úterý 25. května 2010

Tučňák a tučňačka trosečnice

V pátek byl státní svátek a protože nám díky bohu v sobotu zrušili školu, vydali jsme se s Hvězdo- pravcem na prodloužený víkend. Váhali jsme, kam vyjet, a nakonec jsme se rozhodli pro La Serenu a Punta de Choros. La Serena je historické město 470km od Santiaga a Punta de Choros je místo na pobřeží 120km od La Sereny na sever. Na víkend se to tedy může z perspektivy české kotliny zdát poněkud dlouhé, ale vzdálenosti jsou zkrátka relativní a v čím větší zemi žijete, tím víc vám přijde normální ujet za víkend 1000km.

Ve čtvrtek odpoledne mi odpadla skupina s rodinnými příslušníky pacientů s Alzheimerem, a tak jsme vyjeli už ve tři odpoledne. Chilané mají velmi málo dovolené a ještě méně státních svátků, takže když už se nějaký naskytne, jedou všichni na prázdniny, nebo navštívit rodinu a na silnicích vznikají šílené zácpy. Ve tři jsme se ale zácpě jen tak tak vyhnuli a cestou jsme mohli sledovat neklamná znamení, že hlavní nápor teprve přijde: k dálnici přicházelo spousta obchodníků rozbalujících na krajnici svoje zboží a rovněž spousta policistů chystající si náčiní na měření rychlosti. Naštěstí ho ještě žádná z hlídek neměla připravené, protože Hvězdopravec jako obvykle jel co mu síly stačily. A v Chile, když překročíte rychlost, tak vám rovnou seberou řidičák a musíte si pro něj po čtrnácti dnech dojet k soudu okresu, kde jste přestupek spáchali. Ať vás tedy ani nenapadne řídit rychle daleko od domova, to se nevyplácí.

V La Sereně jsme se ubytovali v klasicky zaplivaném hotýlku a šli se projít po městě, které bylo ve čtvrtečním večeru před volným pátkem úplně mrtvé. Mrtvé bylo i druhý den ráno, takže si dovoluji vyslovit hypotézu, že je možná prostě mrtvé pořád. Díky bohu, že Hvězdopravec nepracuje na hvězdárnách okolo La Sereny a že nebydlíme tady, myslela jsem si, když jsme nemohli najít žádnou chuť nezahánějící restauraci. Nakonec jsme se usadili v té nejméně odpudivé, kde, jak jinak, zrovna běžel v televizi fotbal. Hrála Universidad de Chile proti jakémusi brazilskému klubu a hospoda byla plná lidí pijící pivo nebo kolu a pojídající k tomu chilskou hospodskou chorianu, hranolky s kousky masa, kousky párků, omáčkou, sýrem, olivami, vejcem a zkrátka vším, co má obsah cholesterolu vyšší než malý. Hvězdopravec a já jsme měli ten hloupý nápad se domáhat něčeho k jídlu pár minut po začátku zápasu, což bylo úplně k ničemu. Někdy skoro v poločase Hvězdopravec zlostně prohlásil, že jim půjde do kuchyně vypnout televizi, a na začátku druhého jsem ztropila malou neurotickou scénu číšníkovi, ale nakonec jsme dostali jídlo ještě před koncem zápasu. Sláva!

V pátek ráno jsme se zašli podívat do muzea na vystavený moai a zredukované lidské hlavy (brrrr...), které bez jakéhokoli varování visí v zaprášené vitríně hned vedle lidské mumie nalezené kdesi v Andách. Kulturně nasyceni jsme pak vyjeli na sever na Puntu de Choros. Místo na pobřeží je známé hlavně tím, že se kousek od něj nacházejí ostrovy Rezervace Humboltových tučňáků. Humboltův tučňák je nejmenší tučňák na světě, ale nemyslete si, že je to nějak teplomilný tučňák. Ne, i 500km na sever od Santiaga (jsme na jižní polokouli, takže to je, jako na severní 500km na jih) je oceán tak příšerně studený, že v něm žijou tuleni, tučňáci a zkrátka samá tukem obalená fauna. Přitom jsme tu na stejné zemské šířce, délce či tloušťce (tahle látka mi v zeměpise zoufale nešla) jako je na severní polokouli Afrika. Jo jo, blahořečte Golfskému proudu!

Na Puntu de Choros vede cesta z udusané země přes pláně plné kaktusů. Sjedete z Panamerikany a jedete čtyřicet kilometrů rovinou s kaktusy, až dorazíte k vesnici o dvou ulicích, s klasickými chilskými domy z papundeklu. To jsou Dolní Choros. O dvacet kilometrů dál, na břehu moře, jsou opět dvě ulice papundeklových domů a přístav. Punta de Choros.

Ubytování jsme měli zamluvené v cabañas, v tolik Chilany milovaných chatičkách, což je tu často jediný způsob ubytování. Týden před víkendem, kdy jsem chatičky zamlouvala, už bylo skoro všechno rezervované, což znamenalo, že Punta de Choros očekávala nápor asi padesáti turistů. Jediné, co ještě nebylo plné, byly chatičky Juan Gaviota, což znamená cosi jako Honza Racek. Honza Racek, majitel chatiček, se sice nejmenuje Racek, ale zřejmě si tak rád říká. Asi třicetiletý vytáhlý chlapík v teplákách a holinkách, jehož španělština byla úplně stejně nesrozumitelná do telefonu jako v realitě, nás nesměle přivítal a ukázal nám pyšně ubytování. Chatička byla pěkná a vyzdobená s láskou. S velkou láskou, protože na stěnách pro samé fotky lodí, racků, moře, tučňáků a delfínů, nebylo samotné stěny vůbec vidět. Kde nevisel tučňák ani delfín, byl alespoň zarámovaný hlubokomyslný text přemýšlející nad lidskou dobrotou, obětavostí či přátelstvím. Za celý víkend se nám nepodařilo chatičku přečíst.

Při procházce do přístavu jsme našli gastronomické centrum, pár stánků prodávajících empanadas a smažené ryby, a také potápěčské centrum. No ano, proto přece Hvězdopravec na Punta de Choros chtěl jet! Vzduch měl sice 15 stupňů, ale oceán 13, což je stejně jako v létě. Potápěči nám potvrdili, že zítra klidně můžeme do oceánu hupsnout, a řekli, že máme přijít ráno. Na druhý den ráno už jsme ale měli domluvené s rybáři, že nás vezmou na výlet na ostrovy rezervace, abychom se podívali na místní faunu. Potápěči tedy řekli, že to je v pořádku, ať prostě rybářům řekneme, ať nás vysadí na Isla Damas, jednom z opuštěných ostrovů rezervace, a že oni si nás tam vyzvednou. Moc se mi ten plán nelíbil a už jsem se viděla, jak na Isla Damas nocujeme, pak jsem si ale řekla, že je to přeci jen součást rezervace a že by nás tam třeba našla nějaká ochranářská hlídka ještě než bychom tam umřeli žízní a že je to tedy skutečně v pořádku.

Druhý den ráno jsme vstali brzy, abychom vyjeli s rybáři k ostrovu. V 9:00 jsme byli v přístavu a začala typicky chilská organizace. V 11 jsme se tedy konečně nalodili spolu s hrstkou dalších turistů a jeli jsme na obhlídku a posléze se nechali vysadit na Isla Damas. Potápěči kupodivu dorazili, a tak jsme se ono odpoledne skutečně potápěli. Měli jsme sice sedm milimetrů tlusté neopreny, ale můžu vám říct, že takový tučňák má neopren o hodně tlustější. Ve vodě byla zima jako v psírně. Přesto jsme udělali asi čtyřicetiminutový ponor a viděli jsme hvězdice, kraby, hejna ryb, houby a také jednoho rejnoka. Barvy byly nádherné, jako v Karibiku, jen tedy ta teplota, ta byla poloviční.

Protože potápění byl takový úspěch, řekl Hvězdopravec, že bychom se měli jít potápět ještě v neděli před odjezdem, abych prý nezapomněla na naši příšernou zkušenost z Los Molles. Což myslel jako vtip.

Ale nebyl to vtip. Druhý den foukal prudký vítr a potápěči trochu váhali, zda vyplujeme. Nakonec ale usoudili, že přeci jen pojedeme. Navlékli jsme se zase do neoprenů a nasedli do lodě, kterou vlny zmítaly sem a tam. Plán zněl vykonat první hluboký ponor, který já strávím na lodi, jelikož se se svou úrovní nesmím potápět tak hluboko, a pak druhý méně hluboký ponor. Loď se ale houpala velmi intenzivně, a tak Tota, šéfa potápěčů, napadlo, že aby mi nebylo špatně, mohl by mě během prvního ponoru nechat na Isla Damas. Souhlasila jsem a o pár minut později už jsem byla úplně sama na opuštěném ostrově kdesi v Pacifiku. Mým jediným vlastnictvím byl v té chvíli velmi těsný sedmimilimetrový neopren, který mi dovoloval pohyb vskutku tučňácké elegance. Foukal dost silný vítr, tak jsem si lehla do závětří za kameny na pláži a čekala.

