Rána zrána

V Santiagu je vedro, kupodivu i v noci. Do toho jsem jako obvykle se začátkem veder nastydla - jak, to je velká záhada, asi můj šprtozvyk onemocnět vždy až na začátku velkých letních prázdnin oznamujících se velkými vedry. Podmíněný reflex, který mě dosud neopustil, a se začátkem veder přichází zásadně i zánět nosohltanu. V Chile ale vedro začne už uprostřed školního roku. Alespoň něco, říkám si, jeden den zůstanu doma, ale pak mě povinnosti zase vyženou. Dospělý si člověk už ani nemůže pořádně zastonat v posteli s knížkou, brblám nespokojeně.

Když tedy v úterý ráno zazvoní budík, brblám a chrchlám hned po probuzení. Sedíc na posteli vyprávím spícímu Hvězdopravci o léčebných metodách mojí maminky za mého raného i pozdního dětství, které mě naučily každý symptom podrobit důraznému křížovému výslechu na téma: jsi, nebo se mi jen zdáš? Jako dítě jsem nikdy nesimulovala. Nikdy, protože se u nás léčilo pocením ("Ještě nejsi dost vypocený", řekla maminka, když sáhla na moje nebo Brašuleho zpocené tělíčko pod tři peřiny, jimiž nás před půl hodinou zakryla,: "Jen to ještě chvíli vydrž"), horkým mlékem s Vincentkou, dietou, Soluxem a zastrkováním plenky s horkým olejem do mrňavého nátělníčku na hrudník. V tomto kontextu se i písemka z matematiky jevila jako zábavná jízda na kolotoči a pokud jsem si nebyla opravdu, ale opravdu jistá, že jsem nemocná, raději jsem si pálení v krku nechala pro sebe. Zkuste děti, které vás v neděli večer začnou spiklenecky informovat o začínající chřipce, co pět minut vystavit domácí prohlídce krčních mandlí pomocí kovové lžičky a postavte před ně ono horké mléko s Vincentkou a pošupajdí do školy s ochotou, o níž se vám ani nesnilo.

Vlastně mi nic není, rozhodnu se nakonec a jdu do koupelny. Nechce se mi, strašně se mi nechce vstávat. Nechce se mi nikam. Je vedro. Přemýšlím o narvaném autobusu Transantiaga, kde budu muset stát, nechat se mlít mezi Chilany, kteří se prodírají vždycky autobusem sem a tam v domnění, že někde bude nával menší, ze všech se polije pot, řidič pojede zase brzda plyn, že se jednou rukou neudržíte a musíte se držet oběma, auta kolem budou troubit a navzájem se blokovat...a mám v tu chvíli života v Santiagu tak akorát dost. Při čištění zubů na sebe zírám do zrcadla, měla bych jít k holiči, už jsem ta nebyla skoro rok, posledních 10cm mých vlasů je úplně mrtvých a štětinatých, jenže k holiči, to znamená jet půl hodiny autobusem po práci do Vitacury, vysedět tam důlek čekajíc, a pak jet v dopravní špičce narvaným autobusem domů. Nebo to znamená jít k holiči neznámému, který je možná holičem už i několik dní a vyseká mi na hlavě něco jako tuhle Hvězdopravci, který skončil jako svrabem napadený pankáč a Sylvain ho pak - ačkoli kluci nejsou žádní modýlci - nepustil domů dokud ho mu hlavu neobrousil strojkem.

Nasadím si čočky, o nichž vím, že mi odpoledne polezou z důlků, protože i v létě je takový smog, že by to u nás v Čechách bylo už znečištění, a to nás čočkaře a alergiky značně irituje. Skandálním hodnotám naměřených v Čechách tuhle zimu se tu v Chile říká regular, normální hodnota, a neimplikují žádná omezení. Až u hodnot prachových částic dvakrát vyšších než u těch nejvyšších naměřených v Čechách se tu zakáže jezdit autům vždy s určitým číslem na konci poznávací značky. Což se respektuje tak nějak....po chilsku.

Chrchlám a brblám a snažím se se obléct, nehledíc na to, že většina mých svršků je značně obnošená a o spodcích už nemluvím vůbec. Na nákupy v Chile už nechodím skoro rok, nemám na to nervy - cokoli z alespoň trochu přírodního materiálu, halabala sešité, tu přijde nejméně na 25 eur, a platit 60 eur za jednoduché šaty s křivě ušitým švem mě ani nenapadne, navíc je všechno přikované a zamčené na věšácích a je třeba sehnat prodavačku, která by vám laskavě věc zapůjčila k vyzkoušení. Pokud tedy náhodou mají vaši velikost. Bude se v Evropě na Vánoce dát koupit třeba někde nějaké letní oblečení? Zlevněné by mohlo být, přemýšlím. Snad jo, doufám.

Najednou se rozrazí dveře koupelny a do onoho černého uchrchlaného a ukňouraného rána vchází nečekaně Hvězdopravec. Než mu stačím vynadat za rušení mých brblacích kruhů, řekne:

"Vzali mě na Levandulovou observatoř. Začínám v únoru nebo v březnu."

A já na něj chvíli koukám, a pak řeknu: "Tak to je konec Chile?"

