Babylonské zmatení papírů

Dneska jsem si k obědu udělala obrovskou vafli, potřela ji nutelou a pokladla nakrájenými pocukrovanými jahodami. Ne, nepotřebuju brutálně ztloustnout, ani nic neslavím. Bojuju s úřady. A pokud to takhle půjde dál, brzy začnu bojovat i s nadváhou.

Nechte mě prosím, na úvod, přednést malou interkulturní úvahu na téma jiný kraj jiná byrokracie. Chilská, podobně jako česká, má tu výhodu, že je to takový zmatek, že vlastně nikdo moc neví, jaký papír potřebujete, a stačí tedy narazit na alespoň trochu osvíceného úředníka a věci jdou. Jen jedno je v Chile jiné, a to je nekonečné ověřování pravosti papírů, k čemuž je potřeba nazout kecky Adýdasky, protože vás sehnání všech potřebných dokladů pravosti dokumentu, který vám byl právě vydán, bude stát odpoledne a uběhnete během něj málem Maraton. Ve Francii je, pokud potřebujete vyřídit něco jednoduchého, sice příjemné, že máte jasný a jediný možný seznam dokumentů, ale jakmile se jako Hvězdopravec a já začnete pohybovat za hranicí společnosti (myšleno původně čistě geograficky), dostanete se do zákrut tak absurdních, že by to snad ani Kafka nevymyslel a odhalíte mnoho a mnoho začarovaných kruhů francouzské aministrativy.

A protože jsem zřejmě měla pocit, že papírování se stěhováním a odjezdem není dost, jsem se jako chytrá horákyně svobodná-registrovaná-vdaná rozhodla, že je také čas změnit můj stav na vdaná, abych mohla jednoho krásného dne požádat o občanství, jít ve Francii k volbám a zkusit zatrhnout tipec tomu, co se v současné Francii děje. Tenhle rok to nestihnu, ale za pět let snad ano. Oprášila jsem tedy doma náš chilský oddací list (o tom, jak a proč jsme se brali se dočtete zde) a začal boj s větrnými mlýny.

Na chilské straně to šlo chilsku. Papír bylo nechat třeba oslintat několika ministerstvy, jejichž úředníci na papír bezmyšlenkovitě otiskli svá razítka na znamení, že papír je pravý. "Paní", řekl do telefonu úředník ministerstva zahraničí, když na náš oddací list pečlivě, bez bližšího odhledání, natiskl své razítko hned vedle razítka ministerstva spravedlnosti a podepsal se s nonšalancí fotbalové hvězdy drže sluchátko pěkně ramenem: "Já vám říkám, že musíte přijít osobně. Jsme tu nesmírně vytíženi. Například, zatímco tady s vámi mluvím, zároveň obsluhuji další osobu." Spiklenecky na mě mrknul. Těžký je život úředníka.

Na české straně to pak proběhlo po česku. Nad většinou položek ve formulářích, které jsem nemohla nebo neuměla zodpovědět, bylo mávnuto rukou "to doplníte později, kdyby to někomu chybělo" a žádost o zápis do našich análů a kronik odešla obratem.

Zato z francouzské strany přišel na dotaz "kterak postupovat" mail začínající slovy: "jako francouzský občan jste byl povinen respektovat francouzský zákon XY" a už to jelo. Končilo to "dostavte se prosím, pane, co nejrychleji na ambasádu i s vaší snoubenkou na předsvatební pohovor". Hvězdopravec mail přečetl a kdyby ho byl mohl zmuchlat a zahodit, jistě by to udělal. Maily se ale muchlat nedají, a tak jenom strašně zaklel a mail mi přeposlal.

Vytiskla jsem nekonečný seznam papírů, který francouzská strana potřebuje k dodání, a zamyslela se. Tak můj rodný list s datem výdeje ne starším než šest měsíců, s překladem do francouzštiny ověřeným francouzským soudním překladatelem, se jim zachtělo?, pomyslela jsem si. Francouzskými soudními překladateli z češtiny se to v Chile jistě jen hemží. Nepropadnuté občanské průkazy, které ale nejdou pořídit, v mém případě, jinde, než v Čechách, a tak jsou dávno propadnuté? Hvězdopravcův rodný list ne starší než tři měsíce, když jen doručení do Chile trvá nejméně měsíc a půl, ale někdy i měsíců šest? Podrtženo sečteno nezbylo, než použít metody Švejk, rozhodla jsem.

Milá paní, děkuji za vaši odpověď a vaši pomoc, napsala jsem laskavě a rozhodla se uzbrojovat dotazy. Kterak sehnat soudního překladatele? Kterak to udělat s občanským průkazem? Jde to udělat, i když za měsíc odjíždíme? Jde to udělat přes ambasádu ve Vídni, která má na starost bůhvíproč pražskou agendu? Nebo se máme vzít znovu v Evropě?

Odpověď zněla vyčerpaně. Znovu se vzít ve Francii nemůžete, spáchali byste tím trestný čin bigamie, psala paní z ambasády a já jsem na tu druhou mrkla do zrcadla: taková nehoráznost tě napadla, hříšnice hříšná! Nicméně se zdá, že jsme od "snoubenky" posunuli k bigamii a že to je spíše dobrý směr, ježto už mě považují tedy za "manželku" a málem hned dvojitou. Uznat jinde manželství nemůžou, musí to proběhnout přes ambasádu v Chile, psala vyčerpaně paní, která by si jistě v té chvíli přála, aby zákon byl přeci jen trochu pružnější a mohla nás odeslat do horoucích pekel. Který papír přesně je pro vás problém?

Všechny, pomyslela jsem si, ale rozhodla jsem se svést to všechno, prozatím, jen na svůj rodný list. "Přijďte zítra ráno", napsala paní: "přímý kontakt bude jednodušší".

Následujícího dne jsme tedy došli na ambasádu Francie, kde i u dveří seděl francouzský policajt, který jako by vypadl z Julie Lescautové. Paní nás usadila do křesílek v mrňavé kanceláři úplně po strop nacpané šanony a posadila se za stůl prohnutý pod hromadami lejster s přišpendlenými podobenkami uchazečů, jejichž vyčerpané obličeje na oněch fotografiích vyvolávaly iluzi, jako kdyby byl úřednický stůl pokryt hlavami usekanými francouzskou gilotinou. "Co pro vás mohu udělat?" "To jsme my, s tím komplikovaným manželstvím", řekla jsem.

Když paní viděla, že mám originál rodného listu, což je něco, co je ve Francii přísně zamčeno ve sklepeních a z čehož udělají vždy žadateli maximálně a pouze kopii, zdálo se, že je už v administrativě své vlastní země uvařena tak, že jakýkoli papír, alespoň trochu podobný tomu, který je žádán, stačí. "No a vy to máte dokonce přeložené!" zajásala nad překladem z roku 2002 jako nad záchraným kruhem. O šesti měsících nepadlo ani slovo. "Ale jak z toho poznám, že nejste vdaná?", zaúpěla nad datem odpovídajícímu přesně čtyřem dnem po mém narození. Nepozná. A české úřady odmítají vydat důkaz o tom, že vdaná nejsem, protože už přece vdaná jsem, jen to není uznané. Jinými slovy, když chcete manželství uznat, potřebujete k tomu dokázat, že nejste ženatý ani vdaná, ale to nikdo nemůže potvrdit, když vlastně už jste. Kruh se pěkně zacyklil.

"To je ale komplikované", odtušila asi po čtvrt hodině, když narážela na jednu překážku za druhou. Začínalo být nad slunce jasné, že pokud se spojí dohromady hned tři byrokracie, bude i ta francouzská muset upustit něco ze své rigoróznosti. Byl čas na patlání složky páté přes deváté. "Konec konců, o tom, zda je všechno v pořádku, o tom rozhoduju já", usmála se paní na závěr. Švejkování evidentně zabralo, ale přesto jsme odešli se seznamem toho, co budeme muset ještě dodat. Jedním z oněch dokumentů byl chilský oddací list, protože onen ministerstvy orazítkovaný nebyl prý dost kompletní. "To je jen potvrzení o tom, že proběhla svatba", řekla paní: "Já potřebuju registraci vašeho manželství". Uf.

Registraci jsem dostala a znovu s ní oběhla maraton po centru Santiaga. Když jsem se vítězně dovlekla na Ministerstvo zahraničí, přemýšlejíc nad tím, jak si cestou domů koupím v pekárně jeden pekelně sladký arabský zákusek, stanula jsem tváří v tvář poslednímu úředníkovi, pánovi v již dost důchodovém věku.

"Pase!", řekl, další!
Položila jsem na stůl osvědčení o registraci manželství a pán na něj bezmyšlenkovitě natisknul razítko mumlaje "Hned jak tohle vyřídím se půjdu trošíčku projít, jsem úplně unaveňoučkej, bolí mě nohy."
"Máte úplnou pravdu", řekla jsem, neb vím, co se v Chile sluší a patří. A láska Chilanů ke zdrobnělinám mi znovu vykouzlila úsměv na tváři.
"No to víte, jsem tu usazeňoučkej už od devíti od rána a budu tu až do dvou", zahořekoval pán: "Ale vy nejste Chilanka!?". A to, jako vždy, odstartovalo známou chilskou konverzaci na téma: jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile, máte manžela - to, že právě potvrdil pravost mého oddacího listu mu evidentně nezabránilo otázku položit tak jako tak - a máte děti? (varianta s mužem je pak jak jste tu dlouho, odkud jste, jak se vám líbí Chile a jak se vám líbí Chilanky?). Usmála jsem se na usazeňoučkého úředníčka a měla jsem se k odchodu.

"A je to!", řekl na závěr spokojeně: "Rychloučce!"

A tak, milý čtenáři, jen co to takhle pěkně rychloučce vypapírujeme, což se zdá, že bude někdy okolo příštích Vánoc (tentokrát bez legrace), bude ze mě nejen spořádaně vdaná paní na všech světových stranách, ale možná i budeme bydlet zase na starém kontinentě a budeme mít i všechny naše věci. Do té doby ale volíme strategii jasnou. Pokud se nám na konci ledna skutečně podaří odeslat kontejner s věcmi do Francie, pojedeme si na závěr vyšlápnout nějakou tu sopčičku do Ekvádoru. Po slezení všech křivolakých stezek místní administrativy se to zdá jako hračka.

