Můj brazilský víkend

Mám pořád hodně práce. Snažím se nechat si volné pondělí, abych tím vykompenzovala zaplácnutou sobotu, ale moc se mi to nedaří. Chilané často v sobotu pracují a v pondělí také, neděle jako volný den jim stačí. Budu se s tím muset nějak porovnat.

Tuhle sobotu jsme měli školu od devíti od rána do pěti do odpoledne. S tím samým učitelem a celé to bylo o Freudovi. Nevím, zda by v Evropě něco podobně šíleného někoho napadlo, každopádně v čtyři odpoledne už všichni mleli z posledních sil včetně učitele, který se na židli před tabulí ovíval Freudovými Sebranými spisy a každou minutu se nás ptal, zda je ve třídě opravdu tak šílené horko, nebo zda se mu to zdá. V termosce už nebyla žádná voda, vypili jsme úplně všechno kafe, co nám sektretářka přinesla, a snědli jsme všechny sušenky ve snaze způsobit si nějakou tu orální slast, když už jsme jinak trpěli jako ty koně, co tak děsili malého Hanse.

Ve čtyři deset jsme to tedy rozpustili a já jela na Hektorovi domů. Se mnou jeli ještě dva kolegové, kteří taky jezdí na kole. Jeden pracuje na psychiatrii a druhý s bezdomovci. Ten má na kole revoluční nálepku O jedno auto méně. Sháním nějaké podobné tričko, aby mělo ten nápis na zádech, abych naháněla motoristům výčitky, ale zatím jsem na něj nenarazila. Možná, až ho seženu, narazí nějaký vzteklý motorista do mě. Když jsme odvazovali kola, všimla jsem si, že nad univerzitním parkovištěm pro kola visí plakátek "V dešti, i ve sněhu, autem ani kdyby ses po...." se sevřenou revoluční pěstí. Zdá se, že v Santiagu je přeci jen pár lidí, kteří vědí, že tohle město spasí jedině zavedení cyklostezek. Každopádně, má-li být univerzitní parkoviště kolařům co platné, mělo by se na něj vejít víc než pět kol.

Cesty na kole na univerzitu mám moc ráda, protože jedu skoro celou cestu po Alamedě, která se vlastně jmenuje Avenida Libertador O'Higgins, a ta má široké chodníky. Ale hlavně je lemovaná nádhernými historickými budovami. Centrum Santiaga, kudy Alameda prochází, je jinak strašlivě černé, zastavěné betonovými parkovišti s vrstvou smogu, co je sžírá jako gangréna, budovami obrostlými nádory klimatizací a domy s popadanými zdmi čpícími zatuchlinou. Ale jižní chodník Alamedy jako by byl od celé té bolesti centra odříznut a já se na budovy nemůžu vynadívat. Koloniální muzeum se starým klasicistním vstupem a novobarokní fontánou, vedle stojící kostel svatého Františka, majestátní budovy univerzit de Chile a Católica, patrové budovy z konce minulého století se štukami a balkónky. Cestou domů mojí pozornost zaujala kavárna s dveřmi z vyřezávaného dřeva s vitrážemi. Zvláštní, kavárna na tomhle místě, kde jsou, navzdory majestátním budovám, jinak pouze nálevny a prodavači, kteří před sebou tlačí vozíky se sendviči completo a plackami sopapillas.

Večer jsme šli na koncert Caetana Velosa na jih od Alamedy. Před koncertem jsme si chtěli dát něco malého k jídlu, a tak jsme se rozhodli kavárnu vyzkoušet. Nejdřív jsme přilepili nos na vitráž, abychom zjistili, co se děje uvnitř, protože venku nebyl k nahlédnutí žádný jídelní lístek. A přes ozdobná skla jsme nevěřícně zírali. Ze špinavé ulice, kde se proháněl jeden řvoucí autobus za druhým, kde lidé narychlo ujídali sopapillas z mastného papíru ženouce se domů překračujíce spící toulavé psy, jsme pozorovali za sklem něco jako podivný sen. Číšníci v obleku, bílé ubrusy, těžké kvalitní příbory a naleštěné elegantní sklenice. Na stěně visely obrazy a velké historické zrcadlo. Dřevěné sloupy podpírající strop kavárny byly umně zdobené a podlaha ornamentálně vykachlíčkovaná jako v Café Imperial v Praze. Vzpomněla jsem si na Café de la Table Ronde, druhou nejstarší kavárnu ve Francii, kam jsme tak často chodívali v Grenoblu, až se číšník naučil říkat "pivo" česky. Zatímco v Table Ronde ale bylo vždycky plno, tahle kavárna zela prázdnotou, kterou ještě umocňoval vysokánský strop a ostré světlo křišťálových lustrů. Trochu jsme váhali, zda máme vejít, ale tu už se otevřely dveře a majitel restaurace nás zval dál. Posadili jsme se na stylové židličky a s překvapením jsme konstatovali, že restaurace není o nic dražší než restaurace v Bellavistě, kam obvykle chodíme.

