Námořníci, potápníci a učitelé

Když jsem byla malá, chtěla jsem být námořník. Oblečená v pruhovaném tričku jsem hltala všechny Verneovky a vůbec všechny knihy o námořnících a lámala si hlavu, zda námořník může být taky holka. A ne ledajaký námořník, samozřejmě, námořník na plachetnici, protože parník, to je stroj v plechovce, říkal Kapitán Flint. Zato plachetnice, když zašumí v ráhnoví bríza, jéjda! Napněte všechny plachty, i ty kosatky, a vratiplachtu jedině, když je protivítr. A z pirátů žádný strach, to jsou také sympatičtí chlapíci, jenom mají dřevěnou nohu a pásku přes oko. A opičku na rameni, nebo aspoň papouška, co umí mluvit a říká: "Samé zlato, samé zlato." Nezapomeňte přihodit soudek rumu a nějakou tu zeleninu, neb největší hrozba námořníků jsou jak známo kurděje, ale s tím jsem si dokázala poradit.

Brašule chtěl být také námořník, ale hlavně chtěl být potápěč. Potápník, jak říkal. Rodiče mu sice říkali, že potápník je brouk a že on sám chce být potápěč, ale Brašuli šlo hlavně o to potápění, takže trval na tom, že chce být potápník.

Oba dva jsme se měli narodit na Martiniku či někde v Karibiku, v ráji potápěčů, námořníků i konzumentů rumu. Je tu přesně takové, jako jsem si to ve svých snech představovala: obrovské písčité pláže s kokosovými palmami, azurové moře a korálové útesy. Unavený námořník si může též ve vnitrozemí odpočinout ve stínu chlebovníku (ano, skutečného chlbovníku, jak jsem o něm kdysi čítala a jak ho tu můžete vidět na fotce...), mangovníku, papájovníku nebo banánovníku, než se polem cukrové třtiny dopotácí k nálevně s rumem, a objedná si skleničku Ti-Punche, tj. rumu se sirupem, nebo Planteuru, rumu s ovocným džusem.

Když jsem vyrostla trochu ze svého námořního nadšení, či spíše mi došlo, že narodit se jako holka a ještě ke všemu v Rokycanech, není zrovna nejlepší předpoklad pro to stát se mořským vlkem, rozhodla jsem se, že vlastně místo námořníka chci být učitelka, ale zjistila jsem také, že koupání a ležení na pláži mě vůbec nebaví. Na Martiniku jsem ale zase plážování objevila. Řekněme, že jsem prostě jenom na pláže velmi náročná a jen tak někde mě to nebaví. Karibik má ale i v zimě 28 stupňů a vlny přesně takové, aby vás v nich bavilo se válet, aniž by to s vámi házelo přespříliš. Na pláži se pak můžete bavit tím, že se pokusíte otevřít kokosový ořech, co vám spadnul z kokosové palmy nad vámi. Člověk chápe, proč Newton nebyl z Antil.

Hvězdopravec trval na tom, abych se také naučila se potápět. Potápník je brouk, Tereza je potápěč. A tak jsem šla na tzv. křest, kdy vás nějaký zkušený potápěč vezme s sebou na průzkum, přičemž vás celou dobu drží a ani na moment nepustí. Křest byl ale jenom začátek. Hvězdopravec chtěl, abych hned pak začala s kurzem potápění Úroveň jedna. Na co kurz, říkáte si asi. No, jen si to zkuste. Jen tak pro představu, kupte si lahvinku karibského rumu, vypijte a zkuste pak vstát. Nějak tak to chodí pod vodou, když se snažíte udržet se v nějaké přijatelné a důstojné pozici. Čím víc se snažíte, tím je to horší. Já jsem skončila poprvé ležíc na zádech v hloubce šesti metrů, v panice pozorujíc hladinu nade mnou a jako brouk chrobák na krovkách se snažíc se otočit alespoň na břicho. Kromě toho mě Patrice, instruktor, nutil vyndat si pod vodou přívod vzduchu a nalít si vodu do potápěčských brýlí. Byla to děsivá hrůza, ale v Karibiku jste naštěstí za hrůzu odměněni tím, že vaše strachy vyvalené oči vidí hejna ryb a nádherné korály, takže si řeknete, že to vlastně za to stojí. Tedy, po pravdě vám to řeknu až na Silvestra, kdy mám poslední kurz a kdy bych měla být titulována Potápěčem začátečníkem, který se už může potápět až do 20ti metrů pouze s někým zkušenějším.

Všechno to potápění byl tak trochu dárek k Vánocům. Stromeček měla maminka Marie umělý, ale zato s jídlem jsme se poměli. Na Štědrý den jsme jedli čerstvého tuňáka, kreolské jitrnice, které jsou kupodivu též z prasete, a krabí pomazánku. A na Boží hod, který, jak známo, je ve Francii teprve tím hlavním dnem plným obžerství, jsme se vydali na nádhernou divokou pláž k Atlantiku, kde jsme ve stínu kokosových palem otevřeli šampaňské a k němu konzervované husí krky plněné fois gras. Na chvíli mi blesklo hlavou, že to všechno vlastně ve slovech zní jako příšerná snobárna, ale věřte mi, že když jste Francouz a žijete někde v bývalé kolonii, protože jste náhodou také učitel, je to vlastně docela normální. Nevím, proč ve Francii většina učitelů do kolonií nechce, takže dostat tu místo jako učitel je vlastně velmi lehké. A tak se sem dostala maminka Marie. Tak to vidíte, možná ten můj převrat kariéry z námořníka na učitele nebyl zas tak špatný nápad.

Kromě povalování na pláži a potápění se jsme se také jeli podívat trochu po ostrově. Byli jsme na severu v městečku Saint Pierre, které v roce 1902 úplně sfoukla sopka Montagne Pelée, která se tyčí nad ním do výšky 1355metrů. O síle výbuchu dodnes svědčí trosky domů a hlavně trosky divadla a vězení, kde výbuch v kobce přežil jeden z vězňů, Cyparis. Do vězení se dostal za výtržnosti spáchané pod vlivem Ti punche. Den před výbuchem sopky se vrátil z útěku tak zpunchovaný, že jeho strážci nevěděli, co s ním, a tak ho uvrhli do klenuté kobky v koutě vězení. Můžete ji vidět na fotce. Zatímco všech 30 000 obyvatel města při výbuchu zahynulo, punchem omámený Cyparis v malinké kobce přežil. A Martiničani dnes říkají, že Ti Punch v množství větším než malém někdy může zachránit život.