Zase Chile

Na Vánoce jsme si odskočili na deset dní do Evropy, abychom strávili svátky s rodinou a možná tak trochu i proto, abychom věděli, do čeho jdeme. Těsně před Štědrým dnem jsme tedy po více než třiceti hodinách cesty konečně přistáli v Marseille a zamířili do jedné přilehlé vesničky za tatínkem Jeanem, milenkou Marií a do jejich domu, kde oba provádějí komunistický experiment s okolní zvířenou. Oba totiž stále konají dobro, a tak se jali sdílet svůj nadbytek se vší zvěří, co měli na dosah, tj. s kanci v lese kolem a s myšmi v garáži. S kanci to dopadlo tak, že si postupně odrzle místo nedůvěřivého (nebo možná nevěřícného) pozorování z dálky začali chodit na procházku na terasu domku hledajíce cokoli k jídlu, a když jednou jeden poměrně velký kanec, zcela politicky nekorektně, chtěl převzít nad tím vším absolutistickou moc a na milenku Marii, která si vyšla na terasu na cigaretu, výhružně vrčel, došlo oběma experimentátorům, že kanci ještě jaksi nejsou na komunismus dost zralí. Oba vzali hole a vzpupného kance zahnali do lesa. Ale protože je třeba se dobrých úmyslů nezdávat jen kvůli nějaké té facičce, a od té doby mu a jeho stádu nosí krmení d lesa daleko od domu.

S krmenými myšmi to byl krátký proces. Neudělal ho však ani tatínek Jean, ani milenka Marie, nýbrž krysy nalákané myší potravou, které, opět neznalé faktu, že v domě je místa a jídla dost pro každého potřebného, myši buď sežraly, nebo možná jen vytlačily za hranice království, kde létají kusy francouzského sýra do huby. Tatínek Jean a milenka Marie však celou tu krysomyší válku svým chovancům tolerovali a vítězné krysy krmili nezištně dál. Až do doby, kdy se ukázalo, že nevděčné krysy rozhlodaly v garáži, co mohly. "Pytlíky s korálky jsem tam měla", naříkala milenka Marie: "a všechny je rozhlodaly a korálky jsou teď všude". Zdálo se, že to, že se krysy dotkly soukromého vlastnictví, nakonec přeci jen zvítězilo, a tatínek Jean a milenka Marie se rozhodli, že taková zvůle se trestá. Ale ne trestem smrti, nýbrž vyhoštěním. Žádné zabíjecí pasti, tedy, řekl rozhodně tatínek Jean a začal vymýšlet důmyslné pasti na fotobuňku, aby do nich krysy chytil. Ale ouha, ukázalo se, že zatímco na kance stačí obyčejná hůl, krysy jsou chytré a dobře ví, jak na to. Do pasti se vždy chytila jedna jediná, pak všichni pochopili, jak věc funguje, a už se nechytil nikdo. S třemi chycenými krysami ve vězení a s pastmi, které zely prázdnotou, rozhodl se tatínek Jean odstranit z garáže všechno, co by se dalo sníst, a na možné vchody a východy do garáže nalíčil další pasti. Ne ovšem smrtonosné, nýbrž stylu: odejdi v pokoji, ale už se nevracej (neb se vrátit nelze). Jinými slovy, vytvořil nevratné východy. Krysy ve vězení ale dál krmil, protože krysí práva jsou krysí práva. Krysáci v zajetí tloustli, a otisky krysích zubů na všem, včetně kovových skříněk, přibývaly dál. Tatínek Jean usoudil, že krysy v zajetí určitě tajně dávají svou potravu volným druhům, a tak odnesl zajatce do exilu do jednoho opuštěného domu ve vesnici, kde je vypustil. Rozhlodávání majetku ale pokračovalo a k odchodu z garáže se nikdo neměl. Zvlášť ne proto, že si velmi inteligentně uměl z nalíčených pastí vzít kus sýra sám, aniž by se do nich chytil. "Krysí Einstein", řekl tatínek Jean, když jsme přijeli. Nejdřív s láskou, ale když našel rozhryzané zapomenuté boty, po Hvězdopravecku vybouchnul: "Já jsem mu dal možnost odejít. Kašlu na něj, koupím past, co ho zabije, a budu mít pokoj". Podle posledních zpráv se ale krysí Einstein těší stále dobrému zdraví a předpokládám, že o pastech už toho ví tolik, že možná jednou nějakou sestrojí a pokusí se do ní chytit majitele onoho nikdy nekončícího sýra. Jen doufejme, že je krysák znalý lidských práv a nebude to past smrtonosná.

Na druhou stranu je fakt, že tatínek Jean a milenka Marie nemají televizi, kvůli zlotřilým vydřídušským operátorům také nemají internet a telefon, a protože domek leží pod kopcem, který stíní signálu, nemají ani mobil. Podobnými historkami za dlouhých zimních večerů tedy vezmete zavděk.

Kromě Vánoc probíhajících v krysím království s celou dlouhou a širokou rodinou (u stolu nás bylo přesně 21) jsme si odskočili do Orange za Drahoumatičkou, a pak už jsme si to letěli do české kotlinky za Golemky, Brašulí, Janou a malou Maruškou. Tam se jedlo, pilo a konstatovalo, že české pivo se za poslední rok značně zlepšilo. Následovaly dva dny zpět ve Francii a už jsme byli na letišti v Marseille domáhajíce se nástupu do letadla.

Doslova. Během naší návštěvy v Evropě nám propadlo chilské povolení k pobytu, ale podle toho, co nám řekli chilští celníci a Chilané (včetně Janice Slepice a jejích kolegyň), propadnutí není problém, zažádáme prostě až po příjezdu, jako obvykle, a vstoupíme jako turisté. Vstoupit do Chile je lehké jako facka, pokud tedy nemáte zakázaný sýr, celníci vám dají štempl do pasu a je to. I dle stránky ministerstva zahraničí se vás maximálně můžou zeptat, zda máte na pobyt v Chile dost peněz, což se gringos, o nichž se předpokládá, že mají kapsy plné zlatých cihliček, samozřejmě nikdo neptá.

"Kde je vaše zpáteční letenka?", zaskřehotal na mě zaměstnanec Air France na přepážce v Marseille upravuje si svůj hitlerovský knírek. "Já žádnou nemám, já jedu zpět, bydlíme v Chile", řekla jsem. "A kde je vaše povolení k pobytu?", řekl Fašoun. "Tady, ale propadlo na konci roku 2011, před třemi dny. O prodloužení požádáme, až přijedeme", řekl Hvězdopravec. "Tak to ale jedete jako turisté", řekl Fašoun. "No," řekla jsem. "Tak to musíte mít zpáteční letenku, když tam nebydlíte", řekl Fašoun. Po chvíli vysvětlování, že po nás nikdo žádnou letenku u vstupu chtít nebude, ježto Chilané do své země pouštějí západní turisty ochotně a rádi a že nám bylo potrvzeno, ba dokonce doporučeno, udělat to s cestou do Evropy takhle, protože jinak jsme riskovali být v době odjezdu bez pasů (a strávit tedy Vánoce v Chile), Hvězdopravec našel v peněžence jakýsi doklad o tom, že žije v Chile, vydaný francouzskou ambasádou, s platností až do roku 2014. "No vidíte", řekl Fašoun: "A paní má nějakou takovou kartičku?". Nemám, naše ambasáda podobný cár plastu nevydává, ježto kdo kdy slyšel, že by ambasáda nějaké země na cizím území měla právo vydávat oprávnění k pobytu na tomto území. Odolala jsem pokušení se fašouna zeptat, co by řekl na to, že by ambasády afrických zemí ve Francii začaly vydávat podobné kartičky platící jako povolení k pobytu, a soustředila jsem se výhradně na to, abych ho požádala o zavolání nadřízeného, což Fašoun udělal s podezřelou ochotou. "Mám tu osobu českého původu v nelegální situaci", řekl důležitě do telefonu: "Chce jet do Chile, ale má propadlé vízum. To je niet, že ano..." Čekala jsem, že příští telefonát bude rovnou Gueantovi, Sarkozymu nebo dalším podobným náckům, jejichž téměř čtyřleté vládnutí dalo prostor podobným lidem, aby mě vyhostili, kam patřím. "Nechce pochopit, že nemůže odletět bez zpáteční letenky. Můžes jí to prosím přijít vysvětlit?" Nadřízený, chlápek napoleonského vzrůstu a charakteru, přišel vzápětí. Ne, řekl, bez zpáteční letenky nikam. "Ale proč? Co vám je do toho, jestli nás do Chile pustí nebo ne?", úpěli jsme. "Dostaneme kvůli vám pokutu, když vás do Chile nepustí", tvrdil Napoleon. Samozřejmě, že i v tom se Napoleon pletl, jak jsem zjistila, když jsem později psala reklamaci na Air France. Případné pokuty a sankce musí uhradit ten, kdo cestoval bez náležitých dokladů. Zkoušeli jsme Napoleonovi vysvětlit, že máme diplomatický status, ale Napoleon, znalý zřejmě všech dokumentů světa, říkal, že doklad o tom, co mu ukazujeme, o tom doklad není a, znalý všeho ostatního, že astronomové podobný status nemají a co navíc že ta osoba českého původu, je snad ona astronom? Hvězdopravec křičel, že jsem jeho žena a že proto jsem úplně ve stejných podmínkách jako on, že se o nás stará Hvězdárna, ale Napoleon řekl: "Nemá vízum, tak mi je jedno, co mi tu vykládáte. Kdybych já chtěl, tak bych vás mohl pustit, ale jde o to, že mi nedáváte žádné záruky, že to bude bez problémů". Viděla jsem, že čas nástupu do letadla se hrozivě blíží a věděla jsem, že jestli nám letadlo uletí, letenka zpět do Chile propadne. Řekla jsem Hvězdopravci, že ztrácíme čas a že prostě koupíme tu podělanou vratnou letenku a budeme si pak stěžovat. "No to si klidně stěžujte", ječel Napoleon: "Klidně bych vám mohl ukázat směrnice, ale jsou v angličtině.", chtěl mě zastrašit. "Směrnice si strčte někam", řekl nakonec Hvězdopravec. "Jak prosím?!", řval Napoleon: "Když já budu chtít, tak neodletíte ani jeden!!!!" Zdálo se, že setkání s blbcem dospělo ke svému přirozenému konci, pomyslela jsem si. Na přepážce Air France jsme koupili moji zpáteční letenku za 3000 euro (inu, kdyby se nás Chilané pak chtěli ptát, zda máme dost peněz, byla by to jistě záruka), kterou jsme naštěstí mohli i dle limitu na kartě zaplatit. "Ale v Chile ji vrátit nemůžete...", řekla paní na přepážce Air France. "Jak nemůžete?", řekla paní, co letenku nakonec vystavila, protože první paní spadnul systém: "Kdo vám takovou blbost řekl?"

