Allende a jedna kniha, kterou jsem právě dočetla

Včera jsem měla celý den pro sebe. Tak trochu nedobrovolně, protože ve skutečnosti jsem prostě musela být doma, jelikož na ten den bylo naplánováno doručení naší postele. Doufala jsem, že ji doručí okolo poledne a zbytek dne budu tedy moct dělat, co potřebuju, ale šeredně jsem se přepočítala, protože v pět mi zavolali, že naši postel zničili při nakládání a že nám tedy provizorně doručí jiný model. A jak řekli, tak udělali. V půl osmé večer. Takže jsem celý den strávila čekáním na kanapi.

Při tom čekání jsem zhltla knihu Jarky Stuchlíkové "Indiáni, politici, plukovníci". Paní Stuchlíková žila se svým mužem, sociálním antropologem, blízko Temuca na jihu od Santiaga, v letech 1969-1973. Což jsou v Chile léta velmi pohnutá. Zažila tedy zvolení Allendeho a následně vojenský puč. A, jak je každému čtenáři asi jasné, odjela do Chile krátce po invazi spojeneckých vojsk a z Chile zase po vojenské intervenci, kdy jim šlo o krk.

Opravdu jsem si užila její líčení chilského venkova a soužití s mapučskými indiány, ale pak jsem se ponořovala stále hlouběji do politiky. Stuchlíkové Allende "strašně lezl na nervy" a mluví o něm slovy velmi nevybíravými jako například "břídil". Vlastně nejméně polovina knihy je jenom o tom, co všechno Allende zkazil. Náhodou jsem minulý týden také viděla dokument chilského režiséra Guzmana o Allendem, který naopak období Allendeho vlády považuje za správnou cestu, kterou se Chilané chtěli ubírat, ale bylo jim v tom zabráněno nejdříve americkou blokádou a Nixonovým podloudným ovlivňováním situace, a následně přímo vojenským pučem. A tak mě napadá zeptat se Vás, co si o tom všem myslíte.

Myslím, že Češi často vidí rudě hned, jak se řekne levice nebo komunista. Pamatuju se, jak jsem překvapeně zírala, když jsem zjistila během svého Erasmu ve Francii, že všichni moji kamarádi, tedy ti, které kromě paření a utrácení peněz zajímala také země, kde jsme byli, jak zde lidé žijí, diskuze o našich zemích původu, kultura, kteří zkrátka byli tak trochu jako já, že všichni jsou levičáci či dokonce komunisté. Pro můj porevoluční mozek to bylo nemožné, levice přece byla největší zlo. My jsme o tom mohli vydat svědectví! Jenže na druhé straně stáli Španělé a jajich zkušenosti s Francem. Opakovaně jsem se přesvědčovala, že zatímco levicově orientovaná mládež je otevřená, pravicová jsou často taková ta zlatá mládež myslící jen na svoji zábavu a bez zájmu o vnější svět. Samozřejmě, ne, že my bychom se nebavili. Jenže se můžete bavit v diskotékách, kam nepustí nikoho, kdo vypadá jako Arab a kam musíte jít příslušně oblečení, nebo se můžete bavit po klubech, které si nehrají na elitu a kam hlavně smí každý. Postupně jsem přišla na to, že přestože já nikdy komunistka nebudu, je pro mě přijatelné kamarádit se s komunisty, protože jejich extrém je v utopické rovnosti. Nemám s tím tedy zásadní morální problém, který naopak mám a vždy budu mít s extrémní pravicí, jejímž krédem je utopie historicky či geneticky dané nadřazenosti. Zkrátka jsem zjistila, že moje hodnoty jsou stejné jako těch, kteří jsou na západě vlevo. Když jsem jela do Francie podruhé, tehdy už pracovat, vůbec mě nepřekvapilo, že učitelé na univerzitě budou většinou vlevo. Vlevo byli i moji přátelé a vlevo byl Létající muž a Hvězdopravec. Tomu maminka do kolébky přidala k jeho křestnímu jménu ještě druhé křestní, a to Francois. Podle Mitteranda.

Přišla jsem na to, že tohle pravo-levé vnímání je asi v Čechách pokroucené. Vlevo je špatně, vpravo správně. Však jsme také jednou z mála zemí, kde jsou Zelení vpravo. Co jim ale také zbývá, než se hlásit k pravici, pokud chtějí být zvolení. Ač jsem vlevo, ujišťuju vás, že Paroubka bych nevolila ani v nejhlubším zoufaství a stejně tak bych nikdy nevolila Topolánka.

