Jiný kraj...

...jiný mrav a:

Jiná silniční pravidla. V Santiagu je podle Chilanů "moc aut". Kdo říká moc aut, říká moc smogu a moc dopravních zácp. Na obojí mají Chilané vychytralá řešení. Když je situace kritická, dostanou auta zákaz vyjíždění podle poznávacích značek. Každé ráno je tak třeba poslouchat rádio, které oznámí, zda smí jezdit čísla lichá nebo sudá, velká nebo malá, kulatá nebo tenká. A pokud můžete vyjet, musíte se vyznat ještě v další zapeklitosti. Chilské ulice jsou jednosměrné nebo obousměrné podle hodiny a podle ulice. Například ulice vedle našeho hotelu je dopoledne jednosměrná v jednom směru a odpoledne v druhém. Žádná GPS na světě, natož obyčejná mapa není samozřejmě schopná registrovat změny směrů na silnici, takže v Santiagu musíte jezdit prostě podle toho, jak město znáte. Vše je dobře označeno světelnou tabulí, která indikuje, zda váš pruh či celá ulice jede ve vašem směru nebo ve směru opačném, ale nechtějte po mě vysvětlení, jak je možné, že se přesně v poledne, kdy se obvykle směr mění, auta nesrazí uprostřed. Paulina, naše pomocnice s hledáním bytu, nad podobně banálním dotazem mávla rukou: "To je tím, že Chilané respektují zákon." Pravda, dosud jsme viděli pouze několik projetí křižovatkou na červenou, couvání naopak kdekoli a kdykoli a několik obratných manévrů umožňující otočit auto v plném provozu. "Tak my nemáme nehody. Cizinci jo, ti mají, protože se nevyznají." Když jsme stáli v šestiproudé silnici na křižovatce v krajním ze čtyř pruhů vedoucím do centra tváří v tvář autům proti nám ve třech pruzích, z nichž ten náš se právě změnil na pruh vedoucí z centra, uznala jsem, že se opravdu v ničem nevyznáme.

Jiné bydlení. Mým notorickým bludem je, že si myslím, že můj budoucí byt bude lepší, než ten předchozí. Když jsem se stěhovala do Francie, myslela jsem si, bláhově, že se po bydlení v garsonce konečně zmůžu na něco, kde nebudu vařit ve stejné místnosti, ve které spím. Z 30m2 z Prahy jsem se ale nakonec odstěhovala do 14m2 se záchodem na chodbě. Když jsme opouštěli náš byt v rue Lachmann, těšila jsem se do Santiaga na byt s výhledem, místností pro hosty a hotovou koupelnou. Netušila jsem, že nás čeká fyzicky vyčeprávající chození po bytech, které mají vždycky nějaké velké ale. Základní pravidlo zní: pokud vám Chilan řekne, že byt je trochu hlučný, nemá vůbec smysl se tam chodit dívat, protože to znamená, že máte pod okny šestiproudou silnici, po níž se za neuvěřitelného řevu motorů prohánějí stokilometrovou rychlostí zákon respektující autobusy, jejichž povolená rychlost je zcela jistě mnohem nižší. Tento týden jsme si ale mysleli, že jsme narazili na "náš" byt: duplex s krbem v klidné čtvrti kousek od metra, duplex, v němž bylo "pouze" potřeba vymalovat a donutit majitele vyměnit kuchyňskou linku, která vypadala, jako kdyby si jí odnesl z koleje Větrník. Těsně před odchodem mě napadlo se zeptat, zda krb funguje. "Nesmí se používat.", řekla mi realitní agentka. "Jenom v létě. Jinak je smog." V létě za třicetistupňových veder je to se smogem trochu lepší, nejsem si ale jistá, že je večer u krbu tím, po čem toužím, zvlášť proto, že duplex byl pod střechou a teplota připomínala dobře roztopenou saunu. "A co topení?", řekla Paulina. Jak vidíte, opravdu je naší velkou pomocnicí. Některé otázky člověka ani nenapadnou. Přitom nás už naši přátelé Francouzi informovali o tom, že pokud Chilan řekne, že byt je "trochu studený", bude se nám celou zimu nepřetržitě kouřit od pusy a teplota nepřekročí vlivem děravých oken a dveří 10 stupňů. "Není", řekla realitní agentka. "Však ve Francii také nemají topení." Ujistila jsem jí, že ano. "No, ale nepoužíváte ho." Ujistila jsem jí, že ano. "Jste pod střechou, máte sluníčko." , uzavřela diskuzi Paulina. Při odchodu jsme se šli zeptat vrátného, jestli je v budově zima. Z jeho chilské španělštiny jsem zachytila jenom "muy helado" : úplně ledový. Tak si myslím, že možná v téhle budově minulý rok někdo umrzl.