První paní ale měla pravdu. V Chile letenka nejde vrátit, respektive místní Air France pravila, že trvat to bude asi měsíc a dají nám pak šek v pesos. To je ekvivalent chilského "bude to trvat věčnost a nejspíš ty peníze nikdy neuvidíte".

Hvězdopravec se mě pokouší přesvědčit, že dopis Air France na dvě stránky je moc dlouhý, jenže já nějak nevím, co z něj vyškrtnout.

Fašoun a Napoleon pravdu neměli. Na hranicích po mě přirozeně nikdo můj cár papíru za 3000 eur nechtěl, dostali jsme jako obvykle razítko, aniž by nám byla položena jediná otázka a razítko bylo dokonce i správného data.

Celý čtrnáctihodinový let jsme strávili usazeni uprostřed skupiny asi čtyřiceti čínských turistů, kteří jistě letenky Čína-Chile neměli pouze tam a jež tedy Air France nechala spokojeně nastoupit, nedbajíc, že hned za celní kontrolou vůdce skupiny sebral všem svým svěřencům pasy. Číňané hned po nástupu do letadla usnuli, ignorujíce, že Air France kvůli nim zapnula i naše obrazovky v čínštině. Později se pár Číňanů probralo a začalo sledovat americké komedie a dokumenty o letech do kosmu, většina ale klimbala dál. V polovině letu letuška však vzadu v letadle vybalila k volnému braní karton zmrzliny Haagen Dazs a nastal zmatek. Jedna Číňanka si toho všimla a začala si cpát nanuky do kapes a všude, kde mohla, prchajíc rychle mezi své soukmenovce, budíc je ze spánku a ukazujíc jim ony slastné plody blahobytu. Soukmenovci se rychle začali zvedat a utíkat pro nanuky, budíce i ty největší spáče. Jedna Číňanka probudila i podřimujícího Hvězdopravce a než stihl otevřít oči, měl v náruči tři nanuky. Po nevěřícném otevření očí zjistil, že nejen, že to studené jsou nanuky, ale že mu do tváře zírá cizí žena. Číňanka zase viděla kulaté nevěřícné oči a bleskurychle nanuky sebrala: "Hihihi." zasmála se a odběhla rozdat nanuky pouze šikmookým.

Sčítajíc jablka a hrušky jsem přemýšlela o tom všem a říkala jsem si, jak tenká je hranice mezi demokratickým státem a zvůlí a o nebezpečí extremistických hlasů, jaké zaznívají i u nás. A myslela jsem na ty, kteří se rozhodli žít jinde, než kde jejich předkové prohlásili, že tady je ta nejlepší země oplývající strdím a mlékem a že tady se bude žít a komu zde dovolíme žít s námi, to se teprve uvidí. Moje kamarádka Jeanne jednou řekla, že jsme jako psi značkující své patníky. Myslela jsem na to, jak každý očůraný patník má pak ta svá, zaručeně nejlepší a jediná možná, pravidla chcaní, kašlaje na pravidla ostatních očůraných patníků, ježto, jak známo, je to vždy Náš Patník, který stojí ve středu světa. A tak jsem dnes, jako chytrá horákyně, vdaná v Chile, registrovaná ve Francii a stále svobodná v České republice, kde momentálně nejsem občan s občanským průkazem, neb ten je třeba si opatřit výhradně Čechách, ambasády to neumí a neumí ani poslat žádost, a na Vánoce bylo pochopitelně na příslušném úřadu zavřeno (prý dostanu pokutu, že jsem si občanku nevyměnila už v říjnu, když mi propadla) a ve Francii mi zase nezbývá než doufat, že francouzskému buldočkovi budou chcanky chilského podvraťáka dost dobré na to, aby uznal, že s Hvězdopravcem žijeme víc než rok ve společné domácnosti, a vydal mi carte de sejour. V Chile se potýkám u části populace s předsudkem bohaté gringy, kterou kde který Chilánek lehce přechytračí, ve Francii jsem pro některé lidi trpěná osoba českého původu, i když s nadějí, že letošní volby ukážou, že trpěná byla především Sarkozyho partička. Myslela jsem na to všechno a byla jsem ráda za úsměvné krysí historky lidí jako je tatínek Jean. A myslela jsem na to, že přeci pocházím ze stejné země jako Kafka.

A tak vám do nového roku přeju, abyste potkávali hodně krysích lidumilů, málo Fašounů a Napoleonů a abyste sebe dokázali poznat dobrotu od patlání strdí po celé hubě až do očí. A přeju to i všem třem svým zemím, protože se zdá, že všechny tři to opravdu potřebují.

P.S. V prvním čísle letošního Respektu konečně vyšel článek Jana Jindry o studentských bouřích v Chile. Bohužel placený odkaz je zde. Do článku Jana Jindry, který vyšel na Babišově České pozici, jsem si tu dloubla zde a s autorem jsme v komentářích pak vedli plamennou debatu, z níž je jasné především to, že moje výhrady k článku byly dané tím, jaká orientace celého příspěvku se po autorovi chtěla, aby příspěvek vůbec mohl být publikován. Respekt se zdráhal, ale nakonec článek vyšel v mnohem ambivalentnější, objektivnější podobě. Debata z blogu se přenesla v prosinci rovnou na střechu našeho domu k několika lahvím piva a já připíjím na zdraví lidem, kteří mají podobnou houževnatost v boji s orientovanými médii. A Respektu dávám Despekt za foto pouličních nepokojů s komentářem "Tentokrát se ještě vrátili do lavic", které je článku přidalo. Toto je nezávislost pohledu?

Prosinec

Dlouho jsem vám nepsala. Trochu proto, že se ukázalo, že "užít si Chile" pro nás po několik dní znamenalo především "užít si toho, že máme ještě kde bydlet", a tak jsme se celý víkend po oné ráně zrána váleli doma. Pak se ale věci zase daly do pochodu.

Především jsme tedy začali hledat stěhovací firmu. To byl pořádný ořech i ve Francii, kde nás jednak bombardoval telefonáty pan Stěhovací a jednak nám o chilských intelektuálech, jichž jsou plné kavárny, kázala paní s perfektními obaly, jejíž rozpočet nám však nikdy nedošel. Pana Stěhovacího nakonec odrovnalo to, že rozpočet má být v angličtině, poprosil mě, zda bych to nemohla přeložit já sama (ne, řekla jsem), a stěhovala nás tedy firma z Marseille, která se u nás ani nebyla podívat. Byla ale rychlá a profesionální. Rychlá tak, že s námi do Chile málem odjela i sousedova kola a štafle, z nichž Hvězdopravec malující v době stěhování kuchyň slezl, aby si došel na záchod. Právě proto, že hlavně nechci, aby naše stěhování z Chile bylo stejně dobře naplánované jako stěhování do Chile, během něhož jsme dodělávali přestavbu koupelny, malovali kuchyň, vystěhovávali z bytu půlku nábytku patřící Drahématičce a nakupovali nábytek nový, protože byt byl pronajat jako "zařízený" (více zde), vzala jsem to do paže hned před Vánoci a začala shánět tři rozpočty od stěhovacích firem, aby z nich Hvězdárna jednu vybrala.

A do cesty se mi tím postavila Janice. Janice Slepice je zaměstnankyně na Hvězdárně, která všechno řídí a organizuje, což v praxi znamená, že se věci protáhnou o několik týdnů déle, než by trvaly, kdybyste se je pokusili zařídit sami. Asi po půl roce v Chile Hvězdopravec zjistil, že Pathfinder nejspíš není pojištěn, protože nemáme od pojišťovny žádný doklad. Pojišťovala Janice Slepice, a tak se jí došel zeptat, kde že je papír od pojišťovny. "Neboj, nic se neděje", zahalekala Janice, což je obvykle důvod pro to, aby se člověk začal bát: "Všechno je v pořádku." a Hvězdopravce vystrnadila z kanceláře. Po roce bez papíru nakonec Hvězdopravec využil toho, že je Janice nemocná, došel za její zástupkyní Megane, která zjistila, že v pořádku není vůbec nic, všechno napravila, a bylo vymalováno. Tedy, vlastně ještě nebylo. Na vánočním večírku Hvězdárny o pár měsíců později se k našemu stolu přitočila koketní čtyřicátnice a než nás stihl Hvězdopravec představit, čtyřicátnice zašvitořila: "No to jsem já, ta, co vyřešila vaše problémy s autem." Moje zatracená snaha vyjádřit uznání nad pomocí kombinovaná s tím, že považuju za slušnost zapamatovat si jména lidí, mě přiměla roztáhnout ústa do širokého úsměvu a říct: "Ah, Megane". Čepíření a cvrlikání ustalo jak po vylití kbelíku studené vody: "Janice", řekla Janice zmoklá slepice a odkráčela. Tak teprve teď bylo vymalováno.