Pláže na severu mají sopečně černý písek, na jihu je písek jemný a žlutý a na Atlantickém pobřeží je hrubý a bílý. Obyvatelé jsou všude černí a život plyne všude stejně pomalu. Nač spěchat, když o kousek dál už je zase moře a celý ostrov by se dal objet během dne několikrát. Vždycky je čas. Oproti Chile je tu změna hlavně ta, že se nikdo nikam netlačí, nemačká, dokonce ani automobilisté. Jízda je nicméně stejně nebezpečná, protože ploužící se automobilisté zasněně hledí do dálky, do třtinových polí či vrcholků palem. V barech na plastových židličkách sedí vždycky skupinka hubených černochů a alespoň jeden z nich je vždycky rastaman. Oproti Chilanům jsou tu lidé větší, hubenější, usměvavější a v neposlední řadě zde oko mnohonásobně častěji spočine na švarném jinochovi.

Na Vánoce, když jsme vystupovali z lodi při návratu z potápění, vyřítili se proti nám dva černošští kluci ve věku asi šest let, v trenýrkách a červené santaklausovské čepici, a držíce se kolem ramen jako opravdičtí kamarádi zpívali: Père Noël, Père Noël! (Ježíšek, Ježíšek!) A mají pravdu. Kdybych já byla Père Noël, bydlela bych tady.

A ještě není všem dnům konec. Čeká nás tu ještě týden, tj. výstup na Montagne Pelée, čtyři ponory, spousta procházení a spousta skleniček rumu.

Globetrotter

Když se maminka Marie odstěhovala z Libanonu na Martinik, akorát jsme se stěhovali do Chile. Těšili jsme se, že od ní budeme v podstatě kousek. Tedy, takový snesitelný kousek, ne moc blízko, ne moc daleko. Rozhodně blíže než do Evropy, mysleli jsme si.

Chyba lávky. Cestovat z Chile na Martinik je mnohem dobrodružnější, než cestovat kamkoli jinam. Letecké spojení, které vedlo přes Panamu, zrušili, a tak se na Martinik létá přes Miami a Puerto Rico. Musela jsem se podívat na mapu, kam že to vlastně letíme. Celá cesta vypukla v sobotu večer devítihodinovým letem do Miami. Těch devíti hodin jsem se ale horko těžko dopočítala, protože i když jsem nakonec našla, kde Miami a Puerto Rico vlastně jsou, netušila jsem ani náhodou, kolik s nimi máme časový posun. Myslela jsem, že v Miami budeme mít o hodinu víc, ale ve skutečnosti jsme měli o dvě míň. A jak známo, časy odletu a příletu jsou vždycky v lokálním čase, a protože jsme letěli v noci a spali, vůbec jsem netušila, jak dlouho jsme vlastně letěli.

Po devíti hodinách v letadle, v pět ráno místního času, jsem tedy poprvé vstoupila na americkou půdu. Zprávy v televizi mi připomněly, že jsme vlastně na severní polokouli, kde je zima. Na letišti jela klimatizace na plné obrátky, či možná topení na obrátky velmi lenivé, jak má člověk vědět, jak vypadá zima v Miami? Takže jsme navlékli, co jsme měli a vzali jsme za vděk i pohozenou přikrývkou American Airlines. Letištní rozhlas do zblbnutí opakoval, ať si cestující do Philadelphie koupí něco k jídlu, neb na palubě letadla nic nedostanou, a v Philadelphii hustě sněží, takže možná budou v letadle dlouho čekat na povolení k odletu. Z terminálu, kde jsme čekali, letěla druhá polovina letů do Karibiku. Někdo tedy přesedal jako my z letu z teplé krajiny do teplé, někdo ze studené do teplé, někdo z teplé do studené a někdo ze studené do studené, a letištní hala byla tak pěknou přehlídkou všeho možného zimního i letního oblečení. V bezčasí, ve kterém jsme se pohybovali, nevědouce, kolik hodin vlastně je v Santiagu, kolik na Martiniku, kde je léto a kde je zima, a jak dlouho poletíme, z toho měl člověk docela podivný pocit.

Měli jsme před sebou šest hodin čekání na další let, ale naštěstí byl v hale zadarmo internet. Tak jsem se mohla připojit a podívat se, mimo jiné, na geoglobe, jak na net vysílám z Ameriky místo z Chile. Kupodivu jsem si až v tu chvíli uvědomila, že jsem na druhé straně zeměkoule.

Po šesti hodinách čekání v Miami jsme zase nasedli do letadla a odletěli jsme do Portorika. Tedy, po pohledu na mapu jsem zjistila, že by se spíš mělo říkat na Portoriko, protože Portoriko není stát kdesi vedle Salvadoru, Nicaragui nebo Hondurasu, jak jsem si myslela nevzdělaná já, ale ostrov v Karibiku. A všechny ostrovy by v češtině měly být s předložkou na: na Krétu, na Korfu, na Martinik, na Kubu, zatímco kontinentální státy mají předložku do: do Anglie, do Chile, do Namibie, tedy s výjimkou států či území, které k nám kdysi aspoň trochu patřily: na Moravu, na Slovensko, na Ukrajinu. Tohle pravidlo jsem v životě aspoň stokrát vysvětlovala svým studentům, ale teď mě pěkně dostalo. Možná ani čeština prostě neví, že Portoriko je ve skutečnosti ostrov kousek jižně od Kuby.

A zmatení jazyků mělo pokračovat. Už v Miami mě překvapilo, že člověk prakticky neslyší angličtinu, všude, včetně letištních obchodů, celnic a spol., zní na letišti španělština. To se v/na Portoriku dalo očekávat také, jenže jaká španělština! Měli jsme opět před sebou čtyři hodiny čekání, a tak jsme se rozhodli dát příruční zavazadla do úschovny a vyjet se podívat do města San Juan, což je hlavní město Portorika. Neměli jsme ale tušení jak a kam jet, tak jsme se zastavili v letištním obchodě, abychom nahlédli do průvodce. Slečna v obchodě byla, jako všichni Portorikánci, usměvavá a vstřícná, a tak jsem se jí zeptala, jak se dostaneme do San Juan Viejo, staré části San Juan. Řekla, že máme jet buď taxíkem, nebo že můžeme tomar la guagua. Moje ucho je už úplně zvyklé na chilský přízvuk a ten z Portorika, na rozdíl od Hvězdo- pravce, vyžadoval, abych se hodně soustředila, ale co má jako být tohle? Vzít miminko? Jet miminkem? Byla jsem si jistá, že jsem slovo guagua chytila dobře. Vždycky jsem si myslela, že vzniklo podle charakteristického zvyku miminek vydávat zvuk “uá, uá”, což je přibližně to, jak se slovo guagua vyslovuje. “Guagua?”, zeptala jsem se tedy nevěřícně. No jasně, guagua! “Bus”, řekla slečna na vysvětlenou. A jo, to má logiku. Naštěstí v Portoriku neříkají coger el bus jako ve Španělsku, protože coger v chilské španělštině neznamená vzít...tedy vlastně znamená, ale ne ve stejném smyslu. Je to přesně v onom smyslu, který by vyvolal tlumené chichotání v partě puberťáků. Takže kdyby na mě byla slečna vytáhla coger la guagua, možná bych ji byla udala místní policii za zprostředkovávání dětských prostitutů.