A, vážení čtenáři, je to tak. Takhle jednoduše. Dny Chequity en Chile jsou spočítané. Dali jsme výpověď z bytu, začínáme se porozhlížet po stěhovací společnosti a dokonce přemýšlet, jakou hodnou rodinku bychom měli najít Pathfinderovi. A je nám líto, že zde necháme několik výborných přátel, především Sylvaina, utěšujeme se, že mnoho z oněch přátel stejně brzy také odjede do Evropy, a já si začínám uvědomovat, jak mi přirostli k srdci moji kolegové a moje práce. Přemýšlím, jaký bude život bez každodenní přítomnosti zemětřesení, výpadků elektřiny, explodujících sopek a dalších místních vymožeností. Bojím se, kolik pokut v Evropě dostanu za svoje řízení made in South America. A zavazujeme se, že, jak řekl Hvězdopravec, si přijedeme doplnit výstupy na vulkány, které nám unikly, a zopakovat ty, které se nám nejvíc líbily.

A těšíme se. Těšíme se na víno a na sýr a na křupavé bagety, na bydlení ve městě, které se dá bez zábran nazvat Zvonokosy, na ježdění na kole a vlakem do práce, těšíme se na moře, v němž nebudou tučňáci, těšíme se na normál Evropy bez extrémů, na kulturní život, těšíme se na kamarády blízko u nás a dokonce se těšíme i na rodinu.

Spoustu věcí z těch, po kterých se nám bude stýskat, i těch, na které se naopak těšíme, jsem určitě zapomněla, jasné je ale jedno. V Chile nám zbývají dva a kus měsíce a ty bude třeba si užít, a také si je užijeme! A vy se můžete těšit na zcela jistě šťavnaté vyprávění z toho, jak celý náš přesun do Evropy dopadne.

Nesourodě

A jsme zase v plné pracovní. Dny se kulí jeden za druhým, je už teplo, ale ne zas tolik, aby jižan vlezl do bazénu (středo- a severoevropanů by už ale byl plný) a já už mám roku tak akorát dost. Síly už mi nezbývají ani na souvislý článek. Takže nesourodě.

To, že přichází léto, jsme poznali podle toho, že zase v jednom kuse někde hoří. V pondělí v noci hořelo opět u nás v ulici. Tentokrát neshořela diskotéka, ale hospoda na rohu vedle. Hasiči, kteří jsou v Chile dobrovolní i v tak monstuózních městech jako je Santiago, přijížděli k požáru postupně celou noc až do sedmé ranní za zvuku sirén. Sirény tu mají rádi. V sedm ráno už hasila požárníků celá stovka, alespoň tak to napsala La Tercera. Protože ale hospoda začala hořet ve tři ráno, bylo to tak trochu s křížkem po funuse.

I tak otrlý řidič jako jsem já málem najel do svodidel na dálnici Costanera Norte, když předjížděl auto, jehož řidič měl z okna vystrčenou nejen ruku, ale i celou levou nohu. Retha mi pak řekla, že to je přece docela normální bezpečnostní opatření proti tomu, aby člověk v autě s automatickou převodovkou nešlapal na plyn pravou a na brzdu levou. Retha se učila jezdit v Jihoafrické republice.

Když od nás v neděli o půlnoci odcházela návštěva, Alvarito mě upozornil, že na rohožce u sousedů leží asi desetiletý chlapec a spí, s čímž bychom prý asi měli něco dělat. Vzbudili jsme sousedova chlapce - známe ho s Hvězdopravcem dobře, protože občas hraje v chodbě se svým bratrem fotbal - , který pravil, že se nic neděje, že jen čeká, až se tatínek vrátí domů. "Tak kdyby nešel, tak zaťukej, jo?", řekla jsem. Ráno už chlapec na rohožce nebyl, tak tatínek asi nakonec přišel.

Část neuvěřitelně levného a špinavého centrálního trhu se zeleninou La Vega dostala novou budovu. Obchůdky jsou zděné, nikoli z vlnitého plechu, a nad každým září nový vývěsní štít navržený evidentně samotnými trhovci. Když jsem kupovala v sobotu zeleninu u klasicky vegově ušmudlaného zemědělce zabaleného ve vrstvě špinavých svetrů, jehož vlastní podobizna se hrdě skvěla na vývěsním štítu, Hvězdopravec mě upozornil, že slogan tohoto obchodu zní: "Pelenque - un macho de verdad". Pelenque, opravdický chlap. Přeložitelné též jako "samec".

Přiučila jsem se nové slovíčko. "Miguelito" je hřebík či drát ohnutý tak, aby zůstal bodákem nahoru a slouží k pohození na silnice či cesty za účelem propíchnutí preumatik projíždějících vozidel. Nevím, zda nějaký jiný jazyk potřebuje pro podobnou skutečnost slovo, ale pokud navštívíte Chile a na dálnici spatříte nápis "Pozor, miguelitos", raději zpomalte.

Slovo "miguelitos" se přiučil také Hvězdopravec a Sylvain, když se jim poblíž bolivijské hranice uprostřed pouště podařilo píchnout hned tři pneumatiky najednou. Naštěstí měli ale dost duchapřítomnosti na to, aby rychle vyměnili pneumatiku, která ušla úplně, a se zbylými dvěma rychle dojeli na frekventovanější místo pouště, kde projela dvě auta za tři hodiny a druhé z nich Hvězdopravce odvezlo zpět do civilizace i se dvěma píchlými koly na opravení. Za tuto pomoc byl Hvězdopravec požádán o skandální částku, již odmítnul zaplatit. Přivolaní carabineros pravili, že za všechno můžou Bolivijci, dojeli se podívat 40km pouští na to, zda Sylvain s autem bez kol ještě žije a následně ho tam nechali jeho osudu naznačujíc, že kdyby měl problém, "dva tři kilometry támhletím směrem" je policejní posádka. Hvězdopravec nakonec splašil taxikáře ochotného ho odvézt zpět za Sylvainem do pouště za částku menší než vyloženě vydřidušskou, a tak se oba hoši vrátili v pořádku domů. Kromě napichování se na miguelitos se jim podařilo vylézt oněch 6046m, které má Pili, a zmeškat zpáteční letadlo kvůli hledání kráteru po meteoritu.

