středa 30. září 2009

Květinčin boj o rovnoprávnost

Čas neuvěřitelně pádí. Hvězdopravec byl celý týden na Dalekohledu, ale místo obvyklého smutnění jsem neměla čas se ani zastavit, natož zamyslet.

V sobotu ráno jsem si dojela vyzvednout opraveného Hektora, moje kolo. Co je v Chile výborné je, že všechno, co se týče oprav či úprav, je rychlé, levné a hlavně neuvěřitelně kvalitní. Poprvé v životě tedy nenosím všechny kalhoty ušlapané dole, protože pan návrhář si myslí, že normální délka nohou je o dvacet centimetrů delší než ta moje. Chilské švadleny představy pana návrháře o ženském těle rychle zmenší na normální délku, pan švec mi k tomu opravil moje oblíbené botky a Hektor už není závislý na Hvězdopravcově nespolehlivé vynucené péči. Poslední dva týdny jsem brázdila Santiago s utrženým košíkem a upadlým blatníkem, který jsem přidělala zpět kusem provázku. Provázek se ale rozvazoval a trhal, takže mi nezbylo než jezdit s blatníkem drhnoucím o pneumatiku. Navrch toho všeho mám už déle než rok rozbité světlo a Hvězdopravec už déle než rok tvrdí, že světlo opraví, jen co dodělá doktorát, přestěhujeme se, nebo skončí tenis v televizi. Panu opraváři to všechno zabralo jedno dopoledne a stálo mě to 2500 pesos, tj. asi 100 korun. Takže myslím, že pan opravář se takto stal Hektorovým nejlepším kamarádem na celý náš pobyt v Chile.

Když už byl Hektor tak krásný, při nočním sledování jakéhosi debilního pořadu, kde pár super cool chic designérů jako magickou hůlkou předělají byt z upatlaného neútulného na super cool chic, jsem dostala bezvadný nápad, že náš byt by zasloužil být také tak krásný jako Hektor. Věcí, které je třeba dodělat, bylo spoustu, a vyžadovaly chopení se vrtačky, šroubováku či kladiva. Lituju, že v Chile ještě nevynalezli instituci "hodinový manžel", kterou si v Čechách tak pochvaluje moje maminka. Když potřebuje něco opravit, zavolá placeného šmudlu, který věc opraví. Napadá mě přitom, že je legrační, že zatímco pro muže jsou tu "hodinové manželky" ve vykřičených uličkách, je tu pro nás pán v montérkách, co nám za peníze přidělá polici, a představuju si takový dům s hodinovými manžely, který tu je pro to, aby v bytech žen nebyl bordel, a kde si v katalogu můžete vybrat muže, kterého právě potřebujete: toho, co umí vrtat, nebo toho, co umí opravit odpad, nebo toho, který udělá skříň na míru.

Takže těchto úvah jsem měla onen mozkový zkrat a napadlo mě, že když jde tak lehce udělat cool chic byt v televizi, tak co by to nešlo v reálu. Když Hvězdopravec už začne něco dělat, vždycky vyžaduje plnou asistenci, takže jsem viděla, jak se dělají police, tak co bych to nezkusila.

Kromě toho jsem si vymyslela, že protože měl Hvězdopravec ve čtvrtek narozeniny, bude výborné, až se v pátek vrátí z Dalekohledu, pozvat všechny jeho kamarády a udělat mu překvapivou narozeninovou party. V neděli jsem se vydala na trh, abych nakoupila, co je na party třeba. Naštěstí je většina známých na Dalekohledu nebo na dovolené, tak mohlo přijít jen sedm pozvaných a narozeninová svíčková tedy nevyžadovala, abych si trhu odnesla domů polovinu. Přesto jsem svůj vozík, se kterým na trh chodím, měla pěkně naložený. Studeným, ale slunečným nedělním ránem jsem si to štrádovala domů, když mi akrobat na křižovatce řekl: "Slečno, upadl vám..." a zbytek se nerozuměla. Nicméně bylo mi jasné, že mezi nedělními novinami a pytlíky všeho možného mi jistě upadlo něco důležitého. Zastavila jsem a začala se rozhlížet, co mi upadlo. "Co, co mi upadlo?", zeptala jsem se akrobata, který začínal vypadat trochu rozpačitě a trochu pobaveně. "Petalo", opakoval. Ach ták. Okvětní lístek. Než jsem stihla akrobatovi říct, že už mi to došlo, akrobat řekl: "Jako že jsi květinka." "Jo aha!", řekla jsem já smějíc se:"S tím na mě nechoď, já jsem cizinka. Jsem si myslela, že jsem ztratila brambor nebo cibuli." "To byl kompliment", řekl akrobat: "abys měla příjemnější neděli." Ach ta španělština...

Odpoledne jsem jela na první z nespočetných nákupů a koupila jsem garnýže, tyče, šrouby, hmožděnky a další věci, které jsem dosud nikdy neměla téměř v ruce. Měla jsem takový záchvat odvahy, že jsem si říkala, že bych pro to všechno mohla možná sjet Pathfinderem, ale naštěstí jsem si včas uvědomila, že stačí být odvážný s vrtačkou a že tu druhou odvahu si můžu schovat na jindy. A dobře jsem udělala, protože začalo pršet, a to je v Chile vždycky důvod pro totální chaos. Cestou domů jsme projeli okolo náklaďáčku, který si to v zatáčce při vjezdu do tunelu namířil přímo do zdi.Říkala jsem si, že kdybych byla jela s Pathfinderem ven, dopadlo by to přesně takhle.

V pondělí v 9:00, od kdy se smí vrtat, jsem tedy nastoupila do zápasu Květinka versus Železobetonové stěny. Protože normy proti zemětřesení nařizují, aby stěny byly pevné a proložené traverzami všude. Hlavně tam, kde se rozhodnete vrtat, na nějakou traverzu narazíte na 100%. Pustila jsem se do toho a traverza netraverza jsem do toho šila, co to šlo. Hvězdopravec potřebuje na jednu díru mezi deseti minutami a hodinou a mně to vyšlo dvacet minut na jednu. Bylo nutno chladit vrták a třepat unavenýma rukama, ale vzhledem k tomu, že jsem zase vypustila Hvězdopravcovo nadávání a fňukání, času mi dělání děr zabralo přibližně stejně. Pak jsem začala přidělávat všechny ty tyče, police, věšáky a garnýže. Občas mi něco chybělo a bylo třeba pro to zajet do Sodimacu, kde jsem se hrdě procházela mezi vším tím zednictvem a zasvěceně jsem vysvětlovala personálu že ne, že tenhle šroub ne a že garnýž upevním tak a tak. Ve středu večer bylo konečně všechno hotové a krásné, Hvězdopravec má konečně normální pracovnu, máme normální kuchyň, v pokoji pro hosty se dají zatáhnout závěsy a návštěvy si mají kam pověsit kabát.

V úterý jsem sjela na oběd k Mance, mojí české kamarádce, se kterou jsme to všechno probraly. Především, že nejlepší rada, kterou maminka může dát dceři do života, je: hlavně mu neukazuj, co všechno umíš. Zkrátka vím, že jsem si s těmi úpravami pěkně naběhla a že odteď budu přidělávat police já, protože Hvězdopravec dostal jasnou zprávu, že když to nechá trochu vyhnít, ono se to nakonec nějak udělá. Se železobetonovými stěnami jsem to zkrátka vyhrála, a v boji o rovnoprávnost jsem prohrála. Nedávno mi Hvězdopravec řekl o svém nápadu, že bychom se mohli přestěhovat do bytu po Markovi a Loule. Šťastná, že už jakž takž někde bydlíme, jsem tu jeho stěhovací vášeň nemohla pochopit, až mi došlo, že Hvězdopravec tu nebyl, když přijel náš kontejner a bylo třeba všechni vybalit, umýt, uklidit. Nebyl tu, aby se hádal s doručovateli nábytku. Nebyl tady, když chodili různí šmudlové na výměnu různých nefunkčních věcí, takže nebyl nucen na ně celé dny trpělivě čekat. Hvězdopravec totiž má onu magickou hůlku, jako mají v televizi. Má Magickou květinku.

