapucha (v překladu Hnědá smradlavá řeka, která pojímá všechen odpad z domácností Santiaga. Čistička odpadních vod je ve výstavbě) pak sídlí v tržnici ne nepodobné těm vietnamským Vega, trh se zeleninou, ovocem, oblečením, koly, květinami, elektronikou, sazenicemi, hodinami a všeho co vás napadne, co se dá přinést či odnést. Nekoupíte tu snad jenom auto či dům.

Pro vstup do obou tržnic platí, že sandály jsou obuv nevhodná. Ale za vaši odvahu šlapat v odpadcích a roztocích všeho možného budete odměněni. Nevím, zda jste někdy byli v Indii, ale pokud ano, možná si vzpomenete na frustraci evropského turisty, který na trhu hledí na místní speciality a zvažuje, zda je jíst a později zvracet či se jich jakkoli jinak zbavovat, a to ne proto, že by cestovatel byl bulimik, či zda raději moudře koupit kilo bezpečně ve slupce uzavřených banánů a raději nepokoušet štěstěnu. V Chile vám jistě tržnice připomene tu indickou s podobným odérem a hygienou. Rozdíl ale je, že zde můžete jíst všechno.



Můžete si dát jídlo ve Veze, půl litru čertsvého džusu s ledem za cca 20korun a v Mercadu central se kromě pokoukání na to, co všechno obsahuje Tichý oceán, můžete také najíst v některé z malých restaurací přímo v tržnici. My jsme si vybrali restauraci Marisol a dali jsme si dvě polévky z krevet, kraba a mušlí. Nevím, zda jsou mušle v Tichém oceánu tak velké, protože mají víc místa, nebo proto, že se jedná o jiný druh...což zní pravděpodobněji, nikdy jsem neslyšela, že by ve Středozemním moři byla tlačenice, která by mušle nutila zmenšit velikost jejich obydlí tak jako Pařížany donutilo místní nájemné považovat 9m2 za byt. Každopádně jsou to velikánské mušle.

Jestliže mušle mají dost místa, v restauraci bylo plno. A že většina hostů jsou místní obyvatelé šlo lehko poznat podle typicky chilského tlačení se mezi stoly. Jedna rodina s třemi dětmi a kočárkem prošla celou mrňavou restauraci křížem krážem nutíce tak hosty se zvednout a uvolnit místo, aby mohli s kočárkem projet. Teprve po tomto důkladném prozkoumání, že v restauraci (v prvním patře!) není opravdu ani jeden stůl volný, rodinka odešla. A jako v každé typické chilské restauraci dostanete jídlo velmi rychle, ale když chcete pak účet, čekáte půl hodiny, a následně pak další půl hodiny na vrácení drobných.

Při hledání bytu jsem zjistila, že vedle našeho potencionálního nového bytu ve čtvrti Bellavista, je trh ve čtvrtek a v neděli. Jsem tedy zachráněna.

I když ne tak docela. Nejen jídlem je totiž živ člověk. Především ne člověk knihomol. V této oblasti jsem se ale naopak moc nebála. Pokud vzpomínáte, paní Profesionální mi přísahala, že Chile má clo na knihy, a to proto, že je to nesmírně intelektuální země a že v Santiagu jsou kavárny, kde "jsou uvnitř jen samí intelektuálové". Inu, od dob paní Profesionální se asi mnohé změnilo. První kniha, kterou jsem hledala, byl plán Santiaga. Možná je normální, že v intelektuální zemi seženete plán města až ve třetí knize, méně normální ale je, že v Chile mnohem snadněji koupíte chic knihovnu, než knihu. Nákupní centrum, které jsme bedlivě prozkoumali v době, kdy jsme čekali na naše ztracená zavazadla, je toho svědkem. Obsahuje jednu jedinou knihu, která prodává vesměs velké drahé luxusní knihy fotografií. V centru je to o něco lepší, ale, drahý knihomole, nečekej zázraky a už vůbec ne v jiném jazyce než v tom místním. Mnoho obchodů, které hlásají na vývěsním štítu "Librería" prodává ve skutečnosti sešity a psací potřeby (zřejmě systém "napiš si sám") a jedna dokonce zcela v klidu oblečení a panenky Barbie z druhé ruky, jak vidíte na fotce. Jmenuje se to "Kniha třetího tisíciletí". No, to se máme nač těšit. Na celé Avenue de Providencia, která je celá lemovaná obchody, jsou pouze dva použitelné obchody s knihami a jedna galerie antikvariátů. Zato je zde nejméně deset lékáren, tři supermarkety, cca dvacet restaurací a nespočetně obchodů s oblečením. A v obchodě je všechno ve španělštině. Ubohý imigrant, který nechce vybírat knihu podle toho, zda je její jazyk dost jednoduchý na to, aby mu rozuměl, je v koncích. A, drahý cestovateli, pokud chceš cestovat s průvodcem, zakup si ho prosím laskavě v Evropě. Jediná verze Lonely Planet, kterou jsem našla, byla ve španělštině a třikrát dražší než anglická verze inzerovaná na Amazonu.

