První (a poslední) zimní víkend

Minulý víkend nás sníh zastihl koupající v Baños de Colina a příští plán tedy zněl vyvenčit naše skialpy. Mezi tím jsme museli počkat týden, kdy v Santiagu začala ona obávaná a nechutná zima s mraky visícími tak nízko, že se z toho člověku chce pořád jen ležet. Doma v teple, chtělo by se říct, ale osobně se spíš obávám, jak náš byt vyhřejeme, až teplota venku klesne pod 10 stupňů, což se zatím ještě nestalo.

Celý týden jsme trávili volné chvíle hraním Colones de Catane, strategickou hrou. Až v pátek jsme se rozhodli být trochu sociální a vyrazili jsme na pivo s Thomasem, Alexem, Vincentem a jedním z Pedrů (s Novým Pedrem). Bez skrupulí jsem vytáhla svůj vlněný kabát, pod který jsem si vzala vlněný svetr, což je oděv, který normálně nosím v těch nejhorších mrazech. A dobře jsem udělala, protože byl pátek večer a všechny bary byly k uzoufání plné dokonce i na terasách. Tedy, Chilané by jistě řekli, krásně plné, jelikož patří k těm národům, co považují za ideální bar, kde musíte chvíli postávat venku, abyste se vůbec měli kam posadit. Usadili jsme se tedy fanfarónsky na terasu baru Backstage v Patiu Bellavista, které já osobně opravdu nemusím a opravdu vám ho při návštěvě Santiaga neradím. Objednala jsem si Guiness a modlila se, aby ho servírovali jako Irové, tj. nevychlazený. V Irsku dobře vědí, že studené pivo a studené počasí nejde dohromady. Jenže jsem si říkala, kde by to pivo asi tak ohřáli na pokojovou teplotu? V létě většina restaurací servíruje červené o teplotě nejméně 25 stupňů, v zimě zase naopak okolo 14ti stupňů. Moje starosti o teplotu piva ale byly vyřešeny elegantněji. Na pivo jsme čekali půl hodiny. Tedy na ostatní piva, servírka moje pivo nedonesla a řekla, že vlastně Guiness nemají. Objednala jsem si tedy něco jiného a čekala další půl hodinu. Inu, po hnusném zataženém týdnu mi tohle skutečně začalo podkopávat morál, jenom jsem myslela na to, co by na to řekla Kowakova. Když jsme nakonec dostali účet i s mým Guinessem (na papíře, samozřejmě), definitivně jsem škrtla Backstage z mapy a vám doporučuju totéž. Stejně, jako nikdy nezapomenout v Chile zkontrolovat účet. Naštěstí jsme pak zašli do jiné hospody v Bellavistě, která vypadala jako něco mezi nádražkou a sokolovnou, a nakonec jsme skončili na koncertě reggae, takže jsme kolonku "pobavit se s přáteli" mohli odškrnout jako splněnou.

V sobotu jsme pořád ještě neměli žádný morál vystrčit nos, mraky ležely někde těsně nad okny a jediné místo, odkud se to dalo vydržet, byl gauč vedle topení. Ale bylo nám jasné, že hrozí shnití zaživa a že v neděli tedy vyrazíme na ty skialpy stůj co stůj.

A stal se zázrak. V neděli ráno nás probudilo sluníčko. Vytáhla jsem Hvězdopravce z postele svým zpěvem, zabalili jsme lyže a lyžařské boty, které byly zahrabané hluboko v šatnících, nacpali jsme to do Pathfindera a jeli jsme. Vrcholky vypadaly zdálky bíle, ale čím víc jsme se blížili, bylo nám jasné, že lyže asi ještě zůstanou v teple. V La Parvě byl třícentimetrový poprašek a celé středisko bylo liduprázdné. Rozhodli jsme se tedy trochu se projít po sjezdovkách k vrcholkům a zjistit, kde se snad brzy budeme prohánět.