Nakonec jsme se vykašlali na guaguu, a jeli jsme taxíkem. Centrum San Juanu opravdu stálo za to. Podivili jsme se nad vánoční výzdobou, prošli se, výborně se najedli a zjistili, že portorikánské pivo je dobré k napití, ale chutná jako voda.

A pak jsme zase nalezli do letadla, které bylo tentokrát úplně malinkaté, a konečně jsme odletěli na Martinik. Po pětadvaceti hodinách cesty, když počítám pouze dobu od vzletu prvího letadla k doletu posledního, jsme stanuli na francouzské půdě. Maminka Marie a Greg na nás čekali a odvezli nás na jih ostrova do jejich domečku. Dostali jsme uvítací punch a po šesti měsících jezení příšerných chilských gumových sýrů jsme s obrovskou radostí také pojedli něco pořádného francouzského sýra. A prázdniny můžou začít.

Na Martinik

Poslední pracovní týden před Vánoci je za námi. Dodělala jsem něco cukroví, protože Hvězdopravec všechno linecké zbaštil, a zjistila jsem, že moje stížnosti na velké vedro při prvním pečení byly zcela neoprávněné, protože při druhém pečení bylo venku 34 a teplota v bytě byla nejméně 27 v naší ložnici, kam jsem se ale s válem a moukou nevešla, takže nezbylo než se spokojit s o něco teplejším obývákem.

Celý týden mi zabralo spoustu času nekonečné schůzování asociací před uzavřením roku. Ale stihla jsem také pomoct Martině s odvozem vánoční araukarie, která zde nahradí dobře vánoční jedličku. Odvezly jsme ji Pathfinderem a jako obvykle jsme se totálně ztratily v bláznivém centru Santiaga. Ale už si z troubících lidí okolo nic nedělám a řídím jako skutečná Chilanka. Pak jsme zajely do Jumba pro Plzeňské, ale zrovna na něj byla sleva, takže ho Chilané všechno vykoupili. Kruci.

Během týdne jsme také byli s Hvězdopravcem dvakrát na pohotovosti, protože tu ještě neumíme chodit k doktoru normálně. V pondělí jsem donutila jít Hvězdopravce, který mě už třetí týden v noci budí kašlíčkem. Kašlíček nevypadal nebezpečně, ale moje reakce po třech týdnech nevyspání ano, takže jsem požadovala za oprávněné jít se poradit k doktoru pohotově hned. Navíc pohotovost na klinice není tak úplně pohotovostní, protože tam vozí pouze pacienty, kteří jsou dost při vědomí na to, aby mohli ošetření uhradit. Hvězdopravec se vzpouzel na pohotovost jít, ale když viděl líně vypadající čekárnu, kde čekalo několik velmi zdravě vypadajících pacientů, nechal se přesvědčit. Celá pohotovost začala tím, že ho museli zaregistrovat do počítače, což jako obvykle nebylo jednoduché, protože jim dvakrát při registraci spadl systém a Hvězdopravec musel všechny údaje diktovat třikrát.

Doktoři si poslechli Hvězdopravcovy plíce, řekli, že to nic není a nasadili mu antibiotika. V Chile mají prášky rádi. Kdo do sebe nic nehází, zanedbává se. Naštěstí k antibiotikům přidali doktoři i nějaký sirup, takže jsem dle vlastního uvážení antibiotika Hvězdopravci zase vysadila. Hvězdopravec bere sirup asi tak ob den, ale kupodivu už nekašle. Mysleli jsme si, že pak už budeme klidně spát.

Jenže já jsem se v úterý na schůzi posadila vedle nějakého exotického keře či co a začala jsem z něj kýchat. Večer jsme šli s Amelií, Alvarem a Amorim (anonymní alkoholici) na copas y tapas. Tam jsem snědla nějaké to chorizo a sýr a maso a mušličky. V noci jsem tajně otevřela okno od ložnice. Hvězdopravec strašně nerad spí s otevřeným oknem, ale já to v tomhle vedru považuju za nezbytnost. Ráno jsem si za to nadávala, protože mě něco strašně poštípalo na zádech. Během dne jsem zjistila, že se mi pupínky rozlézají i po nohou a začala plácat neviditelné mušky, které mi je měly způsobovat. K večeru jsem si začala říkat, že jsem asi chytila také vši a že mušky musejí být nějaký parazit či co. Dvakrát za večer jsem se vykoupala, ale pupínky naskakovaly dál a strašlivě svědily. Věděla jsem, že to není svrab, protože svrab si přivezl z Indie náš kamarád Sylvestre a nakazil s ním Xaviera, takže příznaky svrabu mám v malíčku.

V noci jsem svěděním nemohla usnout a kolem jedné v noci jsem začala Hvězdopravce přesvědčovat, že je divné, aby mouchy a vši a svrab žraly jenom mě a že mám asi nějakou alergii. Hvězdopravec se zaléčeným kašlíčkem chtěl spát, a tak řekl, že to "vydržíme do rána", čímž měl na mysli, že já to vydržím a on bude spát. Kolem páté ráno jsem měla pupínky už úplně všude včetně obličeje, takže jsem se rozhodla, že už nic vydržovat nebudeme, vytáhla jsem Hvězdopravce z pelechu a jeli jsme zase na pohotovost. Na pohotovosti se na mě podívali jen tak jedním okem a bylo jim jasné, že mám alergickou reakci, takže do mě nakapali nějaká antihistamika, která svědění sice moc nezastavila, ale totálně mě spajcnula, jak odborně říkáme my psycho-lidé, takže jsem nemohla jít do práce. Dali mi k tomu ještě celou zásobu prášků na doma, kterou jsem si zase po dni, když se pupínky ztratily a moje ruce přestaly vypadat jako nafouklé balónky, vysadila.