A čekala.

A čekala.

A čekala.

Neměla jsem hodinky, takže jsem netušila, jak dlouho už jsem trosečníkem, ale podle pohybu slunce se mi zdálo, že dost dlouho. Safra safra, řekla jsem si a neopren neneopren jsem se vydala na vyvýšené místo ostrova, abych se podívala, kde je loď potápěčů. Jenže ve vlnách jsem neviděla vůbec nic.

Když jsem scházela z kopce, konečně jsem viděla blížící se loď. A naštěstí to nebyla loď žádných krvelačných pirátů, i když tedy nevím, co by se mnou, na kost zmrzlou a nasoukanou v neoprenu, piráti dělali. Potápěči se pro mě vrátili po dvou a půl hodině, kdy se pokoušeli ve vlnách několikrát marně zakotvit na plánovaném místě. Nakonec se jim to podařilo někde úplně jinde a Hvězdopravec se spolu s Totem dokonce dokázal potopit na dvacet minut, zatímco ostatní zbaběle zůstali na palubě. "Jsem rád, že jsi s námi nebyla", řekl Hvězdopravec, úplně zelený, jak mu bylo z vlnobití špatně. Ani na chvíli jsem nezaváhala, když se mě Toto zeptal, zda se chci jít potápět. Nechci, řekla jsem a jelo se na břeh. Či se na něj spíš po pětimetrových vlnách doskákalo.

Byl akorát čas vyjet zpět do Santiaga, abychom tam byli před půlnocí. Střídali jsme se v řízení a v jedenáct jsme byli doma.

Cestou domů nás začalo podivně cosi svědět a druhý den ráno jsem objevila štípanec na zádech. Hvězdopravec posléze objevil další na svém břiše, rukou a nohách. Během dne se vynořil štípanec na mém břiše a večer přibyly tři na levé noze. Neklamné známky toho, že jsme si z víkendu odvezli více než pár pěkných vzpomínek. Nevím, zda může mít racek blechy, ale zdá se, že alepoň Racek může. Zatím se snažím si představit, že v Santiagu blechy zahynou spojením naší bezchybné čistoty a místní příšerné zimy. V případě, že ne, vypadá to, že se po trpělivém vyčkání na odstěhování vos, které se před dvěma týdny skutečně odstěhovaly, budeme muset připravit na zablešenou zimu, nebo se pustit do desinfekce celého bytu. Inu, není nad to vyjet si občas takhle na víkend...

P.S. Všechny fotky jsou k nahlédnutí zde.

úterý 18. května 2010

Hvězdopravec je zpět!

Tak mám Hvězdopravce zpět. Spolu s ním přijel poloprofesionální stroj na vafle, sedmý pár lyží do naší sbírky a samozřejmě smradlavý francouzský sýr. Stroj na vafle jsme koupili proto, že vafle děláme skoro každý víkend k snídani a náš levný přístroj je neumí křupavé na povrchu a měkké uvnitř, jak mají správně být. Lyže jsou Hvězdopravcův fetiš a vzhledem k tomu, že stojí v koutě jeho pracovny, neprotestovala jsem. Přece je opravdu potřeboval, sjezdovky měl dosud jen dvoje: jedny staré a jedny naštípnuté. Oboje samozřejmě zcela nevhodné k vyhození či darování. Však jsem vám říkala, že je to kumulant.

O pašování sýra do Chile jsem vám také už vyprávěla. Nedá se nic dělat, nejen chlebem živ je člověk! V Chile se zkrátka dobrý sýr koupit nedá a moje abstinenční příznaky si s ničím nezadají s ranním třesem alkoholika. Zkrátka, když musíš, tak musíš. Hvězdopravec se i tentokrát na celníky dobře připravil: sýry zabalil, jak to šlo nejtěsněji a do obou zavazadel strčil sklenici okurek, kdyby si náhodou celník všiml, že na prohlášení je, že má drahý něco zakázaného, tak aby na scanneru hned viděl okurky, protože skla si všimnou lehko. Hvězdopravec okurky ukáže, celník pokývá hlavou a dál se už do zavazadla dívat nebude.

Já jsem se v úterý ráno uvolnila z práce, abych mohla pro Hvězdopravce s jeho nákladem dojet na letiště, kde jsem pak z proskleného můstku, na který byl zákaz vstupu a tím pádem na něm stálo dobrých dvacet Chilanů, viděla, jak Hvězdopravec bere z pásu zavazadlo a....

V teorii literatury nás učili, že v nejnapínavějším okamžiku příběhu je možné zvýšit napětí tím, že začneme vykládat o něčem jiném. Vsuvku že tam vložíme. Takže sem s tím.

Takže jsem shlížela na Hvězdopravce čekajícího u pásu na zavazadla z můstku a bylo mi tak nějak všelijak. Na vině či spíš na víně byl fakt, že jsem se večer před tím nechala zlákat na pivo s postdoky Hvězdárny. Jít na jedno s postdoky Hvězdárny zavání kocovinou, jenže jsem dlouho neviděla Rethu a byla jsem na ní zvědavá. Také jsem chtěla jít utěšit Amelii, které v neděli naklonovali kartu a vybrali jí celé konto. Prostě platila v obchodě, kde jsme mimochodem byly spolu a obě jsme si kupovaly pěkné šatičky, a slečna prodavačka nějak dlouho s její kartou šachovala a v neděli večer se ukázalo, že ne nadarmo. Policisté říkali, že na naklonování karty stačí dvě minuty. Konto naštěstí bylo pojištěné na částku milion pesos, což byla náhodou přesně částka, kterou Amelie měla a kterou ji naklonovanou kartou ukradli. Zbytek peněz Amelie dva dny před tím půjčila Sergiovi na koupi auta, takže na kontě nebylo víc. Vidíte, jak se někdy dobré skutky můžou vyplatit.

Do baru jsem za hvězdáři jela autobusem 502, který jezdí po Santa María, a pak přes šílený kruhový objezd Rotonda Perez Zujovic pokračuje po Avenida de Vitacura. Pětsetdvojka byla docela plná, ale drandila si to po Santa Maríe jako obvykle stovkou. Když tu najednou řidič uprostřed volné silnice skoro zastavil a váhavě, téměř filosoficky, se zeptal: "Dónde voy?". Kam kráčím? Kam jedu? "Doleva nebo doprava?" Po Santa Maríe, nebo najíždím na dálnici? "Doleva.", volali cestující. "Doprava, budeme tam rychlejc.", volal jeden pán. Autobusák ale pochopil a už to uháněl dál po Santa Maríe. Na Rotondě jsme se s ostatními cestujícími usnesli, že jedna z pasažérek půjde navigovat, aby si to autobusák omylem nevalil dál po břehu Mapocha. A nezbývá než doufat, že za nově, už potřetí od zemětřesení, zvýšené jízdné napříště Transantiago vysvětlí řidičům, kudy vede jejich trasa.

Pětsetdvojka mě tedy odvezla do německé hospody ve Vitacuře, kde slovo dalo slovo, pivo dalo pivo a vinou toho se nám opět domů trošku špatně šlo. V noci jsem se proklínala, že jsem navíc navrátivši se do svého bytu ochutnala pro Hvězdopravce uvařenou svíčkovou. V půl sedmé jsem vstala, abych nastartovala Pathfidnera a vydali jsme se pro Hvězdopravce, lyže, vaflovač a abych s napětím sledovala, jak to tentokrát dopadne se sýry. Na letišti jsem vylezla na můstek klenoucí se nad halou poté, co jsem z cedule "zákaz vstupu" a odstrčené bariéry pochopila, že vstup na můstek je po zemětřesení sice stále zavřený, ale že je denně spolehlivě prověřován stovkami rodinných příslušníků.

