Pelikáni, lvouni a rozkvetlé kaktusy

Kousek nad naším domem, asi v polovině kopce Cerro San Cristóbal, je ZOO. Ani mě nikdy nenapadlo jít se tam podívat, ale nyní si říkám, že to možná bude stát za to. Tenhle víkend jsme totiž byli na pacifickém pobřeží a viděli jsme tolik exotických zvířat ve volné přírodě, že si začínám lámat hlavu, jaké chudáky zvířata tu strkají do ZOO, aby děti měly trochu exotiky. Zajíce a srnky? Ani jedno v Chile nežije, místo zajíců tu jsou vizcachové a místo srnek lamy... Ale je mi jasné, že tu ZOO tady nejspíš odskáčou zase ti samí chudáci, sloni, lvi a spol.

Původní plán na víkend byly opět skialpy, ale asi nám prostě letos nejsou souzeny, protože předpověď počasí zatvrzele hlásila, že se letní počasí, které vládlo v týdnu, o víkendu zkazí, že budou mraky, mlha a zima. A protože jsme pevně rozhodnuti vylézt na Cerro Morado, což nás odsuzuje ke kempování jednu noc ve sněhu, požaduji, aby ve dne bylo sluníčko, abych měla jistotu, že rozmrznu hned a ne, že mě až jednou rozmrazí nějaká hladová polární výprava, která zapomněla vynásobit zásoby dvěma.

Výlet na Cerro Morado jsme tedy odložili na příští týden. V sobotu ráno jsme se probudili a jako obvykle jsem se děsila, co bude za oknem, až roztáhnu naše žaluzie black out, což je chilský název pro pogumované hnusné závěsy, které ale nepropustí ani paprsek světla. Hvězdopravec jinak spát neumí, inu, zvyk z okenic. Děsila jsem se, protože jsem tušila, že bude krásně. A taky že jo. Zatracení meteorologové. Bylo nutné rychle vymyslet plán B. Já jsem navrhovala jít se projít někam do kopců, ale Hvězdopravec chtěl jet na pobřeží, protože už dlouho prý neviděl moře. Zjistila jsem, že to je takový malý syndrom všech lidí, co se nenarodili jako já v oplocené zemi a bez moře. Podívali jsme se tedy na mapu a viděli jsme, že pod Valparaísem je na mapě kus země, kde nejsou ani města, ani silnice, ani nic. Lvi. Což znamenalo, že je tam buď obrovská skládka všeho možného odpadu druhého největšího chilského města, nebo že tam není nic, jen příroda. Hvězdopravec se podíval na google earth a zjistil, že na skládku to nevypadá, že je ale naopak kousek od pobřeží malý ostrůvek jménem Isla de los Lobos. Tak ne lvi. Lvouni. Kteří se ve španělštině jmenují lobos, mořští vlci.

Hvězdopravce bolí z řízení nohy, takže jsem sedla za volant já. Myslela jsem, že v sobotu nebude moc provoz, ale byl, a dvakrát jsem se musela nacpat do jiného pruhu, než kde jsem byla. Naštěstí jsem v pátek jezdila po Santiagu s Karen, která mi řekla, že pro nacpávání se, je nejlepší oční kontakt s řidičem a prosebný pohled. To víte, Hvězdopravec podobné ženské fígle nezná, takže mě učil nacpávat se agresivním rychlým vjížděním mezi auta. Houby! Nebyla jsem si sice jistá, jestli tato zbraň nefunguje pouze z Karenina roztomilého modrého malinkatého kelímku od jogurtu, ale evidentně funguje i přes špinavá skla ze zabláceného, starého, obrovského khaki Pathfindera. Takže jsem se nacpala, najela na dálnici, kde jsem se opět vždycky zařadila za nějaký autobus, aby na mě nikdo netroubil, že jedu pomalu, a frčeli jsme. Jediná trable byla, že jsem nemohla nahmátnout zavírání okýnka a všude mi lítaly vlasy. Našla jsem ho někde u placení mýtného a při placení se mi podařilo to okýnko začít vytahovat místo stahovat a málem si v něm přiskřípnout platící ruku. Dále jsem trochu zpanikařila, že nemám rozsvícená světla v tunelu, a teprve při zhasnutí a znovu rozsvícení mi došlo, že moc nevidím proto, že mám brýle proti sluníčku. No co, chybami se člověk učí. I když začít řídit po třicátém roce života mi přijde stejně těžké, jako naučit se jazyk po padesátce. Prostě si je člověk moc vědom risků.

