Námořníci, potápníci a učitelé

Když jsem byla malá, chtěla jsem být námořník. Oblečená v pruhovaném tričku jsem hltala všechny Verneovky a vůbec všechny knihy o námořnících a lámala si hlavu, zda námořník může být taky holka. A ne ledajaký námořník, samozřejmě, námořník na plachetnici, protože parník, to je stroj v plechovce, říkal Kapitán Flint. Zato plachetnice, když zašumí v ráhnoví bríza, jéjda! Napněte všechny plachty, i ty kosatky, a vratiplachtu jedině, když je protivítr. A z pirátů žádný strach, to jsou také sympatičtí chlapíci, jenom mají dřevěnou nohu a pásku přes oko. A opičku na rameni, nebo aspoň papouška, co umí mluvit a říká: "Samé zlato, samé zlato." Nezapomeňte přihodit soudek rumu a nějakou tu zeleninu, neb největší hrozba námořníků jsou jak známo kurděje, ale s tím jsem si dokázala poradit.

Brašule chtěl být také námořník, ale hlavně chtěl být potápěč. Potápník, jak říkal. Rodiče mu sice říkali, že potápník je brouk a že on sám chce být potápěč, ale Brašuli šlo hlavně o to potápění, takže trval na tom, že chce být potápník.

Oba dva jsme se měli narodit na Martiniku či někde v Karibiku, v ráji potápěčů, námořníků i konzumentů rumu. Je tu přesně takové, jako jsem si to ve svých snech představovala: obrovské písčité pláže s kokosovými palmami, azurové moře a korálové útesy. Unavený námořník si může též ve vnitrozemí odpočinout ve stínu chlebovníku (ano, skutečného chlbovníku, jak jsem o něm kdysi čítala a jak ho tu můžete vidět na fotce...), mangovníku, papájovníku nebo banánovníku, než se polem cukrové třtiny dopotácí k nálevně s rumem, a objedná si skleničku Ti-Punche, tj. rumu se sirupem, nebo Planteuru, rumu s ovocným džusem.

Když jsem vyrostla trochu ze svého námořního nadšení, či spíše mi došlo, že narodit se jako holka a ještě ke všemu v Rokycanech, není zrovna nejlepší předpoklad pro to stát se mořským vlkem, rozhodla jsem se, že vlastně místo námořníka chci být učitelka, ale zjistila jsem také, že koupání a ležení na pláži mě vůbec nebaví. Na Martiniku jsem ale zase plážování objevila. Řekněme, že jsem prostě jenom na pláže velmi náročná a jen tak někde mě to nebaví. Karibik má ale i v zimě 28 stupňů a vlny přesně takové, aby vás v nich bavilo se válet, aniž by to s vámi házelo přespříliš. Na pláži se pak můžete bavit tím, že se pokusíte otevřít kokosový ořech, co vám spadnul z kokosové palmy nad vámi. Člověk chápe, proč Newton nebyl z Antil.

Hvězdopravec trval na tom, abych se také naučila se potápět. Potápník je brouk, Tereza je potápěč. A tak jsem šla na tzv. křest, kdy vás nějaký zkušený potápěč vezme s sebou na průzkum, přičemž vás celou dobu drží a ani na moment nepustí. Křest byl ale jenom začátek. Hvězdopravec chtěl, abych hned pak začala s kurzem potápění Úroveň jedna. Na co kurz, říkáte si asi. No, jen si to zkuste. Jen tak pro představu, kupte si lahvinku karibského rumu, vypijte a zkuste pak vstát. Nějak tak to chodí pod vodou, když se snažíte udržet se v nějaké přijatelné a důstojné pozici. Čím víc se snažíte, tím je to horší. Já jsem skončila poprvé ležíc na zádech v hloubce šesti metrů, v panice pozorujíc hladinu nade mnou a jako brouk chrobák na krovkách se snažíc se otočit alespoň na břicho. Kromě toho mě Patrice, instruktor, nutil vyndat si pod vodou přívod vzduchu a nalít si vodu do potápěčských brýlí. Byla to děsivá hrůza, ale v Karibiku jste naštěstí za hrůzu odměněni tím, že vaše strachy vyvalené oči vidí hejna ryb a nádherné korály, takže si řeknete, že to vlastně za to stojí. Tedy, po pravdě vám to řeknu až na Silvestra, kdy mám poslední kurz a kdy bych měla být titulována Potápěčem začátečníkem, který se už může potápět až do 20ti metrů pouze s někým zkušenějším.

