pondělí 19. prosince 2011

Prosinec

Dlouho jsem vám nepsala. Trochu proto, že se ukázalo, že "užít si Chile" pro nás po několik dní znamenalo především "užít si toho, že máme ještě kde bydlet", a tak jsme se celý víkend po oné ráně zrána váleli doma. Pak se ale věci zase daly do pochodu.

Především jsme tedy začali hledat stěhovací firmu. To byl pořádný ořech i ve Francii, kde nás jednak bombardoval telefonáty pan Stěhovací a jednak nám o chilských intelektuálech, jichž jsou plné kavárny, kázala paní s perfektními obaly, jejíž rozpočet nám však nikdy nedošel. Pana Stěhovacího nakonec odrovnalo to, že rozpočet má být v angličtině, poprosil mě, zda bych to nemohla přeložit já sama (ne, řekla jsem), a stěhovala nás tedy firma z Marseille, která se u nás ani nebyla podívat. Byla ale rychlá a profesionální. Rychlá tak, že s námi do Chile málem odjela i sousedova kola a štafle, z nichž Hvězdopravec malující v době stěhování kuchyň slezl, aby si došel na záchod. Právě proto, že hlavně nechci, aby naše stěhování z Chile bylo stejně dobře naplánované jako stěhování do Chile, během něhož jsme dodělávali přestavbu koupelny, malovali kuchyň, vystěhovávali z bytu půlku nábytku patřící Drahématičce a nakupovali nábytek nový, protože byt byl pronajat jako "zařízený" (více zde), vzala jsem to do paže hned před Vánoci a začala shánět tři rozpočty od stěhovacích firem, aby z nich Hvězdárna jednu vybrala.

A do cesty se mi tím postavila Janice. Janice Slepice je zaměstnankyně na Hvězdárně, která všechno řídí a organizuje, což v praxi znamená, že se věci protáhnou o několik týdnů déle, než by trvaly, kdybyste se je pokusili zařídit sami. Asi po půl roce v Chile Hvězdopravec zjistil, že Pathfinder nejspíš není pojištěn, protože nemáme od pojišťovny žádný doklad. Pojišťovala Janice Slepice, a tak se jí došel zeptat, kde že je papír od pojišťovny. "Neboj, nic se neděje", zahalekala Janice, což je obvykle důvod pro to, aby se člověk začal bát: "Všechno je v pořádku." a Hvězdopravce vystrnadila z kanceláře. Po roce bez papíru nakonec Hvězdopravec využil toho, že je Janice nemocná, došel za její zástupkyní Megane, která zjistila, že v pořádku není vůbec nic, všechno napravila, a bylo vymalováno. Tedy, vlastně ještě nebylo. Na vánočním večírku Hvězdárny o pár měsíců později se k našemu stolu přitočila koketní čtyřicátnice a než nás stihl Hvězdopravec představit, čtyřicátnice zašvitořila: "No to jsem já, ta, co vyřešila vaše problémy s autem." Moje zatracená snaha vyjádřit uznání nad pomocí kombinovaná s tím, že považuju za slušnost zapamatovat si jména lidí, mě přiměla roztáhnout ústa do širokého úsměvu a říct: "Ah, Megane". Čepíření a cvrlikání ustalo jak po vylití kbelíku studené vody: "Janice", řekla Janice zmoklá slepice a odkráčela. Tak teprve teď bylo vymalováno.

Ačkoli moje historka téměř robinhoodovsky potěšila všechny astronomické přátele, kteří s Janicí mají co do činění, je jasné, že jsme jí zrovna do oka nepadli. Co se týče stěhování jsem ale doufala, že si poradíme nějak sami, jenže hned jak Hvězdopravec oznámil, že odjíždíme, Janice se pustila do zařizování. To znamená, že řekla, že se o všechno musí postarat ona, že firmy musí kontaktovat ona, že schůzky musí domlouvat ona, zkrátka, že ženou, která nás dostane z Chile, bude jen a jen ona, a následně o ní nebylo několik dní ani vidu, ani slechu. Hvězdopravec tedy denně docházel do její kanceláře catetear, jak se v Chile výstižně říká, povzbuzovat. Po týdnu povzbuzování Janice odjela na dovolenou na tři týdny. Naštěstí nám ale nechala seznam čtyř společností, z nichž nám řekla, že jedné volat nemáme a ze zbylých si můžeme náhodně vybrat tři, kam zavoláme a které nám rozpočet udělají.

A tak vstoupila do mého života paní s křestním jménem Consuelo. Mimochodem, Consuelo znamená Útěcha. V křesťanských ženských křestních jménech si Chilané libují a kromě Vendulek Utěšitelek se tu tedy vyskytují Trinidad (Trojice) nebo Soledad (Samota). Absolutně nejstrašnější mi ale přijde jméno Purificación (Očištění), které se podle mě hodí výborně jako přezdívka pro kolegyni s bulimií, ale dítěti bych ho v dobré víře nedávala. Vraťme se ale k paní Útěše, neútěšně neschopné naplánovat si rozvrh na příští týden. "To jsem já, Consuelo.", ozvalo se na konci drátu několikrát denně, když se mi na displeji mého zánovního mobilu objevilo neznámé číslo: "Jak jsem říkala, že můžu přijít v jednu....nešlo by to spíš v jedenáct?". A tak to šlo celý týden. Ve čtvrtek se nakonec ale konečně dostavila útěcha. Do dveří loftu vstoupila zavalitá paní a hned jak uviděla schody, začala bědovat, že se po nich bojí. Popřemýšlela jsem, zda jí mám nabídnout sedák a lano, ale nakonec jsem usoudila, že snad vystačí s přichycením se zábradlí. Paní Consuelo nakonec statečně shody vyšla, optala se na každý detail a zase odkvačila. První položka na seznamu byla odškrtnutá.