Mezi nespočetnými nabízeči čehokoli, kteří k nám domů volají, volal i místní hřbitov, aby mě zpravil o tom, že dle jejich registrů nemáme žádnou hrobku a že by měli několik zajímavých nabídek, kdybychom jako potřebovali. Beze slova jsem zavěsila, ale zdá se, že na místní hřbitov přišly opravdu těžké časy, protože v metru tu září obrovské reklamy, na níž rodinka vesele hoduje na proslulém chilském asadu a nad tím září nápis "Prosté okamžiky jsou to nejcennější, co máte - Hřbitov Parque de Recuerdos".

Ve Vitacuře prořezávali stromy. Dave, náš kamarád z Hvězdárny, šel kolem, když si všimnul, že chlapík prořezává stromy tak, že motorovou pilu připevnil na kus douhé tyče, díky (díky?) čemuž mohl pohodlně řezat větve stoje na chodníku. Dave raději celý ten chilský vynález obešel velkým obloukem, a po pár krocích uslyšel zvuk padající větve následovaný něčím jako vvvrrrvvvvrrrrvvvvrrrr, což nebylo nic jiného než dokola se točící motorová pila poskakující po chodníku i s připevněnou tyčí.

V tomto kontextu člověk nechápe, jak je možné, že Parque de Recuerdos nemá do čeho píchnout.

Po více než roce jsem vlezla do chilského knihkupectví, protože jsme chtěly s Luckou koupit nějakou knížku jako dárek pro Alvarita k narozeninám. V neskutečně drahých knihkupectvích je tu takový zmatek, že když jsme půl hodiny přemítaly nad tím, zda je Saramago coby nedávno zesnulý Brazilec "latinskoamerický autor" "internacionální autor" nebo "současný autor" a proč je Pamuk zařazen v polici vedle Jelínek a proč na ostrůvek autorů od "I" navazuje plynule ostrůvek "M", zeptala jsem se prodavače, zda "mají posledního Saramaga". "Hm, ten nám ještě nedošel", řekl zamyšleně prodavač: "Ale máme tohodle" a přinesl mi úplně náhodný titul. Tím jsem vypátrala, kde Saramago je, a poslední knihy Kain jsem tam našla deset výtisků. V Chile je zkrátka nechat se chytit při nevědomosti taková ostuda jako být chycen při šťourání se v nose.

Totální nedostupnost knih v Chile řeším třemi způsoby. Ten první, objednávání z Argentiny, popř. cesta tamtéž, je přeci jen zdlouhavý. Pro všechny rozesetce v koutech planety bez knih mám ale dva dobré tipy. První je webová stránka www.bookdepository.com, která je úžasná v tom, že nejen, že do Chile (a do podobně zapomenutých konců světa) knihy posílá, ale hlavně si neúčtuje poštovné. Další tip je pak můj kamarád Kindlík, kterého mi daroval Hvězdopravec k narozeninám a na něhož v současné době opravdu žárlí. Kromě oficiálních knížek si můžete předplatit noviny a časopisy, čímž se ke mně každý týden dostává pěkně čerstvý Respekt, ale také si - nejspíš už méně legálně - a můžete konečně kdy se vám zachce pomyslet na český překlad či originál některé z vašich oblíbených klasik, kterou byste si rádi znova přečetli, ale která je, žel bohu, 10 000km od vás. Minulý týden se mi takhle zachtělo Vejce a já a o půl hodiny později už jsem se u toho smála, až jsem se za břicho popadala.

Můj závěr z knihy i z uplynulých dvou týdnů je, že rozdíl mezi životem na slepičí farmě a životem v Chile je jen v tom, že zde je nemožné pít kdekoli "báječnou horkou kávu".

O nebeských výškách v Atacamě

Atacama je nejsušší poušť na světě, která se táhne od pátého až po první chilský region a dále pak vysoko dál do Peru. Náš všeználek prezident o ní prohlásil, že "je skutečně beznadějně suchá", a to i přes to, že i v Atacamě existuje nespočet oáz. Jednou z nich je i hornické město Calama ležící nedaleko největšího dolu na měď na světě, Chuquicamata, kde si, alespoň soudě dle Motocyklových deníků, mladý Che Guevara začal uvědomovat nesmírnou nespravedlnost jihoamerické společnosti. Pokud by do Calamy dorazil dnes, nejspíš by usoudil, že se od padesátých let zase tolik nezměnilo. Doly dále patří často gringům a protože chudí Chilané nemají peníze na drahá studia, berou za vděk nebezpečnou, úmornou a nekvalifikovanou důlní prací, která je pro ně "dobře" placená. Horník si přece vydělá až 10 000 korun měsíčně, zatímco prodavač v supermarketu sotva polovinu! A nemusíte na to mít školy, tj. nemáte dluh za školné! Chilský, téměř zcela privatizovaný, systém školství tvrdě hájený místní vládou tak dolům se zahraničními majiteli dodává levnou pracovní sílu, kterou pak třímá pod krkem tím, že kdo jiný asi nekvalifikovaného horníka, který stěží dokončil povinnou školní docházku (ta je v Chile až do 18ti let), zaměstná? Zájem na tom vzdělávat masy tu bohatí rozhodně nemají, neb tím přijdou o levné zaměstnance, s nimiž si můžou dělat, co chtějí. Co na tom, že to chilskou ekonomiku stále drží v dimenzích ekonomiky třetího světa, hlavně, že je zajištěn ekonomický růst a bohatnutí již bohatých a mocných, kteří se se svým bohatstvím ukrývají za stále vyššími zdmi obehnanými elektrickými dráty. Mimochodem, víte, jak dnes žije prosluslých "33", skupina horníků, která strávila dlouhé desítky dnů uvězněná pod povrchem? Někteří jezdí s taxíkem, jiní prodávají na trhu, a pár se jich vrátilo fárat.

