Malý svět v kuchyni

Včera v noci začalo konečně pršet. Všichni Chilané si stěžují, že neprší a že zima je divná. Stěžují si zemědělci, když svojí královně prodávají na trhu mrkev, protože vodu potřebují, a stěžují si lidé, kteří plánovali na zářijové volné dny cestovat, protože normálně by zima a déšť měly skončit v srpnu. Ale protože nepršelo a bylo hezky, nikdo nevěří, že nezačne pršet nyní jako blázen a že v září bude jaro. A od pátku prší jako blázen. Nepřetržitě. Mapucho se z hnědé smradlavé řeky změnilo na hnědý veletok, který páchne o něco méně, protože splašky jsou dešťovou vodou více naředěné a voda utíká rychleji. Ulice se také změnily v řeku a chodníky v nebezpečnou zónu, protože s každým projíždějícím autem se ocitáte pod splavem, i když se namáčknete ke stěně domu. Konečně jsem pochopila, proč Chilané tak milují městské typy džípů s náhonem na čtyři kola, které jsou ale příliš nízké na to, abyste s nimi mohli skutečně do terénu. No ano, jednodušše proto, že se s nimi dá jezdit v řece. Blahořečím všem evropským inženýrům, že svými neslyšnými intervencemi při stavbě něčeho tak architektonicky nezajímavého jako je hloupoučká, prostinká silnice, diplomaticky usměrní vodu do koryt, struh, či prostě vymyslí silnici tak, aby se při nejbližší přeháňce nevalila všechna voda po ní.

Ráno jsem se vydala na jeden psychologický seminář. Boty jsem měla promočené už u metra, jednak proto, že mě přes veškerou opatrnost zasáhl jeden splav, a navíc jsem musela přejít jako obvykle tři dopravní tepny, což znamenalo, protože převozníci byli v nedohlednu, třikrát brodit. U metra jsem potkala prvního živáčka (byla sobota ráno a lilo), maminku, která měla navlas stejné žluté gumovky jako její chlapeček. Říkala jsem si, že si asi jdou hrát do louží, ale dopravivši se na místo výuky jsem při pohledu na oděv ostatních seminaristek pochopila, že se jedná prostě o běžnou součást šatníku chic obyvatelky Santiaga. Slečny prostě místo do vysokých kozaček v dešti zastrčí džíny do gumovek všech vzorů a barev a je to. Musím se jít podívat, jestli nějaké seženu, musím uznat, že louže k brouzdání nutí každého, kdo není šampion ve skoku do dálky nebo klokan. Konečně si budu moct dopřát duhové gumovky, o nichž jsem snila jako dítě. Měla je jedna holčička jedno dávné léto v Lipnici nad Sázavou, kde jsme s rodinou a několika rodinnými přáteli pobývali v chatkách. Chlubíc se před našimi černými a hnědými gumovkami, jaké mělo každé v komunismu vyrůstající obyčejné dítě, holčička pravila, že její gumovky jsou z Kanady. Od té doby jsme jí neřekli jinak, než Kanadská gumovka.

Odpoledne jsem šla tomar onze, "dát si jedenáct", ke svojí kamarádce Karen. Karen je Chilanka a žije se svým přítelem, Antoinem, Hvězdopravcovým kolegou. Dát si jedenáct, to není jako dát si dvacet. Onze je chilská svačina, něco k jídlu okolo čtvrté, páté odpoledne. Cizince samozřejmě zarazí, proč jedenáct ve čtyři odpoledne. Že by ono proslulé chilské zpoždění? Ale ne, vysvětlení je mnohem jednodušší. Je v tom chlast! Inu, dříve chilští muži okolo čtvrté, páté odpoledne chodili dát si agua ardiente, kořalku. A kolik písmen má slovo agua ardiente? No jedenáct! Takže chytří chilští muži před svými ženami neříkali, jdeme na kořku, to by je ženy hnaly! Chytře říkali: jdeme si dát jedenáct. Ženy prý netušily, co to jedenáct je (ach, jaké podcenění ženské inteligence! Copak je možné si nevšimnout, že se muž vrací domů z "jedenáctky" vratkým krokem?), ale když muži byli pryč, začaly také scházet a dávaly si čaj a něco sladkého (prý). A postupně se tedy v Chile vyvinul zvyk dávat si jedenáct. Jako čaj a něco sladkého.