Včera v noci jsme měli doma party. Podařilo se nám úplně naplnit náš obývák lidmi, jak to máme rádi a jak jsme to dělali často v Grenoblu. Připravila jsem všechno jídlo, a to mě tak unavilo, že jsem už v jednu v noci zalehla, takže jsem nemohla vidět, jaké následky zase napáchala Denisova višňovice. Ráno jsem vstala a začala uklízet, zatímco Hvězdopravec vyspává. Ale jdu ho nemilosrdně vytáhnout, ať si uklidí svoji polovinu. Večer totiž začínají skutečné prázdniny. Jedeme na Martinik za maminkou Marií, která tam bydlí. To znamená, že ještě dnes odpoledne musíme vyrazit do města koupit dárky, protože nákup dárků jsem nestihla. A musíme sbalit kufry, o kterých maminka Marie jistě na letišti prohlásí: "Já nevím, co vy s sebou furt taháte, tady potřebujete akorát plavky a nic jinýho." a tuto větu bude opakovat tak dlouho, dokud se Hvězdopravec nerozčílí...a Vánoce budou moct začít.

Prezidentské volby mýma očima

V neděli byly v Chile volby. Jak prezidentské, tak senátní, tak parlamentní. Mění tu vždycky všechno najednou: nevím, zda je to proto, že to vyjde levněji, nebo zda to má nějaký jiný důvod. Teoreticky je totiž možné, že například prezident bude levicový a senát pravicový. Každý občan totiž povinně volí jednoho kandidáta na prezidenta, jednoho jako senátora a jednoho jako poslance. Žádné volení stran, tedy. Povinně říkám proto, že účast ve volbách je v Chile, podobně jako třeba v Belgii, povinná.

Ale po pořádku. V Chile byla diktatura do roku 1988, ale Pinochet byl ještě do roku 1990 šéfem armády. Představte si u nás, kdyby byla zůstala armáda v rukou komunistů, jak bychom se asi cítili svobodně. Navíc Chilané měli poměrně nedávnou zkušenost s nástupem diktatury 11. září 1973. Během nástupu diktatury v roce byly desetitisíce nepohodlných lidí svezeny na Národní stadion v Ñuñoe a 320 lidí bylo do konce září popraveno. Mezi nimi mimo jiné i zpěvák Victor Jarra, kterého bych přirovnala k českému Krylovi. Podle oficiálních čísel, tedy pouze podlě tech opravdu doložených a prokázaných, celkem během diktatury zmizelo, nebo bylo zabito 2279 lidí a přes 33 000 jich bylo uvězněno a mučeno. Podle jiných odhadů bylo mrtvých až 50000, uvězněných 400 000 a lidí, kteří během diktatury odešli do exilu, až milion. Ale nepoměřujme hrůzu prožitého počtem mrtvých. Stačí, aby zmizel váš příbuzný a je to až dost. A je fakt, že najít v Chile rodinu, která nebyla diktaturou poznamenána buď takto, nebo emigrací části rodiny, je těžké. Možná ještě tak hodně bohaté tradičně katolické konvzervativní rodiny, nebo naopak ty, které žily hluboko na venkově bez vzdělání a bez politických přesvědčení.

Většina těhle věcí se obecně v Evropě ví. Co se ale podle mě moc neuvádí, je fakt, že od roku 1973 byl nastolen zákaz vycházení po setmění, a skončil až v roce 1989. Kdybych se tedy byla narodila v Chile a ne v komunistických Čechách, do svých 12-ti let bych nemohla po setmění ven. Neměla bych zkušenost, že moji rodiče by občas odešli na ples a vrátili se v noci. Lidé, kteří se narodili například v roce 1963, tedy nesměli vycházet ven po setmění až do svých šestadvaceti let. A ti, co se narodili v padesátých letech strávili celou svoji rozjuchanou dospělost zavřeni doma. Co myslíte, že takový šestnáctiletý zákaz vycházení s lidmi udělá?

Zparanoidní. Chilané se pořád bojí. Nejezdi na kole (ukradnou ti ho), nebydli v Bellavistě (přepadnou tě, vykradou tě), zamkni se v autě (ukradnou ti tašku), nejezdi městskou dopravou po sedmé večerní (okradou tě), slyším stále. Je to nebezpečné. Asi jako v Praze, myslím si a uvádím tím do rozpaků spoustu Čechů, kteří si, podědivši diktaturní strach, myslí, že Praha je nebezpečná. Jistě, za komoušů i za Pinocheta bylo líp. Za diktatury byla kriminalita pochopitelně mnohem nižší. Svoboda má také své stinné stránky. Dneska každý zná někoho, kdo zná někoho, komu ukradli peněženku, vykradli auto nebo dokonce byt. Já znám ale také případ, jak jeden hoch z Las Condes (jedné bohaté čtvrti) zabil hocha z Vitacury (druhé bohaté čtvrti), protože se hoch z Vitacury v noci chtěl zeptat na cestu a hoch z Las Condes si myslel, že ho hoch z Vitacury ve skutečnosti chce přepadnout. Protože mu doma říkali, že po setmění je to venku dokonce i v Las Condes strašně nebezpečné, nosil s sebou raději nůž. A když se k němu hoch z Vitacury přiblížil, ve strachu z přepadení mu ho bodl do hrudi.

Proč tohle všechno píšu? Protože se mi to zdá pro chilskou společnost typické. Hodně lidí diktaturu odsuzuje, ale jsou i tací, kterým se po ní stýská. To je stejné jako u nás, jenže to není ze stejného důvodu (zdravotnictví zadarmo, levno atd.). Chilané se bojí, neznají jeden druhého, nedůvěřují si a společenské vrstvy se nemíchají. Většina lidí pracuje do úmoru, protože musí, nebo si myslí, že to tak má být. Lidé se chtějí mít líp a nemálo si jich myslí, že je nutné udělat něco také s chudobou. Někdy s chudobou dost virtuální a někdy proto, že se na nás na všechny dívá ten pán shora.

V předvečer voleb bylo všude vymeteno. Zákaz shromažďovat se sice platí pouze pro politická seskupení, ale někteří Chilané rozmlouvali Hvězdárně nápad uspořádat v předvečer voleb vánoční večírek. Prý jsou na Hvězdárně neuvědomělí, přijde policie a rozpráší nás.

Nerozprášil nás nikdo a když jsme se vraceli domů v půl čtvrté v noci autem, sedm osob v jednom kelímku od jogurtu, Alvaro na Pedrově klíně a řadicí páka v Pedrově pozadí, nepotkali jsme ani živáčka.