Hvězdopravec pomalu sundal z pásu první zavazadlo a lyže a čekal na další kufr gestikuluje na mě, shlížící na něj zhůry. Snad na scanneru nic neuvidí, řekla jsem si, když tu jsem viděla, jak se pes zemědělské komise přitočil k zavazadlu nějaké dámy čekající také na druhé zavazadlo, a začíná do něj mlátit tlapkou. Hm, přemýšlela jsem, copak asi dáma v zavazadle má? Vždycky jsme se dohadovali, zda jsou psi vycvičení na hledání drog nebo zakázaného jídla. Přišel inspektor a dal se s paní do řeči a pes zatím pokračoval v inspekci. Když tu zavětřil a kdyby mohl mluvit, jistě by zvolal: "Hmmmmm, sýr!!!! Sýr!!!!!". Vrhl se na Hvězdopravcovo zavazadlo a začal ho otlapkávat jako smyslů zbavený. Ach, to to voní, to to voní!!!! Jako kdyby nevěděl, jak dopadl onen zlý pes z Pejska a kočičky, co snědl dort, co nebyl jeho! Celník neváhal a věda, že stojí u pásu přivážejícího zavazadla z Paříže, se hned zeptal: "Vezete sýr, co?" "Vezu.", řekl Hvězdopravec a celník už omotával jeho tašku páskou, aby ji na scanneru dobře prohlédli. Druhé zavazadlo se pomalu blížilo, a mě bylo jasné, že Hvězdopravec není hloupý a sýry rozdělil do obou. Viděla jsem, jak váhá a vyčkává. Konečně se celník zeptal, na co čeká, zda má další zavazadlo? Má, řekl Hvězdopravec v klidu a počkal, až pes celník se psem odejdou. Druhé zavazadlo pak bleskurychle hodil na vozík a pelášil ke scanneru velkým obloukem se vyhýbaje všem psům a přemýšleje, zda by pomohlo, kdyby si na záchodě nacpal sýry tajně do kapes. Záchod ale nikde v dohlednu nebyl, a tak nezbylo než jít ke scanneru. Na můstku jsem zaťala pěsti a překřížila, co jsem mohla. Teď se ukaž, pašeráku, řekla jsem si.

Projelo neoznačené zavazadlo a lyže a Hvězdopravec rychle obojí naložil na vozík. Celníkovi se nelíbilo, že někdo veze do Chile lyže a začal se vyptávat, kolik stály. Když v tom viděl označené zavazadlo a též, že si smlsnou. Tak copak tady máme? Viděla jsem, jak Hvězdopravcova ruka vylovila sklenici okurek. Takže přece, řekla jsem, zkusí je přesvědčit, že pes umí vyčuchat i zavařené okurky ve sklenici. Jenže zkuste celníka přesvědčit, že jsou to okurky, co tak příšerně páchne z vašeho právě otevřeného zavazadla. Celník má přeci jen taky čich a Hvězdopravec také. Zabalil můj oblíbený Camembert z nepasterizovaného mléka sice asi do deseti sáčků a olepil ho vstvou izolepy, ale Camembert se zkrátka nezapře. A tak Hvězdopravec nezapíral a balíček odevzdal. Celník měl dokonce i kuráž se podívat, co je vevnitř, a okamžitě konfiskoval. Smutně jsem se z můstku dívala, jak dává Camembert na hromadu zabavených věcí. Zadoufala jsem, že si na něm pochutná, ale na Chilany je spoleh. Určitě sýr zničí. Budiž jim za jejich absenci dobrého gusta pomstou alespoň to, že na letišti celý den budou muset vedle onoho zralého sýra vysedávat, než si pro něj přijdou destrukcí pověření pracovníci. Jestliže se vám zdálo, že dne 18.5.2010 příletová hala letiště Arturo Benitez v Santiagu de Chile příšerně zatouchala, alespoň už víte, kdo to má na svědomí.

Ale nezoufejte. V druhém nevyčmuchaném zavazadle se k nám domů dostal savojský Reblochon a dvě homolky kozího Chabichou. Chilany jimi rozhodně ohrožovat nemíníme a celé si to pěkně zbaštíme sami. A Hvězdopravec řekl, že příště koupí kromě skutečných sýrů také nějaký ten levný kozí ze supermarketu, a bude předstírat, že to je to, co pes vyčmuchal. Plastový supermarketový sýr navíc do Chile vozit smíte. I když to je nošení dříví do lesa.

A tak jsme zase spolu. V pátek je volno, protože si Chilané připomínají, jak čmajzli Bolivijcům přístup k moři a jak napráskali Peruáncům v bitvě u Iquique v roce 1871. Leží jim to na srdci natolik, že mají dokonce státní svátek. V sobotu jsme měli mít výuku, ale spolu s kolegy jsme se vzbouřili a požádali o přesunutí a alespoň malé prázdniny: pátek, sobota a neděle. S Hvědzopravcem toho využijeme na výlet do La Sereny a na Punta de Choros, kde žije spousta tučňáků a delfínů. Prý se tam budeme potápět. Z potápění v moři, kde žijou tučňáci, bude jistě zase běhat mráz po zádech...

neděle 16. května 2010

Jako Alenka v říši divů

Hvězdopravec se mi konečně v úterý snad vrátí domů. A bude koukat, co všechno se tu změnilo. Tak především, Retha si našla chlapce. Pamatujete si na Rethu? Na postavičku s nahrbenými zády třímající cigaretu v ruce, klející jako dlaždič a pijící jako banda námořníků? Tak tahle Retha se potkala ve výtahu se svým sousedem a soused ji pozval na rande. Už čtrnáct dní tedy Retha bojkotuje všechny naše akce slovy: dneska ne, mám španělštinu. Soused se jmenuje Felipe a všichni jsme na něj strašlivě zvědaví. Záhadně ale našim pozváním "pojďte strávit večer s dvanácti kolegy z práce" Retha i Felipe odolávají.

Když už jsme u Rethy, musím vám povědět, jak si byla tahle věčně klející slečna kupovat auto. Koupi plánovala už dlouho, a protože věděla, že s leasingem by byl problém, střádala peso k pesu a před čtrnácti dny nás tedy v hospodě informovala, že si následující den jde koupit auto a že platí platební kartou. Že to je poprvé v životě. Tak jsme se na to napili, řekli jsme cosi jako "chesundchét", což je afrikánsky "na zdraví" a těšili jsme se, jaké auto že si Retha koupí.

Jenže, vážení přátelé, jsme v Chile. Rethu do obchodu doprovázela Španělka Amélia, protože Retha sice studuje intenzivně, ale zatím velmi krátce. Retha přednesla slečně u přepážky svoji žádost, že chce tohle auto a že platí hotově. Dvanáct milionků na vaše kontíčko! Slečna se ale zatvářila nepřátelsky, že Retha není Chilanka a poprosila ji o doklady. Cože, tak tohle že je Rethin RUT (něco jako rodné číslo)? No tak to ne! Žádné autíčko! Někomu s takhle divným RUT slečna rozhodně žádné auto neprodá. Amélia a Retha se tedy sebraly a rozhodly se, že milionky dostane jiný prodejce. Ale historka se opakovala. Amélia i Retha zalapaly po dechu a Amélia se jala slečně vysvětlovat, že ano, náš RUT sice začíná divně, ale to je proto, že jsme cizinci, ale že přece vidí slečna občanku a že ji také může ověřit přímo na personálním Hvězdárny a tam jí vysvětlí, proč je náš RUT divný, a šup, milionky budou na kontě obchodu! Slečna prodavačka to vyřešila po chilsku a pravila, že jistě, že na Hvězdárnu zavolá, a následně si Amelie a Rethy přestala všímat. Po nějakém čase byly obě požádány, ať si sednou jinam, aby mohl přijít na řadu další zákazník. Zkrátka, ať vystřelí i se svými miliony, v Chile jsou auta chráněná a o řidiče s podivným RUT tu tedy nikdo nestojí!

Do třetího obchodu se vydala Retha společně se Sergiem, který si chtěl také koupit auto, a ještě dalším kolegou. Tři auta nakonec koupit šla. Takže máme Hvězdárnu nyní pojízdnou. Tedy, vlastně ještě ne, protože auta musejí teprve dojít. Prý za pět dní.

Což mi připomíná, že jsem se přiučila další chilské slovo, které neznají ani Španělé. Catetear. Než vám prozradím, co to znamená, dovoluji si opět připomenout, že jazyk odráží kulturu, a, jak by vám řekl Lacan, strukturuje naše nevědomí a nás samé. Catetear znamená "být neustále někomu za zadkem a pobízet ho k práci, protože jinak onen člověk nebude dělat nic". Catetear je volat neustále, denně, do obchodu a ptát se, zda už auta došla. Catetear je volat neustále do školy a ptát se, zda už vědí, kdy začne druhý semestr. Catetear je opakovat slovo urgentní, urgentní, urgentní jako zaklínadlo alespoň třikrát, když volám se sekretářkou na klinice, aby mi napsala na určené dny nějaké pacienty. Catetear také musíte, abyste si byli jisti, že se nestal další fakt chilské reality. Že se jim to ne-traspapeló. Traspapelar znamená zabordelit papír mezi další papíry.