Ačkoli moje historka téměř robinhoodovsky potěšila všechny astronomické přátele, kteří s Janicí mají co do činění, je jasné, že jsme jí zrovna do oka nepadli. Co se týče stěhování jsem ale doufala, že si poradíme nějak sami, jenže hned jak Hvězdopravec oznámil, že odjíždíme, Janice se pustila do zařizování. To znamená, že řekla, že se o všechno musí postarat ona, že firmy musí kontaktovat ona, že schůzky musí domlouvat ona, zkrátka, že ženou, která nás dostane z Chile, bude jen a jen ona, a následně o ní nebylo několik dní ani vidu, ani slechu. Hvězdopravec tedy denně docházel do její kanceláře catetear, jak se v Chile výstižně říká, povzbuzovat. Po týdnu povzbuzování Janice odjela na dovolenou na tři týdny. Naštěstí nám ale nechala seznam čtyř společností, z nichž nám řekla, že jedné volat nemáme a ze zbylých si můžeme náhodně vybrat tři, kam zavoláme a které nám rozpočet udělají.

A tak vstoupila do mého života paní s křestním jménem Consuelo. Mimochodem, Consuelo znamená Útěcha. V křesťanských ženských křestních jménech si Chilané libují a kromě Vendulek Utěšitelek se tu tedy vyskytují Trinidad (Trojice) nebo Soledad (Samota). Absolutně nejstrašnější mi ale přijde jméno Purificación (Očištění), které se podle mě hodí výborně jako přezdívka pro kolegyni s bulimií, ale dítěti bych ho v dobré víře nedávala. Vraťme se ale k paní Útěše, neútěšně neschopné naplánovat si rozvrh na příští týden. "To jsem já, Consuelo.", ozvalo se na konci drátu několikrát denně, když se mi na displeji mého zánovního mobilu objevilo neznámé číslo: "Jak jsem říkala, že můžu přijít v jednu....nešlo by to spíš v jedenáct?". A tak to šlo celý týden. Ve čtvrtek se nakonec ale konečně dostavila útěcha. Do dveří loftu vstoupila zavalitá paní a hned jak uviděla schody, začala bědovat, že se po nich bojí. Popřemýšlela jsem, zda jí mám nabídnout sedák a lano, ale nakonec jsem usoudila, že snad vystačí s přichycením se zábradlí. Paní Consuelo nakonec statečně shody vyšla, optala se na každý detail a zase odkvačila. První položka na seznamu byla odškrtnutá.

Další na seznamu byla firma, která stokrát nepřehazovala schůzku, a tak jsem si slibovala Očištění. "Dobrý den", přivítala jsem jejich zaměstnankyni: "Tak povezeme tohle...tohle ne....tohle jo a to se dá rozmontovat...". Zaměstnankyně na mě hleděla tak tázavě a upřeně, že jsem se zamyslela nad tím, zda omylem nemluvím česky nebo hotentotsky. Ale ne, z mých úst se linula španělština. Že bych měla něco na obličeji? "Tohle taky pojede s námi", říkala jsem, zaměstnankyně čučela, postupovala dále bytem a nepsala si ani slovo. Odvážně sešla schody do ložnice, a když jsem otevírala šatník, abych jí ukázala, kolik máme oblečení, konečně jí svitlo: "Už vím!", zvolala vítězoslavně. "Už vím, komu jsi podobná! Ty vypadáš jako ta Spice Girl!" A taky tak zpívám, pomyslela jsem si. Spíš by mě ale zajímalo, co slečna napíše do rozpočtu.

Rozpočet přišel záhy. Jmenoval se "Madrid" a náklad byl odhadnutý na 30m3. Pak přišel rozpočet ještě jeden, od téže zaměstnankyně, jmenoval se Francie, náklad byl odhadnutý na 7m3 a destinace byl....Madrid. Pevně doufám, že slečna zaměstnankyně není kamarádka Janice Slepice.

Poslední firma vypadala ale docela normálně, zaměstnankyně přišla tak ráno včas a bez předchozího volání a vyptávání se na cestu, že nás vytáhla přímo z postele, protože jsem nevěřila, že je možné, že někdo opravdu dorazí přesně na devátou ranní, a tak si držíme palce, ať nás pošlou s nimi.

Kromě nahánění firmy na stěhování jsme naháněli nové nájemníky a hledali jsme Pathfinderovi novou hodnou rodinu. Zdá se, že obojí se podařilo, a tak jsme dva víkendy po sobě v klidu odjeli do rezervace Las Campanas, abychom si trochu poviseli na laně v rámci návratu k lezení po skalách. První víkend s námi jel Damien a jeho italský kolega, který měl ale takovou závrať, že jsme nakonec šli na kopec pěkně po stezce, ale druhý víkend jsme to celé statečně vylezli i s Claire a Ignaciem. Claire je naše francouzská kamarádka a Ignacio je její chilský přítel. Oba bydlí kousek od nás a často se vídáme.

Den před odjezdem dával Ignacio lekci capoeiry Hvězdopravci a při té příležitosti mu málem zlomil kotník, ale nezadařilo se, a tak se jelo lézt. V neděli ráno jsme se rozhodli vyrazit v devět, což samozřejmě dopadlo tak, že od devíti Claire, která je už úplně pochilštěná, volala, že máme přijet o čtvrt hodinky později, pak o deset minut, pak ještě zachvíli, a nakonec jsme tedy vyjeli v deset.

Cesta vedla kousek po dálnici, až k městu Tiltil. Kousek za Santiagem se před nás najednou v zatáčce prudce nacpal kamion, Hvězdopravec zaklel, já také a už jsme si to všichni hudrovali na chilské řízení, když tu jsme si povšimli, že to od nás pan řidič kamionu schytal tak trochu neprávem. V pravém jízdním pruhu totiž jela pohodlně roztažená skupinka cyklistů v barevných dresech. Ještě, než jsme mohli začít klít nad nápadem vyjet si na výlet na dálnici, přihnalo se v pravém pruhu osobní auto, které se zřejmě domnívalo, že když vjede do hejna cyklistů dostatečně rychle, rozutečou se jako zmatené slepice. Nakonec si ale řidič onoho osobního auta na naší pravici uvědomil, že občas nějaká ta slepice uskočit nestihne, a rozhodl se, že se hejnu, pardon, pelotonu, raději vyhne prudkým manévrem doleva, nedbaje toho, že tam jede Pathfinder jako kráva. Hvězdopravec naštěstí auto viděl a přidal plyn, takže nikdo nepřišel k úhoně a už jsme mohli jen počítat, kolik cyklistů jede v pelotonu. Jelo jich nejméně padesát. Po dálnici, v nedělním ránu, bez jakéhokoli doprovodného vozidla. Ti poslední tedy skutečně riskovali za lajdavost při přípravě zaplatit životem. Ale ten první, co jel v čele též. Protože se pelotonu utrhl, byla za ním mezera dost velká na to, aby se netrpělivý pán za námi rozhodl, že se nás opět pokusí předjet z prava. První ze závodu v tu chvíli ale naštěstí jel po dálnici s hlavou otočenou dozadu, neb nemohl zřejmě věřit tomu, že všem tak ujel, a tak auto za sebou uviděl rychle.

Ignacio na to na všechno nevěřícně zíral a řekl:"Člověk by řekl, že jsou lidé, kteří se rodí bez selského rozumu." Řekla bych, že v Chile se jich rodí zvlášť hodně.

A to je o uplynulých dnech všechno. Stihla jsem i pečení vánočního cukroví v 32stupňovém horku, stihla jsem nákup dárků pro celou dlouhou a širokou rodinu, zkrátka už se nemůžu dočkat, až začnou prázdniny. A ty začnou ve čtvrtek, kdy jedeme na deset dní na starý kontinent. Na deset dní....tak to zas tak moc prázdniny nebudou!

Rána zrána

V Santiagu je vedro, kupodivu i v noci. Do toho jsem jako obvykle se začátkem veder nastydla - jak, to je velká záhada, asi můj šprtozvyk onemocnět vždy až na začátku velkých letních prázdnin oznamujících se velkými vedry. Podmíněný reflex, který mě dosud neopustil, a se začátkem veder přichází zásadně i zánět nosohltanu. V Chile ale vedro začne už uprostřed školního roku. Alespoň něco, říkám si, jeden den zůstanu doma, ale pak mě povinnosti zase vyženou. Dospělý si člověk už ani nemůže pořádně zastonat v posteli s knížkou, brblám nespokojeně.

Když tedy v úterý ráno zazvoní budík, brblám a chrchlám hned po probuzení. Sedíc na posteli vyprávím spícímu Hvězdopravci o léčebných metodách mojí maminky za mého raného i pozdního dětství, které mě naučily každý symptom podrobit důraznému křížovému výslechu na téma: jsi, nebo se mi jen zdáš? Jako dítě jsem nikdy nesimulovala. Nikdy, protože se u nás léčilo pocením ("Ještě nejsi dost vypocený", řekla maminka, když sáhla na moje nebo Brašuleho zpocené tělíčko pod tři peřiny, jimiž nás před půl hodinou zakryla,: "Jen to ještě chvíli vydrž"), horkým mlékem s Vincentkou, dietou, Soluxem a zastrkováním plenky s horkým olejem do mrňavého nátělníčku na hrudník. V tomto kontextu se i písemka z matematiky jevila jako zábavná jízda na kolotoči a pokud jsem si nebyla opravdu, ale opravdu jistá, že jsem nemocná, raději jsem si pálení v krku nechala pro sebe. Zkuste děti, které vás v neděli večer začnou spiklenecky informovat o začínající chřipce, co pět minut vystavit domácí prohlídce krčních mandlí pomocí kovové lžičky a postavte před ně ono horké mléko s Vincentkou a pošupajdí do školy s ochotou, o níž se vám ani nesnilo.

Vlastně mi nic není, rozhodnu se nakonec a jdu do koupelny. Nechce se mi, strašně se mi nechce vstávat. Nechce se mi nikam. Je vedro. Přemýšlím o narvaném autobusu Transantiaga, kde budu muset stát, nechat se mlít mezi Chilany, kteří se prodírají vždycky autobusem sem a tam v domnění, že někde bude nával menší, ze všech se polije pot, řidič pojede zase brzda plyn, že se jednou rukou neudržíte a musíte se držet oběma, auta kolem budou troubit a navzájem se blokovat...a mám v tu chvíli života v Santiagu tak akorát dost. Při čištění zubů na sebe zírám do zrcadla, měla bych jít k holiči, už jsem ta nebyla skoro rok, posledních 10cm mých vlasů je úplně mrtvých a štětinatých, jenže k holiči, to znamená jet půl hodiny autobusem po práci do Vitacury, vysedět tam důlek čekajíc, a pak jet v dopravní špičce narvaným autobusem domů. Nebo to znamená jít k holiči neznámému, který je možná holičem už i několik dní a vyseká mi na hlavě něco jako tuhle Hvězdopravci, který skončil jako svrabem napadený pankáč a Sylvain ho pak - ačkoli kluci nejsou žádní modýlci - nepustil domů dokud ho mu hlavu neobrousil strojkem.