Další na seznamu byla firma, která stokrát nepřehazovala schůzku, a tak jsem si slibovala Očištění. "Dobrý den", přivítala jsem jejich zaměstnankyni: "Tak povezeme tohle...tohle ne....tohle jo a to se dá rozmontovat...". Zaměstnankyně na mě hleděla tak tázavě a upřeně, že jsem se zamyslela nad tím, zda omylem nemluvím česky nebo hotentotsky. Ale ne, z mých úst se linula španělština. Že bych měla něco na obličeji? "Tohle taky pojede s námi", říkala jsem, zaměstnankyně čučela, postupovala dále bytem a nepsala si ani slovo. Odvážně sešla schody do ložnice, a když jsem otevírala šatník, abych jí ukázala, kolik máme oblečení, konečně jí svitlo: "Už vím!", zvolala vítězoslavně. "Už vím, komu jsi podobná! Ty vypadáš jako ta Spice Girl!" A taky tak zpívám, pomyslela jsem si. Spíš by mě ale zajímalo, co slečna napíše do rozpočtu.

Rozpočet přišel záhy. Jmenoval se "Madrid" a náklad byl odhadnutý na 30m3. Pak přišel rozpočet ještě jeden, od téže zaměstnankyně, jmenoval se Francie, náklad byl odhadnutý na 7m3 a destinace byl....Madrid. Pevně doufám, že slečna zaměstnankyně není kamarádka Janice Slepice.

Poslední firma vypadala ale docela normálně, zaměstnankyně přišla tak ráno včas a bez předchozího volání a vyptávání se na cestu, že nás vytáhla přímo z postele, protože jsem nevěřila, že je možné, že někdo opravdu dorazí přesně na devátou ranní, a tak si držíme palce, ať nás pošlou s nimi.

Kromě nahánění firmy na stěhování jsme naháněli nové nájemníky a hledali jsme Pathfinderovi novou hodnou rodinu. Zdá se, že obojí se podařilo, a tak jsme dva víkendy po sobě v klidu odjeli do rezervace Las Campanas, abychom si trochu poviseli na laně v rámci návratu k lezení po skalách. První víkend s námi jel Damien a jeho italský kolega, který měl ale takovou závrať, že jsme nakonec šli na kopec pěkně po stezce, ale druhý víkend jsme to celé statečně vylezli i s Claire a Ignaciem. Claire je naše francouzská kamarádka a Ignacio je její chilský přítel. Oba bydlí kousek od nás a často se vídáme.

Den před odjezdem dával Ignacio lekci capoeiry Hvězdopravci a při té příležitosti mu málem zlomil kotník, ale nezadařilo se, a tak se jelo lézt. V neděli ráno jsme se rozhodli vyrazit v devět, což samozřejmě dopadlo tak, že od devíti Claire, která je už úplně pochilštěná, volala, že máme přijet o čtvrt hodinky později, pak o deset minut, pak ještě zachvíli, a nakonec jsme tedy vyjeli v deset.

Cesta vedla kousek po dálnici, až k městu Tiltil. Kousek za Santiagem se před nás najednou v zatáčce prudce nacpal kamion, Hvězdopravec zaklel, já také a už jsme si to všichni hudrovali na chilské řízení, když tu jsme si povšimli, že to od nás pan řidič kamionu schytal tak trochu neprávem. V pravém jízdním pruhu totiž jela pohodlně roztažená skupinka cyklistů v barevných dresech. Ještě, než jsme mohli začít klít nad nápadem vyjet si na výlet na dálnici, přihnalo se v pravém pruhu osobní auto, které se zřejmě domnívalo, že když vjede do hejna cyklistů dostatečně rychle, rozutečou se jako zmatené slepice. Nakonec si ale řidič onoho osobního auta na naší pravici uvědomil, že občas nějaká ta slepice uskočit nestihne, a rozhodl se, že se hejnu, pardon, pelotonu, raději vyhne prudkým manévrem doleva, nedbaje toho, že tam jede Pathfinder jako kráva. Hvězdopravec naštěstí auto viděl a přidal plyn, takže nikdo nepřišel k úhoně a už jsme mohli jen počítat, kolik cyklistů jede v pelotonu. Jelo jich nejméně padesát. Po dálnici, v nedělním ránu, bez jakéhokoli doprovodného vozidla. Ti poslední tedy skutečně riskovali za lajdavost při přípravě zaplatit životem. Ale ten první, co jel v čele též. Protože se pelotonu utrhl, byla za ním mezera dost velká na to, aby se netrpělivý pán za námi rozhodl, že se nás opět pokusí předjet z prava. První ze závodu v tu chvíli ale naštěstí jel po dálnici s hlavou otočenou dozadu, neb nemohl zřejmě věřit tomu, že všem tak ujel, a tak auto za sebou uviděl rychle.

Ignacio na to na všechno nevěřícně zíral a řekl:"Člověk by řekl, že jsou lidé, kteří se rodí bez selského rozumu." Řekla bych, že v Chile se jich rodí zvlášť hodně.

A to je o uplynulých dnech všechno. Stihla jsem i pečení vánočního cukroví v 32stupňovém horku, stihla jsem nákup dárků pro celou dlouhou a širokou rodinu, zkrátka už se nemůžu dočkat, až začnou prázdniny. A ty začnou ve čtvrtek, kdy jedeme na deset dní na starý kontinent. Na deset dní....tak to zas tak moc prázdniny nebudou!