Sekretářka na klinice by mohla sloužit jako učební příklad pro slovo catetear i traspapelar. Dvakrát po mě chtěla, abych jí napsala přesně dny a hodiny, kdy můžu přijímat pacienty. Na druhé napsání reagovala zlostně mailem, že jsem jí ale neposlala svoje CV. Následně mi volala, aby hodiny ověřila. A několik dní poté, abych zajela na kliniku, což znamená půl hodiny cesty tam a půl zpět, pacientům zavolat a domluvit se s nimi, kdy můžou přijít. Trochu nevěřícně jsem začala zpochybňovat svoji schopnost rozumět španělsky, ale řekla jsem, že ano, a rozhodla se ověřit u svých kolegů, zda je tenhle postup normální. Je, řekla mi kolegyně Andrea. Oni jsou si tak aspoň jistí, že schůzka je v hodinách, kdy ty můžeš. Aha, řekla jsem chápavě, složila zbraně a vydala se na kliniku. Sekretářka mi předala složku pacientky a telefon. Haló, haló, paní pacientko? Tak kdypak můžete? Nemůžete nikdy mezi osmou ranní a sedmou večerní, protože pracujete? No, tak to nemůžete nikdy, kdy je klinika otevřená. Tak na shledanou, nebo spíš neshledanou. Hodina cesty, abych vyřídila něco, co sekretářka mohla ověřit zcela beze mě.

Čímž se dostávám ke svým studiím. Navzdory totální neschopnosti organizace je studium velmi zajímavé. Takhle nějak si představuju univerzitní studium psychologie: musíme hodně číst, diskutovat, vídat pacienty a diskutovat o nich, a dokonce pacienty vídat za jednosměrným zrcadlem. Naši učitelé jsou opravdu velmi vzdělaní v teorii a navíc mají všichni spoustu praxe. Vzpomínám na studium v Čechách, kde většina učitelů na přednáškách mlátila prázdnou slámu, předkládala nám velmi zjednodušené koncepty věcí a ještě zjedodušeněji to pak chtěla u zkoušky, nebo v nějaké seminárce, kterou málokdy někdo četl a dal vám o ní nějakou zpětnou vazbu. Celé studium jsem se ptala sama sebe: "a tohle je všechno? Jenom těhle pár výštěků, to je nějaký koncept člověka?" Naučili jsme se hlavně tím, že jsme všichni chodili někam praktikovat, ale nikdo se nás neptal, jak nám to tam vlastně jde. Prostě jsme měli splnit počet hodin a konec. Museli jsme si poradit s tím, co se nám na praxi dělo, většinou sami. V nemocnicích byli rádi, že s námi vykryli chybějící personál, a co, konec konců, vždyť on toho ten psycholog moc zkazit nemůže, a bylo to. Ve Francii byla sice úroveň výuky vyšší, jenže se tam zase nesmělo zkoušet z ničeho, co nebylo odpřednášené, takže se všichni vlastně jenom drtili nazpamět a dotace hodin byla tedy taková, že na čtení nezbýval moc čas. A ochrana pacienta je tak velká, že se k nim praktikant dostane málokdy, a praxe bylo zoufale málo. V Chile je systém postaven dobře, ale nehorázně využívá jedné věci. Toho, že chudí si psychologa dovolit nemůžou. Pokud chtějí někam jít, můžou jít za pár šupů k sice vystudovaným lidem, ale stále učňům. Ke mně. A někteří za zrcadlo.

Bolestí studia v Chile je také to, že zde jsme opravdu na konci světa ("Chile" prý znamená "konec země") co se týče knih. Musím se smát, když si vzpomenu na paní stěhovací, která mi říkala, že v Chile jsou všude kavárny a v nich jsou jenom samí intelektuálové. Nevím, co tam ti intelektuálové asi čtou. Obchodů s knihami je tu málo a shánět odbornou psychoanalytickou literaturu je jako...vlastně jako shánět ji v Čechách. Jenže do Čech snad alespoň zasahuje amazon a nepožaduje od vás nehorázné poštovné. A funguje pošta. Moji kolegové v Chile objednávají všechno z Argentiny, ale pokud potřebujete nějakou knihu hned, zkusíte ji najít v elektronické formě na internetu, nebo nad ní uděláte kříž. Knihovna je vybavaná zoufale.

Ale nechme univerzity univerzitami a vraťme se k zábavnějším věcem. Když jsme u zábavy, chci vám říct, že jsem poprvé viděla 3D film. V sobotu večer jsme se ve stavu dvanácti lidí vydali na Alenku v říši divů od Tima Burtona. Protože jsme ji chtěli vidět 3D, nezbylo, než se vydat zase do Hoyts do Parque Arauco, nákupního centra v Las Condes. Plán zněl navečeřet se, a pak jít do kina. Karen do kina zavolala a zeptala se, zda může dopředu koupit vstupenky na internetu. Ne, to bohužel nejde, zněla kategorická odpověď. Do kina se tedy vydala v sobotu odpoledne pěšky, aby lístky koupila. U kasy nebyl skoro nikdo, jen velký nápis, že při koupi lístků na internetu je 10% sleva. Karen, která je Chilanka, strašlivě proklela vlastní pitomost, že věřila tomu, co jí člověk na konci drátu řekl, aniž by to ověřila. Lístky tedy chtěla koupit osobně, ale bylo vyprodáno na všechna představení, kromě promítání začínajícího půl hodiny po půlnoci. Karen se tedy rozhodla, že se prostě sejdeme, najíme a uvidíme.

Do Parque Arauco jsem se vydala z Bellavisty metrem a posléze autobusem, vykračujíc si ve svých zbrusu nových kozačkách v klidu a s velkým předstihem. Metro jelo docela normálně, ale autobus byl narvaný k prasknutí. A silnice taky. Jako kdyby celé Santiago jelo autem do Parque Arauco. Jako obvykle byl celý proces zpomalován tím, že chilský řidič si prostě myslí, že pokud přejede do jiného pruhu, určitě pojede rychleji, a tak se všichni neustále cpou tam a zase zpátky a vzniká neuvěřitelný chaos. Pozorovala jsem to celé pěkně usazena skoro na palubní desce v oranžovém autobusu zvaném mikro. Mikro mají hned vedle palubní desky řidiče vyvýšené místo určené původně nejspíš na přepravu řidičových věcí, kam si lidé sedají, když je autobus úplně plný. Tentokrát to vyšlo na mě, takže jsem podlezla madla, kterých se cestujících drží a zalezla si za přední sklo skoro jako za pec a pěkně jsem odtud celý ten tanec sledovala. A měla jsem čas, protože cesta autobusem kvůli zácpě trvala půl hodiny. Pěšky by mi to zabralo 20 minut.

Večeři jsme si dali v restauraci Pasta e Basta. Amélii po jídle bylo špatně a Daniel a já jsme zase udělali tu pitomost, že jsme si dali na aperitiv speciální koktejl Pasta e Basta, který měl fosforově růžovou barvu a chutnal jako cukrová vata. Šetřil Daniel pravil, že když si to objednal, tak si to taky vypije, já jsem ale usoudila, že si nebudu huntovat zdraví.

A šli jsme do kina na představení začínající půl hodiny po půlnoci. Fronta byla stále až ven a na světelné tabuli svítilo, že brzy vstupenky na představení dojdou, a tak jsme se rozhodli koupit všechna naše místa najednou, abychom si byli jistí, že zbyl dostatečný počet vstupenek pro nás všechny. John a Akemi frontu vzdali, ale zbytek vydržel a mohl hrdě u přepážky říct, že chce devět vstupenek. "Ale já už mám jen čtyři", řekla slečna pokladní. "Tak jdeme na pivo.", rozhodla Carmen a už už jsme se chystali pochodovat ven. "Ne, počkejte.", řekla slečna: "Vlastně jo, mám jich akorát devět." No toto, mysleli jsme si.

A zařadili jsme se do fronty na sedadla. Místa nejsou číslovaná, a tak je třeba stát frontu do sálu, aby člověk neseděl úplně před plátnem. Zvlášť, když je film vyprodaný, mysleli jsme si a poctivě jsme stáli frontu. A víte, že v Chile to není jen tak, žádné bavení, tady se stojí s nasazením a soustředěně, jinak ostatní jasně vidí, že vy frontu nestojíte, a derou se před vás. Jen škoda, že nebudeme sedět dohromady, říkali jsme si.

Ale seděli jsme. Asi desetina sedadel zůstala prázdná. Další důkaz, že věřit v Chile něčemu, co člověk slyšel jen z jednoho zdroje, je nebezpečné. Ale je vidět, že o film byl zájem. Tentokrát dokonce i kontrolovali vstupenky před filmem a ne až po, jak to obvykle dělávají.

Alenka byla pěkná a 3D kino také. A říše divů? Ta je přeci na konci světa...

neděle 9. května 2010

Můj brazilský víkend

Mám pořád hodně práce. Snažím se nechat si volné pondělí, abych tím vykompenzovala zaplácnutou sobotu, ale moc se mi to nedaří. Chilané často v sobotu pracují a v pondělí také, neděle jako volný den jim stačí. Budu se s tím muset nějak porovnat.