Nasadím si čočky, o nichž vím, že mi odpoledne polezou z důlků, protože i v létě je takový smog, že by to u nás v Čechách bylo už znečištění, a to nás čočkaře a alergiky značně irituje. Skandálním hodnotám naměřených v Čechách tuhle zimu se tu v Chile říká regular, normální hodnota, a neimplikují žádná omezení. Až u hodnot prachových částic dvakrát vyšších než u těch nejvyšších naměřených v Čechách se tu zakáže jezdit autům vždy s určitým číslem na konci poznávací značky. Což se respektuje tak nějak....po chilsku.

Chrchlám a brblám a snažím se se obléct, nehledíc na to, že většina mých svršků je značně obnošená a o spodcích už nemluvím vůbec. Na nákupy v Chile už nechodím skoro rok, nemám na to nervy - cokoli z alespoň trochu přírodního materiálu, halabala sešité, tu přijde nejméně na 25 eur, a platit 60 eur za jednoduché šaty s křivě ušitým švem mě ani nenapadne, navíc je všechno přikované a zamčené na věšácích a je třeba sehnat prodavačku, která by vám laskavě věc zapůjčila k vyzkoušení. Pokud tedy náhodou mají vaši velikost. Bude se v Evropě na Vánoce dát koupit třeba někde nějaké letní oblečení? Zlevněné by mohlo být, přemýšlím. Snad jo, doufám.

Najednou se rozrazí dveře koupelny a do onoho černého uchrchlaného a ukňouraného rána vchází nečekaně Hvězdopravec. Než mu stačím vynadat za rušení mých brblacích kruhů, řekne:

"Vzali mě na Levandulovou observatoř. Začínám v únoru nebo v březnu."

A já na něj chvíli koukám, a pak řeknu: "Tak to je konec Chile?"

A, vážení čtenáři, je to tak. Takhle jednoduše. Dny Chequity en Chile jsou spočítané. Dali jsme výpověď z bytu, začínáme se porozhlížet po stěhovací společnosti a dokonce přemýšlet, jakou hodnou rodinku bychom měli najít Pathfinderovi. A je nám líto, že zde necháme několik výborných přátel, především Sylvaina, utěšujeme se, že mnoho z oněch přátel stejně brzy také odjede do Evropy, a já si začínám uvědomovat, jak mi přirostli k srdci moji kolegové a moje práce. Přemýšlím, jaký bude život bez každodenní přítomnosti zemětřesení, výpadků elektřiny, explodujících sopek a dalších místních vymožeností. Bojím se, kolik pokut v Evropě dostanu za svoje řízení made in South America. A zavazujeme se, že, jak řekl Hvězdopravec, si přijedeme doplnit výstupy na vulkány, které nám unikly, a zopakovat ty, které se nám nejvíc líbily.

A těšíme se. Těšíme se na víno a na sýr a na křupavé bagety, na bydlení ve městě, které se dá bez zábran nazvat Zvonokosy, na ježdění na kole a vlakem do práce, těšíme se na moře, v němž nebudou tučňáci, těšíme se na normál Evropy bez extrémů, na kulturní život, těšíme se na kamarády blízko u nás a dokonce se těšíme i na rodinu.

Spoustu věcí z těch, po kterých se nám bude stýskat, i těch, na které se naopak těšíme, jsem určitě zapomněla, jasné je ale jedno. V Chile nám zbývají dva a kus měsíce a ty bude třeba si užít, a také si je užijeme! A vy se můžete těšit na zcela jistě šťavnaté vyprávění z toho, jak celý náš přesun do Evropy dopadne.

Nesourodě

A jsme zase v plné pracovní. Dny se kulí jeden za druhým, je už teplo, ale ne zas tolik, aby jižan vlezl do bazénu (středo- a severoevropanů by už ale byl plný) a já už mám roku tak akorát dost. Síly už mi nezbývají ani na souvislý článek. Takže nesourodě.

To, že přichází léto, jsme poznali podle toho, že zase v jednom kuse někde hoří. V pondělí v noci hořelo opět u nás v ulici. Tentokrát neshořela diskotéka, ale hospoda na rohu vedle. Hasiči, kteří jsou v Chile dobrovolní i v tak monstuózních městech jako je Santiago, přijížděli k požáru postupně celou noc až do sedmé ranní za zvuku sirén. Sirény tu mají rádi. V sedm ráno už hasila požárníků celá stovka, alespoň tak to napsala La Tercera. Protože ale hospoda začala hořet ve tři ráno, bylo to tak trochu s křížkem po funuse.

I tak otrlý řidič jako jsem já málem najel do svodidel na dálnici Costanera Norte, když předjížděl auto, jehož řidič měl z okna vystrčenou nejen ruku, ale i celou levou nohu. Retha mi pak řekla, že to je přece docela normální bezpečnostní opatření proti tomu, aby člověk v autě s automatickou převodovkou nešlapal na plyn pravou a na brzdu levou. Retha se učila jezdit v Jihoafrické republice.

Když od nás v neděli o půlnoci odcházela návštěva, Alvarito mě upozornil, že na rohožce u sousedů leží asi desetiletý chlapec a spí, s čímž bychom prý asi měli něco dělat. Vzbudili jsme sousedova chlapce - známe ho s Hvězdopravcem dobře, protože občas hraje v chodbě se svým bratrem fotbal - , který pravil, že se nic neděje, že jen čeká, až se tatínek vrátí domů. "Tak kdyby nešel, tak zaťukej, jo?", řekla jsem. Ráno už chlapec na rohožce nebyl, tak tatínek asi nakonec přišel.

Část neuvěřitelně levného a špinavého centrálního trhu se zeleninou La Vega dostala novou budovu. Obchůdky jsou zděné, nikoli z vlnitého plechu, a nad každým září nový vývěsní štít navržený evidentně samotnými trhovci. Když jsem kupovala v sobotu zeleninu u klasicky vegově ušmudlaného zemědělce zabaleného ve vrstvě špinavých svetrů, jehož vlastní podobizna se hrdě skvěla na vývěsním štítu, Hvězdopravec mě upozornil, že slogan tohoto obchodu zní: "Pelenque - un macho de verdad". Pelenque, opravdický chlap. Přeložitelné též jako "samec".

Přiučila jsem se nové slovíčko. "Miguelito" je hřebík či drát ohnutý tak, aby zůstal bodákem nahoru a slouží k pohození na silnice či cesty za účelem propíchnutí preumatik projíždějících vozidel. Nevím, zda nějaký jiný jazyk potřebuje pro podobnou skutečnost slovo, ale pokud navštívíte Chile a na dálnici spatříte nápis "Pozor, miguelitos", raději zpomalte.

Slovo "miguelitos" se přiučil také Hvězdopravec a Sylvain, když se jim poblíž bolivijské hranice uprostřed pouště podařilo píchnout hned tři pneumatiky najednou. Naštěstí měli ale dost duchapřítomnosti na to, aby rychle vyměnili pneumatiku, která ušla úplně, a se zbylými dvěma rychle dojeli na frekventovanější místo pouště, kde projela dvě auta za tři hodiny a druhé z nich Hvězdopravce odvezlo zpět do civilizace i se dvěma píchlými koly na opravení. Za tuto pomoc byl Hvězdopravec požádán o skandální částku, již odmítnul zaplatit. Přivolaní carabineros pravili, že za všechno můžou Bolivijci, dojeli se podívat 40km pouští na to, zda Sylvain s autem bez kol ještě žije a následně ho tam nechali jeho osudu naznačujíc, že kdyby měl problém, "dva tři kilometry támhletím směrem" je policejní posádka. Hvězdopravec nakonec splašil taxikáře ochotného ho odvézt zpět za Sylvainem do pouště za částku menší než vyloženě vydřidušskou, a tak se oba hoši vrátili v pořádku domů. Kromě napichování se na miguelitos se jim podařilo vylézt oněch 6046m, které má Pili, a zmeškat zpáteční letadlo kvůli hledání kráteru po meteoritu.

Mezi nespočetnými nabízeči čehokoli, kteří k nám domů volají, volal i místní hřbitov, aby mě zpravil o tom, že dle jejich registrů nemáme žádnou hrobku a že by měli několik zajímavých nabídek, kdybychom jako potřebovali. Beze slova jsem zavěsila, ale zdá se, že na místní hřbitov přišly opravdu těžké časy, protože v metru tu září obrovské reklamy, na níž rodinka vesele hoduje na proslulém chilském asadu a nad tím září nápis "Prosté okamžiky jsou to nejcennější, co máte - Hřbitov Parque de Recuerdos".

Ve Vitacuře prořezávali stromy. Dave, náš kamarád z Hvězdárny, šel kolem, když si všimnul, že chlapík prořezává stromy tak, že motorovou pilu připevnil na kus douhé tyče, díky (díky?) čemuž mohl pohodlně řezat větve stoje na chodníku. Dave raději celý ten chilský vynález obešel velkým obloukem, a po pár krocích uslyšel zvuk padající větve následovaný něčím jako vvvrrrvvvvrrrrvvvvrrrr, což nebylo nic jiného než dokola se točící motorová pila poskakující po chodníku i s připevněnou tyčí.

V tomto kontextu člověk nechápe, jak je možné, že Parque de Recuerdos nemá do čeho píchnout.

