pátek 6. ledna 2012

Zase Chile

Na Vánoce jsme si odskočili na deset dní do Evropy, abychom strávili svátky s rodinou a možná tak trochu i proto, abychom věděli, do čeho jdeme. Těsně před Štědrým dnem jsme tedy po více než třiceti hodinách cesty konečně přistáli v Marseille a zamířili do jedné přilehlé vesničky za tatínkem Jeanem, milenkou Marií a do jejich domu, kde oba provádějí komunistický experiment s okolní zvířenou. Oba totiž stále konají dobro, a tak se jali sdílet svůj nadbytek se vší zvěří, co měli na dosah, tj. s kanci v lese kolem a s myšmi v garáži. S kanci to dopadlo tak, že si postupně odrzle místo nedůvěřivého (nebo možná nevěřícného) pozorování z dálky začali chodit na procházku na terasu domku hledajíce cokoli k jídlu, a když jednou jeden poměrně velký kanec, zcela politicky nekorektně, chtěl převzít nad tím vším absolutistickou moc a na milenku Marii, která si vyšla na terasu na cigaretu, výhružně vrčel, došlo oběma experimentátorům, že kanci ještě jaksi nejsou na komunismus dost zralí. Oba vzali hole a vzpupného kance zahnali do lesa. Ale protože je třeba se dobrých úmyslů nezdávat jen kvůli nějaké té facičce, a od té doby mu a jeho stádu nosí krmení d lesa daleko od domu.

S krmenými myšmi to byl krátký proces. Neudělal ho však ani tatínek Jean, ani milenka Marie, nýbrž krysy nalákané myší potravou, které, opět neznalé faktu, že v domě je místa a jídla dost pro každého potřebného, myši buď sežraly, nebo možná jen vytlačily za hranice království, kde létají kusy francouzského sýra do huby. Tatínek Jean a milenka Marie však celou tu krysomyší válku svým chovancům tolerovali a vítězné krysy krmili nezištně dál. Až do doby, kdy se ukázalo, že nevděčné krysy rozhlodaly v garáži, co mohly. "Pytlíky s korálky jsem tam měla", naříkala milenka Marie: "a všechny je rozhlodaly a korálky jsou teď všude". Zdálo se, že to, že se krysy dotkly soukromého vlastnictví, nakonec přeci jen zvítězilo, a tatínek Jean a milenka Marie se rozhodli, že taková zvůle se trestá. Ale ne trestem smrti, nýbrž vyhoštěním. Žádné zabíjecí pasti, tedy, řekl rozhodně tatínek Jean a začal vymýšlet důmyslné pasti na fotobuňku, aby do nich krysy chytil. Ale ouha, ukázalo se, že zatímco na kance stačí obyčejná hůl, krysy jsou chytré a dobře ví, jak na to. Do pasti se vždy chytila jedna jediná, pak všichni pochopili, jak věc funguje, a už se nechytil nikdo. S třemi chycenými krysami ve vězení a s pastmi, které zely prázdnotou, rozhodl se tatínek Jean odstranit z garáže všechno, co by se dalo sníst, a na možné vchody a východy do garáže nalíčil další pasti. Ne ovšem smrtonosné, nýbrž stylu: odejdi v pokoji, ale už se nevracej (neb se vrátit nelze). Jinými slovy, vytvořil nevratné východy. Krysy ve vězení ale dál krmil, protože krysí práva jsou krysí práva. Krysáci v zajetí tloustli, a otisky krysích zubů na všem, včetně kovových skříněk, přibývaly dál. Tatínek Jean usoudil, že krysy v zajetí určitě tajně dávají svou potravu volným druhům, a tak odnesl zajatce do exilu do jednoho opuštěného domu ve vesnici, kde je vypustil. Rozhlodávání majetku ale pokračovalo a k odchodu z garáže se nikdo neměl. Zvlášť ne proto, že si velmi inteligentně uměl z nalíčených pastí vzít kus sýra sám, aniž by se do nich chytil. "Krysí Einstein", řekl tatínek Jean, když jsme přijeli. Nejdřív s láskou, ale když našel rozhryzané zapomenuté boty, po Hvězdopravecku vybouchnul: "Já jsem mu dal možnost odejít. Kašlu na něj, koupím past, co ho zabije, a budu mít pokoj". Podle posledních zpráv se ale krysí Einstein těší stále dobrému zdraví a předpokládám, že o pastech už toho ví tolik, že možná jednou nějakou sestrojí a pokusí se do ní chytit majitele onoho nikdy nekončícího sýra. Jen doufejme, že je krysák znalý lidských práv a nebude to past smrtonosná.