Tuhle sobotu jsme měli školu od devíti od rána do pěti do odpoledne. S tím samým učitelem a celé to bylo o Freudovi. Nevím, zda by v Evropě něco podobně šíleného někoho napadlo, každopádně v čtyři odpoledne už všichni mleli z posledních sil včetně učitele, který se na židli před tabulí ovíval Freudovými Sebranými spisy a každou minutu se nás ptal, zda je ve třídě opravdu tak šílené horko, nebo zda se mu to zdá. V termosce už nebyla žádná voda, vypili jsme úplně všechno kafe, co nám sektretářka přinesla, a snědli jsme všechny sušenky ve snaze způsobit si nějakou tu orální slast, když už jsme jinak trpěli jako ty koně, co tak děsili malého Hanse.

Ve čtyři deset jsme to tedy rozpustili a já jela na Hektorovi domů. Se mnou jeli ještě dva kolegové, kteří taky jezdí na kole. Jeden pracuje na psychiatrii a druhý s bezdomovci. Ten má na kole revoluční nálepku O jedno auto méně. Sháním nějaké podobné tričko, aby mělo ten nápis na zádech, abych naháněla motoristům výčitky, ale zatím jsem na něj nenarazila. Možná, až ho seženu, narazí nějaký vzteklý motorista do mě. Když jsme odvazovali kola, všimla jsem si, že nad univerzitním parkovištěm pro kola visí plakátek "V dešti, i ve sněhu, autem ani kdyby ses po...." se sevřenou revoluční pěstí. Zdá se, že v Santiagu je přeci jen pár lidí, kteří vědí, že tohle město spasí jedině zavedení cyklostezek. Každopádně, má-li být univerzitní parkoviště kolařům co platné, mělo by se na něj vejít víc než pět kol.

Cesty na kole na univerzitu mám moc ráda, protože jedu skoro celou cestu po Alamedě, která se vlastně jmenuje Avenida Libertador O'Higgins, a ta má široké chodníky. Ale hlavně je lemovaná nádhernými historickými budovami. Centrum Santiaga, kudy Alameda prochází, je jinak strašlivě černé, zastavěné betonovými parkovišti s vrstvou smogu, co je sžírá jako gangréna, budovami obrostlými nádory klimatizací a domy s popadanými zdmi čpícími zatuchlinou. Ale jižní chodník Alamedy jako by byl od celé té bolesti centra odříznut a já se na budovy nemůžu vynadívat. Koloniální muzeum se starým klasicistním vstupem a novobarokní fontánou, vedle stojící kostel svatého Františka, majestátní budovy univerzit de Chile a Católica, patrové budovy z konce minulého století se štukami a balkónky. Cestou domů mojí pozornost zaujala kavárna s dveřmi z vyřezávaného dřeva s vitrážemi. Zvláštní, kavárna na tomhle místě, kde jsou, navzdory majestátním budovám, jinak pouze nálevny a prodavači, kteří před sebou tlačí vozíky se sendviči completo a plackami sopapillas.

Večer jsme šli na koncert Caetana Velosa na jih od Alamedy. Před koncertem jsme si chtěli dát něco malého k jídlu, a tak jsme se rozhodli kavárnu vyzkoušet. Nejdřív jsme přilepili nos na vitráž, abychom zjistili, co se děje uvnitř, protože venku nebyl k nahlédnutí žádný jídelní lístek. A přes ozdobná skla jsme nevěřícně zírali. Ze špinavé ulice, kde se proháněl jeden řvoucí autobus za druhým, kde lidé narychlo ujídali sopapillas z mastného papíru ženouce se domů překračujíce spící toulavé psy, jsme pozorovali za sklem něco jako podivný sen. Číšníci v obleku, bílé ubrusy, těžké kvalitní příbory a naleštěné elegantní sklenice. Na stěně visely obrazy a velké historické zrcadlo. Dřevěné sloupy podpírající strop kavárny byly umně zdobené a podlaha ornamentálně vykachlíčkovaná jako v Café Imperial v Praze. Vzpomněla jsem si na Café de la Table Ronde, druhou nejstarší kavárnu ve Francii, kam jsme tak často chodívali v Grenoblu, až se číšník naučil říkat "pivo" česky. Zatímco v Table Ronde ale bylo vždycky plno, tahle kavárna zela prázdnotou, kterou ještě umocňoval vysokánský strop a ostré světlo křišťálových lustrů. Trochu jsme váhali, zda máme vejít, ale tu už se otevřely dveře a majitel restaurace nás zval dál. Posadili jsme se na stylové židličky a s překvapením jsme konstatovali, že restaurace není o nic dražší než restaurace v Bellavistě, kam obvykle chodíme.

Majitel si s námi přišel popovídat a přišel si povzdychnout. Kavárna je z roku 1879 a je to druhá nejstarší kavárna v celé Jižní Americe. Starší je pouze, jak jinak, v Buenos Aires. Jak to tu asi muselo vypadat, než vedle prezidenstkého paláce, který je kousek od kavárny, ještě nejezdily čtyři proudy aut na východ a další čtyři na západ! Představila jsem si elegantně oblečené pány z důležitých úřadů kolem, jak ochutnávají první latinskoamerickou kávu. Dneska ale v centru žijí kvůli hluku a smogu především lidé, kteří nemají moc peněz a kteří pracují tolik, že do kaváren rozhodně nechodí. Bohatí se do centra, hlavně večer, často bojí jít. I když je tu také Barrio Lastarria, kde bydlí hlavně studenti a různí bohémové, kterým je jedno, že nemají kde parkovat, ale Lastarria má svoje bary a restaurace a je odtud přeci jen dvě stanice metrem na východ. A tak je nejstarší chilská kavárna prázdná a opuštěná a přežívá jen díky tomu, že její majitel má druhý bar v luxusním Las Condes.

Z kavárny jsme se vydali do divadla Caupolicán na jih od Alamedy. Ne zrovna přívětivá čtvrť, plná podivných plechových staveb, parkovišť, hal, tu a tam obchod s náhradními díly k autům a tu a tam botilería, čili obchod s alkoholem, kde přes mříž řeknete, co chcete, zaplatíte, a teprve pak vám prodavač přes mříže váš nákup vydá. Vsaďte se, že má v šuplíku revolver.

A byli jsme u divadla. Caetano Veloso asi není v Čechách moc známý, ale je to velká ikona brazilské hudby stejně jako třeba Marisa Monte nebo Gilberto Gil. Dneska už mu je skoro sedmdesát, ale jeho hlas je pořád stejně sametový a hladivý. Přísahám vám, že brazilská portugalština je navíc ten nejromantičtější a nejpřitažlivější jazyk, který existuje.

Koncert byl odložený z původně plánovaného března na květen, protože divadlo se otřáslo v základech a bylo potřeba ho zkontrolovat a zpevnit. Střecha ale byla pořád děravá a jen jsme doufali, že nebudeme sedět pod žádnou z instalací ze střechy visících. Došli jsme na naši tribunu a zjistili jsme, že nám sice nic nad hlavami nevisí, ale že jsme si stejně koupili opravdu asi ta nejhorší možná místa. Tedy, my jsme si koupili. Když si kupujete lístky přes ticketmaster, v podstatě jen řeknete, kolik budete platit a počítač vás usadí, kam se mu zlíbí. Žádné vybírání sedadel nebo něco takového! Za to, že jste si koupili lístek přes internet, počítač vás někam náhodně usadil, a za to, že si dojdete do kanceláře lístky osobně vyzvednout, si ticketmaster naúčtuje přes asi dvanáct procent z ceny lístku navíc, a je to. Jinak se ale lístky koupit nedají, takže opět nezbyde, než se s danou věcí smířit.

Naše místa byla sice blízko podia, ale úplně na straně hlediště, takže jsme seděli Caetanovi skoro za zády. Kromě toho byla místa tak malinká, že jsem i já měla problém, kam dám svoje kolena. Ale to nebylo všechno. Při zkoušce světel jsme zjistili, že na nás podiová světla svítí tak prudce, že jsme na tom hůře než u výslechu a místo na podium nám nezbývá než se koukat do hlediště naproti podiu. Ale ani to nestačilo. Za nás si sladký počítač ticketmasteru posadil značně podroušené dva páry statných padesátníků. Jedna z paních hystericky křičela, kopala Amelii do zad a strašlivě falešně a nahlas zpívala, co to šlo. Její partner byl tedy zticha, ale druhý pár se opilecky hlasitě bavil. Asi po páté písničce ruply nervy pánovi vedle konverzujícího páru a chvíli to vypadalo, že se strhne rvačka. Nakonec přišel sekuriťák, který to začal řešit tak, že začal stěžujícímu pánovi nabízet, že ho přesadí. Buď mu nedošlo, že opilci ruší všechny, nebo si spíš řekl, že co by se moc namáhal. S Amelií jsme se tedy přesadily samy, aniž bychom sekuriťáka volaly, čímž se také alespoň trochu zlepšil problém se světly, a zbytek koncertu jsem si vážně užila. Před námi seděla slečna, která sice komentovala všechny fotografie, které za Caetana promítali, že kde všude v Brazílii byla, ale nakonec se zvedla před koncem a jako spousta dalších lidí odešla, aby se vyhnula zácpě, kterou vytvoří auta lidí, kteří z koncertu odejdou až po jeho skončení. Inu, umělci to mají v Chile těžké, a to, že přidávají před zvedajícím se publikem by si neměli brát osobně.