Na druhou stranu konečně nemáme v kuchyni všechno na jedné hromadě a ke koření se nemusím drát skrze květináče, prášek na praní, bednu s chlebem a další věci, takže jsem vlastně uspořila nějaký ten čas. Ach jo.

Ve středu v noci jsem udělala svíčkovou a ve čtvrtek v noci knedlíky a další věci. Ačkoli jsem byla tak unavená, takže jsem například do těsta na koláč nasypala místo cukru rýži a musela jsem celé těsto dělat znovu, nakonec to všechno dobře dopadlo. V pátek večer tedy přišli kamarádi a čekali jsme, až se Hvězdopravec vrátí. Výhoda byla, že se vracel spolu s Julienem, manželem Akemi, která byla samozřejmě u nás. Měli jsme tedy domluveno, že Julien zavolá, až se budou blížit k nám, aby Akemi jako řekl, že už jede, přičemž pro nás to bude signál, že se máme schovat. Julien tedy nejdřív zavolal, že už přiletěli, pak, že už nastupujou do taxi, a nakonec vytáhl telefon, že zavolá, že už se blíží domů. Hvězdopravec mu přitom udělil pár dobrých rad, kterak odradit manželku, aby podobné telefonování vyžadovala. Když Julien už už chtěl volat, taxikář si najednou spletl cestu a místo k nám do Bellavisty jel k Julienovi na jih Providencie. S tím plán nepočítal, protože náš byt leží přesně na cestě z letiště do Julienova bytu. Julien tedy dle plánu měl vystoupit v Bellavistě hned, jak ho Hvězdopravec spustí z očí. Jenže kvůli taxikářově zmatenosti skončil na adrese, kde bydlí. Neměl ani klíče od bytu a nezbylo mu, než se dopravit dalším taxi za námi i se všemi zavazadly.

Překvapení se vydařilo a party též. Ve tři v noci, když odešli poslední hosté, jsem sice už spala málem s nosem v narozeninovém dortu, ale stálo to za to. Hvězdopravec také shovívavě zkontroloval všechny moje nové police a spol a pobaveně se zeptal, jak jsem to měřila, že to je všechno tak nakřivo. Inu, mužská pýcha musela být zachována. V neděli jedeme na deset dní na jih Chile a přísahám vám, že jestli mě někdo ještě nazve cacamollem, nechám promluvit svou pušku. Nebo spíš svou vrtačku....

pátek 25. září 2009

Psí život

O toulavých psech v Santiagu jsem vám už vyprávěla. Tvrdila jsem vám též, že v bohatých čtvrtích se psi venčí sami. Nešlo mi totiž do hlavy, že po bohatých čtvrtích pobíjají samá čistokrevná plemena, a tak jsem si myslela, že lidé prostě jenom psy tak pustí ven, aby se prošli. Ale dneska už dobře vím, že čisté sterilní bohaté čtvrti mají prostě jenom čistokrevné toulavé psy, protože lidé v Chile mají podivný zvyk posílat psy na procházku na doživotí. Prostě se přiblíží prázdniny nebo dovolená a rodiče řeknou dětičkám (nebo tak si to aspoň představuju, inspirována rodinami, které vypouštějí na Vánoce kapra do řeky): "Dáme našemu pejskovi svobodu!", vezmou ho do auta a někde za Santiagem, nejlépe u vjezdu do Cajonu de Maipo, ho z toho auta vyhodí, aby si pejsek užil. Nebo se jim pejsek jako ztratí. Možná dětem nic nevykládají, co já vím. I takového Herodesa, jako jsem já, podobný zvyk ale opravdu šokuje. Když se večer vracím domů a projdu okolo vymydleného psa bez obojku, který vyděšeně sleduje dění kolem, což jsou všechny znaky psa "čerstvě vyhozeného", jak říkáme s Hvězdopravcem, mám chuť ho vzít s sebou domů, přestože psy nemám ráda.

V pátek ráno odjel Hvězdopravec na Dalekohled a já jsem se vydala na nákup. Cestou jsem potkala naší pomocnici s úklidem, která právě s obvyklým půlhodinovým zpožděním spěchala k nám do bytu. Řekla jsem jí, že jsem jí nechala klíče u vrátného a šla jsem si po svých.

Když jsem se s rukama plnýma igelitek dopotácela domů, vylezla jsem z výtahu a zjistila, že na dveřích bytu je přivázaný pes. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ve špatném patře, ale po bližším ohledání jsem zjistila, že skutečně jsem ve správném patře správné budovy ve správném městě a že pes je skutečně uvázán na naše dveře. Kromě toho, že psy nemám ráda, se jich docela bojím, protože mi přijde, že i ten nejmenší ratlík má pořád šanci způsobit mi víc bolesti, než já jemu. Nicméně bojové plemeno to nebylo, tak jsem se rozhodla, že to udělám jako jsem to viděla v jednom televizním pořadu, a budu si opakovat, že vůdce smečky jsem já a zaženu psa jenom svojí odvahou. Jen jsem doufala, že neucítí z tašek vůni sušené šunky Serrano.

Odvážně jsem se tedy přiblížila a pes měl naštěstí z funícího vůdce smečky vlekoucího nejméně deset kilo nákupu dostatečný strach na to, aby se od dveří vzdálil co nejdále. Otevřela jsem, položila tašky a odvázala psa. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho nechat na chodbě, ale pamětliva nenechavosti našich sousedů jsem se rozhodla raději hned zavolat vrátnému a říct mu, že pes není můj. Vrátného kupodivu moje historka o psovi uvázaném na naše dveře vůbec nepřekvapila a problém vyřešil slovy: "Nechte ho na chodbě, on si ho někdo vezme." Doufala jsem, že nespoléhá na mě.

Victoria, naše pomocnice s úklidem, mi řekla, že se psem nemá nic společného a že o ničem neví. Pak jsme se zapovídaly, a když Victoria otevřela dveře, aby odešla domů, zjistila, že pes je opět uvázán na klice. No toto...

Skrytá kamera? Nebo že by mi Hvězdopravec přichystal překvapení za to, že jsem mu ráno strčila do tašky Malého Medvěda Ochránce? Asociace, co rozdává potulné psy? Žádná z hypotéz mi nepřišla úplně normální.

Začala jsem zase psa odvazovat, když se otevřely dveře naproti a v nich stála asi osmiletá holčička s mapuchskou tvářičkou. Pokud jsem v té indiánské tváři mohla něco číst, zdálo se mi, že jí není úplně vhod, že pejska odvazuju.

"To je tvůj pes?", zeptala jsem se.
"Si", řekla holčička.
"Tady ho nemůžeš přivazovat", řekla jsem.
"Když on nesmí dovnitř.", vysvětlila mi holčička s takovou zarputilostí, že jsem se začala rozhlížet, kam jinam by šel pes přivázat. Kromě dveří sousedů, což mi nepřišlo jaksi dost výchovné a bezpečné pro naše dveře, jsem neviděla nic.
K oknu, napadlo mě.
"Tam ne, tam by mi vyskočil.", řekla holčička.
Pes na nás nechápavě a hlavně ustrašeně zíral.
"On ti neuteče, nemusíš ho přivazovat.", napadlo mě konečně, když jsem viděla, jak se tiskne ke dveřím. Už už jsem se chystala prohlásit naši kliku za k přivazování vhodnou.
"S kým to mluvíš?", ozvalo se z protějšího bytu. Zřejmě holčičky maminka Herodes, co nechtěla, aby jí pejsek poškrábal parkety.
"Tak jo.", řekla holčička.

