Jako Alenka v říši divů

Hvězdopravec se mi konečně v úterý snad vrátí domů. A bude koukat, co všechno se tu změnilo. Tak především, Retha si našla chlapce. Pamatujete si na Rethu? Na postavičku s nahrbenými zády třímající cigaretu v ruce, klející jako dlaždič a pijící jako banda námořníků? Tak tahle Retha se potkala ve výtahu se svým sousedem a soused ji pozval na rande. Už čtrnáct dní tedy Retha bojkotuje všechny naše akce slovy: dneska ne, mám španělštinu. Soused se jmenuje Felipe a všichni jsme na něj strašlivě zvědaví. Záhadně ale našim pozváním "pojďte strávit večer s dvanácti kolegy z práce" Retha i Felipe odolávají.

Když už jsme u Rethy, musím vám povědět, jak si byla tahle věčně klející slečna kupovat auto. Koupi plánovala už dlouho, a protože věděla, že s leasingem by byl problém, střádala peso k pesu a před čtrnácti dny nás tedy v hospodě informovala, že si následující den jde koupit auto a že platí platební kartou. Že to je poprvé v životě. Tak jsme se na to napili, řekli jsme cosi jako "chesundchét", což je afrikánsky "na zdraví" a těšili jsme se, jaké auto že si Retha koupí.

Jenže, vážení přátelé, jsme v Chile. Rethu do obchodu doprovázela Španělka Amélia, protože Retha sice studuje intenzivně, ale zatím velmi krátce. Retha přednesla slečně u přepážky svoji žádost, že chce tohle auto a že platí hotově. Dvanáct milionků na vaše kontíčko! Slečna se ale zatvářila nepřátelsky, že Retha není Chilanka a poprosila ji o doklady. Cože, tak tohle že je Rethin RUT (něco jako rodné číslo)? No tak to ne! Žádné autíčko! Někomu s takhle divným RUT slečna rozhodně žádné auto neprodá. Amélia a Retha se tedy sebraly a rozhodly se, že milionky dostane jiný prodejce. Ale historka se opakovala. Amélia i Retha zalapaly po dechu a Amélia se jala slečně vysvětlovat, že ano, náš RUT sice začíná divně, ale to je proto, že jsme cizinci, ale že přece vidí slečna občanku a že ji také může ověřit přímo na personálním Hvězdárny a tam jí vysvětlí, proč je náš RUT divný, a šup, milionky budou na kontě obchodu! Slečna prodavačka to vyřešila po chilsku a pravila, že jistě, že na Hvězdárnu zavolá, a následně si Amelie a Rethy přestala všímat. Po nějakém čase byly obě požádány, ať si sednou jinam, aby mohl přijít na řadu další zákazník. Zkrátka, ať vystřelí i se svými miliony, v Chile jsou auta chráněná a o řidiče s podivným RUT tu tedy nikdo nestojí!

Do třetího obchodu se vydala Retha společně se Sergiem, který si chtěl také koupit auto, a ještě dalším kolegou. Tři auta nakonec koupit šla. Takže máme Hvězdárnu nyní pojízdnou. Tedy, vlastně ještě ne, protože auta musejí teprve dojít. Prý za pět dní.

Což mi připomíná, že jsem se přiučila další chilské slovo, které neznají ani Španělé. Catetear. Než vám prozradím, co to znamená, dovoluji si opět připomenout, že jazyk odráží kulturu, a, jak by vám řekl Lacan, strukturuje naše nevědomí a nás samé. Catetear znamená "být neustále někomu za zadkem a pobízet ho k práci, protože jinak onen člověk nebude dělat nic". Catetear je volat neustále, denně, do obchodu a ptát se, zda už auta došla. Catetear je volat neustále do školy a ptát se, zda už vědí, kdy začne druhý semestr. Catetear je opakovat slovo urgentní, urgentní, urgentní jako zaklínadlo alespoň třikrát, když volám se sekretářkou na klinice, aby mi napsala na určené dny nějaké pacienty. Catetear také musíte, abyste si byli jisti, že se nestal další fakt chilské reality. Že se jim to ne-traspapeló. Traspapelar znamená zabordelit papír mezi další papíry.