Jiné telefonování. Když se mě občas někdo zeptá, zda už máme víza, zda už máme byt, zda už jsme byli tam a tam, zkrátka, když někdo moc předbíhá, říkám: "Ne, ale už umíme telefonovat." A to v Chile není jen tak. Tedy, vlastně stačí jen si uvědomit, odkud a kam voláte. Pokud voláte na z pevné na mobil, před číslo musíte dát dvojku. Pokud voláte z pevné na pevnou v Santiagu, netočíte nic. Pokud voláte z mobilu na pevnou, točíte devítku. Pokud voláte z pevné ze Santiaga mimo Santiago, vytočíte magické číslo 111, nebo 123, nebo 188, podle toho, který operátorů je zrovna nejlevnější, a následně vytočíte kód města. Za žádnou cenu před něj ale nesmíte dát nulu. Pokud jste vytočili nulu, automaticky jste přepnuti mimo národní komunikaci. A pokud vás točí tohle všechno, používejte Skype.

Možná, že si říkáte, že jsem k Chilanům málo shovívavá. Máte pravdu. Nejhorší je mix Chilanů s národy jako například Němci, což je bohužel právě kombinace na Hvězdárně. Na všechno existují pevné německé procedury, které ale zajišťují Chilané s jejich pověstnou schopností vypadat zaměstnaně a přitom nic nedělat, čímž německá procedura dostane nádech závodu v běhu přes překážky mezi želvou a šnekem. A pokud do systému přidáte marseillského Hvězdopravce a jeho legendární trpělivost, dostanete směs třaskavosti dynamitu. Na druhou stranu se není čemu divit. Hvězdopravec ještě po týdnu na Hvězdárně neměl e-mailové konto, protože správci sítě přišlo jednodušší mu všechnu poštu přeposílat na starou adresu ve Francii. Naše zavazadlo poslané cargem se ztratilo, údajně kdesi na Hvězdárně, a dodnes o něm nikdo nic neví. Zde je potřeba doplnit, že zavazadlo letělo s španělskou společností Iberia, která přidala svou trošku zmatku do německo-chilského mlýna.

Na druhou stranu se ale dobré duši Soledad podařilo sehnat nám víza. Pokud si pamatujete, hlavní problém byl ten, že nám na hranicích dali do pasu razítko se špatným rokem. Už jsem očekávala, jak budeme dokládat celou skutečnost letenkou, čestným prohlášením, dopisem prefektovi a prezidentovi, nebo vlastně prezidentce, to vše v nejméně třech kopiích, jak je ve zvykem ve Francii. V Chile stačí jediná věta: celník si zapomněl přehodit razítko. Zdá se, že úředníci vydávající víza jsou zvyklí. Bez jakéhokoli dalšího důkazu nám víza byla vydána.

Tedy, bylo nám slíbeno, že je během dvou týdnů dostaneme. Želva se blíží do cílové rovinky.

P.S. Právě jsem při praní prádla zbrusu novým zakoupeným práškem zjistila, že na odměrce na prášek místo klasických ml u jedné rysky stojí jméno: Argentina a u druhé: Chile. Inu, jiný kraj...jiné praní.