Ale abych si jen nestěžovala, poslouchejte se mnou:





Z koncertu Caetana jsme se vydali do Barrio Brasil. Ne, že bychom byli tak svedení Brazílií, ale říkali jsme si, že před Dnem matek bude Bellavista plná, a že v Barriu Brasil budeme mít větší šanci usadit se v nějaké příjemné hospůdce. Barrio Brasil je v centru Santiaga na západ od Monedy a od hlavního náměstí. Asi už víte, že čím víc jdete na západ a na jih, tím méně nablýskané Santiago poznáte. V Barrio Brasil žije hodně přistěhovalců (čímž rozhodně nemyslím přistěhovalce z Evropy), a to dává téhle čtvrti specifický nádech. Většina budov je zde naštěstí původních, sice v různém stadiu rozkladu, ale po monokulturách Vitacury a Las Condes a po šedi staveb v centru, z nich dýchá příjemný svěží vánek. Místní bary nesou po sterilitě restaurací čtvrtí východu a po sprostotě náleven v centru osvěžující punc originality. Hned vedle Barrio Brasil je Barrio Jungay, která je atmosférou velmi podobná a kde jsme nakonec skončili. Pokud do Santiaga zavítáte, nenechte si obě čtvrti ujít. I když se tam v noci možná nevydávejte sami.

Následující den jsme se sešli až odpoledne, a pro změnu zase v brazilské restauraci. Nevím, co se to s námi tenhle víkend dělo. Vypadalo to skoro jako schválnost, protože Julienovi zrovna přijel z Brazílie na návštěvu jeho mexický kamarád Alex. Z letiště ho Julien odvezl rovnou na koncert Caetana, tak jsme šli na pivo do brazilské čtvrti a druhý den ráno tedy do brazilské restaurace. Den byl tak horký, že člověk skoro mohl věřit, že v Brazílii skutečně je. Nevím nevím, zdá se mi, že si tu sluníčko držíme značně urputně a ne a ne vám ho odeslat do Evropy.

Když je sluníčko a bezvětří, dusíme se ještě víc než obvykle. V neděli byl vyhlášen vysoký stupeň znečištění a bylo zakázáno vyjíždět dokonce i autům s katalytickým čímsi, jejichž poznávací značka končí 7 nebo 8. Byla jsem tedy zvědavá, co se v takové dny stane. Nestalo se nic. Všichni carabineros asi na den matek obědvali s maminkami doma, takže auta vesele jezdila, jak se jim líbilo, a neviděla jsem jedinou kontrolu. Jenom cestou na metro jsem napočítala přes deset aut, která měla výjezd zakázaný. Inu, takhle se vzduch v Santiagu jen tak nezlepší.

A to je všechno. Mějte se hezky a nerozčilujte tam v Evropě islandský vulkán, ať nezafouká Hvězdopravci cestičku k domovu!

pondělí 3. května 2010

Den dona Quijota

Když jsme v neděli pokřtili Améliino kolo Rozinanta, netušila jsem, že mě v zápětí čeká den na věčné téma boj s větrnými mlýny.

Je začátek měsíce, a tak nám přišlo vyúčtování společných výdajů v domě. Pouhých čtrnáct dní poté, co mi bylo dáno na vědomí, že pokud příště zaparkuju Hektora před dveřmi, bude mě to stát 20 000 pesos, mi přišel účet na více než dvojnásobnou částku, než co za společné výdaje platíme normálně. Protřela jsem si oči a zjistila jsem, že to naštěstí není pokuta za kolo, ale že don Fernando míní, že jsme nezaplatili minulý měsíc a napařil nám za to pokutu. Minulý měsíc jsme samozřejmě zaplatili a don Fernando o tom dostal mail. A tak jsem si nazula boty a šla jsem se za donem Fernandem podívat. Je to malý podsaditý mužík s knírkem, který sedí v kukani za vrátnicí. Asi před rokem jsme se strašně pohádali, protože don Fernando udělal přesně totéž, co teď: tvrdil, že jsme nezaplatili minulý měsíc, a když jsem doložila že ano, nutil mě zaplatit pokutu tak jako tak, protože jsem prý u platby neuvedla, kde bydlíme. Samozřejmě jsem číslo bytu uvedla, ale Fernando tvrdil, že ne. Jako kardinální důkaz faktu, že jsem číslo neuvedla, předložil papír, který rozeslal minulý měsíc všem partajím. Na papíru je napsáno, že se číslo má uvádět, ale toto sdělení je uvedeno tak malým písmem, že jsem si ho, dle Fernandových slov, nemohla všimnout, a proto jsem číslo neuvedla. Nad tím jsem zlomila kopí, pomyslela jsem si, že by Fernando nebyl špatným usvěčovatelem při procesech s čarodejnicemi a zaklela jsem ho větou: "Doufám, že se tři týdny ne...."

Tentokrát jsem ale věděla, že jsem číslo bytu uvedla a že mail došel, protože jsem platila stejným způsobem jako uplynulý rok, kdy všechno probíhalo bez problémů. Také jsem ale věděla, že Fernando je Chilan a tím pádem vůbec nemá smysl se s ním zkusit hádat. Ukázala jsem mu účet o zaplacení a Fernando zpoza svého stolu pokrytého stohy zaprášených papírů pravil, že to je sice pěkné, ale že mu nikdy žádný mail nedošel. Ukázala jsem, že na účtě stojí, že byl odeslán potrvzující mail Fernandovi na správnou adresu. Aha, vlastně došel, mail jeden! vzpomněl si Fernando. Ale nenapsala jsem tam byt, aha! Napsala, řekla jsem já. Nenapsala, řekl Fernando. Kopii mailu má samozřejmě on a samozřejmě neví kde a nemá čas ji hledat. Tak co máte dělat. Příště si dávat pozor, zda si Fernando mail přečetl a na seznamu dlužníků si vás odškrtl. Znamená to sice bdít nad ním první týden v měsíci jako oko v hlavě, ale Fernando pak za vaše peníze odvede svou práci.

I řekla jsem, že když už tam jsem, mohla bych se mu svěřit s jedním z neduhů našich sousedů. Ani s kálením sousedčiny kočky do kytek, ani s litím zbytků z okna, ani s pejskem na dveřích, dokonce ani s ukradenými botami ne. Když už je Fernando tak citlivý na parkování, řekla jsem si, řeknu mu, že si nejméně jednou týdně někdo stoupne za zadek Pathfindera "jen na chvilku, než...", stojí tam třeba celý den a my nemůžeme vyjet. Obvykle trvá nějakou chvíli, než vrátní viníka, který zatím v klidu popíjí doma kávičku, vypátrají. A další chvíli trvá, než viník přijde auto přeparkovat. Hvězdopravec touží po opancéřovaném autě a myslím, že jednou do zaparkovaného auta opravdu najede. Zatím se ale udržuje v společensky přijatelných mezích sledováním seriálu Dexter o masovém vrahovi, co je zároveň policistou, a když vypátrá viníka, po zásluze ho potrestá.

I mě, od té doby, co nesmím parkovat Hektora před dveřmi, tohle parkování strašně štve. I řekla jsem Fernandovi, ať hlídají, ať lidé parkují jenom na parkovacích místech. Fernando řekl, že to mám říct vrátnému. Pokýval zkrátka hlavou. Jako jí pokývají vždycky vrátní, když jim říkám, ať nenechají lidi takhle parkovat. "To je k ničemu." řekla jsem: "Musíte těm lidem, co tam parkují, poslat výstrahu." "Tak si zapisujte čísla, abychom věděli, kdo to je.", přesunul na mě další kus práce Fernando. Na parkoviště má výhled přímo ze své kukaně a vrátní přeci jen docela často vědí, komu mají volat, takže to bylo přesunutí hodně virtuální. Myslím, že tomuhle se neříká asertivita, ale nasertivita. "Měli byste napsat do pravidel, že za stání mimo parkovací místa je pokuta jako pro kola", řekla jsem. "Ano ano," řekl Fernando pomalu a zasmušile: "Pokuty! Je třeba dávat pokuty!" A tím pro něj byla záležitost vyřízená.

Jsem větší milovník klasiky než Hvězdopravec, a tak jsem si vybavila scénu s instalatérem v Benacquistově románu o mafiánech Malavita. Francouzský instalatér se v ní, domnívaje se, že má před sebou nějakého hloupého Američana a ještě ke všemu spisovatele, pokusí, jak jinak, mafiána vzít na hůl.