Majitel si s námi přišel popovídat a přišel si povzdychnout. Kavárna je z roku 1879 a je to druhá nejstarší kavárna v celé Jižní Americe. Starší je pouze, jak jinak, v Buenos Aires. Jak to tu asi muselo vypadat, než vedle prezidenstkého paláce, který je kousek od kavárny, ještě nejezdily čtyři proudy aut na východ a další čtyři na západ! Představila jsem si elegantně oblečené pány z důležitých úřadů kolem, jak ochutnávají první latinskoamerickou kávu. Dneska ale v centru žijí kvůli hluku a smogu především lidé, kteří nemají moc peněz a kteří pracují tolik, že do kaváren rozhodně nechodí. Bohatí se do centra, hlavně večer, často bojí jít. I když je tu také Barrio Lastarria, kde bydlí hlavně studenti a různí bohémové, kterým je jedno, že nemají kde parkovat, ale Lastarria má svoje bary a restaurace a je odtud přeci jen dvě stanice metrem na východ. A tak je nejstarší chilská kavárna prázdná a opuštěná a přežívá jen díky tomu, že její majitel má druhý bar v luxusním Las Condes.

Z kavárny jsme se vydali do divadla Caupolicán na jih od Alamedy. Ne zrovna přívětivá čtvrť, plná podivných plechových staveb, parkovišť, hal, tu a tam obchod s náhradními díly k autům a tu a tam botilería, čili obchod s alkoholem, kde přes mříž řeknete, co chcete, zaplatíte, a teprve pak vám prodavač přes mříže váš nákup vydá. Vsaďte se, že má v šuplíku revolver.

A byli jsme u divadla. Caetano Veloso asi není v Čechách moc známý, ale je to velká ikona brazilské hudby stejně jako třeba Marisa Monte nebo Gilberto Gil. Dneska už mu je skoro sedmdesát, ale jeho hlas je pořád stejně sametový a hladivý. Přísahám vám, že brazilská portugalština je navíc ten nejromantičtější a nejpřitažlivější jazyk, který existuje.

Koncert byl odložený z původně plánovaného března na květen, protože divadlo se otřáslo v základech a bylo potřeba ho zkontrolovat a zpevnit. Střecha ale byla pořád děravá a jen jsme doufali, že nebudeme sedět pod žádnou z instalací ze střechy visících. Došli jsme na naši tribunu a zjistili jsme, že nám sice nic nad hlavami nevisí, ale že jsme si stejně koupili opravdu asi ta nejhorší možná místa. Tedy, my jsme si koupili. Když si kupujete lístky přes ticketmaster, v podstatě jen řeknete, kolik budete platit a počítač vás usadí, kam se mu zlíbí. Žádné vybírání sedadel nebo něco takového! Za to, že jste si koupili lístek přes internet, počítač vás někam náhodně usadil, a za to, že si dojdete do kanceláře lístky osobně vyzvednout, si ticketmaster naúčtuje přes asi dvanáct procent z ceny lístku navíc, a je to. Jinak se ale lístky koupit nedají, takže opět nezbyde, než se s danou věcí smířit.

