Señor Kopferkingelez aneb Hřbitov v Santiagu

Jak jsem vám již na blogu psala, na Hvězdárně existuje spolek partnerů a partnerek Hvězdárny. Psala jsem Vám o tom, že tento spolek ve mně budil poněkud nedůvěru tím, že se schází ve Starbucks v nákupním centru Lo Barnechey, nejdražší čtvrti v Santiagu, a to ještě ke všemu v deset ráno, což je jako kdyby na objednávku vytvořili místo, čas a způsob setkávání se pro mě, silné italské espreso milujícího ranního spáče, který nesnáší nákupní centra, Starbucks a plastové kelímky. Poté, co mi začaly chodit maily, kde se zmíněný spolek snaží vytvořit seznam věcí, které by rozhodně neměla správná manželka do Chile zapomenout koupit v Evropě, neb jede do země třetího světa, jsem si řekla, že můj úsudek nebyl až zas tak ukvapený. Na prvním místě v seznamu byla elektrická obracečka na kompost, na druhém šest metrů dlouhá teleskopická tyč ke stěrce na okna (zdá se, že nejdelší teleskopická tyč v Chile má pouhé dva metry, a to nestačí k umývání oken v chodbě některých rezidencí expatů) a na třetím lopatka s víčkem ovladatelným ze stoje (mají tu lopatky všelijaké, ale tuhle ne). Tyhle tři věci nemám a nechybí mi, takže se mi jen potvrdila teorie, že asi nebudu mít se spolkem mnoho společného. V době, kdy tyhle maily chodily, jsem ještě neznala ani Karen, ani Akemi, ale při našem prvním setkání jsme zjistily, že jsme všechny tři těmito maily vždy zaručeně dobře pobavené. Spolku odteď říkáme prostě Desperate Housewives a budu mu tak říkat i tady.

Jedou z aktivit, kterých jsem se chtěla zúčastnit, protože jsem je brala jako dobrý způsob jak poznat spolek a zároveň u toho nemuset pít americké kafe z plastového kelímku, jsou turistické prohlídky Santiaga. První zorganizovaná byla do La Monedy, ale Desperate Housewives mě zapomněly přidat do seznamu a na návštěvu jsem tedy nemohla. Další výlet byl na hřbitov, a to už jsem si nenechala ujít. Byli jsme tam dnes ráno.

Minulý týden to vypadalo, že nás už opustila zima, ale tenhle týden se zase přihlásila, a to s plnou parádou. V pondělí zataženo, v úterý ještě víc a dnes ráno tedy mraky visely proklatě nízko a prodavači všeho možného se převtělili do prodavačů deštníků a křikem paragua, paragua dávali najevo, že déšť se spustí...hned jak dorazíme na stanici metra příznačně nazvané Cementerios, Hřbitovy.

Naše skupinka čítala asi dvacet Desperate Housewives. Na hřbitově na nás čekala dvojice mužů, z nichž ten elegantně oblečený v dlouhém černém kabátě se představil jako starosta (nebo bývalý starosta) a ředitel hřbitova. Což je skoro to samé, protože čtvrť Recoleta, to je jeden velký hřbitov. Když tedy nepočítám, že tam ironií osudu sídlí také asociace, kam chodím pracovat s rodinami s Alzheimerem. Druhý pán byl Průvodce. Průvodce nám řekl, že hřbitov byl založen těsně po nezávislosti Chile Bernardem O'Higginsem, v roce 1821. To je těsně jedenáct let po nezávislosti, ale asi to Bernard slíbil udělat al tiro, za chvilku, a tak se dnes traduje, že to bylo těsně. Ředitel hřbitova dodal, že hřbitov je velikánský, že má 86hektarů, zatímco hřbitov třeba v Buenos Aires, má jenom 4 nebo 5 hektarů. Saláti argentinští. A že se tu pohřbívá všemi způsoby, kterými je to zákonem dovolené. Hřbitov je velký, počítáme se vším, pokračovala ředitelova téměř volební agitka. Pro případ pandemie nebo zemětřesení máme místa, kam se dá pohřbít najednou až 700 osob.