Na druhou stranu je fakt, že tatínek Jean a milenka Marie nemají televizi, kvůli zlotřilým vydřídušským operátorům také nemají internet a telefon, a protože domek leží pod kopcem, který stíní signálu, nemají ani mobil. Podobnými historkami za dlouhých zimních večerů tedy vezmete zavděk.

Kromě Vánoc probíhajících v krysím království s celou dlouhou a širokou rodinou (u stolu nás bylo přesně 21) jsme si odskočili do Orange za Drahoumatičkou, a pak už jsme si to letěli do české kotlinky za Golemky, Brašulí, Janou a malou Maruškou. Tam se jedlo, pilo a konstatovalo, že české pivo se za poslední rok značně zlepšilo. Následovaly dva dny zpět ve Francii a už jsme byli na letišti v Marseille domáhajíce se nástupu do letadla.

Doslova. Během naší návštěvy v Evropě nám propadlo chilské povolení k pobytu, ale podle toho, co nám řekli chilští celníci a Chilané (včetně Janice Slepice a jejích kolegyň), propadnutí není problém, zažádáme prostě až po příjezdu, jako obvykle, a vstoupíme jako turisté. Vstoupit do Chile je lehké jako facka, pokud tedy nemáte zakázaný sýr, celníci vám dají štempl do pasu a je to. I dle stránky ministerstva zahraničí se vás maximálně můžou zeptat, zda máte na pobyt v Chile dost peněz, což se gringos, o nichž se předpokládá, že mají kapsy plné zlatých cihliček, samozřejmě nikdo neptá.