Ke Karen a Antoinovi byl pozván také nově přibyvší pár. Julien, Francouz, a jeho žena, Mexičanka, s naprosto nezapamatovatelným jménem Akemi. S postupem času hoši šli hrát, či dát si jedenáct, k Antoinově pianu, a my tři jsme se usadily v kuchyni a klábosily o Mexiku, Chile, Evropě, vaření, pracovních projektech, výchově dětí, fotografování, hledání bytu, háčkovací vášni některých manželek Hvězdárny, svatbách a vůbec všem, jak to ženské dělaly ještě v dobách, kdy žádné onze vůbec nebylo. Když jsme byli u svateb, povídá Akemi, že se vdávala v říjnu, protože je v Mexiku vždycky krásně, ale že lilo jako z konve. Najednou mě napadlo, že Brice byl v říjnu v Mexiku na svatbě.

Brice je bývalý přítel mojí kamarádky Igy. Igu i Brice mi představil kdysi dávno Létající muž, než odletěl do Kanady, kde se z něj stala postupem času Kanadská gumovka II. I když byl Létající muž Kanadská gumovka, nechala jsem si jeho kamarády a zvlášť s Bricem a Igou jsem podnikala výlety a stali se z nás opravdoví přátelé. Brice a Iga byli první, komu jsem představila Hvězdopravce. Postupem času se Bricovi a Ize nahromadilo ale hodně problémů, dopadlo na ně pár životních ran a začalo to trochu skřípat. Brice v září dodělal doktorát a rozhodl se, že pojede na svatbu svého kamaráda do Mexika. Chtěl, aby Iga jela také, ale Iga měla plné zuby vlastního doktorátu, protože se zrovna v té době provalilo, že její šéf falšoval výsledky výzkumu a zdálo se, že tříletá Igy práce půjde do stoupy. Iga tedy také nechtěla utrácet, protože jako Polka se po skončení stipendia nemohla nastěhovat k rodičům a dodělávat doktorát i bez příjmu odtud. Protože to všechno přišlo spolu se spoustou rodinných problémů, chtěla Iga, aby byl Brice s ní. Brice se rozhodl jet na svatbu. A to byla poslední kapka.

Sedím v kuchyni u Karen a říkám si, kolik svateb je asi v říjnu v Mexiku. Nepočítaně. Kolik svateb Mexičanek s Francouzi? Desítky? Pak mě napadá, že mi Julien při představování řekl, že je z Annecy. A tak to zkusím. Neznáš náhodou...?

Svět se malý. Julien je Bricův velmi dobrý kamarád, zná jeho rodiče, Igu...a dál se raději neptám. Tak to vidíte. Ani v Chile nejste od věcích minulých dost daleko.

No, však já se Juliena ještě vyptám. Kdo ví, možná jsme se potkali před pár lety na nějaké party. Příležitost diskutovat mít určitě budeme, protože když v Santiagu prší, na horách sněží. A Savojana se ani nemusíte ptát, zda lyžuje, takže jsme domluvení, že ho příště vezmeme s sebou. Hvězdopravec se zítra konečně vrací z Dalekohledu a já už se připravuju na to, jak zase budu na skialpech za Cacamolla. U příležitosti Hvězdopravcova návratu jsem se rozhodla vyfiknout chilsko-mexickou večeři s kukuřičnými tortillami a empanadami pečenými v troubě. Myslím, že ze vší té mouky nejdříve nasněží na můj malý svět v kuchyni...