Jiné fronty a jiní psi

Že různé národy mají různý a často velmi charakteristický smysl pro humor je známá věc. Během svých cest jsem se přesvědčila, že národní charakteristikou je také způsob stání ve frontě. Už jen v Evropě se můžete setkat s ledacčíms. Od poměrně vyrovnaných linií mlčky vyčkávajících lidí, které známe z České republiky, přes též poměrně vyrovnanou avšak obvykle živě diskutující linii Francouzů, kteří v supermarketu s pověstnou pomalostí nejdříve pečlivě naloží všechno do tašek, než se rozhodnou zaplatit šekem nebo kartou, což obvykle trvá dalších pět minut, až po typický italský hrozen. Pokud opustíte Evropu, můžete vidět například v Indii kondenzovanou verzi italského hroznu, kde jediné pravidlo je, že silnější vyhrává. Indy se marně snaží do fronty namačkat policisté pomocí různých zábran, proti tomuto národnímu zvyku platí pouze rány holí. I když...Jednou v Indii jsme s mojí kamarádkou Brendou bojovaly o přístup k okýnku, kde bychom si koupily jízdenky na vlak, a po 45 minutách jsme i přes naši strategii "jedna odstrkuje a blokuje, druhá se tlačí na uvolněné místo" byly stále na stějně daleko od okýnka, jelikož většina ostatních strkajících se byli muži, kteří byli silnější než my dvě. Brenda nakonec vybuchla vzteky a jako správná učitelka začala na celý hrozen z plných plic křičet, že je to banda hulvátů a kdesi a cosi. A protože Brenda je učitelka s autoritou, stal se zázrak. Celý hrozen zkoprněl a jako jeden muž nám uvolnil přístup k okýnku naznačuje, že vytvoříme jednu linii pro muže a jednu pro ženy. Rychle jsme si koupily lístek, zatímco muži stojící v linii vzorně jako třída českých prvňáčků pokřikovali na nově příchozí, aby se zařadili do fronty a netlačili se k okýnku, ježto na nich není řada. Pět minut po našem odchodu jistě opět před okýnkem zavládl boj hlava nehlava.

Stát frontu v Chile se musí umět. Především musíte dávat najevo, že stojíte frontu, tj. nesmíte konverzovat, musíte nervózně podupávat a rozhlížet se a hlavně nesmíte nikoho ze slušnosti pustit, aby například prošel. Konverzace, slušnost, netlačení se a podobné věci jsou interpretovány Chilany jako důkaz, že vy rozhodně frontu nestojíte a že je možné se tedy natlačit před vás. A to i tak evidentních situacích jako například v olezlé budce, z níž odjíždí lanovka, kde si tedy jako naivní Evropan myslíte, že se nikdo nemůže domnívat, že v budce stojíte z nějakého jiného důvodu, než proto, že čekáte na lanovku. Slečna, která se v této situaci před nás pokusila natlačit, byla zastavena svým přítelem, který ji upozornil, že my možná též čekáme. "Myslíš?", řekla slečna, než se váhavě zařadila za nás. Stejně tak jsem doplatila na svoji dobrotu, když jsem ve frontě na chleba podala paní za mnou sáček, aby se pro něj nemusela sápat přese mě. Pokud budete zkoušet dávat přednost lidem v kráčejícím davu, při vystupování z metra nebo kdekoli jinde, budete smeteni davem za vámi. Nečekejte též, že druhý vám dá přednost, abyste davem smeteni nebyli. V Chile vám poslouží dobře zvládat hokejový bodyček.

V Evropě máme též různé zvyky, co se týče psů. V České republice, speciálně v Praze, jimi většina lidí nahrazuje chybějící sociální vztahy a celkovou uzavřenost naší kultury. Se psem na vodítku je možné se dát do řeči s dalším pejskařem, když máte psa, lidé na vás mluví na ulici, respektive mluví na vašeho nádherného pejsánka, který koná svou potřebu na pražský chodník. Protože v Praze není možné mluvit bez psa s vaším sousedem, s člověkem ve frontě, nebo s kýmkoli v metru, aniž by člověk vypadal jako blázen a osamělý blouznivec po metropoli, má psa skoro každý. V mém domě v Praze úplně všichni kromě mě a naše zahrada toho byla smutným svědkem nehodícím se k chození v otevřených botech. Ve Francii je zase zvykem, že žádný pes není hnusný, a psi ošklivosti skutečně závratné jsou hrdě voděni svými načančanými majitelkami. V jižní Itálii žije dvojí druh psů: domácí, jež smutně pokukuje po svých kamarádech psech divokých, kteří se prohánějí ulicemi ve smečkách, polehávají po historických památkách i tam, kam noha jejich lidského (ne)přítele nikdy nemůže vstoupit a kteří slastně hodují zbytky jídla z popelnice.