Druhý den bylo první kolo voleb. Z prezidentských kandidátů na vás málem i na záchodě koukal hlavně miliardář Piñera, konzervativní pravičák, který byl v minulosti jako každý konzervativní miliardář odsouzen za bankovní podvod či daňový únik. Dalšími kandidáty byl bývalý prezident Frei za středolevou koalici, jejíž členkou je též stávající prezidentka Michele Bachelet, dále Marco Ominami za socialisty a Arrate za komunistickou stranu. V prvním kole vyhrál na celé čáře Piñera (44% oproti necelým 30% pro Emanuela Freie, 20% pro Ominamiho a 6% pro Arrata), což je poprvé od konce diktatury, kdy vyhrál pravicový kandidát. V pondělí ráno jsem si otevřela české, francouzské (1, 2) i chilské noviny, abych si přečetla, co o volbách píší. Čeští novináři nezklamali a zase v článku slyším radostné plácání dlaní nad faktem, že někde na světě vyhrála pravice, aniž by toho o ní pan novinář mnoho věděl. Podobně plácaly dlaně nad Sarkozym, než se mu o chvíli později titíž novináři začali vysmívat. Nehledě na to, že Piñera prošel pouze prvním kolem a oba dva vyřazení kandidáti jsou socialisté, což ale český novinář zmíní až někde úplně na konci článku až poté, co odcituje Piñeru, kterak se Chile vyslovilo pro změnu a jak chce "právo a pořádek". Pořádek podle konzervativních katolických norem, zapomněli dodat. Více policejního dohledu, říká Piñera, a na to vystrašení Chilané slyší. V českém článku chybí údaj, že Frei byl v minulosti prezidentem a že je ze stejné strany jako současná prezidentka. Samozřejmě ani slovo o tom, že Piñerův bratr byl ministrem práce pod Pinochetem. Ani o tom, že kandidát na prezidenta zároveň vlastníkem celoplošného televizního kanálu Chile Vision a klubu Colo Colo, tedy ekvivalentu naší Sparty, což mu vyneslo přezdívku "chilský Berlusconi". Natož o finančních podvodech, o nichž se mimochodem nemluvilo moc ani během kampaně. Není se čemu divit, prostor, který si Piñera koupil, byl alespoň desetkrát větší než prostor, který měli ostatní kandidáti. Pokud ještě spatřím kartonové Piñery v životní velikosti mávající v rozestupech cca 1 metr praporem kolem hlavních silnic v Santiagu, slibuji, že vám je vyfotím.

V den, kdy dostal Berlusconi na druhé straně planety pěstí, nám tedy především velmi bohaté a velmi chudé vrstvy zvolili do druhého kola konzervativního Piñeru a střední vrstvy socialistu Freie. Uvidíme, co bude dál. Prostým součtem hlasů levice proti pravici by to měl vyhrát Frei, jenže místní politologové tvrdí, že voliči socialisty Ominamiho budou možná klidně volit v druhém kole Piñeru. Každopádně mi dělá radost, že se přes to přese všechno do parlamentu nedostal kandidát za Vitacuru, Lo Barnecheu a Las Condes, Rodrigo García Pinochet, který se na plakátech tak chlubil svým slavným dědečkem a nakonec dostal "pouze" 10%, tj. 21 000 hlasů. Jeho kandidatura přeci jen byla vnímána jako kontroverzní, a to přesto, že jeho matka, nestarší diktátorova dcera, sedí v zastupitelstvu Vitacury.

Den po volbách jsem byla na setkání Emprende mamá, asociace, kde pracuju s těhotnými chudými puberťačkami. O volbách se otevřeně nemluvilo, protože bylo jasné, že část dobrovolnic, z nichž většina pochází z velmi bohatých vrstev, volila vpravo a druhá část vlevo a že politické názory nás asi hodně rozdělují. Jedny pracujeme proto, že nám to káže naše katolická víra, nebo dokonce Opus Dei, druhé proto, že si myslíme, že by se člověk měl snažit, aby ti defavorizovaní dostali svou příležitost, protože naším ideálem je rovnost. Ono si to vlastně neodporuje, dokud se do toho nedostane politika.

Tak uvidíme. Jak držím palce já je vám asi jasné. Já si myslím, že současná vláda postupuje dobře a že vedle důrazu na ekonomický růst se také snaží myslet na to, že země se musí rozvíjet harmonicky. Frei je rozhodně méně zatížen předsudky, co se týče rovnoprávnosti, protože je mnohem méně zatížen katolickou doktrýnou. Takže já jsem proto, aby středolevice zůstala...

Snění o bílých Vánocích ve třiceti stupních

Léto nám konečně přišlo. Bazén v našem domě konečně napustili a posadili k němu plavčíka. Moje muškáty v horku přestávají kvést a onehdy jsme málem zhynuli žízní i my, když nám v hospodě řekli, že nemají žádné pivo, protože je moc vedro a lidé jim ho den před tím všechno vypili. Zavlažovací zařízení, která jsou jako vždy špatně seřízená a stříkají po chodcích stejně důkladně jako po rostlinách, mi definitivně přestávají vadit. Koupila jsem si báječné šortečky a zjistila jsem, že jsem stále neschopná vyhodit svoje roztrhané kožené sandály, které jsem si koupila před čtyřmi lety, protože se v nich dá stále ještě trochu chodit. A kromě toho všeho vrátní v našem domě naaranžovali na sloupy veřejného osvětlení světelné vánoční stromky a v poli kaktusů a sukulentů jsme při cestě na jih zahlédli nafukovacího Santa Klause.

Vánoce mám moc ráda, ale letos mě ani vyřvávání koled v supermarketech nepřesvědčí, že se něco vánočního opravdu blíží. Rolničky ve třiceti stupních? Dárek nemám ani jeden, jako kdybych dosud nevěřila, že opravdu je prosinec. A přitom i při cestě na Vegu, na můj oblíbený trh, jsou vedle stánků s jahodami, třešněmi a broskvemi stánky s plastovými blikajícími Santy a kde který prodavač se pro zachování atmosféry potí pod santovskou čepičkou. A při procházení Sodimacem a hledání bougenvilie, jsem narazila na stromky v květináčích. V květináčích, protože pokud vánoční stromek denně nezaléváte, po dvou dnech z něj máte suché dřevo na podpal. Uříznutý stromek by opadal rychleji, než by ho do obchodu stihli dovézt. No ano, jste v zemi, kde můžete mít bez problémů za oknem onu bougenvilii, která by vám zmrzla i na jihu Francie, tak se nedivte.

Včera jsem se rozhodla, že Vánoce budou a že je čas na pečení cukroví. Byl zrovna státní svátek, takže jsem celý den nikam nemusela. Zavolala jsem Mance, abych vyzvěděla nějaké recepty, přihodila jsem pár dalších od maminky a dokonce i recept na perníčky od Spoon. Mezi plácáním lineckého těsta a těsta na vanilkové rohlíčky jsem udělala také gazpacho, andaluskou studenou polévku z rajčat, což je tak jediné kromě salátu, co v tomhle vedru můžu pozřít. Když už se mi gazpacho chladilo v ledničce, začala jsem válet a vykrajovat. Vykrajovat můžu jedině srdíčka a hvězdičky, protože to jsou jediné formičky, které jsem po dlouhém hledání v obchodech našla. Tenhle rok je první, kdy se do pečení pouštím, a to z jednoho prostého důvodu. Cukroví je dobrý dárek pro kolegy, vrátné, pacienty, zkrátka pro všechny, koho je v Chile třeba obdarovat, aby člověk nevypadal jako škrt. Ale ouha. Na změknutí másla je tohle počasí báječné. Až se mi z toho všeho rozteklého másla začal zvedat žaludek. Na válení těsta se zdejší počasí hodí už méně. Oboje cukroví nakonec dopadlo hrozně. Jediné, co dopadlo dobře, byla marmeláda z čerstvých třešní, kterou jsem na to linecké vyrobila.