Vyšli jsme do deště z úkrytu vstupní brány a zastavili se u náhrobku Eduarda Freie, o němž jsem, pokud mě paměť neklame, četla, že byl prezident. Nešlo mi ale do hlavy, jak to, že jakýsi dost stařičký Frei je také prezidentským kandidátem pro listopadové volby. Že by opět ředitel hřbitova počítal se vším? Průvodce mi vysvětlil, že jistě, Frei byl prezident a nynější kandidát, který také už byl jednou prezident, je jeho syn. Že to je v Chile zvykem, stejně na tom byl i Pedro Montt a Manuel Montt a Alessadriové a ještě dvě další rodiny. Hm, zajímavý způsob demokracie. A všichni mrtví prezidenti, až na tři, jsou na hřbitově v Recoletě. A ještě je tam místo, dodal ředitel, a například současná prezidentka Bachelet má v Recoletě taky rodinnou hrobku. A minulý chilský prezident též. Ale hrobku si může koupit každý, dodal ředitel, který mi stále více začal připomínat pana Kopferkingela ze Spalovače mrtvol. Některá z manželek se zeptala, zda jsou ceny stanoveny na metr čtvereční, nebo za hrobku. Kopferkinglez odvětil, že jedno, nebo druhé, to záleží na dohodě.

Prohlídka pokračovala přes pobořenou novogotickou patrovou "komodu", do níž se jako do zásuvek ukládají rakve. Průvodce nám ukázal hrob jakéhosi básníka a Kopferkiglez řekl, že v hrobě byl nejdřív básníkův otec. A když kosti zestárnou, tak se zmenší, tak se tam pak dá dát také třeba syn jako tady, nebo se také dělá manžel k manželce atd. Dotaz na pobořenou hrobku vysvětlil zeměstřesením. Nevím moc kterým, protože alespoň za poslední rok určitě žádné velké zemětřesení nebylo. Tam vzadu, pravil Kopferkinglez, jsou pořád ještě hroby, kde čekají, až se přihlásí rodiny, protože než se přihlásí všechny rodiny, nemůžou ostatky znovu pohřbít.

A došli jsme do aleje, kde byli všichni prezidenti. Lilo jako z konve a průvodci stékaly po brýlých pramínky vody, až se mi ho skoro chtělo schovat pod deštník. První na řadě byla hrobka rodiny prezidenta Balmacedy. Na to být pohřben v rodinné hrobce, řekl pan Kopferkiglez, mají v Santiagu nárok čtyři generace, zatímco ve Vině del Mar pět generací. Všichni, kdo jsou potomci po dobu čtyř generací lidí, kteří hrobku koupili, mají nárok. "A co se stane pak?", zeptala se jedna z Manželek. "No, pak je hrobka plná.", odpověděl Kopferkiglez a mohli jsme se jít podívat na dalšího prezidenta. Jednu z Manželek zaujalo, že to vypadá, jako kdyby na hrobce něco chybělo: "No jo, to je ukradené.", řekl průvodce. "Hm, a některé ty hroby jsou docela zanedbané.", řekla postarší Manželka. "Některé ano," vycítil svoji příležitost Kopferkiglez: "Ale lidé chodí, většinou. Na Dušičky projdou hřbitovem 2 miliony návštěvníků. Je to velký hřbitov. Denně pohřbíváme 35 lidí! A lidé, co bydlí daleko, nebo cizinci můžou platit člověka, který se o hrob stará." A vida, hřbitovní nana! Na co všechni ti Chilané nepřijdou...

V dešti jsme se sunuli dál a ani nevím jak v té zimě přišla řeč na požáry. Dozvěděla jsem se, že v roce 1863 byl v Santiagu ohromný požár v kostele, a protože se dveře kostela otevíraly směrem dovnitř, v panice uhořelo všech 2000 návštěvnic mše. "Když by se to přepočítalo na populaci, která žije v Santiagu dnes," řekl pan Kopferkinglez s radostným zábleskem v očích: "Bylo by to, jako kdyby uhořeli všichni fanoušci na fotbalovém zápasu na Národním stadionu." Rozhlédl se po publiku, zda jsme dost ohromení touto informací. "Hm, hrozný požár.", pokývala hlavou Marie Christina, organizátorka celé výpravy: "A hned po tom kostele nám shořelo Národní divadlo. Hrůza." Už vím, proč mi Chilané někdy tolik připomínají Čechy. Taky mají slavné prohry. I když u náhrobků z Pacifické války nám ukazoval průvodce také náhrobek jedné velmi statečné ženy, která se bila proti Bolivijcům, aby pomstila smrt svého milence. Inu, Pacifická válka, tu mají Chilané rádi.

