Zpátky v Chile

Jsme zpátky a s námi kus velmi smradlavé Francie. No ano, zase jsme celníky převezli. Tentokrát to navíc nebylo jednoduché, protože v letu ze Santiaga do Miami bylo spousta Američanů. A Američané musí v Chile ještě před vstupem platit tzv. reciprocity fee, což znamená, že dle principu oko za oko, zub za zub, to, o co Američané okradou Chilany, když Chilan žádá o víza do Ameriky, okrade Chile také Američana, který chce vstoupit do Chile. 131 dolarů. A na placení vznikla dlouhá fronta, která navíc postupovala velmi pomalu, protože Miami je jak známo na Floridě, kde žije velké množství důchodců, kteří neumí španělsky, a personál v okýnku pro obírání Američanů samozřejmě anglicky nehovoří. Kromě toho bylo brzy ráno.

A protože bylo brzy ráno, byli jsme v jednom z prvních letů, a protože Hvězdopravec a já jsme navíc nestáli frontu, prošli jsme docela rychle celnicí a docela rychle dostali zavazadla. A šli na kontrolu zakázaných produktů, kde je obvykle strašný zmatek, takže se dá lehko proklouznout. Jenže tohle ráno všichni cestující ještě čekali někde v útrobách letiště a hrozilo tedy, že sýr, vanilka a spol. se v útrobách našeho zavazadla dočkají odhalení a neskončí tak v útrobách našich, ale hanebně někde ve stoupě. Nedalo se ale nic dělat a Hvězdopravec a já jsme odvážně naložili zavazadla na pás vezoucí je do scanneru a čekali jsme, co se stane. Do prohlášení jsme napsali, že máme něco zakázaného, takže naše peněženka mohla být klidná, ale já jsem moc klidná nebyla. Projela první dvě zavazadla a u třetího paní u scanneru ukázala na obrazovku a řekla, že v kufru je něco divného a že jí to máme ukázat. Chtěla jsem zavazadlo otevřít, když mě Hvězdopravec odstrčil a procedil mezi zuby francouzsky, ať to nechám na něm. Pootevřel zavazadlo a magickým šátráním vytáhl sklenici okurek, která byla onou věcí, kterou paní na scanneru viděla. Sýry kolem sklenice jí unikly, a tak bylo chytré zavazadlo neotevírat, což mě samozřejmě vůbec nenapadlo. Paní z inspekční komise okurky prohlédla a řekla, že jsou dovolené a zda máme ještě něco. Já, čestně vychovaná, už jsme málem řekla, že jo, ale Hvězdopravec, který si pořád stěžuje, že mu španělština nejde a že ho nikdy nenechám mluvit, najednou mluvil jako kniha a pohotově mě přerušil a řekl, že už jinak nemáme nic. Paní se podívala na můj formulář a zeptala se mě, zda já jsem také těmi zakázanými produkty myslela tuhle ubohou sklenici okurek. Hvězdopravec na mě vrhl zlostný pohled "hlavně nic neříkej, práskači jeden" a řekl, že ano, já jsem mínila také sklenici okurek, přičemž rychle hodil poslední zavazadlo na vozík a rychle odkráčel. Kdyby nebyl Hvězdopravec, mohl by být klidně Pašerák.

Celou cestu jsem ho nepřestala chválit, když mi doma došlo, že naše zavazadla byla na Martiniku zamčená a že jaksi v Santiagu zámek chybí. Otevřela jsem svoje zavazadlo a zjistila jsem, že tam je všechno, jak má být, jen po sýru ani stopy. Zato jedna lahev, která byla pečlivě zabalená před odletem, byla evidentně obalu zbavená a následně opět zabalená...americkými celníky! Svině! Na přestupu nám všechna zavazadla otevřeli a prohrabali! Náš sýr!!!!

Naštěstí se ukázalo, že sýr jsme vlastně dali do onoho žlutého zavazadla s okurkami a že ho Američané nesebrali, protože skutečně hledali pouze výbušniny. Ale hrůza nás obešla pěkně. A vy si, milí čtenáři, můžete být jisti, že pokud dosud všechny ty FBI a CIA neodhalily útoky proto, že měly moc informací, které nedokázaly třídit, že teď už je neodhalí tuplem, protože mají informací ještě víc. Kromě prohrabání našich zavazadel jsme také v Puerto Ricu strávili hodinu čekáním na speciální kontrolu na celnici, protože Hvězdopravec, stejně jako polovina cestujících na známé teroristické lince Fort de France-San Juan, byl vytipován ke speciální kontrole. Naštěstí pouze k té ústní, ale asi čtvrtina letadla se musela nechat podrobit kompletní prohlídce až na kost.

Tak jsme zase v Santiagu i s naším sýrem. Razítko v pasu máme tentokrát správné, ne loňské, jako když jsme přijeli. Jako když jsme přijeli přesně před rokem a dnem a dostali jsme razítko vstupu 6.1.2008 místo 2009.

Jsme v Chile rok. Pročítala jsem si staré záznamy a kroutila jsem hlavou nad tím, že jsem měla energii se naučit všechno, čemu dneska už rozumím.