Sekretářka na klinice by mohla sloužit jako učební příklad pro slovo catetear i traspapelar. Dvakrát po mě chtěla, abych jí napsala přesně dny a hodiny, kdy můžu přijímat pacienty. Na druhé napsání reagovala zlostně mailem, že jsem jí ale neposlala svoje CV. Následně mi volala, aby hodiny ověřila. A několik dní poté, abych zajela na kliniku, což znamená půl hodiny cesty tam a půl zpět, pacientům zavolat a domluvit se s nimi, kdy můžou přijít. Trochu nevěřícně jsem začala zpochybňovat svoji schopnost rozumět španělsky, ale řekla jsem, že ano, a rozhodla se ověřit u svých kolegů, zda je tenhle postup normální. Je, řekla mi kolegyně Andrea. Oni jsou si tak aspoň jistí, že schůzka je v hodinách, kdy ty můžeš. Aha, řekla jsem chápavě, složila zbraně a vydala se na kliniku. Sekretářka mi předala složku pacientky a telefon. Haló, haló, paní pacientko? Tak kdypak můžete? Nemůžete nikdy mezi osmou ranní a sedmou večerní, protože pracujete? No, tak to nemůžete nikdy, kdy je klinika otevřená. Tak na shledanou, nebo spíš neshledanou. Hodina cesty, abych vyřídila něco, co sekretářka mohla ověřit zcela beze mě.

Čímž se dostávám ke svým studiím. Navzdory totální neschopnosti organizace je studium velmi zajímavé. Takhle nějak si představuju univerzitní studium psychologie: musíme hodně číst, diskutovat, vídat pacienty a diskutovat o nich, a dokonce pacienty vídat za jednosměrným zrcadlem. Naši učitelé jsou opravdu velmi vzdělaní v teorii a navíc mají všichni spoustu praxe. Vzpomínám na studium v Čechách, kde většina učitelů na přednáškách mlátila prázdnou slámu, předkládala nám velmi zjednodušené koncepty věcí a ještě zjedodušeněji to pak chtěla u zkoušky, nebo v nějaké seminárce, kterou málokdy někdo četl a dal vám o ní nějakou zpětnou vazbu. Celé studium jsem se ptala sama sebe: "a tohle je všechno? Jenom těhle pár výštěků, to je nějaký koncept člověka?" Naučili jsme se hlavně tím, že jsme všichni chodili někam praktikovat, ale nikdo se nás neptal, jak nám to tam vlastně jde. Prostě jsme měli splnit počet hodin a konec. Museli jsme si poradit s tím, co se nám na praxi dělo, většinou sami. V nemocnicích byli rádi, že s námi vykryli chybějící personál, a co, konec konců, vždyť on toho ten psycholog moc zkazit nemůže, a bylo to. Ve Francii byla sice úroveň výuky vyšší, jenže se tam zase nesmělo zkoušet z ničeho, co nebylo odpřednášené, takže se všichni vlastně jenom drtili nazpamět a dotace hodin byla tedy taková, že na čtení nezbýval moc čas. A ochrana pacienta je tak velká, že se k nim praktikant dostane málokdy, a praxe bylo zoufale málo. V Chile je systém postaven dobře, ale nehorázně využívá jedné věci. Toho, že chudí si psychologa dovolit nemůžou. Pokud chtějí někam jít, můžou jít za pár šupů k sice vystudovaným lidem, ale stále učňům. Ke mně. A někteří za zrcadlo.

Bolestí studia v Chile je také to, že zde jsme opravdu na konci světa ("Chile" prý znamená "konec země") co se týče knih. Musím se smát, když si vzpomenu na paní stěhovací, která mi říkala, že v Chile jsou všude kavárny a v nich jsou jenom samí intelektuálové. Nevím, co tam ti intelektuálové asi čtou. Obchodů s knihami je tu málo a shánět odbornou psychoanalytickou literaturu je jako...vlastně jako shánět ji v Čechách. Jenže do Čech snad alespoň zasahuje amazon a nepožaduje od vás nehorázné poštovné. A funguje pošta. Moji kolegové v Chile objednávají všechno z Argentiny, ale pokud potřebujete nějakou knihu hned, zkusíte ji najít v elektronické formě na internetu, nebo nad ní uděláte kříž. Knihovna je vybavaná zoufale.