Podtrženo sečteno a téměř dočteno, dumám nad poslední padesátkou stran poslední nepřečtené knihy "Mort d'un Chinois à la Havane" od kubánského autora Leonarda Padury, zda zvládnu něco podobného ve španělštině. Náš kontejner s další dávkou přijíždí v polovině února, alespoň dle papírového ujednání. Kolega Antoine ale čekal na svůj kontejner osm měsíců, ježto byl kontejner omylem poslán kamsi do Asie, kde se pochopitelně zadrhl, a než ho jeho stěhovací společnost našla, nějaký čásek si tam pobyl a následně trávil další dva měsíce na moři, neb lodní doprava není zrovna expres. A tak si kladu otázku, zda zítra mé kroky nepovedou přeci jen na Avenue de Providencia. Když se Dalibor mohl naučit sám na housle...

Jiné fronty a jiní psi

Že různé národy mají různý a často velmi charakteristický smysl pro humor je známá věc. Během svých cest jsem se přesvědčila, že národní charakteristikou je také způsob stání ve frontě. Už jen v Evropě se můžete setkat s ledacčíms. Od poměrně vyrovnaných linií mlčky vyčkávajících lidí, které známe z České republiky, přes též poměrně vyrovnanou avšak obvykle živě diskutující linii Francouzů, kteří v supermarketu s pověstnou pomalostí nejdříve pečlivě naloží všechno do tašek, než se rozhodnou zaplatit šekem nebo kartou, což obvykle trvá dalších pět minut, až po typický italský hrozen. Pokud opustíte Evropu, můžete vidět například v Indii kondenzovanou verzi italského hroznu, kde jediné pravidlo je, že silnější vyhrává. Indy se marně snaží do fronty namačkat policisté pomocí různých zábran, proti tomuto národnímu zvyku platí pouze rány holí. I když...Jednou v Indii jsme s mojí kamarádkou Brendou bojovaly o přístup k okýnku, kde bychom si koupily jízdenky na vlak, a po 45 minutách jsme i přes naši strategii "jedna odstrkuje a blokuje, druhá se tlačí na uvolněné místo" byly stále na stějně daleko od okýnka, jelikož většina ostatních strkajících se byli muži, kteří byli silnější než my dvě. Brenda nakonec vybuchla vzteky a jako správná učitelka začala na celý hrozen z plných plic křičet, že je to banda hulvátů a kdesi a cosi. A protože Brenda je učitelka s autoritou, stal se zázrak. Celý hrozen zkoprněl a jako jeden muž nám uvolnil přístup k okýnku naznačuje, že vytvoříme jednu linii pro muže a jednu pro ženy. Rychle jsme si koupily lístek, zatímco muži stojící v linii vzorně jako třída českých prvňáčků pokřikovali na nově příchozí, aby se zařadili do fronty a netlačili se k okýnku, ježto na nich není řada. Pět minut po našem odchodu jistě opět před okýnkem zavládl boj hlava nehlava.

Stát frontu v Chile se musí umět. Především musíte dávat najevo, že stojíte frontu, tj. nesmíte konverzovat, musíte nervózně podupávat a rozhlížet se a hlavně nesmíte nikoho ze slušnosti pustit, aby například prošel. Konverzace, slušnost, netlačení se a podobné věci jsou interpretovány Chilany jako důkaz, že vy rozhodně frontu nestojíte a že je možné se tedy natlačit před vás. A to i tak evidentních situacích jako například v olezlé budce, z níž odjíždí lanovka, kde si tedy jako naivní Evropan myslíte, že se nikdo nemůže domnívat, že v budce stojíte z nějakého jiného důvodu, než proto, že čekáte na lanovku. Slečna, která se v této situaci před nás pokusila natlačit, byla zastavena svým přítelem, který ji upozornil, že my možná též čekáme. "Myslíš?", řekla slečna, než se váhavě zařadila za nás. Stejně tak jsem doplatila na svoji dobrotu, když jsem ve frontě na chleba podala paní za mnou sáček, aby se pro něj nemusela sápat přese mě. Pokud budete zkoušet dávat přednost lidem v kráčejícím davu, při vystupování z metra nebo kdekoli jinde, budete smeteni davem za vámi. Nečekejte též, že druhý vám dá přednost, abyste davem smeteni nebyli. V Chile vám poslouží dobře zvládat hokejový bodyček.