Musím vám říct, že dálnice jsou moje fobie. Bojím se i jako spolujezdec. Prostě mi nějak přijde proti přírodě řítit se 150 km/h spolu s davem lidí, z nichž každý je uzavřený ve svojí plechovčičce a cítí se nezranitelný. Nicméně jsem se tedy řítila taky asi 100km/h a trochu jsem se klepala strachy. Když už jsme byli skoro u Valparaísa, zeptal se mě Hvězdopravec, kolik mám benzínu. Odvážila jsem se spustit oči ze zadku autobusu přede mnou a zjistila jsem, že nemám žádný benzín. Ručička ukazatele, mrtva žízní, vyčerpaně ležela kdesi pod nápisem "prázdno" a kontrolka nepřetržitě svítila. Tak to na mě bylo moc. Dobře, dálnici přežiju, ale bez benzínu? Začala jsem zoufale vyhlížet benzínku. Nikde nic. Rozhodla jsem se sjet, protože Hvězdopravec tvrdil, že na sjezdu benzínka bude. A taky byla. Jenže zavřená. Představa, že se mám vrátit na dálnici s prázdnou nádrží pro mě byla úplně nesnesitelná, takže jsem, milí čtenáři, zase vyměkla a předala řízení Hvězdopravci, který mi vynadal, já jsem mu řekla, že by mě spíš měl pochválit za odvahu, že jsem setrvala 70km na dálnici bez panické ataky a on mi zase vynadal, že neví, čeho se bojím (že zůstaneme uprostřed dálnice s nepojízdným autem), no, a tak jsme našli benzínku a naštěstí dojeli na pobřeží, což nás zachránilo z nekonečné diskuze a krása toho pobřeží nás úplně usmířila.

Nejdřív jsme chtěli jet k majáku, ale nikde nebylo nic moc označené, protože silnice samozřejmě skončila u poslední vesnice a dále vedla jen cesta, se kterou si náš Pathfinder skoro hravě poradil. Dojeli jsme tedy na jakési místo, kde bylo tábořiště. Asi sto metrů pod námi bouřil oceán. Na skaliskách roslty řasy a na strmých skalách, kde jen se mohl uchytit život, rostly kaktusy a další sukulenty. Kaktusy růžově kvetly. Posadili jsme se a rozdělali piknik. Když jsme skoro dojídali empanadas de pino zakoupené cestou, zaslechla jsem podivné plácání ve vodě a zjistila, že přímo dole pod námi na vodě sedí pelikán. Fakt, takový ten opravdický, s vakem u zobáku. Občas, nevím proč, vířil vodu křídly a to dělalo to legrační plácání. Chtěla jsem ho chvíli pozorovat, ale Hvězdopravec pravil, že pelikánů uvidíme ještě hejna a že jedeme k majáku, kde je ona Isla de los Lobos, kde uvidíme lvouny. Samozřejmě, zákon schválnosti platí, takže už jsme pak žádného pelikána neviděli.

Ale viděli jsme lvouny. U majáku jsme se procházeli, když tu vidíme, že ploché stráně ostrova kousek od nás jsou úplně pokryté hnědými pytli brambor. Jo, pytle brambor. Lvouni! Přiblížili jsme se, jak to nejvíc šlo, na vrcholek vyčnívajícího útesu blízko ostrova, a pozorovali jsme. Jen jsme litovali, že nemáme dalekohled. Lvouni se zdánlivě klidně vyhřívali, ale po nějaké době pozorování jsem pochopila, že to, co vypadá jako relaxace, je asi tak relaxační, jako odpočívat v přeplněném metru. Ono totiž lvounů je hodně. A ti, co vylezou z vody první, si lehnou tak, aby nemuseli moc daleko, ale aby na ně zase necákaly vlny. A ti, co vylezou potom, tedy zákonitě nemají suché místo, takže se cpou přes ty, kteří už leží. A nemusíte být lvoun, aby vás fakt, že vám přes hlavu leze tři sta kilový mokrý pytel brambor, setsakramentsky rozčílil. Když se tedy nově připluvší lvoun vydá na nejhornější místo útesu přes ležící těla a hlavy, hlava nehlava, neobejde se to bez vztelkého řvaní a kousanců. Občas se nějaký velký lvoun zvedne a snaží se řvaním nastolit pořádek. Ovšem, je to chilský lvoun, a protože v Chile nedokáží pořádek v davu zjednat ani lidé, nedivte se lvounům, že celá jejich siesta je vlastně jedno velké řvaní, převalování a nepřetržité courání sem a tam.

Když jsme se dost vynadívali na lvouní chaos, ukázal mi Hvězdopravec kormorány a mořské kondory, které je neradno si plést s kondory, o nichž jsem vám vyprávěla, že žijí v horách. Zatímco kondor z hor je druhý největší pták na světě, co se týče rozpětí křídel,kondor mořský je taková černá husa. Podívejte.

Na západ slunce jsme se jeli podívat na pláž. Na Pacifik byly malé vlny, ale stejně jsem jimi byla fascinována. Při ochutnávání, zda je oceán skutečně slaný, jsem nakonec dostala vodou až po kolena.

Pak slunce zapadlo a vrátili jsme se domů. Večer jsme se nabaštili s kamarády v Ligurii, a v neděli jsme byli odhodlaní vstát na lyžování, i když pouze na lyžování v lyžařském středisku. Vstávání nám samozřejmě moc nešlo, ale nakonec jsme dojeli do La Parvy, kde jsme viděli, že zima ustupuje létu mílovými kroky. Ještě minulý týden se tudy nedalo skoro projet, a teď mají už kopce plešky. Čemu se také divit, když v Santiagu je před den přes dvacet stupňů a občas dokonce už skoro třicet. Zdá se, že od vás z Evropy už léto sedí v letadle k nám...

P.S. Všechny fotky jsou tady.