Naše místa byla sice blízko podia, ale úplně na straně hlediště, takže jsme seděli Caetanovi skoro za zády. Kromě toho byla místa tak malinká, že jsem i já měla problém, kam dám svoje kolena. Ale to nebylo všechno. Při zkoušce světel jsme zjistili, že na nás podiová světla svítí tak prudce, že jsme na tom hůře než u výslechu a místo na podium nám nezbývá než se koukat do hlediště naproti podiu. Ale ani to nestačilo. Za nás si sladký počítač ticketmasteru posadil značně podroušené dva páry statných padesátníků. Jedna z paních hystericky křičela, kopala Amelii do zad a strašlivě falešně a nahlas zpívala, co to šlo. Její partner byl tedy zticha, ale druhý pár se opilecky hlasitě bavil. Asi po páté písničce ruply nervy pánovi vedle konverzujícího páru a chvíli to vypadalo, že se strhne rvačka. Nakonec přišel sekuriťák, který to začal řešit tak, že začal stěžujícímu pánovi nabízet, že ho přesadí. Buď mu nedošlo, že opilci ruší všechny, nebo si spíš řekl, že co by se moc namáhal. S Amelií jsme se tedy přesadily samy, aniž bychom sekuriťáka volaly, čímž se také alespoň trochu zlepšil problém se světly, a zbytek koncertu jsem si vážně užila. Před námi seděla slečna, která sice komentovala všechny fotografie, které za Caetana promítali, že kde všude v Brazílii byla, ale nakonec se zvedla před koncem a jako spousta dalších lidí odešla, aby se vyhnula zácpě, kterou vytvoří auta lidí, kteří z koncertu odejdou až po jeho skončení. Inu, umělci to mají v Chile těžké, a to, že přidávají před zvedajícím se publikem by si neměli brát osobně.

Ale abych si jen nestěžovala, poslouchejte se mnou:





Z koncertu Caetana jsme se vydali do Barrio Brasil. Ne, že bychom byli tak svedení Brazílií, ale říkali jsme si, že před Dnem matek bude Bellavista plná, a že v Barriu Brasil budeme mít větší šanci usadit se v nějaké příjemné hospůdce. Barrio Brasil je v centru Santiaga na západ od Monedy a od hlavního náměstí. Asi už víte, že čím víc jdete na západ a na jih, tím méně nablýskané Santiago poznáte. V Barrio Brasil žije hodně přistěhovalců (čímž rozhodně nemyslím přistěhovalce z Evropy), a to dává téhle čtvrti specifický nádech. Většina budov je zde naštěstí původních, sice v různém stadiu rozkladu, ale po monokulturách Vitacury a Las Condes a po šedi staveb v centru, z nich dýchá příjemný svěží vánek. Místní bary nesou po sterilitě restaurací čtvrtí východu a po sprostotě náleven v centru osvěžující punc originality. Hned vedle Barrio Brasil je Barrio Jungay, která je atmosférou velmi podobná a kde jsme nakonec skončili. Pokud do Santiaga zavítáte, nenechte si obě čtvrti ujít. I když se tam v noci možná nevydávejte sami.

Následující den jsme se sešli až odpoledne, a pro změnu zase v brazilské restauraci. Nevím, co se to s námi tenhle víkend dělo. Vypadalo to skoro jako schválnost, protože Julienovi zrovna přijel z Brazílie na návštěvu jeho mexický kamarád Alex. Z letiště ho Julien odvezl rovnou na koncert Caetana, tak jsme šli na pivo do brazilské čtvrti a druhý den ráno tedy do brazilské restaurace. Den byl tak horký, že člověk skoro mohl věřit, že v Brazílii skutečně je. Nevím nevím, zdá se mi, že si tu sluníčko držíme značně urputně a ne a ne vám ho odeslat do Evropy.

Když je sluníčko a bezvětří, dusíme se ještě víc než obvykle. V neděli byl vyhlášen vysoký stupeň znečištění a bylo zakázáno vyjíždět dokonce i autům s katalytickým čímsi, jejichž poznávací značka končí 7 nebo 8. Byla jsem tedy zvědavá, co se v takové dny stane. Nestalo se nic. Všichni carabineros asi na den matek obědvali s maminkami doma, takže auta vesele jezdila, jak se jim líbilo, a neviděla jsem jedinou kontrolu. Jenom cestou na metro jsem napočítala přes deset aut, která měla výjezd zakázaný. Inu, takhle se vzduch v Santiagu jen tak nezlepší.

A to je všechno. Mějte se hezky a nerozčilujte tam v Evropě islandský vulkán, ať nezafouká Hvězdopravci cestičku k domovu!