V Evropě máme též různé zvyky, co se týče psů. V České republice, speciálně v Praze, jimi většina lidí nahrazuje chybějící sociální vztahy a celkovou uzavřenost naší kultury. Se psem na vodítku je možné se dát do řeči s dalším pejskařem, když máte psa, lidé na vás mluví na ulici, respektive mluví na vašeho nádherného pejsánka, který koná svou potřebu na pražský chodník. Protože v Praze není možné mluvit bez psa s vaším sousedem, s člověkem ve frontě, nebo s kýmkoli v metru, aniž by člověk vypadal jako blázen a osamělý blouznivec po metropoli, má psa skoro každý. V mém domě v Praze úplně všichni kromě mě a naše zahrada toho byla smutným svědkem nehodícím se k chození v otevřených botech. Ve Francii je zase zvykem, že žádný pes není hnusný, a psi ošklivosti skutečně závratné jsou hrdě voděni svými načančanými majitelkami. V jižní Itálii žije dvojí druh psů: domácí, jež smutně pokukuje po svých kamarádech psech divokých, kteří se prohánějí ulicemi ve smečkách, polehávají po historických památkách i tam, kam noha jejich lidského (ne)přítele nikdy nemůže vstoupit a kteří slastně hodují zbytky jídla z popelnice.

V Chile je to tak trochu podobné. S tím rozdílem, že pes divoký v létě většinu času prospí v centru města, nebo v chudších čtvrtích, zatímco pes domácí žije v čtvrtích bohatých. Ale smutně jako italský pes nepokukuje. Pokud pes není chiwawa nebo jezevčík, ale labrador, německý ovčák a další, majitel ho prostě v určenou hodinu vyhodí na ulici, a pes se venčí sám. Chiwawy a jezevčíci mají tu smůlu, že jsou voděni, stejně jako páníčkovy dětičky, na procházku služkou. Po luxusní čtvrti, kde je Hvězdárna, tak především večer pobíhají přečistí čistokrevní psi, samozřejmě bez obojku, protože uvedá praktika je zakázaná, a slastně zjišťují, co dobrého uvařily hostům místní restaurace, kam jde ten či onen člověk a vesele navštěvují své psí kamarády, kteří z nějakého důvodu museli zůstat za plotem. Obvykle se vám tedy při procházce Vitacurou stane, že se k vám některý ze psů přidá a většinu signálů, jimiž se ho chcete zbavit, bere jako dobrou zábavu. Dnes ráno jsem cestou na Hvězdárnu uviděla černého čistokrevného psa (labradora?), který spal přímo na výjezdu z OSN. Z OSN v tu chvíli vyjížděl jeep, jehož řidič asi nikde nikdy chránit mír nebude, protože se evidentně rozhodl, že buď se pes probudí hned, nebo už nikdy. Pes naštěstí měl dost duchapřítomnosti nejen se vzbudit, ale též se nevrhnout jeepu pod kola, a to vše právě ve chvíli, kdy jsem se blížila já. Jeep zmizel, ale pes ne a rozhodl se, že budeme kamarádi. Postavil se velmi vzorně vedle mě a ještě vzorněji vedle mé pravé nohy následoval mé kroky, zastavil se vždy u silnice, když jsem se zastavila já a takto mě doprovodil až do Hvězdárny. Vstup do Hvězdárny je střežen bedlivě a obvykle mě dovnitř hlídači skoro ani nepustí, dokud si pro mě Hvězdopravec nepřijde. Tentokrát mě ale pustili. Psa však ne. Ten chvíli předstíral, že mu to vůbec nevadí, ale hned, jak pozornost strážců opadla, nasadil první kosmickou rychlost a vnikl do přísně střeženého areálu kosmického výzkumu. Naštěstí pak, zabaven strážci, kteří se ho jali honit, ztratil o moji osobu zcela zájem.

Jedním ze zapřisáhlých nepřátel chilských psů je Dominik. Dominik je Hvězdpravcův kolega, Švýcar. Je chronicky svobodný a nosí vždy černé tričko, černé kalhoty a kšiltovku Hvězdárny. Dominik má rád víno, whisky, dobré jídlo, kávu a cigarety. Dominik nesnáší děti a psy. Dětem i psům není radno se přibližovat k jeho stolu, na němž je dobré jídlo, víno, káva, whisky nebo cigareta a kde nás Dominik baví svými historkami, jak donutil své sousedy vodit jejich psy na vodítku. Dominik je legenda, kterou je možné strašit malé děti.

Jednou seděl Dominik v kavárně u dobré kávy a četl si francouzské noviny. Vedle sedící rodina měla dvě děti, kluka a holku, kteří si v kavárně hráli na honěnou, což Dominika dohánělo k šílenství, jelikož děti bezohledně strkaly do všech stolů. V jednu chvíli si holčička všimla francouzských novin. "Dobrý den.", řekla francouzky: "Ty jsi Francouz?" "Hm", zavrčel Dominik: "Ty mluvíš francouzsky?" "Ano", řekla holčička: "chodím do francouzké soukromé školy". "Tak víš co," řekl Dominik zvyšujíce hlas: "Tak řekni bráchovi, ať si sedne na prdel a neserte mě tady tím vaším běháním."