Začala jsem se pídit po tom, co je špatně a Manka mi řekla, že špatně je to vedro, že ona vaří vždycky v noci. Moje maminka mi řekla, že její první cukroví jsme prý kdysi odnesli jako děti na školní besídku a následně jsme jí vyprávěli, kterak zbylo až úplně poslední, když už bylo cukroví všech ostatních maminek zbaštěné. Zkrátka, trochu za to může klima, trochu genetika. Ale rozhodla jsem se nevzdávat, navlékla jsem si roztrhané sandály a vydala se do Lideru pro dalších pár kostek másla a zásobu ořechů, že to celé zkusím znovu. Za I'm dreaming of a White Christmas (just like the one I used to know) jsem přihodila kilo moučkového cukru a zase běžela domů pokus zopakovat.

A snít jsem mohla. Večer jsem znovu uplácala těsta. Druhý den jsem měla volné dopoledne, takže zase zástěru, igelitový ubrus na stůl a znova. Rohlíčky se mi tentokrát podařily a lineckého jsem spálila jen polovinu. Jenže pak nastal další problém. Čokoládová poleva na Mančiny marcipánové koule. Čokoládová poleva na linecké. Ta, co o ní je v každém receptu napsáno: dáme ztuhnout na balkón. Uvolnila jsem kousek ledničky, kde čokoláda pěkně utuhla, ale jakmile cukroví z lednice vytáhnu, zase začne poleva téct a po čokoládových koulích stéká na talíř. Marcipánové koule se ode dneška jmenují Sysifovy koule. Nebo raději kuličky.

Večer jsem se pustila do perníčků podle Spoon. Sehnala jsem všechny ingredience kromě anýzu, a tak jsem do těsta v záchvatu inspirace nalila trošku pastisu. Perníčky nám doma nikdy nešly, ale světe zboř se, ty moje vypadají výborně. Jen jsou tvrdé. Zvláčnění, kterého dosáhne česká studená zima a lezavo, ale asi suchý vzduch v Santiagu nezajistí. Uvažuju, že je uskladním k orchideji a budu je také pravidelně rosit. Kupodivu ani poleva nedopadla tak, jak jsem byla zvyklá z dětství: že vždycky byla moc tuhá, nebo moc tekutá a nikdy netuhla. Zkrátka, tenhle recept zachránil přeci jen moji kuchařskou čest, i když dekorátorská čest tedy trochu pokulhává. Kolem jedenácté večer dorazil k nám domů Hvězdopravcův kamarád Morgan a našel mě zamazanou bílou polevou jako zedníka šťastně zdobící poslední perníček. Heureka!

Takže to nakonec dobře dopadlo. Obdarovaní měli radost a zdá se, že moje cukroví nakonec někdo zbaští. Pěkně jsme si na něm pochutnaly také válíce se s Mankou u jejich bazénu v rozkvetlé zahradě popíjejíce bílé víno. Jen vám řeknu jednu věc: vaření mě baví a s radostí cpu návštěvy boeuf bourguignon, mušlemi po námořnicku nebo telecím ragú. Ale cukroví, to je ta nejhorší dřina, kterou jsem kdy zažila a vážně uvažuju, že letos to bylo poprvé...a naposled.

Surfaři

Ve středu ráno se do Santiaga vrátil Brašule a Jana. V plánu měli něco chození po Santiagu a výlet do Valparaísa následovaný společným výletem na pobřeží Pacifiku. Ve čtvrtek večer jsme zašli do naší oblíbené restaurace Ky, která, jako hodně restaurací v Santiagu, jako restauarce zvenčí vůbec nevypadá. Nemá žádný vývěsní štít a žádnou reklamu, jen vysoký plot. Dokonce je v Recoletě v místech, kde žádné restaurace nejsou. Pokud nevíte, že uvnitř restaurace je, myslíte si, že procházíte kolem normálního domu. Nevím, proč to je tak, jisté je, že bez rezervace se obvykle nechytíte a že jídlo je skvělé.

V pátek ráno jsme se rozhodli vydat se směrem na jih na pobřeží. Brašule a Jana si sice užili dost tuleňů a plameňáků i na severu, ale říkali jsme si, že je ještě vezmeme k Pichilemu na Punta de los Lobos. Hvězdopravec byl unavený, a tak jsem za volant sedla já. Otočím klíčkem a nic. Nejdřív jsem si myslela, že mám třeba špatně nastavený automat, nebo že jsem udělala jinou chybu, ale ne. Pathfinder ani nevzdechl. Kluci otevřeli motor a usoudili, že problém bude v baterce. Rezavé a špinavé držáky, které baterku držely, dávaly tušit, že poslední výměna proběhla skutečně kdysi dávno. Ještě, že nepojízdný Pathfinder stál u nás na dvoře a ne osaměle někde v horách pod Palomou. Hvězdopravec si došel domů pro nářadí a pro batoh, baterku s Brašulí vymontovali, hodili do báglu a šli shánět někoho, kdo by jim řekl, zda je baterka špatná, nebo zda je možné ji nabít. Jana a já jsme původně plánovaly jít se natáhnout k bazénu, auto ale bez baterky nešlo zamknout, takže na nás padla úloha strážkyň auta.

Hvězdopravec a Brašule si to zatím namířili do nejbližšího servisu. Naštěstí jich kolem máme hodně. V prvním servisu tedy hodili baterku na pult a zeptali se, zda je možné zjistit, zda je baterka ještě použitelná, nebo zda je možné koupit novou. Pan servisní pokýval hlavou, chvíli přemýšlel, a pak vytáhl voltmetr. "Je slabá.", řekl. Dobrá diagnóza. "Ale je špatná, nebo jen vybitá?", zeptal se Hvězdopravec. "Špatná", řekl mužík. Asi to vytušil z jehněčích jater či co. Zvlášť proto, že to ani nemohla být obchodní strategie. V zápětí se totiž ukázalo, že novou baterku nemá.

