Hodnota života

Když jsem dneska překládala do francouzštiny svůj blog o Allendem, napadlo mě další téma, o kterém jsem chtěla psát v souvislosti s mým přemýšlením o post-totalistní společnosti. To jen na úvod, čtenáře varuji, že následující článek nebude vůbec vtipný a zábavný. Protože blog se jinak snaží být veselý a vtipný, odkazuju vás v tomto případě na články z ostatních rubrik, než je "politika a historie".

Jak jsem už říkala, v Chile nacházím hodně podobného jako v Česku. Co jsem naopak nenacházela ve Francii. Tak o tom přemýšlím a ptám se, co s naší zemí, stejně jako s Chile, udělala diktatura. A kdy se tyhle věci změní a naše společnost "vyroste" v dospělou.

Minulý týden jsem jela na kole do asociace, kde dobrovolničím a na ulici v Bellavistě jsme viděla na zádech, za plného poledne, ležet uprostřed chodníku muže, který se nehýbal. Když jsem k němu přišla, viděla jsem, že se trochu hýbe, ale že není schopen vstát. Protože jsem v Chile chvilku, nevěděla jsem, kam bych měla zavolat, a zastavila jsem dva kolemjdoucí, aby mi poradili. Muže si totiž nikdo moc nevšímal, ačkoli ulice Bellavisty jsou rušné. Dva zastavení chodci mě "uklidnili", že muž je naprosto opilý a že se tedy nic neděje. Ale, když už jsme byli v té akci, alespoň ho zvedli a opřeli. Na to mi řekli, že to je normální, že jsou zvyklí. Pochopila jsem, že myslí, že já si také zvyknu. Jistě, nemohli tušit, že pocházím ze země, kde je konzumace alkoholu mnohem vyšší, než v Chile, a že nad ležícími opilci se, alespoň v Praze, také mnoho lidí nepozastaví. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale řekla jsem si, že aspoň muž už neleží na zádech a neudusí se tedy eventuelně zvratky. Bylo teplo. Nezbylo mi než ho nechat tedy jeho osudu. Dojela jsem do asociace a zeptala se Andrého, kolegy psychologa, jehož systém práce se mi velmi líbí a se kterým máme hodně společných názorů, kam můžu v takové situaci zavolat. Jaké je číslo na záchytku, prostě. Nebo na rychlou. André mi řekl, že záchytka v Chile není, že můžu zavolat jedině policii a že stejně ti opilci jsou vetšinou indiáni.

Možná si říkáte, že jsem strašný idealista, že bych jako chtěla všechny zachránit. Jenže to říct nechci. Mám jen pocit, že postoj k druhému, je zde hodně ovlivněný tím, jak nás vychovala diktatura, nás i Chilany. My i oni jsme zažili dobu, kdy byli lidé vražděni za svoje přesvědčení. A pak dobu, kdy už nešlo o život, ale kdy jsme byli systematicky vychováváni, že náš názor, naše osobnost, nic neznamenají. Paradoxně si mnoho z nás uchovalo svůj prostůrek, svojí rodinu, kde si něco mysleli, kde zůstali jinými osobnostmi, než totalitní šablonou, ale často jim hájení tohoto prostůrku znemožnilo vidět jiné, odlišné prostůrky. A je tu ještě jiná věc. Proti oficiální šabloně byla jistě ona skrytá, opoziční, která tyhle prostůrky nějak spojovala. Jenže v skrytu a bez velké možnosti komunikace, diskuze. Na tu jsme zvyklí nebyli. I opozici je všechno jasné, máme všichni stejný názor. I v opozici je v diktatuře hodně setření identity. S námi nebo proti nám. Jinými slovy, jestliže diktatura předvádí, jak pro ni jednotlivý člověk nemá cenu, opozice proti diktatuře automaticky tuhle hodnotu nezprostředkovává též. Vzpomeňme si jenom na to, jak jsou lidé v dobách revoluce jednotní. Stejní. Nemám ráda adoraci jednoty. Vzpomínky na to, jak se národ sjednotil, mi tak trochu nahánějí strach. Protože hned za touhle jednotou je ta past. Že jsme každý jiný, jenže jsme zvyklí v našem vnímání světa z let diktatury stejný-dobrý a jiný-špatný. Že známe vlastně jen ten náš prostůrek, ze kterého jsme nemohli moc komunikovat. A že co neznáme (to jiné), to škatulkujeme, což, jak by vám kognitivní psychologové řekli, je vlastnost typická pro lidské poznávání světa, která není nutně vždy špatná. Ale v tomhle případě to může být nebezpečné, zvlášť proto, že post-totalitní kapitalistická společnost na vzájemné poznávání zrovna velký důraz neklade.