Děti si sedly a ani nedutaly.

Napadá mě, že se musím Dominika zeptat, jak srovnat do latě chilskou frontu.

Jiný kraj...

...jiný mrav a:

Jiná silniční pravidla. V Santiagu je podle Chilanů "moc aut". Kdo říká moc aut, říká moc smogu a moc dopravních zácp. Na obojí mají Chilané vychytralá řešení. Když je situace kritická, dostanou auta zákaz vyjíždění podle poznávacích značek. Každé ráno je tak třeba poslouchat rádio, které oznámí, zda smí jezdit čísla lichá nebo sudá, velká nebo malá, kulatá nebo tenká. A pokud můžete vyjet, musíte se vyznat ještě v další zapeklitosti. Chilské ulice jsou jednosměrné nebo obousměrné podle hodiny a podle ulice. Například ulice vedle našeho hotelu je dopoledne jednosměrná v jednom směru a odpoledne v druhém. Žádná GPS na světě, natož obyčejná mapa není samozřejmě schopná registrovat změny směrů na silnici, takže v Santiagu musíte jezdit prostě podle toho, jak město znáte. Vše je dobře označeno světelnou tabulí, která indikuje, zda váš pruh či celá ulice jede ve vašem směru nebo ve směru opačném, ale nechtějte po mě vysvětlení, jak je možné, že se přesně v poledne, kdy se obvykle směr mění, auta nesrazí uprostřed. Paulina, naše pomocnice s hledáním bytu, nad podobně banálním dotazem mávla rukou: "To je tím, že Chilané respektují zákon." Pravda, dosud jsme viděli pouze několik projetí křižovatkou na červenou, couvání naopak kdekoli a kdykoli a několik obratných manévrů umožňující otočit auto v plném provozu. "Tak my nemáme nehody. Cizinci jo, ti mají, protože se nevyznají." Když jsme stáli v šestiproudé silnici na křižovatce v krajním ze čtyř pruhů vedoucím do centra tváří v tvář autům proti nám ve třech pruzích, z nichž ten náš se právě změnil na pruh vedoucí z centra, uznala jsem, že se opravdu v ničem nevyznáme.

Jiné bydlení. Mým notorickým bludem je, že si myslím, že můj budoucí byt bude lepší, než ten předchozí. Když jsem se stěhovala do Francie, myslela jsem si, bláhově, že se po bydlení v garsonce konečně zmůžu na něco, kde nebudu vařit ve stejné místnosti, ve které spím. Z 30m2 z Prahy jsem se ale nakonec odstěhovala do 14m2 se záchodem na chodbě. Když jsme opouštěli náš byt v rue Lachmann, těšila jsem se do Santiaga na byt s výhledem, místností pro hosty a hotovou koupelnou. Netušila jsem, že nás čeká fyzicky vyčeprávající chození po bytech, které mají vždycky nějaké velké ale. Základní pravidlo zní: pokud vám Chilan řekne, že byt je trochu hlučný, nemá vůbec smysl se tam chodit dívat, protože to znamená, že máte pod okny šestiproudou silnici, po níž se za neuvěřitelného řevu motorů prohánějí stokilometrovou rychlostí zákon respektující autobusy, jejichž povolená rychlost je zcela jistě mnohem nižší. Tento týden jsme si ale mysleli, že jsme narazili na "náš" byt: duplex s krbem v klidné čtvrti kousek od metra, duplex, v němž bylo "pouze" potřeba vymalovat a donutit majitele vyměnit kuchyňskou linku, která vypadala, jako kdyby si jí odnesl z koleje Větrník. Těsně před odchodem mě napadlo se zeptat, zda krb funguje. "Nesmí se používat.", řekla mi realitní agentka. "Jenom v létě. Jinak je smog." V létě za třicetistupňových veder je to se smogem trochu lepší, nejsem si ale jistá, že je večer u krbu tím, po čem toužím, zvlášť proto, že duplex byl pod střechou a teplota připomínala dobře roztopenou saunu. "A co topení?", řekla Paulina. Jak vidíte, opravdu je naší velkou pomocnicí. Některé otázky člověka ani nenapadnou. Přitom nás už naši přátelé Francouzi informovali o tom, že pokud Chilan řekne, že byt je "trochu studený", bude se nám celou zimu nepřetržitě kouřit od pusy a teplota nepřekročí vlivem děravých oken a dveří 10 stupňů. "Není", řekla realitní agentka. "Však ve Francii také nemají topení." Ujistila jsem jí, že ano. "No, ale nepoužíváte ho." Ujistila jsem jí, že ano. "Jste pod střechou, máte sluníčko." , uzavřela diskuzi Paulina. Při odchodu jsme se šli zeptat vrátného, jestli je v budově zima. Z jeho chilské španělštiny jsem zachytila jenom "muy helado" : úplně ledový. Tak si myslím, že možná v téhle budově minulý rok někdo umrzl.

