Když v Santiagu pršelo

Blíží se nám zima. Zatím to spíš vypadá jako velmi jemné blížení, ježto letos prý vládne počasí La Niña. Ještě před třemi týdny jsme měli letní teploty a v těchto dnech přes den přeci jen teploměr stále šplhá do nevídané výšky 20 stupňů. Přesto jsme si ale již pořídili topení, v noci totiž teplota, stejně jako v létě, klesá mnohem níže, než je středoevropan zvyklý. Všichni známí nám doporučili, ať topení koupíme rychle, neboť pak už topení nebudou. Jak jsem vám psala, náš plán na plynové topení připojené na plynové potrubí zkrachoval kvůli tomu, že bylo třeba nadělat v bytě spoustu ventilačních děr, a tak nakonec topíme plynem v bombách, které dodá firma Abastible s přesností hodnou Chilanů. Pokud nám tedy dojde plyn, je nutné, aby jeden z nás zůstal celý den doma a čekal, až z Abastible přijedou s novou patnáctikilovou bombou plynu. Tu si můžete objednat, nebo prostě počkat, až bude náklaďák Abastible projíždět vaší ulicí, zastavit ho a prázdnou bombu vyměnit za plnou. To, že náklaďák ulicí projíždí, je oznamováno potencionálním klientům charakteristickým houkáním. Tak, jako matka pozná křik svého dítěte od křiku jiných, je nutné poznat charakteristické houkání Abastible od houkání firmy Lipigas, Gasco či Butagas, ježto pokud máte bomby Abastible, nemůžete je u ostatních firem vyměnit. Také je třeba poznat houkání Abastible od pískání brusiče nožů, který pravidelně ulicí prochází. Aby nám během tohoto čekání nebyla zima, máme ještě bombu náhradní. Celé to zabírá hrozně místa, ale topení hřeje, a pro večery, které začínají být studené, je velmi příjemné. K tomu jsem si nakoupila několik párů zimních ponožek, teplé pantofle a ohřívací láhev.

Zatímco já se při teplotách okolo dvaceti stupňů spokojím s dlouhým rukávem, Chilané již navlékli zimní kabáty. V tomto kontextu nechápu, jak přežijí následně oněch konfortních 16 stupňů, které mívají v zimě ve svých bytech. Inu, záhada.

Ve středu pršelo. Poprvé, od té doby, kdy jsme přijeli, tj. od začátku ledna, ale před tím prý nepršelo již dlouhé měsíce. Letos je rok suchý, ale asi ne zas tak výjimečně, protože obyvatelé Santiaga na déšť evidentně nejsou příliš zvyklí. Nepočítal s ním například pan architekt, který stavěl náš dům a všechny chodby vydláždil dlaždičkami, u nichž se nikdo nezamyslel nad tím, zda nebudou mokré klouzat. Klouzají jako namydlené dno vany. Když prší, natáhnou tedy vrátní po celém domě olezlé gumové rohože. A obyvatelé začnou sledovat své stropy a okolí oken, aby zjistili, zda někudy nezatéká. Victoria, naše pomocnice s úklidem, mi řekla, že se deště trochu bojí, protože si koupili v únoru domek a ještě v něm žádný déšť nezažili. Neví tedy, zda je domek dost těsný. Střecha prý vypadá dobře, ale u oken má trochu obavy. Já jsem si u našich oken naprosto jistá, že jimi zatékat bude, a jsem ráda, že nebydlíme v patře pod střechou. Pořád na tom ale budu lépe než Manka a Standa, v jejichž pracovně v domečku v luxusní čtvrti Lo Barnechea, v období dešťů teče voda přímo z lustru. Inu, bývalý majitel měl prý úchylku na světla a světýlka, kterými vybavoval dům jak zevnitř, tak zvenku. A vedení elektriky proti vodě zrovna moc neodizoloval. A vzhledem k tomu, že některé vývody elektřiny jsou i na střeše, při dešti se nesmí svítit.

Když prší, vyčistí se vzduch. Možná je to tím, že déšť absorbuje všechen smog, možná ale také tím, že Chilané na mokré vozovce neumí jezdit a ve městě se doprava zastaví. Kamarádi nás upozornili, že když prší, nechodí pošta, takže faktury, které již tak chodí občas prošlé, dojdou ještě později než obvykle. Konec konců, aby ne, když se prý v centru rozvodní řeka a na křižovatkách se vytvoří obrovské kaluže. Kterých navíc podnikaví sběratelé krabic z jihu Santiaga využívají k výdělku. Totiž, každý sběratel krabic, ačkoli jeden z nejchudších obyvatel, má kolo, před nímž je připojená velká nákladní bedna, skoro vyklápěčka, řekla bych, do které kartony skládají. V době, kdy se ulice nedají přejít suchou nohou, vydělávájí si sběrači krabic převážením chodců z jednoho břehu...pardon, z jednoho chodníku na druhý. Nebo tak mi to alespoň vyprávěla Manka. Čili už se nemůžu dočkat, až začne ta opravdická zima, a tenhle vynález uvidím na vlastní oči.

V sobotu jsem byla na kolaudační party u Olgy, chilské kamarádky Mathilde, o které vám ještě někdy povím více. Rozhovor se tam stočil na oblíbený test, který zadávají chilští pracovní psychologové uchazečům o místo. Není to, jako u nás, zvulgarizovaný test stromu, ale test kresby postavy v dešti. Nevím, odkud to pracovní psychologové vzali, ale jistě není chilské provenience a budiž tedy důkazem, že přenos testu z jednoho prostředí do druhého není vždycky úplně bez problémů. Copak na jihu, tam leje pořád, ale testovat tímto testem lidi v Arice, kde nepršelo, dle Wikipedie, od roku 1973, to může napadnout jedině pracovního psychologa. Evidentně pracovní psychologové považují za velký prohřešek, když uchazeč o místo nenamaluje svojí postavě deštník, ježto z toho lze usuzovat na fakt, že se uchazeč neumí dostatečně chránit. Když mi to bylo entuziasticky vyprávěno, uvědomila jsem si, že vlastně ani nevím, jak se španělsky deštník řekne, pochopila jsem to slovo jen z kontextu. Prostě ho v Santiagu nepotřebuju. Když zde prší, zůstává se doma. Myslím, že by se tahle příhoda skutečně dala uvádět studentům psychologie, když je na fakultě učí diagnostiku. Nebo si umíte představit, že by vám psycholog zadal v testu otázku: "Namalujte se, kterak sháníte dohromady stádo ovcí" a následně posoudil vaši kapacitu pracovat z toho, zda jste namalovali správně s vámi ovčáckého psa? Na místní "pracovní" psychologii, která je prováděna tak trochu kýmkoli, mám také trochu spadeno, ale o tom jindy.

Dneska nám ale zase září sluníčko a podzim je tu skutečně kýčovitě krásný. Příští víkend pojedeme na výlet okolo volcano Maipo do Argentiny, tak už se na to moc těším a vy se můžete těšit na vyprávění o tom, jak jsme na tuto cestu sháněli povolení od společnosti provozující plynovod, který údolím vede. Zatím se mějte pěkně!