Sociální smýšlení je na severu těžké opustit, a když jsem přistála na letišti v Calamě ve čtvrtek večer, opět jsem byla šokována ošklivostí onoho města, pouští plnou odpadků a řadových domků jeden jako druhý. A pestrobarevnými animitas v každé zatáčce jinak beznadějně rovné silnice. Animitas jsou malé domečky lemující chilské cesty, které připomínají, že na tomto místě zemřel člověk. Chilané a Latinoameričané vůbec totiž věří, že když člověk zemře násilnou smrtí, jeho duše zůstane na onom místě, a proto jí postaví malý domeček. Kromě skutečných pomníčků, jejichž fotografováním se zabývá moje kamarádka Karen (k nahlédnutí zde), v poušti často uvidíte domečky úplně obložené plastovými lahvemi s vodou. Tyto pomníčky jsou ve skutečnosti oltáři patronky cest Difunty Correy. Difunta Correa je podle pověsti žena, která šla pěšky přes argentinskou pampu hledat do války svého muže, od nějž dlouho neměla zprávy. Nesla s sebou jejich nedávno narozené děcko. Cesta byla ale dlouhá, pustá a Difunta Correa trpěla žízní. Protože v pampě nebo v poušti nikde nebyl ani doušek vody, nakonec žízní zemřela. Když ale nalezli její bezvládné tělo, u jejího prsu vrněl kojenec přeživší díky mateřskému mléku. To je dnes považováno za zázrak a Difunta Correa chrání od té doby všechny pocestné. Pokud se zastavíte u jejího oltáře, místo květin jí přineste lahev s vodou.

V Calamě na letišti na mě čekal Hvězdopravec a Sylvain, kteří se právě vrátili z turnusu na Dalekohledu, a po oné rovné silnici jsme si to namířili do San Pedra de Atacama. San Pedro, kde je "vedro jak v San Pedro", je další pouštní oázou kousek od hranice s Bolivií. Je také městečkem, které turisté zbožňují a hojně navštěvují, až člověk, který zná neuvěřitelnou chudobu chilského severu, nevěřícně protře oči. Na hlavní ulici Caracoles je jedna restaurace vedle druhé, naháněči cestovních kanceláří vám nabízejí zájezd na gejzíry El Tatio, na solná jezera nebo na laguny plné růžových plameňáků, a v hostelu zaplatíte za postel skoro stejně jako kdybyste byli uprostřed Paříže. Hvězdopravec, Sylvain a já jsme dorazili ale do San Pedra až okolo půlnoci, kdy jediné, co ještě bylo otevřené, byla místní nalévárna, která z jakýchsi záhadných důvodů v ulici Caracoles stále přežívá. Dali jsme si pivo a oříšky, opravdu nouzovou večeři, a doufali, že seženeme alespoň dobrou postel, protože plán byl během příštích dní zdolat moji a Sylvainovu první 6000. Postel jsme nakonec sehnali v nedalekém hostelu, za 30 eur na osobu. Zato tam ale netekla voda, což je v přelidněném San Pedru častý problém, a byl tam takový hluk, že se spát dalo jen mezi druhou v noci a sedmou ranní. Skřípějíce zuby jsme ráno odjeli směrem k bolivijským hranicím projít se trochu ve vysoké nadmořské výšce s cílem spát pak někde v oáze Toconao. Cestou zpět jsme se zastavili v Socaire na večeři, pojedli lamí maso usazeni u dlouhého stolu s indiány Aymara sledujících hrůzy televizních zpráv komerčního kanálu Mega s tvářemi tak nehybnými, že se člověk ptal sám sebe, zda vůbec televizi vnímají. Spali jsme v pokojích pronajímaným pracovníkům na solném jezeře, které byly stejně luxusní jako pokoje hostelu v San Pedru, s tím rozdílem, že ve sprše tekla voda. Pravda, ráno nás vzbudilo v pět tlučení na dveře, když se pracovníci navzájem tahali z postelí, a následně opatrné troubení aut dávajících poslední varování těm nejopozdilejším.

Plán na následující den byl vylézt na vulkán Lascar, 5590m nad mořem, abychom se aklimatizovali. Lascar je vulkán aktivní a ke kráteru stačí ujít pouhých 500 výškových metrů, na vrcholek pak musíte ještě 200 přihodit. Aklimatizace to byla trochu brutální, jak později Hvězdopravec připustil, a já jsem strávila zbytek dne spící na zadním sedadle s hlavou bolestně nadskakující nad každým výmolem. V poušti nejsou silnice, ale jsou tam hojné cesty, či vyjeté koleje, po nichž se hravě dopravíte, kam potřebujete.

