Štastný nový rok z Karibiku!

Dny na Martiniku máme pomalu sečtené. V pondělí brzy ráno nás čeká třiadvaceti- hodinová cesta domů a jsem zvědavá, jaké lahůdky na nás vytáhnou američtí sekuriťáci a zda se nám poveze do Chile provézt vanilku, rum a třtinový cukr (vzpomínky na Martinik) i sýr, sýr a sýr (životní nezbytnost z Francie) i lampu z klacíků a kamínků (dárek od maminky Marie). O atentátu v Americe jste asi slyšeli a o paranoidnosti Chilanů, co se týče dovozu čehokoli organického, jsem vám psala. Uděláme to jako vždy. Zaškrtneme, že máme něco zakázaného, a pak půjdeme na scanner vší bagáže v momentu, kdy tam bude největší zmatek, a budeme doufat, že se ani na scanner ani na formulář nikdo nepodívá. Zatím to vyšlo vždycky.

Po Vánocích jsme pokračovali ve všech dosavadních aktivitách, tj. potápěli jsme se jako opravdoví obojživelníci a na Silvestra jsem tedy dostala certifikát, že jsem od toho dne potápěč úrovně 1, niveau 1, jak se říká ve Francii. Je to vlastně docela srabárna, znamená to, že se můžu potápět, ale že vlastně akorát umím ty nejzákladnější manévry, jako že už neplavu neustále nahoru a dolů a umím se pod vodou zastavit. Hvězdopravec ve své tradiční schopnosti uznat, že by mě mohl někdy nechat odpočinout, už začíná plánovat, jak to uděláme, abychom byli u moře někde dost dlouho na to, abych se mohla připravit na zkoušku druhé úrovně, protože teprve pak budu autonomní potápěč, který umí dokonce i vynést na hladinu nějakého potápěče břídila, který má problém. Pravda je, že se mi potápění opravdu líbilo. Karibské moře je jako plavat v akváriu a i když zatím nejsem dost bystrá na to, abych viděla všechno, co vidí ostatní, viděla jsem spoustu nádherných rybiček, korálů, ježků a hub. Neviděla jsem ani langusty, ani spícího žraloka, ani barakudu jako ostatní, zato moje schopnost najít vždycky bezpečně nějakou žahavou věc a popálit se o ni mě zatím neopustila. Moje nohy a ruce jsou plné zářezů z cesty: rozškrabané štípance od komárů, kteří byli nepochybně na Martiniku stvořeni proto, aby v téhle zemi bylo něco, co člověka štve, modřiny z přelézání kamení na Montagne Pelée, a popáleniny od žahavého korálu a další popáleniny od jakýchsi zlomyslných řas.

Na Montagne Pelée, nejvyšší vrcholek Martiniku, jsme vylezli ve středu. Vrcholek téhle hory je v mracích skoro celý rok, ale den, kdy jsme na něj lezli, začal být v mracích celý Martinik, takže jsme nahoře pěkně zmokli, a kdyby stále nebylo kolem 25 stupňů a kdyby kolem nerostla bujná tropická vegetace zahrnující kvetoucí orchideje (ne tu na fotce, to není orchidej), začala bych si myslet, že jsme na pochoďáku se školou.

Po výstupu jsme se chtěli trochu poválet na pláži, ale ukázalo se, že ji rozbouřené moře někam odneslo. A od středy jsem také začala mít možnost užít si mnoho opravdických tropických lijáků. Náš poslední ponor se odehrával dokonce za krupobití. Mně to moc nevadí, středoevropansky dumám, že liják je dobrý, aby si člověk pak vážil sluníčka. A jako obyvatel suchého Santiaga, kde nezaprší od října do dubna, si lijáků v horku vážím ještě víc. Já mám špatné počasí ráda, protože je to dobrá výmluva pro strávení dne doma s knížkou, a po deseti intenzivních dnech cestování a sportu předcházených intenzivními dny v Santiagu to byl balzám.