V Chile je to tak trochu podobné. S tím rozdílem, že pes divoký v létě většinu času prospí v centru města, nebo v chudších čtvrtích, zatímco pes domácí žije v čtvrtích bohatých. Ale smutně jako italský pes nepokukuje. Pokud pes není chiwawa nebo jezevčík, ale labrador, německý ovčák a další, majitel ho prostě v určenou hodinu vyhodí na ulici, a pes se venčí sám. Chiwawy a jezevčíci mají tu smůlu, že jsou voděni, stejně jako páníčkovy dětičky, na procházku služkou. Po luxusní čtvrti, kde je Hvězdárna, tak především večer pobíhají přečistí čistokrevní psi, samozřejmě bez obojku, protože uvedá praktika je zakázaná, a slastně zjišťují, co dobrého uvařily hostům místní restaurace, kam jde ten či onen člověk a vesele navštěvují své psí kamarády, kteří z nějakého důvodu museli zůstat za plotem. Obvykle se vám tedy při procházce Vitacurou stane, že se k vám některý ze psů přidá a většinu signálů, jimiž se ho chcete zbavit, bere jako dobrou zábavu. Dnes ráno jsem cestou na Hvězdárnu uviděla černého čistokrevného psa (labradora?), který spal přímo na výjezdu z OSN. Z OSN v tu chvíli vyjížděl jeep, jehož řidič asi nikde nikdy chránit mír nebude, protože se evidentně rozhodl, že buď se pes probudí hned, nebo už nikdy. Pes naštěstí měl dost duchapřítomnosti nejen se vzbudit, ale též se nevrhnout jeepu pod kola, a to vše právě ve chvíli, kdy jsem se blížila já. Jeep zmizel, ale pes ne a rozhodl se, že budeme kamarádi. Postavil se velmi vzorně vedle mě a ještě vzorněji vedle mé pravé nohy následoval mé kroky, zastavil se vždy u silnice, když jsem se zastavila já a takto mě doprovodil až do Hvězdárny. Vstup do Hvězdárny je střežen bedlivě a obvykle mě dovnitř hlídači skoro ani nepustí, dokud si pro mě Hvězdopravec nepřijde. Tentokrát mě ale pustili. Psa však ne. Ten chvíli předstíral, že mu to vůbec nevadí, ale hned, jak pozornost strážců opadla, nasadil první kosmickou rychlost a vnikl do přísně střeženého areálu kosmického výzkumu. Naštěstí pak, zabaven strážci, kteří se ho jali honit, ztratil o moji osobu zcela zájem.

Jedním ze zapřisáhlých nepřátel chilských psů je Dominik. Dominik je Hvězdpravcův kolega, Švýcar. Je chronicky svobodný a nosí vždy černé tričko, černé kalhoty a kšiltovku Hvězdárny. Dominik má rád víno, whisky, dobré jídlo, kávu a cigarety. Dominik nesnáší děti a psy. Dětem i psům není radno se přibližovat k jeho stolu, na němž je dobré jídlo, víno, káva, whisky nebo cigareta a kde nás Dominik baví svými historkami, jak donutil své sousedy vodit jejich psy na vodítku. Dominik je legenda, kterou je možné strašit malé děti.

Jednou seděl Dominik v kavárně u dobré kávy a četl si francouzské noviny. Vedle sedící rodina měla dvě děti, kluka a holku, kteří si v kavárně hráli na honěnou, což Dominika dohánělo k šílenství, jelikož děti bezohledně strkaly do všech stolů. V jednu chvíli si holčička všimla francouzských novin. "Dobrý den.", řekla francouzky: "Ty jsi Francouz?" "Hm", zavrčel Dominik: "Ty mluvíš francouzsky?" "Ano", řekla holčička: "chodím do francouzké soukromé školy". "Tak víš co," řekl Dominik zvyšujíce hlas: "Tak řekni bráchovi, ať si sedne na prdel a neserte mě tady tím vaším běháním."

Děti si sedly a ani nedutaly.

Napadá mě, že se musím Dominika zeptat, jak srovnat do latě chilskou frontu.