Po více než roce jsem vlezla do chilského knihkupectví, protože jsme chtěly s Luckou koupit nějakou knížku jako dárek pro Alvarita k narozeninám. V neskutečně drahých knihkupectvích je tu takový zmatek, že když jsme půl hodiny přemítaly nad tím, zda je Saramago coby nedávno zesnulý Brazilec "latinskoamerický autor" "internacionální autor" nebo "současný autor" a proč je Pamuk zařazen v polici vedle Jelínek a proč na ostrůvek autorů od "I" navazuje plynule ostrůvek "M", zeptala jsem se prodavače, zda "mají posledního Saramaga". "Hm, ten nám ještě nedošel", řekl zamyšleně prodavač: "Ale máme tohodle" a přinesl mi úplně náhodný titul. Tím jsem vypátrala, kde Saramago je, a poslední knihy Kain jsem tam našla deset výtisků. V Chile je zkrátka nechat se chytit při nevědomosti taková ostuda jako být chycen při šťourání se v nose.

Totální nedostupnost knih v Chile řeším třemi způsoby. Ten první, objednávání z Argentiny, popř. cesta tamtéž, je přeci jen zdlouhavý. Pro všechny rozesetce v koutech planety bez knih mám ale dva dobré tipy. První je webová stránka www.bookdepository.com, která je úžasná v tom, že nejen, že do Chile (a do podobně zapomenutých konců světa) knihy posílá, ale hlavně si neúčtuje poštovné. Další tip je pak můj kamarád Kindlík, kterého mi daroval Hvězdopravec k narozeninám a na něhož v současné době opravdu žárlí. Kromě oficiálních knížek si můžete předplatit noviny a časopisy, čímž se ke mně každý týden dostává pěkně čerstvý Respekt, ale také si - nejspíš už méně legálně - a můžete konečně kdy se vám zachce pomyslet na český překlad či originál některé z vašich oblíbených klasik, kterou byste si rádi znova přečetli, ale která je, žel bohu, 10 000km od vás. Minulý týden se mi takhle zachtělo Vejce a já a o půl hodiny později už jsem se u toho smála, až jsem se za břicho popadala.

Můj závěr z knihy i z uplynulých dvou týdnů je, že rozdíl mezi životem na slepičí farmě a životem v Chile je jen v tom, že zde je nemožné pít kdekoli "báječnou horkou kávu".

O nebeských výškách v Atacamě

Atacama je nejsušší poušť na světě, která se táhne od pátého až po první chilský region a dále pak vysoko dál do Peru. Náš všeználek prezident o ní prohlásil, že "je skutečně beznadějně suchá", a to i přes to, že i v Atacamě existuje nespočet oáz. Jednou z nich je i hornické město Calama ležící nedaleko největšího dolu na měď na světě, Chuquicamata, kde si, alespoň soudě dle Motocyklových deníků, mladý Che Guevara začal uvědomovat nesmírnou nespravedlnost jihoamerické společnosti. Pokud by do Calamy dorazil dnes, nejspíš by usoudil, že se od padesátých let zase tolik nezměnilo. Doly dále patří často gringům a protože chudí Chilané nemají peníze na drahá studia, berou za vděk nebezpečnou, úmornou a nekvalifikovanou důlní prací, která je pro ně "dobře" placená. Horník si přece vydělá až 10 000 korun měsíčně, zatímco prodavač v supermarketu sotva polovinu! A nemusíte na to mít školy, tj. nemáte dluh za školné! Chilský, téměř zcela privatizovaný, systém školství tvrdě hájený místní vládou tak dolům se zahraničními majiteli dodává levnou pracovní sílu, kterou pak třímá pod krkem tím, že kdo jiný asi nekvalifikovaného horníka, který stěží dokončil povinnou školní docházku (ta je v Chile až do 18ti let), zaměstná? Zájem na tom vzdělávat masy tu bohatí rozhodně nemají, neb tím přijdou o levné zaměstnance, s nimiž si můžou dělat, co chtějí. Co na tom, že to chilskou ekonomiku stále drží v dimenzích ekonomiky třetího světa, hlavně, že je zajištěn ekonomický růst a bohatnutí již bohatých a mocných, kteří se se svým bohatstvím ukrývají za stále vyššími zdmi obehnanými elektrickými dráty. Mimochodem, víte, jak dnes žije prosluslých "33", skupina horníků, která strávila dlouhé desítky dnů uvězněná pod povrchem? Někteří jezdí s taxíkem, jiní prodávají na trhu, a pár se jich vrátilo fárat.

Sociální smýšlení je na severu těžké opustit, a když jsem přistála na letišti v Calamě ve čtvrtek večer, opět jsem byla šokována ošklivostí onoho města, pouští plnou odpadků a řadových domků jeden jako druhý. A pestrobarevnými animitas v každé zatáčce jinak beznadějně rovné silnice. Animitas jsou malé domečky lemující chilské cesty, které připomínají, že na tomto místě zemřel člověk. Chilané a Latinoameričané vůbec totiž věří, že když člověk zemře násilnou smrtí, jeho duše zůstane na onom místě, a proto jí postaví malý domeček. Kromě skutečných pomníčků, jejichž fotografováním se zabývá moje kamarádka Karen (k nahlédnutí zde), v poušti často uvidíte domečky úplně obložené plastovými lahvemi s vodou. Tyto pomníčky jsou ve skutečnosti oltáři patronky cest Difunty Correy. Difunta Correa je podle pověsti žena, která šla pěšky přes argentinskou pampu hledat do války svého muže, od nějž dlouho neměla zprávy. Nesla s sebou jejich nedávno narozené děcko. Cesta byla ale dlouhá, pustá a Difunta Correa trpěla žízní. Protože v pampě nebo v poušti nikde nebyl ani doušek vody, nakonec žízní zemřela. Když ale nalezli její bezvládné tělo, u jejího prsu vrněl kojenec přeživší díky mateřskému mléku. To je dnes považováno za zázrak a Difunta Correa chrání od té doby všechny pocestné. Pokud se zastavíte u jejího oltáře, místo květin jí přineste lahev s vodou.

V Calamě na letišti na mě čekal Hvězdopravec a Sylvain, kteří se právě vrátili z turnusu na Dalekohledu, a po oné rovné silnici jsme si to namířili do San Pedra de Atacama. San Pedro, kde je "vedro jak v San Pedro", je další pouštní oázou kousek od hranice s Bolivií. Je také městečkem, které turisté zbožňují a hojně navštěvují, až člověk, který zná neuvěřitelnou chudobu chilského severu, nevěřícně protře oči. Na hlavní ulici Caracoles je jedna restaurace vedle druhé, naháněči cestovních kanceláří vám nabízejí zájezd na gejzíry El Tatio, na solná jezera nebo na laguny plné růžových plameňáků, a v hostelu zaplatíte za postel skoro stejně jako kdybyste byli uprostřed Paříže. Hvězdopravec, Sylvain a já jsme dorazili ale do San Pedra až okolo půlnoci, kdy jediné, co ještě bylo otevřené, byla místní nalévárna, která z jakýchsi záhadných důvodů v ulici Caracoles stále přežívá. Dali jsme si pivo a oříšky, opravdu nouzovou večeři, a doufali, že seženeme alespoň dobrou postel, protože plán byl během příštích dní zdolat moji a Sylvainovu první 6000. Postel jsme nakonec sehnali v nedalekém hostelu, za 30 eur na osobu. Zato tam ale netekla voda, což je v přelidněném San Pedru častý problém, a byl tam takový hluk, že se spát dalo jen mezi druhou v noci a sedmou ranní. Skřípějíce zuby jsme ráno odjeli směrem k bolivijským hranicím projít se trochu ve vysoké nadmořské výšce s cílem spát pak někde v oáze Toconao. Cestou zpět jsme se zastavili v Socaire na večeři, pojedli lamí maso usazeni u dlouhého stolu s indiány Aymara sledujících hrůzy televizních zpráv komerčního kanálu Mega s tvářemi tak nehybnými, že se člověk ptal sám sebe, zda vůbec televizi vnímají. Spali jsme v pokojích pronajímaným pracovníkům na solném jezeře, které byly stejně luxusní jako pokoje hostelu v San Pedru, s tím rozdílem, že ve sprše tekla voda. Pravda, ráno nás vzbudilo v pět tlučení na dveře, když se pracovníci navzájem tahali z postelí, a následně opatrné troubení aut dávajících poslední varování těm nejopozdilejším.

Plán na následující den byl vylézt na vulkán Lascar, 5590m nad mořem, abychom se aklimatizovali. Lascar je vulkán aktivní a ke kráteru stačí ujít pouhých 500 výškových metrů, na vrcholek pak musíte ještě 200 přihodit. Aklimatizace to byla trochu brutální, jak později Hvězdopravec připustil, a já jsem strávila zbytek dne spící na zadním sedadle s hlavou bolestně nadskakující nad každým výmolem. V poušti nejsou silnice, ale jsou tam hojné cesty, či vyjeté koleje, po nichž se hravě dopravíte, kam potřebujete.

Další den jsme se vyškrábali na 5604 metrů na Cerro Toco, což byl ale výstup opravdu lehký, až jsme nechápali, jakým právem si v San Pedru cestovní kanceláře účtují za podobnou "exkurzi" klidně i 60 eur za osobu plus dopravu. Možná i proto v horách okolo San Pedra nikdy nikdo není a my jsme si tak pohodlně z Cerro Toco vychutnávali skutečně pouštně pustý výlet. Špatně nám tentokrát nebylo, a tak bylo ujednáno, že večer budeme spát na 4600, kousek za solným jezerem Tara, v základním kempu pro výstup na vulkán Pili (kužel na předchozí fotce), indiánským jménem Acamarachi, tj. "kamenný šnek". Nevím, kde to Aymarové vzali, že vulkán vypadá jako šnek, nejspíš to bylo z přemíry koky, ale typický kužel tyčící se do výše 6046m je rozhodně impozantní. A stejně tak i solné jezero a laguna pod ním, součást rezervace Los Flamencos, která je ale příliš vzdálená od San Pedra na to, aby se některá z cestovek obtěžovala tam jezdit. Místo je to tak opuštěné, že když jsme stavěli stan vedle auta, byla ve mně trochu malá dušička, co budeme dělat, jestli třeba auto nebude chtít druhý den startovat. Podle údajů z internetu je ve vrcholové knize Pili, kterou tam umístilo jako na všechny šestitisícovky Chile v rámci reklamy Banco de Chile, v posledních letech zapsáno jen čtrnáct výprav, což činí průměr cca čtyři výpravy za rok. Ale kdo se bojí, nesmí do pouště.