Kluci hodili zase baterku do batohu a šlo do dalšího servisu. Tak se opakovala tatáž scéna s voltmetrem, jen ho chlapík ještě asi čtvrt hodiny hledal. Baterku nejdřív také neměl, když tu si vzpomněl, že vlastně jednu má. Vypadala nově, a Hvězdopravec se rozhodl ji koupit. Mužík souhlasil, ale když Hvězdopravec chtěl lístek od koupě, mužík začal dělat, že Hvězdopravcova španělština je opravdu úplně nesrozumitelná. Ale Hvězdopravec se nedá, takže opakoval žádost o lístek asi pětkrát. Mužík nakonec přiznal, že nemá právo baterku prodávat, ale že kdyby náhodou byl nějaký problém, máme přijít. Na důkaz dobré vůle poslal jako nosiče baterky jednoho ze svých ušmudlaných zaměstnanců. Šmudla byl tak malý, že když chtěl baterku namontovat, musel si stoupnout na špičky. Ještě, že je baterka hned u kraje motoru.

Pathfinder zase startoval, a když jsme nastartovali, zjistili jsme, že bylo rozsvícené světýlko na stropě. Stará baterka se tedy jistě jenom vybila. Rozhodli jsme se tedy hned dojet pro ni do servisu. Tam jsme strávili opět asi čtvrt hodiny, protože nikdo nevěděl, kam se baterka poděla.

Ale nakonec jsme vyrazili, i s baterkou a věcmi na kempování. Plánovali jsme sice v Pichilemu bydlet v hostelu, ale zarezervovat místo se ukázalo nebýt zcela jednoduché. Na konci drátu si nás předávali od čerta k ďáblu a vždycky to skončilo slovy: my vám zavoláme později.

Jeli jsme překrásnou krajinou až k Laguně Torca, kde jsme pozorovali černokrké labutě. Na oběd jsme se zastavili v jakési venkovské restauraci. Právě v okamžik, kdy probíhalo v JAR rozlosování do skupin na mistrovství světa ve fotbale. Hospoda byla plná a televize samozřejmě naplno. Chilané byli nakonec se svojí skupinou evidentně spokojení, protože si představují, že Švýcary a Hondurasany porazí jako nic. Doufejme, že ano.

K večeru jsme dorazili přes Puntu de los Lobos, kde jsme pozorovali pelikány a surfaře, do surfařského centra Chile, do Pichilemu. Ubytovat jsme se plánoavali v hostelu Surfhostal, který vypadá vlastně jako loď a je přímo na pláži. Když jsme k budově dorazili, nedařilo se nám najít do ní žádné dveře, ale nakonec jsme našli zvonek a za chvíli se cosi, co vypadalo jako léta nepoužívaný vstup, skutečně otevřelo, a před námi stál hyperaktivní mužíček v čepici. Chraplavým hlasem se představil jako Jaime, kapitán této noci, a začal nás všechny nahánět dovnitř, aby nám ukázal, jaké má pokoje. Někde během prohlídky jsem mu stihla do jeho nepřetržité mluvy vložit větu, že máme jakousi rezervaci. Hostel ale vypadal dost plně a bylo volných jen pár postelí v "podpalubí", v základech bez oken. Spát se nám tam moc nechtělo, a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí jinde. Hvězdopravec jako obvykle nechápal, jak je možné, že nám nakonec někdo tvrdil, že máme rezervovaná místa, zatímco je evidentně rezervovaná nemáme. Já řadím sama pro sebe v Chile tuto otázku vedle otázek jako Co bylo dříve, vejce, nebo slepice? nebo Existuje Bůh?, takže se nikdy nenamáhám najít na ni odpověď, ale Hvězdopravec mužíka udolával tak dloho, až mu mužík řekl, že rezervaci jsme možná měli na ty postele nahoře, ale že řed námi přišly čtyři holky, tak je dal jim. Ale že má hostal ještě druhou část, o něco dál na pláži, tak ať se tam jdeme zeptat.

Šli jsme a hostal našli naproti hospodě Puente Holandés, holandský most. Místo narážky na Amsterdam jsme ale postupně začali chápat, že se spíš jedná o holandskou verzi french connection. Spojení holanského benevolentního postoje k jedné zelené plodině a chilské organizace se ukázalo být vražednou kombinací. Servírka v hospodě nebyla zrychlená jako mužík, ale úplně zpomalená a pomalinku se šla zeptat, zda by bylo možné nás ubytovat. Nakonec řekla, že jí zbývá jeden pokoj pro čtyři, jinak nic. Šli jsme se tedy na pokoj podívat a k našemu překvapení měl pokoj jednu postel ve výklenku na střeše, kam se muselo vylézt po žebříku. V celém hostalu jsme byli sami, nikde ani noha, ale servírka ospale trvala na tom, že všechno ostatní je rezervované. A že my musíme vyklidit pokoj do dvanácti, protože přijedou další lidé. Na to dodala, že vlastně můžeme věci nechat v pokoji do dvou a ještě celé odpoledne mít půjčená kola.

Druhý den se ukázalo, že po nás už nepřijel ani jeden host, což se, dle servírky, stává. Prý ještě můžeme zůstat. Hostal je sice zase celý rezervovaný, ale možná by se pro nás v liduprázdném hostalu ještě nějaké místečko našlo. Věděli jsme, že musíme večer zpět do Santiaga, ale šli jsme se projít na pláž, kde bylo spousta surfařů, a Brašule začal mít opravdu chuť surfování zkusit. A to až tak, že se došel zeptat do jedné školy, kde mu řekli, že odpolední lekce včetně půjčení všeho vybavení stojí 300kč. A bylo rozhodnuto. Odpoledne se bude surfovat.

Odpoledne jsme se tedy dostavili na místo. A čekali jsme, až se koordinátor kurzů zvedne a začne hledat neopreny. Čekali jsme na můj neopren. Pak na Brašule neopren. Na Janin. Na Hvězdopravcův. Na Brašuleho boty. Na Janiny boty. Na Hvězdopravcovy boty. Na moje boty. Na neopreny skupinky francouzských studentů. Na to, až si koordinátor popovídá s rodiči jedné nezletilé žákyně. Na její neopren. Na boty studentů. A nakonec konečně na učitele.

A byli jsme na pláži. Kurz byl zahájen během a několika protahovacími cvičeními. V neoprenech jsme běhali po pláži a připadali si jako opravdoví začátečníci. Pak jsme si do písku namalovali prkno a zkoušeli se na něm zvednout. Nahoru a dolů, až jsme se z toho potili. Brašule se snažil říkat, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti, ale když náš učitel začal pérovat Janu a nechat ji dělat několik zvednutí na pískovém surfu navíc, vysloužil si za to nakonec od své ženy kopanec.