Odpoledne jsem šla ven a pes nebyl ani na klice, ani za dveřmi. Tak nevím, co se s ním stalo. Každopádně si, milý čtenáři, zapamatuj, že stejně jako japonština nemá nadávky, chilština nemá opravdu slova ne nebo nevím. Má pouze ano, ale... Ano, můžeš si pejska nechat, ale domů ho vzít nemůžeš, zněla nejspíš maminky odpověď. S Chilany je jednat někdy k zbláznění, protože hloupý Evropan neví, co Chilan po prvním ano, ale ví (že to je vlastně ne), a tak se stále snaží dobrat řešení. A pozor, pokud vám dají na vaši otázku nějakou dobrou radu, vždycky se nejdřív přesvěčte, že to není náhodou chilské nevím, nebo si půjdete nabíjet telefon do prodejny lístků v metru jako já, či nekonečně bloudit ulicemi Santiaga...jako opuštěný pes.

neděle 20. září 2009

Fiestas patria

Začátkem září se na křižovatkách k artistům, žonglérům, prodavačům novin, prodavačům tyčinek Super Ocho, prodavačům ovoce, prodavačům všeho možného a obyčejným žebrákům přidají prodavači vlajek. Protože prvního září tu není ani začátek školního roku, člověk se začne ptát, co se děje. Jistě, osmnáctého září Chile slaví nezávislost, ale copak se v Čechách celý říjen prodávají vlajky? Co já vím, akorát obchodní domy začnou všude vyřvávat Veselé Vánoce...

Jenže v Chile opravdu začnou prodávat vlajky proto, že se bude slavit nezávislost. Během dalších dní se v obchodech se objeví cedule: objednejte si včas svoje empanady! Zaslechnete také něco o tom, že děti dostávají dárky a že se sluší také nějak odměnit vrátné, zahradníky či údržbáře v domě. A když všechny vaše kolegyně začnou přetřásat, jak zas o svátcích přiberou, začíná být jasné, že svátky jsou to skoro stejně významné jako Vánoce. V Chile, v zemi, kde obchody nezavírají, pokud není černočerná pozdní noc, kde jsme dosud nezažili jediný den, kdy by zavíraly restaurace, se okolo desátého září začnou objevovat cedule: 17. zavíráme v 11. Ve čtyři. A povinně v sedm, ale to už se dávno ulice Santiaga vyprázdnily a nad vší tou prázdnotou se vznáší místo obvyklého smogu vůně pečeného masa, asada, jak se tady říká. Pro mě to celé znamenalo, že jsem ještě ve čtvrtek, sedmnáctého, dopoledne pracovala, ale svojí skupinku s rodinami nemocných s Alzheimerem, kterou mám normálně ve čtvrtek odpoledne, jsem odkroutila už den předem. A tak jsem se ve čtvrtečním studeném odpoledni vypravila domů odpočinout si před vším tím slavením. Na všech domech visely chilské vlajky, na periferii nejspíš stála poslední auta v zácpě a Santiago bylo liduprázdné.

V pátek, kdy je vlastně ten správný den nezávislosti, jsme šli na asado k Hvězdopravcovu šéfovi. Santiago zelo prázdnotou. Všichni se cpali někde rodinně empanadami a pečeným masem. U šéfa, který je Francouz a jmenuje se Christoph, jsme tedy také grilovali. Nebylo to úplně bezchybně chilské, protože jednak místo empanad byl lilkový nákyp, maso bylo francouzsky krvavé a ne chilsky přiliš pečené, a hlavně na domě nevlála chilská vlajka, což je dokonce proti zákonu. No ano, vlajky věšet povinno. Pokud jste náhodou cizinec, můžete vyvěsit také svojí vlastní vlajku, ale nutně níže než vlajku chilskou. Jenže Francouzi jsou neposlušní a hlavně stejně, jako většina ostatních expatů, s nimiž jsme o vlajkování mluvili, nechápou, proč by měli na svůj dům vlajku věšet.

V pátek jsme dorazili domů moc pozdě na to, abychom se šli podívat, kde že všichni ti lidé jsou, co se s nimi mohlo stát, ale v sobotu jsme se rozhodli pustit do průzkumu, co to tedy ti Chilané na ty svátky dělají. Věděli jsme, že v různých parcích v Santiagu jsou sešlosti, oslavy, a naše volba padla na park Suarez u nás v Providencii. Karen a Antoine den před tím zkoušeli jít do parku Padre Hurtado v La Reině, ale prý tam bylo odpoledne tak narváno, že nebylo možné ani zaparkovat, ani vystát frontu na lístky. Park Suarez má pověst, že je menší a doufali jsme tedy, že se dovnitř dostaneme bez problémů. Bylo vedro, a protože jsme dorazili okolo jedné odpoledne, skutečně jsme se dostali dovnitř. A uvnitř...bylo spousta stánků se vším možným tradičním či pouťovým, lidé s kočárky, klece s farmářskými zvířaty, tj. pštrosy, lamami, slepicemi, krůtami a králíky, prezentace tradičního nářadí z farem a stánky s občerstvením. Na ty jsme se vrhli jako první a měli jsme tak možnost zjistit, že pivo je z kelímku a tradiční empanadas jsou na vlas podobné těm, které prodává náš supermarket, jenom jsou dvojnásobně dražší. Když jsme je pojídali, na pódiu právě pár zoufalců absolvovalo soutěž v tradičním tanci cueca a dle Karen tančili opravdu hrozně. Posilněni oním kelímkovým pivem jsme pozorovali soutěže pro děti a sledovali, komu se zamotaly nitě draků. Obzvláště nás rozjařilo hlavně dětské rodeo a přetahování se na laně, kde soutěžící rodiče vypadali přenejmenším stejně zapáleně jako soutěžící děti.

Všechno nám to ale přišlo nějak málo tradiční. Rozhodli jsme se tedy přesunout do Lo Barnechey. O téhle čtvrti jsem vám mockrát psala, jako o nejluxusnější části Santiaga. Jenže Lo Barnechea také byla dřív horská vesnice a tou i zůstala. Kromě luxusních domů je součástí tedy také jeden kopeček, kde, odděleni od všeho okolního luxusu, stále žijí původní obyvatelé. I tak je na první pohled vesnička bohatší, než třeba chudé čtvrti na jihu, ale věřte mi, žádný paranoidní Chilan by do téhle čtvrti stejně nos nestrčil. Protože tradiční obyvatelé byli a jsou stále ještě zemědělci, součástí vesnice je také aréna, kde se pořádají rodea. A na státní svátek v aréně probíhá rodeo celé čtyři dny.

A když jsme dojeli k aréně, rozhodně jsme nebyli zklamaní. Stánky tu sice prodávaly úplně stejná pouťová lízátka, cukrovou vatu, jablka v karamelu, arašídy v cukru a trubičky plněné manjarem, ale vypadalo to celé nějak méně jako pouť. Celé to bylo nějaké více přirozené a zároveň tedy mnohem exotičtější. Možná proto, že šlo víc o zábavu, než o komerční záležitost. Přeci jen, Providencia je čtvrť vyšší střední třídy z hlavního města, zatímco Pueblo Lo Barnechea je vesnice s obyvatelstvem, které se živí, jak se dá. Na rozdíl od Providencie se neplatil vstup. Mimochodem, využiji zmínky o trubičkách s manjarem, abych všechny potencionální návštěvníky Chile varovala před touto nechutností, která se nezkušenému oku lehce zamění s nutelou. Manjar, což je totéž, jako v Argentině la dulce de leche, je mléko, které je tak dlouho svařované, až úplně zkaramelovatí. Výsledkem je sladší než sladká hnědá lepivá hmota, po které se Chilané mohou utlouct. Osobně jsem se nechala nachytat jen jednou, při našem výletu do Valaparaísa, a zakoupila si churro s manjarem, o němž jsem se domnívala, že je to nutela, a jakmile mě prodejce oněch churros ztratil z očí, darovala jsem tuto delikatesu potulným psům.