Když jsme došli k náhrobku Allendeho, byli všichni promočení a zmrzlí. Dozvěděli jsme se, že Allende je na tomto místě od roku 1990 a že náhrobek, který je vskutku monumentální, byl vytvarován tak, aby nekryl výhled na krucifix za ním ani na kapli před ním. Chytrá horákyně architekt tak vykotlal uprostřed obrovského náhrobku jakousi soutesku, která umožňuje průhled. Také způsob.

A Allendem to nekončilo. Hned za ním leží Pedro Montt, prezident, který zemřel zrovna v roce, když Chile slavilo 100 let od nezávislosti. Narychlo byl zvolen nový prezident, který ale po pár měsících zemřel také a už už to vypadalo, že na zářijové oslavy nezávislosti bude Chile bez prezidenta. Proto byl vyhledán další prezident, řekla Marie Christina, ale podmínkou bylo, aby měl stejné iniciály jako ten čerstvě zesnulý, neb většina darů již byla v té době připravena. Jak říkám, zvláštní způsob demokracie.

Promrzlé a mokré Manželky začaly být už pomalu opravdu zoufalé. Několik z nich ani po letech v Chile stále neumí španělsky a další reptaly, že průvodce málo vysvětluje chilskou historii, že kdo má kruci vědět, co to byla nějaká válka nebo nějaký prezident. I mě pomalu přestávaly hřát u srdce Kopferkingelezovy radostné vstupy a nezměnilo na tom nic ani jeho sdělení, že nejstarší krematorium v Chile je v Santiagu a bylo založeno v roce 1965. Marie Christina se rozhodla, že pro dnešek náš hřbitovní sedánek ukončíme a že se sejdeme znovu, až bude hezky. Průvodce, který byl už promočený na kost, navrhl, že nás doprovodí k metru a pan Kopferkingelez nám poděkoval za návštevu a dovolil si doufat, že se zase brzy shledáme a prohlídku dokončíme.

Na metro jsme šli s italskou manželkou, která navzdory mýtu o italské eleganci přišla na prohlídku v otahaných teplákách a péřové bundě s vyšitými květy. Prošli jsme moderní částí hřbitova, kde nám průvodce ukázal italský pavilon, betonový panelák o pěti patrech, plný oněch "zásuvek", do kterých se dávají rakve. Ostatní zásuvkové hrobky naštěstí měly vzhled spíše rodinných domků. Byla jsem ráda, že nejsem Italka.

V metru jsem se rozhodla pokusit se o trochu konverzace, abych pronikla hlouběji do duše jedné z Desperate Housewives. To byl přece také jeden z cílů onoho dne a dosud jsem na to neměla moc času.

"A líbí se ti Chile?", řekla jsem španělsky.
"Ne," sušše odpověděla Italka.
"Ah, qué pena!", řekla jsem. Jaká škoda! Takové normální zvolání, které mi připadalo jako jediný způsob, jak posunout konverzaci dál.
"No, vlastně Chile je dobrý, ale Chilany nesnáším.", vysvětlila mi to stejně sušše Italka, nedbajíc na to, že konverzujeme španělsky čekajíce na metro na nástupišti plném oněch odporných Chilanů.
Žádná diplomatická odpověď mě nenapadla. Konec konců, Chilané musejí Italy také nesnášet, když jim postavili podobný pětipatrový betonový pavilon.
"Pracuješ?", zeptala Italka.
"Ne, nemůžu, kvůli vízu. Ty jo?"
"Ne, ale aspoň můžu být doma a nemusím mít s těmi Chilany nic do činění.", zněla stále stejně úsečně pronesená odpověď: "Uvidíš, já jsem tu čtyři roky, taky ti polezou na nervy!" dodala a po chvilce trapného mlčení přidala: "Tvůj manžel je taky Čechoslovák?"

No, tak jsem zvědavá. Průzkum ve světě expatriovaných Manželek mě zatím nepřesvědčil o tom, že bych se nějak příliš mýlila, když jsem si myslela, že naše světy jsou naprosto opačné. A kromě toho, že je něco na stereotypu "expatriovaná Manželka", jsem zjistila, že onen hrobník mnoucí si ruce v Limonádovém Joovi, že to taky není úplný výplod fantazie...

P.S. Je mi moc líto, že nemůžu svůj příspěvek ilustrovat fotografiemi. Myslela jsem, že v onom dešti nebudu chtít fotit, a tak jsem nechala foťák doma. Pak se mi strašně fotit chtělo, tak jsem se spokojila aspoň s mobilem, jenže z něj ty fotky neumím dostat ven...