Jiné telefonování. Když se mě občas někdo zeptá, zda už máme víza, zda už máme byt, zda už jsme byli tam a tam, zkrátka, když někdo moc předbíhá, říkám: "Ne, ale už umíme telefonovat." A to v Chile není jen tak. Tedy, vlastně stačí jen si uvědomit, odkud a kam voláte. Pokud voláte na z pevné na mobil, před číslo musíte dát dvojku. Pokud voláte z pevné na pevnou v Santiagu, netočíte nic. Pokud voláte z mobilu na pevnou, točíte devítku. Pokud voláte z pevné ze Santiaga mimo Santiago, vytočíte magické číslo 111, nebo 123, nebo 188, podle toho, který operátorů je zrovna nejlevnější, a následně vytočíte kód města. Za žádnou cenu před něj ale nesmíte dát nulu. Pokud jste vytočili nulu, automaticky jste přepnuti mimo národní komunikaci. A pokud vás točí tohle všechno, používejte Skype.

Možná, že si říkáte, že jsem k Chilanům málo shovívavá. Máte pravdu. Nejhorší je mix Chilanů s národy jako například Němci, což je bohužel právě kombinace na Hvězdárně. Na všechno existují pevné německé procedury, které ale zajišťují Chilané s jejich pověstnou schopností vypadat zaměstnaně a přitom nic nedělat, čímž německá procedura dostane nádech závodu v běhu přes překážky mezi želvou a šnekem. A pokud do systému přidáte marseillského Hvězdopravce a jeho legendární trpělivost, dostanete směs třaskavosti dynamitu. Na druhou stranu se není čemu divit. Hvězdopravec ještě po týdnu na Hvězdárně neměl e-mailové konto, protože správci sítě přišlo jednodušší mu všechnu poštu přeposílat na starou adresu ve Francii. Naše zavazadlo poslané cargem se ztratilo, údajně kdesi na Hvězdárně, a dodnes o něm nikdo nic neví. Zde je potřeba doplnit, že zavazadlo letělo s španělskou společností Iberia, která přidala svou trošku zmatku do německo-chilského mlýna.

Na druhou stranu se ale dobré duši Soledad podařilo sehnat nám víza. Pokud si pamatujete, hlavní problém byl ten, že nám na hranicích dali do pasu razítko se špatným rokem. Už jsem očekávala, jak budeme dokládat celou skutečnost letenkou, čestným prohlášením, dopisem prefektovi a prezidentovi, nebo vlastně prezidentce, to vše v nejméně třech kopiích, jak je ve zvykem ve Francii. V Chile stačí jediná věta: celník si zapomněl přehodit razítko. Zdá se, že úředníci vydávající víza jsou zvyklí. Bez jakéhokoli dalšího důkazu nám víza byla vydána.

Tedy, bylo nám slíbeno, že je během dvou týdnů dostaneme. Želva se blíží do cílové rovinky.

P.S. Právě jsem při praní prádla zbrusu novým zakoupeným práškem zjistila, že na odměrce na prášek místo klasických ml u jedné rysky stojí jméno: Argentina a u druhé: Chile. Inu, jiný kraj...jiné praní.

Náš první víkend a co bylo potom

Čert vem nadpis příspěvku, hlavní zpráva a aktualita zní: MÁME NAŠE ZAVAZADLA!!!! Po týdnu, kdy se toulala kdo ví kde a kdy o nich nikdo nevěděl ani zbla, kdy se Air France chlubila tím, že o víkendu rozeslala do celého světa 45 000 ztracených zavazadel, zazvonil telefon, že naše zavazadla uráčila dorazit a že si je mám přijít vyzvednout na vrátnici. Dorazila tedy i babiččina majoránka, můj šafrán z Indie a další zakázané produkty (na scanner se na letišti evidentně nikdo nedíval), dorazila lahev slinovice s její polskou kamarádkou, lahví vodky, přijela data ze všech Hvězdopravcových výzkumů, přijel můj rodný list, moje čisté prádlo a dokonce i Sovička, kterou mi milenka Marie tajně strčila před odjezdem do kabelky s tím, že se jedná o sovičku cestovatele, která se chce také podívat do Chile. Inu, hned napoprvé se ukázalo, že Sovička má vlastní hlavu a mojí maličkost k cestování nepotřebuje. A jedno ze zavazadel se okamžitě v bytě vyznamenalo tím, že spadlo na skleněný stolek a rozbilo ho na cimpr campr. Ale co. Střepy jsou přece štěstí.