Ale pokračujme prašnou cestou kolem stánků s občerstvením k aréně. Na hrubých prknech tam posedávali vesničané a v aréně probíhalo první kolo rodea. Dva jezdci, huasos, na koních honili arénou býka a, pokud jsme byli schopni něco pochopit, na určitých místech ho museli narazit na zeď, na což komentátorův hlas vždycky řekl třeba dva špatné body. Nebo tři dobré body. A někdy žádný bod. Pozorně jsme se dívali a protože úkony, které je s býkem nutné provést, jsou pořád stejné, časem jsme pochopili, odkud býk vybíhá, kam má běžet a jak to má celé vypadat a hlubokým hlasem jsme předvídali komentátorova rozhodnutí. Dva špatné body, když byli huasové břídilové a nejen, že nenarazili býka na zeď, ale ještě ke všemu jim utekl a vůbec se neotočil, špatný bod, když býk po výběhu změnil směr, protože ho huasos nebyli schopni udržet ve směru hodinových ručiček, a tak dále a tak dále. Publikum bylo poměrně vlažné, cpalo se tyčinkami, lízátky, arašídy a dalšími odpornostmi, jen děti horlivě a neohroženě poskakovaly u ohrady arény. Několik huasos nad výkony těch v aréně klidně diskutovalo a všechno to bylo zahaleno v táhlém ječení rytmu cuecy, kterou tu hrála živá kapela. Vaaamos bailar la cueeeca... Nejhysteričtějším fanouškem byl bezesporu jeden toulavý pes, který se opíral o zábradlí arény, běhal sem a tam, aby lépe viděl a sledoval, sledoval a sledoval a ani neštěkl. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že psi moc nevidí. Tenhle evidentně viděl dobře a shlédl nadšeně celé rodeo. Vzdálil se jenom o přestávce mezi koly, kdy se doběhl nacpat trochu vynikajících odpadků z popelnice.

Když na Lo Barnecheu padla noc, přiblížilo se poslední kolo rodea, ve kterém soutěžilo už jen pět nejlepších párů huasos. K mé lítosti v semifinále vypadl pár huasos tvořený otcem a synem, přičemž syn podle mě neměl ještě věk ani na řidičák, ale honil býka tryskem na koni tak bravurně, že já takhle tedy Pathfinderem rozhodně nikdy kelímky od jogurtu na dálnici honit nebudu.

Když rodeo skončilo, byli vyhlášeni vítězové a Señorita Francisca, mladá dívka s indiánskou tváří navlečená v zelených tradičních šatech s volánky, jejichž elegance si s ničím nezadá s tradičnám oděvem Bolivijek, pověsila vítězům na krk medaile. Pak byl zase čas na trochu folklóru a na podiu se začala roztahovat aparatura a nástroje. Moderátor slíbil, že budeme mít možnost poznat folklór z různých koutů Chile. Hvězdopravec z toho dostal hlad, a tak jsme se vydali podívat se na místní empanady a choripan, masové špízy. Empanady chutnaly méně supermarketově a choripan byl skvělý. Nicméně si říkám, že nevím, jak do sebe Chilané dokážou ládovat podobné věci celý víkend a prokládat to navíc lízátky, motte con huesillos (co je to musíte uhodnout :-) ), manjarem a dalšími dobrůtkami. Na to je třeba být asi opravdu vlastenec.

Choripan prodávali u stanu, kde právě zuřila na podiu kapela a lidé neméně zuřivě tančili. Hvězdopravec z toho všeho začal toužit po domově a když začala na podiu v aréně hrát tradiční kapela z Patagonie, rozhodl, že zbaběle prchneme. Domů, do Bellavisty, do sterilního turistického Patia Bellavista, které bylo nejprázdnější, jak jsem ho kdy v sobotu viděla. Tahle místa v Santiagu přitom nejsou snad nikdy prázdná.

V neděli jsme se rozhodli, že toho vlastenčení bylo dost a vyšlápli jsme na Pochoco, kopeček za Lo Barnecheou. Strategicky jsme nechtěli opouštět Santiago jiným směrem, než přímo nahoru do hor, protože bylo jasné, že v neděli večer se všichni zmizelí obyvatelé budou vracet domů a zácpy budou monumentální. Bylo horko a slunce pražilo. Výlet se vyvedl a nahoře jsme od nakládaného hermelínu pozdravili Plomo a zkontrolovali, kolik sněhu zbývá na vršku Provincie, kam se chceme na jaře také vypravit.

A jaro začíná dnes! Deštěm. Mimochodem, dnes je také Mezinárodní den Alzheimerovy choroby, a tak jsem v tom dešti strávila pár hodin ve stánku naší asociace před La Monedou. Vedoucí asociace natiskly letáčky, koupily větrníky, balonky a dokonce pozvaly flašinetáře, aby nám k té senzibilizaci veřejnosti hrál...dementně dokola stále tutéž písničku.

A aby všechno nebylo tak veselé, Hvězdopravec odjíždí v pátek na Dalekohled.

středa 16. září 2009

Co jsem se v poslední době naučila

Na žití v cizině mě vždycky bavilo, že ať děláte prakticky cokoli, je to vždycky dobrodružství a naučíte se přitom spoustu věcí. Tříděním posedlý vědec pedagog by při tom zamumlal cosi o nezáměrném učení.

Kromě nezáměrného učení se také občas věnuju nějakému tomu záměrnému. Jak jsem vám už psala, potřebuju se konečně naučit řídit, a protože se mi nechce vyhazovat peníze za lekce španělštiny, které jsou nechutně drahé, učím se portugalsky se skupinou Chilanů, což vyjde skoro jako kurz španělštiny. Ve třech lekcích už umíme dva minulé a dva budoucí časy a jejich použítí se od španělštiny neliší. A kromě toho Chilany produkovaná portugalština stále připomíná spíše španělštinu. Mnou také, abyste si nemysleli, že já jako portugalsky mluvím. Kniha, kterou používáme, má občas snahu dostat do nás slovník z oblastí lidské činnosti, který, řekla bych, začátečník zrovna nepotřebuje. Například v minulé hodině jsem se učili, jak se řekne snad všechna drůbež na světě. Ale na druhé straně to trochu souviselo s předchozí stranou, kde jsme se naučili základní zvířata. Jsou to tato: vůl, pes, beran, kůň, kobra, králík, kočka, makak, vepř a želva. Jak jistě nyní chápete, to, co se učím, bude nejspíš brazilská verze portugalštiny. Zato mě překvapilo, že když jsme se učili názvy dětských her, bylo z toho: panák, skákání gumy, švihadlo, schovávaná, sochy, honěná a dokonce i káča. Tak vidíte, jak je ta dětská vynalézavost interkultrurní.

Moje hodiny řízení byly také spíš střetem dvou různých kultur. Na předčasně zestárlém proplešatělém mužíčkovi s upláclými vlasy dozadu, tj. mém instruktorovi, moje klinické oko okamžitě rozeznalo zvýšenou úzkost danou nepochybně tak nebezpečným povoláním, jakým je v Santiagu povolání učitele v autoškole. Opatrně jsem se zeptala, zda pan instruktor nemá strach toto povolání vykonávat a bylo mi sděleno, že strach má hrozný. Řekla jsem tedy, že se mnou to zrovna nevyhrál, ale nakonec to vypadalo, že už v životě viděl horší věci a já posilněna tímto vědomím jsem se rozhodla se začít ptát. Některá pravidla v Chile mi totiž nejsou moc jasná. Například tu neexistuje takový ten na roh postavený žlutobílý čtverec, který naznačuje, že jste na hlavní silnici. Zeptala jsem se tedy, jak poznám, kdo má na křižovatce přednost, protože jsem si povšimla, že občas mají auta zprava trojúhelník "dej přednost v jízdě" a občas ne. A jak já mám sakra tedy poznat, zda jsem na hlavní, nebo zda platí přednost zprava, aniž bych šilhala po značkách do ostatních ulic. Paul, ačkoli úzkostný, kupodivu vůbec nezneklidněl, že mu tuto otázku pokládá někdo, kdo právě řídí a rozhoduje tak o jeho bytí a nebytí. "To je jednoduché", řekl: "Tahle ulice je větší a jedeš rovně, tak máš přednost". Hm. Ne, že bych z toho byla moc moudrá. Rozhodla jsem se tedy pravidlo prozkoumat hlouběji: "Když zatáčíš, ztrácíš přednost," poučil mě Paul: "nebo když jedeš z malé ulice." Malá ulice je ulice menší než velká. Tak vidíte, opět je vidět, že chilští zákonodárci se od těch českých až zas tak moc neliší. Další záhadou mi bylo, jak má člověk v provozu ze čtyřproudé silnice odbočit doprava, když dva pruhy vpravo jsou vyhrazeny pouze autobusům a taxíkům, což jsou v Chile až na čestné výjimky kamikadze řítící se stovkou. A navíc, můžu se tedy na vlastní nebezpečí do pruhu zařadit, abych mohla odbočit, nebo ne? "Můžeš, ale nesmíš ujet víc než 200 metrů", objasnil mi Paul další zlaté pravidlo. "A na to si dej pozor. Kamery jsou všude!" Začala jsem pochybovat, zda jsem ho s tou neurózou trochu nepodcenila, možná, že to bude závažnější problém. A chilské tvůrce zákonů nepřecenila, když jsem si myslela, že jejich pravidla jsou tu pro bezpečnost silničního provozu. Protože nacpat se do pruhu autobusů těsně před odbočkou, to vyžaduje nepochybnou víru v to, že bůh nebo někdo, kdo to tam nahoře celé řídí, existuje.