Když jsme sešli dolů, Hvězdopravec si opět nedal říct a jeli jsme vyzkoušet, jak Pathfinder drží na sněhu. Vybral si k tomu cestu, která vedla nahoru k vlekům. Když jsme ujeli asi dvě stě metrů, naši pozornost přivábilo auto, kolem nějž pózovala chilská rodinka. Když jsme se od auta vzdalovali, navrhla jsem, abychom se jich zeptali, zda něco nepotřebují, protože se zdálo, že auto tak trochu trčí v závěji. Ale v jaké závěji, když byly všeho všudy tři centimetry sněhu? Sotva jsme stáhli okýnko, ozvalo se: "Nemáte náhodou lano?" Vystoupili jsme a viděli jsme, že v La Parvě, v jedné jediné závěji v okruhu sto kilometrů, tato rodinka, která na první pohled vypadala jako že to tak přesně chtěli, vězí až po hodní okraj pneumatik předních kol. Zřejmě se hodně rozjeli, aby měli elán a dojeli daleko. Po cestě, která nevedla nikam a kde byl navátý snad všechen sníh z dolního úseku La Parvy. Nicméně jsem si řekla, že ptát se: "Proč jste tam proboha jezdili?" by asi byla základní chyba. Vybalili jsme lopaty, co máme k vyhrabávání se z laviny. Jedné z lopat se zmocnil synek rodinky, který s ní začal vyhrabávat díru asi deset metrů od auta a byl celý spokojený, jak dobře se s lopatou hrabe. Druhé lopaty se chopil řidič a laxními pohyby začal odhazovat sníh. Přiloudali se nám na pomoc také tři mladíci, kteří celou scénu dosud sledovali z povzdálí od několika lahví piva. Ať jsme ale dělali, co jsme dělali, auto vězelo v závěji dál. Chlapi tlačili usilovně a řidič potvrzoval, že navíc jeho auto má náhon na všechny čtyři, takže to nakonec určitě dobře dopadne. Jakýsi nenechavec se zeptal, proč se tedy autu s náhonem na čtyři točí jen zadní kola. Řidič řekl, že to bude asi rozbité. Naštěstí pak někdo objevil kousek od závěje lano položené na sněhovém dělu a do záchranné akce se mohl vložit Pathfinder. Každopádně jsme si řekli, že si nedovedeme představit, jak bude cesta do La Parvy vypadat, až nastane skutečná zima.

Cesta nahoru je totiž velmi úzká a plná zatáček. Jakmile napadne sníh, policisté automaticky kontrolují, zda mají řidiči v autě řetězy. Což se nám zdá čím dál tím pochopitelnější, protože se zdá, že by bez tohoto, poněkud paternalistického, přístupu asi cesta byla zablokovaná od první vločky až po poslední jarní kapku. I tak na cestě nápisy "při nasazování řetězů prosím zastavte u kraje, abyste neblokovali provoz" napovídají, že cesta bude dlouhá. Další nápisy "jste v horách, auta, která jedou nahoru mají tedy přednost", "neopouštějte zde svého psa" (Chilané řeší problémy s nepohodlnými domácími mazlíčky způsobem takto svérázným. Vjezd do Cajonu Maipo je chodcům kvůli smečkám opuštěných psů například dost nebezpečný) či "nevyhazujte zde odpadky" totiž v praxi vypadají tak, že velké auto, jedoucí dolů, se vám nacpe do zatáčky, že musíte chtě nechtě zastavit, a přitom téměř přejedete opuštěného psa, který si v oné zatáčce pochutnává na vyhozených odpadcích. Takže nám je jasné, že v lyžařské sezóně se pro vjezd do střediska budeme muset obrnět skutečnou trpělivostí.

Ale nebude to zítra. Ve středu nás čeká čtrnáctihodinový let do Paříže a odtud do Lyonu. Hvězdopravec jede na soustředění Hvězdopravců do Mnichova a také bude trochu popracovávat v Grenoblu. Podíváme se také trochu do Marseille na to, co zase vyvádí francouzská rodinka, a samozřejmě do Čech, kde vyvádí rodinka česká. Vdává se mi moje velmi dobrá kamarádka a můj bratr organizuje "Svatbafest", což napovídá, že se kromě obvyklého hraní až do němoty s kamarády možná taky ožení. Vrátíme se za šest týdnů, pevně doufám dostatečně naslunění, abychom přežili zbytek zdejší hnusné zimy.