Ale popořádku. Víkend jsme strávili v Santiagu, jednak proto, že naše vybavení zahrnovalo pouze to, co jsme nakoupili, a do hor se nám ve vietnamkách moc nechtělo, a jednak proto, že jsme se rozhodli obhlédnout si lépe naše potenciální místo bydlení. První den jsme tedy jeli do čtvrti Providencia, kde rovněž bydlí naše poradkyně Paulina. Pěšky jsme přešli řeku Mapucho do čtvrti Bellavista, kde bydlel Neruda, a kde jsme tedy mohli spatřit chilskou Nerudovku (na fotce). Bez jediného baru. Ale naštěstí jich je dost všude kolem.

Následně jsme se nechali vyvézt na kopeček St. Christóbal, který se ve výšce cca 830m hrdě tyčí nad smogem Santiaga. V půlce kopečku je ZOO a nahoře je obrovský kostel pod širým nebem. A odtud vám máváme, jako jsme vám mávali z letiště v Paříži!
Ze St. Cristóbalu jsme pokračovali lanovkou dolů, lanovkou Made in Grenoble, což tak daleko od našeho nedávného domova potěší, a to především proto, že Chilané téměř nic nedovážejí. To je od nich hezké, protože jinak planetě spíše dávají zabrat (třídění odpadu je zde nejspíš luxusem několika málo obyvatel, kteří mají speciální popelnice), ale také méně hezké v tom, že věci, jako například lanovka, musí vydržet mnoho a mnoho let a tahle už měla něco za sebou.

V sobotu večer jsme šli na večeři do luxusní restarace Cuerovaca, kde je k ochutnání mimo jiné maso kobe, či nějak tak podobně, které pochází z býka, jež celý svůj život den co den dostává ruční masáže pivem a též pivo popíjí, a to všechno proto, aby jeho masíčko pak byla neuvěřitelná pochoutka. My jsme ale naše masíčko provoňovali spíš vínem jménem Parcela Numero 7, které bylo nejlahodnější z lahodných chilských vín, které jsme zde zatím pili. Naším společníkem v restauraci byl Dominique, Hvězdopravcův švýcarský kolega, který má v restauraci věrnostní kartu a jehož masíčko musí vonět vínem na sto honů. A jak vidíte, nakonec padly dvě lahve, a pak hlavně padl digestif, což byla ta největší chyba. Hvězdopravec a já jsme si dali koňak, který pravda, za cca 7eur porce vypadal drahý, ale poté, co nám číšník vyprázdnil do skleniček téměř polovinu lahve, byl zase stejně levný jako v chilských restauracích všechen alkohol, ale především naprosto skvělý, takže jsme ho nemohli a nechat a vlivem toho se nám pak domů trochu špatně šlo.

Druhý den tedy padla na rekonvalescenci většina dne a až ve večerních hodinách jsme se rozhodli vydat se do centra Santiaga na trh. Protože trh tu potřebujete. Zelenina v supermarketech je pro naše francouzské zmlsané jazíčky totiž tak trochu nepoužitelná, a především cibule velikosti míče na házenou dávají napovědět, že cibulky jsou asi taky pěkně masírované, ale tentokrát genetiky a bůh ví jakou chemickou pakáží.

Nakonec jsme v centru, které bylo v nedělním večeru úplně mrtvé, provedli několik zmatených operací, prošli jsme se po hlavním náměstí Plaza de Armas a našli jsme palác La Moneda. kde si Allende vpálil kulku do hlavy před tím, než v Chile nastolil Pinochet svojí diktaturu.

Jak vidíte na fotkách, diktatura ale neudělala nic ani s architekturou připomínající kterékoli sovětské město, ani s revolučností Chilanů, neb obrazy sevřených pěstí a dělníků a rolníků zdobí mnoho nároží. Můj banner je z Nerudovy ulice. A takhle pokračuje revoluce v jedné z restauarací v Providencii.







Inu, revoluce je rudá stejně jako víno.

A i po víkendu pokračuje naše seznamování se s městem a jeho, prozatím hlavně evropskými, obyvateli. V pondělí jsme se tedy seznámili s dalšími Hvězdopravcovými kolegy a jejich partnery a partnerkami. Večer jsme strávili v Nerudově čtvrti Bellavista, jejíž restaurace a bary stále bzučí životem. Natočila jsem vám video. Toto je Bellavista o mrtvých letních prázdninách v pondělní večer.