Ale nechme univerzity univerzitami a vraťme se k zábavnějším věcem. Když jsme u zábavy, chci vám říct, že jsem poprvé viděla 3D film. V sobotu večer jsme se ve stavu dvanácti lidí vydali na Alenku v říši divů od Tima Burtona. Protože jsme ji chtěli vidět 3D, nezbylo, než se vydat zase do Hoyts do Parque Arauco, nákupního centra v Las Condes. Plán zněl navečeřet se, a pak jít do kina. Karen do kina zavolala a zeptala se, zda může dopředu koupit vstupenky na internetu. Ne, to bohužel nejde, zněla kategorická odpověď. Do kina se tedy vydala v sobotu odpoledne pěšky, aby lístky koupila. U kasy nebyl skoro nikdo, jen velký nápis, že při koupi lístků na internetu je 10% sleva. Karen, která je Chilanka, strašlivě proklela vlastní pitomost, že věřila tomu, co jí člověk na konci drátu řekl, aniž by to ověřila. Lístky tedy chtěla koupit osobně, ale bylo vyprodáno na všechna představení, kromě promítání začínajícího půl hodiny po půlnoci. Karen se tedy rozhodla, že se prostě sejdeme, najíme a uvidíme.

Do Parque Arauco jsem se vydala z Bellavisty metrem a posléze autobusem, vykračujíc si ve svých zbrusu nových kozačkách v klidu a s velkým předstihem. Metro jelo docela normálně, ale autobus byl narvaný k prasknutí. A silnice taky. Jako kdyby celé Santiago jelo autem do Parque Arauco. Jako obvykle byl celý proces zpomalován tím, že chilský řidič si prostě myslí, že pokud přejede do jiného pruhu, určitě pojede rychleji, a tak se všichni neustále cpou tam a zase zpátky a vzniká neuvěřitelný chaos. Pozorovala jsem to celé pěkně usazena skoro na palubní desce v oranžovém autobusu zvaném mikro. Mikro mají hned vedle palubní desky řidiče vyvýšené místo určené původně nejspíš na přepravu řidičových věcí, kam si lidé sedají, když je autobus úplně plný. Tentokrát to vyšlo na mě, takže jsem podlezla madla, kterých se cestujících drží a zalezla si za přední sklo skoro jako za pec a pěkně jsem odtud celý ten tanec sledovala. A měla jsem čas, protože cesta autobusem kvůli zácpě trvala půl hodiny. Pěšky by mi to zabralo 20 minut.

Večeři jsme si dali v restauraci Pasta e Basta. Amélii po jídle bylo špatně a Daniel a já jsme zase udělali tu pitomost, že jsme si dali na aperitiv speciální koktejl Pasta e Basta, který měl fosforově růžovou barvu a chutnal jako cukrová vata. Šetřil Daniel pravil, že když si to objednal, tak si to taky vypije, já jsem ale usoudila, že si nebudu huntovat zdraví.

A šli jsme do kina na představení začínající půl hodiny po půlnoci. Fronta byla stále až ven a na světelné tabuli svítilo, že brzy vstupenky na představení dojdou, a tak jsme se rozhodli koupit všechna naše místa najednou, abychom si byli jistí, že zbyl dostatečný počet vstupenek pro nás všechny. John a Akemi frontu vzdali, ale zbytek vydržel a mohl hrdě u přepážky říct, že chce devět vstupenek. "Ale já už mám jen čtyři", řekla slečna pokladní. "Tak jdeme na pivo.", rozhodla Carmen a už už jsme se chystali pochodovat ven. "Ne, počkejte.", řekla slečna: "Vlastně jo, mám jich akorát devět." No toto, mysleli jsme si.

A zařadili jsme se do fronty na sedadla. Místa nejsou číslovaná, a tak je třeba stát frontu do sálu, aby člověk neseděl úplně před plátnem. Zvlášť, když je film vyprodaný, mysleli jsme si a poctivě jsme stáli frontu. A víte, že v Chile to není jen tak, žádné bavení, tady se stojí s nasazením a soustředěně, jinak ostatní jasně vidí, že vy frontu nestojíte, a derou se před vás. Jen škoda, že nebudeme sedět dohromady, říkali jsme si.

Ale seděli jsme. Asi desetina sedadel zůstala prázdná. Další důkaz, že věřit v Chile něčemu, co člověk slyšel jen z jednoho zdroje, je nebezpečné. Ale je vidět, že o film byl zájem. Tentokrát dokonce i kontrolovali vstupenky před filmem a ne až po, jak to obvykle dělávají.

Alenka byla pěkná a 3D kino také. A říše divů? Ta je přeci na konci světa...