Další den jsme se vyškrábali na 5604 metrů na Cerro Toco, což byl ale výstup opravdu lehký, až jsme nechápali, jakým právem si v San Pedru cestovní kanceláře účtují za podobnou "exkurzi" klidně i 60 eur za osobu plus dopravu. Možná i proto v horách okolo San Pedra nikdy nikdo není a my jsme si tak pohodlně z Cerro Toco vychutnávali skutečně pouštně pustý výlet. Špatně nám tentokrát nebylo, a tak bylo ujednáno, že večer budeme spát na 4600, kousek za solným jezerem Tara, v základním kempu pro výstup na vulkán Pili (kužel na předchozí fotce), indiánským jménem Acamarachi, tj. "kamenný šnek". Nevím, kde to Aymarové vzali, že vulkán vypadá jako šnek, nejspíš to bylo z přemíry koky, ale typický kužel tyčící se do výše 6046m je rozhodně impozantní. A stejně tak i solné jezero a laguna pod ním, součást rezervace Los Flamencos, která je ale příliš vzdálená od San Pedra na to, aby se některá z cestovek obtěžovala tam jezdit. Místo je to tak opuštěné, že když jsme stavěli stan vedle auta, byla ve mně trochu malá dušička, co budeme dělat, jestli třeba auto nebude chtít druhý den startovat. Podle údajů z internetu je ve vrcholové knize Pili, kterou tam umístilo jako na všechny šestitisícovky Chile v rámci reklamy Banco de Chile, v posledních letech zapsáno jen čtrnáct výprav, což činí průměr cca čtyři výpravy za rok. Ale kdo se bojí, nesmí do pouště.

V noci mrzlo až praštělo a když v pět ráno zazvonil budík jako obvykle se mi ze spacáku nechtělo. Dobrá zpráva ale byla, že prvních 300m se dalo zdolat autem, čímž se celkový výstup zkrátil na necelých 1200m. Jenže v té výšce! A v tom terénu, museli jsme uznat, když od první chvíle začalo přelézání kamenných bloků. Zatracený vulkán, vždyť ona je to jen taková kopa kamení! Lezli jsme a lezli, nejdřív čtyři hodiny na rameno vulkánu, a pak další tři strmým žlabem ke kráteru. Okolo 5600m začalo být Sylvainovi špatně, a když jsme byli skoro u výlezu ze žlabu a nahoře u kráteru, na 5860m, měl toho právě tak dost. Inu, puna je puna, a přesto, že to byl Sylvain, který se na Plomu tak obětavě staral o zpunovaného Hvězdopravce a mě, tentokrát si ona potvora vysokohorská zasedla právě na něj. Hvězdopravec váhal a já, s typickou začínající migrénou, také. Jenže v horách platí, že v nich nejste sám a že to nejcennější, co máte, je váš společník. Nechat Sylvaina sestoupat samotného příkrým žlabem nebylo myslitelné a vrcholek byl odpískán. Přesto, že nám na něj zbývalo jen 180m, tj. asi hodina a půl cesty. Cestou dolů přelézajíc posledních 400 výškových metrů kamení s hlavou jako střep jsem si za ono rozhodnutí mohla pouze blahořečit. Kdo by to byl řekl, takový vulkán, to je kocovina jak z praku a úplně zadarmo. Kluci zatím už spekulovali, že se na Pili vrátí hned o pár dní později. Já sama jsem si v tu chvíli přísahala, že nadmořská výška prostě není pro mé migrenózní já. Stejně jako jsem si to přísahala po Lascaru a po Cerro Toco.

Každopádně mi nad obrovským steakem v San Pedro zalévaným červeným vínem Montes Alfa ani nevadilo, že druhý den letím zase zpět pracovat do Santiaga. Až následující den, když mě kluci, kteří měli stále ještě před sebou pár dní volna jako "odpočinek" po turnusu na Dalekohledu, vezli na letiště do Calamy plánujíce návrat na Pili, to ve mně trochu zahlodalo. Ale co, 6000m je přeci jen číslo, a kdybychom nepoužívali metry, vůbec by nebylo tak kulaté. Klukům ale přeju, ať vulkán zdolají a po něm ještě nějaký další. A doufám, že nad nimi bude Difunta Correa bdít, i když podobné výstupy spíše než cestou vedou necestou.

Na hvězdném vandru

Na Dušičky se chilská vláda rozšoupla a dala lidem nejen volné úterý, ale přihodila i volné pondělí 31. října. Původně mě to trochu rozhodilo plány, neb jsem zamýšlela v pondělí pracovat, abych mohla večer ve středu druhého odletět za Hvězdopravcem a Sylvainem na sever, statečně v Antofagastě půjčit auto a po Panamerikaně to za nimi samostatně odřídit až na Dalekohled, ale nakonec se objevil plán B. Na sever poletím sice až ve čtvrtek večer, auto půjčí samostatně Sylvain a Hvězdopravec a vyzvednou mě v Calamě na letišti, ale zato si užiju na Dušičky čtyřdenní čundr skoro se samýma babama.