Tak se zatím mějte pěkně. Právě jsem dostala zprávu, že zavazadla strávila poslední noc přeci jen už na letišti v Santiagu. Chilané mají totiž jednu vlastnost: vždy vypadají velmi zaměstnaně a vždy jim všechno strašně trvá. Zavazadla tedy "neměli čas doručit dříve". Ale naštěstí můžu jít ta naše zavazadla vybalit. A mimochodem, připravila jsem vám anketu o chislké kuchyni. Která z uvedených bylinek je v Chile úplně ve všem, až se vám z ní po týdnu zdvihá žaludek? Hlasujte na liště vedle. A pokud chcete vidět všechny fotky, klikněte zde.

Who is who

Když se podíváte do wikipedie, zjistíte, že Chile je republika, jejímž úředním jazykem je španělština, že mají prezidentku, že měna je peso, že nejvyšším bodem je Nevado Ojos del Salado (6880 m n. m.), a také několik zajímavostí, což cituji: "Chuquicamata je největší ložisko mědi na světě. Punta Arenas je nejjižnější stotisícové město na světě. Města Arica, Calama a Iquique v poušti Atacama tvoří nejsušší místo na světě, v Arice do roku 1973 400 let nepršelo". Při čtení těchto slov si začínáte uvědomovat, že Chile nebude tak úplně země jako všechny ostatní.

A když do Chile přijedete...

Tedy, když přijedete! Pokud si jako my vyberete pro příjezd evropskou zimu a nota bene tu letošní, s odletem z Marseille, kde by v zajímavostech mohlo stát: "Při napadnutí třech centimetrů sněhu je vyhlášeno uzavření všech veřejných institucí včetně letiště.", může se vám stát, že nedojedete vůbec. Nám prozřetelnost zařídila, že jsme odjeli 5.ledna, kdy bylo letiště v Marseille i v Paříži zavřené pouze půl dne. Dostali jsme se tak místo do letu v 16:10 do letu v 13:20. V 17 hodin nás tedy nacpali do letadla, kde jsme čekali do 20h na povolení k odletu. Drobný trénink na zemi na čtrnáctihodinový let do Santiaga. V Paříži se opakovalo totéž, let měl odletět včas (v 23:15), ale nakonec jsme odlétali až po druhé ranní. Naštěstí jsme nečekali celou dobu v letadle a v odletové hale byly zadarmo hry na playstation, takže jsme mohli svou frustraci odreagovat šíleným proháněním se formulí po Monacu.

Ale nakonec jsme odletěli a doletěli. Bohužel, když odlétáte tuto zimu a doletíte, můžete být rádi, že jste doletěli, a není záhodno žádat, aby doletěla též vaše zavazadla. Z našich nedoletělo ani jedno, všechna zůstala spát v Paříži na letišti spolu s 1600 pasažéry, jimž byl zrušen let. Air France nám slíbili, že si můžeme koupit nové oblečení do výše 100euro na hlavu, což se první den jevilo jako dárek, druhý den jako užitečné a třetí den jako nedostatečné. Ve Francii totiž sněžilo a sněžilo, a po zavazadlech se slehla země.

Člověk by měl možná chuť trochu nadávat, ale Hvězdopravcova maminka, která odletěla den před námi na Martinique, nám připomněla, že když se člověk rozhodne se expatriovat, je tak trochu dobrodruh. Jejich letu nad Atlantikem vypověděl jeden motor, a letadlo muselo nouzově přistát na vojenské základně na Azorech. Naštěstí to nikoho nestálo život, ale pouze 28hodin zpoždění. Zavazadla ale přistála s nimi. Člověk si prostě musí umět vybrat.

Když jsme tedy doletěli, čekala nás celní kontrola. A nemyslete si, že jenom proto, že neletíte do Ameriky, budete v nějaké zemi, kde je celnice jeden velký bordel! Všude stojí lidé, kteří se vás ptají, zda nemáte nějaký zakázaný produkt, vyplňujete formuláře a kdesi a cosi. Apak také musíte projít celnicí, kde celník Rousseau pokýve hlavou nad faktem, že budete v Chile rok a pečlivě vám vysvětlí, že musíte požádat o víza, protože můžete bez víz zůstat na území Chile jenom 90 dní. Kývete a celník vám nakonec udělí do pasu razítko. Z venku pak vidíte, že zavazadla sice projíždějí scanerem, ale nikdo se nedívá na jeho obrazovku, ani na to, co jste napsali do prohlášení. A když o dva dny později jdete vyplnit žádost o vízum, Soledad, naše dobrá duše v ESO, řekne nad razítkem v pasu: "Kde je? Tohle je loňské." A skutečně. Celníček 31.prosince dobře slavil a 1.ledna změnil na razítku den, dokonce i měsíc změnil, ale na rok zapomněl. A nepřehodil ho ani další den a ani další, a pokud se mu razítko nerozbilo, vyrábí ilegální imigranty v Chile dodnes.