"Kde je vaše zpáteční letenka?", zaskřehotal na mě zaměstnanec Air France na přepážce v Marseille upravuje si svůj hitlerovský knírek. "Já žádnou nemám, já jedu zpět, bydlíme v Chile", řekla jsem. "A kde je vaše povolení k pobytu?", řekl Fašoun. "Tady, ale propadlo na konci roku 2011, před třemi dny. O prodloužení požádáme, až přijedeme", řekl Hvězdopravec. "Tak to ale jedete jako turisté", řekl Fašoun. "No," řekla jsem. "Tak to musíte mít zpáteční letenku, když tam nebydlíte", řekl Fašoun. Po chvíli vysvětlování, že po nás nikdo žádnou letenku u vstupu chtít nebude, ježto Chilané do své země pouštějí západní turisty ochotně a rádi a že nám bylo potrvzeno, ba dokonce doporučeno, udělat to s cestou do Evropy takhle, protože jinak jsme riskovali být v době odjezdu bez pasů (a strávit tedy Vánoce v Chile), Hvězdopravec našel v peněžence jakýsi doklad o tom, že žije v Chile, vydaný francouzskou ambasádou, s platností až do roku 2014. "No vidíte", řekl Fašoun: "A paní má nějakou takovou kartičku?". Nemám, naše ambasáda podobný cár plastu nevydává, ježto kdo kdy slyšel, že by ambasáda nějaké země na cizím území měla právo vydávat oprávnění k pobytu na tomto území. Odolala jsem pokušení se fašouna zeptat, co by řekl na to, že by ambasády afrických zemí ve Francii začaly vydávat podobné kartičky platící jako povolení k pobytu, a soustředila jsem se výhradně na to, abych ho požádala o zavolání nadřízeného, což Fašoun udělal s podezřelou ochotou. "Mám tu osobu českého původu v nelegální situaci", řekl důležitě do telefonu: "Chce jet do Chile, ale má propadlé vízum. To je niet, že ano..." Čekala jsem, že příští telefonát bude rovnou Gueantovi, Sarkozymu nebo dalším podobným náckům, jejichž téměř čtyřleté vládnutí dalo prostor podobným lidem, aby mě vyhostili, kam patřím. "Nechce pochopit, že nemůže odletět bez zpáteční letenky. Můžes jí to prosím přijít vysvětlit?" Nadřízený, chlápek napoleonského vzrůstu a charakteru, přišel vzápětí. Ne, řekl, bez zpáteční letenky nikam. "Ale proč? Co vám je do toho, jestli nás do Chile pustí nebo ne?", úpěli jsme. "Dostaneme kvůli vám pokutu, když vás do Chile nepustí", tvrdil Napoleon. Samozřejmě, že i v tom se Napoleon pletl, jak jsem zjistila, když jsem později psala reklamaci na Air France. Případné pokuty a sankce musí uhradit ten, kdo cestoval bez náležitých dokladů. Zkoušeli jsme Napoleonovi vysvětlit, že máme diplomatický status, ale Napoleon, znalý zřejmě všech dokumentů světa, říkal, že doklad o tom, co mu ukazujeme, o tom doklad není a, znalý všeho ostatního, že astronomové podobný status nemají a co navíc že ta osoba českého původu, je snad ona astronom? Hvězdopravec křičel, že jsem jeho žena a že proto jsem úplně ve stejných podmínkách jako on, že se o nás stará Hvězdárna, ale Napoleon řekl: "Nemá vízum, tak mi je jedno, co mi tu vykládáte. Kdybych já chtěl, tak bych vás mohl pustit, ale jde o to, že mi nedáváte žádné záruky, že to bude bez problémů". Viděla jsem, že čas nástupu do letadla se hrozivě blíží a věděla jsem, že jestli nám letadlo uletí, letenka zpět do Chile propadne. Řekla jsem Hvězdopravci, že ztrácíme čas a že prostě koupíme tu podělanou vratnou letenku a budeme si pak stěžovat. "No to si klidně stěžujte", ječel Napoleon: "Klidně bych vám mohl ukázat směrnice, ale jsou v angličtině.", chtěl mě zastrašit. "Směrnice si strčte někam", řekl nakonec Hvězdopravec. "Jak prosím?!", řval Napoleon: "Když já budu chtít, tak neodletíte ani jeden!!!!" Zdálo se, že setkání s blbcem dospělo ke svému přirozenému konci, pomyslela jsem si. Na přepážce Air France jsme koupili moji zpáteční letenku za 3000 euro (inu, kdyby se nás Chilané pak chtěli ptát, zda máme dost peněz, byla by to jistě záruka), kterou jsme naštěstí mohli i dle limitu na kartě zaplatit. "Ale v Chile ji vrátit nemůžete...", řekla paní na přepážce Air France. "Jak nemůžete?", řekla paní, co letenku nakonec vystavila, protože první paní spadnul systém: "Kdo vám takovou blbost řekl?"

První paní ale měla pravdu. V Chile letenka nejde vrátit, respektive místní Air France pravila, že trvat to bude asi měsíc a dají nám pak šek v pesos. To je ekvivalent chilského "bude to trvat věčnost a nejspíš ty peníze nikdy neuvidíte".

Hvězdopravec se mě pokouší přesvědčit, že dopis Air France na dvě stránky je moc dlouhý, jenže já nějak nevím, co z něj vyškrtnout.

Fašoun a Napoleon pravdu neměli. Na hranicích po mě přirozeně nikdo můj cár papíru za 3000 eur nechtěl, dostali jsme jako obvykle razítko, aniž by nám byla položena jediná otázka a razítko bylo dokonce i správného data.