Supíc vzteky a představujíc si, co strašného bych mohla Fernandovi provést (jediné, co mě napadlo, bylo nedarovat mu žádné ponožky ani slipy k Vánocům: vrátní se tu totiž mají obdarovávat) jsem se vydala na univerzitu. Metrem. To je také kapitola sama pro sebe. V metru je vždycky strašný chaos. Z cedulí "nesedej si na podlahu soupravy" "Nech nejdříve lidi vystoupit, než nastoupíš" nebo "Neběhej po schodech" je vám jasné, co všechno Chilané houfně dělají. Nechat lidi vystoupit, než začneme nastupovat, byl trochu oříšek i pro Francouze v Grenoblu, ale Chilané jsou mistři. Metro je totiž vždycky tak plné, že nikdo, kdo už se do něj jednou narval, ani za nic nevystrčí ze soupravy paty, dokud nedojede na svoji stanici. Když tedy chcete vystoupit, musíte se prodrat přes lidi stojící u dveří, kteří za žádnou cenu nechtějí uhnout, protože jediné, kam uhnout můžou, je ven z metra. A tam už se tlačí lidé dovnitř a ti by uhýbající cestující považovali za vystupující a dravě by se nahnali na jejich místo. Nástup a výstup se tím samozřejmě strašně protáhne, protože se všichni přelézají, jak můžou. A řidič má tvrdé limity na přesnost, takže do toho troubí a volá, že už se pojede, což zmatek jen zvyšuje. V této příjemné atmosféře jsem tedy dojela na fakultu.

Pamatujete si na mojí univerzitu s kafíčkem a sušenkami? Sušenky a kafíčko máme stále a sekretářka neopomene všechno o přestávkách doplnit, ale protože univerzita je chilská nejen s cafecitem a galletitas, ale také s organizací, začínám si připadat jako na své almě mater, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Neustále se mění rozvrh a celý první měsíc mi nechodily maily, protože sekretářka nebyla schopná napsat správně moje jméno. Rozvrh se mění proto, že učitelé dostali jiný rozvrh než jsme dostali my, což způsobuje, že je třeba ho neustále upravovat podle toho, na čem se shodneme. Neshodneme se na ničem a učitelé tedy vmáčknou hodinu, kam se jim zlíbí. Poprvé v životě tedy budu dřepět na přednášce v sobotu do osmi večer.

Nyní jsem jela na univerzitu proto, abych si vyzvedla kopii textu, který musím do soboty přečíst. Myslela jsem, že ho dostaneme elektronicky, ale když jsem se sháněla, zda ostatní text dostali (mně maily nechodí), bylo mi řečeno, že text je k vyzvednutí u kopírky. V Chile vůbec neexistujou samoobslužné kopírky na karty, u všech veřejných kopírek, které jsem tu v životě viděla, stojí kopírovací šmudla, který mačká čudlík a plete si stránky, které chcete zkopírovat. Kopírovací šmudla mi prý text vydá, napsala mi sekretářka v neděli večer. Hm, sekretářka pracuje i v neděli večer, pomyslela jsem si. Pravda je, že nemá univerzitní mail, takže používá svůj soukromý gmail a ten si otevře samozřejmě i doma. Omluvila jsem se, že moje španělština je tak nedokonalá, že jsem celou věc nepochopila hned, a ujistila ji, že si hned v pondělí pro text zajedu.

I stála jsem u kopírky a kopírovací šmudla mi tvrdil, že text nemá. Nutila jsem ho, ať všechno projde, protože jsem mu nevěřila ani slovo. Přece mi to sekretářka napsala před dvanácti hodinami! V neděli večer! Text se ale nenašel, takže jsem vyběhla schody do druhého patra a ocitla jsem se tváří v tvář slečně Katy, sekretářce, která mi řekla, že text je v kopírce a já jsem se jí omluvila, že ji s tím otravuju. "Oni ten text nemůžou v kopírce najít", řekla jsem. "No, nemůžou", řekla klidně Katy: "On tam totiž není." Aha!, pomyslela jsem si a zkusila udělat ty nejlepší chilské kulaté oči, které umím, abych jí naznačila, že čekám nějakou další odpověď. "Já jsem myslela," řekla tedy Katy: "že si to mezi sebou nějak zorganizujete." Nezmohla jsem se ani na slovo. Proto máme na dvacet lidí dvě sekretářky? Proto platíme ty strašlivé prachy? "A co mám tedy dělat?", konečně jsem se zeptala: "Jela jsem sem jenom kvůli tomu." "Já to řeknu Albaně", pravila Katy: "A zeptám se jí, co s tím." Albana je jedna z učitelek a koordinátorka programu. Je fakt, že podobně komplikovaný problém jako kopie textu nelze řešit jen s běžnou sekretářkou. Ani slovo o tom, že mě táhla na fakultu zbytečně. Čekala jsem tedy, že se bude něco dít, ale pochopila jsem, že tahle věta byla totéž, co Fernando mínil slovy: "Pokuty!". Chilské nevím, ne, nech mě být. Protože Katy sice řekla, že to poví Albaně, ale neřekla kdy a rozhodně tím nemyslela tenhle týden nebo dokonce hned. Nad textem jsem udělala kříž.

Tyhle chilské způsoby mě vytáčejí do vývrtky. S Chilany se prostě nemůžete pohádat. Mám pocit, že skrz ně slova procházejí jako mezi laťkami plotu.

Buď zen, buď zen, nabádala jsem se cestou domů. Tím pádem jsem zavrhla metro a vydala se na zastávku autobusu. Prvnímu autobusu, který přijel, doutnalo tak mohutně jedno kolo, že se do něj žádný z čekajících Chilanů neodvážil nastoupit. Odvážně jsme nastoupili až do druhého autobusu, který to bral po Alamedě stovkou a vytlačil ze své dráhy, co mohl, včetně jednoho pohřebního vozu. Na mojí zastávce jsem vystupovala jen já, takže se nenamáhal vůbec zastavovat, jen přibrzdil a otevřel dveře. Vyskočila jsem a byla ráda, že to celé dobře dopadlo.

Doma mě čekal mail z Filosofické fakulty. Stále ještě jsem nevzdala další ze svých větrných mlýnů, snahu o uznání diplomu. Už jsem zjistila, jak má projít razítky diplom, ale nyní se potýkám s problémem, že potřebuju také oficiálně potvrzený studijní plán. Ano, psali mi, ten, podle kterého jste začala studovat, vám můžeme potvrdit. Jenže je otázka, zda jste podle něj také studovala, aha?

Dobře vědí, že ne. Za doby mého studia se plán stále měnil, předměty přibývaly a jiné se rušily, takže jsem rok co rok žádala o změnu, protože moje předepsané povinné předměty přestaly existovat a byly nahrazeny jinými.

Oni snad na Filosofické fakultě jsou také Chilané nebo co.

Jen nevím, proč tohle všechno dělám. Quijote chtěl dobýt srdce Dulciney a nakonec se s ní nikdy nepotkal. Možná bych si měla vzít příklad z velikánů a uznat, že moje vize titulu v Chile je prostě jenom krásným přeludem.

Těším se, že zítra jdu zase na linku za těmi svými blázny. Nebudete tomu věřit, ale být psycholog, i bez uznaného diplomu, je úžasná úleva, protože se alespoň občas ponoříte do světa, kde blázni jsou blázni, většinou to o sobě vědí, občas s tím něco chtějí dělat a vy jim s tím tu a tam můžete pomoct. Takový pěkný strukturovaný svět to je.

neděle 2. května 2010

Taková normální neděle

Hvězdopravec včera odletěl do Evropy a já jsem se večer vydala do kina. Byl první máj, takže ve Vitacuře bylo všechno zavřené, až na nákupní centrum Parque Arauco. Nechtělo se mi být doma samotné, takže jsem se nechala přesvědčit, že půjdeme do Parque Arauco do kina na Iron Man2. Což opravdu svědčí o tom, že se mi nechtělo být doma samotné. Viděla jsem v životě první film o superhrdinovi a poprvé v životě jsem v kině usnula. A to je co říct, protože sedadla byla strašně nepohodlná a přede mnou sedící panička z Vitacury mě kdykoli, kdy jsem se nohama jen dotkla jejího sedadla, začala kárat. Pak jsme šli do restaurace na mojito a celou dobu spekulovali o tom, s kým je asi Retha na rande. Domů jsem se vrátila taxíkem. Moc jich nejezdilo, protože byl svátek práce. Taxikář toho samozřejmě využil, aby se mě pokusil natáhnout. Předstíral, že nechápe, kam chci jet. Předstírat to u Bellavisty je ale stejně věrohodné, jako když vám taxikář v Praze tvrdí, že neví, kde je Žižkov. Takže jsem se rozhodla pro obranu Švejkem a schválně jsem mu říkala důkladně celou cestu, kam má jet a jak se má vyhnout placení dálnice, zkrátka jsem se chovala, jako kdyby byl ten největší hlupák ze všech taxikářů, tohle všechno nevěděl a musel si to nechat vysvětlovat od ženské, to vše s laskavým blahosklonným úsměvem. Někde u vjezdu do Providencie mě požádal, ať už mi nic neříkám, že "teď už" si prý na cestu vzpomíná. Nakonec se mu podařilo nelegálně ukořistit jen 150pesos při placení a o ty jsem se s ním hádat nechtěla.