Co se týče toho cestování, byli jsme také na poloostrově Caravela na severu ostrova, kde je nádherný výhled na oceán a původní lesy a dokonce Ostrov pokladů a Zátoka pokladů, které jsou tak nádherné, že kdyby mě chtěl unést nějaký pirát a nadosmrti mě tam nechat, neprotestovala bych. Také u mysu žije spousta ptáků a krabů a ryb. Viděla jsem tak poprvé mořskou okurku a hlavně jsem zjistila, že krabům naháním víc strachu než oni mně.

Kromě toho jsme také byli v usedlosti Clément, kde se destiluje rum. Součástí prohlídky byla samozřejmě i ochutnávka, takže jsme mohli ochutnat rum desetiletý i šestiletý. Pak jsme navíc jeli k majiteli domečku, kde bydlí Greg a maminka Marie, a ochutnali jsme u něj další tři různé rumy. S hrůzou jsem zjistila, že mi opravdu, ale opravdu nechutná vůbec žádný rum. Může být námořník holka a nemít rád rum? Nevím nevím. Rum zvládnu jedině v mojitu a piñe coladě, lepivém ananasu, a nevím, zda by piráti ocenili, že se na moři dožaduju ananasu či máty. Ale já se opravdu snažila! Každopádně usedlost Clément byla poslední šance, kterou jsem rumu dala. Před tím jsem pila punch a planteur, ale místní planteur je tak silný, že mě půl sklenice dokáže úplně odrovnat. Jako správná Češka tedy od té doby na Martiniku piju pouze pivo, La Lorraine, což je prý pivo místní, jen bych ráda věděla, odkud na něj vozí ječmen a chmel.

Dále jsme si prohlédli Fort de France a najedli se v kreolské restauraci na tržišti. Tržiště mám strašně ráda a ty na Martiniku mě opravdu nezklamaly. Kromě ovoce a zeleniny se zde nabízelo také nesčetně koření, a tak jsem neodolala svazku vanilky za 10 eur, tj. sedmkrát levnější než jakou seženu v Santiagu, pokud budu mít chuť uběhat si nohy. Dokonce uvažuju, že si ji přidělám na tělo, aby jí ti zatracení celníci nenašli. V supermarketu Carrefour se mi pak podařilo přesvědčit prodavačku, aby ze všech sýrů, které mi vakuově balila, odstranila nápisy: sýr z nepasterizovaného mléka. Jestli nám to celníci budou chtít sebrat, přísahám, že to do sebe všechno nacpu na letišti. Sýr, vanilku, okurky, třtinový sirup, zaliju to růžovým, a pak se odvalím jako ten velký zlý pes v Pejskovi a kočičce a budu strašlivě hekat.

Na Silvestra jsme také hekali, protože jako obvykle striktní režim maminky Marie, který mi na Martiniku umožnil zhubnout dvě kila, vystřídalo obžerství. Měli jsme mimo jiné langusty na grilu a samozřejmě kachní játra a šampaňské a sladké bílé a suché červené a ořechový dort. Když jsme to do sebe všechno nasoukali a všichni jsme byli pořádně rozjuchaní, šli jsme na pláž a plavali k bójce. A nebyli jsme jediní, co plavalo a koupalo se. Francouzi mají poměrně nechutný výraz pro "jsem přejedený", a to "j'ai les dents de fond qui baignent", koupou se mi zadní zuby. Koupaly se pěkně, ale stejně jsme k bójce doplavali s obsahem žaludku udrženým, a protože zrovna byla půlnoc, všichni jsme se v té vodě olíbali na tváře, což bylo v té hloubce trochu těžké, a pak jsme se koukali z vody na ohňostroj.

A to je vlastně všechno. Každopádně, Karibik mě nadchnul a s Hvězdopravcem pomalu pokukujeme po nějakém dalším výletu k moři, abych nevyšla v potápění ze cviku. Ale rozhodně, jestli někdy budeme zase u moře, za mnou musí přijet Brašule s Janou, aby si to taky zkusili. Brašule měl pravdu, být potápník je super.

Jo, a šťastný nový rok!

P.S. Všechny fotky z Martiniku nahraju až v úterý v Santiagu, tak se nezapomeňte přijít podívat :-).