Všechno to potápění byl tak trochu dárek k Vánocům. Stromeček měla maminka Marie umělý, ale zato s jídlem jsme se poměli. Na Štědrý den jsme jedli čerstvého tuňáka, kreolské jitrnice, které jsou kupodivu též z prasete, a krabí pomazánku. A na Boží hod, který, jak známo, je ve Francii teprve tím hlavním dnem plným obžerství, jsme se vydali na nádhernou divokou pláž k Atlantiku, kde jsme ve stínu kokosových palem otevřeli šampaňské a k němu konzervované husí krky plněné fois gras. Na chvíli mi blesklo hlavou, že to všechno vlastně ve slovech zní jako příšerná snobárna, ale věřte mi, že když jste Francouz a žijete někde v bývalé kolonii, protože jste náhodou také učitel, je to vlastně docela normální. Nevím, proč ve Francii většina učitelů do kolonií nechce, takže dostat tu místo jako učitel je vlastně velmi lehké. A tak se sem dostala maminka Marie. Tak to vidíte, možná ten můj převrat kariéry z námořníka na učitele nebyl zas tak špatný nápad.

Kromě povalování na pláži a potápění se jsme se také jeli podívat trochu po ostrově. Byli jsme na severu v městečku Saint Pierre, které v roce 1902 úplně sfoukla sopka Montagne Pelée, která se tyčí nad ním do výšky 1355metrů. O síle výbuchu dodnes svědčí trosky domů a hlavně trosky divadla a vězení, kde výbuch v kobce přežil jeden z vězňů, Cyparis. Do vězení se dostal za výtržnosti spáchané pod vlivem Ti punche. Den před výbuchem sopky se vrátil z útěku tak zpunchovaný, že jeho strážci nevěděli, co s ním, a tak ho uvrhli do klenuté kobky v koutě vězení. Můžete ji vidět na fotce. Zatímco všech 30 000 obyvatel města při výbuchu zahynulo, punchem omámený Cyparis v malinké kobce přežil. A Martiničani dnes říkají, že Ti Punch v množství větším než malém někdy může zachránit život.

Pláže na severu mají sopečně černý písek, na jihu je písek jemný a žlutý a na Atlantickém pobřeží je hrubý a bílý. Obyvatelé jsou všude černí a život plyne všude stejně pomalu. Nač spěchat, když o kousek dál už je zase moře a celý ostrov by se dal objet během dne několikrát. Vždycky je čas. Oproti Chile je tu změna hlavně ta, že se nikdo nikam netlačí, nemačká, dokonce ani automobilisté. Jízda je nicméně stejně nebezpečná, protože ploužící se automobilisté zasněně hledí do dálky, do třtinových polí či vrcholků palem. V barech na plastových židličkách sedí vždycky skupinka hubených černochů a alespoň jeden z nich je vždycky rastaman. Oproti Chilanům jsou tu lidé větší, hubenější, usměvavější a v neposlední řadě zde oko mnohonásobně častěji spočine na švarném jinochovi.

Na Vánoce, když jsme vystupovali z lodi při návratu z potápění, vyřítili se proti nám dva černošští kluci ve věku asi šest let, v trenýrkách a červené santaklausovské čepici, a držíce se kolem ramen jako opravdičtí kamarádi zpívali: Père Noël, Père Noël! (Ježíšek, Ježíšek!) A mají pravdu. Kdybych já byla Père Noël, bydlela bych tady.

A ještě není všem dnům konec. Čeká nás tu ještě týden, tj. výstup na Montagne Pelée, čtyři ponory, spousta procházení a spousta skleniček rumu.