Mercado central, chilské nákupy a Daliborova nouze

Když jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat do Chile, jednou z mých starostí bylo, zda mají také v Chile trhy. Nemyslím tím vietnamské trhy s oblečením, ale francouzské trhy se zeleninou a ovocem, které mi ve Francii učarovaly pro svou rozmanitost, pro svoje vynikající produkty, pro svoji atmosféru a občas i láci. A myslím tak trochu také bleší trhy. Moje kamarádka Beatrice, která žila rok v Brazílii, mi řekla, že v Brazílii trhy nejsou a že jí to moc chybělo. Nakonec, vyčerpána sterilitou supermarketů a žízníc po křiku trhovců vyvolávajících svoje ceny, nějaký trh přeci jen našla, ale "nebylo to ono". Toto zjištění mě poněkud vyděsilo, a tak jeden z mých prvních dotazů pro všechny Francouze zněl: "A je tu někde nějaký trh?". Tento dotaz se stal úpěnlivou prosbou ve chvíli, kdy jsem v supermarketu v rajónu se zeleninou nenašla ani mrkev ani bazalku a do avokáda se mi jemně neotiskl palec tak, aby pružná dužnina hned zase nabrala své původní formy, jak tomu má u zralého avokáda být.


Ale moje duše byla naštěstí zachráněna. V Santiagu existuje Mercado Central, centrální trh. I pokud projíždíte jenom jako turisté a pokud máte ze Santiaga vidět jen jednu jedinou věc, běžte na tenhle trh. Mercado Central, sídlící ve budově z dob kolonializace, je trh s rybami a mořskými příšerami. Na druhém břehu Mapucha (v překladu Hnědá smradlavá řeka, která pojímá všechen odpad z domácností Santiaga. Čistička odpadních vod je ve výstavbě) pak sídlí v tržnici ne nepodobné těm vietnamským Vega, trh se zeleninou, ovocem, oblečením, koly, květinami, elektronikou, sazenicemi, hodinami a všeho co vás napadne, co se dá přinést či odnést. Nekoupíte tu snad jenom auto či dům.

Pro vstup do obou tržnic platí, že sandály jsou obuv nevhodná. Ale za vaši odvahu šlapat v odpadcích a roztocích všeho možného budete odměněni. Nevím, zda jste někdy byli v Indii, ale pokud ano, možná si vzpomenete na frustraci evropského turisty, který na trhu hledí na místní speciality a zvažuje, zda je jíst a později zvracet či se jich jakkoli jinak zbavovat, a to ne proto, že by cestovatel byl bulimik, či zda raději moudře koupit kilo bezpečně ve slupce uzavřených banánů a raději nepokoušet štěstěnu. V Chile vám jistě tržnice připomene tu indickou s podobným odérem a hygienou. Rozdíl ale je, že zde můžete jíst všechno.



Můžete si dát jídlo ve Veze, půl litru čertsvého džusu s ledem za cca 20korun a v Mercadu central se kromě pokoukání na to, co všechno obsahuje Tichý oceán, můžete také najíst v některé z malých restaurací přímo v tržnici. My jsme si vybrali restauraci Marisol a dali jsme si dvě polévky z krevet, kraba a mušlí. Nevím, zda jsou mušle v Tichém oceánu tak velké, protože mají víc místa, nebo proto, že se jedná o jiný druh...což zní pravděpodobněji, nikdy jsem neslyšela, že by ve Středozemním moři byla tlačenice, která by mušle nutila zmenšit velikost jejich obydlí tak jako Pařížany donutilo místní nájemné považovat 9m2 za byt. Každopádně jsou to velikánské mušle.

Jestliže mušle mají dost místa, v restauraci bylo plno. A že většina hostů jsou místní obyvatelé šlo lehko poznat podle typicky chilského tlačení se mezi stoly. Jedna rodina s třemi dětmi a kočárkem prošla celou mrňavou restauraci křížem krážem nutíce tak hosty se zvednout a uvolnit místo, aby mohli s kočárkem projet. Teprve po tomto důkladném prozkoumání, že v restauraci (v prvním patře!) není opravdu ani jeden stůl volný, rodinka odešla. A jako v každé typické chilské restauraci dostanete jídlo velmi rychle, ale když chcete pak účet, čekáte půl hodiny, a následně pak další půl hodiny na vrácení drobných.

Při hledání bytu jsem zjistila, že vedle našeho potencionálního nového bytu ve čtvrti Bellavista, je trh ve čtvrtek a v neděli. Jsem tedy zachráněna.

I když ne tak docela. Nejen jídlem je totiž živ člověk. Především ne člověk knihomol. V této oblasti jsem se ale naopak moc nebála. Pokud vzpomínáte, paní Profesionální mi přísahala, že Chile má clo na knihy, a to proto, že je to nesmírně intelektuální země a že v Santiagu jsou kavárny, kde "jsou uvnitř jen samí intelektuálové". Inu, od dob paní Profesionální se asi mnohé změnilo. První kniha, kterou jsem hledala, byl plán Santiaga. Možná je normální, že v intelektuální zemi seženete plán města až ve třetí knize, méně normální ale je, že v Chile mnohem snadněji koupíte chic knihovnu, než knihu. Nákupní centrum, které jsme bedlivě prozkoumali v době, kdy jsme čekali na naše ztracená zavazadla, je toho svědkem. Obsahuje jednu jedinou knihu, která prodává vesměs velké drahé luxusní knihy fotografií. V centru je to o něco lepší, ale, drahý knihomole, nečekej zázraky a už vůbec ne v jiném jazyce než v tom místním. Mnoho obchodů, které hlásají na vývěsním štítu "Librería" prodává ve skutečnosti sešity a psací potřeby (zřejmě systém "napiš si sám") a jedna dokonce zcela v klidu oblečení a panenky Barbie z druhé ruky, jak vidíte na fotce. Jmenuje se to "Kniha třetího tisíciletí". No, to se máme nač těšit. Na celé Avenue de Providencia, která je celá lemovaná obchody, jsou pouze dva použitelné obchody s knihami a jedna galerie antikvariátů. Zato je zde nejméně deset lékáren, tři supermarkety, cca dvacet restaurací a nespočetně obchodů s oblečením. A v obchodě je všechno ve španělštině. Ubohý imigrant, který nechce vybírat knihu podle toho, zda je její jazyk dost jednoduchý na to, aby mu rozuměl, je v koncích. A, drahý cestovateli, pokud chceš cestovat s průvodcem, zakup si ho prosím laskavě v Evropě. Jediná verze Lonely Planet, kterou jsem našla, byla ve španělštině a třikrát dražší než anglická verze inzerovaná na Amazonu.

Podtrženo sečteno a téměř dočteno, dumám nad poslední padesátkou stran poslední nepřečtené knihy "Mort d'un Chinois à la Havane" od kubánského autora Leonarda Padury, zda zvládnu něco podobného ve španělštině. Náš kontejner s další dávkou přijíždí v polovině února, alespoň dle papírového ujednání. Kolega Antoine ale čekal na svůj kontejner osm měsíců, ježto byl kontejner omylem poslán kamsi do Asie, kde se pochopitelně zadrhl, a než ho jeho stěhovací společnost našla, nějaký čásek si tam pobyl a následně trávil další dva měsíce na moři, neb lodní doprava není zrovna expres. A tak si kladu otázku, zda zítra mé kroky nepovedou přeci jen na Avenue de Providencia. Když se Dalibor mohl naučit sám na housle...