Plán B navrhla Retha, Hvězdopravcova jihoafrická kolegyně, o níž jsem vám psala zde a která čundr organizuje každý rok, když ji přepadne pocit, že je "starý tlustý kuřák". Vandru se pak rozhodla zúčastnit také Češka Lucka a Kanaďanka Caroline, a jako jediný chlapík se k nám přidal Němec Stephan, který se v poslední době na Hvězdárně proslavil především tím, že z lásky ke své turecké přítelkyni žijící v Turecku držel pečlivě v Chile ramadán. Zdálo se tedy, že skupinka bude pěkný kulturní mix, který se pak v melting potu rozpustil tak, že my Češky jsme prosazovaly jistou formu komunismu týkající se především vaření jídla, a Retha zase vyřešila problém, jak se podělíme o stany, když nás je pět, tím, že prohásila, že ona si vezme svůj aparteid stan, do něhož jí tedy nikdo, ale opravdu nikdo, nepoleze. Většinová společnost, tedy Chilané, pak naši naloženou skupinku čtyř modrookých děvčat a jednoho vytáhlého hubeného mladíka putující opuštěnými andskými údolími pozorovala značně nevěřícně a jedna dvojice mužů se nás, respektive Stephana, dokonce zeptala, zda jsme nějaké naboženské sdružení.

Ona opuštěná andská údolí byl předlouhý nástup na vulkán Descabezado grande (Velkého bezhlavce). Při plánování cesty jsem navrhla tuto trasu bez ambice zdolat vrchol, pouze se záměrem dojít k termálním pramenům na úpatí vulkánu, ležících ve výšce 2000metrů nad mořem, za údolím, horami a řekou, dva dny od civilizace. Retha sice chvíli zdůrazňovala, že je starý tlustý líný kuřák, nakonec jsem ji ale silou argumentů typu, že budeme pořád docela v nízké nadmořské výšce, a tak nehrozí, že se budeme muset brodit sněhem, udolala a bylo rozhodnuto. Bez ohledu na to, že, jak se zdá, Andy mají na pokrytí sněhem jakousi vlastní logiku, takže zatímco na začátku října, když jsme jeli s Hvězdopravcem a Sylvainem skialpovat nad 3000 do Los Penitentes, nebyla nikde ani vločka, u Descabezada bylo sněhu dost. Ale postupně.

Stephan, Lucka a já jsme se rozhodli vydat se na cestu už ve čtvrtek večer, abychom si ušetřili páteční vstávání v pět ráno. Stephan dorazil na místo odjezdu o hodinu později, obut v černých koženkových botách, v tričku a v šortkách a s batůžkem na zádech a Lucka a já jsme si ho začaly nevěřícně prohlížet, protože nám nebylo jasné, jak se mu do onoho batůžku mohly vejít věci na čtyřdenní vandr v Andách. "Spacák máš?", zeptala se Lucka. "Jistě", řekl Stephan tónem jakým odpovídá adolescent na maminčin dotaz "Ale budeš na sebe dávat pozor, viď?". Jo, vodu má a navíc má i pláštěnku, protože ta nedýchá a udržuje tak teplo. Koženkové boty používá denně v Santiagu a ví, že jsou velmi pohodlné. Představovala jsem si, že v tuto chvíli by už Hvězdopravec dávno Stephanovi vyházel obsah batohu a beze slova by mu do něj naskládal, co by uznal za vhodné. Ale já, tváří v tvář sebejistému muži uchýlila jsem se alespoň k drobné ženské lsti a řekla jsem: "Ale budeš muset vzít Carolině půlku stanu, a ta se ti do toho batůžku nejspíš nevejde. Co vzít raději, kdyby jako náhodou, Hvězdopravcův kletr? Jako kdyby se ti tam ty Carolininy věci nevešly...." Stephan souhlasil a já jsem usoudila, že se nám možná podaří ochránit mu alespoň záda.

Noc jsme strávili kousek od rezervace Altos del Lircay v hostelu Casa Chueca, ráno za námi dojela Retha a Caroline a výprava byla připravena ke startu. Společně s ostatníma otravnýma babama se mi podařilo přesvědčit Stephana, aby místo batůžku bez pevných zad zvolil raději kletr, za což jsme ale dostaly hned o deset kilometrů později varování. Obědvajíce na sluníčku nad srázem vedoucím do údolí, kde teklo Rio Claro, jsme my děvčata sáhla po tričkách s dlouhými rukávy, abychom se tak chránila proti vanoucímu větříku. Stephan zalovil v kletru, zalovil ještě, a pak ještě jednou, a tričko s dlouhým rukávem nikde. Je v autě! řekl Stephan se sebejistotou sobě vlastní. Jak jsem musel přendat ty věci z batohu do batohu, tak jsem ho tam, kvůli vám?, zapomněl. Retha potlačila chuť poslat Stephana zpět, ať na nás u auta tedy také počká, protože co bude dělat v horách bez teplého oblečení, ujistili jsme se, že se o oblečky nějak podělíme, a už jsme si to utíkali z kopce dolů do hlubokého údolí Río Claro.

Dole na nás čekala další výzva. Río Claro, které se ukázalo plnější vody, než jsme čekali. Proud byl dost silný, a tak jsme se rozhodli přejít řeku ve skupinkách. Retha, která se v té chvíli stala nejmenovaným vůdcem, rozhodla, že ona půjde s Carolinou a Luckou, a za nimi pak Stephan a já, protože Carolina a já jsme ty, co se nejvíc bojí vody. Při pohledu na první brodící se skupinku ve mně byla stále menší dušička, a když podezřele bílý Stephan utrousil "kdyby to bylo na mně, tak bych to otočil", rozhodla jsem se, že přes řeku bez někoho k brození způsobilého prostě nepůjdu. Retha mě sice proklela asi sto padesátkrát, když musela ledovou řeku brodit zpět, aby nás dovedla na druhý břeh, když jsme ale pak mezi námi dvěma podpíraly vystrašeného Stephana kymácejícího se v proudu, musela mi dát za pravdu, že jsem ji řekou sem a tam nehonila pro nic za nic.