Vraťme se ale k Allendemu. Nejsem si úplně jistá, že to byl skutečně takový břídil, jak říká Stuchlíková. Naopak, říkám si, že byl pro Chile štěstím. Vývoj vlevo zde byl a bylo jasné, že dříve či později se levici podaří vyhrát. Allende byl noblesní a vzdělaný muž, který po celou dobu své vlády respektoval zákony a svobodu tisku. Stuchlíková sama říká, že by nikdy nezrušil svobodné volby. Snažil se, seč to šlo, uklidňovat extrémně levicové bojůvky a sjednotit rozdrobenou levici. I to dělal demokraticky, snažil se prostě naslouchat všem. Myslím, že jeho úloha byla nesmírně těžká, ale že v ní obstál. Dovedete si představit, že by na jeho místě byl zvolen někdo jiný? Že by tři roky nesáhl k žádnému diktátorskému prostředku, aby dosáhl svých politických cílů?

Stuchlíková tvrdí, že za puč vlastně mohla Allendeho vláda, protože tak štvavě agitovala proti pravici a pravice pak zase proti levici, až se veřejnost rozdělila ve dva na smrt znepřátelené tábory. I o tom přemýšlím, ale nejsem si jistá, že jenom to by stačilo na to, aby se pak děly ony hrůzy, které nastolila vojenská junta a které připomínají metody nacistů. Nevím. Říkám si, že v Evropě se tohle zlo rozpoutalo také, a před ním žádná levicová vláda neexistovala. Nevím, zda bylo udavačství lidí, jejich zloba, opravdu způsobená jen tím, že je proti sobě štvali po několik let politici. A i kdyby, byla to přeci jen hlavně pravice, která v Chile sahala k atentátům a podobným metodám, které situaci vyostřily. Moje otázka je, zda je opravdu třemi lety znárodňování a přestavování společnosti vysvětlit hrůzy, které se během puče děly. Myslím, že ne. Ale co potom? Je to v lidech? Bylo to dobou, která musí zažít vlastní krutost až tak, že se jí sama lekne, jak se nám to stalo v západním světě, kde jsme až po druhé světové válce přišli na to, že s rasismem a xenofobií je třeba něco dělat a vznikla Listina lidských práv? Že by Pinochetův režim byla chilská druhá světová? Mimochodem, naši politici jsou velmi štvaví a naše veřejnost velmi rozdělená a štvavé jsou třeba i americké prezidentské kampaně. Za Bushovy vlády se Amerika také rozdělila do dvou táborů. Přesto nikdy nedojde k podobnému násilí.

Tak jsem Stuchlíkové knihu dočetla a říkám si, zda já jsem jenom nechápavá, protože jsem nezažila srpen. Nějak nevidím rozdíl, kam se chtěla ubírat naše vláda v roce 1968 a kam se chtěl ubírat Allende. Nebyl to obojí demokratický socialismus, socialismus "s lidskou tváří"? Neznamená to, že i ten by u nás byl pohořel a že by se, i bez Sovětského svazu, zase našel někdo, kdo by se snažil udržet socialistický směr i za cenu omezení demokracie, nebo zda by se naopak postupně zase k moci dostala pravice a vrátil by se kapitalismus? Co by bylo v Chile, kdyby nebylo blokády? Vyhrála by pravice ve fair play, tj. demokraticky, nebo by byl stejně puč? Jak by vypadalo Chile dnes a jak by vypadala Česká republika?

Protože v jednom se Stuchlíkovou souhlasím na 100%. S tím, co je po diktatuře, u nás jako v Chile. Establishment, vědomý si toho, že je lepší než to, co bylo před tím, je zcela samolibý. "Sobeckost, hrabivost a prospěchářství se v současné době převlékly za společenský úspěch, a málokdo je ochotný projevovat solidaritu s méně úspěšnými, a tudíž méně zámožnými"..."Disciplína pilné práce pod plukovnickou knutou vydala své plody, Allende by dnes zemi nepoznal. Jenže hospodářský rozkvět není všechno, zvláště, když ostře rozděluje obyvatelstvo na bohaté a žebráky a v duchovním směru na idealisty a materialisty."

No vida, to rozpólování společnosti je tu pořád.

Co si myslíte vy?