V noci mrzlo až praštělo a když v pět ráno zazvonil budík jako obvykle se mi ze spacáku nechtělo. Dobrá zpráva ale byla, že prvních 300m se dalo zdolat autem, čímž se celkový výstup zkrátil na necelých 1200m. Jenže v té výšce! A v tom terénu, museli jsme uznat, když od první chvíle začalo přelézání kamenných bloků. Zatracený vulkán, vždyť ona je to jen taková kopa kamení! Lezli jsme a lezli, nejdřív čtyři hodiny na rameno vulkánu, a pak další tři strmým žlabem ke kráteru. Okolo 5600m začalo být Sylvainovi špatně, a když jsme byli skoro u výlezu ze žlabu a nahoře u kráteru, na 5860m, měl toho právě tak dost. Inu, puna je puna, a přesto, že to byl Sylvain, který se na Plomu tak obětavě staral o zpunovaného Hvězdopravce a mě, tentokrát si ona potvora vysokohorská zasedla právě na něj. Hvězdopravec váhal a já, s typickou začínající migrénou, také. Jenže v horách platí, že v nich nejste sám a že to nejcennější, co máte, je váš společník. Nechat Sylvaina sestoupat samotného příkrým žlabem nebylo myslitelné a vrcholek byl odpískán. Přesto, že nám na něj zbývalo jen 180m, tj. asi hodina a půl cesty. Cestou dolů přelézajíc posledních 400 výškových metrů kamení s hlavou jako střep jsem si za ono rozhodnutí mohla pouze blahořečit. Kdo by to byl řekl, takový vulkán, to je kocovina jak z praku a úplně zadarmo. Kluci zatím už spekulovali, že se na Pili vrátí hned o pár dní později. Já sama jsem si v tu chvíli přísahala, že nadmořská výška prostě není pro mé migrenózní já. Stejně jako jsem si to přísahala po Lascaru a po Cerro Toco.

Každopádně mi nad obrovským steakem v San Pedro zalévaným červeným vínem Montes Alfa ani nevadilo, že druhý den letím zase zpět pracovat do Santiaga. Až následující den, když mě kluci, kteří měli stále ještě před sebou pár dní volna jako "odpočinek" po turnusu na Dalekohledu, vezli na letiště do Calamy plánujíce návrat na Pili, to ve mně trochu zahlodalo. Ale co, 6000m je přeci jen číslo, a kdybychom nepoužívali metry, vůbec by nebylo tak kulaté. Klukům ale přeju, ať vulkán zdolají a po něm ještě nějaký další. A doufám, že nad nimi bude Difunta Correa bdít, i když podobné výstupy spíše než cestou vedou necestou.

Na hvězdném vandru

Na Dušičky se chilská vláda rozšoupla a dala lidem nejen volné úterý, ale přihodila i volné pondělí 31. října. Původně mě to trochu rozhodilo plány, neb jsem zamýšlela v pondělí pracovat, abych mohla večer ve středu druhého odletět za Hvězdopravcem a Sylvainem na sever, statečně v Antofagastě půjčit auto a po Panamerikaně to za nimi samostatně odřídit až na Dalekohled, ale nakonec se objevil plán B. Na sever poletím sice až ve čtvrtek večer, auto půjčí samostatně Sylvain a Hvězdopravec a vyzvednou mě v Calamě na letišti, ale zato si užiju na Dušičky čtyřdenní čundr skoro se samýma babama.

Plán B navrhla Retha, Hvězdopravcova jihoafrická kolegyně, o níž jsem vám psala zde a která čundr organizuje každý rok, když ji přepadne pocit, že je "starý tlustý kuřák". Vandru se pak rozhodla zúčastnit také Češka Lucka a Kanaďanka Caroline, a jako jediný chlapík se k nám přidal Němec Stephan, který se v poslední době na Hvězdárně proslavil především tím, že z lásky ke své turecké přítelkyni žijící v Turecku držel pečlivě v Chile ramadán. Zdálo se tedy, že skupinka bude pěkný kulturní mix, který se pak v melting potu rozpustil tak, že my Češky jsme prosazovaly jistou formu komunismu týkající se především vaření jídla, a Retha zase vyřešila problém, jak se podělíme o stany, když nás je pět, tím, že prohásila, že ona si vezme svůj aparteid stan, do něhož jí tedy nikdo, ale opravdu nikdo, nepoleze. Většinová společnost, tedy Chilané, pak naši naloženou skupinku čtyř modrookých děvčat a jednoho vytáhlého hubeného mladíka putující opuštěnými andskými údolími pozorovala značně nevěřícně a jedna dvojice mužů se nás, respektive Stephana, dokonce zeptala, zda jsme nějaké naboženské sdružení.

Ona opuštěná andská údolí byl předlouhý nástup na vulkán Descabezado grande (Velkého bezhlavce). Při plánování cesty jsem navrhla tuto trasu bez ambice zdolat vrchol, pouze se záměrem dojít k termálním pramenům na úpatí vulkánu, ležících ve výšce 2000metrů nad mořem, za údolím, horami a řekou, dva dny od civilizace. Retha sice chvíli zdůrazňovala, že je starý tlustý líný kuřák, nakonec jsem ji ale silou argumentů typu, že budeme pořád docela v nízké nadmořské výšce, a tak nehrozí, že se budeme muset brodit sněhem, udolala a bylo rozhodnuto. Bez ohledu na to, že, jak se zdá, Andy mají na pokrytí sněhem jakousi vlastní logiku, takže zatímco na začátku října, když jsme jeli s Hvězdopravcem a Sylvainem skialpovat nad 3000 do Los Penitentes, nebyla nikde ani vločka, u Descabezada bylo sněhu dost. Ale postupně.

Stephan, Lucka a já jsme se rozhodli vydat se na cestu už ve čtvrtek večer, abychom si ušetřili páteční vstávání v pět ráno. Stephan dorazil na místo odjezdu o hodinu později, obut v černých koženkových botách, v tričku a v šortkách a s batůžkem na zádech a Lucka a já jsme si ho začaly nevěřícně prohlížet, protože nám nebylo jasné, jak se mu do onoho batůžku mohly vejít věci na čtyřdenní vandr v Andách. "Spacák máš?", zeptala se Lucka. "Jistě", řekl Stephan tónem jakým odpovídá adolescent na maminčin dotaz "Ale budeš na sebe dávat pozor, viď?". Jo, vodu má a navíc má i pláštěnku, protože ta nedýchá a udržuje tak teplo. Koženkové boty používá denně v Santiagu a ví, že jsou velmi pohodlné. Představovala jsem si, že v tuto chvíli by už Hvězdopravec dávno Stephanovi vyházel obsah batohu a beze slova by mu do něj naskládal, co by uznal za vhodné. Ale já, tváří v tvář sebejistému muži uchýlila jsem se alespoň k drobné ženské lsti a řekla jsem: "Ale budeš muset vzít Carolině půlku stanu, a ta se ti do toho batůžku nejspíš nevejde. Co vzít raději, kdyby jako náhodou, Hvězdopravcův kletr? Jako kdyby se ti tam ty Carolininy věci nevešly...." Stephan souhlasil a já jsem usoudila, že se nám možná podaří ochránit mu alespoň záda.

Noc jsme strávili kousek od rezervace Altos del Lircay v hostelu Casa Chueca, ráno za námi dojela Retha a Caroline a výprava byla připravena ke startu. Společně s ostatníma otravnýma babama se mi podařilo přesvědčit Stephana, aby místo batůžku bez pevných zad zvolil raději kletr, za což jsme ale dostaly hned o deset kilometrů později varování. Obědvajíce na sluníčku nad srázem vedoucím do údolí, kde teklo Rio Claro, jsme my děvčata sáhla po tričkách s dlouhými rukávy, abychom se tak chránila proti vanoucímu větříku. Stephan zalovil v kletru, zalovil ještě, a pak ještě jednou, a tričko s dlouhým rukávem nikde. Je v autě! řekl Stephan se sebejistotou sobě vlastní. Jak jsem musel přendat ty věci z batohu do batohu, tak jsem ho tam, kvůli vám?, zapomněl. Retha potlačila chuť poslat Stephana zpět, ať na nás u auta tedy také počká, protože co bude dělat v horách bez teplého oblečení, ujistili jsme se, že se o oblečky nějak podělíme, a už jsme si to utíkali z kopce dolů do hlubokého údolí Río Claro.

Dole na nás čekala další výzva. Río Claro, které se ukázalo plnější vody, než jsme čekali. Proud byl dost silný, a tak jsme se rozhodli přejít řeku ve skupinkách. Retha, která se v té chvíli stala nejmenovaným vůdcem, rozhodla, že ona půjde s Carolinou a Luckou, a za nimi pak Stephan a já, protože Carolina a já jsme ty, co se nejvíc bojí vody. Při pohledu na první brodící se skupinku ve mně byla stále menší dušička, a když podezřele bílý Stephan utrousil "kdyby to bylo na mně, tak bych to otočil", rozhodla jsem se, že přes řeku bez někoho k brození způsobilého prostě nepůjdu. Retha mě sice proklela asi sto padesátkrát, když musela ledovou řeku brodit zpět, aby nás dovedla na druhý břeh, když jsme ale pak mezi námi dvěma podpíraly vystrašeného Stephana kymácejícího se v proudu, musela mi dát za pravdu, že jsem ji řekou sem a tam nehonila pro nic za nic.

Noc jsme strávili v polovině cesty údolím Río Claro, upíjejíce maté, dělíce se o plechovku piva a hledajíce na obloze Jižní kříž - podotýkám, že kromě mě byla celá sestava banda astronomů - a ráno jsme se vydali zbytkem údolí ke stoku s Río Blanquillo, kde začal výstup k termálům. Cesta vedla lávovým polem, které se okolo nadmořské výšky 1500metrů začalo podezřele plnit sněhem. Poslední hodinu před průsmykem s lagunou Blanquillo už jsme šli ve sněhu bez přestání a když se nám konečně otevřel pohled na lagunu, začalo být jasné, že bude třeba změnit plán. Údolí bylo úplně plné sněhu a nebylo v něm ani místečko na postavení stanu, natož místečko pro čtyři děvčata s jedním mladíkem, který si proti zimě vzal na vandr pláštěnku. Retha, která viděla poprvé v životě sníh někdy okolo svých osmnáctin, podotkla, že pokud chceme dojít do termálů, budeme v tom sněhu muset brodit třikrát polozamrzlé Río Blanquillo. Všechna čtyři děvčata jsme měla mokro v botách. Stephan v koženkových polobotkách zarytě mlčel. "Nejsme armáda", zopakovaly jsme slogan, který nás provázel od začátku, a bylo rozhodnuto ustoupit do zámezí, tj. zpět do údolí Río Claro.