Noc jsme strávili v polovině cesty údolím Río Claro, upíjejíce maté, dělíce se o plechovku piva a hledajíce na obloze Jižní kříž - podotýkám, že kromě mě byla celá sestava banda astronomů - a ráno jsme se vydali zbytkem údolí ke stoku s Río Blanquillo, kde začal výstup k termálům. Cesta vedla lávovým polem, které se okolo nadmořské výšky 1500metrů začalo podezřele plnit sněhem. Poslední hodinu před průsmykem s lagunou Blanquillo už jsme šli ve sněhu bez přestání a když se nám konečně otevřel pohled na lagunu, začalo být jasné, že bude třeba změnit plán. Údolí bylo úplně plné sněhu a nebylo v něm ani místečko na postavení stanu, natož místečko pro čtyři děvčata s jedním mladíkem, který si proti zimě vzal na vandr pláštěnku. Retha, která viděla poprvé v životě sníh někdy okolo svých osmnáctin, podotkla, že pokud chceme dojít do termálů, budeme v tom sněhu muset brodit třikrát polozamrzlé Río Blanquillo. Všechna čtyři děvčata jsme měla mokro v botách. Stephan v koženkových polobotkách zarytě mlčel. "Nejsme armáda", zopakovaly jsme slogan, který nás provázel od začátku, a bylo rozhodnuto ustoupit do zámezí, tj. zpět do údolí Río Claro.

Po noci strávené pouhých pár kilometrů od místa, kde jsme spali noc předchozí, nás čekala cesta zpět pod sráz, kterým vedla cesta do rezervace Altos del Lircay. Stephan, jehož zaryté mlčení stále trvalo, cestou našel roztrhlou někým zahozenou botu, kterou přidal do batohu k pláštěnce a dvěma tričkům s odůvodněním, že botu použije na brodění řeky. Na druhou nohu si navlékl dvě Lucčiny ponožky a takto vyzbrojen proti pichlavým kamenům na dně řeku překonal bez ztráty kytičky. Dostal tím jasnou odpověď na svou, v té době ještě spíše řečnickou, otázku "ty máš s sebou dvoje boty?", kterou první den čundru pohrdlivě poctil můj zvyk s sebou kromě pohorek brát také lehké Crocs.

Po překonání řeky na nás čekalo 800 výškových metrů do sedla a do údolí rezervace, kde, bylo nám jasné, během prodlouženého víkendu určitě kempuje polovina Chile. Lucka a já jsme vylezly nahoru do průsmyku první přesně v momentě, kdy z druhé strany dorazila tříkilometrovou trasu od kempu pod Enladrilladem početná chilská rodinka. Nakloněni přes zábradlí a funíce ještě námahou zírali do údolí Río Claro. Lochna, co? Lochna. A co takhle hodit tam šutr, napadlo první děcko. Dobrý nápad! Během deseti minut už to do údolí létalo šutry, co dětem síly stačily. Poté si dětské zábavy všimli dospělí. Super nápad!, pomyslel si evidentně jeden z tatínků a už k zábradlí vlekl ten největší kámen, který našel. Kdybych nežila v Chile už tři roky, možná bych se snažila rodince jejich zábavu vymluvit. Se zkušenostmi, které máme, jsme se jen s Luckou ujišťovaly, že kameny létají jen do míst, kde neleží cesta nahoru. Chi chi chi, le le le, viva Chile, pomysleli jsme si, když jsme procházeli o den později okolo místa, kde kempovala ona rodinka. Nad stany přilepenými jeden na druhém na kulatinové podlaze pod dřevěnou stříškou přístřešku proti dešti se vznášel dým z ohně, jehož rozdělávání je v suché rezervaci přísně zakázané, a nad tím vším vlála, jak jinak, nezbytná chilská vlajka.

Protože v údolí rezervace se onen dlouhý víkend s podobnými kempaři roztrhl pytel, rozhodli jsme se postavit stany kdekoli, kde jen bude voda a pusto a prázdno. Nakonec se nám podařilo najít místo v lese kus od cesty. Najedli jsme se a právě v momentě, kdy jsme konečně zalehli do stanu, ozval se příšerný jekot a následně splašený dusot. Vystrčila jsem hlavu ze stanu a viděla jsem, že po cestě běží splašení koně. A, kempaři, řekla jsem si a doufala, že koně odběhnou někam hodně daleko. Pak se ale objevila světla lamp. Někdo svítil na naše stany a evidentně v lese koně hledal. Ozývalo se praskání větví a posléze lámání dřeva. "No oni snad dělají oheň, nebo co", řekla Caroline ze sousedního stanu. Vylezla jsem ven a opravdu. Kousek od nás, v suchém lese plném spadaného loňského listí, plála hranice jako hrom. "No to si snad dělají srandu", řekla jsem. "Stephane, pojď se mnou, ženskou poslouchat nebudou" "A co jim mám jako říct?", řekl Stephan z vedlejšího stanu tak vyděšeně, že jsem věděla, že nezbyde než obléknout si kalhoty a jít na to sama. "Co to děláte?", zahudrala jsem směrem k dvěma čelovkám svítícím ve tmě. "No utekli nám koně", řekl hlas. "No tady nemůžete dělat oheň, to je hrozně nebezpečný", řekla jsem. "Ale ne, my ho hlídáme", řekl hlas. Ani mě nenapadlo ptát se, jak se koně hledají pomocí zapálení lesa a rovnou jsem se vydala do stanu pro svůj camelbag. Když jsem se vrátila zpět k ohni, nebyla u něj ani noha. Hledači koní se zřejmě rozhodli, že koně prostě najdou ráno a že nepotřebují, aby na ně v tom pechu ještě někdo hudral. Uhasila jsem hranici a v duchu myslela na onoho chudáka Čecha, který se cítil tak vinen, když kdysi vypálil kus parku Torres del Paine kvůli neopatrné manipulaci s vařičem. Chilany tehdy hlavně udivilo, že přišel požár ohlásit a navíc se přiznal, že ho založil sám. Tomu se říká střet kultur. A myslela jsem na svou kamarádku Helene, která chodila sama na vandry v Alpách a vždycky říkala, že v horách není čeho se bát, kromě lidí.