A šli jsme do vody. Učitelé ze školy nám vytipovali vlnu a roztlačovali nás do ní, protože jako začátečníci těžko odhadneme, jaká vlna je dobrá, kdy pádlovat rukama a kdy se zvednout. Takhle stačilo se zvedat. Tedy, stačilo...ale nakonec se nám všem podařilo se zvednout alespoň jednou a něco ujet. A objevit další sport, který stojí za to mu dát šanci.

Brašule a Jana dneska odlétá do studené Evropy, kde se budou zahřívat tak akorát svařeným vínem. A nás také čeká pár vánočních party v třicetistupňovém vedru.

Paloma, holubice bílá, aneb lepší vrabec v hrsti...

La Paloma znamená ve španělštině holubice. Paloma je také vršek nad Santiagem, typický ledovcem, který ho celý pokrývá. Vršek je tedy celoročně úplně bílý.

A o víkendu jsme se s Hvězdopravcem rozhodli pokusit se o výstup. Na ten nápad nás přivedl Standa, Hvězdopravcův kolega z Hvězdárny a velký horal. Výstup zamýšlel jako drobný trénink před dalšími treky v Patagonii tohle léto. Abych vám vysvětlila, jak tréninkový onen terén je, jen dvě čísla: výška kopce: 4930m. Převýšení: 3100 metrů. Hvězdopravcovi se nad pomyšlením na bílý vrcholek tyčící se nad Santiagem rychle rozsvítila očka. A nutno uznat, že i moje masochistické srdíčko vzplálo.

Nakonec jsme ale neměli čas stejný víkend jako Standa a naše volba tedy padla na poslední listopadový víkend. Na neděli bylo předpovězeno ošklivé počasí, které se ale v pondělí mělo prudce zlepšit. Rozhodli jsme se tedy odjet v neděli, kdy nás čekala "pouze" cesta do základního tábora, dlouhatánské údolí Yerba Loca. 17km s převýšením 1400m. S batohy, v nichž jsme nesli stany, spacáky, lano, mačky, cepíny, teplé oblečení a jídlo. Můj měl dvacet kilo a ten Hvězdopravcův ještě nejméně o pět kilo více.

Cestou pršelo, později s výškou začalo sněžit a nakonec padaly kroupy. Hvězdopravec nadával, že se tím nekonečným údolím trmácíme zbytečně, protože v podobné slotě stejně nikam lézt nemůžeme. Nakonec jsme ale došli na konec údolí k vodopádu a po jeho levé straně vyšplhali nahoru na plató, kde byla ve výšce 3200 metrů tzv. "Casa de Piedra Carvajal". Casa normálně znamená dům, ale dům bych oné děravé střeše přilepené ke kameni zrovna neříkala. Nicméně báječné místo pro dva unavené poutníky. Postavili jsme stan a v "domě" zbudovali luxusní polní kuchyň. Po nudlové čínské polévce, naší horské klasice, jsme zalezli do spacáku a rozhodli se nařídit budík na čtyři ráno, abychom měli druhý den dost času pro výstup na vrchol. Počasí bylo pořád špatné, a tak jsme se rozhodli, že nejdříve zkontrolujeme oblohu, než se vydáme na cestu. A to byla chyba.

Ve čtyři byla obloha úplně stejná jako když jsme uléhali. Vítr foukal pořád. Skrz mraky nebylo vidět jedinou hvězdu. A co by člověk ve čtyři ráno neudělal, aby si našel výmluvu pro setrvání v teplém spacáku? Kdybychom byli večer rozhodli, že půjdeme a v nejhorším to otočíme, byli bychom viděli, že mraky se postupně roztrhají. Takhle jsme to viděli až v osm ráno ze základního tábora. Na výstup bylo trochu pozdě a Hvězdopravci navíc nebylo nejlépe. Tak jsme ještě trochu vyspávali, abychom zahnali tu hořkou pachuť porážky. Když jsme se konečně vykolébali ze stanu, rozhodli jsme se, že přeci jen půjdeme nahoru: alespoň se podívat, jaký je terén a kudy vede cesta. Příprava na příště. Také jsem tím chtěla zahnat Hvězdopravcův nápad vyjít v deset večer a být na vrcholku za svítání.

Procházka to byla krásná. Vylezli jsme nakonec do výšky asi 4100m, kde začíná ledovec, po kterém se jde dále. Šlo se mi poměrně lehce, nic jako při výstupu na Moai, kde jsem myslela, že hanebně zhynu. Tak alespoň k tomu to bylo. Že jsem zjistila, že jsem teď vylezla 900m v podobné výšce jako nic. Ale je pravda, že jsme nešli po ledovcové moréně, a penitentes, neboli kajícníci, teprve začínají po zimě růst. Cestou zpět jsme si prošli trochu alternativní trasu, z výzkumných důvodů, abychom zjistili, proč tudy cesta nevede. To je typicky hvězdopravecký nápad. Ještě, že jsme měli mačky. Také kajícníků tam bylo spoustu. Zatím nám sahali sotva po kolena, jak vidíte na ilustračním fotu s cepínem. Nic proti konci sezóny na Moai, kde převyšovali i Hvězdopravce. Ale i tak už začínala být chůze jejich polem protivná. Měla jsem chuť je všechny rozdupat, aby tam statečným horolezcům nekomplikovali cestu. Zatracené přírodní jevy.

I když nás pohled na nedobytou Palomu docela frustroval, strávili jsme příjemný večer nad čínskou polévkou a druhý den se rozeběhli zpět do údolí, kde nás čekal opět sedmnáctikilometrový sestup. Už třetí den jsme nepotkali ani živáčka, takže jsme se těšili, jaká zvířata potkáme. Nakonec jsme kromě kondorů hlavně viděli obrovské chlupaté pavouky. Ale šli jsme tak rychle, že jsem je nestihla vyfotit. Pak jsme konečně došli k Pathfinderovi a jeli domů. U vstupu do rezervace jsme se zase museli odepsat. Protože jako všude v Chile, papírování je nutné. Při vstupu jsme mohli být rádi, že po nás nikdo nechtěl povolení na ledovec lézt. Mimochodem, když jsme tak hloupě prošvihli ten výstup, zvažovali jsme též zůstat o den déle a pokusit se o výstup další den, tedy den, kdy jsme se původně měli vracet. Jenže, říkala jsem si, jsme zapsaní, že jsme nahoře a jsme tam jediní. Co kdyby nás hledali?

Nehledali nás. Při odepisování zoufale hledali, kam založili papír, na který jsme se jim zapsali.

A tak jsme zase šťastně v Santiagu. Ale ne na dlouho. Zítra se vrací Brašule s Janou a ve čtvrtek v noci bychom se rádi vydali kousek na jih, abychom si společně užili trochu divokého pacifického pobřeží.

P.S. Kdyby někoho z vás zajímaly další fotky z naší slavné prohry, jsou zde.