Chile jako Česko mi přijdou stejné v tom, že právě onen jiný ztrácí rychle svou hodnotu někoho na stejné úrovni jako já, něčího syna nebo dcery, někoho, kdo měl dosud nějaký život a určitě žil podobné věci jako my, kdo má také bolesti, i když třeba velmi skryté. Já vím, že to zní banálně, ale pro mě to takhle funguje. Že si představím toho druhého v tomhle rozměru. Protože jestliže píšu o tom, jak v nás diktatura nevychovala pocit úcty k druhému, mluvím samozřejmě hodně o sobě a o své cestě k poznání téhle hodnoty.

Neříkám, že ve Francii by nemohl ležet opilec na zemi. Nejsem idealista, říkala jsem vám. Ale vidím nebetyčný rozdíl v tom, kolik lidí se zastaví. V tom, že kolik lidí řekne "Indián, bezdík, socka, opilec". Hodně to vnímám přes svojí profesi psychologa, které se tak pěkně říká "pomáhající profese". Musím říct že v Čechách mě mnozí kolegové hodně šokují tím, co říkají a jejich elitistickým myšlením. Nikdy nezapomenu například na debatu s celým týmem tzv. předních psychologů na téma nepokoje ve Francii. Slovo Arab střídalo slovo muslim a slovo přistěhovalec, aniž by se kdo zamyslel nad tím, o kom tedy mluvíme. Kdo je v tom druhém prostůrku. Grázlové. Zavřít. Opravme ty jiné k obrazu našemu. Pokud na to nejsou dost chytří, schopní nebo vytrvalí, jejich chyba. Asi ani nechtějí, hajzlové. Jak totalitní myšlení!

Ve Francii jsem se hodně naučila právě respektu. Žasla jsem, za jak důležitou je tu brána práce s bezdomovci, prostě s těmi nejvzdálenějšími "prostůrky" člověčiny, které tuhle člověčinu právě tak lehce můžou v očích jiných ztratit. S jakou samozřejmostí je to práce důležitá.

Bohužel, hodně Francouzů vám řekne, že se Francie postupně se Sarkozym hodně mění. Podle mě se spíš polarizuje. A v polarizaci je ono nebezpečí rozetnutí se na černé a bílé, na jednotu proti a jednotu pro, kde diskuze končí, protože je třeba se semknout proti nepříteli. Ale pevně doufám, že Francie je dost demokratická.

Pokládám myšlení lidí v pomáhajících profesích tak trochu za odraz společnosti celé, protože pokud se v těhle profesích onen respekt ztrácí, kde jinde by měl být? Ale příklady individualismu jsou všude.

Nevím, zda je dost jasné, co jsem chtěla říct o tom, jak spolu souvisí diktatura a ztráta celistvosti druhého a tím i jeho hodnoty, které přetrvává, samozřejmě, i po pádu téhle diktatury, ať je vlevo nebo vpravo. O tom, kde jsou kořeny onoho individualismu, který vidíme v Česku i v Chile. Individualismu, který charakterizuje takřka každého člověka, který diktaturu žil, ať byl proti ní či s ní. Kde jsou kořeny onoho divokého kapitalismu, který v post-totalitních společnostech nastává. Prostě o tom jenom hodně přemýšlím a čím víc to dělám, tuším, že jsem jenom u jednoho zdroje téhle charakteristiky, ale že jich bude asi mnohem víc. Zdrojů i charakteristik. Totalitní ústup a deformace společenských věd a absence výchovy k altruismu ve škole budiž některými z nich.

Ještě jsem chtěla dodat jednu věc, která vyvrací mýtus o tom, že ona hodnota života, jak ji chápu, má cosi co dělat s křesťanstvím. Další příklad z Chile. V duchu katolické tradice je tu zakázán potrat. Za každých okolností. Pod rouškou respektu k životu. Ovšem v jiném smyslu. Myslím, že je asi jasné, že katolíci mají tenhle respekt k životu spojený s tím, že i život plný utrpení, že i život velmi krátký, má být zachován. Tak trochu diktátorsky, pravidlo zní takto k oné obecné kategorii "život". Zatímco respekt k druhému můžeme vnímat také tak, že respektujeme jeho rozhodnutí, jinými slovy, respektujeme onen konkrétní život, člověka. Ona katolická doktrýna mi tedy přijde jen dalším důkazem pro popření hodnoty člověka. Diktatura. Mathildině kamarádce diagnostikovali při testu těhotenství také rakovinu dělohy. Musela ale dítě donosit, přestože v tomhle případě rakovina kvůli hormonům postupuje mnohem rychleji. Potkávám nesčetně Chilanek, které v mém věku mají patnáctileté děti. Žádná možnost se rozhodnout.