Včera jsem šla odpoledne na trh na Vegu, protože nejen sýrem živ je člověk. Trhovci na mě jako obvykle pokřikovali: Máme všechno, máme všechno! Co sháníš, královno? Co potřebuješ, krasavice? Cibule, mrkev! Máme všechno, máme všechno, hospodyňko! (Hay de todo, hay de todo! Que buscas, reina? Que necesitas, linda? Cebolla, zanahoria! Hay de todo, hay de todo, caserita!). Pak jsem ten nákup táhla domů, 40 minut chůze s narvaným vozíkem v třicetistupňovém vedru, po rozmláceném chodníku Recolety a posléze Bellavisty. Na křižovatce blízko našeho domu mě málem přejel chlápek, který právě couval jednosměrkou v zakázaném směru křižovatka nekřižovatka. U domu na křižovatce stál na žebříku dělník, který cosi velmi laxně opravoval a který přerušil práci, aby mohl z výše žebříku sledovat couvajícího chlápka. Protože couvající chlápek couval okolo mě, pokračoval dělník v přerušení práce, aby mohl sledovat mě, jak táhnu zpocená ulicí 15kg ryb, ovoce a zeleniny. A jako u každé osoby ženského pohlaví mezi deseti a sedmdesáti lety si nemohl odpustit poctít moje vedrem a cestou zdolané já piropem: Hermosa!

A věděla jsem, že jsem v důvěrně známém Chile.

A protože jsem věděla, že jsem v Chile, říkala jsem si, že bych nejdřív měla zavolat oběma asociacím, kde pracuju, abych zjistila, zda opravdu v létě pracujeme. Před Vánoci sice bylo ujednáno, že ano, ale už vím, že v Chile platí důvěřuj, ale prověřuj. Jenže na Martiniku se mi rozbil telefon a pohltil při tom většinu mých telefonních čísel. Navíc strašlivě nesnáším telefonování a moje lenost zvednout sluchátko byla větší, než se prostě rovnou vypravit do práce.

S těhotnými adolescentkami to proběhlo dobře v tom smyslu, že nejen já jsem věděla, že pracujeme, ale Paulina dojela též. Holky přišly ale jenom dvě, ačkoli jsme jim jako obvykle den předem volaly, aby věděly, že setkání se bude konat. Obě účastnice už mají miminka na světě, jednomu je měsíc a druhému čtrnáct dní. Chilská miminka jsou legrační. Tedy, vlastně je spíš legrační, že jsme asi všichni zvyklí na to, že na světě jsou lidé různých fyziognomií, ale nejsme možná až tak zvyklí na jiná miminka. Ještě možná tak černoušky. Mimochodem, také teď chápu, proč bledé plešaté miminko JB a Mathilde budilo v Chile takový rozruch. A co teprve v Bolivii, kde jim dokonce nevěřící Bolivijci jednou milou Anaelle vytáhli z auta, aby se mohli na to divné stvoření dobře podívat. Protože Chilan i Bolivijec ví, že miminka se rodí s hlavičkou plnou hustých černých vlasů. "Oholím mu hlavu.", řekla mi dnes Vale: "Mně se líbí plešatá miminka."

Zatímco asociace s adolescentkami zafungovala, asociace pro Alzheimery dostála problematice, jíž se zabývá. V obvyklou hodinu jsem se dostavila na místo, kde byla pouze Katy, sekretářka, která mi radostně běžela naproti. V čekárně totiž seděla klientka, ale Andrés, můj kolega, právě odešel, a jinak v asociaci nebyl nikdo. Protože sice všichni před Vánoci tvrdili, že budeme pracovat, ale pak si řekli, že to neříkali vlastně dost hlasitě, takže vlastně žádný klient nepřijde, pročež tedy pracovat nebudeme. Nebo to jsem alespoň pochopila z toho, co mi Katy řekla. Ale ještě, že jsem došla, protože evidentně někteří klienti zprávu o tom, že pracovat budeme, slyšeli. kdybych byla Chilanka, pochopila bych, zda tedy pracovat budeme, nebo ne, ale protože jsem Češka, musela jsem se zeptat, jak to tedy bude příští týdny. Katy mi řekla, že asi pracovat nebudeme, protože nikdo neví, že pracujeme. Zeptala jsem se, zda nemůže klienty obvolat, že pracujeme, čímž by se problém vyřešil. Z toho, čemu s Hvězdopravcem říkáme kulaté chilské oči, tj. jemně vytřeštěný pohled, jsem pochopila, že jsem buď řekla něco nevhodného, nebo alespoň velmi nečekaného. Ale jsme v Chile, takže Katy řekla: ano, tak já jim zavolám. Klientka, se kterou jsem poctivě konzultovala hodinua půl, byla ještě v čekárně a na Katino sdělení řekla, že se tedy nedá nic dělat, že se uvidíme až v březnu po prázdninách. Já jsem řekla, že jí zavolám, až se dohodnu s Andrésem, ale nevím zda mě někdo vzal na vědomí. Bylo mi jasné, že se vlastně pokouším víte co proti větru. A že jsem skutečně zpět v Chile, že nerozumím ničemu a že to není španělštinou.

A že i tenhle rok se budu mít co učit. Tak hurá do toho.