Lekce s Paulem ukončila moje kocovina z minulého úterka, která mi znemožnila na lekce dorazit. Kvůli té jeho nemoci z povolání jsme stejně jezdili pořád po stejné trase, aby bylo nebezpečí nehody co nejmenší, a tak jsem se rozhodla už do kurzu nechodit. Prostě budu jezdit a uvidí se. Jenom jsem kvůli té kocovině propásla kurz parkování. Ale co, i to se naučím. Když se to naučil Sridar...

Sridar je pracovník Hvězdárny. Pochází z Indie, kde asi také složil řidičský průkaz a musím říct, že indická autoškola asi bude ještě vydatnější než rokycanské ježdění okolo nádraží a čekání na instruktorovu dceru. V Indii jsem byla v roce 2007 a z pravidel silničního provozu jsem pochopila, že jediné, co je nutné umět, je najít klaxon, kterým je pak třeba dávat všem najevo, že existuji a že jedu a natlačím se, kam to půjde a kdo neuhne, jeho chyba. Když jel Sridar poprvé na Dalekohled, jel zrovna také poprvé Hvězdopravec a oba byli na Dalekohledu podrobeni zkoušce ze řízení. Abyste rozuměli, hotel, kde astronomové bydlí, je pod kopcem, a protože výšlap v poušti není nic příjemného, jezdí se nahoru auty, což zabere asi deset minut. Celý areál je uzavřen vstupu, takže vlastně stačí umět nastartovat, nespadnout ze silnice a zase zastavit. Jenže šéf bezpečnosti na Dalekohledu pukající pýchou z vlastní funkce nejen, že nainstaloval v kopečku na Dalekohled radar, jehož měření sice nevedou k žádnému postihu, jen šéfovi bezpečnosti zvedají mandle pokaždé, když na Dalekohled dorazí italská delegace, ale také se rozhodl, že každého řidiče přezkouší. Hvězdopravec, který, jak ho tak znám, zmáčkne plyn až na zem pokaždé, když míjí šéfův radar, prošel. Sridar ne. Potupně tedy musel vždycky jet s někým, což znamenalo, že musí často po skončení práce čekat, až ho někdo odveze.

Sridar se tedy rozhodl naučit se řídit. V autoškole mu řekli, že nemají žádné volné auto, jenom instruktora, ale že pokud si koupí auto, bude s ním instruktor jezdit. Sridar si tedy koupil auto a na Hvězdárně se začaly dít divné věci.

"Představ si," řekl Hvězdopravcovi kolega: "Pod mými okny se někdo snaží už 45 minut zaparkovat." Řvaní motoru rušilo sice kolegy od práce, ale Sridar měl vůle dost a neúnavně trénoval řízení v Hvězdárně na parkovišti. A jeho neúnavnost přinesla ovoce. Dvojí. Jednak už na Dalekohledu smí jezdit. A auto je tak obouchané a poškrábané, že je na vyhození. Řekněme, že ty škrábance jsou ale tak trochu jako zářezy na pažbě dnes úspěšného lovce.

Tak doufejme, že já se to naučím jednou také, aniž bych se do Pathfindera nějak moc zařízla. Tento víkend ale rozhodně za volant nesednu. Máme státní svátek nezávislosti Chile, který je tu skoro stejně důležitý, jako Vánoce. Na silnice tedy vytáhnou mraky aut. A vy se těšte na reportáž, jak to tu celé probíhá a ještě proběhne.

neděle 13. září 2009

Jak opět zůstal Cerro Mirador neporažen (díky Cacamollovi)

V posledním týdnu a půl jsem nestihla moc na blog psát. Hvězdopravec je stále v Santiagu, pracuju, učím se portugalsky, a hlavně se nám hodně rozbujněl sociální život. V úterý přišel podívat Ruben, nový postdoc na Hvězdárně, na náš byt, aby věděl, co v Chile očekávat. Chtěli jsme, aby měl srovnání s byty ve Vitacuře a Las Condes, kde jsme u různých známých propařili minulý víkend. Lilo totiž jako z konve a na nějaký výlet jsme si museli nechat zajít chuť. Hvězdopravec naštěstí nenaléhal, abychom jeli lyžovat, protože cesta do Farellones se sesunula a přerušila kvůli dešti hned na čtyřech místech zanechavši dva mrtvé. Oproti této smutné události bylo 1300 lidí, kteří zůstali zablokovaní nahoře v lyžařských střediscích, poměrně málo závažná věc. Uvíznuté lyžaře "osvobodili" až v pondělí odpoledne a neptejte se mě, kolika lyžujícím cizincům kvůli dešti uletělo letadlo. Zato ony dva mrtvé lovili až v Santiagu v Mapuchu, když jsme se v pondělí ráno řítily s Paulinou na schůzku s asociací Emprende Mamá, kde pracujeme. Chile je v tomhle o dost více natur než Evropa, nebo se mi to alespoň zdá. Záznamy z lovení promítaly asi všechny národní kanály.

Ale nechme Kopferkingelovských historek. V úterý tedy přišel Ruben na návštěvu s mnoha kamarády z Hvězdárny a měli jsme tak možnost otestovat, jaké jsou nervy našich sousedů v noci. Poprvé, dosud jsme si netroufli. A minutu po dvanácté také zazvonil telefon, že jsme probudili naši sousedku. Bylo mi jasné, že je to ona sousedka, která nesnáší, když vyklepávám ubrusy z okna a která volá vždycky, když se v domě něco šustne. Vypnuli jsme muziku a zkoušeli tiše konverzovat, pokud to bylo v devíti lidech možné, ale stejně se trable opakovaly. Kdo by to byl v Chile čekal. Nakonec přišel hlídač na kontrolu a zřejmě shledal, že lidé mají právo se shromažďovat, neb další stížnosti už asi odmítal rovnou. Malé vítězství zkažené tím, že kolem jedné v noci někdo v mrazáku objevil domácí višňovici, takže jsem středu strávila v posteli a ani ve tři odpoledne jsem nebyla schopná dorazit do autoškoly. Inu, stane se.

V pátek večer, protože to vypadalo, že víkend nebude konečně ani předpovězený jako deštivý, ani skutečně deštivý, jak tomu bylo u předchozích dvou, jsme se rozhodli vydat se do Cajonu de Maipo. Vyprávěla jsem vám, jak jsme se tam nedávno snažili skialpovat, ale jak jsem byla nemocná a velký cacamolle, takže jsme nevylezli nikam. Spaní na pátek večer jsme měli opět objednané v Refugio Lo Valdés. Jenže v den odjezdu bylo 11.9. (nikoli 10., jak jsem napsala do rezervace: to se ale naštěstí spravilo již v pátek ráno po telefonu), a to je v Chile výročí svržení Allendeho a den vojenského puče v roce 1973. Ve čtyři odpoledne jsem se rozhodla, vědouc, že budeme spát v sobotu v noci ve sněhu, dojet na Santa Lucíu pro svetr z pravé vlny z Chiloé, ale k mému údivu jsem se nevešla do metra. Do prvního, do druhého, ani do třetího. Ve čtyři odpoledne? Tolik lidí? Došla jsem tedy aspoň do knihovny a cestou jsem povídala po telefonu s Karen. Ta mi doporučila, ať se spíš z centra uklidím zpět domů, protože 11.9. v Chile hoří auta, stříkají vodní děla a demonstranti se bijí s policisty. Proto také všichni prchají domů už odpoledne. Městská doprava prý normálně nefunguje po třetí hodině a je tedy dost divné, že jsem ještě nějaká metra viděla. Na druhé straně jsem neviděla žádné demonstranty, musím říct, ale Pedro mi říkal, že u nich létaly zápalné láhvě přímo ve vedlejší ulici. Každopádně jsem se rychle vydala domů, abych zabalila jídlo na víkend a přesunula se za Hvězdopravcem na Hvězdárnu, kde pracoval s již naloženým Pathfinderem. Bylo mi jasné, že přesun bude drsný, a také byl. Dva autobusy mi odmítly zastavit, takže jsem si vzala nakonec taxík. A pak jsme stáli v zácpě. Taxikář mi vysvětlil, že tak strašná zácpa je kvůli 11.9. I automobilisti jedou domů rychle a dřív než obvykle. Ani nevím, jestli je to spíš paranoidní davová panika tak typická pro Chile, nebo zda je opravdu 11.9. tak neradno vycházet.