Jak jste se dočetli, úředním jazykem v Chile je španělština. V podání některých lidí, jako třeba našeho bezzubého vrátného, se španělština velmi podobá tatarštině. V podání jiných je to pak španělština, které tak trochu rozumíme a já jí tak trochu produkuju a Hvězdopravec ji produkuje jako francouzštinu s "o" na konci. Ano, jistě, vytahuju se. Aby ne, když se mi již první den podařilo po telefonu objednat večeři, a tato dorazila a jediné, co bylo špatně, bylo, že místo 4 empanadas jich dorazil neuvěřitelný balík. Čili není třeba zoufat. A i kdybych zoufala, hlady neumřu, protože máme empanadas nejméně na čtyři dny.

Také jsem vám psala, že Chile má prezidentku. Mohli byste si tedy myslet, že se jedná o zemi pokrokovou. Na jedné straně ano: ženy tu řídí, pracují a chovají se stejně nezávisle jako kdekoli v Evropě. Jinak je pokrok v Santiagu cítit především jako amerikanizace, kterou jako Češi velmi dobře známe z Prahy. V moderních čtvrtích můžete jíst hamburger z MacDonaldu, zapíjet do kafem ze Starbucks a navrch si dát koblihu v Dunkin Donuts, ale těžko si dáte nějaké typické chilské jídlo. A spatříte zde zcela jistě jihoamerický fenomén: "nanas", ve stejnokroji oblečené služky venčící psy či dětičky, jak se páníčkovi zlíbí. Pokud jste někdy viděli jakoukoli latinoamerickou telenovelu, víte, o jakém stejnokroji mluvím. Když se večer podíváte z okna našeho hotelu, který je v čtvrti pro bohaté, v budově naproti spatříte v osvětených oknech kuchyní, které jsou v jedné vertikální linii, neb v každém bytě je kuchyně na stejném místě, po jedné "naně". Při návštěvách bytů jsme viděli, že tzv. "moderní byty" ve čtvrti amerických fast-foodů mají vedle kuchyně malý pokojík speciálně určený pro nanu. Když jsme pak v jednom takovém nabízeném bytě sešli dolů, kde byl bazén, a kde, sledující houf děcek, seděly tři nany oděné ve stejnokroji, dali jsme si s Hvězdopravcem jednu podmínku pro hledání bytu: první věc, kterou spatříme, nesmí být nana venčící páníčkova psíčka. A to ani já, ani Hvězdopravec, nejsme nadšenci domácích prací, a ve Francii jsme měli paní na úklid. Naše paní na úklid ale vydělávala za hodinu tolik, co latinskoamerická nana za jeden den, a navíc měla zdravotní pojistění a my jsme za ní odváděli daně. A není to tím, že by Francie byla mnohonásobně dražší než Chile.

Při hledání bytu jsme tedy zkonzultovali Hvězdopravcovy kolegy a též naší pomocnici při hledání, Paulinu. Paulina je Chilanka, která nám jako první svěřila, že Chile je báječná země a která z profesionální role vypadla asi po pěti minutách a po hodině nám vysvětlovala, jak právě nazvala špatně zaparkovanou řidičku blokující cestu našemu autu a jak správně toto slovo používat. Včera nás vzala na prohlídku městem, abychom viděli, kde bydlí ona, a tak jsme vybrali čtvrti, kde bydlí střední třída a kde bychom chtěli bydlet také. Večer jsme strávili v jedné takzvaně bohatých nehodné (citace, autorem je jiná pomocnice s hlednáním bytu) čtvrti s Markem a Constanzou, holandsko-chilským párem. Dali jsme si Pisco Sour a výborně upravené jehněčí v jedné z místních restaurací. Majitel nám pomohl vybrat odpovídající víno, které bylo stejně vynikající jako jídlo. Celá legrace stála cca 25 euro na osobu. Člověk se tedy tak trochu ptá, proč se jedná o tzv. bohatých nehodnou a nebezpečnou čtvrť, kterou Markovi a Constanze jejich poradkyně pro hledání bytu dlouho rozmlouvala. Nájmy jsou tu nízké, čtvrť je plná studentů posedávajících v barech či v parku na zemi, a protože je tu málo výškových budov, z okna máte neuvěřitelný výhled na vrcholky And, jež i v létě zůstávají bílé. Pravda, nenakoupíte zde u Armaniho. A přestože nechceme hledat Evropu, najednou jsme se ocitli někde, kde na první pohled vidíte, že nejste u vás, ale tak nějak se cítíte jako doma.

Hned, jak budu mít čas, vám všechno pokusím doložit fotograficky. Zatím se mějte pěkně. Už víte, who is Chile, aspoň na první pohled. Vyhlašuji tedy soutěž pro hispanisty o to, kdo dešifruje, who is chequita.