I bez ohně ale koně našli cestu zpět a kolem třetí ráno nám začali zmateně chodit sem a tam okolo stanů, protože jejich pánové měli také tu inteligenci zahradit cestu lanem. Koně evidentně cestu znali, ale protože nemohli projít, chodili lesem celý zbytek noci nahoru a dolů podél lana, prodírajíce se mezi stromy a strašíce nás všechny.

Ráno jsme se tedy vysoukali ze stanu rozlámaní, ale poměrně brzy. Protože jsme v té chvíli byli pouhé dvě hodiny cesty od auta, navrhla jsem, abychom vystoupali na Enladrillado, skupinu obrovských granitových bloků, které jsou jakoby zatlučeny (odtud také název Enladrillado, Zatlučený) v zemi a tvoří tak na náhorní plošině platformu, o níž se říká, že je přistávací plochou pro UFO. Stephan po dlouhé době opět promluvil a pravil, že on nikam nejde, protože má úplně zničené nohy. Retha se rozhodla udělat totéž, ale Carolinu a Lucku plán zlákal.

Po dvou hodinách výstupu se před námi konečně otevřela ona plošina, ale ouha. Opět celá pod sněhem. Přesto jsme našly místečko bez sněhu s výhledem na Descabezado i na Río Claro, udělaly jsme si maté a vychutnávaly jsme odpočinek. A dobře jsme udělaly. Podle mapy nám sice z Enladrillada zbývaly pouhé tři hodinky cesty k autu, ale nebylo by to Chile, aby se něco nepřihodilo. To, co se přihodilo bylo, že mapa, kterou nám v parku dali, udávala, že budeme moct po dvou kilometrech po hřebeni sejít přímo do údolí, ale ve skutečnosti tudy žádná cesta nevedla a musely jsme celou náhorní plošinu obejít, vyšplhat na další hřebínek, shlédnout dolů na zamrzlou Lagunu del Alto, Náhorní lagunu, která se tak nejmenuje pro nic za nic, a teprve pak jsme mohly začít sestupovat. Bylo mi jasné, že to budeme mít jen tak tak do zavíračky. Pamatujete si, že v Chile mají rezervace zavíračku? A Alto del Lircay zavírá svoji bytelnou bránu v 17:30. Proč, to se mě neptejte, když je vidět až do půl deváté. Hnala jsem tedy Carolinu a Lucku tak, že by na mě byl i Hvězdopravec pyšný, a nakonec z nás tedy přeci jen byla tak trošku armáda. Ale zato jsme projeli bránou z rezervace krásných deset minut před zavřením. Když jsem pak o našem dobrodružství vykládala Hvězdopravci, pravil, že i kdyby ne, na co asi máme v autě tažné lano a háky, že on by na našem místě prostě vrata zahákl za Pathfindera a bylo by vymalováno, co je to za nápad, stavět vrata do přírody. Obsesivní Evropan jistě namítne, že když by nebyla v rezervaci vrata, lidé by v ní dělali, co se jim zlíbí. Tuto námitku jsem ale zcela jasně shodila ze srázu, pardon, ze stolu a vypálila ji až do mrtě. A pokud se vám sbíhají sliny na "ale lidé by tam chodili bez placení", tak vězte, že při cestě do rezervace jsme neplatili, protože slečna u vstupu pravila, že nemá oprávnění peníze přijímat, a na cestě z rezervace se nás chlapík zeptal "platili jste?", a když jsme poctivě řekly, že ne a že chceme zaplatit teď, otráveně se zahleděl na strašlivou změť registračních formulářů. Protože se mu v nich nechtělo hledat, zapsal si naše jména na kousek papíru a z hlavy spočítal, že když jsme tři a byly jsme v rezervaci čtyři dny, bude to celkem 20 000 (což dělá cenu denního pobytu na osobu nekonečných 1666,666666666666 atd. pesos). Kverulant v tom možná bude chtít najít logiku, že si to chlápek dal do kapsy a že nás natáhl, ale vážení, tak to nebylo. Na peníze jsme dostaly účtenku a u vjezdu do rezervace bylo napsáno, vstup na den, 3000 pesos. Před chlapíkovým přístřeškem pak stálo: vstup na den 2000 pesos. Logiku to má totiž všechno jen jednu. Chilskou.

A byl čas na návrat do Santiaga. Po rychlé sprše jsme kolem půlnoci zašly na pivo a na steak jako správní vyhladovělí horalé a blahořečily jsme všem halloweenským strašidlům, že díky nim mají ještě restaurace otevřeno.

A to je všechno. V Santiagu mě čeká středa a čtvrtek v práci, a ve čtvrtek letím posledním letem do Calamy, abychom zdolali nějaké seriózní velké pouštní vulkány s Hvězdopravcem a Sylvainem. Pevně doufám, že alespoň tentokrát bude náš odhad, že v Atacamě není žádný sníh, správný.