Když jsem dorazila na Hvězdárnu, bylo 18h. Vyjeli jsme na hodinu a půl dlouhou cestu do Refugia a už jsme se těšili na hovězí na červeném víně v příjemné společnosti správce chaty a především Pedra, který zrovna v Refugiu trávil svoje dny odpočinku po pobytu na Dalekohledu. Jenže za hodinu a půl jsme vězeli pořád ještě v Santiagu na Americo Vespucio, což je něco jako Pražský okruh. A tak jsme poskakovali vpřed a postupně se naše vidina příjemného večera smrskla na vidinu pouhého dojetí do Refugia. A to ještě víc, když jsme konečně kolem deváté večer dorazili do San Gabriel, kde je policejní stanice chránící vjezd do Cajonu de Maipo. Normálně se vás na nic neptají, ale že bylo jedenáctého a ještě k tomu noc, samozřejmě nás zastavili. A kam že prý jedeme. Polezeme na kopec, řekli jsme. "Teď?", zeptal se policista. Ne, teď ne, teď právě zavírá kuchyň v Refugiu, ale šéfová nám slíbila alespoň nechat sendvič. Ať tak nebo tak, musíte se zapsat, řekl policista, na jedenáctého přizdobený plechovou helmou a kalašnikovem.

A tak jsme se šli zapsat. V usoplené stanici seděl stejný ušatý policista jako na začátku zimy, když jsme jeli k vulkánu Maipo. Požádal nás o doklady. Vytáhli jsme naše chilské "občanky", které mají tu obrovskou nevýhodu, že jsou diplomatické a tudíž modré, takže je obvykle nikdo nezná, a žádá po nás opravdickou chilskou občanku, a ne tohle. Policista se na ně zahleděl, vzal je do rukou, několikrát otočil, srovnal mezi sebou zprava i zleva, a když už to vypadalo, že se mu začne kouřit z uší, řekl: "Tohle není chilská občanka." Snažili jsme se mu vysvětlit, že je a proč je naše identifikační číslo RUT (něco jako rodné číslo v ČR) tak divné (protože nejsme Chilané), ale policista stále obracel, srovnával a kroutil hlavou. Kde že prý pracujeme? Hm.... kdo ví, zda do Cajonu de Maipo směji astronomové a psychologové? Jak jsme prý vstoupili do Chile? Inu, nutno chránit přírodu proti nelegálním imigrantům! Nakonec se zeptal, zda nemáme ještě nějaký jiný doklad. Já jsem měla jenom řidičák a Hvězdpravec francouzskou občanku. Řidičák mi sice dobře posloužil jako obvykle jako doložení identity, ale až při jeho předložení jsem si uvědomila, že jsem právě předložila svůj v Chile neplatný evropský řidičák chilskému policistovi. Doufala jsem, že po mě nebude chtít také chilskou verzi, kterou povinně musím mít, pokud chci řídit. Ale policista byl naštěstí pořád zahloubán v záhadě našich občanek. Nakonec naposled pokýval hlavou a odešel. Doufala jsem, že se jde zeptat šéfa, ale opak byl pravdou. Byl si pro svoji legitimaci policisty. "Koukněte", řekl: "To, co mi tu dáváte, to je jako tohle" ukázal nám svou legitimaci policisty: "Tohle, to je moje legitimace jako policisty." Dramatická pauza: "A tohle" ukázal nám svoji chilsku občanku: "to je moje občanka". Dlouhý pohled. "Legitimace." ukázka "Občanka" ukázka. "Ale vy tu nejste poprvé, že jo?", dodal. Ne, nejsme. "Vy máte Pathfindera, že jo?"

Tak vidíte. Nakonec jsme vyplnili nějaký papír a snad díky policistově sympatiím k našemu autíčku jsme konečně vjeli do Cajonu de Maipo. Celé to trvalo jen půl hodiny.

V deset jsme tedy konečně otevřeli dveře Refugia, snědli studený sandwich a do půlnoci klábosili s Pedrem a Andym, správcem.

Ráno nás vzbudily paprsky slunce. Ze stresu z minulého dne mi na rtu vyrazil obrovský herpes, který mě vždycky hrozně unaví. Já nevím, já začínám mít snad na hory alergii, nebo co. Ale co naděláte, byl čas jet do Reservy Morado. Přístupová cesta byla zavřená z důvodu "sportovní události" a hlídali ji, jak jinak, zase chilští policisté. Došla jsem se zeptat, zda nás pěšky přeci jen do rezervace pustí. Bylo mi řečeno, že ano, ale jen jsem ušla pár kroků k našemu zázračnému Pathfiderovi, přispěchal policista za mnou. Co že prý v Rezervaci budeme dělat? Na kopec polezeme! A kempovat budeme? Budeme. No, tak to se prý nesmí. Moc nehod. Zavřeno. Zákaz. Jako vždycky. Můžeme vstoupit jen na den.

Šli jsme se tedy zeptat výběrčího vstupného. Ten si nás prohlédl a zeptal se, zda máme spacák, stan a spol. Máme? Tak to jo, zapíše nás jako montañistas a všechno bude v pořádku, řekl. Je to na naše triko.

Celí šťastní jsme se tedy vydali opět dlouhým údolím Morado pod El Morado. Našim cílem bylo postavit základní tábor na konci údolí, přespat a druhý den vylézt na El Mirador (3883m). Bylo horko a slunce pálilo. Všude po okrajích údolí byly spadané laviny a dvě jsme museli přejít. Batohy na zádech nás tížily, ale okolo třetí jsme dorazili na místo, kde jsme začali stavět tábor. Postavili jsme stan, rozehřáli sníh na čaj a na polévku a okolo půl páté, když zašlo slunce za hory, jsme se nasoukali do našeho přístřešku. Podlaha pěkně studila, ale polévka nás zahřála. Pak jsme trochu četli popis výstupu a okolo osmé večer jsme usnuli. Měla jsem strach, že mi bude zima, a taky ze začátku byla, ale nakonec jsem spala jako nemluvně. Důkazem toho budiž fakt, že jsme si sice nařídili budík na pátou ranní, ale probudilo nás až světlo v šest. Jakou lepší reklamu by si mohla přát naše výrobkyně spacáků "Alka" Jana Červenková?

