Globetrotter

Když se maminka Marie odstěhovala z Libanonu na Martinik, akorát jsme se stěhovali do Chile. Těšili jsme se, že od ní budeme v podstatě kousek. Tedy, takový snesitelný kousek, ne moc blízko, ne moc daleko. Rozhodně blíže než do Evropy, mysleli jsme si.

Chyba lávky. Cestovat z Chile na Martinik je mnohem dobrodružnější, než cestovat kamkoli jinam. Letecké spojení, které vedlo přes Panamu, zrušili, a tak se na Martinik létá přes Miami a Puerto Rico. Musela jsem se podívat na mapu, kam že to vlastně letíme. Celá cesta vypukla v sobotu večer devítihodinovým letem do Miami. Těch devíti hodin jsem se ale horko těžko dopočítala, protože i když jsem nakonec našla, kde Miami a Puerto Rico vlastně jsou, netušila jsem ani náhodou, kolik s nimi máme časový posun. Myslela jsem, že v Miami budeme mít o hodinu víc, ale ve skutečnosti jsme měli o dvě míň. A jak známo, časy odletu a příletu jsou vždycky v lokálním čase, a protože jsme letěli v noci a spali, vůbec jsem netušila, jak dlouho jsme vlastně letěli.

Po devíti hodinách v letadle, v pět ráno místního času, jsem tedy poprvé vstoupila na americkou půdu. Zprávy v televizi mi připomněly, že jsme vlastně na severní polokouli, kde je zima. Na letišti jela klimatizace na plné obrátky, či možná topení na obrátky velmi lenivé, jak má člověk vědět, jak vypadá zima v Miami? Takže jsme navlékli, co jsme měli a vzali jsme za vděk i pohozenou přikrývkou American Airlines. Letištní rozhlas do zblbnutí opakoval, ať si cestující do Philadelphie koupí něco k jídlu, neb na palubě letadla nic nedostanou, a v Philadelphii hustě sněží, takže možná budou v letadle dlouho čekat na povolení k odletu. Z terminálu, kde jsme čekali, letěla druhá polovina letů do Karibiku. Někdo tedy přesedal jako my z letu z teplé krajiny do teplé, někdo ze studené do teplé, někdo z teplé do studené a někdo ze studené do studené, a letištní hala byla tak pěknou přehlídkou všeho možného zimního i letního oblečení. V bezčasí, ve kterém jsme se pohybovali, nevědouce, kolik hodin vlastně je v Santiagu, kolik na Martiniku, kde je léto a kde je zima, a jak dlouho poletíme, z toho měl člověk docela podivný pocit.

Měli jsme před sebou šest hodin čekání na další let, ale naštěstí byl v hale zadarmo internet. Tak jsem se mohla připojit a podívat se, mimo jiné, na geoglobe, jak na net vysílám z Ameriky místo z Chile. Kupodivu jsem si až v tu chvíli uvědomila, že jsem na druhé straně zeměkoule.

Po šesti hodinách čekání v Miami jsme zase nasedli do letadla a odletěli jsme do Portorika. Tedy, po pohledu na mapu jsem zjistila, že by se spíš mělo říkat na Portoriko, protože Portoriko není stát kdesi vedle Salvadoru, Nicaragui nebo Hondurasu, jak jsem si myslela nevzdělaná já, ale ostrov v Karibiku. A všechny ostrovy by v češtině měly být s předložkou na: na Krétu, na Korfu, na Martinik, na Kubu, zatímco kontinentální státy mají předložku do: do Anglie, do Chile, do Namibie, tedy s výjimkou států či území, které k nám kdysi aspoň trochu patřily: na Moravu, na Slovensko, na Ukrajinu. Tohle pravidlo jsem v životě aspoň stokrát vysvětlovala svým studentům, ale teď mě pěkně dostalo. Možná ani čeština prostě neví, že Portoriko je ve skutečnosti ostrov kousek jižně od Kuby.

A zmatení jazyků mělo pokračovat. Už v Miami mě překvapilo, že člověk prakticky neslyší angličtinu, všude, včetně letištních obchodů, celnic a spol., zní na letišti španělština. To se v/na Portoriku dalo očekávat také, jenže jaká španělština! Měli jsme opět před sebou čtyři hodiny čekání, a tak jsme se rozhodli dát příruční zavazadla do úschovny a vyjet se podívat do města San Juan, což je hlavní město Portorika. Neměli jsme ale tušení jak a kam jet, tak jsme se zastavili v letištním obchodě, abychom nahlédli do průvodce. Slečna v obchodě byla, jako všichni Portorikánci, usměvavá a vstřícná, a tak jsem se jí zeptala, jak se dostaneme do San Juan Viejo, staré části San Juan. Řekla, že máme jet buď taxíkem, nebo že můžeme tomar la guagua. Moje ucho je už úplně zvyklé na chilský přízvuk a ten z Portorika, na rozdíl od Hvězdo- pravce, vyžadoval, abych se hodně soustředila, ale co má jako být tohle? Vzít miminko? Jet miminkem? Byla jsem si jistá, že jsem slovo guagua chytila dobře. Vždycky jsem si myslela, že vzniklo podle charakteristického zvyku miminek vydávat zvuk “uá, uá”, což je přibližně to, jak se slovo guagua vyslovuje. “Guagua?”, zeptala jsem se tedy nevěřícně. No jasně, guagua! “Bus”, řekla slečna na vysvětlenou. A jo, to má logiku. Naštěstí v Portoriku neříkají coger el bus jako ve Španělsku, protože coger v chilské španělštině neznamená vzít...tedy vlastně znamená, ale ne ve stejném smyslu. Je to přesně v onom smyslu, který by vyvolal tlumené chichotání v partě puberťáků. Takže kdyby na mě byla slečna vytáhla coger la guagua, možná bych ji byla udala místní policii za zprostředkovávání dětských prostitutů.

Nakonec jsme se vykašlali na guaguu, a jeli jsme taxíkem. Centrum San Juanu opravdu stálo za to. Podivili jsme se nad vánoční výzdobou, prošli se, výborně se najedli a zjistili, že portorikánské pivo je dobré k napití, ale chutná jako voda.

A pak jsme zase nalezli do letadla, které bylo tentokrát úplně malinkaté, a konečně jsme odletěli na Martinik. Po pětadvaceti hodinách cesty, když počítám pouze dobu od vzletu prvího letadla k doletu posledního, jsme stanuli na francouzské půdě. Maminka Marie a Greg na nás čekali a odvezli nás na jih ostrova do jejich domečku. Dostali jsme uvítací punch a po šesti měsících jezení příšerných chilských gumových sýrů jsme s obrovskou radostí také pojedli něco pořádného francouzského sýra. A prázdniny můžou začít.