V neděli ráno se rádi scházíme na brunch. Tuhle tradici začali, jak jinak, Američané Margaret a John. Vstala jsem brzy a ráno jsem strávila čtením povinné četby z univerzity, chilské autorky Eltit. Na brunch jsem se rozhodla jet na kole, takže jsem chtěla nejdříve zkontrolovat hladiny znečištění. Sedla jsem si k internetu a zjistila jsem, že sice hladiny jsou docela normální, ale čeká se nárůst, protože je zataženo, a že by se lidé měli vyvarovat fyzické aktivity. Nemají se zapínat topení na dřevo, dokonce ani ty s dvojitým spalováním. Ve Vitacuře tedy paničky nemůžou zapnout krb a chudí, kteří mají jenom kamna na dřevo, mají zůstat bez oběda. Stará auta bez katalytického cosi nemůžou jezdit, pokud jejich poznávací značka končí 3 nebo 4, takže ať chudí zapomenou také na nedělní výlet. Paničky z Vitacury samozřejmě džípem na nákup můžou, neb jejich auto má zelený ekologický puntík.

Nu což, doufejme, že mnoho lidí auto nevytáhne a že hladiny zas tolik nevzrostou, řekla jsem si a rozhodla se jet na kole tak jako tak. Pak se začal zase třást dům. Okna vrzala a slyšela jsem, jak venkovní ozdobný oblouk, poškozený při velkém zemětřesení, naráží do ložnicové zdi. To je neklamný ukazatel, že zeměstřesení není zrovna malé. A nejhorší na tom je, že člověk nikdy neví, jestli bude ještě sílit. Slyšela jsem, jak sousedi začínají panikařit, a začala jsem přemýšlet, zda je čas uklidit se do "bezpečného trojúhelníku". Bezpečný trojúhelník je místo, kde jste v rohu mezi dvěma nosnými vnitřními zdmi a kde na vás nemůže spadnout žádný nábytek. U nás doma je jediné takové místo v koupelně na záchodové míse. Velmi praktické.

Otřesy ale naštěstí ustaly a jako vždycky jsme si se všemi kamarády po internetu začali psát a ujišťovat se, jestli opravdu zemětřesení bylo silné nebo ne. Julien jako obvykle první všem poslal odkaz. 5.8 . Hm, to je pořád temblor a ne terremoto. Vysvětlili nám to na přednášce o zemětřesení, kterou jsme měli na Hvězdárně. Vysvětlili nám, proč se únorové zemětřesení čekalo, a že teď to schytají přes 8 na severu. Neví se kdy, ale ví se kde. Na Dalekohledu, ale hlavně v Iquique. A že nás čekají jen takovéhle výskoky. Inu, co se dá dělat, 46% všech světových otřesů je v Chile.

Rozhodla jsem se, že se na brunch udělám krásnou a šla jsem si vyfénovat vlasy. Zapomněla jsem ale, že už mám puštěnou myčku, takže samozřejmě vyskočily pojistky. Nahodila jsem pojistky, vypnula myčku a vyfénovala si vlasy. Pak jsem si všimla, že venku prší. Předpověď samozřejmě o dešti nic neříkala a dokonce ani nebyla na déšť prudce změněna poté, co začalo pršet, jak to místní meteorologický ústav rád dělá. Inu, neděle. Rozhodla jsem se ale, že se kola nevzdám, když navíc déšť zmírňuje znečištění vzduchu, a vyjela jsem.

Park Uruguay táhnoucí se mezi Mapuchem a šestiproudým Andresem Bello byl plný sportovců na kole nebo běhajících s empétrojkou jako každý jiný den. Chilané zkrátka na znečištění aplikují větu, že co je nezabije, to je posílí.

Cestou jsem se stavila na trhu u svých oblíbených trhovců Indiána v lacláčích a bezzubého chlápka s knírkem. Hvězdopravec k nim chodí nerad, jelikož, jak říká, nemá náladu, aby ho někdo zkoušel z názvů všeho ovoce. Já už jsem ale zkouškou prošla, takže pouze prohodíme pár slov o počasí nebo o ruském kamarádovi Bezzubého s knírkem, který prý moc pije. O počasí častěji, neboť to se mění, zatímco Rus pije pořád stejně jako Dán. Prší prší jen se leje, pokývu hlavou, koupím pomeranče a jedu dál.

Konečně jsem dojela na místo určení, do restaurace blízko stanice metra El Golf v Las Condes. Část města plná ambasád a jedna z nejdražších lokalit na bydlení. Restaurace patří Novozélanďanům, a proto jsou zde nedělní brunche k mání. V chilských podnicích byste nepochodili. Kupodivu ale ani v místních restauracích nejsou ceny přemrštěně vysoké. Za brunch zaplatíte něco kolem 150 korun i s pitím a spropitným. U stolu už sedí všichni kamarádi: Španělé Sergio, Carmen, Eli a Amelia, Francouzi Julien a Antoine, Chilanka Karen, Mexičanka Akemi s obrovským břichem a s dcerkou Maelle, Američané John a Margaret, Ruska Irina, Slovenka Martina a tak dále. Objednáváme si pití a jídlo. Jako obvykle v Chile je servis tak dokonalý, že se brunch postupně stává spíše pozdním obědem, ale nikomu to naštěstí nijak moc nevadí. Je neděle a máme dost času.

Když už spokojeně jíme, zastaví u chodníku nablýskané žluté Lamborgini. Řidič otevře dveře a ukáže se, že má na klíně děcko. Inu, někteří lidé se opravdu cítí být povzneseni nad běžné smrtelníky. Za tatínkem v Lamborgini přijede další auto, v němž sedí maminka s dalším děckem. Všichni si sednou do restaurace kousek od nás a jedno z dětí po chvíli přijde zkoumat Ameliinu Rozinantu a mého Hektora (rozuměj, naše kola). Maminka ho doprovází a pomáhá mu vylézt na Ameliino kolo a dělat si s ním, co děcko uzná za vhodné, aniž by se zeptala, zda to Amelii nevadí. Jak typické pro bohaté Chilany. Amelii to vadí, protože děcko s kolem vyvádí opravdu psí kusy. Navrhujeme jí, ať si jde pohrát s tatínkovým Lamborgini, ale Amelia jen supí, že pokud jí děcko shodí řetěz, bude ho tatínek nandavat. U stolu se rozhoří diskuze na téma kulturní rozdíly. Akemi říká, že ona by se také nezeptala, zda majiteli kola řádění dítěte nevadí. Evropané oponují, že tohle je typicky bezohledné chování bohatých Chilanů. Nakonec si děcko dovolí na Hektora a já, typická Češka, maminku žádám, ať se mého křehkého kola dítě nedotýká. Co je dobré na Chilanech je, že se nikdy nehádají. Maminka si jenom pomyslí "kráva jedna" a dítě odvede. S tím můžu žít.

Po nějaké chvíli začne druhé děcko zlobit. Tatínek a maminka toho mají dost, a tak děcko zavřou za trest do žlutého Lamborgini, jen pootevřou okénko, aby se jim neudusilo. "V každé hlavě jiný svět", okomentuje to Akemi.

Pak přichází párek Američanů, kteří se chtějí naobědvat. "Raději se nejdřív podíváme na jídelní lístek." říká žena: "Je to vůbec anglicky?" Naštěstí je. Američané si sedají a přichází číšnice. Jako na potvoru to není novozélandská majitelka, ale chilská zaměstnankyně: "Mluvíte anglicky?", ptají se Američané. Chilanka udělá "chilské kulaté oči" a vrtí hlavou. Samozřejmě ji ani nenapadne volat Novozélanďanku. Američané se uraženě zvedají a odcházejí. Ach jo, jaká příjemná atmosféra v téhle restauraci, myslím si. V téhle čtvrti. Ještě, že příští brunch je u Eli doma.

A pak jsem zase parkem Uruguay jela domů, četla jsem, snědla jsem bramboračku s babiččinou majoránkou, podívala jsem se po patnácti letech znovu na Forresta Gumpa, zavolala domů, uklidila a jen doufám, že Hvězdopravec už je v pořádku v Padově na konferenci. Nemám ráda, když létá sám. A to je všechno. This is all I have to tell about this. Taková normální neděle.