Rychle jsme se napili čaje a vylezli ven. A při pohledu na oblohu nám bylo jasné, proč je tak teplo. Protože je zataženo. Zatracená předpověď, tak dlouho jsme čekali na slunečný víkend, až půjdeme na Mirador v zamračeném počasí. Nsadili jsme tulení pásy a obuli se do lyží. Opět jsme museli přelézt jednu lavinu a zahájili jsme výstup. Nejdřív žlabem, a pak po moréně k ledovci. Ze všech těch lavin, které sice už spadly v minulém týdnu, ale kdo ví, kolik jich čeká, mi bylo nějak na nic. Tím pádem jsem hrozně spěchala, abych byla z kopce co nejdříve pryč. Kromě toho bylo jasné, že sníh, který předchozí sluneční den napůl roztál, zase pěkně přemrzne, což je "sen" každého lyžaře. V batohu na zádech mě tížil cepín, mačky, svetry, jídlo, voda a už jsem se viděla, jak s celým tím nákladem po tom nesjízdném sněhu jedu žlabem dolů. Nehledě na to, že v zataženém počasí není možné vidět reliéf terénu. Nad žlabem jsme stoupali prudce dál, a protože to klouzalo, museli jsme na lyže přidělat nože. Pak jsme se vyškrábali na ledovec, bylo pořád hnusně a já jsem byla strašně unavená. Nevím, čím to je, ale od výstupu na Cerro Moai jsem unavená v horách rychle. Nebo to možná jen víc vnímám, kdo ví. Nebo jsem prostě Cacamolle. Každopádně jsem se nemohla zbavit představy, jak to bude super, až budeme dole u Pathfidera. Prostě to zas nešlo. Řekla jsem Hvězdopravci, že chci jít dolů, že jsem unavená a že nahoru stejně nedojdeme. Jediné, jak bychom byli mohli nahoru dojít, je, že bychom spali ještě jednu noc v základním táboře. A už jsem viděla, jak bych u stanu zase únavou nemohla ani sedět. Navíc už jsme nahlásili u všech možných strážců a policistů, řekla jsem, že z kopce slezeme v neděli večer, a slíbili jsme, že se všude zase odhlásíme. To byl trochu hloupý argument, protože bylo jasné, že co papír schvátí, nikdy nenavrátí, a že bychom začali chybět až s jarním táním, když by nás potřebovali identifikovat. Hvězdopravec řekl, že chci jít dolů jen proto, že mám jen ten pitomý strach z lavin a z kamenů, což zakončil slovy: "Tě na tu Palomu nevezmu!" No, za trest se nebudu moct po ledovci škrábat na pětitisícovku. Velmi pádné v tu chvíli.

A tak jsme zahájili sjezd. Spadla jsem asi stokrát a stokrát se musela zvednout s tím pitomým aspoň patnáctikilovým batohem. Zase jsem si evidentně nic nevzala z Hvězdopravcových lekcí lyžování, jenže ono zatáčet systémem "flexe-extenze nohou" s patnáctikilovou zrůdou na zádech a po šplání nahoru je prostě nad moje síly.

V základním táboře jsme složili stan a jeli údolím dolů. O kus níže jsme projeli kolem tábora dvojice Chilanů, kteří den před tím šli pěšky nahoru s cílem jen tak kempovat a užít si trochu zimy. Byli jediní, kdo s námi tak daleko v údolí byl. "Nemáte otvírák na konzervy?", volali na nás už z dálky. Tak vidíte. Aspoň někomu ten náš předčasný sestup vytrhl trn z paty.

A tak jsme konečně doma. Rozhodně nebudu dnes večer nic kakamolit v kuchyni a objednala jsem po telefonu sushi. Já vám dám horská strava! A navíc je zcela jasné, že se budu moct Hvězdopravci pomstít a říct mu, že si nic nevzal z mých lekcí držení tyčinek...

středa 2. září 2009

Señor Kopferkingelez aneb Hřbitov v Santiagu

Jak jsem vám již na blogu psala, na Hvězdárně existuje spolek partnerů a partnerek Hvězdárny. Psala jsem Vám o tom, že tento spolek ve mně budil poněkud nedůvěru tím, že se schází ve Starbucks v nákupním centru Lo Barnechey, nejdražší čtvrti v Santiagu, a to ještě ke všemu v deset ráno, což je jako kdyby na objednávku vytvořili místo, čas a způsob setkávání se pro mě, silné italské espreso milujícího ranního spáče, který nesnáší nákupní centra, Starbucks a plastové kelímky. Poté, co mi začaly chodit maily, kde se zmíněný spolek snaží vytvořit seznam věcí, které by rozhodně neměla správná manželka do Chile zapomenout koupit v Evropě, neb jede do země třetího světa, jsem si řekla, že můj úsudek nebyl až zas tak ukvapený. Na prvním místě v seznamu byla elektrická obracečka na kompost, na druhém šest metrů dlouhá teleskopická tyč ke stěrce na okna (zdá se, že nejdelší teleskopická tyč v Chile má pouhé dva metry, a to nestačí k umývání oken v chodbě některých rezidencí expatů) a na třetím lopatka s víčkem ovladatelným ze stoje (mají tu lopatky všelijaké, ale tuhle ne). Tyhle tři věci nemám a nechybí mi, takže se mi jen potvrdila teorie, že asi nebudu mít se spolkem mnoho společného. V době, kdy tyhle maily chodily, jsem ještě neznala ani Karen, ani Akemi, ale při našem prvním setkání jsme zjistily, že jsme všechny tři těmito maily vždy zaručeně dobře pobavené. Spolku odteď říkáme prostě Desperate Housewives a budu mu tak říkat i tady.

Jedou z aktivit, kterých jsem se chtěla zúčastnit, protože jsem je brala jako dobrý způsob jak poznat spolek a zároveň u toho nemuset pít americké kafe z plastového kelímku, jsou turistické prohlídky Santiaga. První zorganizovaná byla do La Monedy, ale Desperate Housewives mě zapomněly přidat do seznamu a na návštěvu jsem tedy nemohla. Další výlet byl na hřbitov, a to už jsem si nenechala ujít. Byli jsme tam dnes ráno.

Minulý týden to vypadalo, že nás už opustila zima, ale tenhle týden se zase přihlásila, a to s plnou parádou. V pondělí zataženo, v úterý ještě víc a dnes ráno tedy mraky visely proklatě nízko a prodavači všeho možného se převtělili do prodavačů deštníků a křikem paragua, paragua dávali najevo, že déšť se spustí...hned jak dorazíme na stanici metra příznačně nazvané Cementerios, Hřbitovy.

Naše skupinka čítala asi dvacet Desperate Housewives. Na hřbitově na nás čekala dvojice mužů, z nichž ten elegantně oblečený v dlouhém černém kabátě se představil jako starosta (nebo bývalý starosta) a ředitel hřbitova. Což je skoro to samé, protože čtvrť Recoleta, to je jeden velký hřbitov. Když tedy nepočítám, že tam ironií osudu sídlí také asociace, kam chodím pracovat s rodinami s Alzheimerem. Druhý pán byl Průvodce. Průvodce nám řekl, že hřbitov byl založen těsně po nezávislosti Chile Bernardem O'Higginsem, v roce 1821. To je těsně jedenáct let po nezávislosti, ale asi to Bernard slíbil udělat al tiro, za chvilku, a tak se dnes traduje, že to bylo těsně. Ředitel hřbitova dodal, že hřbitov je velikánský, že má 86hektarů, zatímco hřbitov třeba v Buenos Aires, má jenom 4 nebo 5 hektarů. Saláti argentinští. A že se tu pohřbívá všemi způsoby, kterými je to zákonem dovolené. Hřbitov je velký, počítáme se vším, pokračovala ředitelova téměř volební agitka. Pro případ pandemie nebo zemětřesení máme místa, kam se dá pohřbít najednou až 700 osob.

Vyšli jsme do deště z úkrytu vstupní brány a zastavili se u náhrobku Eduarda Freie, o němž jsem, pokud mě paměť neklame, četla, že byl prezident. Nešlo mi ale do hlavy, jak to, že jakýsi dost stařičký Frei je také prezidentským kandidátem pro listopadové volby. Že by opět ředitel hřbitova počítal se vším? Průvodce mi vysvětlil, že jistě, Frei byl prezident a nynější kandidát, který také už byl jednou prezident, je jeho syn. Že to je v Chile zvykem, stejně na tom byl i Pedro Montt a Manuel Montt a Alessadriové a ještě dvě další rodiny. Hm, zajímavý způsob demokracie. A všichni mrtví prezidenti, až na tři, jsou na hřbitově v Recoletě. A ještě je tam místo, dodal ředitel, a například současná prezidentka Bachelet má v Recoletě taky rodinnou hrobku. A minulý chilský prezident též. Ale hrobku si může koupit každý, dodal ředitel, který mi stále více začal připomínat pana Kopferkingela ze Spalovače mrtvol. Některá z manželek se zeptala, zda jsou ceny stanoveny na metr čtvereční, nebo za hrobku. Kopferkinglez odvětil, že jedno, nebo druhé, to záleží na dohodě.