Celý čtrnáctihodinový let jsme strávili usazeni uprostřed skupiny asi čtyřiceti čínských turistů, kteří jistě letenky Čína-Chile neměli pouze tam a jež tedy Air France nechala spokojeně nastoupit, nedbajíc, že hned za celní kontrolou vůdce skupiny sebral všem svým svěřencům pasy. Číňané hned po nástupu do letadla usnuli, ignorujíce, že Air France kvůli nim zapnula i naše obrazovky v čínštině. Později se pár Číňanů probralo a začalo sledovat americké komedie a dokumenty o letech do kosmu, většina ale klimbala dál. V polovině letu letuška však vzadu v letadle vybalila k volnému braní karton zmrzliny Haagen Dazs a nastal zmatek. Jedna Číňanka si toho všimla a začala si cpát nanuky do kapes a všude, kde mohla, prchajíc rychle mezi své soukmenovce, budíc je ze spánku a ukazujíc jim ony slastné plody blahobytu. Soukmenovci se rychle začali zvedat a utíkat pro nanuky, budíce i ty největší spáče. Jedna Číňanka probudila i podřimujícího Hvězdopravce a než stihl otevřít oči, měl v náruči tři nanuky. Po nevěřícném otevření očí zjistil, že nejen, že to studené jsou nanuky, ale že mu do tváře zírá cizí žena. Číňanka zase viděla kulaté nevěřícné oči a bleskurychle nanuky sebrala: "Hihihi." zasmála se a odběhla rozdat nanuky pouze šikmookým.

Sčítajíc jablka a hrušky jsem přemýšlela o tom všem a říkala jsem si, jak tenká je hranice mezi demokratickým státem a zvůlí a o nebezpečí extremistických hlasů, jaké zaznívají i u nás. A myslela jsem na ty, kteří se rozhodli žít jinde, než kde jejich předkové prohlásili, že tady je ta nejlepší země oplývající strdím a mlékem a že tady se bude žít a komu zde dovolíme žít s námi, to se teprve uvidí. Moje kamarádka Jeanne jednou řekla, že jsme jako psi značkující své patníky. Myslela jsem na to, jak každý očůraný patník má pak ta svá, zaručeně nejlepší a jediná možná, pravidla chcaní, kašlaje na pravidla ostatních očůraných patníků, ježto, jak známo, je to vždy Náš Patník, který stojí ve středu světa. A tak jsem dnes, jako chytrá horákyně, vdaná v Chile, registrovaná ve Francii a stále svobodná v České republice, kde momentálně nejsem občan s občanským průkazem, neb ten je třeba si opatřit výhradně Čechách, ambasády to neumí a neumí ani poslat žádost, a na Vánoce bylo pochopitelně na příslušném úřadu zavřeno (prý dostanu pokutu, že jsem si občanku nevyměnila už v říjnu, když mi propadla) a ve Francii mi zase nezbývá než doufat, že francouzskému buldočkovi budou chcanky chilského podvraťáka dost dobré na to, aby uznal, že s Hvězdopravcem žijeme víc než rok ve společné domácnosti, a vydal mi carte de sejour. V Chile se potýkám u části populace s předsudkem bohaté gringy, kterou kde který Chilánek lehce přechytračí, ve Francii jsem pro některé lidi trpěná osoba českého původu, i když s nadějí, že letošní volby ukážou, že trpěná byla především Sarkozyho partička. Myslela jsem na to všechno a byla jsem ráda za úsměvné krysí historky lidí jako je tatínek Jean. A myslela jsem na to, že přeci pocházím ze stejné země jako Kafka.

A tak vám do nového roku přeju, abyste potkávali hodně krysích lidumilů, málo Fašounů a Napoleonů a abyste sebe dokázali poznat dobrotu od patlání strdí po celé hubě až do očí. A přeju to i všem třem svým zemím, protože se zdá, že všechny tři to opravdu potřebují.