Po noci strávené pouhých pár kilometrů od místa, kde jsme spali noc předchozí, nás čekala cesta zpět pod sráz, kterým vedla cesta do rezervace Altos del Lircay. Stephan, jehož zaryté mlčení stále trvalo, cestou našel roztrhlou někým zahozenou botu, kterou přidal do batohu k pláštěnce a dvěma tričkům s odůvodněním, že botu použije na brodění řeky. Na druhou nohu si navlékl dvě Lucčiny ponožky a takto vyzbrojen proti pichlavým kamenům na dně řeku překonal bez ztráty kytičky. Dostal tím jasnou odpověď na svou, v té době ještě spíše řečnickou, otázku "ty máš s sebou dvoje boty?", kterou první den čundru pohrdlivě poctil můj zvyk s sebou kromě pohorek brát také lehké Crocs.

Po překonání řeky na nás čekalo 800 výškových metrů do sedla a do údolí rezervace, kde, bylo nám jasné, během prodlouženého víkendu určitě kempuje polovina Chile. Lucka a já jsme vylezly nahoru do průsmyku první přesně v momentě, kdy z druhé strany dorazila tříkilometrovou trasu od kempu pod Enladrilladem početná chilská rodinka. Nakloněni přes zábradlí a funíce ještě námahou zírali do údolí Río Claro. Lochna, co? Lochna. A co takhle hodit tam šutr, napadlo první děcko. Dobrý nápad! Během deseti minut už to do údolí létalo šutry, co dětem síly stačily. Poté si dětské zábavy všimli dospělí. Super nápad!, pomyslel si evidentně jeden z tatínků a už k zábradlí vlekl ten největší kámen, který našel. Kdybych nežila v Chile už tři roky, možná bych se snažila rodince jejich zábavu vymluvit. Se zkušenostmi, které máme, jsme se jen s Luckou ujišťovaly, že kameny létají jen do míst, kde neleží cesta nahoru. Chi chi chi, le le le, viva Chile, pomysleli jsme si, když jsme procházeli o den později okolo místa, kde kempovala ona rodinka. Nad stany přilepenými jeden na druhém na kulatinové podlaze pod dřevěnou stříškou přístřešku proti dešti se vznášel dým z ohně, jehož rozdělávání je v suché rezervaci přísně zakázané, a nad tím vším vlála, jak jinak, nezbytná chilská vlajka.

Protože v údolí rezervace se onen dlouhý víkend s podobnými kempaři roztrhl pytel, rozhodli jsme se postavit stany kdekoli, kde jen bude voda a pusto a prázdno. Nakonec se nám podařilo najít místo v lese kus od cesty. Najedli jsme se a právě v momentě, kdy jsme konečně zalehli do stanu, ozval se příšerný jekot a následně splašený dusot. Vystrčila jsem hlavu ze stanu a viděla jsem, že po cestě běží splašení koně. A, kempaři, řekla jsem si a doufala, že koně odběhnou někam hodně daleko. Pak se ale objevila světla lamp. Někdo svítil na naše stany a evidentně v lese koně hledal. Ozývalo se praskání větví a posléze lámání dřeva. "No oni snad dělají oheň, nebo co", řekla Caroline ze sousedního stanu. Vylezla jsem ven a opravdu. Kousek od nás, v suchém lese plném spadaného loňského listí, plála hranice jako hrom. "No to si snad dělají srandu", řekla jsem. "Stephane, pojď se mnou, ženskou poslouchat nebudou" "A co jim mám jako říct?", řekl Stephan z vedlejšího stanu tak vyděšeně, že jsem věděla, že nezbyde než obléknout si kalhoty a jít na to sama. "Co to děláte?", zahudrala jsem směrem k dvěma čelovkám svítícím ve tmě. "No utekli nám koně", řekl hlas. "No tady nemůžete dělat oheň, to je hrozně nebezpečný", řekla jsem. "Ale ne, my ho hlídáme", řekl hlas. Ani mě nenapadlo ptát se, jak se koně hledají pomocí zapálení lesa a rovnou jsem se vydala do stanu pro svůj camelbag. Když jsem se vrátila zpět k ohni, nebyla u něj ani noha. Hledači koní se zřejmě rozhodli, že koně prostě najdou ráno a že nepotřebují, aby na ně v tom pechu ještě někdo hudral. Uhasila jsem hranici a v duchu myslela na onoho chudáka Čecha, který se cítil tak vinen, když kdysi vypálil kus parku Torres del Paine kvůli neopatrné manipulaci s vařičem. Chilany tehdy hlavně udivilo, že přišel požár ohlásit a navíc se přiznal, že ho založil sám. Tomu se říká střet kultur. A myslela jsem na svou kamarádku Helene, která chodila sama na vandry v Alpách a vždycky říkala, že v horách není čeho se bát, kromě lidí.

I bez ohně ale koně našli cestu zpět a kolem třetí ráno nám začali zmateně chodit sem a tam okolo stanů, protože jejich pánové měli také tu inteligenci zahradit cestu lanem. Koně evidentně cestu znali, ale protože nemohli projít, chodili lesem celý zbytek noci nahoru a dolů podél lana, prodírajíce se mezi stromy a strašíce nás všechny.

Ráno jsme se tedy vysoukali ze stanu rozlámaní, ale poměrně brzy. Protože jsme v té chvíli byli pouhé dvě hodiny cesty od auta, navrhla jsem, abychom vystoupali na Enladrillado, skupinu obrovských granitových bloků, které jsou jakoby zatlučeny (odtud také název Enladrillado, Zatlučený) v zemi a tvoří tak na náhorní plošině platformu, o níž se říká, že je přistávací plochou pro UFO. Stephan po dlouhé době opět promluvil a pravil, že on nikam nejde, protože má úplně zničené nohy. Retha se rozhodla udělat totéž, ale Carolinu a Lucku plán zlákal.

Po dvou hodinách výstupu se před námi konečně otevřela ona plošina, ale ouha. Opět celá pod sněhem. Přesto jsme našly místečko bez sněhu s výhledem na Descabezado i na Río Claro, udělaly jsme si maté a vychutnávaly jsme odpočinek. A dobře jsme udělaly. Podle mapy nám sice z Enladrillada zbývaly pouhé tři hodinky cesty k autu, ale nebylo by to Chile, aby se něco nepřihodilo. To, co se přihodilo bylo, že mapa, kterou nám v parku dali, udávala, že budeme moct po dvou kilometrech po hřebeni sejít přímo do údolí, ale ve skutečnosti tudy žádná cesta nevedla a musely jsme celou náhorní plošinu obejít, vyšplhat na další hřebínek, shlédnout dolů na zamrzlou Lagunu del Alto, Náhorní lagunu, která se tak nejmenuje pro nic za nic, a teprve pak jsme mohly začít sestupovat. Bylo mi jasné, že to budeme mít jen tak tak do zavíračky. Pamatujete si, že v Chile mají rezervace zavíračku? A Alto del Lircay zavírá svoji bytelnou bránu v 17:30. Proč, to se mě neptejte, když je vidět až do půl deváté. Hnala jsem tedy Carolinu a Lucku tak, že by na mě byl i Hvězdopravec pyšný, a nakonec z nás tedy přeci jen byla tak trošku armáda. Ale zato jsme projeli bránou z rezervace krásných deset minut před zavřením. Když jsem pak o našem dobrodružství vykládala Hvězdopravci, pravil, že i kdyby ne, na co asi máme v autě tažné lano a háky, že on by na našem místě prostě vrata zahákl za Pathfindera a bylo by vymalováno, co je to za nápad, stavět vrata do přírody. Obsesivní Evropan jistě namítne, že když by nebyla v rezervaci vrata, lidé by v ní dělali, co se jim zlíbí. Tuto námitku jsem ale zcela jasně shodila ze srázu, pardon, ze stolu a vypálila ji až do mrtě. A pokud se vám sbíhají sliny na "ale lidé by tam chodili bez placení", tak vězte, že při cestě do rezervace jsme neplatili, protože slečna u vstupu pravila, že nemá oprávnění peníze přijímat, a na cestě z rezervace se nás chlapík zeptal "platili jste?", a když jsme poctivě řekly, že ne a že chceme zaplatit teď, otráveně se zahleděl na strašlivou změť registračních formulářů. Protože se mu v nich nechtělo hledat, zapsal si naše jména na kousek papíru a z hlavy spočítal, že když jsme tři a byly jsme v rezervaci čtyři dny, bude to celkem 20 000 (což dělá cenu denního pobytu na osobu nekonečných 1666,666666666666 atd. pesos). Kverulant v tom možná bude chtít najít logiku, že si to chlápek dal do kapsy a že nás natáhl, ale vážení, tak to nebylo. Na peníze jsme dostaly účtenku a u vjezdu do rezervace bylo napsáno, vstup na den, 3000 pesos. Před chlapíkovým přístřeškem pak stálo: vstup na den 2000 pesos. Logiku to má totiž všechno jen jednu. Chilskou.

A byl čas na návrat do Santiaga. Po rychlé sprše jsme kolem půlnoci zašly na pivo a na steak jako správní vyhladovělí horalé a blahořečily jsme všem halloweenským strašidlům, že díky nim mají ještě restaurace otevřeno.

A to je všechno. V Santiagu mě čeká středa a čtvrtek v práci, a ve čtvrtek letím posledním letem do Calamy, abychom zdolali nějaké seriózní velké pouštní vulkány s Hvězdopravcem a Sylvainem. Pevně doufám, že alespoň tentokrát bude náš odhad, že v Atacamě není žádný sníh, správný.