Prohlídka pokračovala přes pobořenou novogotickou patrovou "komodu", do níž se jako do zásuvek ukládají rakve. Průvodce nám ukázal hrob jakéhosi básníka a Kopferkiglez řekl, že v hrobě byl nejdřív básníkův otec. A když kosti zestárnou, tak se zmenší, tak se tam pak dá dát také třeba syn jako tady, nebo se také dělá manžel k manželce atd. Dotaz na pobořenou hrobku vysvětlil zeměstřesením. Nevím moc kterým, protože alespoň za poslední rok určitě žádné velké zemětřesení nebylo. Tam vzadu, pravil Kopferkinglez, jsou pořád ještě hroby, kde čekají, až se přihlásí rodiny, protože než se přihlásí všechny rodiny, nemůžou ostatky znovu pohřbít.

A došli jsme do aleje, kde byli všichni prezidenti. Lilo jako z konve a průvodci stékaly po brýlých pramínky vody, až se mi ho skoro chtělo schovat pod deštník. První na řadě byla hrobka rodiny prezidenta Balmacedy. Na to být pohřben v rodinné hrobce, řekl pan Kopferkiglez, mají v Santiagu nárok čtyři generace, zatímco ve Vině del Mar pět generací. Všichni, kdo jsou potomci po dobu čtyř generací lidí, kteří hrobku koupili, mají nárok. "A co se stane pak?", zeptala se jedna z Manželek. "No, pak je hrobka plná.", odpověděl Kopferkiglez a mohli jsme se jít podívat na dalšího prezidenta. Jednu z Manželek zaujalo, že to vypadá, jako kdyby na hrobce něco chybělo: "No jo, to je ukradené.", řekl průvodce. "Hm, a některé ty hroby jsou docela zanedbané.", řekla postarší Manželka. "Některé ano," vycítil svoji příležitost Kopferkiglez: "Ale lidé chodí, většinou. Na Dušičky projdou hřbitovem 2 miliony návštěvníků. Je to velký hřbitov. Denně pohřbíváme 35 lidí! A lidé, co bydlí daleko, nebo cizinci můžou platit člověka, který se o hrob stará." A vida, hřbitovní nana! Na co všechni ti Chilané nepřijdou...

V dešti jsme se sunuli dál a ani nevím jak v té zimě přišla řeč na požáry. Dozvěděla jsem se, že v roce 1863 byl v Santiagu ohromný požár v kostele, a protože se dveře kostela otevíraly směrem dovnitř, v panice uhořelo všech 2000 návštěvnic mše. "Když by se to přepočítalo na populaci, která žije v Santiagu dnes," řekl pan Kopferkinglez s radostným zábleskem v očích: "Bylo by to, jako kdyby uhořeli všichni fanoušci na fotbalovém zápasu na Národním stadionu." Rozhlédl se po publiku, zda jsme dost ohromení touto informací. "Hm, hrozný požár.", pokývala hlavou Marie Christina, organizátorka celé výpravy: "A hned po tom kostele nám shořelo Národní divadlo. Hrůza." Už vím, proč mi Chilané někdy tolik připomínají Čechy. Taky mají slavné prohry. I když u náhrobků z Pacifické války nám ukazoval průvodce také náhrobek jedné velmi statečné ženy, která se bila proti Bolivijcům, aby pomstila smrt svého milence. Inu, Pacifická válka, tu mají Chilané rádi.

Když jsme došli k náhrobku Allendeho, byli všichni promočení a zmrzlí. Dozvěděli jsme se, že Allende je na tomto místě od roku 1990 a že náhrobek, který je vskutku monumentální, byl vytvarován tak, aby nekryl výhled na krucifix za ním ani na kapli před ním. Chytrá horákyně architekt tak vykotlal uprostřed obrovského náhrobku jakousi soutesku, která umožňuje průhled. Také způsob.

A Allendem to nekončilo. Hned za ním leží Pedro Montt, prezident, který zemřel zrovna v roce, když Chile slavilo 100 let od nezávislosti. Narychlo byl zvolen nový prezident, který ale po pár měsících zemřel také a už už to vypadalo, že na zářijové oslavy nezávislosti bude Chile bez prezidenta. Proto byl vyhledán další prezident, řekla Marie Christina, ale podmínkou bylo, aby měl stejné iniciály jako ten čerstvě zesnulý, neb většina darů již byla v té době připravena. Jak říkám, zvláštní způsob demokracie.

Promrzlé a mokré Manželky začaly být už pomalu opravdu zoufalé. Několik z nich ani po letech v Chile stále neumí španělsky a další reptaly, že průvodce málo vysvětluje chilskou historii, že kdo má kruci vědět, co to byla nějaká válka nebo nějaký prezident. I mě pomalu přestávaly hřát u srdce Kopferkingelezovy radostné vstupy a nezměnilo na tom nic ani jeho sdělení, že nejstarší krematorium v Chile je v Santiagu a bylo založeno v roce 1965. Marie Christina se rozhodla, že pro dnešek náš hřbitovní sedánek ukončíme a že se sejdeme znovu, až bude hezky. Průvodce, který byl už promočený na kost, navrhl, že nás doprovodí k metru a pan Kopferkingelez nám poděkoval za návštevu a dovolil si doufat, že se zase brzy shledáme a prohlídku dokončíme.

Na metro jsme šli s italskou manželkou, která navzdory mýtu o italské eleganci přišla na prohlídku v otahaných teplákách a péřové bundě s vyšitými květy. Prošli jsme moderní částí hřbitova, kde nám průvodce ukázal italský pavilon, betonový panelák o pěti patrech, plný oněch "zásuvek", do kterých se dávají rakve. Ostatní zásuvkové hrobky naštěstí měly vzhled spíše rodinných domků. Byla jsem ráda, že nejsem Italka.

V metru jsem se rozhodla pokusit se o trochu konverzace, abych pronikla hlouběji do duše jedné z Desperate Housewives. To byl přece také jeden z cílů onoho dne a dosud jsem na to neměla moc času.

"A líbí se ti Chile?", řekla jsem španělsky.
"Ne," sušše odpověděla Italka.
"Ah, qué pena!", řekla jsem. Jaká škoda! Takové normální zvolání, které mi připadalo jako jediný způsob, jak posunout konverzaci dál.
"No, vlastně Chile je dobrý, ale Chilany nesnáším.", vysvětlila mi to stejně sušše Italka, nedbajíc na to, že konverzujeme španělsky čekajíce na metro na nástupišti plném oněch odporných Chilanů.
Žádná diplomatická odpověď mě nenapadla. Konec konců, Chilané musejí Italy také nesnášet, když jim postavili podobný pětipatrový betonový pavilon.
"Pracuješ?", zeptala Italka.
"Ne, nemůžu, kvůli vízu. Ty jo?"
"Ne, ale aspoň můžu být doma a nemusím mít s těmi Chilany nic do činění.", zněla stále stejně úsečně pronesená odpověď: "Uvidíš, já jsem tu čtyři roky, taky ti polezou na nervy!" dodala a po chvilce trapného mlčení přidala: "Tvůj manžel je taky Čechoslovák?"

No, tak jsem zvědavá. Průzkum ve světě expatriovaných Manželek mě zatím nepřesvědčil o tom, že bych se nějak příliš mýlila, když jsem si myslela, že naše světy jsou naprosto opačné. A kromě toho, že je něco na stereotypu "expatriovaná Manželka", jsem zjistila, že onen hrobník mnoucí si ruce v Limonádovém Joovi, že to taky není úplný výplod fantazie...

P.S. Je mi moc líto, že nemůžu svůj příspěvek ilustrovat fotografiemi. Myslela jsem, že v onom dešti nebudu chtít fotit, a tak jsem nechala foťák doma. Pak se mi strašně fotit chtělo, tak jsem se spokojila aspoň s mobilem, jenže z něj ty fotky neumím dostat ven...