P.S. V prvním čísle letošního Respektu konečně vyšel článek Jana Jindry o studentských bouřích v Chile. Bohužel placený odkaz je zde. Do článku Jana Jindry, který vyšel na Babišově České pozici, jsem si tu dloubla zde a s autorem jsme v komentářích pak vedli plamennou debatu, z níž je jasné především to, že moje výhrady k článku byly dané tím, jaká orientace celého příspěvku se po autorovi chtěla, aby příspěvek vůbec mohl být publikován. Respekt se zdráhal, ale nakonec článek vyšel v mnohem ambivalentnější, objektivnější podobě. Debata z blogu se přenesla v prosinci rovnou na střechu našeho domu k několika lahvím piva a já připíjím na zdraví lidem, kteří mají podobnou houževnatost v boji s orientovanými médii. A Respektu dávám Despekt za foto pouličních nepokojů s komentářem "Tentokrát se ještě vrátili do lavic", které je článku přidalo. Toto je nezávislost pohledu?

6 komentářů:

  1. Nádhera! Teď teda hlavně myslím to, jak je to napsané:-)
    Fašounci a Napoleoni jsou důsledkem byrokracie. Dej blbovi funkci... Tady se takoví koncentrují především na úřadu, kde se registrují EU cizinci (na cizinecké policii jsem naštěstí nebyla) a díky právě takovým jako jsou oni, jsem chodila po této zemi rok a půl bez povolení k pobytu a coby zapřísáhlý pacifista (nezabiju ani komára, no ale když se k nám nastěhovaly krysy...čímž zdravím tatínka Jeana a milenku Marii) jsem dokonce začala uvažovat o teroristickém útoku...
    Také jsem psala stížnost a ta se už další rok propadá do černé díry (nemají tady stanovené lhůty na vyřízení čehokoliv:-))
    Ačkoliv se snažím chovat tak, abych neprovokovala nezbytnou práci jakéhokoliv úřadu, pořád něco řeším. Myslím, že brzy skončím jako tatínek Jean a milenka Marie bez komunikačních technologií, jenom ten kopec, co by stínil signálu mi bude chybět...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uf, uplne si ten urad dokazu predstavit, ve Francii je to podobne, kdyby volili jen urednici imigracniho, vyhral by Le Pen na cele care. Moje otazka pro Gueanty, Sarkozy a Le Peny je: jak si prosim predstavujete, ze se maji mensiny integrovat do vetsinove spolecnosti, kdyz jim zaroven dnes a denne a to klidne dvacet let (tedy az do dalsi dalsi generace) pripominate, ze z vetsinove spolecnosti neni a je ji pouze trpen?

      Vymazat
    2. Absolutní souhlas. Přemýšlela jsem nad podobným tématem v souvislosti s místníma gangama (bydlíme teď v takové "dobré" čtvrti), které jsou často (ne vždy) složeny z dětí (tak 15-25 let) přistěhovalců.
      Někde jsem četla, že děti, které mrznou, zapalují ohně. Platí to doslova. Mladý člověk, který vyrůstá v nepřátelském prostředí, kde je mu neustále připomínáno, že není vítaný, že tohle není součást jeho kultury a že by se ideálně měl sebrat a s celou rodinou odtáhnout zpátky do Somálska, Afghánistánu a podobně, si potom hodně těžko může najít pozitivní vztah k místu a lidem, se kterýma žije, k jazyku a společnosti a získat úctu k její historii a kulturnímu bohatství. Ten mladý člověk ví, že společnost, která po něm chce, aby ji miloval a dělal právě to, co všichni ostatní, by ho nejradši vyslala na téměř jistou smrt do jiné země. Brrrrr Taky z toho mrznu:)
      Já jsem dospělá, dokážu si to nějak zpracovat, ale co chudáci ty děcka...
      PS: neobhajuju kriminalitu mistnich gangsteru, mam jich taky plne zuby, ale docela chapu, jak se tam nekdo muze dostat...

      Vymazat
  2. nemôžem inak, len v súzvuku s klasikom konštatovať, že "blbý lidi, taky lidi. pánbů je má stejně rád..." :-)
    tak nech sa ti podarí bez stretnutia s takými a podobnými typmi volov úspešne presťahovať do európy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hm, vida, dalsi duvod zustat ateistou...

      Vymazat
  3. To je teda něco!

    A článek je bezva.

    OdpovědětVymazat